Chytuš komentáře u knih

Detektivky moc často nečtu. Ale po přečtení tohoto románu si říkám, proč? Jestli jsou i další detektivní romány podobné příběhu o Nole, sem s nimi! Sem s dalšími příběhy, kdy nikdo není takový, jaký se zdá, nic není prvoplánově černobílé, ale postupně se všichni a všechno hezky vybarvuje! Příběhy, ve kterých nejde jen o to, aby se člověk dozvěděl, kdo je vrah, ale které jsou vystavěné na mnoha dalších vrstvách. Já byla románem nadšená a tímto moc děkuji Alizon, která mě ke knize svým komentářem nalákala (opravdu nejde o žádnou tuctovou detektivku :-)) Na to, že je tahle kniha opravdu dobrá (tedy alespoň pro mě osobně), jsem i v textu našla následující důkaz :-)
"Dobrou knihu nepoměřujeme jen jejími posledními slovy, ale společným účinkem všech slov předcházejících. Asi tak půl vteřiny po dočtení knihy, po přečtení jejího posledního slova musí na čtenáře dolehnout silný pocit: za chviličku už musí myslet jen na to, co právě přečetl, a při pohledu na obálku se mu tváří musí rozlít trochu posmutnělý úsměv, protože mu všechny ty postavy budou chybět. Dobrá kniha, Marcusi, je taková, u které nám je líto, že skončila."
No a mě to trochu líto bylo. I když byla tak dlouhá :-)

63 17.05.2017

Knížku jsem měla v úmyslu někdy v budoucnu přečíst, ale při mé poslední návštěvě na mě a dálku mrkala z regálu "DOPORUČUJEME" tak jsem si řekla - proč ne hned? Ale nakonec mi zrovna teď moc nesedla. Vyprávění mi místy přišlo moc zdlouhavé, zbytečně natahované a hlavně nevěrohodné. Skutečně mají média každoroční zájem o případ ztracené holčičky tak, že stále volají a obléhají Carolinin dům? Skutečně se ještě po letech o případu mluví i v Evropě? Chápu, že to příběh mělo posouvat žádoucím směrem, ale právě kvůli tomu, že čtenář tuto snahu rázem prokoukne, nemůže si vyprávění řádně užít...

50 08.05.2017

Jak okomentovat takovou krásu zabalenou do slov a vět? Došly mi slova. V uších mi ještě pořád hučí a hrudník je pod zvláštním tlakem... Útlá knížka, kterou by si měl přečíst úplně každý. Bez vyjímky.

76 06.05.2017

Ne, tenhle příběh není smutný, ten je seversky depresivní. Po dočtení se mi hlavou honí spousta otázek... Proč někteří mají další a další děti, když jim pak nemůžou nebo nechtějí dát to základní - svoji lásku? Proč nemohla holčička zůstat u Kinsellových? Bude pro ní letní zážitek natolik intenzivní, že jí to (třetí) světlo v duši, pocit, že je milovaná, vydrží, nebo jí stará známá rodinná atmosféra semele a to světlo pomalu udusí? Musím doufat, že třetí světlo svítí pořád... A co měla znamenat ta poslední věta? Zkrátka samé otázky, nechám je tedy ještě doznít...

52 05.05.2017

Čteno dětem před spaním. Dnes po dočtení jsem se ptala, jak se jim knížka líbila, dočkala jsem se strohého "Bylo to dobrý." Takže to hodnocení asi zůstane na mě :-) Knížky od Davida Walliamse se dobře čtou, je v nich spousta humorných situací, ale zároveň jsou dojemné a každá z nich má své poselství. A to je v knihách pro děti to nejdůležitější. Takže jsem naše vzájemné hodnocení "dobrý" a "skvělá knížka pro děti" trochu zprůměrovala a vychází mi krásné 4*.

52 03.05.2017

No prosim. Tak jestli si myslíte, že nechcete nic vědět o starém nemluvném bručounovi, tak svůj názor po přečtení knížky zřejmě změníte. Ne že nechcete vědět, naopak, chcete vědět víc a dokonce si ho zamilujete. Protože navenek je hádavý bručoun a nemluva, ale uvnitř tančí. Budete se místy smát, většinu času usmívat, Ove Vás i dojme a zřejmě budete i plakat. Tak to prostě je. Tak to bude.
Krásná lidská kniha s perfektním překladem do češtiny. Pokud ještě váháte, neváhejte a dejte Ovemu šanci. On Vám to rozhodně vrátí.

