eraserhead
komentáře u knih
Deník komorné
Octave Mirbeau
Kopanec přímo doprostřed ksichtu pokrytecké morálky. U takřka haškovského příběhu o odsekávání penisu z kostelní sochy jsem si smíchy takřka krupl do textilu.
O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním
Friedrich Nietzsche
„Absolutní vědění vede k ‚pesimismu‘: lékem proti němu je umění.“
(…)
„‚Člověk se stal poznávající bytostí náhodou‘, neúmyslným spárováním dvou kvalit. Jednou skončí a nic se nestane.
Dlouho lidé nebyli, a když sami přestanou existovat, nic se nebude dít. Jsou bez dalšího poslání a účelu.
Člověk je vysoce patetické zvíře a všechny své vlastnosti bere tak vážně, jako by se v nich otáčely stěžeje světa.“
(…)
„Sáva je mylná v tomto: nikdy nikdo znovu nezažije pocit tvůrce, jak ho pocítil tvůrce sám. Takže není možné ani dokonalé ocenění.“
Otec u porodu
Miroslav Pech
Otcovství sedí, grind core sedí, anarchismus sedí, jen ty Motörhead trochu a omamné látky vůbec, ale jinak Pech píše prostě ze života. Někteří autoři mi sedí jen v určitém žánru/stylu, jakmile přehodí výhybku jinam, projíždí mimo mě. Pech patří k těm autorům, kteří, sedne-li vám jejich styl, vás ukecají čímkoliv. Mám jeho styl hodně rád. Klidně bych se nestyděl i říct, že mu ho trochu závidím. Protože je výborný.
Žalozpěvy
Publius Ovidius Naso
Přijde mi, že k tomu, co chtěl Ovidius sdělit, by mu bohatě stačila tak třetina rozsahu Žalozpěvů, zbylé dvě třetiny vyplňuje květnatá a někdy se opakující vata.
Østrov
Peter Balko
Na knize je fakt skvělé to, že v sobě obsahuje patrně nejvýstižnější a nejlepší zhodnocené sebe samotné, cituji:
„‚Začne sa to jako vzťahová dráma medzi otcom a synom, pokračuje jako magicko-realistická detektívka a končí sa to jako hororová rozprávka o fantázii.‘
V teletóne sa rozhostilo ticho.
‚No dopiče!‘ ukončil vydavateľ hovor.“
Ano „no dopiče“ mi znělo hlavou někde od třetiny knihy až do jejího závěru. Protože… tohle je naprosto úžasný příběh o vztahu syna a otce, až důkladný rozbor tvůrčího procesu a pohledu na psaní a přístupu k němu, doslova zhmotněná vize oživlého literárního života. Protože příběhy a jejich postavy žijí. A, samozřejmě, o fantazii. Svým způsobem (a s fakt velkým nadsázkovým nadhledem), je to dospělá verze Nekonečného příběhu. Tohle je výrazný a obrovský protiargument mé skepsi k fantasy. A ano, ta zmínka o horroru v citaci je velmi trefná, občas mě z toho opravdu mrazilo. Ostrov je úžasná kniha, dala mi něco, co jsem od ní opravdu nečekal. Je chytrá, přemýšlivá, nebojácná, naprosto výborně napsaná. Až je škoda, že to mainstream neocení.
„V knihách ma zaujíma najväčšmi to, čo v nich nie je – před začiatkom a po konci. Predstava, že sa literárne postavy pohybujú iba v napísanom príbehu, je smiešna.“
Sloni a jejich příbuzní
Zdeněk Veselovský
Tuhle edici jsem hrozně rád četl jako dítě. Obzvláště svazky o medvědech a pandách, papoušcích a tučňácích byly v kolektivu velmi oblíbené. Slony u nás v knihovně tehdy neměli, tak jsem se do něj milerád začetl po letech. I přes své stáří knih dala spoustu zajímavých i nečekaných informací a zajímavostí. Obzvláště kapitoly o příbuzných slonů mě hodně nadchly. Damani působí jako velmi sympatická zvířata. Budu se muset podívat po dalších svazcích. Podobné knihy čtu hrozně rád.
