DomYume komentáře u knih

Ani nevím, kde mám začít... DNes jsem dočetl knihu "Norské dřevo" a hned v ten den jsem se podíval, ale to spíše ze zvědavosti na stejnojmený japonský film...
Nevím co jen mohu říct... Je mi 20 a sečtělý zrovna nejsem... Murakami mě vtáhl do světa, jenž po vstupu do něj, za vámi zabouchne dveře a nechávás napospas vaší představivosti, vaší hlavě...
Jsou to asi dvě a půl hodiny co jsme tu knihu dočetl, třesou se mi ruce, slzy jsem ke konci knihy držel opravdu násilím... Nemohu tu bohužel popsat všechny své pocity z této knihy...
Jediné, co mohu, je vám říci, že tato kniha se do vás zapíše, ať už ze své veselejší stránky, a věřte, že jsem u této knihy ne jednou vybouchl (ano, vybouchl) smíchy - našla se zkrátka situace v příběhu, která vám vykouzlí úsměv na tvářích... ale taky se do vás může zapsat jako silný a opravdu procítěný příběh... asi žádná kniha v životě ve mně nevyvolala to,c o kniha "Norské dřevo"...
Panu Murakamimu přeji, aby nadále psal takto silné a dechberoucí příběhy a jednou ho musí potkat ocenění , které si zaslouží, ze všeho nejvíce. Děkuji Pane Murakami...

6 18.09.2015

Politická situace v Číně je strašná. Jen na tohle téma by se dalo napsat několik knih, a i to by bylo málo. Pokřivená realita, lži a zase lži. Paradoxně se Lotos snažila domáhat pravdy, která byla stejně založená na lži. Autor se tématu zhostil velice dobrým způsobem a svou hrdinku nenechal v klidu se vyspat. Když už se Lotos konečně rozhodla, že ukončí letitý boj s úřady, nevěřili jí. Říkal jsem si, že teď bude konec, ale kniha měla ještě dosti nepřečtených stránek - díky idiocii úředníčků, kteří myslí jen sami na sebe.
Myslel jsem si, že bude těžké se začíst, kvůli čínským jménům a názvům. Pravdou je, že kniha je velmi čtivá a hned po prvních pěti stránkách jsem knize přišel na chuť. Co mě ovšem rušilo v plynulém čtení bylo neustálé opakování a opakování již známých věcí. Kdybych snad knihu odložil na měsíc po každých deseti stránkách, tak by se mi to opakování hodilo, ale v mém případě mě to spíše rušilo. To je však jen malé negativum a celkově se mi kniha líbila.

Již na mě doma čeká druhá kniha tohoto autora a těším se na nový zážitek s asijskou literaturou.

5 16.04.2018

„Nebudu jíst maso, zdál se mi sen…“ těmito slovy to všechno začalo. Jinak poklidný život v manželství, kde manžel pracuje a manželka se stará o domácnost – pravá asijská idylka, jak by se dalo říci. Asijské země jako je Japonsko, Čína či v tomto případě Jižní Korea jsou kulturně velmi tradiční a společensky úzkoprsý. Jakýkoliv náznak individuality se trestá vyčleněním z kolektivu. Kolektiv je vším, všichni občané jsou spojeni do jednoho živoucího organismu, díky kterému jsou silní všichni. To má však za následek právě zmíněné problémy s individualitou.
Do chvíle než se hlavní hrdinka “vzdá“ masa jsou všichni spokojení. Jakmile se však neobjevuje maso na talíři, ale v koši rázem se všichni v okolí hlavní hrdinky změní v jejich skutečné, zatvrzelé a ve směs kruté bytosti, které začnou hlavní hrdinku nechutným způsobem tyranizovat. Ať už v podobě fyzického týrání ze strany otce, tak psychického ze strany manžela a příbuzných.

Bylo mi jasné, že kniha s názvem vegetariánka od asijského autora nebude popisovat přípravu salátů a tofu. Autorka se však chopila pro nás až banálního tématu (vegetariánství), které však nechala rozvinout v asijské dívce. Výsledkem je skutečná tvář asijské společnosti.

