empivarci komentáře u knih

„Ve sféře lidských pocitů existuje podivný jev, jenž je něčím víc než pouhým zvykem, neboť je téměř sebevražedným zákonem duševního ochromení. Tím chci říct, že v nejhlubší lidské bídě přicházejí chvíle, kdy jakákoli možnost změny - i kdyby to měla být změna k lepšímu – připadá člověku riskantní a nebezpečná. Slyšel jsem o žebrácích tím nedůvěřivějších k svým dobrodincům, čím více od nich mohou dostat mimo obvyklou almužnu – třeba střechu nad hlavou nebo práci místo několika haléřů vhozených do nastavené čepice. Pod určitou životní úrovní se v člověku vytváří něco jako fatální lpění na vlastním osudu, něco jako trpká zkušenost, že každá změna může být jen změnou k horšímu. Dejte mi pokoj – jako by říkal – a dejte mi jen tolik, abych neumřel. Konzervativní lidé z toho usuzují, že není správné obšťastňovat člověka proti jeho vůli, a mají v jednom pravdu: obdarovaný není nikdy šťastný tak, jak si to představuje dárce. Ale ať je tomu jakkoli, člověk v nouzi začne po určité době podléhat jejímu podivnému kouzlu a podezíravě rozbírá možnost se z ní nečekaně dostat, protože se až dosud naučil cenit jen takové zvraty osudu, které přinášely do jeho života změny malé, zato trvalé a jisté. V táboře jsem neměl daleko k tomu uvěřit, že je-li člověk odsouzen k určitému osudu, neměl by se proti němu bouřit.“

--

Tohle je mistrovské dílo! O německých táborech toho bylo napsáno hodně, ale „bílá krematoria“ sovětských gulagů na světě nikdy moc nerezonovala. A všiml si toho už i Grudziński před 70 lety. Tenhle hrdina podzemního odboje, pak vězeň pod Archangelskem a nakonec bojovník pod Monte Cassinem s hrůzou sledoval, jak na jedné straně Bugu „miliony sovětských otroků očekávaly, že je nacistická armáda osvobodí, a na druhé straně vkládaly miliony dosud nespálených obětí německých koncentráků poslední naději do Rudé armády.“ Sověti po svém vpádu do Polska takhle věznili asi 2 miliony Poláků (mimochodem mnozí přežily díky tomu, že Grudziński podnikl po dohodě Sikorski-Majskij v lágru hladovku). Jeho svědectví, napsané 10 let před Jedním dnem Ivana Děnisoviče, je neobyčejně cennou studií nejen toho zločinného režimu, ale hlavně samotné lidské povahy. Je to nejen jedna z nejdůležitějších knih minulého století, ke které psali předmluvy Bertrand Russell nebo Anne Applebaum. Povinná literatura pro každého humanistu.

V naší části světa ji vydali až po roce 1990. Jo a taky francouzští komunisté, kdo jiný, dosáhli toho, aby taky u nich nevyšla až do roku 1985, podobně jako když se neúspěšně soudili s Viktorem Kravčenkem o jeho knihu Zvolil jsem svobodu. To pěkně ilustruje ten málo známý fakt, že Československo nebylo jedinou zemí v Evropě, která byla tak padlá na hlavu, že si dobrovolně zvolila komunisty. Druhou takovou byla právě Francie, kde vyhrávali jedny volby za druhými celých deset let po válce.

--

„Život v táboře je možný jen tehdy, pokud se ve vězňově hlavě i ve vzpomínkách úplně rozplynou srovnávací hodnoty ze života na svobodě. Právě to znamená věta, tak často užívaná starými vězni, již obvykle utěšovali nováčky: „Ničevo, privykněš.“ Vězeň, jenž si zcela zvykl, zkrátka skoro všechno zapomněl. Nepamatuje se, jak kdysi uvažoval, co cítil, koho a proč miloval, co neměl rád a na čem lpěl. Takoví vězňové prakticky vůbec neexistují. Ale stává se, že člověk v lágru potká lidi, kteří se po několikaletém pobytu za dráty naučili držet své vzpomínky na uzdě lépe než živočišné reflexy. Ten instinktivní akt sebezáchovy se časem změní v železnou kázeň dělící minulost od přítomnosti nepřekročitelnou hranicí. Většina vězňů se jí nedokáže podrobit a hledá záchranu ve vzpomínkách, jako by to byla narkotika. Ti, co se údajně „nepamatují“, jsou silnější, ale současně i slabší. Silnější proto, že si skutečně zvykají na zákony táborového života a bezděčně je považují za přirozené a normální. Slabší proto, že jakákoli puklina v tomto pancíři, jakákoli záminka, jež poněkud živěji promluví k jejich představivosti, vyvolá tak silný nápor zasutých vzpomínek, že už ho nic nedokáže zadržet. Vybuchnou znenadání, zachvátí mozek, srdce a tělo tím agresivněji, čím hlouběji byly zasuty do temné propasti nepaměti.

Obyčejní lidé snášeli život v lágru trochu snáz, považovali ho totiž za nejhorší údobí svého života, a ten nebyl snadný ani předtím, a s pokorou v srdcích čekali na odměnu za svou trpělivost v utrpení. Naproti tomu lidé inteligentní, obdaření živější představivostí a bohatšími zkušenostmi, bývali většinou netrpělivější, a pokud se nedokázali vyzbrojit aspoň trochou cynismu, vydávali se vzpomínkám na pospas se svázanýma rukama a nohama.“

1 22.12.2024

„Hrdina jedné knížky Davida Lodge říká: každý se jednou miluje naposledy, ale neví přitom, že je to naposledy. S hlasováním je to stejné. Část Němců, kteří v roce 1932 hlasovali pro NSDAP, určitě chápala, že se asi na delší dobu jedná o poslední reálně svobodné volby, ale většina si to neuvědomovala. Někteří Češi a Slováci, kteří v roce 1946 hlasovali pro KSČ, asi věděli, že hlasují pro konec demokracie, ale většina si myslela, že ještě budou mít šanci na opravu. Rusové, kteří se účastnili voleb v roce 1990, rozhodně nevěděli, že to budou poslední svobodné a spravedlivé volby v dějinách země, ale přesně to se stalo (a prozatím trvá). Každé volby mohou být poslední, nebo přinejmenším poslední v životě dotyčného hlasujícího.“

--

Poprvé u mě nebyl Snyder nejlepší četbou roku. Ne proto, že by nebyl naprosto fenomenální, jen se letos objevily dva ještě mnohem fenomenálnější kusy.

Ve dvaceti stručných kapitolách tady Snyder líčí, kolik možností demokracie dává těm, kteří to s ní nemyslí poctivě, jak říkal Havel, a rovnou přidává dvacet rad, kterými když se budeme řídit, autoritářům to jejich snažení pěkně znepříjemníme. Některé rady se vám můžou zdát banální, jako např. „ochraňuj instituce“ nebo „střež se milic“, ale samozřejmost je jen zdánlivá. Víme to všechno opravdu? A rozumíme tomu všemu doopravdy? Žijeme v době, kdy nám hrozí strašné věci, a my se té době nechceme podívat do očí. Tahle kniha dodává právě odvahu podívat se, protože nám dává nástroje a nabízí spoustu odpovědí. Ostatně začíná větou: „Historie se sice nikdy neopakuje, ale skýtá nám poučení.“

Když jsme u Snydera, nejvřeleji vám doporučuju najít si ještě knihu On Ukraine, která bohužel vyšla anglicky jen jako audio. Je to osm neuvěřitelných hodin Snyderových přednášek, které natočil spontánně, v zásadě jen podle svých poznámek, pár týdnů po totální ruské invazi. Ne, není to jen další povídání o dějinách a příčinách téhle války. Je to jedna z nejlepších nahrávek, jaké si můžete poslechnout a brzy snad i přečíst. K dnešní knize patří právě proto, že vysvětluje, jak tahle ruská válka ohrožuje naši demokracii a jak si my můžeme dál uchovat naši svobodu.

--

„Prezident Trump je nacionalista, ale to není totéž co vlastenec. Nacionalista nás pobízí k páchání toho nejhoršího, co je v nás, a následně nám tvrdí, jak jsme dokonalí. „Třebaže nacionalista neustále přemítá o moci, vítězství, porážce, pomstě,“ napsal Orwell, „často ho nezajímá, co se děje ve skutečném světě.“ Nacionalismus je formou relativismu, protože jeho jedinou pravdou je nenávist, kterou cítíme při pohledu na jiné lidi. Jak napsal Danilo Kiš, nacionalismus „nemá žádné univerzální hodnoty, estetické ani etické“.

Naproti tomu člověk, který miluje svou vlast, chce, aby se národ snažil dostát svým ideálům: žádá po nás, abychom činili vše v souladu s tím nejlepším, co v nás je. Vlastenec má živý zájem o skutečný svět coby jediné místo, kde je možné vlast milovat a hájit. Vlastenec zastává univerzální hodnoty jakožto měřítka, kterými posuzuje svůj národ: má na mysli jeho blaho a současně chce, aby se dále rozvíjel.

