Finn69 komentáře u knih
Tahle kniha je vlastně starší brácha Severské mytologie Neila Gaimana. A je to brácha nejen starší, ale i o kousek lepší. Tomuhle srovnání se nedá vyhnout, obě knížky čtivě a zábavně vyprávějí staroseverské ságy a obě čerpají ze stejných zdrojů, zejména z islandské Starší a Mladší Eddy. Nevyhnutelně tak vyprávějí stejné příběhy, byť každý trošku jinak. Pokaždé je to ale velká zábava. Nic proti Gaimanovu zpracování, on psát umí a já mám jeho knížky moc rád. U paní Kadečkové je ale navíc znát, že se historií severských zemí zabývá celoživotně a psát, to ona umí taky. Doporučuji zájemcům jak tuhle knížku, tak třeba Dějiny Islandu, je to všechno jiné, než suchopárná přednáška. Dočtete se tam mimo jiné i víc o autorovi Eddy, Snorri Sturlusonovi.
Vlastně nic nového, taková postapokalyptická jízda skupiny statečných pouští za záchranou světa. Trochu něco jako Mad Max nebo Masky apokalypsy. Zásadní rozdíl je ale v tom, že těmi putujícími nejsou lidé, ale skupina robotů. Připadalo mi ale, že jsou až moc lidští, plní emocí, čekal bych je víc nějak jiné, "robotičtější". Prostě kdyby se v jednom kuse nepídili po nějakých součástkách, nepoznali byste často že to nejsou lidé.
Není to špatné, taková akčnější záležitost okořeněná úvahami o budoucnosti lidstva / robotstva.
Tohle byla vážně síla, bojím se dokonce, že mi to vypálilo pojistky, a tak mi teď nějaký čas budou všechny knížky připadat krotké jako Honzíkova cesta. I takové Nabarvené ptáče mi teď připadá jako pohodová oddechovka na noční stolek. Anotace to totiž říká přesně, takové fantasy jste ještě nečetli. A co se týká "temné metafyziky, ultranásilí, šílené řeže a odvázaného sexu", najdete to tu všechno, a to ve více než malém množství.
Věž lorda Rozbroje, kde příběh začíná, a kde se lord "pachtí a mrzkostem věnuje", mi připomínala Gormenghast. Ta atmosféra, ten jazyk, bylo to tam. A svět je to vůbec zvláštní. Vy ho navíc uvidíte jen očima nadlidských metaválečníků, kteří se zajímají hlavně o vzájemné vyvražďování a běžní "lineární" lidé je příliš nezajímají. Takže je to tam temné, krvavé, páchnoucí a nebezpečné. Něco jako uličky Nového Krobuzonu nebo ta strana Gotham City, kde páchnou kanály a jatka. Metaválečníci jsou totiž vlastně jakýmisi superhrdiny, jenže nic je nezajímá méně, než obecné blaho nebo vláda nad světem. Jejich superschopností je obvykle něco jako šílenství, sexuální úchylka, kanibalismus a nebo to všechno dohromady. A motivací je zabít ty ostatní. Jejich původ je nejasný, řadu věcí ale mají společných. Například každý z nich má svou Zbraň, svůj atribut, který ho charakterizuje. A nemusí to být jen třeba Velký meč nebo Sekera, ale třeba Kuchyňský šlehač nebo vlastní Nohy. Nebo Sex. A nebo Sex s vlastníma Nohama, Kuchyňským šlehačem a Velkou Sekerou.
Zmínku si zaslouží jejich jména, která vás donutí vzpomenout na Honzu Kantůrka. Třeba Leptomanka, Já rád játra, Nemilosrdné sestry... no uvidíte sami, je to prostě perfektní.
Většina z nich se bohužel nezdrží dlouho a opustí nás brzy v gejzíru tělesných tekutin a volně po okolí rozprsknutých orgánů, Chmurný válečník se však od ostatních poněkud liší. Jednak je v jeho minulosti vidět záblesk čehosi lidského, a hlavně nezajímá ho pouze zabíjení, ale místo odkud přišel, proč tu je, proč to všechno... a tak se vydává na cestu to zjistit.