110 03.05.2017

Josie, je mi to líto, ale my dvě jsme se prostě minuly. Tvůj příběh ve mě nevyvolal žádné emoce, takže přečteno, ale bez většího zaujetí pro postavy, děj nebo zápletku. Nemůžu ale ani říct, že by to celé bylo úplně špatné, své čtenáře si určitě najde. Pro mě ale jen průměr, bohužel...

49 30.04.2017

Paní Mornštajnová, Vašim příběhům bych mohla naslouchat donekonečna. Děkuji Vám, že pravidelně přispíváte do klenotnice české literatury svými skvosty, po kterých se čtenáři lačně natahují a nasávají je jako houby. A to je moc dobře, protože témata, o kterých píšete, by neměla být zapomenuta. A Vy o nich píšete tak krásně, hořkosladce, stejně, jako je život sám. Jsem nadšena, unešena a dojata, stejně jako u Vašich předchozích knih.
Jen v jedné věci Vás neposlechnu. Hned ze začátku knihy píšete:
"Moje jméno není mezi zlatem vyvedenými nápisy na náhrobku jenom proto, že občas se vyplatí být neposlušná a drzá. Jestli nesouhlasíte, dál už nečtěte. A pro jistotu tuhle knihu nikdy nedávejte do rukou svým dětem." Tak to už se přesně stalo. Jakmile jsem dočetla, hned jsem předala dceři. A budu se snažit nadšeně šířit i dál. Nádherný čtenářský zážitek, ještě jednou děkuji.

169 26.04.2017

NA-PRO-STO povinná četba pro matky, pokud spadáte alespoň do jedné z následujících kategorií:
1) Občas potkáváte supermatky, jejichž superpotomci nejen že se učí minimálně (!) jeden cizí jazyk ještě před zvládnutím vlastní mateřštiny, ale i hrají na hoboj/housle/bicí (možno doplnit i další hudební nástroje - podle vlastních zkušeností) a zároveň jsou aspiranty na budoucí vrcholové hráče tenisu/golfu/hokeje/fotbalu (opět možno doplnit další a další aktivity). Vedle nich si připadáte tak trochu šedě a vaši andílci průměrně. No tak tahle knížka Vám andílky supermatek vylíčí ještě v jiném světle :-)
2) Nebo jste matka dospívající dcery ("V tuhle chvíli by se s ní stejně nedalo rozumně mluvit." "A kdy s ní zase půjde mluvit?" "Snad až jí potáhne na třicet a sama bude mít děti, které třískají dveřmi.")
Pro mě tedy povinné hned dvakrát :-) Bavila jsem se královsky :-)

51 21.04.2017

Takové spíš holčičí čtení, i když vyprávěné mužem. Don byl v mnoha ohledech výborný, vtipný a okouzlující, ale typicky aspíkovským způsobem, tak držím palce, aby ten vztah Rosie nervově vydržela (já bych to asi nedala...). Trochu mě mrzelo, že výsledek Projektu otec jsem prokoukla moc brzo, ale i tak bylo putování se sběrem DNA milé a úsměvné. Odpočinkové.

50 20.04.2017

Tentokrát bude hodnocení převážně citací:
" "A co ty?" řekne po pár minutách. "Tobě se to líbilo?"
Film se mi líbil hrozně moc, nevěřím, že bych dokázala odpovědět a neznít hloupě. "Ano," odpovím, neschopna převést emoce vířící ve mně do slov. "
A stejné je to s touhle knížkou. Jen ten závěr, ten prostě za sebe osobně nemůžu rozdýchat. To jak se Vivien zachovala, obzvláště poté, co si sama prožila, prostě nechápu a asi už ani nepochopím...

