Clara_C
komentáře u knih
Levá strana světa
Lisa Genova
Přečteno jedním dechem. Zatajeným. Je to nejen o Sáře. Je to o tempu dnešní doby. Řítíme se životem kosmickou rychlostí až přestaneme vnímat co je vlastně důležité. No, práce, ani nadstandardní bydlení to nebude. Někdo si to stihne uvědomit včas. Někdo potřebuje ránu do hlavy. Někdo na to nikdy nepřijde.
Napsáno naprosto bravurně, pohltí vás kolotoč rodiny Sáry a Boba, má holka kliku na báječnou rodinu. Sářiny pokroky po úrazu, věci, které zkraje tlačila dopředu jí na konci nepřišly až tolik podstatné. Její netrpělivost mi byla velmi blízká :-)
" Vrátím se k plakátu. Něco je jinak. Uvědomuju si jen to, že na plakátu je něco jiného, ale čím přesně se liší, nedokážu několik vteřin určit, a když to pak uvidím, je to stejně nepochybné, stejně zřejmé jako ten hořící domek.
Na plakátu jsou dvě ruce, ne jedna. A nejsou obě zaťaté v pěst, připravené k boji. Jsou sepnuté. Ruce, které se drží. A červenými písmeny napsané slovo nad nimi není Věcnost. To slovo nad sepnutýma rukama zní Vděčnost.
Rozpláču se a plakát, na který jsem se dívala špatně, se mi strašně zalíbí. Myslím na Heidi, Boba a svoje děti, dokonce i na Martu, máti a všechnu tu pomoc a lásku, kterou mi dali, a na všechno, co mám. Myslím, že můj mozek ten plakát celou tu dobu viděl a neustále mě na něj upozorňoval ve snaze mi ho ukázat. Jeden tichý, nevědomý a nenarušený kousek mého já vždycky věděl, o čem ten plakát vypovídá. Děkuju, že jsi mi to sdělil.
Dnes jdu domů, nedokážu obkreslit kočku, ale vidím celý tenhle plakát a jsem plná vděčnosti."
Návod k použití železnice
Jaroslav Rudiš
Knížky pana Rudiše patří mezi moje oblíbené. Vlakem jezdím, i když k nim nechovám takovou lásku jako autor. Ale mám pochopení pro absolutní nadšenost pro věc, ať už je to cokoliv. A pan Rudiš prostě železnice miluje. Ne pro jejich prvotní využití, tedy dopravit se z bodu A do bodu B, ale pro cestu samotnou, pro gastronomické zážitky, ať už ve vlaku, nebo v nádražkách, či blízkém okolí nádraží. Lehké záchvaty historie byly na místě. Ale. Tolik míst, měst a koutů si prostě nezapamatuji a určitě ani nemám v plánu je navštívit. Ale chápu. Je to podobné jako když dlouho mluvím o svých zálibách. Chvíli mě přátelé poslouchají a potom už vidím, jak jen tak kývou hlavou a myšlenkami jsou u svých starostí :-)
Cením překlad.
A neodpustím si osobní zkušenost s vlaky, která je naprosto jiná než pana Rudiše. Jezdím druhým rokem každý týden z jedné konečné stanice ve východních Čechách - je možné, že tam autor ještě ani nebyl :-) - do České Třebové přes Kolín až do Nymburka a zpět. Tedy zmínky o těchto nádražích jsou pro mě zajímavé a pohřebiště pro vlaky příště lépe prohlédnu. Nicméně jezdím se psem v dobu, kdy se přepravují studenti do škol a mé zážitky z totálně nadupaných vlaků jsou poněkud odlišné. Jídelní vozy a první třída jsou pro nás s kamarádkou na vodítku zapovězené, nicméně příhody z cest jsou vesměs pozitivní. Ale pro nás je prioritní ten cíl než cesta, ty hledáme v jiných lokalitách.
Oheň
Maria Pourchet
Hodně těžké až depresivní čtení. Sic dospělí, ale totálně rozháraní byli Laura a Cleménte. Ona si nevážila sama sebe a on nevěděl sám co se sebou. Nechápu, že mu ten pes vydržel tak dlouho :-) Těžko k nim hledat cestu. Nejvíc naživu mi přišla Véra, ať již problematická, ale alespoň za něco, proti něčemu, bojovala.
Musím doufat, že tohle není reprezentativní vzorek společnosti, nicméně napsáno skvěle.
