eraserhead komentáře u knih

Sbírka smutně veselých, tragikomických a lehce idealisticky úsměvných příběhů ze života (nejen) své doby. Krásná hra se slovy a jejich významy.

2 27.06.2023

Kokoro () lze číst jako svědectví o jedné době, a o měnících se časech a hodnotách, ovšem stejně tak jej lze číst i jako román o vztahu jedince a světa, o snaze pochopit a nahlížet svět kolem sebe s empatií, a také o údělu individualismu jako zodpovědnosti vůči sobě samému i ostatním, píše v doslovu ke knize Igor Cima. A mě vlastně nenapadá lepší popis a zhodnocení románu, než těchto pár výstižných vět. Hodně niterná záležitost, která čtenáře spíše vtahuje dovnitř než aby by mu otevírala něco obšírného.

4 13.06.2023

Poesie je o souznění a napojení. Při tak čistě subjektivním umění však k němu někdy prostě nedojde. A nemusí to nutně být vinou básníka/básnířky. Za autorku této sbírky budou spíše mluvit její četné překlady a ocenění než můj komentář. Já se na Lublaň naladit nedokázal, vám se to třeba povede.

2 12.06.2023

Uf, co k tomu napsat? Black metal poslouchám přes 30 let. Vlastně to je má nejoblíbenější (sou)část metalu, byť já sám jsem nikdy součástí black metalu nebyl. Jen jsem ho poslouchal. Protože se mi zamlouvá svým misantropismem, nihilismem, svým způsobem anarchistickým pohrdáním, otevřeností a antikřesťanstvím (a ano, částečně satanismem jako myšlenkovým a filosofickým směrem). A ta hudba a částečně stylistika mě prostě fakt chytá za srdce svou agresivností, pochmurností, chladem a bezútěšností. Vždycky mi přišel směšný BM konzervatismus, úzkoprsost, stádní true myšlení a zapšklost, sraly mě oblasti, kam se black dostával (NSBM). Vždycky ale bylo mým snem hrát v black metalové kapele, třeba se to ještě někdy vyplní. A poslední dobou zase black metal poslouchám hodně a objevuju jeho různá a zajímavá (nebo naopak nehezká) zákoutí. A součástí toho je vlastně i tahle kniha. Pro mě v přeneseném významu vlastně něco jako BM bible. Otevřela mi dveře black metalu opravdu široce. Líbí se mi, jak se nevyhýbá prakticky ničemu (vždycky mě sralo to našlapování po špičkách kolem NSBM), přesto to pojímá co nejvíce nezaujatě a hlavně z té informační stránky. Kniha mi dala spoustu nových informací a podnětů, líbí se mi, že dává prostor samotným tvůrcům někdy i rozsáhlými citacemi z rozhovorů, takže to není jen o kapelách, ale i přímo o jejích členech, o tom, co je hnalo, žene a občas sžíralo. A že to nejednou jsou fakt příběhy a osudy. Black metal prostě není, jako většina hudebních/myšlenkových hnutí, tak jednoznačný a přímočarý, jak by se mohlo zdát. Spousta citací různých BM tvůrců mě, stejně jako BM hudba, chytala za srdce a jako by mi mluvila z duše. Ta kniha samozřejmě nepojala všechno (i proto existují další tři části) ale jako analytický úvod do black metalu svou misi plní. Nejen pro tu informační, ale i obrazovou část. Pro mě parádní záležitost, kterou jsem hltal slovo po slovu, obrázek po obrázku.

7 08.06.2023

Jako mnoho novinek, i creepypasta šla zcela mimo mě. Narazil jsem na to až před čtyřmi lety na CreepyConu, organizovaném sestavovatelem a vydavatelem této knihy. I pak jsme se ale míjeli, až doteď, kdy jsem se začetl do prvního svazku z celkem tří knih. Zajímavé je už úvodní slovo, zmiňující v podstatě rozetření, rozpití současné creepypasty. Vlastně bez informačních technologií se z creepypasty stávají jen další obyčejné povídky. Jako autor se občas nebráním myšlenkám, že technologický postup, elektronika a informační technologie ztěžují psaní horrorových příběhů, protože s nimi musí autor počítat (proto tak rád v příbězích zacházím do historie). Na creepypastě se mi ale líbí, že ona naopak s tímhle pracuje a technicky vzato na tom stojí (několik příběhů vychází z tzv ARG či Dark webu). Nejen co se týče formy, ale i obsahu. V knize se nachází třináct zahraničních a třináct českých příběhů. Možná nepřekvapí, že ty zahraniční jsou kvalitnější (obzvláště hned dvě úvodní ČERVENÁ A BÍLÁ a hlavně BEZDOMOVEC jsou fakt pecky z nichž mrazí). Creepypasta nejednou operuje s ARG, tedy hrou na alternativní realitu. Tohle jde zcela mimo mě, popravdě, aniž bych měl v plánu se někoho dotknout, dodnes nechápu, jak si mohl někdo myslet, že The Blair Witch Project je skutečný. Abych to shrnul, jak vychází i ze závěru úvodního slova, některé z příběhů se vlastně transformovaly do klasických horrorových povídek. Knize nechybí a je třeba ocenit zápal vydavatelů, zpracována je fakt hezky, od obálky, přes ilustrace až po členění textu a doplňkové informace. Co by kniha potřebovala je důslednější editorská práce, některé věci až bijí do očí. K nějakému zápalu pro creepypastu asi všechny čtenáře ta kniha nenadchne, poskytne alespoň hned několik zajímavých a v jistých oblastech nápaditých strašidelných příběhů.