Evropské demokracie se zhroutily ve dvacátých, třicátých a čtyřicátých letech a dnes se demokracie hroutí nejenom v podstatné části Evropy, ale i v mnoha dalších oblastech světa. Toto historické pozadí a tato nahromaděná zkušenost nám odhaluje temné podoby naší možné budoucnosti. Nacionalista prohlásí: „To se u nás nemůže stát“ a tím vykoná první krok vstříc pohromě. Kdo miluje svou vlast, řekne: mohlo by se to stát i u nás - ale pokusíme se tomu zabránit.“

4 21.12.2024

„Pochopil som, ako ľahko možno zastrašiť aj vzdelané a dôstojné zhromaždenie. Pochopil som, že takto to bude prebiehať všade a že poriadok bude obnovený. Pochopil som, ako málo vlastne človeka zasiahnu všeobecné modely ľudských situácií, ktoré od vekov rozpracúva kultúra. Chodíme do divadla a poznáme už naspamäť všetky tie drámy o cti, pravde, solidarite, predajnosti a zbabelosti. Čítame o tom v knihách, čítame o tom v histórii. Keď však odrazu stojíme tvárou v tvár situácii, ktorá tak nápadne pripomína modely z kníh, divadiel a filmov, ihneď túto podobnosť zaženieme. Pretože život je iný, čo má život spoločné s knihami, s divadlom alebo s históriou? Iným ľuďom sa azda niečo podobné stáva, ale nepripúšťame, že by sa to mohlo stať nám. Celkom ako keď sa dívame na scénu po autohavárii. Áno, také hrozné veci sa stávajú, ale stávajú sa iným ľuďom. Rovnako je možné, že iní ľudia sa postavili proti bezpráviu, neboli ochotní vyhlásiť lož za pravdu a riskovali kožu. Nám sa to však nestáva. Odmietame vidieť situácie, do ktorých sa dostávame, tak vyhrotene. V našej domácej kultúre sa predsa riešenie vždy nájde aj bez drastických konfrontácií. Odovzdáme pol pravdy za pol lži, zo zásad vykľučkujeme a česť je vnútornou záležitosťou svedomia. Národný umelec, ktorý venoval jedno zo svojich diel Alexandrovi Dubčekovi, mi povedal, že keď sa strieľa, správny vojak sa skrýva v zákope. Hlavu vystrčí, až keď streľba utíchne. Svoje ďalšie dielo spomínaný umelec venoval pätnástemu zjazdu.

Len jediný človek z môjho okolia prijal celú situáciu v jej modelovej jasnosti. Bol to môj bývalý študent, mladý a talentovaný hudobný skladateľ. Dobrovoľne si vybral rovnaký údel. Povedal, že verí v tie isté zvyšky právd ako ja. Urobil to bez môjho vedomia. Bol, samozrejme, rovnako potrestaný. Dúfam, že už vtedy vedel, že ten čin mal iba jediný význam, význam preňho samého, pre jeho sebaúctu a pre podobu jeho ďalšieho života. Okrem obdivu, úcty aj ľútosti, ktoré vzbudil vo mne.“

--

Tohle je další unikát a taky první česká kniha, kterou musím číst ve slovenském překladu.

Milan Šimečka, výjimečná autorita československého disentu a jejich politický mozek, jeden z nejbrilantnějších intelektuálů a vůbec jeden z nejodvážnějších lidí, které tahle země měla; Čech, který se stal nejpřekládanějším slovenským samizdatovým spisovatelem; filosof a univerzitní profesor, ze kterého se pro jeho postoj k sovětské okupaci udělali na 10 let bagristu a kterého přes rok drželi ve vyšetřovací vazbě; otec Martina M. a dědeček Michala Šimečky; klíčová člověk VPN, který na jaře 1990 přijal pozvání Václava Havla stát se předsedou jeho kolegia zahraničních poradců. Bohužel nečekaně zemřel na infarkt, jen krátce po tom, co se dočkal té svobody, o které celý život snil a kterou žil jen v sobě.

A bohužel je to další velký Čech, kterého Češi neznají, a proto taky tahle jeho nejslavnější kniha tady vyšla jen jednou, a to před 35 lety. Naštěstí jeho slovenští přátelé založili Nadaci Milana Šimečky, která se stará o budování demokratické politické kultury a která vydala jeho nejlepší knihy v téhle stylové sérii. Ty, které psal česky, přeložili, a tak třeba tahle vyšla slovensky vůbec poprvé. A nejen že si dnes můžete koupit tohle skvělé vydání, ale Martinus ji má už řadu let ke stažení zdarma jako e-knihu! Mimochodem její kapitoly psal do různých dětských sešitů a ukrýval je po bytě, aby je při domovní prohlídce neodnesli všechny. A taky že jednou byli od ní asi deset centimetrů.

Perfektně tady vysvětluje, jak po 68. roce komunisti „obnovili pořádek“ v téhle zemi a proč je v nás dodnes tak rozšířená lhostejnost, chamtivost a konformismus. Hezky to shrnuje Jolana Kusá v předmluvě: „Ak by politológovia hľadali korene súčasných prejavov ľudí v súkromí i vo funkciách, nájdu tu toho veľa. Ak by sociálny psychológovia hľadali vysvetlenia pre nepravdepodobné spôsoby správania ľudí, tiež sa môžu inšpirovať, a ak každý z nás potrebuje inšpiráciu i odvahu, pozrieť sa na svoj vlastný život, tiež môže po tejto knihe siahnuť s dôverou.“

--

„A tak som poslušne nasadol od auta. Bol som presvedčený, že ma práve zatkli, a s údivom som si uvedomoval, že v živote všetko prebieha ako vo filme alebo v knihách. Mal som zvláštny pocit neskutočnosti; zdalo sa mi, že v živote by sa nemali veci odohrávať tak banálne. Ani na um mi nezišlo skúmať, či som sa hoci nevedomky dopustil dákeho zločinu proti štátu. Jednoducho som usúdil, že sa mi prihodilo to, čo sa predo mnou prihodilo miliónom iných ľudí. Dvaja muži ma zatkli a odvážali na neznáme miesto.

Sedel som na zadnom sedadle a hľadel von. Nik z nás neprehovoril. Sledoval som známe ulice, ľudí, čo sa ponáhľali do práce; bolo pol ôsmej, deti kráčali do školy. Pretože mi všetko ešte stále pripadalo ako v literatúre, spomenul som si na Solženicyna. Na výjav, keď ho vedú cez preplnenú stanicu a on uvažuje, či by nemal zakričať na všetkých náhliacich sa ľudí, že sa im pred očami deje bezprávie. Zastali sme na križovatke a aj ja som uvažoval, či by som nemal zvolať na ľudí, čo sedeli v okolostojacich autách alebo prechádzali na zelenú. Samozrejme, že som to nespravil. A neurobil by som to ani vtedy, keby som vedel, že mi o polhodinu zaviažu oči a pri nejakom obitom múre ma zastrelia. To sa jednoducho nerobí. Civilizovaný človek nekričí, nebráni sa, ide ako baran. Dnes uvažujem o tom, že je to scestná civilizovanosť, že svet by možno vyzeral inak, keby sa tie milióny ľudí, ktorých v noci a nadránom zatýkali muži v kožených kabátoch, bránili ako zver, kopali, bili sa a hrýzli. Keby sa ich ženy a deti do nich zavesili a držali ich za nohy, keby vzbúrili celé okolie, aby sa dívalo na obnažené násilie, a nie na civilizovaný odchod. Možno by potom nebolo také jednoduché používať moc tajných polícií.

Neskôr ma v známej budove viedli cez jedny zamrežované dvere, potom cez druhé a posadili ma do kresla. Nato som sa dozvedel, že som tu iba ako svedok a že ako obeť bol vybraný môj priateľ.

3 21.12.2024

„Analytikovo rozprávanie je plastickým opisom degenerácie administratívy v autokratickom systéme, ktorého vládcovia stratili kontakt s realitou. Svoje iluzórne predstavy a očakávania projektujú na celý mocenský systém – a tým ho znefunkčňujú. Každý takýto systém v nejakom zmysle znásilňuje pravdu a ohýba ju pre potreby udržania kontroly nad väčšinovou spoločnosťou. Keď však začne rovnaká logika platiť aj v jeho vnútri, je to začiatok jeho konca.

V momente, ako stovky ruských vozidiel a desaťtisíce vojakov prekročili ukrajinské hranice s úhľadne zloženými vychádzkovými uniformami, úlohou hľadať biologické laboratóriá a oslobodiť nadšený ukrajinský ľud trpiaci pod nacistickým útlakom, sa začal ich nerovný boj - nielen proti Ukrajine, ale v prvom rade proti empirickej realite.

Ten sa ešte nikomu nepodarilo vyhrať.“

--

Tuhle jsem na začátku roku vyhlížel jak úsvit pátého dne, protože když něco napíše Tomáš Forró, je to událost. Je neuvěřitelné, jakého reportéra světového formátu Slovensko zrodilo, resp. jakého ze sebe svojí tvrdou prací on sám udělal. Je to jeden badass motherfucker, který se po svých předchozích odvážných pobytech na druhé straně fronty (vizte knihu Donbas) tyhle poslední roky pohyboval snad po celé Ukrajině jako novinář, humanitární dobrovolník, ale taky jako účastník bojů.

O válce čtu denně a nevynechám snad jediný díl toho pořadu Ukraine: The Latest, který vůbec nechápu, jak britský Telegraph dokáže denně vyprodukovat. Přesto jsem byl na 600 stranách v úžasu – s takovým mistrovstvím a s takovou autentičností jsou napsané. A co je nejdůležitější, nechávají vás na věc nahlédnout ze všech stran, i z té odvrácené. Saša Duleba, který ví líp, než kdo jiný, to vyjádřil přesně: „Po prečítaní knihy sa mi vojna zvecnila, vidím ju bližšie. Nehovorím, že jej lepšie rozumiem, len ju vidím lepšie.“

Doporučuju vám sledovat i Tomášovy sítě a poslechnout si taky sérii „Za spevom sirén“ na podcastovém kanálu Absyntu, která vydání téhle knihy předcházela.

--

„To všetko je súčasťou prepracovanej a dômyselnej vojenskej stratégie, ktorá má svoje korene v Sovietskom zväze, no naplno bola rozvinutá až po jeho rozpade, keď si ruské velenie uvedomilo obmedzenia svojej armády. Jej podstatou je nekontaktný útok proti nepriateľskej kritickej infraštruktúre bez potreby nasadenia veľkých koncentrácií pozemných síl. Ako vysvetľuje americký profesor strategických štúdií Benjamin Jensen, je súčasťou ruskej donucovacej stratégie a manipulácie nepriateľa pomocou politického, ekonomického a vojenského nátlaku. „Jej logika je jednoduchá. Načo bojovať v zdĺhavom konflikte, keď môžete prinútiť nepriateľa vzdať sa pomocou zmesi strachu a pomsty?“

Táto doktrína sa v ruských učebniciach vojenstva nazýva SOPKVO, no vo svete je známa pod anglickým akronymom SODCIT. Doslova znamená, Strategické operácie na zničenie kriticky dôležitých cieľov a jej podstata spočíva v masových raketových útokoch, ktoré majú spôsobiť nepriateľovi také materiálne a psychologické škody, že ho prinútia zastaviť eskaláciu konfliktu na základe podmienok výhodných pre ruskú stranu. V teórii je pritom paradoxne jej súčasťou snaha minimalizovať civilné straty.