Od začátku do konce
Robert Fulghum
Tuhle knížku pochopíte, až když začnete přemýšlet o smrti. Ne, že by se musela týkat zrovna vás, stačí, když se plíží všude kolem a vám dojde, že čas tady má každý z nás pouze vyměřený a je na nás, co s ním provedeme. Uvažovat o závěti není úplně od věci, člověk si ovšem stále říká, že má ještě spoustu času a najednou možná ani ne.
Je to sice o rituálech, ale je v ní i plno moudra a zkušeností. Chvílemi bylo člověku až úzko. Někdy dojetím, někdy strachem, ale rozhodně nelituji času, který jsem u knížky strávila.
" Nikdy se mi nelíbilo rčení, že prostě jen vznikáme z prachu a v prach se zase obrátíme. Jsme energií, která je zaměnitelná se světlem. Jsme oheň, voda i země. Jsme vzduch, atomy a quarky. A navíc jsme také sny, naděje a obavy pospojované moudrostí a zase rozháněné vlastní pošetilostí. Jsme o moc víc než prach. Biblické rčení by mělo znít - Zázrakem jsi a v záhadu se obrátíš - . "
Vysněný život Ernesta G.
Jean-Michel Guenassia
Nemá smysl hodnotit knížku, kterou bravurně vystihly komentáře přede mnou.
Není to čtení pro někoho, kdo chce být se čtením rychle hotový, ale knížka se vám lehce vryje pod kůži a zaleze pod nehty.
" Jako dítě jsem zažil první světovou válku, měli jsme za to, že její hrůzy nikdy nemohou být překonány. Pamatuju si na pozdvižení vyvolané ruskou revolucí a na strašnou španělskou chřipku, na tu zemřela i moje matka. Došlo k tolika válkám, tolika obludnostem, že by si člověk mohl zoufat nad svým údělem, ale taky k tolika objevům a takovému pokroku. Nebudu tu vyjmenovávat nekonečný seznam událostí mého století. A z nich všech, kdybych měl vybrat jedinou, by to byl pád železné opony. Protože to se zhroutila nejhorší diktatura ze všech, největší lež v dějinách lidstva. Dnes je život tvrdý, ale aspoň je to život svobodných lidí. "
Upálené
C. J. Tudor
Knížky od C. J. začínají být sázkou na jistotu. Snad to tak bude i u dalších knížek. Všechno pěkně nadávkované, i když už tušíte, je to horší než sami čekáte. A nenapadlo by mě, hledat v detektivce i plno životních postřehů. Ano, mohou působit jako klišé, ale to on sám život také někdy je, že.
"Jako bychom si jen hráli na to, že už jsme velcí, a přitom byli uvnitř pořád dětmi, motali se světem v příliš velkých šatech a přáli si, aby nám někdo řekl, že strašidla neexistují.
Všichni sázíme na zítřek. I přestože každý den je skok víry, krok nad propastí.
Zlé vzpomínky jsou jako třísky. Občas zabolí, ale naučíte se s nimi žít. Potíž je v tom, že si vždycky nakonec najdou cestu ven na povrch.
Nedovedeme uznat, že věci se dějí bezdůvodně. Že všechno nemáme pod kontrolou. Děláme ze sebe malé bohy svého vlastního vesmíru, ale nemáme Boží milosrdenství, moudrost ani velkodušnost.
Život jde dál. Je na nás, jestli půjdeme s ním.
Lidé vyčítají druhým že " žijí ve lži", ale kdo někdy neskryl kousek sebe před svými milovanými? Protože jim nechceme ublížit. Protože nechceme v jejich očích vidět zklamání. Mluvíme o bezpodmínečné lásce, ale málokdo chce zkoušet, jestli opravdu taková je.
To je ten problém se sociálními sítěmi. Nejsou stavěné na negativní věci. Tam se lidi ukazujou jenom z té nejlepší stránky. Pózují s filtry, vytvářejí jakýsi falešný dokonalý život. Jenže co si počít, když život není dokonalý. Když vám všechno připadá na hovno? Když máte pocit, že padáte do hluboké černé jámy a nemůžete se z ní vyškrábat ven? LOFL. "
Čekání na spoušť
Lidmila Kábrtová
Je to takové jako ze života. Hodně dobré, lidské a přesné. Problémy s rodiči, partnerem, dětmi, ale hlavně sami se sebou. Dost dobře vystiženo, napsáno, pospojováno. Celým příběheme se vine hadí tetování a poletují vlaštovky.
