f.enjoy6 komentáře u knih

Perfektni soubor vsech ruznych map, at jiz vas zajima vylidnovani venkova, vyvoj mest, ekologicke katastrofy nebo postaveni Japonska na mezinarodni scene, toho vseho (a spousty dalsiho) se vam dostane. Krasne zpracovani a mapy s grafy, povinnost pro vsechny milovniky map a teto uzasne ostrovni zeme.

4 06.02.2021

Forma knihy pro mě dost nezvyklá, ale mělo to vážně říz! Tanizaki umí čtenáře parádně "tahat za fusekli" a po dočtení zůstává spousta otázek. I když se kniha do značné míry zabývá sexualitou, Tanizaki dokáže věci podat decentně a s citem, což docela kontrastuje s obálkou, která působí vyloženě vulgárním dojmem (a člověk takovou knihu ani moc nechce tahat mezi lidi a hlavně nikomu vysvětlovat, že se nejedná o brak...).

7 27.01.2021

Kniha, ke které jsem se dostal před několika lety a moc mě neoslovila. Když ale člověk čte velikány a neosloví ho, tak si pokládá otázku, čím to. A teď mi konečně došlo, že tohle prostě není knížka do tramvaje, tohle chce klid a čas na vstřebání a trochu rozjímání... Za mě krásné dílo, které vysvětluje spoustu věcí neobyčejně laskavým způsobem.

7 05.01.2021

Krásná kniha zpracováním (křídový papír, ilustrace, vazba), ale i obsahem. Jak si tak člověk čte o starém Japonsku, tak mu je líto, že spousta tradic a řemesel už je v nenávratnu pryč (i když ani ten starý svět nebyl zdaleka ideální)... Kniha plná inspirace a ponaučení, že se dá žít prostý, naplněný život i s "málem".

9 01.01.2021

Krásná kniha obsahem i provedením (ilustrace, fotografie...).

1 17.12.2020

*Uzasne drama, po jehoz precteni zustava mnoho tizivych otazek a dilemat... Mit moznost jit na to do divadla, tak nevaham!

2 12.11.2020

Povinná četba ke kurzu amerického divadla. Krásná četba v moc pěkné a srozumitelné angličtině. Na hru bych se klidně šel i někdy podívat, ta myšlenka schována do všednosti mě dostala! :-)

V oblíbené inscenaci zde:
https://www.youtube.com/watch?v=LEoXuXRoOdY

1 05.10.2020

Od autora už mám leccos načteno, vždycky to byla poměrně svižná jízda a nával zábavy, bizarností, zamyšlení, kritiky všeho druhu, ale tentokrát se Michel poměrně držel u země a počáteční, řekněme na autorovy poměry pomalé tempo, už se k žádným vyšším otáčkám ani nepokoušelo dostat. Přišlo mi to někdy zdlouhavé, občas ospalé, chyběl tomu šmrnc. Abych ale nebyl jen kritický, autor ve třetí části naprosto dokonale zakomponoval i sám sebe do děje, to jsem nestačil zírat!

2 18.07.2020

Moc povedený návrat do devatenáctého století v Japonsku, které čelilo spoustě výzvám a změnám, zde podaných ženskými hrdinkami, které trpěly buď pod jhem svého manžela, nebo jako kurtizány v zábavních čtvrtích. Pokud pominu dějovou linku (především se mi líbila povídka Za úplňku a motiv obětování se pro dobro rodiny a podání nepřízně osudu při náhodném setkání) tak na mě zapůsobilo vykreslení tehdejšího života, kultury, slavností, odívání - zkrátka něco, co už je ztraceno a člověk si už o tom může jen přečíst...

2 25.04.2020

Nemocniční prostředí, ještě k tomu za války, není úplně můj šálek kávy, ale chtěl jsem si od Endóa konečně něco přečíst a po ruce byla jen knížka s anotací, že hlavním tématem bude vivisekce na americkém zajatci. Chtě nechtě jsem se tedy pustil do čtení a k mému překvapení musím přiznat, že mě autor "dostal" tím, jak vykreslil postavy, které se kolem operace točí. Ta psychologie postav mi přišla až taková, že jsem si říkal, že i u v realitě, tak jak k vivisekci došlo mohlo dojít přesně tak, jak ji zde popisuje autor s tím, že většina postav konala sice dobrovolně, ale pokud zohledníme jejich rozpoložení a životní osudy, tak jejich odsouzení není tak úplně jednoduché... Příběh jako takový mě až tolik nezasáhl, ale vykreslení postav a jejich vnitřní pochody ve mě ještě nějakou dobu budou vřít.

