Hadati
komentáře u knih
Stín svobody
David Weber
Události popsané v tomto dílu se odehrávají paralerně s událostmi v Sílící bouři. Namísto Honor zde ale sledujeme zejména Michelle Henkeovou a Ajvarse Těrechova.
Jak je v posledních dílech Honoverse zvykem, i tady je pár kapitol zcela okopírovaných z hlavní série. Taky se tu děje dost opakování obdobného děje. Takže zde sledujeme další Harahopovu (Buřičovu) snahu jako agenta Mesy vyprovokovat další ozbrojená povstání lidu proti diktátorským režimům. Jednu z těchto revolt vidíme probíhat v plném proudu, druhou teprve v počáteční fázi, která se zřejmě naplno rozjede až v dalším pokračování.
Také se tu opakuje stejná ignorance Svazu, jehož příslušníci stále ještě nepochopili, že už dávno nejsou nejsilnějším hráčem na hřišti a stále nedokážou pochopit, že jim nějací novobarbaři jsou ochotní odporovat ozbrojenými akcemi. A to i přesto, že už několikrát prokázali opak.
I přes toto neustále se opakující schéma je i tak stále zábavné sledovat, jak Manťáci dávají pořádně za vyučenou arogantnímu Svazu, který ani po tak dlouhé doby od prvního střetnutí není schopen přinést odpovídající reakci. Zejména to, že se Henkeová rozhodne, že se „hra“ přesune tentokrát už i na píseček Pohraniční bezpečnosti. Weber by ale měl brzy přijít skutečně s něčím novým, aby Honoverse neupadlo do běžné rutiny. Doufám, že otevřený střet s Mesou bude tou změnou, na kterou čekám.
Ready Player Two: Nová hra začíná
Ernest Cline
Obecně jsem opatrný s tím, očekávat od pokračování stejnou kvalitu jako u prvních dílů. I tak mi tento druhý díl přinesl spíše zklamání.
Postavení hlavních hrdinů se od prvního dílu pochopitelně změnilo. Teď jsou z nich jedni z nejbohatších a nejmocnějších obyvatel Země a také toho využívají či zneužívají. Zejména Parzival u mě za to ztratil spoustu bodů, přestože změnu jeho chování jsem pochopil a přišla mi i logická.
Naneštěstí jen první čtvrtina knihy je o tom, jak se horní pětka vyrovnává se svou novou odpovědností vlastníků OASIS. A to mi z větší části přišlo jako hrozná nuda okořeněná disfunkčním vztahem jednotlivých členů, kteří byli do té doby zvyklí jednat jako gunteři samostatně.
Opět se fakticky jedná o honičku za „easter eggem“ (překlad na velikonoční vajíčko mi opravdu nepřišlo jako šťastný nápad už v prvním díle). Tentokrát ale může „závodit“ jen elita, kterou spočítáte na prstech jedné ruky.
Problémem je ale hlavně výběr míst, kde hlavní hrdinové musí plnit své úkoly. První díl byl, co se týče témat, hodně obecný, takže pokud jste měli alespoň nějaký přehled o fantasy, sci-fi, knihách, filmech a hrách 80. let, tak jste si vždy byli schopní najít něco, co vás nadchlo.
Druhý díl je ale více zaměřen na okrajové zájmy 80. let, které toho českým čtenářům už tolik neříkají. Zejména o filmech scénáristy Johna Hughese, od kterého můžete znát zejména komedie Bláznivá dovolená nebo Sám doma. Naneštěstí se ale téma točí okolo osmdesátkových teenagerovských komedií, které se u nás moc neprosadily právě proto, že prostředí, ve kterém se odehrávají, je pro nás příliš cizí.
Ještě daleko horší je pak další prostředí, planeta věnovaná zpěvákovi Princovi, která mě vůbec neoslovila. A to nejen proto, že jsem nikdy nepochopil, proč je tenhle zpěvák tolik zbožňován. Tahle „hudební“ část knihy mi pak také přišla jako ne moc dobrá vykrádačka anime Scott Pilgrim a jeho skvělého filmového ztvárnění.