Astrální dvojník Gifforda Hillaryho
Dennis Wheatley
Kniha mate vzhledem. Kdo bude čekat horror, může být zklamán, dostane totiž v podstatě mysteriózně-okultní detektivku s lehkou příměsí sociálního románu a špionážního thrilleru. Počáteční vojensko-geografický úvod může dost odradit od dalšího čtení. Asi by to byla i škoda, ten příběh není úplně špatný, jen mu škodí klasické krimi „náhody“ a občas neskutečně šroubované konstrukty, ženoucí příběh tam, kde je třeba. Samotný závěr už je docela úlet. Hlavní hrdina mi byl dost nesympatický. 2.5*
Desatero
Roman Bílek
„Můj výstřel na ni neměl žádný účinek. Akorát ji nasral.“ – takže nějaký účinek přece jen měl, pane spisovateli. Pokud už nic, Bílkovo Desatero je naprosto ukázkovým argumentem proti plošným odsuzovatelům samonákladového vydávání. Protože tato kniha je hned v mnoha rovinách naprosto parádní a skvělou ukázkou, že i samonákladem se dá vydat ne dobrá, ale kurva skvělá kniha. Jen to chce trochu snahy. Jedna z mála knih, která doslova uchvátí už jen svou formou a zpracováním. Tady si někdo hodně vyhrál. Vizuální stránka knihy je prostě skvělá (díky, díky, díky za tu fuchsiově růžovou). Minimálně třetinu povídek jsem četl už jinde, ale v tomhle balení se (opětovně) četly hodně dobře a některé z nich zaujaly i více, než při prvním. Obsahově jde o fantastický žánrový mix – od fantasy a mysteriózní příběhy, přes mutantní animal horror, erotický thriller až po temný mysteriózní horror. Tu a tam v úsměvnějším provedení. Ona pestrost není nijak na škodu, povídky jsou seřazeny tak povedeně, že se přeskakuje z jedné do druhé, jako když jedete na klouzačce. Moc často se mi to nestává, ale dost mě zaujal font, jímž je kniha vytištěna. Nevím proč, ale je hrozně příjemný a pěkný. Mám-li u Bílkovy tvorby s něčím (čistě subjektivní) problém, jsou to konce/závěry některých příběhů. U některých z nich jako by ani nešlo o to, jak příběh skončí, ale spíše hlavně o samotnou zápletku, její rozvinutí a odvyprávění děje. Některé ty konce jsou „jednoduché“, „rychlé“, „nemile překvapující“ a nejeden nápad si je snad ani nezaslouží. Není to však nic, co by mi výrazně kazilo dojem z Bílkovy tvorby, byť závěru skvěle rozjeté LA PETITE MORT mi přišlo až škoda a líto. Špatná není ani jedna povídka, nejpovedenější a nejlepší v mých očích jsou VŮNĚ LEVANDULOVÉHO POLE, ROMERO ODEŠEL DO LOŽNICE, CARRIE PIJE MLÉKO A HITCHCOCK SPÍ (druhé čtení mnohem působivější než první), ŠVÁBI V BŘIŠE a RAPORT ČERVENÉ KONTROLKY. Romane, ty cype jeden ostravski, dobra jazda, kurde.
Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
Existuje-li něco jako ženský román (ve smyslu román o ženách), tohle je mužský román. Pohled do nitra muže, okořeněný přídavkem pohledu do japonské společnosti osmdesátých let v té individuálnější rovině. Možná to je nějaká slepota, vycházející z mého zalíbení ve skoro všem japonském, ale japonské knihy mě prostě baví.
Návrat starého mistra a jiné povídky
Kuo Mo-žo
Zajímavé číst tyto zpracované staré čínské legendy a pak si přečíst, kdo je jejich autorem. Zajímavý kontrast. Tyhle příběhy vlastně nabídnou přesně to, co čekáte.
Bony a myš / Po stope novej topánky / Starí mládenci z Broken Hillu
Arthur William Upfield
Klasické detektivky si dávám jen jednou za čas, jako ozvláštnění toho, co čtu. Nejsem jejich klasický čtenář a nedokážu si je náležitě vychutnat, naopak, snad mi na nich více věcí vadí než aby mě zaujaly. Např. překombinovaný konstrukt a náhodnost (v této konkrétní knize případ druhého a třetího příběhu). Ve druhém příběhu jsem se už dost ztrácel, ve třetím prostě jen na závěr vysvětlili co se vlastně stalo. Výrazněji mě tak zaujal pouze první případ, celkově pak australské reálie (včetně sociálně-kulturních) a slovenský překlad. 2,5*
Listování
Jan Werich
Zajímavý mnohovrstevnatý pohled na život jednoho umělce a takt trochu jiný život své doby. V jedné ze statí se Werich zajímavě věnuje strašidelnému a temnému žánru. 3,5*
Přeludy a přízraky
Aleš Haman
Antologie strašidelných a tajemných novoromantických příběhů ze druhé půle 19. století, které, kromě titulu knihy, spojuje hlavně dvojí zaměření tematické/obsahové zaměření – milostný přízrak a strašidelný přízrak/přelud. Dojmově jeden z nejvíce rozpačitých povídkových výběrů. Jak mě některé povídky bavily hodně moc (Nerudova „TY NEMÁŠ SRDCE!“, Maupassantovy HORLA a ON? či l´Isle-Adamova VĚRA) jiné mě nebavily takřka vůbec (Bulver -Lyttonův neuvěřitelně přetažený a k uzoufání nudně vysvětlující STRAŠIDELNÝ DŮM, Hoffmanův DON JUAN či Poeova LIGEIA – Poeovi prostě nedokážu přijít na chuť, byť má pár dobrých věcí). Zbytek lavíruje někde na pomezí ne/zajímavého průměru. Co však mám hrozně rád, jsou ilustrace, kterými jsou povídky doplněny, tenhle styl jsem měl vždycky rád. 2,5*
