HakuTheDeadBoi
komentáře u knih
Pýcha a předsudek
Jane Austen
Pýcha a předsudek mi učarovala. Intriky a faleš, glosované s trochou zdravého cynismu a ironie, složité charaktery, mívající "veřejnou" a "soukromou" tvář. Vlastně se nic moc neděje, protagonisté se jen schází, intrikaří, lžou, plánují, manipulují, svádějí a všelicos namluví.
Naprosto dokonale čtivé a strhující, inteligentní, se zajímavými protagonisty (zejména těmi ženskými, poutavých ženských postav je, zejména teda v převažující muži psané literatuře, nedostatek), i když nakonec asi trochu předvídatelné.
Rozhodně jedna z nejčtivějších klasik vůbec.
Jak chutná moc
Ladislav Mňačko
Úchvatně děsivé, (pravděpodobně) dost realistické svědectví o tom, co s lidmi dělá moc, bez ohledu na to, jací byli v dobách, kdy žádnou moc neměli. Podivuji se, že taková kniha v roce 1967 vůbec mohla vyjít.
Král Krysa
James Clavell
Tak tahle kniha bude patřit k těm ikonickým v mém životě.
Naprosto podmanivé prostředí, Clavell je navíc mistr vypravěč a udrží pozornost čtenáře i na sedmi stech stran (Tchaj-pane, myslím na tebe), charaktery trochu zamotané (i když protagonista je absolutní Mirek Dušín :-D), King nejvíc rozporuplný, který lže všem, lže čtenáři a lže i sám sobě, takže se o něm dozvídáme, i z jeho vnitřních myšlenek, dost věcí vzájemně v rozporu a absolutně nekonzistentních - zde to ale jde na vrub komplikovanosti postavy, ne autorovu řemeslu.
Napínavé až do konce. :-)
Hordubal
Karel Čapek
Já osobně znám Čapka jako autora science fiction a s jeho jinými díly nemám tolik zkušeností. Hordubal mě ale absolutně porazil.
Čapek jako vždy naprosto vládne jazykem a po právu obhajuje titul nejtalentovanějšího a nejgeniálnějšího spisovatele, jaký tento národ kdy měl.
Hordubal ale, navzdory jiným jeho knihám, vyznívá dost depresivně. Od začátku se, kromě protagonistova vysněného idylického návratu, topíme v naprosté marnosti a zoufalém počínání, cítíme, že se schyluje k něčemu hroznému, a ono to nakonec přijde.
A nejhorší na tom je, že ve finále není ani koho vinit. Všichni jsou trochu špatní, ale nikdo natolik, aby ostatní měli právo se od něj nějak "očistit".
PS: původně za 4*, při psaní komentáře si ale uvědomují, že nemůžu než 5*.
Sputnik, má láska
Haruki Murakami
Neuvěřitelně tajemné v každém ohledu. Tajemství a za rohem další tajemství.
Lovestory o neopětovaném citu v podobě magického realismu, kde občas platí jiná pravidla, ale nikomu to neva.
Od chvíle, kdy K. odletí do Řecka, kniha prakticky neodložitelná.
Vypadá to, že Murakami bude další můj velmi oblíbený autor.
Věc Makropulos
Karel Čapek
Ještě jsem neměl tu čest vidět Čapka hraného. Někdy to musím zkusit.
Každopádně Věc Makropulos je velmi deprimující, ale vlastně optimistická. Žít déle než ostatní je naprd, žít tři sta let je taky naprd, takže jsme vlastně šťastní, že se dožíváme tolika, kolika se lidé dožívají přirozeně.
Jako vždy vytříbený styl jazyka, Čapek je stále mým velmi oblíbeným autorem.
Nebe
Mieko Kawakami
Mieko Kawakami se čte doslova jedním dechem.
Téma je ale hrozné, na čtenáře dýchne hloubka zoufalství. Nejhorší je střet dvou odlišných pohledů: Kodžimové, která vidí v šikaně mystický smysl, a jednoho z agresorů, který nevnímá oběti ani jako lidi s nějakou identitou, doslova z nich dělá jen boxovací pytle, které prostě zrovna byly po ruce.
