braunerova komentáře u knih
Tohle není obyčejný historický román, ale podivuhodná cesta do hlubin duše "posledního Římana" Flavia Aetia. A možná i do naší duše, neboť pro mocnou Evropu už také nastal podzimní čas. Autorka je odborník na stěhování národů a toto období má dokonale zmapované. Příběh skvěle vykresluje protagonisty té doby i obyčejné lidičky, nečekejte ale popisy vojenských střetnutí a bitevní vřavu. Pokud hledáte něco akčního a nechce se vám přemýšlet o smyslu života, tato kniha není pro vás.
Zatímco germánské kmeny postupně přebírali kulturu i náboženství impéria a postupně splynuly s původním obyvatelstvem, Hunové byli kočovníci, které zajímala jen sláva, kořist a otroci. Mnoho historiků proto považuje bitvu na Katalaunských polích za milník, který rozhodl o dalších dějinách Evropy.
"Apokalyptické jeviště campi Catalaunici a na něm ztracená figurka, jíž s trochou štěstí bylo dáno naplánovat budoucí svět. Byl jsem tak strašně sám."
Vyčerpávající popis makedonské pěchoty se spoustou ilustrací, fotek a technických údajů. Autor líčí i životní podmínky Alexandrových vojáků a obrovské těžkosti, které museli snášet na jeho taženích.
Nakonec jsem jí jen prolistoval a nekoupil. Jak rozsahem, tak obsahem a obrázky mi přišla vhodná spíše pro děti školou povinné.
Vynikající ilustrace, množství fotografií, přehledné 3D historické mapy a informace o nejnovějších archeologických vykopávkách. Autor sestavil podrobný popis kampaně tří římských legií, od překročení Rýna až k jejich hořkému konci, a portréty Vara a Arminia, pro nestrannost s odkazy na různé prameny.
Nakladatelství Osprey je pro mě zárukou kvality a ani v tomto případě nezklamalo. Kniha popisuje začátek 2. punské války a Hannibalovo tažení od Sagunta až po Cann. Trojrozměrné mapy bojiště jsou velmi přehledné, velmi zajímavý byl portrét konzula Gaia Terentia Varra. Na konci je seznam české a cizojazyčné literatury vztahující se k tématu.
"Po mnoho let držel pohromadě své žoldnéřské vojsko - směsici nejrůznější chátry všech národností - silou své osobnosti a svými velitelskými schopnostmi. To, že jeho muži, bojující jen pro žold a kořist, byli nakonec ochotni se všech těchto věcí vzdát a snášet kvůli němu všechny možné útrapy, dokonce i obětovat život, svědčí o tom, jak neuvěřitelně charismatická jeho sobnost musela být."
Publikace má pevnou vazbu a křídový papír, obsah ale patří do časopisu pro popularizaci historie. Pokud si Hannibala pamatujete z hodin dějepisu a Kleopatru ze stejnojmenného filmu s Liz Taylor, tak je tato kniha pro vás. Pokud už máte o této době něco načteno, je to ztráta času. Nejvíce mě naštval ten podtitul - Záhady historie. Kvůli němu jsem si knihu koupil. Bohužel v životopisech Hannibala, Kleopatry a Attily jsem nic záhadného ani nového nenašel. Naopak jsem občas narazil na úplné hlouposti, například že Caesar byl "egoistický potentát toužící po penězích a moci, kterého nezajímaly starosti římského lidu". Nebo tvrzení, že Hunové ovládali řemesla. Je pravda, že si šili kazajky z krysích kůží, ale jinak výrobky buď kradli nebo jim je vyráběli otroci. Zajímavé byly jen informace o archeologických vykopávkách a zážitky autorů, kteří popisovaná místa sami procestovali.
"Na jednom z Baleárských ostrovů Menorce je po Magovi pojmenováno město Mahón. O mnoho generací později se město proslaví jako patron spojení žloutku, oleje, citronové šťávy a hořčice - salsa mahonésa - u nás spojení známé pod názvem majonéza. Dějiny zanechaly i zde své stopy."