Muzeum snů
Glen R. Krisch
Ryzí horror. Syrový, svým způsobem přímočarý, nepokoušející se o nějaké zdánlivě převratné veletoče. Naopak, plně využívá to, co horror dělá horrorem a to ho činí tak dobrým, přičemž k dobru a netuctovosti mu přidává fakt, že v závěru si čtenář legendu musí trochu dotvořit sám. Tohle je radost číst. Muzeum snů může přitížit pouze malicherné, nepřemýšlivé a pofidérní označení (byť ne přímo negativní) za kingovský horror. To se však zdaleka nebude zakládat na pravdě. Krish je svůj. Je dobrý svým vlastním způsobem. 4.5*
Oživené hroby
Karel Sabina
Několik charakterů a osudů z vězeňské cely. Vlastně ani ne ucelený příběh a překvapivě ani ne tak smutný, jak by se dalo očekávat. Asi „nejpozitivnější“ literární věznice, co jsem zatím četl. 2,5*
Pasačka koz aneb Návrat marnotratné dcery
Jorge Amado
První Amadův román se v mé knihovně objevil ani nevím odkud. Prostě tam byl a já si ho jednou přečetl. A bavil mě. Na druhý jsem narazil v knihovně při výprodeji a bavil mě ještě více. Při výprodeji v místní knihovně jsem už bral každou knihu s jeho jménem. A tahle je naprosto výborná. Formou i obsahem velmi květnatý příběh z jihoamerického maloměsta druhé půle 60. let, v němž Amado prolíná dramatický román, komedii, romanci, satiru, velmi jiskrnou erotiku, ironii, politiku, sociální kritiku i ekologii. Moc nemám rád, když si dílo (nebo autor jeho prostřednictvím) povídá přímo s odběratelem (čtenářem, divákem), ale tady je to skvělá součást příběhu. Obsahem výborná, formou naprosto skvělá kniha. Amado si mě dokázal získat hodně rychle.
44 známek punku
Vítek Formánek
Hodně zajímavá kniha míst hodně zajímavých rozhovorů s kapelami, které mám rád již několik desítek let nebo jsem je naopak dosud vůbec neznal.
Utrpení těla
Monica J. O’Rourke
Tahle kniha ukazuje a dokazuje hned dvě věci. Napsat dobrý a působivý extrémní hardcore horror není jen tak. Hodně rychle a lehce to může sklouznout k povrchnímu vršení jednoho bezobsažného extrému za druhým. A podle mých dosavadních (čistě subjektivních, samozřejmě) zkušeností extrémnímu hardcore horroru mnohem více sluší kratší forma. Když jsem Monicu J. oslovoval se žádostí o rozhovor a povídku do Howarda a ona poslala EXPERIMENT S PODSTATOU LIDSTVÍ (který je součástí i této knihy), naprosto mě svou povídkou rozsekala. Jde patrně o nejintenzivnější, nejdrsnější a v jistém ohledu (krajně nepříjemně) nejpůsobivější text, co jsem dosud četl. Text, který jen potvrzuje mé první prohlášení na začátku a dokazuje, že O´Rourke napsat výborný a nezapomenutelný hardcore horror umí. Fakt jako, že jo. Dokazuje to i druhá povídka z knihy JASMÍN A ČESNEK. Obě povídky doslova drtí svou intenzitou, neustupujícím a neustále vzrůstajícím tlakem a v neposlední řadě nápaditostí, aby vás nakonec nemilosrdně dorazily pointou a vyvrcholením. Obě povídky patří k naprosto ukázkovým dílům extrémního hardcore horroru – takhle to má vypadat. Nejen samoúčelné násilí a sex, ale hluboce pronikavý obsah a záměr. Naneštěstí titulní krátký román UTRPENÍ TĚLA naopak potvrzuje mou druhou domněnku. V delší formě se ta důraznost a obsažnost vytrácí. Něco tam prostě chybí, něco, pro co po extrémním hardcore horroru sahám. Ani tento detailní nedostatek však Monice nezabraňuje v tom, aby vám mysl rozsekala na sračky. Protože ona moc dobře ví co dělá, a když se jí to podaří (v případě této knihy hned ve dvou zářezech ze tří), může na ní být tento specifický a krajně sofistikovaný subžánr jen a jen hrdý. Utrpení těla (***), Jasmín a česnek (*****), Experiment s podstatou lidství (*****)
...a vyberte si
Jan Pelc
Od Pelce jsem dosud četl jen jeho snad už kultovní „… a bude hůř“ (v patnácti vám tahle kniha prostě sedne) a dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších knih. A pak půlku pokračování té knihy (vadný výtisk, chybělo v ní pár desítek stran, tak jsem to vzdal). No a tak jsem si říkal, že bych mohl zjistit, jak je na tom s povídkami. A jako jo. To si takhle čtete místy úsměvné, místy smutné, místy drsné převážně (post)emigrantské povídky a najednou jeb ho, uprostřed knihy brutální horrorový nářez. Ač bych patrně nebyl tradičním Pelcovým hrdinou a k náplním jeho příběhů mám daleko, baví mě jeho syrová ryzost, kousavost a krutá realističnost zabíhající až ad absurdum.
