Didi1973 komentáře u knih

Ano, je zajímavé, jak se jednotlivé komentáře liší. Mně při pokusu o jednoduché vystižení tohoto počinu jako první napadá slohové cvičení v magickém realismu. Forma tam je, dostává se nám příběhu, který má začátek a konec. Autorka pracuje s třemi časovými rovinami, příběh je napínavý. Jde ovšem o to, co v sobě vlastně nese, co se jeho prostřednictvím autorce podařilo sdělit (protože v případě magického realismu je laťka vysoko). A zde mi toho připadá být dost málo. Zaujetí japonskou literaturou a kulturou a snaha o znovunabytí vlastní celistvosti, jež je podmíněna nálezem materiálu pro disertační práci. Materiál nalezen, příběh končí. A přitom by například teprve zde mohl opravdu začít. Pokud má onen materiál takovou důležitost, mohl mu být dán prostor. Mohla mu být dána možnost poskytnout hlavní protagonistce energetický impuls nutný k započetí vývoje. Zde bychom se možná teprve dostali obsahově na vyšší level.

5 15.12.2019

Na českém literárním kompostu vyrostlo cosi opravdu pozoruhodného. Původní vypravěč je spíše našeptavač. A legenda běstvinského panství má moc přitáhnout si svého protagonistu.Ten jí prochází a je to vlastně zkouška za zkouškou. Síla příběhu, jenž se tváří jako osud. Nakonec ale vychází najevo, že i když to není vůbec lehké, tak vyprávění vlastního příběhu se musí ujmout každý sám, zvlášť pokud se mu ten pro něj připravený nezamlouvá. Jinak se bude všechno jen nesmyslně opakovat. Text Vypravěče má obrovský vnitřní tah, autorka ví přesně, kam míří a jak to má podat, a tentorát se dokonce dočkáme i smysluplného vyústění. Za mě velká spokojenost...

4 30.11.2024

Tak tohle prostě opravdu neberu, když autor využije něčí příběh, jméno a spoustu reálií a dotvoří to několika efektními smyšlenkami, které to celé vyšinou úplně jinam.

4 07.02.2023

Velmi skutečně vykreslené postavy a jejich vztahy a osudy ve válkou zmítané zemi. Nedočkáme se popisu, co přesně se kolem republiky Biafry dělo (žádný výtah z archivu), ale jak tu situaci lidé prožívali. A od toho je přece dobrá literatura.

4 29.09.2022

Příběh má místy opravdový tah, ale právě opravdu jen místy. Čím to? Pracuje s množstvím zajímavých postav a osudů, které ovšem nakonec vyznívají jaksi rozpačitě. Obsahují příliš mnoho cizorodých a i fikčně těžko stravitelných látek. Přitom zůstává pocit, že pokud by se tomu autorka jen ještě o něco málo víc zavěnovala a text pročistila, mohly se začít vyjevovat různé zajímavé věci. No, možná že nejen pročistila, ale ještě i kapánek dotáhla. Ono je tam těch témat opravdu poměrně dost. Možná nakonec na několik samostatných příběhů. (Tak vidím, že dnes jsem byla v hodnocení opravdu přísná.)

4 11.11.2021

Svým bytím a psaním se autor snaží dostat jsoucnu na kost. Občas cosi zarezonuje a prolne se kamsi do minulosti. Jsou to záchvěvy pravého bytí? To se ještě uvidí, ale přinejmenším je to hodně dobře napsané.

4 07.09.2021

Pět hvězdiček ani ne za knihu jako takovou, jako spíš za myšlenky v ní obsažené. Jednoduše a dokonale shrnuto. Shlédla jsem také rozhovor s profesorem Schwartzem na Youtube, byl to velice milý a moudrý pán.

