empivarci komentáře u knih

Docela pěkné ilustrace na stránkách s názvy kapitol. Jinak shitty kresba a shitty příběh, jestli se to vůbec příběhem dá nazvat.

1 17.11.2024

„Ptát se, co je to láska, nemá žádný smysl, má drahá sestro,“ řekla Laura: „Lásku jsi buď zažila, nebo nezažila. Láska je to, co láska je, nic víc se o ní nedá říct. Jsou to křídla, která mi tlučou v prsou a ženou mé k činům, které se tobě zdají nerozumné. A to je právě to, co se ti nikdy nepřihodilo.“

--

Když letos odešel Milan Kundera, sáhnul jsem po Nesmrtelnosti, kterou jsem kdysi nedočetl. Tenhle jeho poslední česky psaný román klidně může být největším dílem 20. století, jak se o něm říká, klidně. Je geniální. Po jeho přečtení by mu snad každý inteligentní čtenář udělil to nejvyšší literární ocenění.

Kundera říkal, že kdo je takový blázen, že ještě dnes píše romány, měl by je psát tak, aby se nedaly adaptovat, aby se nedaly vyprávět. Nesmrtelnost je přesně taková. Nedá se ji shrnout ani popsat. Dá se snad jen říct, že každý si v ní najde něco pro sebe, o životě, jeho smyslu, o smrti, o nesmrtelnosti, o lásce.

--

„Ošidnost nenávisti je v tom, že nás svazuje s protivníkem do těsného objetí. [] Nemohu je nenávidět, protože s nimi nejsem spojena; nemám s nimi nic společného.“

4 22.12.2023

„Ukrajinští fašisté existují hlavně v představách lidí, ale představy dokážou vyvolat strach a strach dokáže rozpoutat krveprolití.“

--

Málokdo se vyrovná polským reportérům. Jestli ale někdo takový mezi námi chodí, je to Tomáš Forró. Z jeho nasazení, profesionality a stylu jsem na větvi úplně stejně. Tři roky se pohyboval na Donbasu po obou stranách fronty, nasazoval život, odnesl si válečné trauma a než skončil u psychiatra, odnesl si taky silné lidské příběhy z blokpostů, domovů i politických kabinetů, včetně moc zajímavých českých stop. Je až neuvěřitelné, se kterými lidmi se mu podařilo mluvit a čí důvěru si získal.

Pravda, věty jako „Mariupol má to nejhorší za sebou“ aged like milk a kniha se dnes čte jinak, než se četla před 24. únorem, přesto jsem musel několikrát listovat zpátky na impresum, abych si ověřil, že je opravdu z roku 2019. Je to mimořádná, strhující kniha, u které vám na začátku naskočí reálná husí kůže a neseskočí až do konce.

--

„Všichni ale měli jednu věc společnou s vojáky, kteří ho zajali u elektrárny: nebyli mezi nimi skoro žádní Abchazové. V separatistické armádě sloužili Arméni, Čečenci, a dokonce Řekové nebo Bulhaři. Jen Abchazy aby v ní člověk pohledal. Kdo tedy byli lidé, s nimiž Gruzie prohrála abchazskou válku?
Právě tuto otázku si budou klást o jednadvacet let později obyvatelé ukrajinských měst, až se v jejich ulicích objeví jednotky mladých mužů s automatickými ručními zbraněmi, bez označení a insignií.
Hybridní války na území takzvaného ruského světa – tedy zemí bývalého Sovětského svazu, které Rusko i nadále považuje za své kolonie – zpravidla nevede běžná armáda. Zastupují ji improvizované oddíly složené z civilistů nebo vojáků, kteří se za civilisty vydávají. Právě v tom tkví zásadní omyl západních pozorovatelů a novinářů, kteří se během ukrajinské války snažili hledat důkazy masové přítomnosti ruských vojsk na Donbasu, a když je nenašli, byli ochotni souhlasit, že nejde o vnější invazi, ale o občanskou válku.

Kdo zná jeden hybridní konflikt ruského typu, zná je všechny. Mění se jen data a názvy zemí.“

9 21.12.2023

„A tehdy se Fatima rozhodla: pojede za izraelskými ženami a vykřičí jim do očí celou pravdu. Izrael - řekne těm židovským bábám - je stejně pěkně hnusná země. Ale - říkala si trochu nevěřícně - jestli tam vůbec někdo může něco pobrat, tak jedině matky vojáků. Není přece možné, aby vědomě vychovávaly své děti jako zrůdy.

Požádala armádu o potřebné propustky. S desítkou dalších žen z Al-Azarie odjela do kibucu Be'eri v Negevské poušti. Postavila se před Izraelky - zbožná Arabka s vlasy skrytými v tradičním šátku, tváří v tvář ženám v šortkách. Spustila na ně: ,Bojím se vás. Bojím se vašich dětí vojáků. Bojím se nočních nájezdů na naše domy, hlídek, checkpointů. Žít takhle v neustálém strachu mě už jen ponižuje. Nic jsem vám neudělala, abych tolik trpěla. Jsem tady, abyste to věděly.

V sále zavládlo ticho, že by bylo slyšet špendlík spadnout. Fatima cítí, že konečně někdo těm Izraelkám vykřičel celou pravdu, a poprvé po dlouhé době neskrývá zadostiučinění. Je hrdá, se vztyčenou hlavou; konečně udělala to, co měla v plánu. Může se vrátit domů.

Vtom se zvedne Vivian, Židovka z kibucu Be'eri. Podívá se na Fatimu: ,Bojím se vás, bojím se jet městským autobusem v Jeruzalémě nebo v Haifě, protože se bojím sebevražedného atentátu. Se strachem se dívám do každé arabské tváře, protože nevím, jestli to není tvář šahída. Nezasloužím si tu úzkost, já za tuhle válku nemůžu. Je dobře, že jste přijely, konečně jsem vám to řekla.

Fatima je zaskočená. Nikdy si nemyslela, že by se jí Židovka mohla bát. Strach je ten nejvíce ponižující pocit; sama se ho chce zbavit, nemůže ho rozdávat druhým. Rozhodne se, že z kibucu odejde až potom, co vysvětlí své důvody a sama lépe pochopí."

--

Ano, ten kibuc Be'eri je bohužel ten kibuc Be'eri, který myslíte. A já se bojím, ale nejsem si jistý, jestli Vivian, o které Paweł Smoleński tady před deseti lety psal, nebyla Vivian Silver, kanadsko-izraelská mírová aktivistka a bojovnice za práva žen, jedna ze 130 brutálně zmasakrovaných obětí palestinského teroru ze 7. října.