Podzimní případ
Anders de la Motte
Detektivky čtu pomálu, ale tahle stála za to. Zhltla jsem jí takřka na posezení, skvěle napsané, děj vygradovaný do poslední stránky.
Svědectví
Stephen King
Prostě King. Každý, komu Kingovo umění zaleze za nehty, má své favority mezi tou haldou knih, co mistr napsal. A Svědectví je u mně v top ten i se svými zápory. Velká škoda těch hrubek, překlepů a někdy věcných chyb, ale za to originál nemůže.
Pražské jaro
Simon Mawer
Velmi dobře podaný příběh vyprávěný zajímavým pohledem z venku. Je to kus naší minulosti, na kterou se díval někdo s odstupem. Nedá se říct, že bez emocí. Vzhledem k tomu, že mí rodiče v pohnutých časech žili v Praze a měli před svatbou, tedy toto osvobození znám i z jejich vyprávění, měl pro mě příběh i osobní podtext.
Pohřbená pravda
Angela Marsons
Jako vždy, skvělá detektivka. Hodně zajímavé téma do dnešních dnů..
Zkraje mi tedy dělalo potíže soustředit se na víc vyšetřovaní najednou, o to víc, že jsem zkraje četla knížku po kousíčkách. Zato druhou polovinu jsem doslova zhtla.
Jsem ráda, že se konci vyjasnila i vzájemná nevraživost Kim a Travise, ani nevím, jestli už v nějakém předchozím díle ten jejich konflikt byl, ale číst, jak se nemají rádi kvůli něčemu z minulosti a nevědět nic k pozadí jejich sporu, bylo takové kontraproduktivní.
Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
Posloucháno jako audiokniha, namluveno p. Třískou. Když pominu slovník mladých, který se od těch dob změnil, klackovitost, vzdor a nesnášení autorit k puberťákům prostě patří a je to stále stejné. Až bude můj syn ve věku Holdena, určitě si na knížku často vzpomenu.. :)
Pod sněhem
Petra Soukupová
Knížka, hlavně pro dámy, pánové jí asi moc neocení, neboť jejich myšlenkové pochody nejsou zřejmě tak komplikované :) Styl psaní mi velmi vyhovoval, kratší kapitoly o momentálním dění i myšlenkové pochody matky tří dcer, každé jinak zralé a obroušené jak výchovou, tak životem.
Moc zajímavě pojatá sonda do jedné rodiny napříč generacemi, aneb geny prostě nevyčůráte :)
Podivuhodná odhalení Artura Peppera
Phaedra Patrick
Milá knížka. Není tolik úsměvná jako Stoletý stařík, zato je mnohem víc uvěřitelná. Možná víc naivní než by mohla být, ale člověk občas potřebuje nekonfliktní čtení. Na prvotinu moc dobré. Jak moc jsem si jistí tím, že někoho dobře známe, abychom zjistili, že vlastně nemáme ani tušení, s kým jsme žili 40 let.
"Z peněz se dají nadělat vzpomínky, ale ze vzpomínek peníze neuděláte, pokud nejste starožitník"
Amerikánka
David Jařab
Říká se, že nic není černobílé. Tady není nic bílého, je to jenom černé. Děti ponechané na pospas osudu, posléze umístěné do výchovných a nápravných ústavů. Hierarchie mezi nadřízenými i dětmi, buď se podřídíš nebo uvidíš.
A po dosažení plnoletosti, co dál. Úplně mi vyskočil začátek nějakého sloganu, Svět je zlý a nebezpečný místo. Protože navzdory všemu, čím si musely projít jako děti, je v osmnácti žádná odměna nečeká a musí se bít životem dál.
Jsem neskutečně vděčná osudu, že jsem měla pěkné dětství.
Škoda chyb při čtení.
Láska za mizerných dní
Ewald Arenz
Těšila jsem se na knížku, protože Staré odrůdy byly výtečné. Tady bylo všechno pěkně rozehrané, láska, humor, rodinné vztahy. Ale asi jsem čekala originálnější mizerné dny než stěhování a nemoc, případně smrt. Mizerné dny v lásce vidím spíš v nepochopení. To, že máme od druhých očekávání, která se nenaplní a hned to považujeme za odmítnutí nebo zradu. To, že to nějak chceme my neznamená, že se to tak stane. Proto je dobré spolu mluvit, ale nedělat hned žádná unáhlená a rezolutní rozhodnutí. V tomto bych u Clary čekala větší míru trpělivosti a empatie.