Keď však doktrínu SODCIT začali uvádzať do praxe ruskí generáli pred vojnou v Ukrajine napríklad v Sýrii, realita bola presne opačná. Ruské letecké útoky, koncentrované najmä na sýrske mesto Aleppo, sa zameriavali v prvom rade na civilnú infraštruktúru ako nemocnice, centrály mimovládnych organizácií a miesta, kde sa zdržiavalo čo najviac bežných obyvateľov.

V Ukrajine sleduje Rusko týmito útokmi podľa odborníkov najmä dva ciele: zničenie kritickej infraštruktúry na územiach, ktoré sa im nepodarilo dobyť, a rozpútanie takého teroru, že vede- nie krajiny stratí podporu decimovaného obyvateľstva a bude nútené kapitulovať.

Toto zbožné želanie v skutočnosti veľmi nefungovalo ani v prechádzajúcich konfliktoch a už vôbec nie v Ukrajine, ktorej spoločnosť sa od invázie zmobilizovala proti ruskej hrozbe významným spôsobom. Ruská kampaň teroru ich podporou nijako neotriasla - skôr naopak.

A tak sa počas mojich nasledujúcich ciest do Ukrajiny stanú rakety ničiace transformátory a motory samovražedných dronov vrčiace kdesi na oblohe neoddeliteľnou súčasťou tunajšej každodennosti. Hoci v menšej miere pokračujú dodnes, namiesto hromadnej paniky a povalenia svojej vlády si Ukrajinci jednoducho zvykli.“

1 19.12.2024

Co se dá asi napsat v pár větách, navíc když klasik nepotřebuje žádnou reklamu. Snad jen - přečtěte si ho. Já jsem se k nedočtenému vrátil až po čtvrtstoletí. Z té doby znám nazpaměť ty slavné a uhrančivé úvodní věty, ale až letos jsem poznal, že konec tohohle románu, celá jeho poslední kapitola, patří k tomu nejkrásnějšímu a nejdojemnějšímu, co bylo kdy napsáno. A to mezi tím legendárním začátkem a koncem, to je totální román, který patří sbalit na pustý ostrov. Když si řeknete, že příběh toho rodu se vlastně chová jako jeden lidský život, od těch zmiňovaných prvních vět právě po ten konec, že je to pravda o nás a naše zrcadlo, zamrazí vás ještě dlouho po přečtení.

Z toho přelomu tisíciletí si nesu před očima taky Miroslava Moravce, Jiřinu Jiráskovou a Vladimíra Dlouhého v jedinečné inscenaci z Vinohrad. A teď jsem si všimnul, že román poprvé v historii zfilmovali a že ta adaptace měla na Netflixu premiéru minulý týden. Už jen z traileru mám husí kůži. A mám očekávání, protože tahle kniha a vlastně každá Márquezova věta je nezaměnitelný klenot, vždyť se podívejte na tu ukázku z kongeniálního překladu Vladimíra Medka (mimochodem překladatele Harryho Pottera). Dnes je ukázka delší než obvykle, ale copak se dá zkrátit?

--

„V onom Macondu, na které zapomněli dokonce i ptáci a kde prach a vedro byly tak úmorné, že se už sotva dalo dýchat, Aureliano a Amaranta Úrsula, samotou, láskou a samotou lásky uvěznění v domě, kde se už málem nedalo spát, takový hluk tam tropili červení mravenci, byli jediní šťastní lidé, nejšťastnější na celé zemi.

Gaston se vrátil do Bruselu. […] Od onoho prvního odpoledne Aureliano a Amaranta Úrsula soustavně využívali oněch řídkých chvilek, kdy byl Gaston pryč, a milovali se s utajovanou vášní, téměř vždy nakonec vyrušeni ze svých nejistých spojení manželovým nenadálým návratem. Když však shledali, že jsou v domě sami, zmocnila se jich posedlost opožděné lásky. Byla to pošetilá, ztřeštěná vášeň, při níž se Fernandiny kosti v hrobě zachvívaly hrůzou a která je oba udržovala ve stavu ustavičného vytržení. Skřeky Amaranty Úrsuly a její výkřiky, kdy umírala láskou, se ozývaly o druhé odpolední na stole v jídelně právě tak jako ve dvě hodiny v noci ve spižírně. „Co mě nejvíc mrzí,“ smávala se, „jsou všecka ta léta, o která jsme přišli.“ Zmámená vášní viděla červené mravence, jak pustoší zahradu a ukájejí svůj předvěký hlad na všem, co bylo ze dřeva, a viděla onen proud živoucí lávy, jak znovu zaplavil verandu, hubila je však jen tehdy, když je našla ve své ložnici. Aureliano zapomněl na pergameny, přestal chodit do města a na dopisy učeného Katalánce odpovídal jen tak, aby se neřeklo. Ztratili zdravý rozum, ztratili pojem o čase i všecky pravidelné návyky. Znovu pozavírali okna i dveře, aby nemuseli ztrácet čas svlékáním, a chodili po domě jen tak, jak po tom vždycky toužila Krásná Remedios, zmítali se nazí v bahnisku na dvoře, a jedenkrát odpoledne se div neutopili, když se milovali v nádrži s vodou. Zakrátko natropili víc škod než červení mravenci: zničili nábytek v pokoji, potrhali svým řáděním rohož, jež přestála i smutné válečné lásky plukovníka Aureliana Buendíi, a rozpárali matrace, vyprázdnili je na podlahu a pak se zalykali v oblacích bavlny. Aureliano byl stejně ohnivým milencem jako ona, přesto však to byla Amaranta Úrsula, jež svými ztřeštěnými nápady a svou milostnou nenasytností ovládala onen pustošivý ráj; jako by lásce věnovala všecku tu nezdolnou energii, kterou její prababička vynakládala na pečení karamelových zvířátek. Ostatně zatímco ona vykřikovala rozkoší a z plna hrdla se smávala vlastním výmyslům, Aureliano byl den ze dne zamlklejší, poněvadž jeho vášeň byla sžíravá a uzavřená do vlastního nitra. Oba však přitom dosáhli takového stupně mistrovství, že když se vydali ze všech sil, uměli najít rozkoš i v únavě. Zjistili, že únava po milování v sobě skrývá neprobádané možnosti, daleko rozmanitější než sama touha, a oddávali se zbožňování svých těl. Aureliano hnětl tuhé prsy Amaranty Úrsuly vaječnými bílky nebo jí potíral pružná stehna a broskvově hebké břicho kokosovým máslem a ona si hrála s jeho mohutným údem jako s panenkou, tyčinkou na rty mu malovala oči jako šaškovi a tužkou na obočí turecký knír, vázala mu nákrčníky z organtýnu a nasazovala mu staniolové kloboučky. Jedné noci se od hlavy až k patě natřeli broskvemi v cukru, olizovali se jako psi a milovali se na verandě jako posedlí, a probudil je teprve příval krvežíznivých mravenců, kteří se je chystali zaživa pohltit. […]

Oba se vznášeli v prázdném vesmíru, kde jedinou každodenní a věčnou skutečností zůstávala láska.“

7 19.12.2024

„V polospánku jsem také přemýšlela o Česku. Viděla jsem hranici a za ní tu krásnou, mírnou zemi. Všechno je tam ozářeno Sluncem, pozlaceno světlem. Pole pod Stolovými horami, které vznikly jen proto, aby bylo na světě krásně, pravidelně oddychují. Silnice jsou rovné, pramenitě čisté, v zahrádkách u domů se pasou Mufloni a Daňci; malí Zajíci hopsají v obilí a lidé na kombajny věší zvonečky, aby je jemně zahnali do bezpečné vzdálenosti. Lidé nikam nespěchají a nesoupeří spolu. Nestaví si vzdušné zámky. Líbí se jim, kým jsou a co mají.

Dion mi nedávno řekl, že v malém knihkupectví v českém Náchodě objevil slušné vydání Blakea, takže si teď představujeme, že ti dobří lidé žijící na druhé straně hranice, kteří spolu mluví svým měkkým a dětským jazykem, si večer po práci rozdělají v krbu oheň a čtou Blakea. Možná by i sám Blake, kdyby žil a všechno to viděl, řekl, že jsou místa ve Vesmíru, kde ještě nedošlo k Pádu, svět není převrácený naruby a zůstal Rájem. […]

Ne, ne, lidé v naší zemi se nedokážou nikdy spojit a vytvořit společenství, ani pod vlajkou s pravákem ve znaku. Je to země neurotických individualistů, z nichž každý, kdo se ocitne mezi jinými lidmi, začíná poučovat, kritizovat, urážet a okázale dokazovat svou nadřazenost.

Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám.“

--

Okamžitě jsem pochopil, že Olga Tokarczuk dostala tu Nobelovku i Man Bookerovu cenu zaslouženě. Tohle je naprosto přesné psaní, bez patosu, bez jednoho klišé. Je originální v námětu i ve formě. Je to umělecké dílo a jak už nesáhnu po žádné Eleně Ferrante, tak na další knihy Olgy Tokarczuk jsem se těšil, ještě jsem tuhle nezavřel. Na některé knihy bych časem zapomněl, ale tady to nehrozí. A že se odehrává na česko-polském pomezí, v tom krásném koutě okolo Kladské kotliny jen kousek od nás, tím si mě podmanila už úplně.