Tohle je opět výjimečná polská literární reportáž. Další dílek k pochopení dvou znepřátelených nacionalismů, náboženství a civilizací. Pro příznivce Izraele, jako jsem já, kolikrát nepříjemné čtení, ale o to potřebnější. I Smoleński těžko skrývá své sympatie k Židům jako k těm, kteří jsou schopni aspoň sebekritiky a nějakého protestu. Přesto je ve svém vyprávění obdivuhodně objektivní. Bez přehánění a bez ukvapených úsudků naslouchá obavám lidí z obou stran. Poctivě ukazuje, že všude jsou dobří lidé, a ukazuje i ty, kteří mají už oči jen zasypané pískem žalu, rozčarování a zášti. Vypráví zázraky o Izraelkách a Palestinkách v bikinách na pláži v Gaze, jedné z nejkrásnějších v regionu, o starých Židovkách, které každý den na kontrolních stanovištích dohlížejí na to, aby se izraelští vojáci chovali slušně, o Michaelu Sfardovi, izraelském advokátovi bojujícím za práva Palestinců, a jeho přátelství s Mohamedem z města Bil'in, které proslavil dokumentární film 5 rozbitých kamer nominovaný na Oscara. A tím ukazuje, že i jednotlivci můžou navzdory všemu udělat hodně, stačí jen trocha dobré vůle a opravdu pořádná dávka odhodlání.

Ze světových jazyků byla díky Absyntu a překladatelské práci samotného Juraje Koudely zatím přeložena do slovenštiny.

--

„Kdysi jsem sem dovezl skupinu studentů z Hebrejské univerzity; byli to samí Izraelci - říká Avi. - Jedna z dívek měla vlasy zakryté islámským šátkem. Nařídili jí, aby šla palestinskou stranou ulice, ačkoli může hlasovat v našich volbách, mohla by se stát poslankyní, prezidentkou, šéfkou velké korporace. Šmejd v uniformě - taky jsem takovým byl - jí řekl, že muslimka nebude chodit po židovské straně ulice. Hebron připravuje lidi o rozum.

„Jednou, už jsem byla v letech, ke mně na veřejnosti, v hale jakési instituce přistoupil muž. Představil se a řekl mi: ,Znám vás odjakživa. Všichni říkají, že jste zamlada bývala krásná, přišel jsem, abych vám řekl, že pro mě, pro mě jste teď krásnější než zamlada, vaši tvář mladé ženy jsem nemiloval tolik jako tvář, jakou máte teď, tu poničenou.“

--

Kdyby Lolitu vyprávěla Dolores, a kdyby to byla autobiografie a odehrávala se ve francouzské Indočíně, mezi rozbahněnými rýžovišti mezi rameny Mekongu unášejícími k Pacifiku mršiny tygrů a buvolů, v těžkém ovzduší slepeném pachy karamelu, pražených buráků a masa, jasmínu, prachu a kadidla, v garsonce s větrákem, postelí a náručí, a měla stejně silnou atmosféru, takhle by vypadala. Bylo jí patnáct a stála v pánském klobouku a zlatých lodičkách u té dravé řeky, když ji potkal její čínský milovník. Bylo jí ale sedmdesát, když o tom psala.

Bohudík o tom psala v sedmdesáti, protože psala stylem, od kterého se nedá odtrhnout, a nádherným poetickým jazykem. A to přesto, že píše spíš o strachu, šílenství a smrti než o lásce nebo o vášni. Je to nezvyklá a inteligentní kniha a já se nedivím, že ji tolik překládali, filmovali a že jí přiznali Goncourta (1984).

--

„Už vím své. Něco už vím. Vím, že krása ženy netkví v šatech, ani v kosmetice, v nákladných krémech, ani ve vzácných, drahých špercích. Vím, že tkví v něčem jiném. Nevím v čem. Vím jen, že ne v tom, v čem si ženy myslí.“

„,L'amour est l'enfant de la liberté, říká stará francouzská píseň; láska je dítětem svobody.“

--

Velký filozof a psycholog Erich Fromm chtěl, abychom si uvědomili, že láska není cit, kterému se může každý snadno oddat. Že láska není pocit, že je to spíš praxe, nebo ještě lépe řečeno umění, kterému, jako každému umění, je nutné se učit. A že bez rozvoje celé své osobnosti, bez tvůrčí síly a péče, disciplíny a trpělivosti to prakticky nejde.

Přes jeho marxistické podtexty, přes všudypřítomný sexismus v popisu rolí žen a mužů a přes do očí bijící (a doufám, že jen době poplatné) označování lásky mezi lidmi stejného pohlaví za chybu a selhání, je tahle útlá knížka nadčasová. I reflexe moderní společnosti jsou nadčasové, přestože je Fromm psal v 50. letech. Donutí vás přemýšlet o mnohém, o svých vztazích a rozhodně o sobě.

--

„Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje, všímá si, vidí Čím hlubší poznání, tím větší láska Kdokoli si představuje, že všechny plody dozrávají současně s jahodami, neví nic o hroznech. – Paracelsus“

5 17.12.2023

„A jak říkal legendární státník, bývalý izraelský premiér, prezident a laureát Nobelovy ceny Šimon Peres: ,Zažil jsem válku a zažil jsem mír. Mír je lepší.“

--

O Izraeli toho člověk nikdy neví dost a tahle novinka je srozumitelný a zároveň zábavný dílek do té skládanky k porozumění regionu, který určoval a dodnes určuje chod světa. Noa Tishby – televizní celebrita, skvělá vypravěčka a vnučka československých uprchlíků a zakladatelů úplně prvního kibucu Degania na břehu Galilejského jezera, si uvědomila, že i když je Izrael ožehavým tématem pro tolik lidí na celém světě a tolik lidí na něj má silný názor, málokdo zná alespoň základní fakta. Jako když se mluví o sionismu (nebo dnes spíš o antisionismu), ale ani vzdělaní lidé si nejsou jisti, co to slovo vlastně znamená nebo kdy a proč vzniklo. Je nekompromisní nejen k hamásníkům a ostatním teroristům či k hnutí BDS na amerických univerzitách, ale i k samotné izraelské vládě, k židovským osadníkům a samozřejmě k charedim, jak si každý z nich zaslouží.

