eraserhead komentáře u knih
„Jsem hned za tebou, neboj.“ Horroru prostě sluší a svědčí kratší forma. Činí ho údernější, důraznější, pronikavější. Na příběhu je opravdu zajímavé, že ve svém důsledku vlastně není vůbec nijak originální. Ale koho by to sralo, když ho to drapne a zatáhne do nejhlubšího nitra temného tunelu? Samozřejmě si to nepřečte, ale můžu s klidným svědomím autorovi odpovědět, že může být v naprostém klidu, jeho temný příběh jsem si užil.
Páni. To mi tedy potři anus čerstvě nastrouhaným křenem. Taylor nás vezme na velmi nepříjemný poznávací zájezd do krajiny patologických vztahů, rodin a postav, do měnícího se světa, na death metalový koncert či do Thajska. Mohlo by se říci, že tam horroru pomálu, ale hned úvodní nálož povídek ve svém důsledku vyděsí více, než duchařiny Jamese Wana. Taylor své příběhy dává na vkus některých až příliš pronikavě. Tohle vám nafackuje otevřenou dlaní i nakope rozkrok kolenem. Občas jsem se cítil hodně nepříjemně, a to ve mně vyvolá jen máloco. Respekt autorce za evidentní oblibu death metalu. Tahle sbírka je prostě radost. Od první do poslední stránky včetně jedné z nejhezčích obálek v historii nakladatelství.
Svého času jsem byl na mytologii původních Američanů v horrorech lehce alergický. Obzvláště v osmdesátkových filmových horrorech to občas působilo jako jakási znouzecnost, když si tvůrci nevěděli rady, flákli tam nějakého původního Američana nebo jejich starý hřbitov. Až Graham Masterton mi ukázal, že tohle spojení může opravdu fungovat. No a teď se objevila příležitost přímo od zdroje. A Běsnění kojota je výborný příběh prolínající mytologii s mrazivým a napínavým horrorem, fantaskní obrazy a výjevy se syrovými scénami. Tohle všechno funguje a já byl z knihy fakt hodně nadšený. A pak přišel konec, který to nadšení dost srazil. Takhle by knihy prostě končit neměly. Hrozně rád a bez přemýšlení bych šel určitě na čtyři až klině pět hvězdiček, ale nejde to. Rozhodně chci od autora další knihu.
Jestli něco výrazně chybí českému horroru, jsou to novely. Zdá se, že edice Zrnka temnoty se rozhodla s tím něco udělat. Jupí. OKO ČARODĚJNICE má sice prostou a vlastně nijak originální (leč dobře vymyšlenou) zápletku, ale výborné provedení a autorka ho vystřihla skvělým stylem. Hrozně nerad bych, aby to vyznělo nějak negativně, což tak rozhodně vůbec nemyslím, ale je to něco jako, když vám přestanou stačit Stopy hrůzy a chcete něco ostřejšího, výraznějšího, drsnějšího, expresivnějšího. Tak přesně pro to je tady OKO ČARODĚJNICE. Zaujala mě skvěle vykreslená hlavní hrdinka, ryzost a syrovost příběhu. Někdy prostě není třeba originalita za každou cenu, někdy je síla v jednoduchosti, přímočarosti a dobré práci s žánrovými proprietami. Pak to sedne, jako mě sedlo OKO ČARODĚJNICE.
Chvilku to trvalo, ale pak se vyklubal přesně ten Boček, jakého znám a mám rád. Je ale fakt, že očekávání byla trochu větší, čekal jsem to... no prostě ještě trochu více, trhlejší, humornější, bizarnější. Ale zklamaný rozhodně nejsem, to ne. Jen by to chtělo lepší práci s kalendářem.
Svižná okultní týmovka. Což je v mých (zdůrazňuji, že čistě subjektivních) očích lehčí negativum. Tam kde v jedničce byl Benedikt v podstatě sám, tady už má nějakou schopnost prakticky každý, což ubírá na atmosféře (pár provedených atmosférických scén se ale najde - např. u řeky). A já na týmovky nikdy nebyl. Ale pro toho, kdo je, to může být přesně ta kniha, která mu sedne. Druhá věc, co mi nesedla bylo až moc náhod, potřebných pro funkčnost a plynutí příběhu. Ta kniha není špatná, koho tohle baví, určitě ho zaujme.