Do češtiny ji přeložil Petr Vidlák a Agnieszka Holland podle ní natočila film s Miroslavem Krobotem, který jsem ale neviděl, takže jak říká František Louka: „Já je mám furt krásný, nadosmrti.“

--

„Člověk má přece vůči Zvířatům cítit zodpovědnost, má jim pomáhat přežít, a těm, která si ochočil, má vracet jejich lásku a věrnost, protože nám dávají víc, než od nás dostávají. Musí svůj život prožít důstojně, aby splnila své Účty a v karmickém indexu měla všechny zápočty za tento semestr. Byl jsem Zvířetem, žil a jedl; pásl jsem se na zelených pastvinách, rodil Mladé, zahříval je svým tělem; budoval hnízda, splnil jsem, co se ode mě očekávalo. Když je někdo zabije a ono umírá v Hrůze a Strachu, jako ten Divočák, jehož tělo jsem včera našla a které tam pořád leží, pokořené, zneuctěné a pošpiněné krví, proměněné ve zdechlinu, pak je Zvíře odsouzeno k peklu. Lidi to nevidí? Jejich rozum to není schopen pochopit? Lidé mají povinnost dovést Zvířata v jednotlivých životech až k Osvobození. Všichni míříme stejným směrem, od otroctví ke svobodě, od rituálu ke svobodné volbě.“

9 19.12.2024

„Takže tohle je konec světa, Jeane-Marcu?

V ideálním případě ne hned.“

--

Mind-blowing – to je výraz, který se k téhle knize nejlíp hodí.

Vydat pár set stran o výrobě energie a o změnách klimatu zavání tak akorát nějakým druhem propagandy, nebo, ještě hůř, nějaký druhem nudy. Až na to že profesor Jean-Marc Jancovici, přední odborník na energetiku a klima, a mega šikovný kreslíř Christophe Blain jsou z Francie, ze země komiksů, kde tenhle žánr využívají snad úplně ke všemu, včetně vzdělávání. A tak vznikl tenhle poklad, kterého se jen ve Francii za pár let prodalo milion výtisků a který by měl být v každé škole.

Obrazová forma tomuhle tématu i se všemi jeho vědeckými důkazy neskutečně sluší. Blain má totiž neuvěřitelnou schopnost být výstižný a stručný a za všech okolností vtipný. Jancovici je výborně pragmatický a hlavně ukazuje perspektivu. Na některé věci se pak už nebudete dívat jako dřív. Třeba když zjistíte, že řešení je jinde, než jste mysleli.

--

„Bojíš se doma? Při nehodách v domácnosti umře ročně 20.000 Francouzů.

Bojíš se dát si dortík? Přemíra cukru a tuku zabije ročně tisíce lidí.

Bojíš se jezdit autem? Za rok 2019 ve Francii 3.239 mrtvých.

Kdyby sis udělal průzkum veřejného mínění, zjistíš, že se lidi bojí víc jaderného odpadu, který nikdy nikoho nezabil, než úrazů v domácnosti, kardiovaskulárních problémů a cestování autem. […]

S jadernou elektrárnou to je trochu jako s letadly. Každá nehoda vzbudí pozornost a navodí hrůzu.

V roce 2017 přesáhl počet cestujících v dopravních letadlech 4 miliardy. A ani jeden z nich nezahynul. V roce 2019 zemřelo při leteckých neštěstích 283 lidí.

V autě se denně na celém světě zabije 3.700 lidí, což je sedm plně obsazených Boeingů 747. Ročně to je 1,35 milionu mrtvých.“

2 17.12.2024

„A podle mě se do ní ale nikdy nezamiloval, aspoň ne tak jako kdysi do mámy, kterou pravděpodobně miluje ještě teď, ještě pořád o ní sní, představuje si ji a má ji zabodlou jako trn hluboko v sobě. Myslim, že jeho osudovou ženskou byla vždycky máma, i přes všechnu její šílenost, přesto, že nás opustila, přesto, že tátu možná ona nikdy nemilovala, a i přesto, že Darina je ta, která tady pro nás vždycky byla, i když nemusela. A to si zas myslím kvůli tomu, jak se táta dívá na mámu, dokonce jak se na ni díval i tehdy, kdy na ni řval, že je nezodpovědná kráva, a ať vypadne.

Madla se mě jednou zeptala, jestli si myslím, že kdyby se máma u nás zase objevila a řekla tátovi miluji tě, omlouvám se, prosím, odpusť mi, děkuji ti, jestli by ji táta vzal zpátky a s Darinou se rozešel. Odpověděla jsem, že asi ne, že by to Darině neudělal, že jí podle mě má šíleně rád, že mámu sice miluje, ale v tomhle případě je možná víc mít rád.“

--

Kamarád mi tuhle doporučil a řekl o ní, že je důkazem toho, že u nás pořád vzniká kvalitní literatura. A měl pravdu, je to kvalitní literatura. Je to taková ta kniha, u které už na prvních stranách poznáte, že je výjimečná.

Přestože, anebo snad právě protože se příběh točí kolem smrti, je to kniha o životě, o křehkosti vztahů a okamžiků, o snech. Když teď o ní píšu, vybavuje se mi myšlenka z včerejší Szczygłovy knihy: „Určité věci si člověk musí uchovávat v mysli, aby se mu mohly přisnít, až už neuvidí“.

U téhle jediné jsem se letos smál. A věřím, že si u ní kdekdo i popláče. Máry je přesně jedna z těch silných mladých hrdinek, které jsem letos sliboval. A Lucie Faulerová je přesně jedna z těch mladých spisovatelek, které se podle mě vyplatí dál sledovat.

--

„Když jsem tátu viděla naposled, byla neděle večer. Loučila jsem se s ním, jela jsem do školy. Zrovna vy táhnul párky z lednice a lil do kastrolu vodu, a když mě viděl, jak tahám sbalenej kufr do předsíně, nechal to bejt, že mě odveze na vlak. A já mu říkala, to je dobrý, tati, v klidu se navečeř, dyť je to kousek. Ale on nad tím mávnul rukou, že se přece nepotáhnu s kufrem sama na vlak, že stejně ještě nemá hlad a párky počkaj, a šel nastartovat a já se s ním pak u trati úplně normálně rozloučila pusou na tvář.

Nojo, jenže pak ve vlaku na mě najednou, zničehonic, no vážně, vůbec nikdo to nečekal, ani já, ani ten pár, co seděl naproti mně, a už vůbec ne průvodčí, kterej na mě zíral jako na podezřelýho pasažéra, přitom jsem mu podávala platnou jízdenku i studentskej průkaz, prostě nikdo z nás to nečekal, jenže najednou mě přepadnul takovej příšernej záchvat pláče, co se nedal vůbec zastavit. A to jenom proto, že jsem věděla, že jakmile se můj táta vrátil domů, šel si ohřát ty párky a teď je sám v kuchyni večeří. Bože, já se až zajíkala, a hrozně jsem mu chtěla zavolat a říct mu něco, cokoli, to je jedno co, jenže jsem si říkala, přece mu nemůžeš volat takhle ubulená, dyť bys ze sebe nevydala ani jednu kloudnou větu - říkala jsem si, zavoláš mu, až se uklidníš, třeba až dorazíš z nádraží na kolej. Jenže já pak dorazila z nádraží na kolej, a stejně jsem mu nezavolala - říkala jsem si, dyť už je pozdě, zavolám mu ráno. Jenže já mu nezavolala ani ráno, ani pak pozdějc, a tak jsem se aspoň dušovala, že až přijedu domů na víkend, že ho prostě obejmu, protože jsem to už dlouho neudělala, a řeknu mu, mám tě ráda, tati, už proboha nežer ty párky! Jenže ani to jsem neudělala. A skoro nic jsem mu už nikdy potom neřekla, protože jsem to nestihla. A už mu nikdy nic neřeknu. A všichni (až na ty ostatní) víme proč.“

3 15.12.2024

„Položil mi ruce na boky. Zničehonic byl nesmělý. Na okamžik jsem měla pocit, jako bychom byli dva puberťáci, které dali dohromady jejich kamarádi na školní diskotéce. Kteří si vymění překvapené pohledy - a on naklonil hlavu a velice lehce mě políbil.

A ten polibek byl jako - jako co?

Jako když člověk najde pod postelí své nejoblíbenější boty. Jako když je najde poslední den před koncem nájemní smlouvy, s krabicemi v dodávce, potom, co předpokládal, že je nechal u bývalého milence nebo jednoduše zmizely kvůli jeho vlastní nedbalosti. Aha, tyhle. Jak já je miluju.“

--

To mě přece nemůže bavit, říkal jsem si. Ale bavilo, moc mě to bavilo. Snažím se teď pojmenovat si, proč a čím.

Nějak se jí prostě povedlo dotknout se mě a cítil jsem se s ní tak dobře, že jsem nechtěl, aby skončila. Snad je to tím, že hrdinové jsou z Irska těch samých let, kdy jsem tam byl já, a snad tím, že milujou po večerech koukat na Frasera, jako jsem to miloval já. Ale hlavně mi připomněla ten svět dvacátníků, to první mládí, kdy má člověk představy o životě a plete se, pořád se plete a plete se strašně.

Caroline O'Donoghue napsala něžnou, hřejivou a vtipnou knihu. Její psaní je promyšlené, ale není zahleděné do sebe. Je vyvážené. A to není vůbec nic lehkého takhle psát.

Do češtiny ji přeložila Alžběta Komrsková.

--

„Z nějakého důvodu je sex ve dvaceti s dlouhodobým partnerem ten nejdepresivnější sex na světě. Během dospívání člověk aspoň nemá velká očekávání. Všichni se cítí trapně, nikdo neví, co dělá, a neustále se navzájem ujišťujete, jestli je to v pohodě a je to příjemný? Svým způsobem byl sex, který jsem měla jako náctiletá, vyspělejší než cokoliv, co jsem dělala mezi osmnácti a dvaceti, kdy si kluci byli jistí, že na to kápli. Jonathan měl přede mnou jednu přítelkyni a řekl mi, že když jí to dělal pusou, omdlela. To znamenalo, že i já musím omdlít, nebo se tomu aspoň přiblížit. Hrozně mě štvalo, že si to víc neužívám. Celé mi to připadalo lechtivé a osamělé.