Příběh už pak ani nedokázalo zachránit, když se autor vrátil do známějších geekovských vod tím, že část příběhu umístil do Středozemě. Potenciál tohoto světa ale nevyužil tak, jak mohl, takže i tahle nadějná změna byla nakonec pro mě zklamáním.
Tohle pokračování tak pro mě bylo zklamáním, kdy ho spíše nedoporučuji. Alespoň o závěru se dá říct, že byl celkem vynalézavý, přestože s předchozím dějem toho neměl zaste tak moc společného.
Cesta
Cormac McCarthy
O cestě otce a syna distopickou Zemí, ve které je lidská civilizace zcela zničena. Po celou dobu sledujete, jak putují ze severu k jihu a směrem k oceánskému pobřeží. Neosobnost je umocněna tím, že se obě postavy titulují „muž“ a „chlapec“, bez jakýchkoliv osobních jmen. Prakticky zde žádná osobní jména nezazní, ať už se jedná o jména postav, nebo míst, kterými prochází. Podobně neosobně funguje i mluvený text zcela bez uvozovek, kdy pro mě nebylo snadné si na tenhle styl zvyknout.
Jaká katastrofa mohla za tenhle stav, se dozvíte jen v náznacích, kdy si musíte spojit kusé informace dohromady, abyste si vytvořili obrázek. Je to ale obrázek, který sledujete z větší dálky, takže na detaily můžete rovnou zapomenout. Ještě méně informací je pak o tom, co se dělo poté, co došlo ke kataklyzmatu. A vy si po celou dobu čtení opakujete, zda vůbec může tenhle příběh skončit dobře nebo jen sledujete neustále se oddalující neodvratný konec. Nedoporučuji, pokud nedáváte depresivní příběhy.
Sharpovo obležení
Bernard Cornwell
Cornwell zde v předmluvě uvádí, že je to jeho nejoblíbenější kniha série a musím souhlasit, že je opravdu někde na špici. Příběh totiž zcela postrádá jakoukoliv výplňovou nudu. Prakticky od začátku až do konce je kniha nabitá akcí a Sharpe zde ukazuje to nejlepší, co v něm je. Není zde ani čas na pletky s ženskýma a úhlavní Sharpův nepřítel major Ducos je jen osobou tahající za nitky z pozadí.
Sharpova pomsta a povídka Sharpovy Vánoce
Bernard Cornwell
Povídka Sharpovy vánoce se odehrává ještě ve španělských horách na hranici s Francií, takže časově zapadá ještě před děj předchozí knihy Sharpovo obležení. Je to už Cornwellova klasika, kdy Sharpe musí stát proti přesile, ale svým důvtipem opět zvítězí. Příjemné je i to, že přestože dojde k bitvě na vánoční svátky, pointa má v sobě i kus vánoční atmosféry.
Sharpova pomsta je už slabší. První kapitola pojednává o velké bitvě, která je popisována velmi podrobně a má vše, na co jsme u bitev se Sharpem zvyklí. Následné „mírové období“ mi ale přišlo dost otravné. Občas mám pocit, že Cornwell má nějaké problémy se ženami, protože z většiny z nich dělá nevěrné coury. Asi tedy nepřekvapí, že Sharpe má zase problémy se ženami. Pokud Sharpe na něco zemře, tak asi na ženy.
Příběh se zlepší až poté, co se Sharpe a jeho přátelé vydají pro konečnou pomstu Sharpova současného hlavního nepřítele Ducose. Konec knihy pak vyznívá, jakoby se jednalo o poslední díl série.
Čtyři roční doby
Stephen King
Tři skvělé povídky a jedna o něco slabší. Jak je u Kinga zvykem, tak součástí jeho povídek je vyprávění o jiných kratších povídkách. V prvních třech povídkách není žádné nadpřirozeno, což není žádné negativum, protože i díky tomu jsou ty povídky tak dobré.