3 03.06.2023

Kdo by to byl řekl, že báseň o rakovině může být tak čtivá. Zajímavý průřez tvorbou básnířky, od prvních básní až po ty čerstvé. Nadhled i alegorická přímočarost.

2 01.06.2023

Ne první, ale jedno z prvních propojení detektivního krimi, kosmické hrůzy a mysteriózního horroru. Kvalita a zaujetí kolísavé, atmosféra však slušná. HVÍZDAJÍCÍ POKOJ je naprosto skvělá povídka. Výborný doslov. 3,5*

2 31.05.2023

Psychologické rodinné drama v poněkud netypických kulisách.

2 27.05.2023

V podstatě nadčasové dílo, trefně oslovující i dnes. Zajímavé plynulým přecházením od věcí zábavných a komických k poměrně vážným. Miluju starou češtinu.

7 23.05.2023

Ty, kteří už od něj nějakou knihu četli může Laymon překvapit, jak v tomto v podstatě drama thrilleru zpočátku s horrorem šetří. Na druhou stranu to může být ukázkou, jak i tento čistě béčkový autor dokáže být ve svých knihách pestrý a odlišný. Příběh to není vůbec špatný, závěr je fajn, jen to nemusí být úplně to, co by čtenář mohl očekávat.

3 16.05.2023

Za protektorátu visely v řeznictví nápisy
Děkujeme vám, že nemluvíte o politice.
Nemluvili jsme o ní, nebylo o čem,
hovořily o ní atrapy salámů v prázdném krámě.

Uf, podobná setkání mám rád, i když mě často na nějakou dobu zaseknou. Já jsem vlastně vůbec nevěděl, do čeho jdu. Líbila se mi obálka, zpracování knihy, čekal jsem klasické básně. Tohle je v podstatě básnická (nerýmovaná) reflexe uplynulého století, od konce první republiky, přes okupaci, druhou světovou válku, poválečné nadechnutí, únor 48, padesátá léta, 68, normalizace, polistopadová euforie, Havel, Zeman, Bureš v subjektivních vzpomínkách. Historické detaily se mísí s osobními vzpomínkami, postřehy a poznámkami. Autorovi v době psaní bylo přes devadesát a ten odstup, poznání, (ne)smíření a smrt již na dohled číší z každého slova (a o to jsou ta slova krásnější). Občas je to tak brutálně, syrově a nemilosrdně silné, že jsem musel přestat číst, dát si čas rozdýchat, co jsem si právě přečetl, nechat to pořádně do/vyznít, usadit se, rozchodit to. Po What Good Girls Do od Jonathana Butchera je tohle letos druhá kniha, která mě fakt zasáhla.

() Na mrtvé si člověk
zvykne, oči měli zavřené, byli
vyhublí na kost, už ani jako lidi nevypadali.
Smrti jsme se dotýkali dřív
než dívčích těl, asi proto
jsme potom žasli na jejich zázrakem.

2 11.05.2023

Tři divadelní dramata, i když si tak trochu nedokážu představit, že jsou realizovány na prknech. Ale to je možná otázka doby. L. N. Tolstoj byl filosof, sociální a kulturní kritik a myslitel. Dost často se do jeho děl dostávaly jeho vlastní myšlenky, stávaly se základem. To je silně cítit i z těchto tří děl. V první hře zajímavě rozebírá tehdejší (?) realitu, kdy společenský, tradiční a křesťanský/církevní pohled na rozvod omezoval, ničil a bortil život lidí. Ve druhé hře se projevuje Tolstého kritika církevního pokrytectví, ústupků od křesťanských/Kristových zásad a jejího pochlebování a podlézání moci. Má silný sociální, v jistém ohledu až revoluční kontext/podtext ohledně přístupu k majetku. Taky se v ní projevují jeho autobiografické prvky jako by se jedna postava z díla svými činy prolnula se samotným Tolstým (pokud znáte jeho životopis, přijde to člověku až úsměvné). Je škoda, že hra není dopsaná, končí jen krátkými, nerozvedenými poznámkami. Poslední hra je krátká věc, snad spíchnutá horkou jehlou a neutkví v mysli tak jako předchozí dvě.

1 09.05.2023

Přiznám se, že díky tomu lehce zavádějícímu názvu jsem čekal nějaký Mordor. A ono zatím, jestli bych si měl z (podle) Ziburových prvních tří knih vybrat, kam bych vyrazil nejraději, tak je to právě Arménie a Gruzie.