--

„Tak proč Jeruzalém padl? Bylo to nevyhnutelné, nebo s tomu dalo vyhnout? Chazal, židovští mudrci z Mišny a Talmudu, kteří po pádu Jeruzaléma založili talmudickou tradici, tvrdili, že Jeruzalém padl kvůli ,sinat chinam: bezdůvodné nenávisti uvnitř židovského národa. V hebrejštině je slovo pro horlivce kanajm: ,žárlivci nebo ,fanatici. Všichni bychom měli být znepokojeni, když se duchovní praxe jakéhokoli náboženství stane fanatickou a přehnaně horlivou.

Vykopávky ve Starém městě Jeruzaléma odhalily obrovské bílé kameny, které stále leží tak, jak spadly v den, kdy Titus před dvěma tisíci lety zbořil chrám. Mrazí z toho. Téměř slyšíte výkřiky a cítíte tu bolest. Ale tu bolest bychom měli cítit jen proto, abychom naslouchali minulosti a poučili se z ní. Dnešní Jeruzalém je kvetoucí město, kde vedle sebe v míru a spolupráci žijí věřící i nevěřící, sekulární i ortodoxní, Židé i Arabové. Ale i jedna politická nebo náboženská vražda je příliš mnoho. Celý svět v těchto dnech zažívá tu či onu formu fanatismu a my nesmíme dopustit, aby fanatismus, ať už z jakéhokoli náboženství, národa nebo politické skupiny, ještě někdy zamořil jakoukoli zemi. Máme zde velmi dobře zdokumentovanou minulost, ze které se můžeme poučit.“

2 16.12.2023

„Každý muž, který zradil vlast, je nepřítelem národa a musí být potrestán smrtí nebo odsouzen k pobytu v lágru. Pokud ten muž žil se ženou, tak je i ona nepřítelem národa a musí být poslána do lágru. Tato žena se od té chvíle nazývá rodinným příslušníkem zrádce národa. Kdyby spolu měli děti, každé z nich se stane nepřítelem národa a musí být potrestáno a odsouzeno spolu s matkou a následně podrobeno resocializaci v dětském domově pro nepřátele národa. Může se stát, že nepřítel národa porodí nepřítele národa až v lágru. V tom případě musí být takové dítě matce odebráno a předáno do výše uvedeného dětského domova. Každý den nezletilého nepřítele národa musí začínat společným veselým zvoláním: ,Děkujeme, soudruhu Staline, za naše šťastné dětství!“

--

Jak se na autory polská literární reportáže sluší, opět naprosto výjimečně napsané, bez patosu, bez dramatičnosti. A přitom co může být dramatičtějšího než válka očima dětí, které dospěly bez varování. S těmi dětskými dušemi, žijícími ještě dnes v různých koutech světa, si autorka povídala, pozorovala, jak po tak dlouhé době funguje lidská paměť a že všechny válečné děti mají něco společného. Jakýsi stesk, mezeru v životě. Malý Artur Pawłowski nevěděl, jestli má sourozence a rodiče, Georgij Karietnikov nerozuměl ani slovu matka a malá Dina Michajlovna si myslela, že všechny děti na světě bydlí v sirotčincích a jejich mámy v lágrech, že život v Sovětském svazu je prostě normální.

Nevynechala vlastní babičku Władziu, která prošla německým pracovním táborem, mluvila se synem samotného Hanse Franka – Niklasem (pozoruhodný člověk, doporučuju Vám podívat se na jeho úsilí), s dětmi z varšavského ghetta i s dětskými bojovníky Varšavského povstání, o kterých toho v Čechách víme pořád žalostně málo, a přitom jsou ty děti mimořádnými hrdiny evropských dějin. Ještě méně známé jsou příběhy internovaných amerických Japonců nebo malých Basků vyhnaných do SSSR.

Pro nás vyšlo opět díky Absyntu, jen je velká škoda, že do českého vydání se z originálu nedostaly ty spousty fotek, na kterých jsou vidět všechny děti tehdy a teď, jako už velmi staří a usmívající se lidé. V roce 1946 taky polské ministerstvo školství požádalo děti z celé země, aby nakreslily, co si z války nejvíc zapamatovaly. Místo sluníček a princezen malovaly výbuchy, prchající lidi, letadla bombardující města a používaly hodně červené a černé pastelky. Tyhle dětské práce od sebe v polské edici oddělují jednotlivé příběhy a děti.

--

„Světlo měsíce prosvítalo větvemi stromů a tvořilo divné vzory na špinavých zdech v ložnici sirotčince. Ostatní kluci už spali. Ale Olek nemohl usnout. Bál se, aby se ve spánku nepomočil jako posledně. Zase ho spolubydlící z pokoje zmlátí a vyhodí mu matraci oknem?

Přemýšlel, co ho v budoucnu čeká. Byl si téměř jistý, že jeho rodiče jsou po smrti. Kdyby tomu tak nebylo, dávno už by ho odtud odvedli. Už uplynuly tři měsíce od konce války, ale oni nepřicházejí. (...) Strašně se mu po nich stýskalo.

Najednou uslyšel, že jde někdo po chodbě. Kdo to mohl být? Už je dávno po desáté večer a nikdo v tu hodinu nesměl odejít z ložnice. Dveře se pootevřely, stála v nich ředitelka domova. V měsíčním světle vypadala jako anděl. Přistoupila k posteli, na které ležel Olek, a zašeptala: ,Mám zprávu od tvé mámy“

2 15.12.2023

„Milý Tato,

včera sa mi o Tebe snívalo. Bol si živý a v poriadku, ale myslím, že si už bol predtým mŕtvy, podľa toho, ako som sa správala. Vážila som si každú chvíľu s Tebou.“

--

Když se v roce 1985 při koupání na Panenských ostrovech utopila velká láska Júliuse Satinského, se kterou byli 20 let manželé a které jako dvacátník psal ty překrásné Listy Oľge, napsal si Július do svého deníku:

Wenn du einmal traurig bist, dann denk an alle, die gern mit dir tauschen würden

(Až ti bude někdy smutno, vzpomeň si na všechny, kteří by s tebou rádi měnili)

Když v roce 2002 umřel on, začala jemu psát dopisy jeho mladičká dcera Lucia. Dopisy z tohohle světa. Je to něco tak nádherného, intimního a láskyplného, nebylo to totiž psáno pro naše oči. Až teď, po 20 letech, se je Lucia rozhodla zveřejnit, a to s krásnými ilustracemi Ivany Šátekové. Opravdu si ji sežeňte a přečtěte. Opravdu. Já jsem vydržel neplakat až do posledního dopisu, ten mě dorazil.