Je v tom taková jakási temná přitažlivost, dal bych si hned ještě nášup. Snad nám Rennie a Roman Tilcer ještě něco naservírují :)
V téhle knize je všeho hrozně moc, informací, myšlenek, postav, směrů ... a všeho moc škodí.
Patřím mezi ty, kteří se tímhle tlustým 700 stránkovým špalkem prokousávali ztěžka a docela dlouho, a přiznávám že zhruba od poloviny už jsem si kontroloval, kolik proboha ještě zbývá do konce. Bylo to už moc dlouhé, rozvláčné až ukecané, občas i nudné. Spousta filozofování a buddhismu, což běžně nevyhledávám, a málo příběhu a živých postav, což bych naopak přivítal.
Zkrátka, nebylo to pro mě.
Z první Chiangovy sbírky jsem byl totálně nadšený, takže jsem samozřejmě už dlouho napjatě přešlapoval a čekal až konečně vyjde Výdech. A pak jsem se dočkal, ale... asi jsem nakonec čekal trochu víc nebo něco trošku jiného. Není to špatná sbírka, jsou tam povídky které mě dokázaly chytit a nepustit, ale nejsou takové zdaleka všechny.
Asi to bude mít každý nějak jinak, za mě ale byly bezkonkurenčně nejlepší Výdech, Pupek světa, O kupci a alchymistově bráně a Pravda faktů, pravda pocitů. Další tři povídky jsou spíš jen takové hříčky (Daceyho patentní automatická chůva, Velké ticho a Co se od nás čeká). A nejdelší kousek celé sbírky, povídka "Životní cyklus softwarových objektů", ten mě bohužel nebavil vůbec.
Když to zkusím celé nějak shrnout, tak je to zajímavá věc, líbila se mi a nelituju že jsem si ji koupil. Té první skupině povídek bych dal klidně plný počet, ty zbývající kousky to ale srazily někam kousek nad tři hvězdy.
Rád jsem se s Uhtredem zase sešel, a i když je to už po dvanácté, pořád mě to baví. Už sice stárne, to ale neznamená, že by seděl doma. Anglie se sama nesjednotí, a kdo jiný s tím může pohnout než pán z Bebbanburgu? A tak se musí spolu se svým přítelem Finanem a hrstkou dalších znovu vydat na dlouhou cestu z Northumbrie na jih, aby za saského krále vytahal nějaké ty kaštany z ohně.
Jak už bylo napsáno a řečeno mockrát, tahle série je výborná. A protože si o tom starém pohanském parchantovi čteme tak rádi, má i dvanáctý díl tak vysoké hodnocení. Zdá se bohužel, že další díl už bude poslední, aspoň na to všechno ukazuje. Nu, co se dá dělat, ani Uhtred nežije věčně.
Tak snad to finále bude stát za to.
Název neklame, i když to už dávno není "new", pořád je to pořádně "weird". Ty čtyři hvězdy téhle sbírce nechám, zaslouží si je.
Otevřel jsem ji po řadě let vlastně jen proto, abych si připomněl povídku Alistaira Rennieho o Vykuchávači - chytám se totiž na jeho Chmurného válečníka. A to bude zdá se teprve maso :)
Jak je u Diamonda obvyklé, dozvíte se i tady v přístupné a čtivé podobě řadu zajímavých věcí. Tentokrát je to na téma srovnání našeho způsobu života s tím, jak místy ještě dnes žijí nebo nedávno žily tlupy a kmeny domorodců v pralesích, pouštích a nebo třeba v ledové Arktidě. Vzhledem k Diamondovým životním zkušenostem je zvláštní pozornost věnovaná Nové Guineji a tamějším kmenům, jejichž členové, ještě před nějakými 50 lety kanibalové žijící v době kamenné, dnes řídí auta a u televize popíjejí kolu jako jejich americké a evropské vzory. Tenhle jejich tryskový vývoj z pravěku do kosmického věku během jedné generace dává zvlášť dobrou možnost srovnat to, co bylo, s tím, co je tu teď. A srovnává se tu ledacos, od rodinných vztahů až po války, od narození až po smrt. Výchova dětí, obstarávání jídla, jak vycházíme se sousedy, jazyky kterými mluvíme... A tady pak vznikají ty otázky, na které hledá autor odpovědi. Neztratili jsme něco proti našim předkům? Nedělali něco z toho lépe? Neměli bychom se vrátit k některým věcem, které jsme pod tlakem civilizace opustili?