Příběh sám o sobě není nikterak složitý. Vlastně zcela naopak, je jednoduchý a čtivý. Knihu otevřete a přečtete klidně v jeden jediný den, protože se vám jí nebude chtít odložit.

Určitě stojí za přečtení a zamyšlení. Doufám, že v budoucnu narazím na další knihu od této autorky.

5 01.03.2018

Právě jsem dočetl tuto knihu... Je to vlastně podruhé, co jsem tak trochu rozčarován.... Není to tím, že by to bylo špatně napsáno, nebo že by to bylo celkově špatné. Spíše mám problém se vžit do děje. No to je vlastně možná trošku špatně řečeno. Já se do toho děje, do každé povídky jsem se vžil, Jenže jsem se k ní vždy tak připoutal a četl a četl. Najednou konec...
Nejvíc se mi líbila povídka "Medovníky" To je prostě téma(témata), která mám hrozně rád. Murakami je taky většinou popisuje. To je možná jeden z důvodů, proč na Murakamiho tvorbu nedám dopustit....
Jako vždy, má úctá, pane Murakami... :-)

5 09.01.2016

Opravdu silný příběh, plný krutosti a temných chvil. Knihu jsem četl možná déle než by se na její délku slušelo. Je to složité čtivo, alespoň mně to tak přišlo a jak množí píší, není to kniha do nepohody, nebo jen tak na čtení do autobusu. Od této autorky jsem četl i Vegetariánku, což byla kniha v podobě slabšího odvárku toho co na nás autorka nachystala v této knize. Budu se těšit na další dílo této autorky.

4 04.04.2019

Knihu jsem četl déle, než jsem zamýšlel, ale to nemění nic na tom, že jsem si jí skutečně užil. Musím uznat, že autorova představa budoucnosti je skutečně úžasná. Každý jsme již slyšeli o budoucím přelidnění Země, ale 120 miliard lidí? Z toho člověku přeběhne mráz po zádech. Mně stačí vánoční nákupy a jsem vyřízený z toho davu lidí...

Nicméně opět tu narážíme na autorovo občasné zdlouhavé popisování, právě kvůli těmto pasážím mi trvalo tak dlouho knihu dočíst, to je však jen osobní problém...
Tak či tak. Příběh, který se ukrývá na stránkách této knihy mě opravdu vtáhl. Závěr knihy jsem téměř nedýchal. Stále jsem si myslel na jiný konec a pak přišlo to co se dočteme. Byl to skutečně zvrat, který jsem neočekával.

Každý si nejspíše říkáme, že život je příliš krátký. Rozpočítat to není těžké. Průměrný věk, čas v práci a ve škole, čas věnovaný spánku a jiným povinnostem a potřebným činnostem a nevyjde nám zrovna velké číslo. Ke všemu započítejme mládí, kdy toho sami moc nezmůžeme, produktivní věk věnovaný honbou za kariérou a nevyhnutelně začínající stárnutí, když už toho též příliš nezmůžeme se zhoršujícím se zdravím. Co potom lidé, kteří trpí nemocemi celý život atd... atd... atd... Tato kniha nás skutečně nutí k zamyšlení ať už nad tím, kde a jak žijeme ale taky co za ten život stihneme.

Stojím si za názorem, že nejsme a nejspíše ještě dlouho nebudeme, jestli vůbec někdy budeme schopni, a hlavně jestli si to my, jakožto lidstvo, umožníme žít věky nebo navěky. Jistě žít navěky mladí a zdraví je zase jiný druh věčnosti, ale nezapomínejme na mysl. Tělo může být mladé, jak dlouho chce, ale naše mysl věčnost nezvládne. Krásně to vystihují pilulky štěstí. Opravdu bychom chtěli žít den co den pod vlivem nějakých pilulek, za které bychom nechávali polovinu výdělku, abychom snášeli všechny a všechno okolo sebe? Nehledě na tu „velkou spravedlivost“ co se týče volby? Lidově řečeno strčte si věčnost do pryč… Protože tohle bych skutečně zažít nechtěl.

Autorovi děkuji za skutečně silný zážitek plný zamyšlení a poučení.