Jestlipak se lidem v nebi splní všechny sny, které měli na zemi a zůstaly nesplněné?

--

„27. apríl 2022

Milý Tato,

z Prahy som Ti už nikdy nenapísala. V období od 27. januára 2003 do 29. septembra 2005 som Ti napísala šesťdesiatšesť listov. [...] Od posledného listu prešlo sedemnásť rokov, to je takmer presne toľko, koľko som mala, keď som Ti ho písala. Čoskoro uplynie dvadsať rokov od Tvojej smrti.

Prehodnotila som svoje slová zaznievajúce v liste z 1. mája 2003, že tieto listy sú určené len mne a ich prípadné vydanie bude v hre až po mojej smrti. Venujem ich čitateľstvu na Tvoje okrúhle smrtiny. Rozhodla som sa z nich nič nevynechať, sú upravované iba minimálne.

Na komparatistike nás učili, že v literatúre je autor mŕtvy. Autorka týchto listov nezomrela, len už neexistuje. Ani svet, v ktorom sme žili my dvaja spolu, už neexistuje. Pre mňa sú dnes tieto listy nečakane spomienkou nielen na Teba, ale aj na ten svet.

Tvoja Lucia“

1 15.12.2023

„Ivan Ivanovič neboli Jan, syn Janův. Je to takový ruský Pan Nikdo. Jako když v Polsku někomu říkají Jan Kowalski, v Česku Pepík Vondráček a v Anglii John Smith. Dokonce i tu figurínu, která před Gagarinem letěla do vesmíru na lodi Vostok, pojmenovali Ivan Ivanovič.

A ve Stalinových lágrech to byla nadávka. Tak se tam říkalo všem profesorům, spisovatelům, umělcům, inženýrům, stranickým funkcionářům, učitelům - prostě všem příslušníkům inteligence. Právě je v té době čekal ten nejstrašnější osud.

Postupné vlny čistek vyhladily nejméně polovinu ruské inteligence. Byli buď zastřeleni, nebo uvrženi do gulagů. Tak se ,odehrála obludná selekce stalinského období, píše ve svých pamětech bývalá vězenkyně Wiera Szulc, ,která vytvořila, zdá se, nový druh lidí: pokorné, otupělé, bez iniciativy, zamlklé. Zrodil se sovětský člověk, homo sovieticus, jedinec bez špetky odbojnosti, zato s ohromným zlodějským talentem. Dodnes se tam říká, že zloděj nekrade, ale jen bere, co špatně leží. Nový sovětský člověk je netečný, bázlivý, líný, trpí syndromem mlčení a syndromem poputčika. Je to člověk, který se nesnaží vykřičet svou bolest z duše, nýbrž ji jen šeptá cizímu člověku na cestách. Nebo ji znecitlivuje vodkou.

--

Jak vám tady dokola melduju, polská literární reportáž je špičková třída a jedna z těch špiček se jmenuje Jacek Hugo-Bader. Jeho znalosti, novinářské umění a naprosto pohlcující styl psaní se nedají přehlédnout. Ani to, jak realisticky a s jakým citem pro hrdiny svých reportáží vypráví i jejich nejdramatičtější osudy, a přitom si drží nejen odstup od sebe sama, ale taky velkou dávku humoru.

A jaké nasazení prokázal, když se v zimě vydal na tuhle riskantní výpravu do „Zlatého srdce Ruska“ nebo taky na „Největší hřbitov světa“ jak se říká kolymskému traktu, tam jediné a 2025 km dlouhé silnici, kterou v děsivém mrazu postavili vězni gulagů jen za pomoci lopat, kbelíků a trakařů. Pohřbívali je přímo na místě, po celé délce silnice. Zůstal jich tam přes milion. O „Cestě kostí“ psal Varlam Šalamov, samozřejmě Alexandr Solženicyn, ale taky krajan pana Jacka a otec polské literární reportáže Ryszard Kapuściński. Tenhle cestovatelský deník je velmi velmi hluboká sonda do duše ruského člověka ze samé periferie planety. To se nedá opsat, to se musí číst. Díky Absyntu aspoň slovensky a jinak v mnoha dalších.

--

„Na Sibiři se říká, že sto verst není žádná štreka, sto rublů nejsou peníze, sto gramů není vodka. S tímhle starým žvástem nemůžu tak docela souhlasit. Sto verst je opravdu na ruské poměry málo, jen 106 kilometrů a 678 metrů. Když někdo řekne, že bydlí u Irkutska, může se ukázat, že je to dvě stě nebo tři sta kilometrů od toho města. To, že sto gramů není vodka, je všeobecně známo, ale že sto rublů nejsou peníze, na tom se neshodneme. Protože je docela snadné z nich udělat pětkrát sto gramů, a to je pro normálního ruského mužika docela dost, a pro takového nově příchozího, jako jsem já, téměř smrtelná dávka.

Je třeba vědět, že ruská tradice nedovoluje odejít od nedopité lahve, ani nedopít skleničku. V Rusku se pije na povel, pronáší se přípitek a pije se do poslední kapky. Tohle pravidlo platí i pro koňak, víno a šampaňské. Nechat něco na dně svědčí o neupřímnosti toho, kdo nedopil. Ten zbyteček ve sklenici to je zlo, zloba, která se rozlehne nebo se rozlije mezi hodovníky.

Existuje také pravidlo, že ten, kdo nalévá po celý večer, nesmí při tom střídat ruku. Druhý den by mu totiž praskla hlava. A o přípitcích platí dvě jednoduchá pravidla. Přípitek za ženy pronášejí muži vždy ve stoje a na mrtvé připíjejí bez cinkání sklenic. Aby tím cinkáním nerušili jejich pokoj.

Jezdím do Ruska už osmnáct let a vždycky se alkoholu snažím vyhýbat, přeskakovat řadu, pít jen napůl, ale nikdy se to nepovede. Moji spolustolovníci z dobroty srdce dbají na to, abych pil rovnocenně se všemi a do poslední kapky, i kdybych za to měl zaplatit životem. [...]

Procházím si své zápisky a zjišťuju, že za celou cestu jsem ani jednou nekoupil vodku. Nejsem to já, kdo nalévá. Naopak. Snažím se alkoholu všemožně unikat, ale nakonec se ukáže, že jsem permanentně namol. Ale právě tehdy se nejlíp povídá.