41 15.04.2017

Víte, jsou knihy, které svá poselství předávají snadno. U téhle jsem měla pocit, že autor chudáka čtenáře pořád někam tlačí. Ano, bylo to milé, ale bylo to milé tak nějak nuceně... Čekala jsem opravdovou pecku, už jen kvůli netradičnímu pojetí - vyprávění z kočičího pohledu. No o kočkách jsem se dozvěděla jen jedinou (staro)novou věc - že vlastně při protahování dělají pozdrav slunci. To mě opravdu moc pobavilo a pokaždé, když naší kočku vidím protáhnout si přední a pak zadní tlapky, tak se v duchu usmívám, protože to opravdu část z pozdravu slunci je :-) Jinak pokud si budete chtít přečíst něco z kočičího života, doporučuji spíš Z deníku kocoura Modroočka. No a pak je tu ta záležitost s buddhismem - knížka je propagovaná tak, že se čtenář seznámí se základními myšlenkami buddhismu. Tak nevím. Já se dozvěděla, že dalajlama jezdí na dlouhé pracovní cesty do zahraničí a že za ním přijíždí kdejaká slavná osobnost. Sem tam dalajlama či jeho nejbližší spolupracovníci prohodí nějaké moudro. Ale to je sakra málo na základ buddhismu... Hvězdičku navíc za krásnou prostorovou obálku, do které jsou vytlačené kočičí tlapky :-)

51 13.04.2017

Příběh Služebnice je hlavně psychologickým románem v kulisách sci-fi. Všechen děj nám zprostředkovává Fredova, která nás nechá nahlížet na své myšlenkové pochody a skrz ně pomalu poznáváme, co se vlastně ve společnosti děje. A že je toho dost! Mě osobně naskakovala husí kůže z toho, jak autorka dokázala nenápadně zkritizovat skoro veškeré současné dění - od ekologických katastrof, přes pokusy o stále větší kontrolu nad jednotlivci nebo klesající porodnost třeba až po preferenci bezhotovostních plateb :-) Pokud si někdy říkáte, kam to ten svět spěje, tak si zkuste tenhle román přečíst. Možná spěje někam tam? Doufám, že ne.

"Přála bych si, aby tenhle příběh vypadal jinak. Aby byl civilizovanější. Přála bych si jevit se v něm v lepším světle, ne-li šťastnější, tak aspoň aktivnější, méně váhavá, méně rozptylovaná hloupostmi. Přála bych si, aby byl ucelenější. Přála bych si, aby byl o lásce nebo o náhlých prozřeních důležitých v životě člověka, nebo třeba i o západech slunce, ptácích, bouřkách nebo sněhu.
Možná v jistém smyslu o tom všem je, jenže nemizím do něj vstupuje tolik jiných věcí, tolik šeptání, spekulací o druhých lidech, tolik klepů, které nelze ověřit, tolik nevyřčených slov, tolik chození po špičkách a tajnůstkářství. A je v něm teba přečkat tolik času, času těžkého jako smažené jídlo nebo hustá mlha.
Mrzí mě, že je v tomhle příběhu tolik bolesti. Mrzí mě, že je roztříštěný, jako tělo po přestřelce nebo rozmetané výbuchem. Ale není v mých silách ho změnit.
Ale stejně bolí když ho musím znovu a znovu vyprávět. ... Ale já pokračovala dál v tomhle smutném, hladovém a špinavém, v tomhle kulhavém a zmrzačeném příběhu, protože přece jen chci, abyste si ho vyslechli, tak jako já vyslechnu ten váš, pokud budu mít někdy možnost, jeslti se setkáme nebo jestli uprchnete, v budoucnosti, v nebi, ve vězení či v ilegalitě; nebo kdekoli jinde. Tím, že vám vůbec něco vyprávím, aspoň věřím, že existujete, svou vírou vás přivádím k existenci. Tím, že vám vyprávím tenhle příběh, si vaši existenci přeju. Vyprávím, tedy jste."

81 06.04.2017

Kouzelné vyprávění, které jsme četli dětem. Jde vlastně o dlouhý dopis strýčka Jáchyma své osmileté neteři, ve kterém jí vypráví svůj příběh, když jemu bylo také osm let. Vypráví o zvláštním setkání s Mikou, klukem z jiné planety - vzájemně si vyprávějí o různých věcech a jak ze strýčkova vyprávění vyplývá, toto krátké setkání ovlivnilo jeho uvažování na celý další život. Ale koho by takové setkání neovlivnilo? Například Mika se každé otázce klaněl. Proč? Protože oni se uklání vždy, když někdo položí zajímavou otázku. Odpovědi se už ale klanět nemá, protože kdo se uklání, tak se vlastně sklání a nikdo by se neměl sklánět nad odpovědí, protože ta stojí až na konci cesty, kterou už daný člověk ušel. Otázka ukazuje směr a vede lidi dopředu. V knížce je skryto hodně takových nenápadných poselství, nad kterými můžeme dumat hodně dlouho :-)