4 01.01.2021

Pověst románu nelhala. Jedná se opravdu o nadmíru kvalitní literární steak. A to jak po stránce suroviny, tak po stránce zpracování. Jednotlivé postavy a jejich osudy se před námi vynořují postupně, nikoli však lineárně tak, jak s nimi plynul čas, nýbrž postupným vrstvením, či rozkrýváním skutečností z různých fází příběhu. Jako kdyby teď bylo teď, a to teď v sobě zároveň neslo jistá tehdy či tenkrát a ta pak plnohodnotně spoluutvářela stávající realitu. Text je mnohdy spletitý i z jiného hlediska, v rámci jedné věty promlouvají často bez důkladnějšího grafického členění dvě různé postavy a vypravěč k tomu. Mnohdy je třeba rekonstruovat, výsledný efekt však stojí za to. Formální zvláštnosti zde nejsou samoúčelné, nýbrž narativně nosné.
Jednotlivé postavy jsou údajně vytvořené podle skutečně žijících lidí, s kterými se Vargas Llosa buď osobně setkal, nebo o nich slyšel vyprávět. V jeho podání mají každopádně všechny jedno společné - nezlomnou vůli k životu. Jsou jako pralesní rostliny či říční proudy. Ať už padouch či světec, nebo obé v jednom, všichni chtějí žít a naplnit svůj osud.
A zde, v souvislosti s použitými perspektivami, bude jistě navíc zajímavé uvážit, zda také na naše skutečné osudy a životy není lépe nahlížet nikoli lineárně, v důsledku čehož očekáváme to nejzásadnější v jejich závěru, nýbrž komplexně, jako na jednotnou skutečnost, kdy k naplnění každého z nich může dojít v kterémkoli jeho bodě, aniž by to nějak snižovalo jeho hodnotu.

4 06.03.2020

Starosvětsko-punkový předzpěv k Witenbergově poslední cestě se zdařil.

3 07.02.2023

Jako motivační literatura pro děti i rodiče velmi dobré a zřejmě fungující. Po literární stránce by to ale ještě chtělo tůhle a támhle trošinku přidat.

3 30.09.2022

Afrika je opravdu jiný svět, ale přesto ... je zajímavé, že v naší kultuře by takový despotický otec rozhodně nedostal tolik prostoru, aby se tak pěkně vybarvil, na druhou stranu ovšem ani nám není tento typ, ač třeba v trochu jiných relacích, úplně neznámý. A potom je tu ta africká společnost a život, vše v podstatě úplně jiné, než jsem předpokládala.

3 29.09.2022

Reálným impulzem ke vzniku příběhu (či spíš spleti příběhů) byla podle všeho existence dopisů Marušce. Vše ostatní, včetně grandiózního závěru se seancí, je už zřejmě dílem imaginace autorky. Knížka je rozsahem nevelká, ale dějově bohatá, vnitřně dynamická a dotažená. Já prostě říkám ano...

3 06.08.2021

Rozsahem nevelká knížka, která je ovšem nabitá příběhy. Příběh jako takový zde hraje nanejvýš důležitou roli. Ať už má podobu vyprávění Toho, který tetuje, jenž pro své zákazníky, prodavače drog narcos, používá příběhy jako utišující prostředky a dobře ví, že v případě jediného nudného příběhu by se mohl lehce změnit v Toho, který umírá, nebo přímo o vyprávění těch, jimž se příběhy dějí, těch, kteří je vyprávějí svým vlastním životem. I zde je vyprávění příběhu tak nějak podmínkou vypravěčovy existence, protože: Buď budeš smysluplně vyprávět, nebo beze stopy zmizíš. Pro mě osobně velmi podnětná informace. (Malinkou technickou výhradu mám opět jenom k některým pasážím přímé řeči, kdy se autorka jako by nemohla rozhodnout, jestli v dané situaci budou postavy mluvit spisovně nebo nespisovně.)

3 12.02.2021

Nedala by se tenká hranice mezi městem a druhým městem brát jako hranice mezi psychickou normalitou a nenormalitou? Vím, že to tak autor zcela jistě nemyslel, to by s tak lehkým srdcem nenechal hlavního protagonistu zmizet v jeho chaosu, ale mně to jiný smysl nedává.

