eraserhead komentáře u knih

Drsná oddechová četba. Pokud vás vážně serou lidi a máte k nim antipatie, kniha přesně pro vás. Zaujal mě autorův střízlivý a sympatický přístup. Z čistě pocitového pohledu bych prohodil druhou a třetí povídku. Druhá se mi líbila nejvíce.

3 31.10.2023

Chmury a melancholie. Při pohledu na autorův život je div, že jeho poesie není ještě chmurnější a melancholičtější.

1 30.10.2023

Často mám rád, když se mi do rukou ke čtení dostane kniha, o které vůbec nic nevím. Kdo ví, jak se ke mně Kuželník vůbec dostal, snad z nějaké krabice knih, kterých se chtěl někdo známý zbavit. Ale proč ne? Ten krok do neznáma je fajn. A tenhle pozdně socialistický příběh o kontrolorovi, jedoucí na kontrolu jednoho podniku na výrobu nábytku, který shodou náhod vede jeho bývalý spolužák a hlavní hrdina stojí před morálním dilematem být hajzl obecně, ale spravedlivý, nebo být hajzl vnitřně, ale oblíbený, byl nakonec i docela zábavný. Z dnešního pohledu snad i ukázka toho, jak se to pomalu hroutilo.

1 28.10.2023

Opravdu tvrdá kniha. Tak akorát do ruky.

2 27.10.2023

(S lítostí ke všem zainteresovaným) Tohle Medusino hádě mě, kromě dvou max. tří scén, nijak nezaujalo. Nepomohla tomu ani HPL příchuť, naopak, v kontextu autorčina doslovu mi přišla až zbytečná a ke zlu věci. Nezajímavé, bez schopnosti přimět mě napojit se na to.

3 26.10.2023

"Jedné noci
poctil mě návštěvou zloděj
a vzal s sebou rok."

Prostě krása. Opravdu nádherná kniha. Jsem unešen. Tady se nedostává slov.

"Slimák jde spát
a vstává
tak jak je."

3 24.10.2023

„Hora je matkou řeky.“

Takřka pravidelně prohlašuji, že mě (obzvláště literární) fantasy nebaví a jde prakticky mimo mě. Samozřejmě, jako prakticky u všeho, i tady existují výjimky. Tou největší a nejzářivější je právě Ursula K. Le Guin. Ona se do mě prostě dokáže dostat, dokáže mě chytit a nemilosrdně vláčet příběhem (a hlavně jeho obsahem) navzdory mému pohledu na fantasy. Ona mi dokáže a umí dokázat, že fantasy může být a je fajn. A nejinak tomu bylo i u tohoto úžasného, kouzelného a neskutečně dojemného příběhu. V medailonkovém doslovu nakladatel cituje jednu moskevskou čtenářku, která napsala, že po dočtení jisté Ursuliny knihy plakala. Bez bázně a hany přiznám, že jsem měl na krajíčku při čtení Vyprávění hned několikrát. Protože tohle není nějaký akční pozlátkový příběh vedoucí z bodu A do bodu B, tohle je o vyprávění (pardon, Vyprávění), které vede odkudkoliv přímo do nitra vaší duše. A srazí vás na kolena. Ursula je neodbytná milovnice svobody, je to anarchistka, jak ve své tvorbě dokázala hned několikrát (např. v mém oblíbeném Vyděděnci). Ursula je, ať už to zní jakkoliv, prostě zlatíčko. Děkuji za nádhernou knihu, děkuji za skvělý (a jistě komplikovaný) překlad. Takovéto fantasy já můžu. Jedna z nejlepších knih, co jsem letos četl. Tady pětihvězdičková škála hodnocení prostě nestačí.