A stává se, že těch opileckých setkání mám několik denně. A co mám říct člověku, který mě zajímá, když otevírá svou duši a pokládá lahev na stůl? Že si s ním nevypiju, protože ještě někam jdu? Že jsem abstinent? Abstinující alkoholik? Pak ale žádné povídání nebude.

U nás v Polsku máme přísloví, že kdo nepije, je práskač. Rusové mají úplně stejné pořekadlo, jenže pro ně práskač, udavač, bonzák, donašeč je děvka a neopakují to rčení jako my, pro zasmání - pro ně je to nejhlubší pravda, životní moudrost omílaná po generace od dob Petra Velikého, kdy se dostali do čela pijáckých národů světa.

3 12.12.2023

„A právě nacionalismus je třetí důvod populistického skluzu české politiky. Důraz na etnicky pojatou národní pospolitost souvisí s ochromením pluralismu ve společnosti. Václav Havel tento trend pojmenoval dříve, než se vzedmula vlna nacionál-populismu: ,Po takových příhodách se pak objevuje zákonitě volání po další hegemonizaci společnosti: zbavíme se Židů, pak Němců, pak buržoazie, pak disidentů, pak Slováků - a kdo bude na řadě příště? Romové? Homosexuálové? Cizinci vůbec? A kdo tu zbude? Čistokrevní Čecháčkové se svým dvorečkem. Nejde jen o to, že takové postoje nebo dokonce taková politika jsou nemravné, jde i o to, že jsou sebevražedné.“

--

Jacques Rupnik je Čech s velkým Tch a tohle je brilantní, strašně zajímavý soubor jeho esejů o nás, tj. o střední Evropě a jejích démonech, o našich osudových osmičkách, vyrovnávání se s totalitou, o naší národní identitě. Přednášky, články nebo dokonce rozhlasové příspěvky jsou často poprvé přeložené do češtiny, přičemž nejstarší je z roku 1974, a ta nejnovější jen pár let stará. Mě překvapivě nejvíc pohltila ta o roli náboženství v čs. politice, psaná už v roce '86.

Dostala Magnesii literu za publicistiku a její titul, ten naprosto trefně odkazuje na Goofuse, ptáka z Borgesovy Fantastické zoologie, který létá pozpátku, protože mu nezáleží na tom, kam letí, ale odkud.

--

„Mnichov se stal v Evropě i mimo ni symbolem toho, jak zranitelné liberální demokracie jsou, pokud podlehnou iluzi, že mohou zachránit samy sebe a své hodnoty, aniž by se postavily rozpínavosti totalitní mocnosti na svém zápraží. Mnichov byl pro Evropu okamžikem vymezení: obětovala své principy a závazky, aby zachovala ,mír v naší době (,peace in our time), jak to chápali appeaseři. Podstoupila potupu, aby nedošlo k válce, avšak nakonec utržila ,potupu i válku (,dishonour and war), jak trefně pravil Churchill ve svém projevu v Dolní sněmovně.“

08.12.2023

„Kdybych měla manželku, nemusela bych znát jméno zubaře naší dcery. Netušila bych, kde má kartičku pojišťovny. Nemusela bych si pamatovat, kdy má svátek nebo kdy má jít na prohlídku k doktorce. Kdybych měla manželku, nevěděla bych, jaké vlastně naše dítě potřebuje oblečeni, to by věděla manželka. – Julie Červená“

--

Představte si, že existují dvě zhruba stejně velké skupiny lidí, které používají ty samé bezpečnostní pásy v autě. Pro jednu ale znamenají o 17 % vyšší pravděpodobnost smrti v případě havárie a o 47 % větší riziko těžkého zranění. Nebo že dávkování léků je přizpůsobeno tělesným parametrům jen půlky takové populace, takže u té druhé půlky může vyvolat nepěkné vedlejší účinky. Normou a standardem je na tomhle světě muž, zatímco žena je pouhou odchylkou, která se často musí jen přizpůsobovat.

I pro takového feministu – amatéra, jako jsem já, jsou tyhle eseje moc užitečné k zamyšlení se nad realitou, kterou české ženy žijí. Od stereotypní výchovy holčiček přes sexismus na školách, skleněné stropy na pracovním trhu, sexualizaci v každodenním životě, nástrahám mateřství a nakonec k přehlížení, jemuž ženy čelí po padesátce. Samozřejmě že za vším, co se ženám děje, není sexismus, i tak ale tahle četba pomůže si uvědomit, že stejné situace často dopadají na ženy jinak než na muže. A dozvědět se, co to jsou manely, pinkwashing, hustle culture nebo Bechdel test. Jo a to, že slovo „naštvané“ je na obálce rozděleno spojovníkem, i když by se vešlo na jeden řádek, je vůbec pěkný dvojsmysl.

--

„Důvodů, pro které se stane žena ženě sviní, je řada a proměňují se v čase. Nejčastěji se uvádí, že příčinou syndromu včelí královny je skutečnost, že i nadále je žen na vysokých postech málo. Ženě zpravidla dá více práce dostat se na vysokou pozici, a když už se ji to podaří, je na ni vyvíjen vyšší tlak než na muže. To se může promítnout do uvažováni ve stylu: ,Když jsem musela já, vy musíte taky. Tyto ženy se také mohou chtít distancovat od ostatních žen, mimo jiné proto, že se o ženách v práci často stále uvažuje jako o hejnu slepic. Kdo chce hrát s velkými kluky, nemůže kvokat v kuchyňce.“

8 07.12.2023

HEZKÁ PROCHÁZKA

Zelinářské zahrady v létě navečer,
laskavá voda konví vás tiše oslovuje,
růžice plné úst –
Velmi vás miluji

pro tu tajemnost kroků a stálého šepotu,
pro tu tajemnost psího zaštěknutí,
venkova na pokraji města.
Ještě dlouho mezi domy

táhne se za mnou
dlouhý zelenavý pás páry,
závoje vaší bohyně,
Paní králíčků a svítání.

--

Když na jaře 1948 požádal Ivan Blatný v Británii o politický azyl, zmizely jeho verše z knihoven a jeho jméno přestalo u nás oficiálně existovat, což snad vysvětluje, proč legendární „básník Brna“ ani mým Brňákům dodnes nic neříká. A to se stal pátým našincem, po Smetanovi, Palachovi, Hollarovi a Husovi, po němž je pojmenovaná ulice ve Spojeném království.