Diamond život našich předků nijak neglorifikuje, není to přece aktivista, ale vědec. Neopěvuje tu život v souladu s přírodou, který je přes všechny klady většinou krátký, těžký a krvavý. Hledá to pozitivní, co je přenositelné do dneška. Nejde mu o nějakou propagandu, ale o nalezení odpovědí.
Místy je to hrozně zajímavé, ale byla tu i řádka poměrně dlouhých pasáží, které mě až tak nebraly, namátkou třeba celý závěr týkající se civilizačních chorob. Takže proto ty tři hvězdy, ty ale přece znamenají "liked it".
Faberovy povídky mám rád, takže jsem samozřejmě s(t)áhnul i po téhle jednohubce, jakmile jsem se o ní dozvěděl. A nezklamala, je to zajímavý mix stylů i témat, tak nějak jako ve Fahrenheitových dvojčatech. Na rozdíl od nich ale tuhle sbírku přečtete na posezení.
Nejvíc mě chytila hned titulní "Tak zatím, Natálie". Asi to v mých očích trochu uškodilo ostatním povídkám, ono když je hned na začátku taková pecka, která navíc sama zabere polovinu knížky, vypadají ostatní povídky nutně jako takový přílepek. A přitom ani ty nejsou vůbec špatné.
Doporučuji všem, je to dobrá, byť kratičká sbírka, s jednou povídkou vynikající a čtyřmi hodně dobrými.
Lidi, tohle je skvost.
Že to bude zážitek, prozradila už první povídka "Kaj se, Harlekýne!“ řekl Tiktátor. A jelikož tohle není klasická povídková sbírka se 2-3 výbornými a zbytkovou výplní, ale v podstatě Ellisonovo "Best of", bylo to dál pořád lepší a lepší. Že tomu dám plný počet, mi bylo jasné už po přečtení dalších tří či čtyř kousků.
Je to plné fantazie a neuvěřitelně pestré, najdete tu klasické scifi, horror i humor, prostě pro každého něco a pokaždé je to něčím překvapivé a zvláštní. Každá ta povídka má něco do sebe, těžko něco vyzdvihovat. Některé z nich by si možná těch hvězdiček zasloužily šest, třeba Mefisto z Onyxu, Jeffinovi je pět, Kluk a jeho pes, Měkká opička ... a vlastně všechny ostatní :)
Je potřeba Mellickovi přiznat, že umí vymyslet název knížky, to zas jo. Ale jinak nejsem cílová skupina. Byl jsem zvědavý, jestli je Satanova dcera stejná kravina jako Strašidelná vagína. Přátelé, je to tak, a možná je to ještě horší.
Jared Diamond píše zajímavé knížky k zamyšlení a každou z nich má smysl si přečíst. Nicméně Rozvrat patří k těm, které mi zas až tak moc nesedly. Mohlo to být tématem, mohlo to být zpracováním, asi od každého kousek.
Jared je v téhle knize nejlepší v její první polovině, když může vyprávět o něčem co zná, co zažil, co mu nějaký očitý svědek vyprávěl atd. A i v tomhle je to dost nevyrovnané. Kapitola o Pinochetově puči v Chile byla vynikající, nemohl jsem se od ní vůbec odtrhnout. Totéž indonéský převrat generála Suharta, tady to bylo ještě umocněné tím, že jsem o tom věděl jen velmi málo. Zajímavé, byť příliš stručné, bylo Finsko a jeho komplikovaný vztah s Ruskem. Naopak kapitoly o Německu či Austrálii byly poměrně sterilní a Japonsko bylo něco mezi tím.
Druhá polovina je více věnovaná situaci ve Státech, problémům životního prostředí a hlavně porovnávání. Upřímně řečeno, to už mě zajímalo míň. Věřím ale, že tohle může mít řada lidí úplně obráceně a bude je zajímat víc právě druhá polovina knihy, takže se nenechte odradit.