Cca 3/4 knihy jsem přečetl na jeden zátah, ale konec mě zklamal. Kapitola z tunelů, která zabírá 37 stran, byla nevěrohodná a nudná. Někdy prostě méně bývá lépe. Do Remarqova románu Na západní frontě klid má tahle love story hodně daleko.
Starý muž na prahu smrti bilancuje svůj život - na román je třeba pohlížet jako na psychologický portrét slavného vojevůdce. Mnohé významné události jsou odbyté několika větami, mnohem více prostoru je věnováno Hannibalovým myšlenkám. Většina zpráv o Hannibalovi pochází od jeho úhlavních nepřátel, Římanů, autor se proto držel jen základních faktů. Ne vždy to na mě působilo věrohodně. Například Hasdrubal Sličný byl veterán první punské války, moc si ho nedovedu představit jako tlustého chlípného obchodníka. Římská delegace připlula až během obléhání Sagunta a vůbec nevystoupila na břeh. O osudech Imilce a jejich synovi není známo vůbec nic.
Na druhé straně autor srozumitelně popisuje výzbroj a vojenské taktiky Hannibala i Římanů. Časté jsou také úryvky v latině nebo citace antických děl.
"Nemohl jsem se rovnat Alexandru Makedonskému. Měl jsem k dispozici vojsko žoldnéřů, mužů posbíraných ze všech koutů země. Pohromadě je držely jen strach a láska. Často mívali hlad, často nedostali peníze, ale nezradili mě. Jen v samotné Itálii jsme bojovali šestnáct let."
Po odborné stránce výborné dílo, ale přečíst ho mi dalo zabrat. Kniha je doslova nabitá fakty a problém jsou i ty dlouhé kapitoly, jak píše PavelT.
Na mě asi nejsilněji zapůsobila kapitola o pádu Québecu a smrt generála Montcalma, i po smrti očerňovaném guvernérem Vaudreuilem, který z Québecu utekl i se svými vojáky.
"Umíral podle svého přání stále ještě ve francouzském Québecu, za jehož záchranu neúspěšně bojoval. ... Jako hrob poslouží generálovi upravená díra, kterou vyhloubil v podlaze kaple výbuch anglického šrapnelu."
Život Julia Caesara důkladně a objektivně zdokumentovaný a to včetně historických souvislostí. Vadily mi jen spousty chyb v překladu - Marianovo dobití Říma (str.61), básník Cicero (str.77), Labiemus z Picenumu (str.124), rodina Metelliů (str.126). Dál už mě to přestalo bavit zapisovat.
Alexander Veliký velel v 5 pravidelných bitvách a vedl 3 dlouhá obléhání. Caesar vybojoval více než 30 velkých bitev a obléhání, dobyl Galii a během občanské války celé Středomoří. V mládí postupně vykonával funkce žalobce, kvestora, aedila, praetora a konzula. Zastával úřad velekněze. Osobně se podílel na vydání celé řady zákonů a reforem a programu kolonizace. Napsal 10 knih Zápisků, 2 knihy o latinské gramatice, Anticatona a několik básní. Měl nekonečnou řadu milenek a milenců. Plinius uvádí, že během jeho tažení bylo zabito 1 192 000 nepřátel a ještě více lidí bylo prodáno do otroctví.
"Republika není nic. Pouhý název bez tvarů."
Julius Caesar
Namlsán úžasnou Brodeckovou zprávou jsem měl velká očekávání. Vyšetřování mi občas připomínalo Orwella, ale na rozdíl od 1984 je to úplná fantasmagorie. Skoro se mi chtělo zvolat: „Ale vždyť to je úplně absurdní, soudruhu majore.” Dočetl jsem jen silou vůle.
V bitvě o Dardanely jsou pro mě největší hrdinové Turci. Jak mohli tihle mizerně vyzbrojení, málo vycvičení, věčně hladoví trhani porazit největší mocnosti té doby? Autorka pro mě překvapivě lidovým jazykem popisuje nejen samotnou operaci, ale i historické souvislosti, které bitvě předcházely.
