Fiddis
komentáře u knih

Ani druhý díl mě nezklamal. I když téma bylo opět těžké, četlo se to příjemně díky skvělému autorčinu stylu a dozvěděla jsem se pro mě leccos nového. Komu se líbil první díl, určitě vám druhý doporučuji :-)


K této knize myslím stačí napsat, že to bylo silné kafe anebo hned několik... Velmi se mi líbil jemný a barvitý styl autorčina psaní.


Tak krásně a citlivě napsané, tolik emocí a pro mě neznámé prostředí, které je ale poměrně dobře popsané.
Kyu jsem obdivovala a fandila jí. V druhé polovině už jsem se nemohla odtrhnout od čtení...
A konec byl překvapivý.


Šílené, nepředstavitelné, mrazivé. Asi takto bych to shrnula. Na Hanu to sílou příběhu nemělo, ale zařadila bych to hned za ní. Ještě, že se máme, tak jak se máme :-)


Knihu jsem si přečetla díky čtenářské výzvě. Myslela jsem, že mě moc nebude bavit, ale opak je pravdou. Četlo se to skvěle, bylo to zajímavé, o spoustě věcí/událostí jsem ani neměla tušení, takže mě kniha obohatila no a jako třešnička na dortu bylo nářečí v knize, které jsem slýchávala jako malá. Knihu ráda doporučuji dál :)


Když jsem četla popis o čem kniha je, nějak extra mě nezaujala, ale dala jsem si ji na seznam v rámci čtenářské výzvy. Nicméně od prvních stránek mě tak strašně chytla, že jsem se od ní měla problém "urvat" a kdyby to šlo, přečetla bych ji snad na jeden zátah. Ačkoliv hlavní hrdina nebyl svým chováním zrovna ideál, i přesto mi byl prostě nějak sympatický :-)


Hltala jsem stránky jednu po druhé a Báry mi bylo tak moc líto. Jako rodič si nedovedu představit se takto ke svému dítěti chovat, je to srdcervoucí. Těžké téma psáno tak ladně a smysluplně.


Ta myšlenka... Ta se mi moc líbila, za mě originální. Příběh nebo snad příběhy (?) jako takové, já nevím, jak kdyby mi tam trochu něco chybělo nebo vadilo. Možná to Nořino vyjadřování bylo někdy asi divně přeložené. Každopádně pro mě zase ta z knih, která po přečtení mění trochu můj pohled na život (v tom dobrém) :-)


Paní Mornštajnová prostě úžasně píše. Hana pro mě byla sice silnější knihou, ale i tak nemůžu jinak než dát pět hvězdiček. A zase jsem si připomněla, jak se máme v těchto časech dobře.


Na Čarodějky jsem se hodně těšila a hodně jsem od ní taky čekala. Byly tam ale místa, kde jsem se trochu nudila. Každopádně celkově to bylo pěkné, někde i motivační. Příběh byl originální a propracovaný.


Řekla bych, že jsem tady čekala déle až se něco stane než bylo třeba, trochu bych ukrojila z toho začátku. Pak to ale mělo pěkný spád a bylo to napínavé. Zajímavé bylo i scénaristické prostředí, ve kterém se to odehrává.
První ze série - Kroky vraha - se mi ale líbila více.


Líbila se mi víc než Slepá mapa, asi i proto, že to bylo z pozdějšího období než první/druhá světová. Trochu mě nudila pasáž ke konci, kdy už čtenář věděl "to hlavní", myslím, že ten závěr měl přijít trochu dříve, ale i tak, paní Mornštajnová prostě píše krásně a krásně se to čte.


Tak to bylo silné. Vlastně ať by Julie zvolila jakoukoliv cestu k dítěti nebo bez dítěte, vždy by to bylo v podstatě špatné. Otázka je, která varianta by byla méně zlá. Bylo by Julii nakonec lépe, kdyby se smířila s tím, že dítě prostě nikdy mít nebude? Těžko říct.
Pro mě zase vhled do neznámého tématu, velmi dobře napsaný.


Tak to se mi opravdu líbilo. Těším se na další detektivky autorky :-)


Tak to byl pěkný horůrek. Tady jsem měla místy nervy na pochodu a dokonce se mi i něco promítlo do snů :-D
Plusy byly jednoznačně to, že se to odehrává na skutečném území Česka a že je to založené na babských povídačkách a místních legendách. A víte, jak to je, na každém šprochu... ;-) A taky že to bylo rozumně ukončené.
Jako mínus bych vytkla, že byla místa, kde to bylo podle mě zbytečně překombinované, asi bych to klidně někde zjednodušila.
Nicméně knihu ráda doporučuji dále!


Teda... to byl mazec. Nejdřív jsem si říkala, co se z toho vyklube a pak jsem se bála, jak to dopadne.
Nejhorší na tom celém jsou pro mě rozporuplné pocity. Na jednu stranu cítím s Jarkem, na druhou stranu si říkám, co by se asi stalo dál, kdyby v ten moment k němu Anna nepřišla? A to si z toho beru - každá mince má dvě strany.


Další z těch knih, od které jsem měla problém se odtrhnout, ačkoli to bylo opět těžké téma.
Příběh neúplné rodiny a jejich vzájemných vztahů. Pro mě nepochopitelné, ale ne neuvěřitelné, bohužel.


Neskutečně mě to bavilo :-)) Je to skvěle napsané, tak věrohodně (ty myšlenkové pochody) a je to vtipné (až na jednu část...). Když jsem si tuto knihu v antikvariátu vybrala do letošní čtenářské výzvy, ani jsem netušila, jak šťastnou jsem měla ruku. Ale je pravda, že Petra Soukupová píše skvěle, takže jsem zklamání ani neočekávala.
Dobrodružství, které děti prožívaly, mě úplně vracelo do mých dětských let. Jednoznačně můžu doporučit dál.


Byla to sranda, ale zároveň mi tam chyběl nějaký směr nebo tak něco. Prostě jak kdyby to byl takový random výňatek ze života, který navíc není moc pravděpodobný, i když to vlastně asi ani tolik nevadí. Styl psaní mi připadal tak trochu jako kdybych to psala já a mně psaní moc nejde :-)) Ale jako oddychovka proč ne.


Tak toto se mi velmi líbilo, mám ráda tyto témata. Akorát na mě dost hrubý svazek, který jsem četla fakt dlouho a tak mi i sem tam něco unikalo :-D