Vykoupení z věznice Shawshank je jedním z mých nejoblíbenějších filmů vůbec. A že na CSFD si už dekády udržuje první pozici v žebříčku nej filmů značí, že s tímto názorem nejsem sám. Dlouho jsem ani nevěděl, že film byl natočen podle povídky S. Kinga. Proto jsem byl natěšený na přečtení této filmové předlohy. A vůbec jsem nebyl zklamaný. Je až překvapivé, jak se tvůrcům filmu podařilo vše z povídky dostat do filmu. Nechybí v něm opravdu nic důležitého a jen málo věcí se odlišuje, což beru za velký klad. Hodnocení 100 %.
Nadaný žák je děsivá a stále aktuální povídka, u které se zamyslíte nad tím, co může ovlivnit kluka z normální rodiny, aby se stal krutou bestií. Nakolik je ta bestie ukryta v něm samém, a nakolik za to může prostředí či vliv jiné osoby. Hodnocení 90 %
Povídka Tělo mi hodně připomínala Kingův román To, protože i zde je příběh vyprávěn o dobrodružství party dětí. Chybí jen prvek nadpřirozena, kdy parta kluků se rozhodne vydat na místo, kde by mělo ležet mrtvé tělo jejich vrstevníka. Pro příběh je možná důležitější samotná cesta, než cíl. King zde využívá svého vypravěčského umu, aby z víceméně triviální vypravy udělal napínavé dobrodružství se spoustou nebezpečí, které může potkat jakoukoliv partu lehkomyslných kluků bez dohledu dospělých. Hodnocení 100 %.
Poslední povídka Dýchání je pak nejslabší a nedokáže se moc vyrovnat kvalitě i délce předchozích tří povídek. Jedná se o ten druh povídky, která se hodí k táborovému ohni, aby byla navozena ta správná strašidelná nálada. V tomto případě je však jádro této povídky obalené naprosto zbytečným až nudným balastem o muži, který je pozván do tajného klubu, za jehož dveřmi je pak tento příběh vyprávěn. Hodnocení 60 %.
Hrdinové
Joe Abercrombie
Vadí vám, že ve fantasy knihách jsou bitvy příliš krátké nebo vedlejší? Tak tuhle knihu si nejspíš užijete, protože jejích 500 stran se týká jedné jediné velké třídenní bitvy. Asi jako byste si četli o profláklé bitvě u Gettysburgu, jen namísto mušket tu máte meče, sekery a štíty.
Postupně se tu prostřídají menší rozmíšky s velkými střetnutími. Úspěchy střídají neúspěchy, a to na obou stranách. Počtu zrad a podrazů mezi spojenci i nepřáteli pak nedokáže konkurovat ani Hra o trůny. Abercrombie postupně odhaluje, že na válce skutečně není nic hrdinného, co by se dalo oslavovat. A pozlátko bojové cti je velmi bolestivě strženo. Zvratů je tu také hodně, až je potíž udržet si přehled. Přesto jsou hlavní postavy napsány tak dobře, že není těžké je odlišit.
V téhle knize nevíte, kdo přežije, kdo padne, ani zda vítězové nejsou ve skutečnosti ti poražení. Závěr knihy pak předznamenává, že se můžeme v posledním díle série (snad) těšit na velké dobyvačné tažení. Jsem zvědavý, zda Abercrombie zvládne v posledním díle splést všechny dějové linie šikovně dohromady, nebo zda některé z vláken padne bez povšimnutí na zem.
Mladý Kedrigern: Zrození mistra
John Morressy
Až na nudnou část, kdy Kedrigern zapomene, kdo je, a že je čaroděj (taky tak nesnášíte, když hrdinové ztratí své schopnosti?), celkem zábavné počtení. Morressy si nedělá žádné starosti s nějakými velkými pravidly a čarodějové jsou schopni udělat prakticky cokoliv, jen když najdou v knihách to správné kouzlo. Kdo tam ta kouzla napsal, se však vůbec neřeší. Kedrigernovi tak nedělá žádnou potíž pomstít se zločincům, kteří ho přepadli, ani obrům či drakům.