6 17.04.2020

Před nějakými pěti lety jsem si přečetl Platformu a říkal jsem si paráda. Letos jsem se Houellebecqovi vrátil s tím, že si chci přečíst jeho všechny knížky v pořadí, jak je napsal. Rozšíření bitevního pole nebylo špatný, ale po té jízdě v Platformě to byl jen slabý odvar, i když jsem tu knihu úplně nezatratil, jen tomu chybělo to, co už pozdější Houellebecq má... V každém případě Elementární částice je něco, co se mě jako čtenáře dotklo, ale v tom smyslu, že mi z toho bylo až špatně, protože ten lišák ví, zdá se, dost dobře, jaké je nitro lidské a troufnu si říct, že na každého z nás tam čeká nějaké to "špinavé prádlo", o kterém jste ani nevěděli, že ho vůbec máte. Nemyslím úplně erotické nebo jiné explicitní scény, spíš to, jak autor útočí na člověka a na to, co všechno za hnůj v sobě máme, to lopotění se za štěstím, kterého možná můžeme krátkodobě dosáhnout, ale kvůli prostředkům, kterými jsme se ho domohli pak padáme ještě níž a níž, až na úplné dno. Z takového čtení je člověku dost blbě, ale třeba i to je k něčemu dobré. Autor zajímavě zpracoval jakési "dějiny" sexuálního života na Západě, z čeho vzešel a kam směřuje, což člověka přinutí k zamyšlení, jak v tomhle ohledu doba dost "pokročila", změnila se... Moc mě nebavily časté odbočky autora, kdy se literární text stal spíš vědeckým článkem pojednávající o biologii, ale to se dalo nějak překousnout.

Zajímavá kniha, ale nevím, nevím, jestli se k ní ještě budu kdy vracet...

9 24.01.2020

Kdysi jsem o spisovatelce slyšel a říkal jsem si, že bych si od ní rád něco přišel. Asi to nebylo jen tím, že se kdysi vydala Transsibiřskou magistrálou na cestu do Evropy, ale i tím, že žije v Německu a sama i píše německy, přestože to není její mateřský jazyk.

Konečně nastalo i první "setkání". Příběh, jak by to třeba jednou mohlo v Japonsku vypadat, ale plný satiry a narážek na současné Japonsko (viděno z budoucnosti; stejně jako kroutíme hlavou nad spoustou věcí, které byly běžné v minulosti, tak toho využívá autorka při popisu, jak se na doby minulé třeba jednou bude nahlížet, ale veselejší je to ještě o to, že to čte čtenář teď o vlastní době). Myslím si, že to nebude úplně srozumitelné, pro toho, kdo Japonsko tolik nezná, hodně věcí je ukrytých v reáliích.

Podívaná do Japonska, která by třeba mohla jednou takhle vypadat, ale snad ne tak destopicky, byla pozoruhodná, pro mě hlavně v obraze Tokia - dnes i s okolní zástavbou čtyřicetimilionová metropole, oplývající hojností (všeho druhu) a místo neuvěřitelně pulzující životem. Na druhé straně katastrofický scénář města, které tu živost a energii ztratilo...

Pro určitou skupinu lidí bude tahle knížka poklad, já se ale bohužel utvrdil v tom, že knížka může být ohromě pěkná, plná něčeho nového, ale nemusí vás tak nadchnout, jak by měla. A to byl právě můj případ u Emisara - sci-fi a prozaické vyhlídky do budoucna nejsou úplně můj šálek kávy, proto ten nápad a "řemeslnou stránku knížky" nedokážu tak vnitřně ocenit.

Ještě dva komentáře si neodpustím. Nemám nic proti přechylování, ale v některých případech bych to nelámal přes koleno. Když je autorka Jóko Tawada (či Tawada Jóko), tak bych jí neodpíral to koncové "a" a nepřidával místo něj "ová"... Druhý komentář se týká názvu. Většinou nemám rád, když se překladatel snaží měnit název díla (kniha, film...) na něco úplně jiného, ale myslím, že v tomto případě by to výjimečně přispělo. Hříčka původního názvu se v češtině ztratí a co komu řekne slovo emisar? Ruku na srdce, většině asi nic moc, což je si myslím i velká škoda...

1 21.11.2019

Začátek září, shon a pakování, abych konečně odjel do vytoužené země - do Japonska. Člověk chce brát s sebou jen to, co skutečně potřebuje, navíc tak napůl se počítá, že domů pak poveze něco úplně jiného, než co přivezl tam. S papírovými knížkami jsem moc nepočítal, ale když jsem se náhodou dozvěděl, že jeden z mých "senpaiů" napsal knížku, tak pochopitelně musela letět se mnou.