Když jsem Pozdravy četl ještě jako rukopis, první půlka mě hrozně nadchla, ale pak (poslední třetina?) to všechno vyprchalo. Tak jsem teď na knižní vydání byl i zvědavý, jestli se něco změní. Změnilo. Bavilo mě to číst až do konce a zjistil jsem, proč ten předchozí stav. Ten závěr mi pořád přijde trochu slabší, a děje se tak proto, že z něj mizí to, co mě (to bych zdůraznil) hrozně baví na začátku. Ty v podstatě detektivní případy říznuté notnou dávkou nadpřirozena. Ke konci však Benedikt strhává příběh na sebe. Ta kniha je napsaná dobře až do samotného konce. Abych citoval autorku, „je dost dobrý, aby [měl] šanci obstát“, u širšího čtenářstva rozhodně, protože to je chytlavé stylem i zaměřením – mysteriózní, duchařské detektivky jsou dobrá kombinace. Kdybych to chtěl přehnat, Benedikt je takový český Nekroskop (bez upírů). Jen prostě řešení případů mě baví více, než jeho „soukromé“ problémy a opletačky. Každopádně, dojem z prvního čtení napraven, s chutí se začítám do pokračování. 3,5*
Kdybych měl Achernar popsat jedním slovem, použil bych slovo pronikavý. Protože s přehledem sobě vlastním naprosto lehce proniká různými (sub)žánry. Je to drama? Psychologický thriller? Dystopický sci-fi horror? Surrealistické weird? Něco z toho? Všechno dohromady.
Stereogram. Ke mně se snad vždycky dostala jen nějaká fekální edice, protože jsem v nich pokaždé viděl leda hovno. To hlavní hrdinku to hodí rovnou do jiného světa. Krátce řečeno – Soňa v říši divů v sedmdesátkovém filmu Jesúse Franca a party jeho avantgardních přátel. Ukázka jemného domácího bizarro fiction v barevně nápaditém hávu, vizuálně tradičně hezkém zpracování a s působivými ilustracemi. Kristina svou zálibu v zahradničení nezapře a zdá se, že se své zahradě rozhodla vrátit notný kus toho, co ji dává.
Taková Jiráskova tematická klasika stokrát jinak, obsahově to moc nepřekvapí. Ale miluju ten jazyk.
Jedna z nejzajímavějších knih, kterou jsem letos přečetl. Svým způsobem smutná kniha, ale plná nadějí. Kniha, kterou by si měli přečíst všichni vysokou školou života vzdělaní odborníci na pohlaví, gender a sexualitu a "věci proti přírodě".
Už třetí křídla mě nezaujala a jak jsem trochu předpokládal, kvalitativně je tahle série dost sešup každým dalším svazkem. Z tohoto svazku mě nezaujalo prakticky nic. Nic nápaditého, zůstalo už jen samožerství zabalené do lákavého lovecraftovského pozlátka.
Herečka vcelku nesympatická kravka, Hauten docela samožerský trouba. Kniha pak repetitivně nevýrazná. Pořád to samé dokola. 2,5*
Beru to k Bílé velrybě trochu oklikou. Tohle je takové… Přijde mi to nevyvážené, rozhrkané, trochu každá pes jiná věc. Chvíli je to fajn, pak se to rozplizne, jako by to nedokázalo u něčeho ani chvíli vydržet, jen naznačit a hned rychle pryč k něčemu dalšímu. Chvíli mi to přišlo jako vzdálený předchůdce Foresta Gumpa, chvíli jako komedie, jen jsem nevěděl jestli chtěná, chvíli jako historický obraz. Obecně to úplně špatné není, ale tu a tam jsem prostě ztrácel nit a minimálně třetinu knihy si teď už nevybavím. 2,5*
Viana jsem si oblíbil coby autora absurdního (až dada) humoru . Snad právě proto mě tohle moc nevzalo, pro svou „normalitu“. Ale pobavila mě myšlenka, jak na tento gangsterský příběh dvou macho chlápků, převlíkajících se za ženy, co jsou přesvědčeni, že lesby jsou lesby jen proto, že jim to dosud žádný chlap neudělal pořádně a pár jich (v knize vykreslených dost tendenčně) na správnou cestu přivedou tím, že je znásilní, budou vnímat dneska. I nejen proto mi hlavní hrdina připadal krajně nesympatický, což příběhu hodně ubralo.