Tak nebo tak, přečíst si tuhle knížku nikdy nebude ztracený čas, řadu věcí se dozvíte a pár si jich spojíte do něčeho nového, co vás dřív nenapadlo. Tak je to s Jaredem Diamondem pokaždé.
Tohle je klasický King, takový jakého známe a máme rádi.
Už dávno dobře víme jak to dělá, ale stejně mu na to zase znovu a znovu skočíme. Zase se necháme vtáhnout do knížky, zase se vžijeme do prostředí, skamarádíme se s většinou postav a pak trpíme, když se jim dějí škaredé věci :)
Tak tohle byla s přehledem ta nejlepší, nejhorší, nejsilnější, nejodpornější, nejzajímavější, nejpoutavější, nejděsivější a nejpornografičtější kniha o holocaustu a druhé světové válce, která se mi kdy dostala do rukou. Vážně pochybuju o tom, že bych letos objevil ještě něco, co by přebilo můj dojem z téhle odyssey SS-Obersturmbannführera Maxe Aueho.
Většina knih o holocaustu k tomuhle tématu přistupuje spíš dokumentárně, jako by si autoři chtěli držet nějaký distanc, což je asi pochopitelné. Ovšem Jonathan Littell na to jde jinak, jeho hrdina celý děj vypráví v "ich" formě a je přitom přímo uprostřed toho všeho. Dostanete pohled na holocaust takříkajíc z "úřednického" pohledu, z pohledu statistik a produktivity práce, a garantuju vám, že z toho budete mít noční můry, tak jako Herr Doktor Aue. A ten apokalyptický závěr mě totálně dostal, ještě teď to mám v hlavě a hned tak se toho myslím nezbavím.
Takže houby. Hm, co na to říct.
Tak já se přiznám. Chodím na ně do lesa skoro každý týden, bez ohledu na počasí i roční dobu. Když je zima a prší, jste tam sami a aspoň máte klid :) Ovšem když takhle koncem prosince kráčíte zasněženým lesem s košíkem, běžkaři se na vás dívají divně. Primitivové.
A to ještě není všechno. Ještě jsem taky dal pět hvězd VanderMeerově Finchovi, což je žánrově mushroom-fiction.
Takže Propletený život se jevil jako kniha přesně pro mě. A bylo to vážně moc fajn. Není to žádná suchopárná příručka, čte se to moc pěkně, a přitom je tam spousta až neuvěřitelně zajímavých informací o tom, co houbičky dokážou. Dočtete se o propojení hub se stromy, které vede až k tomu, že nebýt hub, neměly by rostliny ani kořeny. O rozsáhlých houbových sítích, které propojují stromy v celém lese a fungují trochu jako nervová síť nebo internet. A taky třeba jak se dělá cider a čím dalším jsou nám ještě kvasinky sympatické. Ilustrováno je to stylovými obrázky hub nakreslenými inkoustem vyrobeným z hnojníku. Ve finále pak zjistíte, že autor jeden výtisk knihy nechal prorůst hlívou ústřičnou a snědl. Druhý proměnil za pomoci kvasinek na pivo. Merlin Sheldrake je prostě cool :) Kdo nevěří, může si to najít na Youtube.
Tohle je skvělá četba především pro fanoušky Twin Peaks, Sloního muže, Modrého sametu, Mazací hlavy nebo třeba Zběsilosti v srdci. A vlastně pro fanoušky čehokoliv, co tenhle naprosto mimořádný režisér, malíř, hudební skladatel, herec a kdoví co ještě za svůj život vytvořil. S kým ho srovnat, možná s von Trierem?
Hodně se tady dozvíte jak o Lynchovi samotném, tak o lidech kolem něj a jeho projektů, o filmech a seriálech, o pozadí natáčení... informací je tu spousta, na těch 600 stránkách určitě každý najde něco nového. Já jsem si třeba nikdy neuvědomil, že Ben Horn z Twin Peaks je vlastně Tony ze slavné West Side Story. A to ještě nic není, doktor Jacoby tam hraje šéfa Tryskáčů!