4 23.10.2018

Knihu jsem otevíral s určitou představou o příběhu, která se rozplynula po první stránce. Nevím, co pro mě bylo milejším překvapením, zda prolínání deníku španělského conquistadora nebo neobvyklé členění celého textu začínajícího druhou kapitolou a končící první kapitolou. Určitě není třeba se bát částí deníku španělského conquistadora, čtou se dobře, jen si stačí zvyknout na počáteční - že...

Příběh španělských conquistadorů popisovaný v deníku je skutečně skvěle začleněn a vy budete s každým pokračováním chtít odhalovat další a další záhady. K tomu hlavní dějová linie našeho ruského překladatele, kterému se změní nebo spíše převrátí celý reálný svět.

Obdivuji autorovo umění, kdy dokáže z ničeho nic navodit temnou a jak mnozí zde píší až hororovou atmosféru, která se vzápětí rozplyne a příběh jede zase dál až do chvíle...

Jsou zde dva pohledy na závěr někomu se nelíbí někomu ano. Mně se závěr líbil. Pasuje do příběhu, leč zvláštním způsobem, jako vytržený z deníku.

Jedna z věcí, s kterou může být trošku problém jsou zdlouhavé popisující pasáže, tak trošku odvádějíc od hlavní dějové linie. To ale k Glukhovskému už patří.

4 23.10.2018

Pamatuji si dobu, kdy jsem začal číst Haruki Murakamiho. V knihkupectvích se tato kniha objevovala možná častěji, než bych si přál. Byla to doba, kdy jsem chtěl číst ty nejobsáhlejší díla a tato útlá knížečka navíc nebyla jeho běžnou tvorbou. Tak dlouho jsem jí odkládal až nakonec zmizela z knihkupectví a v Odeonu mi sdělili, že už jí nemají v plánu tisknout dál. Naštěstí jsem jí sehnal v antikvariátu a mohl jsem tak doplnit sbírku Murakamiho o poslední knihu, která v ní chyběla.

Kniha je to, jak už jsem zmínil jiná než například Norské dřevo, či povídkové knihy Spánek. Dozvídáme se tu zase něco málo ze života obyčejně neobyčejného člověka. Haruki Murakami je jeden z nejlepších spisovatelů této doby, alespoň pro mě. O jeho spisovatelské dráze se dočteme spíše v knize Spisovatel jako povolání. O jeho jiných aktivitách se dočteme zase v této knize. Haruki Murakami je opravdu pozoruhodný člověk. Slovo, kterým bych ho charakterizoval by bylo především – skromný.

Sport je velkou součástí mého života. Ke konci knihy mě až pobavilo, když jsem se dočetl, že panu Murakamimu moc nevoní cyklistika, které se já věnuji, jak jen to je možné, zato běhání, které Murakami miluje je pro mě utrpením a jak to jen jde vyhýbám se mu. Tato skutečnost mě opravdu pobavila, protože celou knihu o běhání jsem si podvědomě převáděl na sebe a na mou vášeň k cyklistice. Když se pak objevila pasáž o triatlonech zahřálo mě to u srdce a na tváři vykouzlilo úsměv.

Tato kniha určitě není recept na běhání, je to kniha, která nám čtenářům Murakamiho přibližuje jeho osobní život, který je jinak neznámý a neprozkoumaný. Ukazuje nám dřinu, kterou jako nadšený sportovec “musí“ každý den vydržet, aby dosáhl svého vysněného cíle. Ať už to je maratón, finále Wimbledonu či jiných…

Jsem rád, že jsem si tuto knihu společně s knihou Spisovatel jako povoláním nechal až na konec jeho doposud přeložených knih. Svět Haruki Murakamiho, který je zaznamenaný v jeho knihách je svět, kam tak rádi následujeme Kafku, Aomame a Tenga, Cukurua nebo třeba Hadžimeho… Do tohoto světa přicházíme z našeho reálného světa, kde pan Haruki Murakami sepisuje své knihy za psacím stolem a poslouchá přitom jednu LP desku ze své obrovské sbírky, tento reálný svět je zaznamenaný v této knize.

Doufám, že mi do ruky zase co nejdříve přijde kniha od pana Haruki Murakamiho.