Hlavní potíží knihy je, že zde není žádná pořádná dějová linie. Kedrigern prostě jen putuje světem a žije svůj život. Kniha je pak zakončena dost nešikovným oslím můstkem, aby se série o Mladém Kedrigernovi propojila se sérií o původním Kedrigernovi.
Mladý Kedrigern a pátrání po minulosti
John Morressy
Již o něco lepší pokračování Mladého Kedrigerna. Teď už nějakou tu magii ovládá, takže je to zajímavější. Kedrigern pak po celou dobu jde za jedním cílem – aby se dozvěděl, kdo jsou jeho rodiče a proč jej odložili k obyčejným vesničanům. Nakonec se čtenáři tuto informaci dozví, přestože se nejedná o žádné překvapivé odhalení.
Mladý Kedrigern a první kouzlo
John Morressy
Doporučuji začít původní sérií o Kedrigernovi (Kedrigern a hlas pro princeznu) a až poté číst Mladého Kedrigerna. Jedná se o humornou sérii, ale neočekávejte, že se budete smíchy za břicho popadat. Spíše to vykreslí jen nějaký drobný úsměv na rtech.
Už jsou to dekády, co jsem četl Kedrigerna poprvé a musím říct, že za tu dobu dost vyčpěl. Přesto je to příjemné odpočinkové čtení. Tenhle díl je však o Kedrigernovi, který ještě neumí čarovat, což je také ten hlavní problém. Dozvíme se tedy o jeho dětství, ale jako čaroděje si ho vůbec neužijeme. Tedy až na pár provedených triků.
Kedrigern a hlas pro Princeznu
John Morressy
Kedrigern je humoristická fantasy odvíjející se v alternativní verzi středověké Evropy, kde funguje magie a čarodějové a monstra jsou běžným úkazem. Jedná se jen o lehký humor, odpočinkovou četbu ideální na pláž, kdy se nad dějem nemusíte nijak moc zamýšlet. Kedrigern je čaroděj šikovný na odeklínání. Problémem je, že nesnáší cestování, kdy jako čaroděj musí cestovat za svými klienty, aby jim pomohl v jejich problémech. Na čaroděje pak je ještě velmi mladý a ve vztazích, zejména vůči ženám, velmi nezkušený a naivní. Zejména díky jeho zaměstnání a nezkušenosti s lidmi pak vzniká většina jeho dobrodružství.
V prvním díle série s Kedrigernem prožíváme důležité období jeho života. Kedrigern se rozhodne žít v ústraní a všechno mu jde krásně na ruku. Takže najde způsob, jak si postavit vlastní dům, jak sehnat nedocenitelného sluhu i svou nevěstu. Vše mu krásně padne do klína, aniž by se musel snažit.
Jedinou potíží je, že jeho nová žena postrádá hlas, a to kvůli dávné kletbě. A protože se zabývá odeklínáním, je pro něj prakticky otázkou cti, aby své novomanželce tento ztracený hlas opět našel. Tento úkol ale je nakonec těžší, než by se na první pohled zdálo.
To, co zabíjí děti. Kniha první
James Tynion IV
Znáte to. Téměř každé dítě si prošlo obdobím, kdy se bálo příšery pod postelí nebo ve skříni. Jenže, co kdyby byly příšery skutečné? Nejspíš by se jen neschovávaly, ale trhaly by hlavy a údy v gejzírech krve. Navíc je problém, že dospělí na příšery nevěří. Naštěstí pro děti je na světě i tajná organizace, která s příšerami bojuje. Naneštěstí pro děti jde této organizaci spíše o utajení, než o jejich životy. I mezi nimi je však nějaká výjimka. Erika, která si boj s monstry bere velmi osobně.