Nedokážu si rozhodnout, co je horší: jestli si to zasloužit něčím, čím jsem, nebo se stát obětí jen proto, že svou neschopností se ubránit jsem příležitostí, jako čouhající peněženka náhle udělá v člověka kapsáře.
Neměl bych takové knihy číst, jsem poněkud citlivý na bezmoc a utrpení lidí, a prožít tenhle úděsný příběh mě stálo dost sil, přesto nelituju.
Konec světa & Hard-boiled Wonderland
Haruki Murakami
Tak z téhle knihy jsem si fakt sedl na zadek.
Téměř kyberpunkový příběh v jednom světě (šifry a kódování, tajní agenti, boj korporací), skoro až kafkovská fantasy v tom druhém.
Málokdy se mi stane, že narazím na knihu, jejíž prostředí je tak poutavě navržené a vyobrazené, že skoro až cítím, že se tam nacházím s nimi. V případě Konce světa to platí absolutně. Doteď vidím město za Zdí tak jasně, jako kdybych je právě četl, a nejspíš se tam brzy zase vrátím.
Co mě zaráží, je právě kyberpunkovost zápletky v prvním světě. Rok 1985, kyberpunk existuje v USA nějaké tři roky, Neuromancer vyšel rok před Koncem světa, i když je pravda, že Gibson viděl zrod budoucnosti právě v Japonsku.
A Murakami, který rozhodně není autorem čisté science fiction, musel být osvícen nevím kým, že dosáhl atmosféry, o kterou se tematická sci-fi scéna teprve pokoušela.
Touto knihou se Murakami dostal na seznam velmi oblíbených autorů.
Bílý tesák
Jack London
Můj velký hřích, že jsem nic od Londona nečetl do mých osmadvaceti let. Takových hříchů mám ale podstatně víc.
Bílý Tesák je neuvěřitelně čtivý příběh plný napětí, krutosti, bolesti, dobrodružství a přírody. Rozhodně to nebyl ztracený čas.
Příběh služebnice
Margaret Atwood
Nějak si nemůžu pomoct, ale tahle kniha má daleko větší hodnotu společenskou než literární.
Nemůžu nakonec říct, že by mě vůbec nebavila, ale postavy trochu nijaké, literární styl celkem obyčejný, předvídatelné; nakonec ani sama ta dystopie na mě moc nezapůsobila.
Nicméně jsem si na ni vzpomněl, jakmile začalo v USA to zakazování potratů. Člověka zamrazí.
Tak jako tak, literárně slabé.
Spánek
Haruki Murakami
Já Murakamiho kratší díla prostě nechápu. Jako kdyby všechno utnul v nejlepším, a dokončení nechal na čtenáři. Tohle už se skoro ani nedá nazvat otevřeným koncem, jako spíš koncem interaktivním: nejen, že to nedopadne, ale stále nerozumíme, co se vlastně děje.
Jinak na první pohled kniha o velmi nudném životě, s dotěrnou otázkou "a to je jako všechno?", přičemž únik z rutiny, ať je jakýkoliv, skýtá jistá nebezpečí.
Na druhý pohled – kdo ví?
Ocelové město
Jules Verne
Nevím proč, ale přijde mi, že to buď nepsal Verne, či jen Verne přepsal text někoho jiného. Technicky málo podrobné, na Vernea až zběsilý tah na branku, strašně přímočaré.
Bavilo, ale Vernea znám trochu jinak.
Neználek ve Slunečním městě
Nikolaj Nikolajevič Nosov
Už je to dlouho, co jsem ji četl (víc jak dvacet let), každopádně tehdy mi velmi učarovala. Snad ten pocit přežije i první čtení dospělýma očima.
Vetešnictví pana Nakana
Hiromi Kawakami
Bavilo. Malé epizody, zdánlivě banální, podané skoro až lyricky.
Na autorku jsem narazil úplně náhodou, když jsem hledal knihy od jiné Kawakami jménem Mieko.
Určitě mám v plánu prozkoumat další knihy této Kawakami.
Čáry
Rjú Murakami
Můj druhý Rjú Murakami, znovu prasárna, znovu je mi zle.
Řetězec příběhů, které ukazují druhou a velmi nesympatickou tvář Japonska, sem tam okořeněné trochou absurdního a cynického humoru.
Čte se ale jedním dechem, stejně jako V polévce miso.