Když mluvíte o sexuálním životě jako mladá žena, je lákavé sklouznout k melancholickým úvahám o tom, jak zírala s těžkými víčky do stropu, zatímco do ní bušil přihlouplý surovec. Bohužel nic takového nemůžu s čistým srdcem říct. Sex mě tehdy neuspokojoval, ale nikdy jsem jím nebyla víc posedlá. Vždycky jsem byla nahoře a sténala jako prase na porážce. Pokud by někdo řekl Jonathanovi, že Rachel Murrayová nestála v posteli za nic, zasmál by se a řekl by mu, ať drží hubu. Myslím si, že by to nezvažoval ani vteřinu.“

3 15.12.2024

„V láske je sloboda, láska dáva slobodu.“

--

Účelem téhle knihy je, aby se člověk nad sebou zamyslel, a to se jí u mě dost dobře povedlo. Nad sebou v partnerství, ve vztahu k době samému, k rodičům a taky k dětem. Podobně jako vloni Fromm, taky Hrustič tvrdí, že pěkného vztahu se dá dosáhnout kultivovaným chováním, které má jasná pravidla, a že jako každému umění se mu dá naučit, nebo aspoň učit.

Byly místa, kdy jsem s ním nesouhlasil, ale u tak emotivních témat je to normální. A i když je kniha trochu nesourodá a často příliš obecná bez hlubšího vysvětlení, čte se lehce a rychle. Snad taky proto, že skvělá slovenská spisovatelka Monika Kompaníková pro tuhle výpověď předního psychologa a párového terapeuta Jána Hrustiče zvolila příjemnou formu rozhovoru s ním.

Vyšlo v knižní edici Deníku N, což je vždy dobrá známka kvality.

--

„Zrelosť je opak ideálov. Psychicky zrelý človek už nemá ideály a realitu vidí takú, aká je, nevnáša do nej svoje predstavy a projekcie. Preto nie je frustrovaný a sklamaný, ak realita nie je ideálna. Sociálne zrelý človek je nastavený viac dávať ako dostávať, viac poskytovať ako prijímať. A napokon, človek, ktorý je citovo zrelý, je emocionálne pozitívny a empatický, dokáže sa zorientovať v správaní iných ľudí, dešifrovať informácie, ktoré k nemu vysielajú, a na ich základe sa primerane správať.“

„Od detstva som veril tomu, že život je vo svojej podstate spravodlivý a že keď sa budem naozaj veľmi usilovať, on mi to v nejakej forme úspechu vráti. Bol to asi jeden z najväčších omylov v mojom živote.

--

Každý rok aspoň jeden Šimečka a Šimečka do každé rodiny.

Upřímně, nejdřív jsem nechápal, proč by někdo jako M. M. psal knihu o tom, jak běhá, plave a jezdí na koni. Až příliš mi to zavánělo mým oblíbeným žánrem - životopisy sportovců. Ale jak jsem jen mohl o Šimečkovi pochybovat! Je to zase jeho typicky krásný text, tentokrát o spojení duše a pohybu, o přiznání slabostí, o stárnutí, o egoismu, o kultu výkonu, o uvolnění a o dalších velkých věcech.

Když se mě trenér běhu ptal na moje cíle v tom směru, říkal jsem mu, že mezi nimi rozhodně není půlmaraton a že nepotřebuju ani běhat rychle, že chci jen mít z běhání radost, takovou, aby mi vydržela celý život. Proto mi taky padla do noty tahle kniha (vizte druhou ukázku). A taky ji, jako obvykle, psal v maringotce uprostřed divočiny mé rodné Muráňské planiny.

Je to další kousek ze skvělé knižní edice Deníku N a do češtiny ji z nějakého důvodu přeložil Ondřej Mrázek. Já jsem si ji zařadil mezi těch několik knih, ke kterým se budu v životě vracet, a vlastně jsem to už stihl udělat.

--

„Trvalo mi veľmi dlho, kým som pochopil, že mnohí porazení si často zaslúžia väčšiu úctu a obdiv ako víťazi. Aj disidenti patrili v minulosti medzi porazených, ale často preto, lebo odmietli lož a nemali na výber, ak si chceli uchovať svoju ľudskú dôstojnosť a sebaúctu. Dnešní, novodobí disidenti prehrávajú dobrovoľne, lebo odmietajú súťažiť, dávajú prednosť súcitu a altruizmu. Aj to sú vlastnosti, ktoré autoritárske režimy nenávidia, ale ani liberálna demokracia ich neoceňuje.

Som zástancom liberálnej demokracie, lebo - ako znie okrídlená veta - je to zlý systém, ale všetky ostatné sú horšie. Viem, že súťaž sa z nášho života nedá odstrániť, prijali sme ju veľmi dávno ako jeden zo základných princípov bytia.

Ale keď už musí byť, mohli by sme sa niečo naučiť od zvláštneho typu súťaže, ktorá by mohla byť metaforou pre celú spoločnosť. Je ňou masový beh. Absolútna väčšina bežcov je vopred zmierená s tým, že skončí v poli porazených. A práve preto počas týchto behov vládne taká srdečná atmosféra, preto sú také populárne. Nikto vám nebráni usilovať sa zabehnúť čo najrýchlejšie, ale váš osobný čas nikoho nezaujíma.

Všetci sú si v tom behu rovní a je úplne jedno, na ktorom mieste skončíte, hoci nikto vám nebráni mať radosť z pomyselného úspechu. Dôležité je len to, že ste sa z vlastnej vôle ocitli v tejto výnimočnej pospolitosti ľudí, ktorí sa tešia z toho, že bežia.“

„Lhostejně pozoroval lidi, které míjel. Pak ale bezděčně svraštil čelo, když si všiml muže, který vypadal, že je Žid. V uličce třetí třídy pak narazil ještě na jednoho podobně podezřelého.

V tomhle vlaku je až moc Židů, pomyslel si Silbermann. Kvůli nim se všichni ocitáme v ohrožení. Vám ostatním vůbec vděčím za všechno. Kdyby vás nebylo, mohl bych žít v klidu a míru. Jenže vy existujete a já tak spadám do vašeho smolného společenství! Já se od ostatních v ničem neliším, ale možná jste skutečně jiní a já k vám nepatřím. Ano, kdyby vás nebylo, nikdo by mě nepronásledoval. Mohl bych zůstat normálním občanem. Jenomže vy existujete, a proto mě vyhubí spolu s vámi. Přitom nemáme v zásadě vůbec nic společného!

Připadalo mu nedůstojné takhle přemýšlet, ale přesto to dělal. Když vás spousta lidí neustále dokola ujišťuje: Ty seš dobrej chlap, ale ta tvoje rodina, ta nestojí za nic. Tví bratranci jsou, na rozdíl od tebe, pěkní neřádi - to se pak člověk velice snadno nakazí všeobecným míněním.

A přesně to se teď přihodilo i Silbermannovi. Za normálních okolností nepatřil k oněm tragikomickým postavám, kterým se říká židovští antisemité. Momentálně ale nebyl schopen uvažovat s čistou hlavou, byl podrážděný na nejvyšší míru a už jen pouhou existenci souseda pociťoval jako urážku.

To vy jste mě dostali do téhle šlamastyky, vztekal se v duchu a upřel nepřátelský pohled na muže, jehož vzezření ho přivedlo k domněnce, že má co do činění s vyznavačem stejné víry. Tomu pohled neušel a okamžitě jej značně popuzeně opětoval.

Opustil své místo u okna a přistoupil k Silbermannovi. „Dlužím vám snad nějaké drobné?" vyštěkl.“

--

Tohle je velká vzácnost. Napsal ji teprve 23letý mladík, mladý Berlíňan Ulrich Alexander Boschwitz během jednoho měsíce na konci roku 1938 pod dojmem událostí Křišťálové noci, přičemž tou dobou byl sám už pár let na útěku před nacistickým terorem. Navzdory jeho původu a přesvědčení ho nedlouho na to Anglie internovala a poslala do trestaneckého tábora v Austrálii jako jednoho z ostudně známých Dunera boys. Na zpáteční cestě jeho loď potopila německá ponorka a on zmizel v severním Atlantiku ve věku 27 let spolu se svými posledními rukopisy.

Román Cestující odmítli v Německu vydat i po válce, a tak v originálním rozsahu a řeči vyšel poprvé až teď, v roce 2017, a v českém překladu Michaely Řeřichové o dva roky později. Je opravdu „dopisem v lahvi z nacistického Německa“, jak píše jeho nakladatel. Ten dopis plul 80 let, než se dostal ke svým adresátům.

Je to vlastně monolog Otto Silbermanna, hrdého veterána první světové války, nositele Železného kříže a majitele velké firmy pevně zakotveného v německém společenském životě. Má ženu z východního Pruska a vypadá jako ukázkový árijec. Jenom to písmeno J vyražené v dokladech a to příjmení kdyby neměl. V Berlíně probíhá hromadné zatýkání a jeho život se z minuty na minutu mění v cestu bez konce. Stejně jako Kafkův Josef K. Otto předpokládá, že když nic neprovedl, nemůže se mu přece nic stát a že ten omyl, ve kterém se ocitl, jde snadno vysvětlit. A stejně jako Josef se Otto nakonec zmítá v tom neporazitelném soukolí úplně sám.

--

„Autobus zastavil a Silbermann si koupil od jednoho z prodejců, kteří se k němu hrnuli, noviny. Se svraštělým obočím četl nadpisy. „Vražda v Paříži.“ „Židé vyhlašují válku německému národu.“ Zdrcený a rozhněvaný zároveň plátek zmuchlal a zahodil.

Že je válka, toho jsem si vědom. Ale že jsem ji vyhlásil já, to se dozvídám až teď. Co je to za špatný, starý vtip? Peněžní poslíček přepadl a těžce zranil lupiče. Aby zaplatili lékaře, vezmou mu peněženku, a když si štika zkazí žaludek kaprem, vyhlásí v důsledku tohoto pokusu o vraždu všem ostatním kaprům jako spoluviníkům válku.

Silbermann si zapálil cigaretu.