"Turecká kasárna však překonala jeho nejhorší představy. Byl to neuvěřitelně špinavý a zasmrádlý hampejz, ze kterého se německému generálovi udělalo špatně od žaludku."
Mustafovi důstojníci tvrdili, že pevnost San Elmo vydrží nejvýše 5 dní. Španělský velitel pevnosti odhadoval nejvýše 8 dní. Nakonec San Elmo vydrželo 29 dní. Takřka všichni obránci zahynuli, Turci přišli o čtvrtinu armády.
Příběh o neuvěřitelném hrdinství rytířů, žoldnéřů i prostých Malťanů, kteří mají velkou zásluhu na tom, že dnes nemáme místo kostelů minarety. V současnosti je tato historie obzvláště aktuální. LB je výborný spisovatel, přečetl jsem za 2 dny.
Příběh pro puberťáky plný nekomplikovaných poselství o konání dobra. Jak píše parxel - naivní a povrchní. Takže když to shrnu. Knihu jsem si donesl domů odpoledne, v jednu ráno jsem jí dočetl a měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel.
"Je to naškrábaný velkejma písmenama na nepotištěný straně lepenkovýho pivního tácku. Jeho odpověď je tam napsaná černým inkoustem. Stojí tam: Samozřejmě že jsi skutečný - jako každá myšlenka nebo kterýkoliv příběh. Je skutečný, když jsi v něm."
V.M.M. je výborný spisovatel, navíc odborně erudovaný. Mohl napsat skvělou trilogii, proto mě štve, že je z toho takový trapný chvalozpěv. Pokud si autor za hlavního hrdinu historického románu vybere skutečnou osobu, měl by se držet faktů a svou fantazií zaplnit bílá místa. Například jiný román o Alexandrovi, Ctnosti války od Pressfielda, považuji za jednu z nejlepších knih vůbec.
K tomu co píše DavidGreňa. Že královský palác v Persepoli nechal zapálit opilý Alexander během divoké pitky uvádí Diodóros Sicilský, Plútarchos a Curtius Rufus. Jestli je to velká blbost se těchto pánů už nezeptáme, neboť jsou 2000 let po smrti. Caesar během 7 let galských válek nadiktoval 7 knih Zápisků a množství korespondence. Alexandrovo asijské tažení trvalo 10 let. Kromě několika dopisů nenapsal nic, zato všichni zmiňují jeho nezřízené pití neředěného vína. Ostatně tím byli Makedonci proslulí.
Je nesmysl posuzovat skutky Alexandra a jiných starověkých vůdců dnešníma očima. Ano, Alexander byl velkorysý, ale také neváhal zničit starobylá města Théby, Tyros a Gazu; všechny muže nechal popravit a ženy a děti prodal do otroctví. Stejně postupoval i v Sogdiáně. To mu ale nemůžeme vyčítat, stejně jako Caesarovi nebo římským císařům. Zabíjení, otroctví nebo bisexualita byly běžnou součástí jejich života a ani jejich současníci v tom neviděli nic amorálního. Kvůli tomu není třeba vytvářet paralelní světy, ve kterých jsou tito vyjímeční lidé čistí jako andělé.
Varování budoucím čtenářům:
Japonskou duši nikdy nepochopíte. Samurajové často brečí a provádí seppuku. Naštěstí je jich hodně. Jejich jména si nikdy nezapamatujete.
Vynikající románový životopis Hidejošiho Tojotomiho, podivuhodného japonského politika a generála. A také dějiny Japonska druhé poloviny 16.století.
"Byl malý a vyhublý. Když se opil, choval se a tvářil jako opice. Také Nobunaga ho bez zvláštního taktu nazýval Saru (Opičák) nebo dokonce vypelichanou krysou. Měl prý ve velké oblibě pití a ženy a snadno si získával nové přátele. Měl velice vyvinutý cit pro lidské chování, díky kterému snadno odhadoval povahu jiných a který mu umožňoval bez větších obtíží lidmi manipulovat."