Ke stému výročí jeho narození dvě top brněnská nakladatelství, Host a Druhé město, přišla s tímhle skvělým počinem. Některé z těch kultovních sbírek totiž nevyšly dlouhé desítky let. Ve dvaceti letech Blatný debutoval s přejemnou Paní Jitřenkou (1940), ve které jde ještě o to „všimnout si, jak zní kroky v parku po dešti“, jak říká. Melancholické procházky (1941) pak jemu i jeho městu zajistily nesmrtelnost, léto se přehouplo a „jestli jsem miloval, pak podzim nejvíce.“ Nakonec ale Tento večer (1945) o vší válce a pustotě i poslední předemigrační Hledání přítomného času (1947), kde se svět hrabe zpátky k nějaké naději, nejsou o nic míň krásné.

--

PODZIM VE FÜRSTENBERSKÉ ZAHRADĚ

Růžový písek deště
na cestách osychá,
jdeme si sednout ještě
na chvíli do ticha

a pak si vykládáme
nad Prahou srdcí svých,
ty uličko, ty chráme,
hro plášťů podzimních.

A moudrá, opuštěná,
útěšná zahrada
jen potichoučku sténá
a dlouze uvadá.

1 07.12.2023

„Soudržnost unavených a vyčerpaných poválečných Němců, vyléčených z nacionalistických vášní všeho druhu, byla i v tomto ohledu trvalá a důsledná: nacistické zločiny si navzájem odpouštěli. Skutečnost, že si Němci mezi sebou nechtěli vyřizovat účty, byla dalším fenoménem, který Spojence ohromil. [] Myšlenkou promeškaného povstání se zabývala také Hannah Arendt ve zprávě o své návštěvě Německa: ,Jedinou myslitelnou alternativou k programu denacifikace by byla revoluce - výbuch spontánního hněvu německého lidu proti všem známým prominentům nacistického režimu. Jakkoli by takové povstání bylo nekontrolované a krvavé, jistě by přineslo spravedlivější měřítka než ta, která se uplatňují v byrokratickém procesu. K revoluci však nedošlo, a to nikoli proto, že by bylo obtížné ji pod dohledem čtyř armád zorganizovat. Bylo to pravděpodobně jen proto, že by k ochraně skutečných viníků před hněvem lidu nebylo zapotřebí ani jednoho německého nebo spojeneckého vojáka. Tento hněv totiž dnes neexistuje a zřejmě nikdy neexistoval. ,Soukromá odplata se tedy nekonala - ale ani ta státní neprobíhala v uspokojivé míře.“

--

Člověk něco zná o příčinách a průběhu války, ale už míň o době bezprostředně po ní. Jähner si klade za cíl vysvětlit, jakými cestami se Německo vydalo, aby se z totálně zničené země plné fanatických nacistů stal demokratický stát s rodícím se hospodářským zázrakem. Na otázku číslo jedna, pravda, neodpovídá – jak se jeho země dokázala duchovně přebudovat, když NSDAP měla přes 10 milionů členů, kdy se většina nacistů nakonec vrátila do veřejných funkcí a když ani jejich nejzarytější odpůrci už po válce neměli příliš velkou touhu po jejich potrestání.

Kdybych snad vedle téhle nečetl Snyderovy Krvavé země a nevěděl, jak neporovnatelné utrpení Němci a Rakušané způsobovali všem ostatním, možná by mě víc dojímalo, že jim to neklapalo v posteli, že jim stoupla kriminalita, že fasovali potraviny na lístky nebo jejich údiv, že byli ve světě ještě několik desetiletí tak neoblíbení. Přesto je to moc zajímavý příběh jednotlivých lidí, tance a vůbec umění té doby, ale taky vysídlení, sobectví, utrpení a stovek milionů kubíků suti.

--

„Spisovatel Walter Kolbenhoff v roce 1946 referoval z jedné hornobavorské vesnice: ,,Tito sedláci nikdy neseděli v protileteckých krytech, když se sypaly bomby a vyhasínaly životy blízkých. Nikdy se netrmáceli v mrazu a o hladu po cizích polních cestách. V době, kdy jiní vítali každý den, který jim znovu daroval život, jako dar, seděli na svých usedlostech a vydělávali peníze. Tento osud je však nenaučil pokoře. Jako by se nic nestalo a vůbec se jich to netýkalo.“

05.12.2023

„K Bilíkovej chate však vedie aj omnoho ľahšia cestička, napája sa z asfaltky a nie sú na nej schody. Tam som videl starčeka. Kráčal pomaly a opatrne, ale bez paličky, ruky spojené za chrbtom. Ošúchaná baretka, tenký čierny sveter, žiadna poriadna obuv a na tvári pokoj. Stačilo to. Jediný zo všetkých sa neponáhľal. Prešiel okolo mňa.

,Dobrý deň, skúsil som. Kývol na mňa hlavou, venoval mi úsmev a spodnú peru vysunul až k nosu, nemal so sebou nič, ani vlastné zuby. A očividne nepotreboval hovoriť. Tiež som spomalil a kráčal som za ním. Pozoroval každý strom a vnímal ho ako maličkú súčiastku celého kolosu Vysokých Tatier. K Bilíkovej to nie je ďaleko, preto si to vychutnával pekne krok za krokom.

Keď k nej dorazil, sťažka vystrel chrbát a zažmurkal na parohy zavesené na štíte chaty. No všímal si skôr ľudí ako tú ohromnú drevenú stavbu a dvíhal ruku na pozdrav každému dieťaťu, s ktorým sa stretol pohľadom. Potom prešiel pri tabuli s nápisom «dobré pivo, dobré jedlo a terasa 10 m» a usmial sa. Mal čas. Na všetko. Sadol si na lavičku pri udiarni a pokračoval v tom podivnom rituáli, v jednoduchom užívaní si života.

Chcel som ísť za ním, podať mu ruku a spýtať sa ho, ako je možné, že prináša svoj pokoj do hôr, keď by si ho mal odtiaľ brat. Ale mal som pocit, že to pokazím. Pokazím tú gráciu, s ktorou sa prechádzal po hrote dvoch studených dolín. [...] Starček sa vrátil v čase. Ak ho teda vôbec vnímal.“

--

Co vznikne, když se spojí vzpomínky megavtipného (sledujte jeho twitterový účet) publicisty Sama Marca, ilustrace Adriána Macha, které (např. jeho Poustry) samy o sobě stojí za koupi, zážitky Matúše Mahúta, fotky Jakuba Čaprnky, kresby Ivany Čobejové, designéři z madebythe: a dnes největší cool turistická komunita na Slovensku - Hikemates?

