eraserhead komentáře u knih

Knihu v knihovně skladuji už dlouho, ale před lety jsem si nerozvážně pustil filmovou adaptaci. Která mě jednak dvakrát nezaujala a taky jsem si chtěl nechat teda dost velký odstup, než sáhnu po knize. Už podle filmu jsem konstatoval, že si Hill prostě napsal svůj Pytel kostí. Kniha je, samozřejmě, lepší než film, má poměrně zajímavé úseky, má ale také úseky, přes které jsem se prokousával jen pomalu a bez zájmu.

3 15.04.2023

Taková skoro až jednohubka. S hodně dobrým rozjezdem, ale závěr pro mě obrovské zklamání. Od jistého okamžiku jsem si říkal (a doufal) že to snad neskončí takhle, že tohle nebude vyvrcholení a pointa a ono to přesně tak dopadlo. Škoda, takhle hezky rozjet hlavní postavy a pak to nechat vyšumět do ztracena. Jasně, mohlo by se říci, život takový bývá, i ten literární, ale prostě jsem čekal podstatně více.

3 11.04.2023

Derlethův příspěvek k mýtu HPL, volně vycházející z mistrových poznámek a zmínek. HPL jméno na knize je převážně čistě obchodní artikl (myslím, že by to reálně vyřešila poznámka v předmluvě či podtitul). Možná by se to dalo i odbýt tím, že se Derleth svezl Lovecraftovi na zádech. Ale kdo dneska už ví, jak hodně přesně to bylo. Každopádně, na jednu stranu pořád se opakující motivy a zápletky (až mi přišlo, že kdo nemá v knihovně určitý, v příbězích se neustále opakující, seznam knih, jako by ani nebyl člověkem (hodným mistrova díla)), až jsou ty příběhy pro znalé čitelné a předvídatelné. V tomhle ohledu hodně přepálená a repetitivní úvodní novela. Na stranu druhou, nejednou to prostě funguje a máte-li HPL styl rádi, tohle si užijete. Ať už to s Derlethem bylo jakkoliv, HPL tvorbu znal a dokázal s jejími prvky dále pracovat a (funkčně) obohacovat/rozvádět ji o prvky, které u HPL nenaleznete (ženy). V tomhle ohledu zajímavé poznámky na konci knihy. Rozhodně je tohle mnohem poutavější a zajímavější, než spousta současných HPL rádoby epigonů a inspirací, které mě fakt nudí. Přistoupí-li čtenář/ka na to, že je to vlastně jen hra, pobaví ho/ji to, tak jak patrně mělo. A já jsem se zase rád do té příjemné atmosféry ponořil. Zajímavé příběhy: OKNO V PODKROVÍ, ZABEDNĚNÝ POKOJ, RYBÁŘ Z FALCON POINT, TEMNÉ BRATRSTVO, HLÍNA Z INNSMOUTHU.

3 05.04.2023

Napsal tohle vůbec Grabiński? Můj oblíbený a milovaný Grabiński? Když to vezmu z pozitivního hlediska, je to ukázka, že zvládal psát širší záběr. Třeba šestákový román, který začíná jako okultní drama a končí jako exotické dobrodružství, v němž se běloch stane domorodým králem. Technicky se to skládá ze tří námětů, slepených postavou hlavního hrdiny, který se charakterově mění podle potřeby zrovna odvíjeného děje. Ono to vlastně není špatně napsané, a v té době prostě tohle letělo, jen je to poměrně prázdné a ani náhodou to, co bych od Grabińského čekal. Docela si dokážu představit to zklamání, když někdo ovlivněn tou chválou, kterou na Grabińského pěju i já, sáhne jako prvním od něj po tomhle.

3 30.03.2023

Ve třetím svazku se edice HorrorCon vydala do trochu širšího a otevřenějšího prostoru a k horroru přidala i sci-fi, thriller a fantasy příběhy. Mile překvapil Procházka svou až bizarní a brutální romantikou.

1 23.03.2023

Tohle se četlo takřka samo. V místě, čase a prostoru dobře ukotvený příběh s dobrou péčí o postavy. Nic těžkého ale ani ne žádná zcela spotřební kusovka. Škoda té pointy a závěru, který se v mých očích stal poměrně velkým šrámem na jinak dobré knize. Vůbec to není špatně napsané, ani to nekončí hloupě, jen mi tenhle závěr prostě nesedl.