Spojení doom metalu a grind core, tedy nejpomalejší a nejrychlejší odnože rocku, v jedné knize, je docela zajímavý nápad. Obecně je kniha tradičně hodně dobře zpracovaná a přináší i lehce (a troufám si říci, že i více) znalému i tak dostatek nových a zajímavých informací. Domácí doom metal mě technicky skoro minul, v době kdy se rozjížděl jsem já zrovna z metalu uhnul k punku a hard core (a grind core!), ale Bigotry jsem ještě stihl a sem tam lehce o něco zavadil. Je trochu zvláštní, že vlastně takřka o jediných třech domácích doom metalových kapelách, které jsem pravidelněji poslouchal (nebo vídal naživo), tedy Parasophisma (jak já platonicky miloval jejich nádhernou houslistku), Confiteor a Tisíc let od ráje, v knize nepadne ani slovo. Dneska ujíždím hodně na Silent Stream of Godless Elegy. U grind core jsem vždycky hájil corovou frakci a ne metalovou. Popravdě, ještě pořád mi slézají nehty při zmínce, že grind core je metalový žánr (jsem na to alergický asi stejně, jako na prohlášení, že horror je součást fantasy, ale u toho grind core už to vlastně moc nehrotím). On to autor knihy na závěr i obhajuje poznámkou, ale i přesto, v té grindové části mi chybí např. ostravští Social Deformity, tepličtí Not nebo Lycanthrophy (a říkal jsem si, jestli padne alespoň zmínka o Křemílek a Vochomůrka, ale to už je fakt (nemetalový :-)) pravěk. I tak ale v obou případech jsem dostal jména, po kterých je třeba se podívat. Pan Votruba ví, jak potěšit.
Formálně to není špatně napsané. To jako knihy jdou Nowak lépe, než novinové články. Ale je to přesně ten styl fantastiky, který mě nemá čím zaujmout – předvídatelné, svým způsobem neoriginální historické (až super)hrdinské cosi plné rychlých koní, neohrožených (macho)hrdinů, mečů, božstev, osudových věšteb atd. Věřím, že tohle někomu sedne a má to rád. Mě to však ukrutně nudí. Z horroru tam toho moc nezůstává. Stálo mě to poměrně dost úsilí to dočíst. Místy mi přišlo, jako bych četl šestého až osmého Nekroskopa. Ne, že by to byla vykrádačka, to vůbec, jen prostě ten styl je podobný. 1,5*
Pelíšky a Pupendo jsou fajn, ale tahle námětová předloha je lepší. Při čtení mě napadlo, jestli si to dokáže tak dobře užít někdo, kdo tu dobu nezažil, kdo by teoreticky neměl jak hodit do placu nějakou svou "zábavnou" historku z té doby.
Fantasy, řekne se. Pohádka, řekne se. Jenže v Barkerově podání je Zloděj duší spíše strašidelným příběhem s až horrorovou atmosférou (už jen názvy některých kapitol). Barkerovy inklinace k fantasy mě, pravda, nebaví a od Barkera coby autora mě spíše odtahují, ale tohle prostě není "jen" fantasy. Vnímám to jako strašidelnou pohádku, mrazivě temný příběh o dětství, o strhávání jeho pozitivního a fanfárového pozlátka. Obecně tohle není nic moc originálního, přesto vyšperkováno několika výbornými, klasicky barkerovskými nápady a drsnými scénami. Jako některá Barkerova díla, tohle je možné vnímat různě. Já to vnímám jako pohádkový horror. Kniha je doplněna výbornými a působivými Barkerovými ilustracemi.
„Kdybych tak mohl – až přijde stáří –
zavřít své dveře, zavolat:
Hola!
Pán se vám pěkně poroučet dává,
že není doma!“
Naprosto dechberoucí výbor japonské „tanka“ poezie z 10. století (čtete dobře). Tanka, jedenatřicetislabičná pětiveršová báseň dominovala japonské poezii před příchodem haiku. Krátké, ale pronikavé a hluboké básně převážně romantického charakteru o lásce ale i o přírodě a životě. Krátce řečeno, prostě jedna báseň.
„Měsíce odraz hladinou vodní
chvěje se, mihotá:
chyť si ho – tu je!
chyť si ho – kde je?
Měsíci, nejsi obraz ty života?“