„Jste můj nepřítel. Pravověrný. Spravedlivý člověk ve službách spravedlnosti. Ten, který posílá lidi do vězení za to, že četli knihy, a který knihy pálí. Který pronásleduje lidi za to, že cvičí nesprávným způsobem. Který vysype léčivé byliny na zem a vymočí se na ně. Který zmáčkne knoflík a vyšle drony, aby shodily bomby. A ukrývá se v bunkru a nic se mu nestane. Pod ochranou Boha. Nebo státu. Nebo jakékoliv lži, kterou využije k tomu, aby zakryl svou závist a soukromé zájmy, zbabělost a touhu po moci.“

6 24.10.2023

I když se odmyslí to propagandistické zaměření, pořád jde o formálně a stylisticky hezky napsané dobové příběhy.

1 23.10.2023

Na přelomu sto/tísíciletí jsem s autorem občas sdílel stejný „akční“ sociálně/životně/stylový prostor. Co si hodně matně vybavuji, už tehdy mi jeho tvorba moc neseděla. Teď jsem se v tom jen ujistil. Na mě až moc experimentální, absurdně a výrazově expresivní. Většinou mi to přijde jako volně pohozená halda slov, z nichž jen tu a tam někdy některá vytvoří zajímavé sousloví či dokonce myšlenku. Zápal se upřít nedá, řada vydaných publikací svědčí o tom, že jde jistě jen o čistě subjektivní pocit a vztah. Poesie se ale vždycky hrozně blbě hodnotí, většinou se dá pracovat jen na kontrastu sedne/nesedne. Tady to nesedlo.

1 17.10.2023

Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Už se ale neříká, že to může být řeka lepší. A VYMAZLENÉ VRAŽDY 2 jsou lepší než ty první. Předně větší orientací na postavy a jejich charaktery. Pachatel prvního případu je sice v konečném kontextu dost blbec, ale jinak mě přesun koncentrace od „proč a jak“ na „kdo“ (ve smyslu charakteru) přijde mnohem zajímavější a poutavější. V prvních dvou povídkách sice pořád jde o v podstatě oddechové žánrové čtivo, s již zmíněnými zajímavými charaktery, smyslem pro humor a dobovými odkazy, ale na vyšší úrovni (čtivosti, dosahu, spokojenosti) než v prvním svazku. Co dvojku ovšem zvedá ještě mnohem výše, je příběh poslední, který se z tradičního krimi mění v hodně hluboké a mysl zasahující psychologické drama, které ve čtenáři i po dočtení nechá čistě soukromé zmatení a řešení – kdo je zde vlastně oběť a kdo padouch? Musím říct, že ŽANETA mě dost rozsekala a ještě teď, kdy píšu tyto řádky, ji pořád přemílám v hlavě. NÁVOD NA ZABITÍ MANŽELKY (***), NEVĚRA ŇOUMY (****), ŽANETA (*****).

3 16.10.2023

„Dvacetkrát svý desky vobracím a pokaždý je to nářez, příbuzní se raděj vytrácí, říkají – ten kluk je blázen“
I (zatím?) poslední díl Knih kovu je pro mě zčásti nostalgická jízda (do první půle 90. let – Metal Celebration od Titanic byl snad vůbec můj první metalový vinyl, společně s Radegast a podle mě nejlepší českou heavy metalovou deskou Vzhůru přes oceán od Vitacit sjíždím dodnes, Kreyson mám rád dodnes, jejich první dvě desky patří ke zlatému fondu 90. let (Křižáci jsou hudebně grandiózní, textově bych z nich blil) a na zábavách Calibos jsem v 93/94 užil nejlepší část puberty), zčásti informativní záležitost o době (od cca 94/95), kdy jsem tuhle hudbu zcela vypustil. Ze zmiňovaných kapel té doby znám a poslouchám akorát Ascendancy a ty jsem poznal jen kvůli jejich bývalé klávesistce, která hrála v jednom horrorovém kraťasu a já ji zpovídal do Howarda. Na rozdíl od předchozích dvou dílů si mně neznámé kapely asi dohledávat a naposlouchávat nebudu, i přesto je to tradičně skvěle zpracovaná kniha. Vlastně, svým způsobem mě možná tenhle díl bavil nejvíce (snad pro tu naprostou neznalost). Byť tenhle styl metalu není úplně můj šálek, jsem rád, že se hraje pořád.