Sedmnáctiletý mladík tedy, místo aby si vzal život, střílel směrem, z něhož mu byly tyto rady udělovány. A tím napadl nejen on, ale my všichni Německou říši.“

4 15.12.2024

„Zabudnime teraz na všetky naše rozhovory, hádky aj výlety. Zabudnime na to, ako si mi zakaždým dal milujúceho ocka a potom mi vrátil spitého kokota s riedidlom vo vrecku a ja som si vďaka tomu celý život vyberala takých mužov, čo mi dávali omrvinky namiesto koláča, lebo ty si ma v detstve naučil vyžiť z omrviniek.“

--

Každý rok přečtu dost knih, které nestojí za řeč, ale že by mě kniha tak vytáčela, že bych neměl nervy ji dočíst dál než na třicátou stranu, to je výkon, který se povede málokomu. Iritovala mě ta banálnost vyprávění, iritoval mě ten neoriginální styl, ta neumělost, předvídatelnost, ta nuda, iritovalo mě na té knize snad všechno včetně toho, že autorka neví, co znamená slovo rozšafný, a přitom píše knihy.

No ale vždyť teď dostala Anasoft Literu, je to slovenská kniha roku, to není možné! Takže jsem si ji vzal po pár dnech zpátky, poctivě dočetl do konce a říkám vám, že patří mezi moje top knihy toho roku.

Magda je další silná mladá hrdinka a Ivana Gibová další dobrá mladá spisovatelka z letošní plejády. Umí psát fakt skvěle. Samozřejmě je škoda, že tohohle svého umění nevyužívá už od prvních stran a že ho ani potom nevyužívá pořádně, ale přesto je to silné a neobyčejné, jak já vždycky potřebuju. Je tam naše slovenské dětství v devadesátkách a je tam spousta mých příbuzných, od mladých až po tu nejstarší. Je tam hněv, je tam smutek, je tam soucit, pokrytectví, nedostatek citu a taky velké city.

Babičku nejde neporovnávat se Smrtholkou, obě jsou podobně hypnotizující. Na Smrtholce je ale ta kvalita vidět už od první strany. Smrtholka je taky výsostně česká – i takovými prvky, jako je logika jednání, a vůbec způsobem vyprávění. Když si otevřete tyhle dvě knihy vedle sebe, uvidíte krásně, jak jiní jsme my Češi a my Slováci, jak bychom některé věty nikdy nepostavili takhle jako ti druzí, prostě nekladli bychom takhle slova. A nemyslím teď zrovna tu nejsilnější větu z Babičky - Ta ľem še šaľce, dzeci, pokym sce male.

--

„Čo keby aj ona na toto všetko zabudla? Čo keby radšej na obe svoje detstvá zabudla? Je rok 1998, gynekologička si naťahuje gumenú rukavicu a vráža do Magdy prsty, potom nejaký studený kovový nástroj, Magda sa odťahuje, ale doktorka na ňu zvrieskne, že či včera jej to nevadilo, a pchá do nej ten inštrument ešte hlbšie, Magda má pocit, že sa povracia, gynekologička sa s plezírom pozerá, ako ju to bolí, odoberá nejaké vzorky, konštatuje niečo o perforovanej panenskej blane a potom ešte má nejaké ďalšie komentáre, ktoré už Magda nevládze vnímať, lebo je jej na odpadnutie, dúfa, že naozaj odpadne a udrie si hlavu o dlažbu a ostane už navždy v bezvedomí a už sa jej nikto nikdy nebude na nič pýtať ani do nej vkladať predmety, ale nič také sa nestane, nepadne a neudrie si hlavu, iba sa oblečie a vychádza z ordinácie, odkiaľ ju gynekologička vyprevádza so slovami „v trinástich jebú len cigánky“. Zreve to na celú čakáreň, ale vtedy sa to ešte tak neberie, vtedy ešte neexistuje ani súkromie, ani osobné údaje, Magda na sebe cíti oči celej čakárne a má chuť všetky tie dámy vystrieľať, na čele s gynekologičkou a vlastnou mamkou; matkou, ktorá tam len stojí a nič nepovie, nezastane sa jej, ale Magda nemá na to prostriedky, pochopiteľne, aby všetkých vystrieľala, takže nespraví nič, len kráča k výťahu, nech už to má za sebou, to ešte nevie, že zďaleka nemá a ani tak skoro nebude mať nič za sebou, a vtedy, presne vtedy, v tej hnusnej, ponižujúcej a naskrze debilnej situácii sa dievčatku v mysli vyjaví Ľuboškova tvár, naozaj až vtedy to dievčatku dochádza, že prvý ašpirant v rade na zastrelenie, ešte pred všetkými tými ženuškami v čakárni a gynekologičkou a matkou a tým Pánom, čo dievčatku včera perforoval blanu napriek tomu, že vedel, koľko má rokov; vedel, koľko má dievčatko rokov, ale i tak mu kúpil celý lístok na autobus k sebe domov do dediny neďaleko Malomesta, kde dievčatko ráno vyzdvihli policajti; až vtedy dievčatku dochádza, že prvý ašpirant je Ľuboško. lo son l'amore, io son l'amor.“

1 15.12.2024

„Jacek M. o slovech: Ta dvě, nikdy a vždycky, by ve slovníku být nemusela. Nadělají víc škody než užitku. Vlastně samé škody.

A navždy - to je svazek přímo zločinný.

Jacek M. ještě o jednom slovu: Vím, že za tohle by mě moji páteři profesoři z teologického semináře exkomunikovali, ale ke slovům, která nadělají více škody než užitku – tedy k nikdy a vždycky - bych přidal ještě slovo Bůh.“

--

Chvíli jsem měl tuhle knihu za průměrnou, tedy průměrně dobrou, samozřejmě, díky Szczygłově všudypřítomné lásce k Česku a mé stálé lásce k Polsku.

A pak jsem došel k té kapitole.

Vím už dlouho o tom jeho nejslavnějším textu, ale tady jsem ho nečekal. Nebudu vám kazit překvapení. To poznáte, kterou kapitolu myslím, to nejde splést. Ani jedna z dnešních ukázek z ní nepochází.

Řeknu jen to, že jestli po jejím přečtení nebudete moct spát, nebudete první a jen se zařadíte po bok takových osobností jako Donald Tusk, Bronisław Komorowski a já. Na poslední odstavce té kapitoly často myslím. Jsou jedněmi z nejsilnějších vět, jaké jsem kdy četl.

Ukázky přeložila Helena Stachová.

--

„Byli jsme s Ewou na dovolený u moře, pozorovali jsme společnost,“ říká Tomasz.

„U polského moře,“ upřesňuji.

„No jo. Rodiče na každým kroku sugerujou dítěti pocit provinění. Je to strašný… Šli bysme dál, ale kvůli tobě… No vidíš, ty porád musíš… Zmrzku nedostaneš, protože… Jen dítě udělá něco špatně nebo neudělá nic, rodič už mele svou. Furt dětem namlouváme, že něco dělaj špatně.“

„Je to tvoje vina,“ upřesňuji.

„Pamatuju se, jak jsem jako malej kluk chodil do kostela a bil se v prsa: moje vina, moje vina… Jaká vina, krucinál? Nač od dětství vtloukat člověku do hlavy, že něco zavinil?“

„Chceme nad ním mít moc, abychom ho mohli ovládat,“ upřesňuji.

„Spousta dětí to v kostele opakuje mechanicky. Ale co když to v nich jako pocit viny zůstane i v dospělosti? Proto jsem se vrátil od moře a začal sekat jednu věc za druhou. V Čenstochový jsem pod most, kousek od nádraží Stradom, umístil malýho kluka. Je nahej a klečí na štěrku se svěšenou hlavou. Ruce má za zádama svázaný drátem. Chtěl jsem, aby jeho hlava byla ve vejšce dospělýho člověka, aby si ho třeba někdo všimnul a přišel mu pomoct. Klečí mezi betonovejma sloupama, takže ho ten most zdánlivě chrání jako střecha, ale současně tlačí, tiskne k zemi. […] Tahle práce se jmenuje Omluva nestačí.

To jsem jednou slyšel, když jsem byl malej. Mýho tátu znáš, víš, že je to vulkán energie a že je taky dost výbušnej. Jednou jsem jako jedenáctiletej něco udělal špatně a omluvil jsem se mu. Jdi s těma svejma omluvama do prdele, povídá mi. Od tý doby jsem se mu nikdy neomlouval. Když jsem něco vyvedl, přiznal jsem se, ale už jsem se neomlouval…“

„Nechtěl jsi potom svá slova hledat v p…“ upřesňuji.

„Jsem paličák a pamatováka mám jako slon. Je hrozně snadný takovýho mladýho kluka zdeptat. Když má někdo moc, musí se hlídat. Nesmí ji zneužít. Svýmu synovi se omlouvám já. Když přijdu až večer, tak se mu omluvím. […] Co dostáváš, to dáváš. Ledaže to stopneš sám. Otec byl na mě ostrej, proto se snažím bejt mírnější. Ale nevím, jestli se mi to daří. V dětství by ses neměl rodičů bát!“

3 09.12.2024

„Toto stadium hladovění popsal v Panta rhei Vasilij Grossman:

Na počátku hlad vyžene člověka z domu. V prvním období ho trápí a pohání jako oheň, hlodá mu v útrobách i v duši. Člověk se tedy snaží uniknout z domova. Lidé vykopávají žížaly, škubou trávu a dokonce se pokoušejí prorazit a dostat se do města. Pryč z domova, pryč z domova! A pak přijde den, kdy se hladovějící připlazí zpátky do svého domu, a to znamená, že hladomor, hladovění, je vítězem. Pro člověka už není záchrany. Položí se na lůžko a zůstane tam. Nejen proto, že nemá sílu, ale i proto, že nemá zájem na životě a je mu už jedno, jestli zůstane živ. Tiše tam leží a nechce, aby se ho někdo dotýkal. A nechce dokonce ani jíst… chce jen, aby ho nechali na pokoji a byl klid…“

--

Anne Applebaum ani téma asi není třeba představovat. Tahle její ohromná práce vychází z neuvěřitelného množství pramenů, včetně ukrajinských, ruských a dalších archivů, písemných vzpomínek a ústních svědectví pamětníků. Jen vybraná bibliografie (bibliografie, ne poznámky) má 20 stran. Kniha se ale podobá spíš reportáži než historické publikaci, je čtivá a silná i pro ty, pro které tohle téma není ničím novým.