4 06.03.2018

Hned ze začátku musím říci, že Haruki Murakamiho obdivuji a jeho knihy čtu jedním dechem, a ještě, než novou knihu otevřu vím, že se k ní prostě budu chtít zase vrátit, což se o pár dní později potvrdí, vždy když knihu dočtu.
Mám svůj pomyslný žebříček, kam stavím knihy od tohoto autora podle toho, jak se mi líbily a tato by bylo určitě v té horní polovině.
Kniha je napsána úchvatně. Murakamiho převraty jsou opravdu dokonalé a atmosféra, kterou kolem sebe měl Cukuru mě pohltila nejspíše stejně jako jeho samotného. Vyprávění o tom, co cítil Cukuru během myšlenek na smrt. Jeho léta na škole. Naprosto jsem se s postavou Cukurua ztotožnil. Nejspíše to bude tím, že v ten čas byl Cukuru samotář, jako já.
Když jsme se dostali k tomu, jak Cukuru potkal Haidu a jak ho pak náhle ztratil ve mně vyvolalo nárazově potěšení i smutek. Soucítil jsem s hlavním hrdinou. Proč se v našich životech objevují lidé a pak náhle mizí jako pára nad hrncem. Beze slova. Bez rozloučení.
Cukuru prožil dlouhá léta v samotě a vlastně se ani nemusel ptát proč, protože jsem se za něho ptal já. Autor ve mně vyvolal tak neskutečný chtíč po tom dozvědět se co se vlastně stalo, že se mi z toho při čtení třásli prsty. Postupné odhalování tajemství.

Zde bych chtěl ocitovat krátký úryvek z knihy, který jsem si během samotného čtení založil, protože podle mého vystihuje nejen tuto knihu, ale všechny knihy od Haruki Murakamiho. Autor nás zkrátka napíná a nechá nás tápat. Nechá průchod naší fantazii.
„A myslíš, že mělo smysl, že ses za ní vydal až do Finska?“ ptala se Sara.
„Jo, myslím, že rozhodně mělo. Některé záležitosti se dají fakt probrat jen z očí do očí. Spoustu věcí jsme si díky tomu ujasnili. Ne, že bych teď měl jasno úplně ve všem, ale hodně to pro mě znamenalo. Myslím vnitřně.“
Konec knihy je pro mě pak už jen třešničkou na dortu. Líbí se mi, jak kniha skončila. Doufal jsem v to, že tak nějak podobně skončí. Nebudu tu však prozrazovat příběh.

Děkuji pane Haruki Murakami

4 07.11.2017

Rjú...
vystihuje asi všechny temné kouty duše i společnosti. Dalo by se říci, že popisuje nejen japonskou společnost, ale i naší či jinou. Avšak u japonské společnosti je to největší kontrast.
Mírumilovní, nápomocní lidé. Věčně usměvající se slečny. Pánové v šedých oblecích a....
ne...
Po přečtení Rjú Murkamiho musí každý spatřit to pravé Japonsko. Každý květ sakury není tak růžový, jak ho vidíme na obrázku.
Rjú naprosto fantasticky popisuje strach a brutalitu u našich "hrdinů".
Osobně jsem s žádnou situací neměl sebemenší problém, ale jsou asi povahy, které budou přemýšlet o odložení této knihy.

Přečetl jsem všechna česky vydaná díla od Rjú Murakamiho a tuto knihu (V polévce miso) považuji za nejlepší. Celkové působení této knihy je komplexnější a propracovanější než u jiných knih od Rjú Murakamiho.
Ač je to trošku zavádějící, mám z této knihy mnohem lepší dojem po přečtení než u ostatních. Všechny knihy jsem četl jedním dechem, ale tato mi zůstane v paměti určitě nejdéle a všechny ty hrůzy si budu umět vybavit i za několik let.

Snad se zase brzy s Rjú Murakamim uvidíme.

4 05.09.2016

Co mohu říci?

1Q84...

Děkuji Haruki Murakami.