1 14.10.2023

Ellen Datlow je pro mě už takřka sázka na jistotu. Nemusí mě nadchnout všechny povídky v jejích antologiích, vždycky jde ale minimálně o zajímavé příběhy. Protože to, kromě žánrového zařazení, Ellen hledá příběhy. A nejinak je to mu i u této duchařské antologie. Přiznám se, že jsem byl díky tomu specifickému tématu lehce na vážkách, ale nakonec to Ellen znovu dokázala. Žádná povídka není vyloženě špatná, navíc se zde kromě několika oblíbených autorů a autorek (Tanith Lee, Joyce Carol Oates či Stephen Gallagher) najde i plno nových zajímavých jmen a příběhů. Některé jsou spíše poetické, než aby vyloženě děsily, jiné zase opravdu hluboké až smutné (např. poslední TANČÍCÍ MUŽ kombinující Prahu, židovský holokaust a mystiku původních amerických obyvatel). Duchařiny pořád dokáží být obsahově i pestré i nápadité. Alespoň v této knize.

2 12.10.2023

„Číst, to znamená prohlubovat výrazy, tak jako tesat sochu neznamená jen olizovat, což dokáže s kamenem i vlna tak jako malovat to neznamená natírat barvou. Tak jako žít a milovat to neznamená občas se setkat a srdečně se obejmout.“

S polským básníkem, malířem a ano, myslitelem, C. K. Norwidem jsem se poprvé setkal, když jsem pro antologii Polské noční můry překládal povídku Łukasze Radeckého Vade-mecum, který Norwida učinil jedním z hlavních hrdinů svého příběhu a protkal ho úryvky z jeho básní. Já si tak musel pořídit hned dvě knihy s Norwidovými básněmi, abych pochopil a správně přeložil. K úplnému přečtení první z nich jsem se ale dostal až teď. A musím říct, že si mě Norwid získal. Patřil k těm básníkům, jimiž život doslova vláčel, nejen po světě, ale i bídou a utrpením. Což se, samozřejmě, projevilo i do jeho tvorby, která je až nádherně temná, chmurná a melancholická. Jak je u této edice Klubu přátel poezie zvykem, kniha nepředstavuje jen výběr z autorovy básnické tvorby, ale i z jeho myšlenek, dopisů, prohlášení o autorovi od jiných lidí a úvodní životopisnou esej.

„Když slzy tečou, šátkem je stírají;
když vytéká krev, s hubkami spěchají,
ale když duch crčí pod knutou moci,
nikdo s ochotnou rukou nepřiskočí,
až bůh bleskem rozštěpí mrak.
Teprve pak!“

1 05.10.2023

Asi jsem NOČNÍ RASE musel dospět, protože před tím čtvrt stoletím mi poprvé moc nesedla. Pak jsem byl zřejmě ovlivněn filmovou adaptací a teď jsem překvapen, jak hodně se ta adaptace od románové předlohy liší. Např. hlavní postavou, protože v románu děj táhne ženská postava Lori. Teď mi CABAL sedl perfektně, teď jsem si užil hloubku tohoto příběhu o lásce, individualitě a jinakosti i všechno jeho poselství (tolik je v něm z Barkera samotného). Je zajímavé to srovnání po letech, kdy se ví více než tehdy. Najednou spousta věcí dostává nový a jasnější výraz. CABAL je strohý a krátký, ale říká toho tolik.