Je to zajímavě napsané, každé období tu popisují vlastně dva lidé, nejdříve vás Kristine McKenna uvede do situace a popíše vám to takříkajíc "zvenku", načež to samé období komentuje sám Lynch. Ty dva pohledy se leckdy docela liší. A abyste se ještě líp dokázali do situace vžít a všechno si připomenout, jsou kapitoly prokládané řadou černobílých fotografií.
Jak jsem už psal na začátku, je to asi víc kniha pro Lynchovy fanoušky, nečekejte nějakou zvláštní kritiku či sebekritiku atd. Například nepovedená Duna z 80. let se příliš neřeší. Hodně se vyzdvihují Lynchovy silné stránky a o těch slabších a horších se mlčí. Přiznám se ale, že mi to nějak nevadilo a ani jsem od téhle knihy nic jiného nečekal.
Prostě pokud máte rádi/rády Lynchovy filmy a chcete se o něm a o jeho díle dozvědět něco navíc, jen do toho.
Stejně jako sám soudce Ti touhle knížkou končí svou dráhu vyšetřovatele a soudce, já ukončuji svůj "Soudce Ti maratón" a současně i reading challenge pro 2020. To to ale hezky vyšlo :)
A abych nezapomněl, tuhle sérii historických detektivek doporučuji všem, kterým už lezou na nervy všichni ti chmurně zadumaní severští detektivové. Takový Ti Žen-tie, to je jiný chlapík: se všemi třemi manželkami vychází výborně, práci nefláká, chlastu neholduje a podle toho má výsledky!
Třikrát sláva chobotnicím nejen ze třetího patra!
Jak jsem Tchaikovskému moc nevěřil pavouky z Dětí času, chobotnice jsem mu sežral i s navijákem. A je to dobře vyladěná bujabéza, na které si pochutná každý, kdo má tu a tam rád pěknou space operu :)
Celkem dobrá space opera, to zas jo. Žádný Neal Asher, ale ten je jen jeden, takže to bych i odpustil.
Opuštěný terraformovací projekt, který vede jaksi mimoděk k vzniku nám úplně cizí civilizace obřích pavouků, to znělo dobře. Bohužel, i když se nepovažuji za arachnofoba, jsem jim nějak nedokázal fandit. Možná to bylo kvůli jejich otřesnému chování k samečkům, to se přece ve slušném vesmíru nedělá. Vlastně ani ztracení poutníci z lidské generační lodě mi moc k srdci nepřirostli, s čestnou výjimkou babičky Lainové. A co se týká vzájemného porozumění lidí a jejich umělých inteligencí s pavouky, jak se chcete rádiem domluvit s někým, kdo komunikuje tak, že dupe a smrdí?
Nicméně i přes tyto výhrady by to snad pořád bylo na 4 hvězdičky, kdybych skoro celou dobu neměl pocit, že už jsem to někde četl. Pavoučí pasáže mi opravdu hodně připomínaly Mravence Bernarda Werbera. A ty lidské zase třeba sérii Nadace nebo místy i Nonstop Briana Aldisse. Jo, dneska už je těžké být úplně originální.
Takže nakonec ty hvězdičky jen tři. Docela se mi to líbilo a přečtu si i druhý díl, ale žádná bomba to zatím nebyla.
Číst něco od Roberta Bolaña chce čas a trpělivost. Dá to prostě zabrat, vyznat se ve všech těch střídajících se vypravěčích, desítkách postav, míst a příběhů. Divocí detektivové si v tomhle nezadají s 2666, které už mám zdárně za sebou.
Jak se píše v anotaci, je to příběh "básníků-desperátů" a básníci a jejich nejrůznější směry a hnutí hrají v celé knize dost důležitou roli. Takže pokud se poněkud vyznáte v avantgardní poezii, máte jistou výhodu. Pokud je ta poezie latinskoamerická, máte další významné plus. A pokud vám něco říkají pojmy jako "jambický katalektický diametr s pěti ikty" či "dva hemistichy s ostrou diairesí, první se třemi délkami, druhý se dvěma", patříte zřejmě mezi zasvěcence a můžete se s Odysseem Limou a ostatními žaludečními realisty podělit o pořádný joint.
Tu klikatou cestu příběhem o hledání nejen Cesáreji Tinajerové si ale nakonec užijeme i my ostatní, dosud nepolíbení mexickým žaludečním realismem.