A vlastně to bylo úžasný, přečíst si něco o té "zaprášené fildě" v Celetné, jak se Jana dostala k japonštině a jak moc toužila dostat se na výjezd do Japonska, což je sen snad každého japonštináře, ukořistit nějaké stipendium a odjet, ideálně na rok. Často je to dost humorné vyprávění, opepřené Viktorem Klímou, prototypem člověka, který se v Celetné pohybuje až moc dlouho a má to na něho "neblahé" následky. Po příjezdu do Japonska moje první cesta do centra vedla na Šibuju, spíše náhodou, ale vedla. Když člověk vystoupí z vlaku, všude mraky lidí, nápisy ve znacích a mezi změtí možností, kam se vydat je i ukazatel vedoucí k soše Hačika, každému dojde, že je to nejspíš jedno z mála míst, kde se s někým setkat a neztratit se. Ruch, neonové nápisy, mrakodrapy, všudypřítomní "sararímani" vracející se večer z šichty, vysmáté Japonky jdoucí za zábavou a v tom všem se krčí drobounká socha psa. Pro každého to určitě není, ale myslím, že vím, proč se Jana nechtěla vrátit - Tokio víří takovou energií, obzvlášť Šibuja, že to člověka pohltí. Stačí si vyjet někde trochu výš a kochat se pohledem na hlavní třídu, kde se kříží xy přechodů a jak mravenci se odevšad valí další a další lidé, za deště nad hlavou typické průhledně čiré deštníky.

Jak se postupně příběh vyvíjel a dostával více a více prostoru Kawašita, tak se i můj zájem přehoupl z Janina vyprávění na Milence, to obsahově i jazykově. Čím více se blížil konec, tak spíše jsem se odpoutával do Jany a táhlo mě to dostat ještě další příděl Kawašitova díla... Bohužel toho bylo poskrovnu, ale úplně ve mně trnulo, co s Kijoko dále bude, po to všem,...

Za sebe vysoko hodnotím kdo a za jakých okolností knihu napsal, ve vztahu, co mě zajímá a co nyní dělám. Z knihy samotné prolínání rozličných stylů a osudů, částečné umístění v Japonsku. Autorčina fascinace Japonskem z knihy čiší na sto honů, o to mi i bližší... Tak snad někdy příště!

10 23.11.2018

Už ze Zapadajícího slunce mi bylo jasné, že Dazai má velmi jemnou povahu, úžasný cit pro vyjádření svého nitra a sám si prošel více než zajímavým životem. Vzpomínky mě zkrátka ohromily, nejedná o moc veselé čtení, ale o to upřímnější a věrohodnější mi Dazaiovo vylíčení vztahu k rodině, těžkostí své zádumčivé povahy či lásky ke služebné. Vlastně mělo to jeden nedostatek - bylo toho počtení žalostně málo, chtěl jsem vědět, co se dělo v autorově životě dál, čím vším si ten "vejškrabek" Osámek prošel...

Druhým kouskem bylo Cugaru. Na rovinu říkám, že cestopisy jsem nikdy moc nečetl, nebavilo mě číst o místech, o kterých vím, že existují, ale já sám je nenavštívil. Toto bylo opět jiné. Dazai sám objevoval svůj rodný kraj a pídil po jeho historii. A mě napadla jedna věc - zapisovat si všechna místa (a k nim stručný komentář), která Dazai navštívil a postupně mi docházelo, že bych sám rád cugarský poloostrov navštívil a nasával atmosféru tohoto zapomenutého kraje na ostrově Honšú. Jeden spolužák se kdysi takto stejně chtěl vydat po stopách "Úzké stezky do vnitrozemí". Nevím, jestli se mu to splnilo, ani já nevím, jestli se kdy budu moci vydat do Aomori, ale to je právě ta výhoda a nevýhoda snů...

"...Možná bude nejlepší, když si v místním hostinci lehnu a počkám, než se Take vrátí. Co když se ale během čtyř hodin mučivého čekání ve špinavém hostinském pokoji tak rozladím, že se naštvu a řeknu si, že se svět nezboří kvůli nějaké Take? Chci se s ní sejít v takové náladě, jakou mám teď. Jenže ať dělám co dělám, nedaří se mi to. Prostě mi není přáno. Urazil jsem obrovský kus cesty, abych ji navštívil v její vsi, a kdybych se měl vrátit, aniž jsem ji viděl ve chvíli, kdy přesně vím, že je támhle vedle, bylo by to možná v naprostém souladu s mojí dosavadní hudlařskou životní cestou. Vždycky to tak dopadne. Zaníceně si vypracuji plán, který se nakonec obrátí vniveč. Je to tím, že mi osud nepřeje. Jedu domů..."