2 03.10.2023

„Den ze dne přijímám Danae zlatý déšť mezi svá tvrdá stehna.“ Páni, jestlipak si Neumann uvědomoval, jak to může vyznít? Pravděpodobně jediný Neumannův román, který je ve skutečnosti spíše esejistickým slepencem různých myšlenek a pohledů (nejen své doby, ale i autorova světonázoru) na různá témata (láska, postavení ženy ve společnosti, homosexualita, práce vs. kapitál apod.) propojených romantickou linií mladé dívky a (po)staršího malíře. A vlastně to není úplně špatné, dá-li čtenář stranou nejednou až zapálenou snahu ventilovat autorovy myšlenky, dostane zajímavě napsaný obraz své doby (počátek 30. let), hezký romantický opar prostoru a času, a možná náhled určitých jedinců rozdílného věku v určitém časovém období. A v nejednom případě i zajímavé pohledy. Neumanna sleduju od jeho počátků, je mi sympatické jeho anarchistické období, pořád nemůžu pochopit jeho myšlenkový (vele)toč po roce 1918 (byť nebyl tak zřídkavý) a vždycky by mě zajímalo, co by říkal a dělal po roce 1948.

2 01.10.2023

Jedním slovem: Krása.

1 28.09.2023

Až na pár výjimek (Řbitov zviřátek) miluju horrorového (!) Kinga 70., 80. a 90. let. Napsal ten nejlepší horrorový román co jsem kdy přečetl a nepředpokládám, že ho někdy někdo překoná. Naše cesty se rozešly po roce 2002, kdy jsem znechuceně dočetl Čaroděje a sklo. Od té doby jsem četl jen pár Kingovek (asi bych je spočítal na jedné ruce) a ty mě dvakrát nezaujaly (Za soumraku) nebo přímo zklamaly (Puls). Výjimkou je jen román Ostrov Dumma Key (ale to jen proto, že v něm King vykradl sám sebe právě z 70. až 90.) a výborná povídka N ze sbírky Za soumraku. Proč tak dlouhý úvod? Protože jsem měl chuť LUNAPARK okomentovat jen výčtem Kingových knih, které mi při jeho čtení vyskakovaly na mysl (od Mrtvé zóny, přes Cyklus vlkodlaka, Pavučinu snů až po Pytel kostí). Od počátku století mi prostě King už patrně nemá co nabídnout, nic, co by mě fakt zaujalo. LUNAPARK je jen tendenční, neoriginální, předvídatelný, ohledně postav kingovsky tuctový a kýčovitý, nezajímavý příběh balancující na hraně nudy, do níž nespadne jen díky Kingovu umění čtenáře prostě a bezostyšně ukecat (a tady se mu to povedlo jen tak tak). S dalším (po)mileniálovým Kingem si dám zase dlouhou pauzu (a spravím si chuť nějakým jeho předmileniálovým horrorem). 2,5*

3 25.09.2023

Zpočátku jsem se nemohl naladit, pak jsem ale došel ke skvělé a nádherné básni V LESÍCH a od ní už to šlo. Kromě zmíněné básně se mi hodně líbily celé GALANTNÍ SLAVNOSTI.

1 22.09.2023

Možná je můj komiksový skepticismus lehce zvláštní, když jsem na nich vyrůstal. Přesně tady na těch. Jako jo, bylo a je to fajn dobrodružství, byť Kruan mi přijde pořád to samé dokola a vždycky mě štval nevyužitý potenciál Hor-tidů, to držení se při zdi u nich a jejich rychlé konce. Zasloužili by si mnohem větší prostor. Jako souborné vydání je to ale moc hezká práce. Hvězdičku navíc z nostalgie.

7 21.09.2023

Já tedy nejsem žádný velký znalec Bradburyho díla, ale něco takového jsem od něj nečekal. Druhá Bradburyho kniha, u níž forma předbíhá obsah (aniž by mu nějak škodila). Ten příběh není tím, čím by se mohl zdát a je možné, že si každý v něm objeví trochu něco jiného. Při čtení mi na mysl částečně vyskakovaly knihy jako Mistr a Markétka, Malpertuis nebo můj oblíbený autor Bret Easton Ellis. Kdo by to byl řekl, že z toho nakonec vyleze až magicky mysteriózní detektivka o pátrání po stopách jedné dvacet let staré autonehody, vysvětlujícím závěrem zacházející až do krvavého románu. 3,5*

2 19.09.2023