3 01.11.2020

Povídka není mým zrovna nejoblíbenějším útvarem, tento soubor jsem si ale užila. Jeho hlavními protagonisty jsou lidé, kteří mají určité vazby na Kóbe, oblast zasaženou nedávným zemětřesením. Co je ovšem důležitější, i v jejich životech dochází k malým zemětřesením a následnému přerodu. Typický Murakami, i toho Žabáka mu uvěříme. Jediná věc, vůči které mám menší výhrady, je použití východomoravského nářečí v překladu první povídky.

3 26.12.2019

Hlavní protagonista zřejmě trpící čím dál tím méně snesitelnou lehkostí bytí vyslyší volání svého rodného města a vrátí se, aby je spasil. Jenže co to? Ono zřejmě po žádném spasení netouží, a tak se nekoná ani spása hlavního protagonisty. Ten je tím mírně řečeno rozladěn, ale tak to v životě chodí. V jednu chvíli sice dojde k jakési katarzi, která ale vede zpět do výchozího bodu. Nic převratného se neděje ani v oblasti jazyka. Těch pár velkých písmen na začátku některých slov to nevytrhne. Spíš je to na škodu. Román byl, myslím, nominován na Magnesii literu, čímž byl dle mého názoru dost nadhodnocen.

2 30.09.2022

Super příběh z mého kraje. Místa, kde se odehrává, dobře znám, dokonce jsme kdysi znávali i člověka, který, i když hodně volně, inspiroval jednu z postav. V porovnání s tematicky spřízněnými Žítkovskými bohyněmi oceňuji autorčinu odvahu odlepit se od země a vstoupit na pole fikce. Trochu problém mám naopak s pojmenováním postav a jejich promluvami. Občas je to dobré, ale občas to prostě není ono co se týče spisovné a hovorové řeči případně nějakého idiolektu. Celkově jsem si ale příběh užila a určitě si od autorky přečtu v budoucnu něco dalšího.

2 08.01.2021

Na Popelnicový román jsem byla velice zvědavá. Ale to jsem si dala! Otevřela jsem ho někdy v polovině léta a během asi dvou měsíců jsem se poctivě prokousala jeho pěti sty stranami v naději, že nakonec do sebe třeba všechny ty útržky nějak zapadnou a odmění mě nějakým smysluplným obrazem (když už třeba taky v podtitulu románu stojí Síťový kryptopříběh, pro mě = příběh, který je možno rozkódovat). K tomu ale ani s úplně poslední, pětistou, stránkou nedošlo. No, pokud za to nemůže moje naprostá neschopnost nějaký smysl v osudech postav Popelnicového románu najít, potom jejich osudy žádný smysl nemají . Bylo právě tohle záměrem autora? Předvést absurditu všeho toho mravenčího snažení? Nebo to bylo jen jakýmsi vedlejším produktem? Ale jaký v tom případě byl záměr? Dát dohromady kompozičně originální literární celek? Každá forma si ovšem žádá obsah, aby nebyla jen prázdnou formou. Jestli tedy tu hlavním aktérem není doba? Tu líně plynoucí, tu divoce se valící proud času a v něm všichni ti topící se nešťastníci, jejichž osudy čtenáři zmizí v mocných vodách dřív, než je stačí uchopit za správný konec. Za vůbec nějaký konec.

2 31.10.2020

Po formální stránce už daleko méně objevitelské než Zelený dům, postavy méně zásadní. Nejlépe nahozená se mi zdála být postava bývalého recitátora. Menší výhrady mám také k překladu - např. hospodský z předměstí mluví spisovně.

2 06.03.2020

Pokud máte pocit, že byste si potřebovali uklidit v životě a konečně vzít věci za správný konec, tak tato příručka má potenciál vyslat vás velmi efektivně správným směrem. Pro mě je to trefa do černého.

1 31.01.2021