6 06.05.2023

Tohle je má pátá přečtená kniha ze série a chvíli jsem si myslel, že jsem konečně narazil na nějakou, která mě fakt zaujme. Ale byl to jen chvilkový záblesk. Možná jsem měl od celé té série a její povahy falešná očekávání díky popisu a několika úvodům. Možná jsem jen očekával něco, co soutěž nenabízela. Nevím. Chápu, že povídkové soutěže to nemají lehké, v podstatě jsou odkázány jen na to, co jim dojde a s tím musí pracovat. A ve své době tohle asi svou službu vykonalo. Dvě (paradoxně ty nejdelší) povídky sborníku jsem ani nedočetl. Naopak korporátní horror TEMNÉ ZVUKY KOPÍRKY, STUDENÝ DOTEK SEŠÍVAČKY a nepříjemně mrazivý ČAS NA HRANÍ jsou parádní povídky. Zbytek jen tak nějak prošuměl, někdy až na hraně trapnosti. Do dalšího Ježíška už nejdu.

1 03.05.2023

Byl jsem u toho,
když zazněla ta slova.
A kde slovo oněmí,
na papíře se zvěčnit nechá.
Časem, zralé,
klidné, nespěchá.
Sledoval jsem jeho tvář,
v níž se to skrývalo, zřelo,
na čas ztratila svou zář.
Ale život plyne, tlačí, žene,
s dílem občas v jedno splyne,
živí ho a vede pero,
na světlo táhne z míst,
kde bývá šero.
A bílý papír, místo světlé,
láká, drží, nechá slova hníst.
Byť srdce pořád bijí, tlukou
v dálce i blízko havran kráká.
A já se omlouvám,
na tuhle knihu,
a slzy stékající po tvářích,
jsou prostě slova krátká.

3 01.05.2023

Na pohled útlá knížka ovšem s velkým obsahem. Knihu uvádí esej proti jaderným zbraním, zajímavě napsaná a pocitově příjemná (dá-li se to tak vystihnout). (****) Následujících pět povídek se, ač se to možná úplně nezdá, s tímto tématem úzce či úžeji souvisí. Každá je o něčem jiném, ale pořád se vrací k jednomu. BUJAK A VELKÁ SÍLA ANEB BOŽÍ KOSTKY (*****), POHLED DO OHNIVÉHO JEZERA (*****), NEMOC ČASU (***), MALÉ ŠTĚNĚ, KTERÉ MOHLO (**), NESMRTELNÍCI (*****). Kniha celkově 3,5*

2 01.05.2023

Výbor opravdu nádherných povídek z prostředí bulharské vesnice počátku 20. století. Tu veselých, tu zábavných, tu hořko-sladkých, tu smutných, tu dojemných, tu přemýšlivých. Tohle byla prostě krása číst a přesně pro takovýto obsah edici Světová četba miluju.

1 30.04.2023

Ležela jsem tedy na boku jako umírající kráva a dítě mě pomalu, ale jistě zbavovalo zbývajících tekutin a mozkových buněk. Chystáte-li se na dítě a máte-li doma hromadu takových těch knih, které se vám snaží namluvit a poradit, jak to s ním zvládnout a přežít, tak je vezměte, vyjebněte je z okna a přečtete si Příšeráky od Madly. Protože tahle s přehledem, nadhledem, humorem ale hlavně s láskou napsaná kniha vám dá mnohem více. A bude-li se vám při čtená zdát, že to funguje spíše jako antikoncepce a návod, jak se dětem raději vyhnout, tak nefunguje, sama autorka má děti dvě, takže ať už v knize napsala cokoliv, v klidu do toho šla znovu. Kdo má rád černý humor, ironii a sarkasmus a hlavně životní nadhled a nadsázku, užije si knihu stejně jako já.

4 25.04.2023

Sbírka Ingrid Rudavské je plná hravých i pod kůži zalézajících fantastických příběhů, tu mrazivě horrorových, onde hravě či varovně vědecko-fantastických, jinde snově až zasněně kosmicky fantaskních nebo naopak pocitově nepříjemně dystopických. V mnohých případech jde až o existenciální zrcadla nastavená lidskému odcizení, samotě, životu či modernímu světu. Stránky této knihy jsou temné stránky života, současného života. Života lidského, niterného, jeho úpadku i rozkladu. Života z něhož mrazí ale pro který i z vlastních zkušeností můžete mít pochopení. Autorka skrze barvitou fantazii nahlíží přímo do reality, přímo do člověka. Možná právě přímo do vás. 3,5*

1 24.04.2023

Och. Ač mé dětství zůstalo v minulém tisíciletí, tohle je opravdu krásná kniha. Nejen psanou formou, ale i doprovodnými ilustracemi. Ty jsou prostě úchvatné. Kniha se skládá vlastně ze tří částí. V první Hloucha (pravda, poměrně idealisticky) popisuje dětství v Japonsku, od narození, až po první dekádu života. Ve druhé části se věnuje japonským mytologickým příběhům, které pomáhají formovat během dětství, část je dokonce věnovaná různým strašidlům a démonům (parádní věc). Knihu pak uzavírá několik pohádek a lidových příběhů. Je mezi nimi např. i SNĚŽNÁ ŽENA, která se dočkala filmové verze v povídkovém majstrštyku Kaidan.

2 16.04.2023