Vznikne tahle naprosto nádherná kniha o tatranských chatách. Na třech z nich dělal chataře Samův táta, on v tom světě vyrůstal a mě okouzlily víc, než bych čekal. Člověku se zachce na jednu po druhé vyrazit. Doufal jsem jen, že mezi nimi najdu chatu z mé oblíbené Hollého Medené veže, ale s tou se prý věci mají úplně jinak.

--

„,V čase medzinárodného výstupu sme boli na Chate pod Rysmi a noc predtým sme losovali. Ťahali sme zápalky. A kto prehral, dal si čelovku a išiel hore. A ďalej? Vraj vyliezol na vrchol, tam si stiahol nohavice a tú tabuľu, ktorú tam na Leninovu slávu dali, osral. Aj to je citát. Samozrejme, okrem praktického problému to predstavovalo aj problém ideologický. Navyše sa opakoval. Bolo ho treba riešiť, no a tak potom pred tým davom niekoľkých tisícov ľudí vždy ráno na vrchol vyšiel akčný oddiel a znečistenú tabulu očistil. Nebola to vďačná robota a hlavne neriešila problém, ale dôsledky. Práve preto potom na vrchol postavili celonočnú stráž.

Po ceste na Rysy na niektorých skalách nájdete farebné Leninove stopy, ktoré Leninove nie sú, ale to viete. Dôležitejšie je však niečo iné: v čase komunizmu predstavovali Vysoké Tatry únik. Pre väčšinu to bol únik do prírody a na vzduch, ale pre mnohých to bol únik pred komunizmom ako takým. V Tatrách sa naozaj lepšie dýchalo. Inak sa žilo, inak a menej sa cestovalo, inak a pomalšie tiekli informácie, a to neplatí len pre obdobie komunizmu.

Bola to sloboda, ktorú si už dnes zrejme nevieme predstaviť, lebo si ju našťastie predstavovať ani nemusíme. Vysoké Tatry boli ďaleko, doliny dlhé a chaty vysoko. Žili v nich ľudia, ktorí milovali hory a do iných sa dostať nemohli - a chceli mať pokoj. A inde ho nájsť tiež nemohli. A raz do roka si na Chate pod Rysmi ťahali zápalky, no a kto prehral, išiel hore.“

04.12.2023

„Slováci si myslí, že jsou slabým národem, protože mají nedlouhé dějiny. Začínají víceméně až tím Štúrem v třicátých a čtyřicátých letech 19. století, kdy spousta národů byla buď na svém vrcholu, nebo už těsně za ním. Některé národy od té doby na svou dávnou zašlou slávu dokonce už jenom vzpomínají. Slováci by si přáli být taky takoví. Staří. Ale jsou mladí. Kromě nich samých to nikomu jinému nevadí.“

Kde skončil ve Slovenském století, chtěl Kosatík původně pokračovat knihou fejetonů, nebo snad rozhovorů z cest po Slovensku, ale s blížícími se slovenskými volbami si všiml, že se Češi ve slovenských věcech (možná) orientovali naposledy v 90. letech, že vlastně tehdy naposledy k nim měli osobní vztah a že je třeba jim posledních 30 let srozumitelně shrnout. Horká jehla si ale vybrala svou daň. Chyby a výmysly střídají cringe myšlenky (jako např. že Zuzana Čaputová by potřebovala ve slovenské politice víc slušných mužských partnerů), jde se po povrchu a vlastně se neřeší společenský vývoj nebo proudy.

Pořád je to ale ten skvělý vypravěč Kosatík, který nenudí a umí posvítit na poutavá místa. Na otázky kultury a menšin - pro Čechy těžko pochopitelnou maďarskou otázku i na moc dobře představitelnou absenci Romů v našem vnímání občanské společnosti. Nebo na vidění našich, ať už českých nebo slovenských, dějin jako dějin prostoru, a ne národa. O hrdinech, jakými byli Matúš Čák Trenčanský, Juraj Thurzo, Imrich Thököly, František II. Rákóczi nebo Andrej Hadik si jako o svých přeci nemusejí vyprávět jen Maďaři, když během 150 let vrcholící osmanské okupace byla vlastně Horní země těmi jedinými Uhrami, které zbyly. „Nejsme jen dědici selských vzbouřenců, ale i hradních pánů, měšťanů, biskupů, obchodníků, mýtných, krčmářů, prostitutek, lapků a zbojníku, kameníků stavějících naše katedrály v německých městech“ (Ľubomír Lipták).

„Filosof Karel Kosík, jeden z mála, kteří se vymykali, kdysi napsal: ,Česká otázka je otázkou světovou, ale praktickou zkouškou této světovosti je slovenská otázka. V jistém smyslu dokonce můžeme říci, že podstatu české otázky tvoří slovenská otázka. Myslel to jako duchaplný vtip. Parafrázoval tím Masarykův projev z roku 1922, ve kterém tehdejší československý prezident označil za jedinou skutečně ,českou otázku tu německou, tedy budoucí účast českých Němců v československé vládě, kterou se podařilo zařídit v roce 1926. A zároveň i Kosík, stejně jako kdysi Masaryk, pojmenovával obtížné české vyrovnávání se s oběma otázkami. Jejich obtížné spění k sebepřesahu.

Češi svou slovenskou otázku, nechť je to na tomto místě řečeno už naposled, ve společném státě nezvládli. Není proto vlastně skoro divu, že od roku 1992 tak obtížně hledají své místo ve společné Evropě. Smysl své přítomnosti v ní. Jako ,euroskeptici po léta kritizovali a de facto rozbíjeli Evropskou unii podobným způsobem, jakým předtím rozpustili Československo. V roce 1918 část jejich předků uvěřila, že jsou schopní vyšší než jenom česky národní syntézy, ale potomci na to nestačili. Měli bychom zkusit být lepší než oni.“

1 03.12.2023

„Platilo nevyslovené pravidlo, že povedať nebolo potrebné nič, čo stačilo urobiť.“

Vloni Šeptuchy, letos tahle u mě zastupuje kategorii slovenský magický realismus. Jak to bývá u povídkových knih, některé jsou slabší, ale to všechno stojí za to, abyste se dočetli k té poslední, titulní, která je čistá nádhera. Ta je psaná tak nádhernou, uhrančivou slovenštinou, jakou nepamatuju.