4 08.04.2016

Po několika knižkách od Haruki Murakamiho, jsem se rozhodl zkusit i knížky od Rjú Murakamiho... Hned z okraje mohu říct, že spolu nemají nic společného, až na jednu, jedinou věc. Oba píšou fantasticky.
Popravdě jsem vůbec nevěděl co mám od jeho knížek čekat. Po prvních pár stránkách jsem sice byl v obraze co se týče děje. Postavy se mi však hodně pletly. Po dalších několika stránkách jsem již znal naše hrdiny. Hrdiny?
Spíše osamělé bytosti vržené do světa. Důvod proč brali drogy si můžeme jen zkoušet odhadnout. Každý z nich měl určitě nějaký důvod. My vidíme pouze "jejich vlastní svět" navozený díky drogám. Je to šílený svět.
Já osobně jsem neměl zkušenosti s těmito stavy. Až do teď. Po dočtení této knihy. Mám pocit jako bych byl "sjetý". Opravdu výborně popsaný svět a pocity zdrogovaného člověka.
Takže děkuji, pane Rjú Murakami

4 14.01.2016

Čtvrtá povídková kniha od Haruki Murakamiho. Za mě určitě povedená a opravdu záhadná. Líbila se mi ta záhada od začátku až do konce. Kniha je napsaná velmi uceleným způsobem a příběh i díky nádherným ilustracím od Kat Menshik plyne jako voda. Než se nadějete jste na konci knihy a máte tendenci si tu záhadu přečíst znovu a znovu.
Příběh je opravdu záhadný a ta obrovská nezodpovězená otázka je zkrátka jeden velký otazník, který si každý musíme domyslet.

Děkuji Haruki Murakami za další krásné odpoledne s vaší tvorbou.

3 04.11.2017

Krásný příběh plný ponurého vyprávění. Hlavní hrdinka trpící nepsavostí je krásným odrazem japonských žen v domácnosti. Pro některé čtenáře, lidi možná nepochopitelné. Japonsko je však velmi specifická země a Haruki Murakami jakožto zástupce japonského spisovatele je zase velmi specifický autor. Dejme tyto dvě věci dohromady a vznikne krátká leč krásná povídková kniha Spánek.
Nejsem naivní a vím, že víše zmíněná slova nejsou hlavní myšlenkou knihy. Příběh je napsaný pěkně a Haruki Murakami nás jako vždy drží v šachu naprostou záhadou. Především pak konec knihy v nás může vyvolat nesoulad. Za mě osobně jsem však ztotožněný s autorovými nečekanými zvraty.

Děkuji Haruki Murakamimu za další výpravu do Vašeho světa a za krásné ilustrace od Kat Menschik

3 29.10.2017

S knihou jsem se poprvé setkal již před pár lety. Ovšem v té době mi čtení moc neříkalo, a tak jsem si raději zahrál hru vytvořenou podle této knihy. Když jsem se prostřílel všemi stvůrami až na onen vysílač, z kterého jsem zaměřil laserovým naváděním raket „hlavní doupě“ přízraků a zjistil jsem, že hra obsahuje dva odlišné konce, které můžeme ovlivnit během celého průchodu hrou, dospěl jsem k závěru, že mě zajímá, jak se to s příběhem Arťoma vlastně má.
Kniha je napsána velmi příjemným způsobem, příjemnou formou. Neztrácel jsem se a našlo se i mnoho pasáží k zamyšlení. Největší požitek jsem zažíval především z výčtu mapky metra, kudy vlastně Arťom kráčí a v neposlední řadě také samotnou atmosférou Moskevského metra. Zkrátka zážitek, při kterém nejednomu čtenáři tuhne krev v žilách.

Těším se na přečtení dalších knih tohoto autora.