Příběh se mi opravdu líbil a nic bych mu nevytknul. Jedinou výtku tak mám k ilustracím. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomil, jak autoři skládají jednotlivé panely. Z počátku se mi tedy stávalo, že jsem panely četl v nesprávném pořadí. Jednou totiž jdou za sebou stranu po straně, jindy po dvojstraně. Nevýhodou také je, že panely přes dvojstranu zasahují přes vazbu, takže máte problém vidět obrázek celý, protože do něj zasahuje vazba. Kresby jako takové se mi líbily, bylo většinou snadné odlišit jednotlivé postavy od sebe. Zejména Eriku si s nikým nespletete. Bojové scény mi pak přišly dost nepřehledné, v manga stylu. Tenhle komiks naštěstí nestojí jen na soubojích. A protože jsem si čtení opravdu užil, s těmito menšími výhradami, dávám 9/10. Už se těším na pokračování, které má vyjít v srpnu 2024.
Ukuti v ohni
David Weber
V této sbírce jsou jen tři povídky. Povídka Bezcitní je akční honička za únosci, kteří se nerozpakují využít dítě k politickým účelům. Hlavními protagonisty jsou korunní princ Michael a Judith, která v předchozí povídce utekla společně s dalšími ženami z fanatické Masady (70 %).
Válečný akt je pak snahou jednoho muže podvést Havenskou vládu a při tom tento podvod přežít. Tahle povídka mi přišla dost nezajímavá a o něco se zlepšila až na konci.
Smím prosit je naopak skvělou povídkou odehrávající se těsně před začátkem série o Honor Harringtonové, kdy Honor se jako komandér zastaralého torpédoborce rozhodne zúčtovat s otrokáři ve Slezské konfederaci, a to navzdory tomu, že z politických důvodů může být z námořnictva vyhozena.
Po povídkách pak následuje technické pojednání o zbraňové technice Honoverse. Pro čtenáře libujících si v technické hantýrce tohoto světa zajímavé počtení, pro ostatní něco, co lze bez výčitek zcela vynechat.
Jantarové oči
Vilma Kadlečková
Netradiční sci-fi, do kterého jsem měl potíže se začíst. Hodně se tu řeší mimozemské náboženství, které evidentně bude hlavním kamenem celé série. A to mi moc nesedlo.
Hlavní lidské postavy mi pak přijdou dost jednostranné. Lucas se neustále chová hodně arogantně a povýšeně, Pinky je nesmělý roztřesený uzlíček nervů, až se divím, že se dožila tak vysokého věku a nespáchala sebevraždu, Fiona je pak sobecká fanatička myslící jen na své vlastní cíle. Žádná postava mi tak nepřirostla k srdci a důraz na jejich negativní vlastnosti mi po nějaké době začal vadit. Je něco divného na tom, když více pochopení mám pro jednání některých mimozemských postav, než pro jednání lidí.
Po přečtení jsem nabyl dojmu, že celá tahle kniha je jen zdlouhavým úvodem do celé série, kdy to nejdůležitější se odehrává až na posledních 50 stranách. Na jednu stranu jsem zvědav, kam bude dál tenhle příběh směřovat, ale na druhou stranu si nejsem jistý, zda jednání hlavních postav snesu v tomhle duchu v dalších pokračováních, když už teď mě štvou.
Sharpův nepřítel a povídka Sharpova šarvátka
Bernard Cornwell
Kniha začíná krátkou povídkou, kdy Sharpe je nucen bránit s malou jednotkou přechod přes most.
Samotný román je pak to samé, ale v daleko větším měřítku. Nejprve se zde řeší porážka armády dezertérů, aby to následně přerostlo v obranu průchodu průsmykem, kdy proti němu stojí několikanásobný nepřítel. Sharpe zde využívá nejen svého bojového umění, ale také velké vynalézavosti, aby nepřítele zdržel, než se k němu dostane pomoc. Povinná milostná vsuvka tentokrát nebyla tak dlouhá, aby se stala otravnou. A pokud vás to při čtení názvu knihy ještě nenapadlo, objeví se zde Sharpův zavilý a podle svých vlastních slov nesmrtelný nepřítel. Tentokrát mi ale přišlo, že nebyl využit tak dobře jako v jiných dílech.