A ve skutečnosti jde o mnohem víc než o vyhladovění 5 milionů lidí, které moskva pečlivě naplánovala a důsledně provedla za tichého nezájmu ruské společnosti. Hladomor totiž představoval jen polovinu příběhu. V době, kdy na umírali venkované, zahájila sovětská tajná policie útok na ukrajinské intelektuální a politické elity. Tyhle dva postupy - holodomor a represe měly vést k sovětizaci Ukrajiny, destrukci ukrajinské národní myšlenky a vyhlazení ukrajinské kultury a jazyka. Raphael Lemkin, o kterém jsem tady předevčírem psal, mluvil o Ukrajině v tom období jako o klasickém příkladu pojmu, který vymyslel. Lidé lidem učinili tento osud.

Podobnost mezi událostmi 30. let a dneškem je víc než nápadná a člověk se nemůže ubránit obavě z rozpoutání nových hrůz, kdyby rusko na Ukrajině zvítězilo. Proto Ukrajinci bojují a proto musí zvítězit. A pravda v téhle knize je důležitou zbraní v boji proti tomu bezcitnému, apatickému a malému národu, který žije na obou stranách Uralu. Té se totiž dotyčný národ bojí nejvíce.
Ukázky přeložil Milan Dvořák.

--

„Hromadné vraždění lidu a národů, které charakterizovalo postup Sovětského svazu do Evropy, není novým rysem jeho rozpínavé politiky., je to dlouhodobý příznak i vnitřní politiky Kremlu, jehož hojné příklady převzali současní vládci z postupů carského Ruska. Je to vskutku neodmyslitelný krok v procesu „sjednocování“, který, jak rádi doufají sovětští vůdcové, povede ke vzniku „sovětského člověka“ a „sovětského národa“, a ku dosažení tohoto cíle, sjednoceného národa, vedoucí činitelé Kremlu klidně zničí národy a kultury, které východní Evropu dlouho obývaly.

Raphael Lemkin, Sovětská genocida na Ukrajině, 1953“

6 08.12.2024

„Jsem chej-chaj-c', bytost bez dokladů, jsem neregistrovaná, proto neexistuji.
Směla jsem se narodit roku 2005 a žiju sedm let.
Jako děvčátko jsem měla být chlapcem.
Kdybych se narodila jako chlapec, měla bych chu-kchou, protože bych byla jeden chlapec.
Jako můj bratr, který ale není jeden.
Ten ponese rodinné jméno.
Svým rodičům jsem drahá.
Drahý druhý špás.
Chlapci jsou vážky, ty druhé kameny u cesty.
Můžeš přihodit další, a hromada se nezmenší ani nezvětší.
Jeden vše bere, jedna ubírá.
Jednou dovolí dvě děti, a obě budou smět být děvče.
Jednou dovolí tři děti, a jedno bude smět být chlapec.
Jednou dovolí spoustu dětí a nikdo je už nebude chtít.
Doma je těžko, venku lehko.
Sedím ve sklepě nebo sedím ve sklepě.
Někdy se dívám z okna.
Táta má pevnou ruku, máma má pevnou ruku.
Já mám ruku lehkou jako vítr.
Když zamávám, vznesu se.
Pojedu do velkého města, které jsem nikdy neviděla, postavím se na střechu nejvyššího mrakodrapu a poletím jako čáp, jako volavka rudá, v zobáku ponesu si registraci.

(Olga Stehlíková text k článku 3 deklarace: Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.)“

--

Říká se „don't judge a book by its cover“ a tady to platí extra, protože obálku má tahle mimořádná kniha naprosto odpornou, zatímco uvnitř se skrývá poklad.

Pár chytrých hlav (přesněji 14 českých spisovatelů a 31 ilustrátorů) se dalo dohromady a vytvořili sbírku 30 příběhů k 30 článkům Všeobecné deklarace lidských práv. A není náhodou, že těch pár chytrých hlav se sešlo v Post Bellum a v nakladatelství 65. pole.

Co jsem ale na knize miloval snad nejvíc byly QR kódy u každého příběhu. Pod nimi najdete audio rozhovory s filozofem Danielem Kroupou, ve kterých jde do hloubky jednotlivých práv a vysvětluje, co znamenají pro nás, lidi 21. století. V závěrečné debatě se k němu připojí ještě Tomáš Sedláček a Klára Laurenčíková.

Je to důležitý počin a Zlatou stuhu dostal naprosto zaslouženě.

--

„Několik hodin vytrvale pršelo. Pruhy deště propalovaly studené díry do ruksaků, kufrů, kabátů i klobouků a na okraji lesní cesty nenechaly jediné suché místo. Pan Rosenzweig, co měl v Karlsbadu ještě před měsícem zlatnictví, seděl na kufru a kýval se ze strany na stranu, jako by se snažil přeplavat do jiného světa. Kromě vody padalo z nebe i zoufalství a máčelo duše ještě hůře než voda. Paní Weberová, u které si nechala jeho manželka šít před mnoha lety svatební šaty, měla obličej obrácený k nebi, asi jako obětinu dešti. Možná doufala, že se nebe smiluje a déšť ustane. Cítil, že jeho sako je už úplně promočené, i když měl ohrnutý límec, voda mu tekla po krku za košili až někam ke spodkům. Kabát sundal, hned jak začalo pršet, a přikryl jím obě děti. Zadíval se na ně, obě holčičky spaly a mokré pramínky vlasů měly přilepené na obličejích. Nahnul se k té mladší a prsty jí vlasy odhrnul z obličeje. Bylo mu jasné, že až se děti vzbudí, začne další kolo nekonečného vysvětlování, proč nemohou být v postýlkách a proč musí být v lese a proč mají hlad. Narazil si klobouk do čela a voda z krempy se mu vylila za ucho. Naštěstí nebylo v tom dešti vidět, že pláče. Nesnášel otázky, na které se nedá odpovědět. Vysvětlete holčičkám, sotva školou povinným, že jejich svět už není a že se už tři dny motají po nové hranici mezi Německem a jejich původní vlastí, Československem. Na obou koncích lesa stojí uniformy a nikdo je nechce pustit ani tam, ani zpátky.

západní Čechy v listopadu 1938

(Jiří Padevět, text k článku 15 deklarace: Každý má právo na státní příslušnost. Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.)“

1 07.12.2024

„Skutečnost, že čtyři velké státy, nadšené z vítězství a popuzené křivdou, zarazí rámě pomsty a dobrovolně předají polapené nepřátele zákonnému soudu, patří mezi nejvyšší holdy, které kdy moc vzdala rozumu.“

--

Philippe Sands je předním profesorem mezinárodního práva a jako advokát má za sebou ty nejzásadnější procesy naší doby, včetně Pinocheta, Konga, Jugoslávie, Rwandy, Iráku, Guantánama anebo Jezídů. A tohle je jeho nesmírně poutavá kniha o třech polských Židech – o jeho vlastním dědečkovi, ale hlavně o Raphaelu Lemkinovi a Herschi Lauterpachtovi.

Oba jsou považováni za nejlepší mezinárodněprávní myslitele 20. století a za otce revolučních koncepcí lidských práv, které změnily svět. Oba studovali u stejných profesorů ve Lvově, aniž by o sobě věděli. A oba se setkali v říjnu 1945 v Norimberku, kde před soudem stál vězeň číslo 7, Hans Frank, který předtím dohlížel na vyhlazení více než milionu haličských Židů, mezi nimiž byla většina příbuzných autorova dědečka, a stejně tak i Lemkina a Lauterpachta. I když jim byl osud jejich rodin v tu chvíli stále neznámý, norimberské procesy pro ně nemohly být nikdy jen vzdáleným akademickým cvičením.

Jen na jednom se neshodli. Je důležitější, aby vás právo chránilo jako jednotlivce, nebo jako součást skupiny? Chraňte jednotlivce, říká Lauterpacht. Chraňte skupinu, říká Lemkin.

Lauterpacht byl mužem, který vypracoval koncept zločinů proti lidskosti a jehož práce zahrnula tento zločin do Norimberského statutu, podle něhož byla poprvé vznesena obvinění proti válečným zločincům v procesech s předními nacisty. Lemkin se spíše než na zločiny proti jednotlivcům zaměřil na nacistické výnosy, v nichž našel vzorec chování, jemuž vymyslel řecko-latinské označení „genocida“.

Tyhle dva odlišné zločiny s rozdílným důrazem na jednotlivce a skupinu rostly vedle sebe, přesto se postupem času genocida objevila v očích mnoha lidí jako zločin zločinů, v hierarchii, která zanechala dojem, že zabíjení velkého počtu lidí jako jednotlivců je jaksi méně hrozné. A tak zatímco 9. prosince 1948 Valné shromáždění OSN schválilo Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidy, dodnes nebyla přijata žádná podobná smlouva o zločinech proti lidskosti.

A Lvov, jedno z prastarých kulturních center Evropy, nakonec přežil německou i ruskou okupaci, i když genocida a zločiny proti lidskosti se do něj dnes bohužel vrátily.

Ukázky jsou z překladu Martina Pokorného.