3 28.10.2017

Knihu jsem dostal od přítelkyně a hned od začátku se mi moc a moc líbila. Vtáhla mě do děje a nutno podotknout, že za to může asi okamžitý popis Fialky, který bez zbytečného odkládání přišel hned na první stránce. Když pak Fialka zmizí, měl jsem pocit, jako by se z knihy ztratila polovina obsahu. Opravdu takový dojem to na mě udělalo. Když jsem si po přečtení komentářů ke knize všiml, že většina lidí chtěla v této pasáži knihu odložit dost mě to překvapilo. Řekl bych, že naopak by to mělo čtenáře nutit hltat jednu stránku za druhou a přijít na kloub té záhadě ohledně zmizení Fialky. Na mě to alespoň takový dopad mělo a knihu jsem pak nechtěl odložit.
Fialka je opravdu zajímavá postava, osoba. Celý její popis na mě působil tak silným dojmem, jako bych jí viděl na vlastní oči.
Po zmizení Fialky jdou do popředí Mjú a K. A zde opět musím říci, že se mi jejich charaktery moc líbili. Nebudu zde prozrazovat děj, nechám na každém, aby si udělal svůj obrázek a především, aby se sám nechal překvapit uměním Haruki Murakamiho.
Já osobně bych knihu neměnil ani v nejmenším. Je krásně ucelená a se vším, co od Haruki Murakamiho chceme mít. Popis nevyjádřených tužeb a chtíče je zde naprosto dokonalý a já až žasnul nad tím, jak si s tím autor poradil. Všichni takovéto touhy po něčem máme, ale asi nikoho z nás by to nenapadlo popsat tak jak to popsal H. Murakami.

Jako vždy mi bylo potěšením si přečíst knihu od pana Haruki Murakamiho.

3 28.10.2017

Rjú Murakami
Teď asi řeknu, něco co mnohé trošku zaskočí, ale… Rjú mě neskutečně baví.
Nevím, co přesně o této knize napsat. Hned první dobrý dojem na mě udělala kompozice. Na mě opravdu nadchla. Osudy postav jsou tak zvláštně propojené až jsem si někdy říkal, jestli je to vůbec možné.
Rjú poukazuje na zkaženost japonské společnost bez pozlátek. Popíše vám jí takovou jaká je a nic víc v tom nehledejte. Ovšem. Japonsko je krásná země, vidíme jak je uhlazená. Pod touhle přikrývkou je však Japonsko stejné jako jiné země a jiné společnosti. Všichni jsme lidé a lidi jsou někdy opravdu krutí, závistivý, zlý. Někteří mají pokřivenou mysl a odnesou to ti, co jsou nejblíže a je jedno zda nejbližší osoba je taky zlá nebo naopak laskavá, milá a hodná.
O brutalitách a voleném slovníku autora by se dalo debatovat hodiny, ale mně se moc líbí. Rjú je opravdu velice zajímavý autor.

3 30.06.2016

První kniha této autorky. Spíše jsem měl začít knihou "Hadi a náušnice", co jsem se tak dočetl... Knihy asijských autorů čtu velmi rád i tuto jsem četl s jakýmsi zápalem, ale ne tak velkým jako jindy. Hlavní "hrdinka" v tomto případě by se dal použít popisek jiných recenzentů... Byla občas opravdu na nervy hrající holčina. Nemění to však nic na tom, že je to další příběh z nám tak odlišné kultury a to se u mě v knihovně počítá vždy kladně :-) Kniha není tak dlouhá, abych u ní musel řešit zda jí dočíst či ne.

Tak ještě "Hadi a náušnice" :-)

2 27.02.2021

Byl to nádherný víkend s krásným příběhem. :-)

2 27.02.2021

Kniha se čte dobře. Už z obálky mi bylo tak nějak jasné o co v ní půjde. Musím však přiznat, že mě kniha mile překvapila. Stejně jako například knihy od čínských autorů, které v poslední době čtu se zde setkáváme s pohledem na jinou kulturu? Řekněme střed mezi nechvalně známou tváří ruské společnosti, jaké si nadřazenější vrstvy (dosti prolezlé podsvětím) a nižší – běžné vrstvy společnosti. I když počáteční zápletka není úplně nic převratného, rychle uvede do děje a člověk pak s hlavní postavou čeká na každou další smsku, mail. V jednu chvíli jsem začal častěji kontrolovat telefon, zda mi taky něco nepřišlo. Naštěstí nic. Určitě tu nejde hledat příběhy jako Metro, které autor též napsal. Jak již v komentářích zaznělo (Mynny) přirovnal bych to spíše ke knize Soumrak, kde byla též autorem rozehraná zajímavá hra s textem.

Tak zas u další Glukhovského knihy :-)

2 16.01.2020