3 13.03.2023

Řecko-irský přistěhovalec do Japonska Lafcadio Hearn byl vlastně takový japonský K. J. Erben. I on o několika sbírek sesbíral místní mysteriózní, tajemné či vyloženě strašidelné legendy, pověsti a příběhy, z nichž dodnes těží mnozí filmaři i komiksoví tvůrci. Sean Michael Wilson je irský přistěhovalec do Japonska, který žije ve stejném městě jako žil Hearn a učí Japonce a Japonky angličtinu jen kousek od univerzity, kde ji vyučoval Hearn. Snad proto jaksi symbolicky po více než sto letech převyprávěl některé Hearnovy sebrané příběhy pro komiksové vydání a ve spolupráci s kreslířkou Inko Ai Takitou vytvořil tuhle obsažně i napohled hezkou sbírku mysteriózních, paranormálně romantických i vyloženě horrorových příběhů. K těm ryze horrorovým a mým nejoblíbenějším patří tradiční příběh o Nuke-kubi (mých oblíbených létajících hlavách) a naprosto mrazivý a šílený příběh s všeříkajícím názvem Jezdec na mrtvole. Ale ani ostatní příběhy nezaostávají. Tohle je skvělá příležitost seznámit se s japonskými strašidelnými příběhy (je-li čtenář dosud nepolíbený) nebo se jimi potěšit v zajímavé formě a podobě (vyzná-li se už), neboť kresby jsou výživné. A to v široké paletě věkových kategorií.

2 10.03.2023

S Koontzem a jeho knihami to mám trochu jako na horské dráze. Některé mě nadchnou, některé potěší, jiné nechají chladným a tu a tam mi některá přijde vyloženě slabá. Líbí se mi ale na něm jeho sub/žánrová pestrost (byť někdy zachází do mě neoblíbených končin) a schopnost povedeně a barvitě míchat subžánry i v rámci jednoho díla. To je případ i této mé jeho druhé nejoblíbenější knihy. Co začíná jako mysteriózní akční krimi, skončí jako temný a mrazivý horror s lehkou příměsí sci-fi. Na začátku se to moc nezdá, ale posledních cca 70-50 stránek je fakt hustá jízda.

4 10.03.2023

Nakonec z té knížky převládá vlastně tak trochu lítost. Naprosto skvělý rozjezd, který však v poslední (jaksi zbrklé a přezvratované byť myšlenka špatná) vyprchá. Jako jo, pobaví to, i svůj účel to tak nějak splní. Jen mi přijde až škoda vyplácat si dobře uchycenou postavu s takovým pozadím (bývalá profesionální honička ano, přesně to, co vás pod tím slovem napadne jako první se zajímavou historií a přístupem k životu, která začne fušovat do věštění a spiritualismu) na něco tak krátkého a v závěru lehce zbrklého a nenaplněného. Tomuhle by slušelo románové rozvedení.