Selhání, pro mě jakési navázání Vzpomínek, akorát spád směrem ku samému dnu mnohem prudší. Občas to bylo hodně zlé, jindy ještě horší, ale málokdy uspokojivé. Dazaiova zpověď z nejtitěrnějších obav a úskalí autorovy duše. Chápu, že pro mnohé je Dazai příliš "ubrečený", ale když se člověk zamyslí, čím vším si prošel (patero pokusů o sebevraždu, případně i společnou sebevraždu, kterou on přežil, ale jeho milá ne už je pouze vrcholem všeho šílenství), tak dává všechno smysl... Hodně si cením autorovy upřímnosti:

"...Prostě je pro mně počínání lidí dodnes jednou velkou záhadou a pravděpodobně jí už zůstane. Nepokoj, v němž se noc co noc zmítám na lůžku, sténám, dokonce šílím pochází z té úplné odlišnosti štěstí v mém vlastním pojetí a štěstí, jak je pojímají všichni ostatní lidé na celém světě."

7 16.09.2018

Klasika nad klasiky, takové "the best of" ze staré japonské poezie. Radostnou zprávou je, že má letos vyjít v novém, moc povedeném vydání.

Lituji lidí
některé nenávidím
Soužím se
ve světě pádů a lstí
Jsem postižený svědomím

(CÍSAŘ GOTOBA-IN)


Co tě znám
a s jinými srovnávám
tak už vím
že mé velké lásky dřív
byly jen tvůj stín

(FUDŽIWARA NO ACUDA)

10 16.09.2018

Nebylo to špatné, moc se mi líbil překlad (především dialogy, úplně jako kdyby se člověk ocitl klidně i na českém venkově někde u vody, živelnost z toho úplně čišela), ale nebylo to úplně ono. Povídky jsou to zdařilé, jen mi v tom něco chybělo, úplně se mi to netrefilo do vkusu. Někdy se to prapodivně vleklo (např. Řeka), jindy to zase pěkně odsejpalo (třeba Bílé vlasy). Ibusemu se každopádně musí nechat, že umí navodit krásnou atmosféru u vody a vyprávět o přírodě s citem a pokorou...

2 08.09.2018

V prvé řadě je dobré zmínit, že knížka samotná působí krásným dojmem - podmanivé fotografie a ilustrace výborně doplňují text, navíc na nádherném papíře.

Velmi dobře se mi četly eseje, ve kterých se Líman vrací ke svým začátkům, jak se za minulého režimu dal na japonštinu, či jak se poprvé vydal do okouzlujícího Japonska. Dost věcí už mi bylo známých, ale přesto nebylo od věci přečíst si Límanův pohled na japonskou kulturu, její rysy a "vymezení se" vůči kultuře západní, se spoustou myšlenek jsem se ztotožňoval. Nejsem moc vášnivý divák, ale podíval jsem se i na filmy, o kterých Líman píše, aby mi téma bylo blíže a odnesl si z esejů více. Líman je hooodně konzervativní, takže ihned po shlédnutí Gejši bylo jasné, jaké stanovisko zaujme a já s autorovy argumenty víceméně souhlasil. Potud pozitiva. Druhá půlka knížky se věnuje literatuře, tam už mé nadšení opadalo. Baví mě číst (dokonce mám rád i autory, kterým se kniha věnuje), ale "číst o knížkách" už tolik na mě není, proto mi trvalo nějaký ten pátek se tím prokousat. Myslím si, že je i trochu na škodu, že se autor v některých esejích věnuje dílům, která v češtině nemáme (proto mi ani nepřišlo zajímavé číst o knize, kterou jsem nečetl, o které Líman napíše v pár větách, o čem je)...

1 06.09.2018

K nalezení i ve sbírce Rašómon a jiné povídky/Obraz pekla a jiné povídky.

1 21.07.2018

Náhodou jsem se dostal pár měsíců zpátky k povídce Osan. Přišla mi těžko uchopitelná, skoro až nepochopitelná, stále jsem měl pocit, že mi to hlavní uniká, a proto jsem si ji přečetl znovu a čímsi mě okouzlila. Vrátil jsem se k ní do této doby pětkrát, možná šestkrát, tak mě dostala její síla. Konečně jsem se dostal i k celé knížce a nestačil jsem koukat, neboť vyjádřit tak geniálně osamocení, vykořeněnost či vnitřní rozpoložení (všechny možné formy strádání, deziluze, touha po lásce, ale i ospravedlnitelnost sebevraždy) může jenom člověk, který žil v době a takovým způsobem jako Dazai... Určitě má TOP knížka!

7 14.06.2018

Průřezová sbírka japonských naturalistů, modernistů, symbolistů - něco bylo čtivé, něco poněkud méně, ale na obeznámení se s různými směry/autory/styly proč ne. Za mě jednoznačně nejpůsobivější Slaměný klobouk (jedna z mých nejoblíbenějších povídek vůbec), už jenom kvůli této povídce to stálo za to!

1 04.06.2018