44 05.04.2017

Na začátku knížky jsem vůbec nevěděla, jestli jí dokážu dočíst, působila mi až fyzickou bolest.. Tolik hrůzy, do které spadnete rovýma nohama.. Ale mezi všemi těmi hroznými věcmi je ukrytý opravdový poklad - poselství o lásce, soudržnosti a pomoci druhým. Nádhera, na kterou je pět hvězdiček málo. Knížka, která se mi dostala hodně hluboko pod kůži a cítím, že se mnou hodně dlouho zůstane. Slovy autorky: "Prosím, čtěte o nich. Povídejte o nich někomu. Láska je ta nejmocnější armáda. Ať už je to láska k příteli, ke své zemi, k Bohu, nebo třeba k nepříteli - láska nám odhaluje zázračnou povahu lidského ducha." A o tom Ruta Sepetysová umí nádherně psát.
V neposlední řadě musím i vyzdvihnout krásnou obálku, kterou jsem plně docenila až po přečtení...

103 01.04.2017

Milá Gerri,
děkuji Ti za chvíle, které mi Tvoje přítomnost zpříjemnila. Ten Tvůj sarkasmus byl úplně báječný, párkrát jsem se smála i nahlas :-) Tvoje rodina je sice mnohdy na zabití, ale zase máš bezva přátele, kamarádku jako Charly by si asi přál každý (no i když chodí s Tvým bývalým, to je teda trochu divočina :-) Matku prosím zatím na e-bay neprodávej, i když chuť bys na to možná občas měla :-) No a drž se rad tety Huldy, ta je zřejmě ve vaší rodině osvícenec (i když černá ovce)... No a nepřestávej psát ty knihy o ponících :-)), protože Tě to baví a taky Ti to zřejmě jde (podle hodnocení Tvého okolí).
Tvoje Chytuš

49 27.03.2017

Kniha plná informací, jak sám autor ale říká: "Je důležité udělat z informace poznání. I kdybychom přečetli jakékoli množství knih, dokud je budeme pouze číst, nikdy nepoznáme pravdu." Uskutečňujme tedy nabyté informace ve svých životech, ať nám všem slouží k maximálnímu užitku! Je to dřina, ale stojí to za to.

41 23.03.2017

K téhle nádherné knížce mám po přečtení dvě poznámky. Zaprvé nevím, jestli už jsem někdy četla knížku, kde by se mé počáteční sympatie k hlavní postavě změnily na takovou antipatii, jako tomu bylo tady. Mezi Dolly maminkou a mladičkou Dolly pro mě zela propast hloubky Hranické propasti... Jak děj pokračoval, tak jsem byla zvědavá, kdy se celý ten rozpor vysvětlí a hlavně jak? K tomu můžu jen říct, že jsem nakonec byla vrcholně odměněna. Všechno to do sebe tak krásně zapadlo a já si říkala, jak je možné, že mě TOHLE nenapadlo? No a zadruhé jsem u téhle knihy pochopila, proč se knížky nemají hodnotit, dokud jsou ještě rozečtené. Na začátku mi přišla zdlouhavá, takže hodnocení by bylo průměrné, ale jak děj postupoval dál, bylo to lepší a lepší. Takže kdo váhá, vydržte a dejte jí šanci, tahle knížka vám každé počáteční váhání několikanásobně vrátí.

65 21.03.2017

Čteno dětem před spaním. Každý večer se (hlavně kluci) snažili vyškemrat přídavek. Jen dnes večer ne, po dočtení usínají dojatí. Jsem zvědavá, jestli ještě zítra neproběhne diskuze k tématu...

56 11.03.2017

V románu mě zaujaly především dvě věci. První je úžasně vykreslená doba, kdy se děj odehrává, což je dané hlavně stylistikou. Z každé stránky na mě dýchala atmosféra filmů pro pamětníky - gentlemani v oblecích, čaje o páté ... A za druhé se mi znovu potvrdilo, že peklo na zemi si připravujeme my sami svými myšlenkami - vlastně celá první polovina je o rozjímání hlavní hrdinky a jejích sebezničujících úvahách o tom, jak ona je absolutní nula narozdíl od báječné Rebeky. Sice chápu autorčin záměr, ale místy už toho bylo opravdu moc.

61 11.03.2017