5 10.03.2023

Pár lidí, co mě zná, ví, že jednak díky své seznamové OCD ale i kvůli přemíře nepřečtených knih v mé domácí knihovně, si vytvářím seznamy, co budu číst. Když se mi ale konečně do rukou dostala tahle kniha, kopl jsem OCD i aktuální seznam do zádele a přečetl ji hned. Protože jsem se na ni těšil. Protože Nellyino Oko čarodějnice mě hodně bavilo. A udělal jsem velice dobře. ZLOVOLNÉ BYTOSTI jsou opravdu skvělou a v mnoha ohledech nádhernou knihou. KDYŽ SE NEDÍVÁŠ, novela, zabírající dvě třetiny knihy, je drsnějším převyprávěním příběhu o Ježibabě/Babě Jaze/perníkové chaloupce tak, jak ho pojímají staré slovanské legendy. A Nelly k tomu přidává své vlastní pojetí, v němž dokáže skvěle skloubit základní příběh s pro ní až typickou brutální syrovostí. Už jen samotný rozjezd příběhu. A když Adam poprvé zavítá do domku stařeny, ježily se mi chlupy hrůzou a běhal mráz po zádech. Slovanská hrůza si opět nachází cestu do domácí literatury a českého horroru a Nelly, zdá se, je tou, které to jde na jedničku. Opravdu zajímavý, temný, mrazivý a v jistých ohledech originálně pojatý a skvěle napsaný příběh. To by samo o sobě k naprosté spokojenosti stačilo, opravdu ano. V poslední třetině však knihu doplňuje hned několik ne strašidelných, ale přímo horrorových balad (přesně v Erbenově tradici) a ty jsou naprosto fenomenální. Tohle mi ustřelilo dekel až někam do pryč. Nejsem schopen říct, která balada se mi líbí nejvíce, protože všechny jsou fenomenální a jedna lepší, než druhá, ale z MADLENKY jsem měl husí kůži. Tohle je jedním slovem N Á D H E R A! Chci sbírku horrorových balad Nelly Černohorské! Chci její další knihu, jakoukoliv! Pokud by mně někdo nutil říct domácí horrorový objev za poslední roky, je to Nelly Černohorská. I když, on by mě vlastně ani nutit nemusel

8 06.03.2023

„A tu mu snacha, smýkající za sebou obě děti, hodila jedno z nich a on je nabodl na hrot kůlu, naložil s ním jako s prakem a mrštil jím po mně, co měl sil.“
Lehce zavádějící název, protože prostřední povídka se v Rusku ani neodehrává, ani nepojednává o upírech (možná, se zavřenýma očima a odřenýma oběma ušima o psychických upírech). Tato povídka vybočuje i obsahem a formou. Neznamená to však, že by byla špatná, je to až naučné psychologické drama. První povídka česky vyšla již v antologii Rej upírů a je zajímavá tím, že obsahuje vlastně hned tři příběhy, které se v závěru slijí v jeden. Společně se třetí povídkou mají zajímavou atmosféru, ta třetí až tísnivou.

2 01.03.2023

Na jednu stranu jde o docela tendenční, neoriginální a od jistého okamžiku předvídatelný příběh. Na druhou stranu byl James Herbert natolik zkušeným žánrovým béčkařem, že věděl, jak to napsat k příjemné spokojenosti. Použil na to svůj průvodní prvek – Herbert dost často do svého románového příběhů vkládal několik mikropříběhů, které skvěle zaujmou a udrží pozornost. Tady jich je hned několik v podobě různých flashbacků. Tohle je tuším první kniha, co jsem od Herberta četl. A pak jsem byl překvapený, když jsem četl další, jak jsou trochu jiné. Možná je to v podstatě vážnějším subžánrem této, možná je to jen další ukazatel Herbertových schopností i v evidentně brakových vodách (nemyšleno nijak negativně) psát dobře a ke všeobecné spokojenosti. Tohle není nejlepší kniha, co jsem od něj četl, ale je to fajn oddechový horror po anglicku.

4 16.02.2023

Patrně nejznámější ezoterička, okultistka, spiritistka etc. krátce před svou smrtí kromě teoretických textů napsala i pár povídek. Je samozřejmé, že i do nich skryla okruh svého zájmu (např. hned v první, nejdelší a nejslabší povídce nakonec i nejzatvrzelejší skeptik prozře). Co však Blavatská schovala do beletristických příběhů (tedy se dá považovat za součást děje) v mých očích naprosto (omluvte mou francouzštinu) dojebal český překladatel, který ve svém egoismu a tmářství povídky prošpikoval hned několika naprosto zbytečnými poznámkami pod čarou, v nichž leckdy šel i přímo proti Blavatské (jemu možná nedošlo, že to nejsou žádné eseje ani myšlenkové spisy ale POUHÉ povídky). A tak zatímco Blavatská to zaobalila do beletrie, Karel Weinfurter se projevil jako pako a docela pokazil prvotní dojem. Povídky jsou jaké jsou, takový ten typ, kdy příběh na tři strany vzletná a p/opisná mluva natáhne na stran i sedm až osm, kdo tohle má rád, tuhle kašírovanost a v jistých úsecích až nabubřelost (bez přílišné negativní konotace), toho to zaujme. Není to úplně špatné, ale mě tohle moc nebaví. Zápletkově jsou příběhy i docela pestré, nejvíce se mi líbil poslední houslový. Chtěl jsem si něco od Blavatské přečíst, na nějaké její „teoretické“ práce bych asi neměl, tak jsem rád, že jsem si „úkol“ splnil alespoň něčím takovým.