(wikipedie)
Pro mě zklamání. Čekal jsem podrobné biografie a psychologické portréty vojevůdců. V knize jsou ale jen základní všeobecně známé údaje o jejich životě. Autoři se ani nepokouší o seriozní rozbor osobností, jen opakují ustálená klišé - Alexander je největší vojevůdce všech dob, Cortéz byl průměrný, Lee brilantní apod. Některá velká jména chybí, např. ze starověku Pyrrhos nebo Aetius. Naopak uvedení Augusta místo Agrippy považuji za úplný nesmysl, to pak místo Žukova a Mansteina měli být Stalin a Hitler.
Když to tedy shrnu - o vojevůdcích samotných najdete mnohem více na wikipedii, pro popis bitev doporučuji nějakou specializovanou publikaci, např. Bitvy, které změnily svět (vydavatelství Svojtka & Co.).
Ale abych jen nehaněl. V publikaci je plno krásných ilustrací, přehledných map a potěšilo mě zařazení Jana Žižky.
Svět podle Prota - výborný neotřelý příběh, originální myšlenky a vtipné pasáže. Když si vzpomenu na HOMO SMRDIENS tak se směju ještě teď. Dávám 5 hvězd.
Na světelném paprsku - něco tak nudného jsem už hodně dlouho nečetl, konec jsem už jen prolistoval. Neustálé omílání toho, co bylo řečeno v prvním díle. Žvásty o společnosti, kde neexistují peníze a soukromé vlastnictví, normy se plní na 150% a panuje mír a láska na věčné časy, to jsme už zažili za reálného socialismu. Ti co si prošli uranovými doly by o tom mohli vyprávět.
Ten nebetyčný rozdíl v kvalitě si dovedu vysvětlit jedině tak, že první část napsal Prot a druhou Gene Brewer. Nebo to bylo opačně?
"Vy lidé se považujete za nejchytřejší bytosti ZEMĚ. Je to tak?
Ano.
Pak tedy nevyhnutelně ostatní bytosti musí hovořit jednoduššími jazyky než vy, že ano?
Inu ...
Když tedy jste tak chytří a jejich jazyky jsou tak prosté, jak to, že s nimi nedokážete hovořit?
Čekal na odpověď. Bohužel jsem žádnou neměl."
Úžasná trilogie. Přes víkend jsem přečetl první 2 díly a v pondělí ráno jsem si běžel koupit třetí.
"Nevíme, jestli jsou Little People dobří, nebo zlí. Oni totiž v jistém smyslu stojí nad veškerým naším chápáním a definicemi. My s nimi žijeme už odedávna. Od dob, kdy ještě pořádně neexistovalo nějaké dobro a zlo. Od dob, kdy ještě bylo lidské vědomí před svým úsvitem."
Plno čtenářů píše, že děj nedává žádný smysl, postavy jsou nudné, stejné příběhy jsou vyprávěny desetkrát. Nejraději by knihu přepsali, tak jako Tengo přepsal "Kukly ze vzduchu". Pak už by to ale nebyl 1Q84, který jen na tomhle prťavém českém webu je 100x v Doporučených knihách. Přečetl jsem za 2 dny.
"... Aomame znělo v hlavě jako zvuková kulisa zvonivé festivalové unisono pro dechy z Janáčkovi Sinfonietty. Dlaněmi kradmo hladí štíhlý pas Tamaki Ócuky. Ta se nejprve chichotala, ale její hihňání zakrátko utichlo. A její dech nabral docela jiný rytmus. Tahle hudba byla totiž původně zkomponovaná jako fanfára pro atletickou soutěž. Vítr něžně brázdí zelené pláně Země české. Ucítila, jak té druhé znenadání ztvrdly bradavky. A jejím vlastním se stalo totéž. Tympány kreslí spletitou hudební figuru."
Páni. V jednom odstavci popsat milostné hrátky dvou dívek a skladbu Leoše Janáčka, to umí jen Murakami.