Ale sama vím, že když se člověk zamiluje, žádná ale neexistují :-)
Nebe
Mieko Kawakami
No ty jo. Tak to byl tedy pěkný hnus popsaný těmi nejniternějšími pocity šikanovaných.
Přesně to vystihla Hermína 14, takže nebudu opakovat již napsané. Spíš, i z pohledu právě zmiňovaného dialogu, nebyla šikana způsobována těm s hendikepem, spíš těm, co se nebrání. Nijak. Verbálně, ani fyzicky. Bylo to prostě kdo z koho, ale hodně brutálně. A vystihuje to celkově lidskou společnost. Jen pár vyvolených umí jít proti proudu a proti většině, ostatní raději přihlíží, mlčí, i když v hloubi duše nesouhlasí a křičí. Přitom někdy stačí tak málo.
Lapači prachu
Lucie Faulerová
Hodně syrové čtení. Paní Faulerová se s Annou nemaže. Stejně jako se nemaže život s námi. V této knížce nejde o to najít si nějakého kladného hrdinu, i když jeden by se možná našel. Jde o to ztotožnit se s myšlenkovými pochody, zjistit, že před minulostí ani sami před sebou nikam neutečeme, ať se hneme kamkoliv, jsme s kýmkoliv a snažíme se pozurážet kohokoliv. Anna ubližuje svým blízkým, odhání je od sebe, přitom cíleně nejvíc ubližuje sama sobě. Děláme to také.
" Nikdy jsem v nic nevěřila. Měla jsem jen víru v neexistenci - mnoha věcí, jako třeba lásky, ta je jen výsledek spolupůsobení několika podmínek. Načasování. Guláš emocí a okolností, poptávky a nabídky. Vezmete kilo lidský slabosti, hrstku nudy a dvě špetky osamělosti, nasypete tam někoho, kdo se zrovna namane, takříkajíc co dům dá, že, a buhmo!, je tu láska, až se z ní kouří, pěkně naservírovaná na podnosu z falešnýho stříbra. Minus a minus dá plus. A pak vám to shnije přímo pod nosem, zhořkne na jazyku a nakonec to vydávíte.
Ach ty lidi. Jak zoufale potřebují věřit v čisté dobro, protože sami ho v sobě nemají ani za nehet, jak zoufale potřebují věřit, a na víru sami v sebe nemají, potřebují něco jiného, něco, co je víc než oni, něco nad nimi, pane, dej, aby byl život snesitelnější, aby byl důvod, proč ráno vstát, aby byl důvod vést slušný život, aby byl důvod k morálce a etice a lásce, protože jinak bychom ve jménu evoluce jen zabíjeli, souložili a žrali. Pro silné je tu Darwin, pro slabé Ježíš.
Viktor Kavi, to dlouhé stéblo trávy, co se nade mnou tyčí v mojí chodbě, to stéblo, co jsem zavolala uprostřed noci před Štědrým dnem, na mě shlíží, sem ke mně, všichni víme, kde to je, všichni víme, kam patřím."
Klikař Beny
Simona Bohatá
Parádně napsaná kniha. Pro mě i s přidanou hodnotou, jelikož fotím a měla jsem tu čest mít svých pár fotografií přidružených na místní výstavě děl pana Štreita.
Nicméně příběh napsaný tak bravurně až se jeden ocitl v minulém století v ulicích Prahy, v podniku, kde hákoval Beny, ve sběrně, které kraloval Fabrikant, jen ta Růža, ta to prostě nedomyslela.
Přízrak v hrdle
Doireann Ní Ghríofa
Nádherná obálka, obsah velice zajímavý, skvěle a citlivě přeloženo. Bohužel knížka nebyla úplně pro mě, ač jsem dělala, co jsem mohla. Ale básně nevyhledávám a tady jsem měla právě někdy problém pochopit, " Co tím chtěl básník říct? " :-)
Paralela mezi životem minulým a současným nebyla příliš zřetelná, ženy současnosti nejsou rozhodně tolik upozaďovány tak, jako tomu bylo v dřívějších dobách.
Nicméně knížka si své příznivce jistě našla a najde, už jen pro doplnění historických znalostí o irské literatuře.