2 12.02.2023

Námět sotva na povídku roztažený na novelu/román. Občas se tohle stane, autor nalezne inspiraci ve vlastním prožitku/zážitku a rozhodne se (či je vnitřně nucen – moc dobře to znám) zpracovat ho do beletristického příběhu. Jenže to nejednou skončí přesně takhle – chápu, že nespavost a spánková paralýza jsou silné prožitky a dojmy (sám s nespavostí mám nějaké zkušenosti), ale příběh potřebuje něco více. Měl by čtenáři něco „předat“, zaujmout ho. U Insomnie se přenos nepovedl. Příběh je nesourodý, spousta věcí k sobě nijak nesedí, jsou tam jen proto, že tam jsou (nejabsurdnější mi přijde pes – najednou se v rodině, o které čtete celou dobu, objeví kvůli jedné kýčovité scéně někde ve třetině a pak zase zmizí, přitom se příběh motá kolem rodiny i bytu, kde bydlí, ale ten pes tam prostě dál není) a vlastně vůbec nijak nekončí. Absence pointy by se ještě přijmout dala (někdy je příběhy moc nepotřebují), ale tady mi chybí alespoň nějaký závěr, vyvrcholení. Mohl bych jmenovat hned několik subjektivních negativ (až ubíjející a s příběhem nijak nepropojená přemíra horrorových odkazů, hodně věcí je „jako v amerických/béčkových horrorech“ – tohle je až kontrastní se skvěle zapracovaným odkazem s Janis Joplin, nemám rád, když si příběh se mnou jako čtenářem povídá), ale za největší negativum považuji právě tu nesourodost příběhu. Zdlouhavost (proč tolik popisů nespavosti, které stejně k ničemu nevedou, když by staly dva tři výživné, sdružující všechny nejvýraznější projevy?). Nekonzistentnost (některé scény spolu, dokonce ani se zápletkou, nemají vůbec nic společného a nijak si navzájem nepomáhají). Možná to někomu, kdo má s nespavostí a spánkovou paralýzou větší zkušenosti, než já, něco dá, ale mě tohle nemělo čím zaujmout a přišlo mi to jako mlácení prázdné slámy. PR vějičku na zadní straně obálky raději nechám bez komentáře. Tohle je skoro pět let stará kniha (kdo ví, jak starší, než se dostala k vydání), jestli mi dala něco pozitivního, tak vědomí, že se Votruba od té doby vypsal. 1,5*

2 06.02.2023

Skvělá příležitost seznámit se s horrory a psychologickými thrillery přelomu padesátých a šedesátých let a několika ještě staršími. Klasiky jako Hvízdající pokoj, Moucha, Jasan či Sousedé. Duchařiny, mrazivé horrorové thrillery, hned několik „exotických“ horrorů. Parádní ukázka toho, že dobrý horror nemusí být nutně nadpřirozený. I ty slabší povídky jsou pořád na slušné úrovni.

4 24.01.2023

Jestli u nás někdo umí přebíhat mezi žánry, je to Míra Pech. Mám rád jeho existenciální romány, mám rád jeho horrory a bavilo mě i tohle jeho městské fantasy s příměsí horroru. Nevím, jestli to vyzní tak, jak to myslím, ale ta kniha je hrozně milá. Cítil jsem z ní to, co, naneštěstí, necítím u fantasy obecně, snad proto ho nějak nemusím. Ale vím, že jsou knihy tohoto žánru, které stojí za to. A Pech je umí napsat.