Svět, který stvořil Jones
Philip K. Dick
Strašně se mi líbí to zoufalé nepochopení, kdy Jonesovi přisuzují božské schopnosti, přičemž on je jen otrokem sebe samého. A nemůže to nikomu říct, protože to nikomu neřekne, a oni nevědí, že by se ho na to měli zeptat.
Jinak trochu střídmější Dick, opět zajímavá hra s realitou, ale ne tak ujetá jako jiné, i charaktery jsou zde vykresleny poněkud slaběji, asi by chtěly víc prostoru. Každopádně mě to bavilo a Dick je z toho stále cítit.
Jestli si na Dickovi něčeho cením, není to ani tak společenský komentář (zmiňované reflektování nacismu, které podle mě spíš sloužilo jako materiál, protože tu válku nějak zažil, než že by mu šlo o studii Hitlerovi podobných), ale jak decentně boří zažité opory v podobě reality, kterou bez výhrad přijímáme. Nejednoho čtenáře, jako i postavy v knize, určitě napadalo, jak by s tím asi Jones mohl vyčůrat, či na čem by ho mohli doběhnout, a přesto musejí všichni dojít k pocitu beznaděje a absolutně NEkontroly čehokoliv.
Anebo si stačí užít nápaditý dystopický příběh. :-)
Exit West
Mohsin Hamid
Exkurze do jiného prostředí. Dokud jsme byli na Blízkém východě, bylo to celkem zábavné, jakmile protagonisté migrovali, kniha se stala chaosem, který nic moc nevysvětlil, postavám ani tomu, co se děje, jsme příliš neporozuměli.
Možná je to záměr, možná jsem si z toho měl odnést právě ten pocit cizosti a nepochopení, ale literárně to moc nefunguje.
Dívka jménem Sus
Jonas T. Bengtsson
Těžko říct, co si o téhle knize myslet.
Přečtená skoro na jeden zátah, taky je dost krátká, ale stejně mi něco chybělo. Kniha o naprosté beznaději, o předurčenosti lidí z ghetta k životu v ghettu.
Největší zklamání je asi nerozehraný vztah mezi Sus a tajemným muzikantem, ale hádám, že to tak bylo schválně. Já sám bych něco nadějného na konci uvítal, možná jen nerozumím severské realitě.
Piercing
Rjú Murakami
Mám asi štěstí, že jsem nečetl anotaci, narozdíl od komentující pode mnou, takže jsem očekávání neměl, kromě toho, že je to Murakami.
Takže: třetí Rjú Murakami, potřetí je mi zle. Detaily naturalistické, japonsky fetišistické, strašně napínavé, i když jsem spíš doufal, že se v něm něco zlomí a na celý plán se vytento, než že by se mu to snad podařilo. Ve výsledku rychlá jízda přečtená na jeden zátah, přestože děj připomíná zpomalený záběr na facku, kdy čekáte, až konečně přijde, a sto stran čtete o myšlenkách zúčastněných, od motivace k facce, přes nachystání k facce až po emoce, zatímco oba čekají, až rána dopadne. A nakonec to dopadne všelijak.
Nakonec se mi to ale zdá jaksi neukončené. Chtěl bych o trochu víc. I tak silné čtyři hvězdy.
Prsa a vajíčka
Mieko Kawakami
Cizí a trochu podmanivá, protože japonská žena je pro českého muže poněkud neprobádanou látkou.
Mieko Kawakami ale píše velmi poutavě a seznamuje čtenáře s problémy, kterým čelí v Japonsku svobodná žena (o některých ale raději nemluví, ty by se pak hodily spíš do knih Rjú Mirakamiho), navíc žena, která chce odnosit a vychovat dítě naprosto sama.
Nejednou mě napadlo, jak málo porozumění a ochoty pomoci chybí mezi lidmi, a to nejen v Japonsku, a tak vyrábíme problémy a překážky pro ostatní tam, kde by stačilo prostě jen nechat ostatní na pokoji či jim jen trochu usnadnit cestu.
Snad abychom se o vlastní nepovedené životy mohli podělit s nimi.
Velmi zajímavý pohled do cizího světa, který ukazuje i ty problémy, se kterými se čtenář na vlastní kůži nesetká.