--

„Shawcross zaměřil pozornost soudců k jednomu konkrétnímu zabití, jež umožňovalo zachytit deset let hrůzy v jediném působivém momentu. Přečetl svědeckou výpověď Hermanna Graebeho, německého ředitele továrny poblíž Dubna na Frankově území, nedaleko od místa, kde se Lemkin v září 1939 několik dnů ukrýval v domě pekaře. […]

Bez křiku a bez pláče se ti lidé svlékli, postávali v hloučcích po rodinách, líbali se, dávali si sbohem a čekali na znamení od druhého esesmana, který stál poblíž jámy, také s bičem v ruce. […] Za tu čtvrthodinu, kdy jsem stál poblíž, jsem neuslyšel žádné protesty ani žádosti o milost. Pozoroval jsem asi osmičlennou rodinu, muži a ženě bylo kolem padesáti, dětem asi rok, 8 a 10 let a dvěma dospělým dcerám asi 20 a 24. Stařena se sněhobílými vlasy držela roční dítě v náručí, zpívala mu a škádlila je. Dítě spokojeně broukalo. Rodiče tomu přihlíželi se slzami v očích. Otec držel za ruku asi desetiletého chlapce a tiše k němu mluvil; chlapec potlačoval slzy. […]

Otec ukázal na nebe, pohladil chlapce a jako by mu cosi vysvětloval.“

4 06.12.2024

„Umyla jsem ji pomalými a pečlivými pohyby, nejdřív jsem ji nechala skrčenou v nádobě, pak jsem ji požádala, aby vstala, a doteď slyším zvuk kapající vody a zůstal ve mně pocit, že měď té kádě má podobnou konzistenci jako Lilino tělo, že je hladká, pevná, klidná. V hlavě jsem měla zmatené pocity a myšlenky: mám ji obejmout, plakat spolu s ní, políbit ji, zatahat ji za vlasy, smát se, předstírat sexuální zkušenosti a poučovat ji světaznalým tónem, odehnat ji slovy zrovna ve chvíli největší blízkosti. Nakonec mi ale zůstala jen nepřátelská myšlenka, že ji tady drhnu od hlavy až k patě, brzy ráno, jen aby ji Stefano v noci pošpinil. Představila jsem si ji nahou jako v téhle chvíli, v posteli v novém bytě, jak se tiskne k manželovi, zatímco vlak rachotí pod jejich okny a jeho divoké tělo do ní proniká nesmlouvavým pohybem, jako korkový špunt zatlačený dlaní do hrdla láhve od vína. A najednou se mi zdálo, že jediný lék na bolest, kterou jsem cítila a kterou ještě ucítím, je najít dostatečně odlehlý koutek, kde by mi Antonio ve stejnou chvíli udělal úplně to samé.“

--

Některé knihy ve vás zůstanou po zbytek života, i když jste je četli jen jednou. Jejich hrdinové k vám vstoupí tak živě, že když dobrodružství končí, prožíváte poslední stránku jako regulérní zklamání z lásky nebo odloučení od drahého přítele. Ta prázdnota je totiž skutečná, i když si uvědomujete, že jde jen o knihu. Protože ty emoce jsou tam a jsou skutečné.

Tak tahle mezi takové knihy nepatří.

Ale vlastně vůbec není špatná, i když jsem čekal větší pecku. Má vlastně takovou svoji zvláštní literární kvalitu, přestože se podle mě nedrží žádného způsobu poutavého psaní; je chaoticky postavená, polovina stran i postav je navíc, hlavní hrdinka je v lepším případě hanebná, v horším nudná, ale kupodivu jsem se nenudil a asi rozumím, proč je to „a book people talk about“. Ten příběh jednoho dětství na neapolském předměstí, ve světě chudoby, násilí a mužské dominance, je totiž silný a hodně osobní.

V každém případě na letošní žebřík patří, třebaže na jeho nejnižší příčky. Jen ty další díly si už nejspíš nepřečtu a nedozvím se, která z nich je ta geniální přítelkyně.

Ukázky jsou z překladu Alice Flemrové.

--

„«Buď je Duch svatý ten nejdůležitější a ti druzí dva jsou jeho způsob bytí, nebo nechápu, jakou má funkci.» Vzpomínám si, že Lila se zrovna chystala se Stefanem ven, šli někam do centra do kina s Pinucciou, Rinem a Alfonsem. Dívala jsem se, jak si obléká novou sukni, nové sáčko, a už byla celá jiná, ani kotníky už neměla tak rovné. Přesto jsem viděla, že se jí zúžily oči, jako když se kdysi snažila polapit něco prchavého. Řekla v dialektu: «Ty ještě ztrácíš čas s takovejma věcma, Lenù? Vznášíme se nad ohnivou koulí. Část, která se ochladila, pluje na lávě. My na tý části stavíme domy, mosty, ulice. Láva občas vychrstne z Vesuvu, nebo způsobí zemětřesení, který všecko zničí. Všude jsou mikroby, ze kterejch onemocníš a umřeš. Jsou války. Kolem je bída, která nám všem otravuje duši. Každou vteřinu se může stát něco, co ti způsobí takový utrpení, že nebudeš mít ani dost slz. A co ty děláš? Teologickej kurz, na kterým se snažíš pochopit, co je to Duch svatý? Nech to plavat, svět vymyslel ďábel, žádnej Otec, Syn ani Duch svatý. Chceš vidět perlovej náhrdelník, co mi dal Stefano?»“

2 05.12.2024

„Na papieri som síce Slovenka, ale neustále musím dávať tomuto faktu zmysel. Aj preto som napísala túto knižku.

Často sa pýtam samej seba, kým by som bola, keby som sa nenarodila na Slovensku. Mala by moja rodina v inej krajine tiež ázijské bistro alebo obchod s oblečením? Mali by sme tiež tak málo priateľov? Mala by som lepší vzťah so sestrou? Trápila by som sa rovnako s rasizmom? Bola by som v takom živote v inej krajine výtvarníčkou? Nikdy sa to nedozviem, pretože som sa na Slovensku narodila.“

--

S mnoha kamarády jsme se letos bavili o tom, proč je důležité číst (a beletrii zvláště).

Přesně pro tohle.

Hoa Nguyễn Thị, které všichni říkají Kvet, se narodila na Slovensku, svoji budoucnost vidí v té zemi a žije tam naprosto plnohodnotný život, už jen tím, že se podílí na věcech veřejných tak, jak se tzv. našinci nikdy podílet nebudou. Pochopila, že když patříte do dominující části společnosti, můžete ignorovat zkušenosti lidí, kteří nejsou jako vy, ale že menšiny si ale takový luxus nemůžou dovolit. A ona se narodila jako cizinka ve vlastní zemi.

Je ve své knize velmi osobní a jemná a jde až za hranice svojí zranitelnosti. Na Balkáně (Kuľková) se prý říká, že žena si je sama domovem. I přistěhovalec je si sám domovem. Když vyrůstáte s pocitem vykořenění a domovem nedokážete nazvat ani jednu zemi, vybudujete si domov ve svém nitru. Vím, o čem mluvím.

No a na rozdíl od toho typografického peklíčka a editorského kančerína, kterým je Taberyho Neztratit se sama sobě, je úprava téhle knihy pohlazením. V knižní řadě slovenského Denníku N ji editoval sám Martin M. Šimečka, což je na ní znát.

--

„Začala som si klásť otázku: o čo prichádzame, keď sme ticho?

Poznala som totiž odpoveď. Zakaždým, keď som ostala ticho, ako keby som si do duše vložila kameň a vláčila ho so sebou. Nedokážem spočítať, koľko takých kameňov sa mi v duši nakopilo.

Bola som ticho, keď mi povedali, že som Číňanka, hoci som vedela, že ňou nie som.

Ostala som ticho, keď som bola ako zamestnankyňa mesiaca oblečená v tričku s tradičnými slovenskými symbolmi, aj keď ma to ponižovalo.

Mlčala som, keď som na skúške dostala úplne odlišné otázky od ostatných len preto, že profesorka zistila, že som vietnamského pôvodu.

Zostala som ticho, asimilovala som sa, integrovala som sa. Robila som niečo, čo sa odo mňa ako „dobrej občianky" očakávalo.

Lenže ticho môže povzbudiť bezprávie, prenecháva priestor násiliu.“

1 02.12.2024

„Pokiaľ človek začne zlyhávať a má tendenciu k sebaľútosti, ublíženosti a revanšizmu, vzniká tak priestor, keď ho moc môže zložiť. Takže je dôležité vnímať, čo sa vo mne deje, čo ma motivuje, prečo idem toto urobiť alebo povedať, či idem slúžiť verejnému záujmu, alebo si idem riešiť nejaký vlastný mindrák, alebo čo je ten impulz, ktorý ma tlačí.“

--

Nevěřil bych, že se mi to může stát. Totiž - po přečtení tohohle rozhovoru je mi Zuzanka míň sympatická než před ním.

Třeba je to tím, že jsem ji bezvýhradně zbožňoval.

V kombinaci s tím, že Erikovy otázky nejsou zrovna nejpromyšlenější a že vedou paní prezi do čím dál stejných odpovědí až moc ušlechtilých a patetických. Pathos je slovo, které tuhle knihu vystihuje.

Ale třeba je to opravdu mistrovsky autentický časosběr. Třeba je Zuzana Čaputová ve skutečnosti takhle vážná, takhle bez energie a třeba opravdu nebyla pro tu práci ta správná a jen já jsem si ji vysnil. A třeba to ve mně dozraje a k téhle knize se ještě vrátím, jak jsem si poznamenal, když jsem ji dočítal.

Myslím ale, že mnohým z vás by se mohla líbit. Protože ona je stejně zjevení, jaké ani v Česku nemá už dlouho obdoby. A stejně mě dojala, jako mě dojímala už v kampani. Při čtení se mi nakonec vracel ten pocit z posledních let: Prepáčte, pani prezidentka, že sme Vás nedokázali ochrániť pred tými ľuďmi. Že sme ich nediskvalifikovali za prvý náznak hrubosti. A že sme si ich namiesto toho zvolili.

--

„Politici jsou obyčejní lidé, kteří „jen" mají důležitý úkol. Přijde mi, že často na ně klademe nenaplnitelná očekávání v tom, jak rychle mohou něco změnit. Ale zároveň máme nízké nároky na způsoby, jakými mají naše záležitosti spravovat. Politika se trochu posunula k tržišti, kde se prodává a nakupuje, místo toho, aby se vedl rovnocenný dialog mezi veřejností a jejími volenými zástupci.“

1 01.12.2024