Sharpova čest
Bernard Cornwell
Majoru Sharpovi je čest dražší, než jeho život nebo postavení. A jeho čest ho tak přivede do řady problémů ohrožujících obojí. V tomhle díle si tak vychutnáte Sharpovy problémy ve velkém. Až na posledních 50 stranách se pak dočkáte také jedné velké bitvy. Seržanta Hakeswilla pak na postu nemesis vystřídává francouzský důstojník major Ducos, který se poprvé představil v Sharpově nepříteli. Sharpe pak v tomhle díle jde od jednoho průšvihu ke druhému, jakobyho opustilo jeho pověstné štěstí.
Sharpův regiment
Bernard Cornwell
Válka ve Španělsku se chýlí ke konci, aby se přesunula na území Francie. Sharpův batalion však trpí nedostatkem nových rekrutů. Sharpe se tak se seržantem Harperem vydává do Londýna, aby zjistil, kam se mu ztratily jeho posily.
Setká se však s korupcí na nejvyšších místech, kdy marně hledá druhý batalion, u kterého se zdá, že existuje jen na papíře. Ale nebyl by to Sharpe, aby se do toho nevrhnul po hlavě bez ohledu na možné následky. A tak si jen říkáte, zda to pro Sharpea dopadne dobře, nebo zda bude opět degradován, nebo ještě něco horšího.
Pokud dáváte přednost bitvám před Sharpovými eskapádami, tak tady se dočkáte jediné kratší bitvy jen v epilogu.
Zabij, nebo budeš zabit. Kniha druhá
Ed Brubaker
Druhý díl je lepší, než ten první. Dylan už zde není tolik pod vlivem démona, ať už je či není skutečný. To ale neznamená, že by se vzdal svého vraždění. Dylan totiž zjistí, že není dobré naštvat mafii, která hledá své nepřátele tak dlouho, dokud je nenajde. A tak mu nezbývá, než si to s mafií, která mu pomalu šlape na paty, nadobro vyřídit.
Cyberpunk 2077: Máš moje slovo
Bartosz Sztybor
Rychlá jednohubka ze světa Cyberpunku v tom správném stylu, kdy hlavní postavou je žena v pokročilém věku, která doufala, že prokleté město nechala již dávno za sebou. Jenže její minulost ji nakonec stejně zase dojde a ona se musí do Night City opět vrátit, aby vyrovnala staré i nové účty.
Kromě prostředí tu ze hry moc neuvidíte. Příběh se točí kolem gangu Valentinos, ale kromě jedné postavy jsem si nevšiml, že by se v komiksu objevily nějaké další známé postavy.
Honořina mise
David Weber
(SPOILER) Hvězdné císařství Mantichora stále více zabředává do agresivní reakce Solárního svazu na zničení jedné z jejich válečných lodí. Tentokrát se musí vypořádat s větším uskupením lodí bojové stěny Solárního svazu. Jenže svaz ve své aroganci stále nechápe, že už se dlouho nemůže považovat za nejsilnějšího kohouta na smětišti. Velmi dobře se čte, když to Mantichora těm namyšleným panákům nandá.
Ale právě proto, že se Mantichora řítí do konfliktu se Solárním svazem, je nutno si to konečně vyřídit s Havenem. A proto je také Honor vyslána přímo do středu Republiky Haven i s osmou flotilou, aby tento dekády trvající problém konečně vyřešila.
V tomhle díle se také konečně dočkáme mesanské akce Zátoka ústřic namířené proti Mantichoře. Pro mě asi jeden z těch nejhůře stravitelných (myšleno pocitově, ne čtenářsky) okamžiků celé série, kdy se jedná o těžké bodnutí do zad vůči někomu, kdo to vůbec nečeká. Navíc při bodnutí zde útočník nebere ohledy na vedlejší oběti.
Naštěstí i po tak velké ráně tu na čtenáře alespoň na závěr čeká něco pozitivního, takže nekončíte s tak špatnými pocity, jako po útoku Mesy.