Ale tu silnou atmosféru dětství, kterou mi oživila, tu si pamatuju. Stejně jako mezi námi dětmi běžné a později zapomenuté slovo gebuzina. Příběhy tlačí na vzpomínky, na představivost, jsou někdy trochu creepy, ale po celou dobu uvěřitelné a psané s ohromným sebevědomím a originalitou, která se cení.

„Gregory sa vraj náhle zapotácal pri práci v kostole, keď sa náhle pominula, sadol si v zákrstí a vyhlásil o nej, že je mŕtva, aj keď pri nej v čase smrti nebol, a každý chlapec, ktorý kedy chcel Barboru Mäsiarovú za ženu, bol následne spokojný, že u nej nepochodil a že si ju nevzal, lebo by ostal vdovcom bez detí a nevyplatila by sa mu, takto sa totiž u mužov v Lyskách uvažovalo o ženách, a aj ja som bola trochu spokojnejšia, keď som vedela, že mi budúci muž neujde za touto milou kresťankou, čo z dobroty vyrábala pre starých nechtíkovú masť, a neskôr som jej bola vďačná aj za to, že sa mi nezjavovala v tme a nemátala ma v snoch, aj keď na to mala dobrý dôvod, pretože som ju počas onej potýčky v lesíku za včelínmi preklínala a vyhrážala sa jej, a na svete mi ju pripomínal už len striedmy náhrobok, ktorý dali staré Mäsiarky vyrobiť z úspor na svoje vlastné hroby. Do konca svojich životov potom prijímali dary a pozornosti na počesť nebohej vnučky a dcéry a museli pri tom počúvať básnenie mládencov aj zrelých chlapísk o kráse a premnohých pôvaboch Barbory Mäsiarovej, ale nikto si ju nemohol pamätať lepšie ako ja v momente, keď čupela za včelínom, dokonale prekvapená zlobou, s ktorou som ju prepadla, a viac už o nej nemám čo povedať, iba toľko, že by bola súcejšou nevestou pre Gregoryho než ja, keby len vedela rodiť a nezomrela tak rýchlo a bez prípravy, a ja som len v tom bola od nej lepšia, že som mala tuhší, aj keď trochu jedovatý korienok a že som vedela, síce s frflaním a kliatbami, ale predsa úspešne v sebe vypestovať a naveľa porodiť deti, ktorým nič nechýbalo, a že som sa držala života ako kliešť.“

1 01.12.2023

Ďalšie sklamanie zo súčasnej slovenskej tvorby. Tento kúsok pre mňa najlepšie vystihuje slovo banalita, ktoré mi blikalo v hlave hádam celý čas. Až na pár pozoruhodných a dojemných pasáží (napr. tú o alzheimerovi), sú to len banálne myšlienky, ktoré boli popísané už miliónkrát a lepšie, dokonca aj návšteva tábora v Terezíne je opísaná tak nešikovne, že je to až trestuhodné, jedno klišé za druhým, ťažkopádny jazyk, samoúčelné a páčivé odkazy na iné literárne diela. Vlastne neviem, prečo by to mal niekto čítať.

Čo je ale horšie ako neumelý spôsob písania, sú bludy, ktoré autor prezentuje. Napríklad o tom, ako ten, kto bojuje vo vojne, len nedobrovoľne plní vyššie ciele iných (str. 24). Čo by mu na to asi povedali československí letci, ktorí utekali do Británie a hlásili sa do RAF, aby bojovali s okupantom svojej vlasti? Čo by si o tom asi pomysleli statoční ukrajinskí obrancovia, ktorí sa dobrovoľne vracali po desaťtisíckach domov, aby spravili to isté? Púček tu prezentuje odpornú neúctu k týmto všetkým hrdinom zabalenú do (opäť banálneho) pacifizmu.

Alebo historické nezmysly či zjednodušenia, ako že Rómovia boli pre nacistov rovnakým terčom ako Židia (str. 36), alebo že Terezín bola továreň na smrť (str. 93). Pri všetkej úcte k tým, ktorí v Terezíne zahynuli, budeme naozaj Terezín porovnávať s Treblinkou, Sobiborom alebo Chełmnom? Autor by si práve pri úcte k nim mal nabudúce problematiku naštudovať.

Keď si potom na 108. stránke knihy už myslíte, že ju v pokoji prečkáte do konca, dozviete sa, že to, že môžeme voľne prechádzať hranice, je len hra na slobodu. Stav, ktorý tu vďakabohu máme od 21. decembra 2007, je niečo v našej histórii nebývalé a je to niečo, o čom sa našim ešte celkom nedávnym predkom, vrátane autorovho toľko spomínaného deda, ani len nesnívalo. Že to autor nazýva hraním sa na niečo, je len ďalší výsmech voči nim, ktorého sa v knihe dopúšťa.

1 19.07.2023

Nenašiel som v tejto knihe nič zaujímavé ani originálne, je mi ľúto. Nominácii na Anasoft Litera nerozumiem.

1 06.06.2023

Po smrti nechci přijít do žádného nebe, nýbrž do Litomyšle, nad Litomyšl není, to musí uznat každý, kdo tam jednou byl!

To nejsou slova Miroslava Brýdla, nýbrž Čestmíra Jeřábka, ale k čemukoli, co se týká Litomyšle, se stejně vždycky hodí. Že je Litomyšl jedním z nejobdivuhodnějších měst vůbec, perlou renesanční ale hlavně moderní architektury evropského významu, městem kultury a vzdělanosti a ostrovem pozitivní deviace se světovým přesahem, vděčí do velké míry právě Miroslavu Brýdlovi a jeho porevolučnímu starostování. O té době především tahle kniha v celkem informativní formě vypráví. To vyprávění je nanejvýš subjektivní, a tak je potřeba snést trochu zbytečné samochvály, ukřivděnosti anebo osobních historek, které jsou nezajímavé dokonce i pro ty největší milovníky Litomyšle.

Ti samí milovníci Litomyšle ji ale už stejně mají mezi svými Lutomislensiemi a přijdou si v ní na své, protože kniha je naštěstí především o tom zlatém věku a o osobnostech kolem Miroslava Brýdla, o všem, co činí Litomyšl krásnou, o architektuře a zahradách, o Smetanově Litomyšli, o houslových kurzech a restaurátorské škole, o Lázních ducha, spolcích, festivalech, o lidech a o tom ohromném díle, za které jemu a všem dalším patří všechna čest. Děkujeme, pane starosto.

1 09.05.2023