4 18.01.2023

Po více než sto letech se tato koncipovaná sbírka strašidelných příběhů z dalekého Japonska Joe Hlouchy dočkala druhého vydání. A je to záslužná věc, protože je to kus nádherné mysteriózní, exotické a strašidelné práce. Sedm jednotlivých příběhů propojených jistým vypravěčským obřadem, se zabývá „klasickými“ zápletkami (zpracování klasického japonského mytologického příběhu o Oiwě), byť některé z nich si Hloucha sám vymyslel. Duchové, uťaté hlavy, krvavé pomsty, kletby, temně laděné paranormální romance, o lásce až za hrob. Tohle všechno protkané japonskými výrazy natolik, že to prostě jsou japonské strašidelné příběhy, byť je napsal Čech. Za nové vydání jsem fakt rád, je skvěle zpracováno, doplněno nádhernými ilustracemi a zajímavými dodatečnými texty (ediční poznámkou, autorovým životopisem a několikastránkovým kontextovým doslovem). Co mě na knize opravdu potěšilo je fakt, že text nebyl zcela převeden do současné češtiny ale v mnohém ponechán ve „staré“ češtině své doby (přechodníky, slovosled apod.). A to já prostě miluju. Takhle kniha je radost, obzvláště, milujete-li strašidelné příběhy a Japonsko.

2 13.01.2023

Horrorový žánr může vymýšlet a nabízet monstra, zrůdy a bubáky jaké chce, ten největší horror, děs, hrůzu a strach stejně dokáže vzbudit, vyvolat a způsobit jen člověk. Tenhle ryze realistický horror (ano horror, můžou se to snažit zakrýt nálepkou drama nebo thriller, ale bude to pořád jen schovávací nálepka, pod níž ten horror bude pořád vyčuhovat) je ve své podstatě vlastně dost hnusný a nezanechá ve čtenáři dobrý a uspokojivý dojem. Nejde ani tak o nějaké gore, ale spíše o jeho syrovost, ryzí drsnost a až přílišnou reálnost děje. Tyhle věci se nečtou dobře ale mají své místo a ve své hloubce a dosahu snad i své kouzlo. Paradoxem je, že negativem příběhu se může zdát právě jeho realističnost.

4 03.01.2023

Poslední dočtená kniha letošního roku. Tu a tam narazím na knihy/příběhy, u nichž si říkám: „Jak sakra tohle mohlo někoho vůbec napadnout? Jak mohl někdo něco takového vymyslet a napsat? Nechápu!“ U Taxidermistovy milenky se to netýká ani tak příběhu (ten se nakonec, byť dost mate tělem, pomrkává a zatahuje do temných zákoutí a uliček, vyjeví docela zřejmě – respektive, dějová linie vede z bodu A do bodu B), jako spíše provedení. Nejzajímavější, nejdivnější a nejzvláštnější kniha Golden Dogu z těch, co jsem dosud četl. Je to něco úchvatného a kouzelného. Ten styl, ta forma, krásně vystihující a vykreslující obsah příběhu o lásce, životě, oddanosti a spojení. Neustálé mrazení, napětí, očekávání a radost číst. Chytlo mě to hned a pořád jsem čekal, kam mě to zavede. A ono to vede, ale pořád nějak nenaznačuje (teda naznačuje toho hodně, ale neodhaluje), k čemu. Tohle je komplexní záležitost, skvělý příběh, skvěle trefená obálka (jo, přesně tohle a o tomhle to je) a povedený překlad, který tedy občas musel dát zabrat. Hodně dobrá trefa na poslední knihu roku.

2 31.12.2022

Mám rád horrorového Sivoka. Mám hodně rád horrorového Sivoka, protože horrorový Sivok je hodně dobrý. V téhle knize není jen horrorový Sivok, je tu i sci-fi Sivok, fantasy Sivok a akčně hrdinský Sivok. Není chybou Sivokova psaní, že mi ne vše sedlo, spíše subžánrů, které si pro některé povídky vybral. Ani v nich nepíše špatně, jen prostě mě tyhle oblasti málokdy něčím zaujmou. Celkově mě kniha zaujala např. Sivokovou častou obsesí nechat hrdiny svých příběhů pochcat nebo posrat. Většině lidí je to asi úplně buřt nebo jedno i druhé vnímají jako jedno (jedno z obecně vyznávaných omylů), ale jako milovník hlodavců (a těchto obzvláště) si tu poznámku prostě odpustit nemůžu: Je trochu zvláštní, že knihu s krysami v názvu zdobí (byť nádherní) potkani.

5 22.12.2022