hermína14 komentáře u knih
Takové poklesky si nechám líbit. Jsou momenty, kdy někomu chcete přečíst povídku, ale není vám rozumět, protože bubláte smíchy, jak si to živě představujete...(třeba u karet a Melpomena)...lidi se pak smějí sice jenom vám, ale copak to nakonec vadí?
Bulgakov to psal nehorázně dlouho, mně to taky trvalo přečíst "věky"...a v obou případech to stálo za to:). A vzhledem k dokonale padnoucím ilustracím Borise Jirků knihu obdivuju dvojnásobně!
Působivé, strhující, šamanské...bylo občerstvující se oprostit od "zcivilizovaného světa" a přestat se na chvíli utápět ve všedních blbostech...
Zásah. Dokáže na stránce vyjádřit tempo, dynamiku i intonaci. Děje se tu všechno - vně, uvnitř hrdinů a čtenářů. Myslela jsem, že jsme to my...ale je to o vás.
"Právě na veřejných místech, na pozadí cizích lidí poprvé začali mluvit o možnosti žít jinde,kde jiní nežijí."
"Úspěšná procházka byla taková, na které nikoho nepotkali."
"Jak nesnášeli toho člověka, který má dva domovy a vlastní stovku věcí, které vůbec neužívá; a ještě vlastní rekreační duplikát celé té stovky neužívaných věcí."
Bezmoc, přizpůsobivost, přežívání. Strach a nenávist jsou silné zbraně, které umí samy sebe nabíjet. Takto rozdané byly karty už mockrát, ale její STYL mě okouzluje. Je křehký a míří přesně do středu; v tom je jakási nepolapitelná dravost.
"V matčině mysli se usadil příběh a on ho nedokáže přepsat."
"Já myslím, že každý dokáže někomu ublížit, pokud k tomu má opravdu dobrý důvod."
Možná by nám i lidé z okolí mohli převyprávět své neuvěřitelné životy, kdybychom uměli poslouchat. Kdybychom se uměli ptát. Kdybychom to s nimi vydrželi:). Tady je to bezpečné; když je informací moc, stačí zavřít knížku, nechat doznít historku a na další se vrhnout zítra.
"Existuje něco, co nás přesahuje, to uznávám, ale ne že bych se v tom musel nějak speciálně hrabat."
"Vždyť naše poznání skutečnosti není víc než tlustá kniha o kočkách, ležící vedle kočky."
Motivační kniha? O spokojenosti na dosah a věčné nespokojenosti? Největší dojem na mě udělalo těch pár vsuvek o tom, co se nestalo a mohlo; stačilo tak málo.
"Fascinovalo ho, jak je křehká, přestože dokáže být samostatná."
Chvílemi mě rozčilovala, ale záviděníhodná byla ta její čirá upřímnost; k sobě samé, ke čtenáři:) a nakonec i k onomu ztracenému nepraktickému Gustavovi. Když si po letech žalostných vynadali, rozsvítilo se slunko (s paprsky Freuda). Hudba v hlavní roli a věty v doslovu nechaly knihovně vyblednout červenou barvu.
"Kam se poděje má energie, moje sny, mé vášně, až se naučím být rozumná?"
"I pokud jsem špatný člověk, jsem sama sebou."
Naivita tomu sluší. Starší kamarádky Gaarderova Sofie a Coelhova Veronika by si s Norou určitě měly o čem popovídat. Pakliže přisoudím chvíle, kdy se filozofka s přehledem doptává jako máňa v ušmudlané zástěře, zmatení z "přestupu", můžu být spokojená; přes odhadnutelnost se příběh čte pěkně a člověk z něho vyleze "s nadhledem usmátý".
"Ona se pro tenhle život nehodí."
"Některé pravdy jsou prostě nesdělitelné."
"...milion a milion rozhodnutí. Některá jsou velká, jiná malá. Ale pokaždé, když se rozhodneš pro jednu možnost místo jiné, změní to výsledek."
Nespokojené a neukotvené postavy touží po změně; od nepatrné, sotva čitelné, po zásadní a mosty bořící. Ti spokojení vypadají jako bulíci a přitom tvoří onen pevný sloup, o který se lze opřít...nebo se od něj raději odrazit?
Možná se nic nestalo, ale dozvěděli jsme se všechno. Pohnutky žen jsou tak dokonale nastíněny, že každý jejich čin i myšlenka se dají soucitně pochopit. Osvěta:)?
"V takovou chvíli vnímala vnější svět jako bušení otravných návštěvníků na sklo podmořského akvária."
"Život se tím najednou naplní a při pohledu zpět se zdá prázdný."
Tak dokonale a podrobně popsat prostředí a celý systém dokáže snad jen analytický filozof:) nebo snílek. Nejdříve jsem chtěla letenky na Pálu, ale možná by stačilo chvíli pálansky myslet...nebo zkrátka myslet.
"Je tak nešťastný, že se směje jako hyena."
"Naši lékaři jsou placeni za to, že jsou lidé zdraví."
"Už od dětství se učí, jak lze plně vnímat svět...proč bychom se tedy měli uchylovat ke skútrům, whisky, televizi, Billymu Grahamovi nebo jiným druhům vašich rozptýlení a náhražek?"
Je to čtení hebké a zpomalující, ale ten příběh si v něm musíme přidat sami. Možná je lepší, že každý ten svůj. Čtvrtá hvězda je za úvod; pokračování v takovém duchu by mi knížku povýšilo na skvost...
Nejvíce o sobě pochybují ti, kteří se snaží poctivě odvést co nejlepší práci. A mohou mít všelijaké důvody. Navíc to vypadá, že soužití je překážkou k upřímnosti a důvěře. V hlavní roli subjektivita, radost z bádání a žárlivost.
"To je ale nápaditá holka, škoda, že ji nedokážu snášet víc než hodinu."
"Školství...je nutno znovu promyslet tak, aby všem, úplně všem, a zejména vyučujícím, poskytlo nástroje, aby snili o vlastní výjimečnosti a ve vhodné chvíli se probudili a šli ji uskutečnit."
Povídky už dospěly do věku dědečka, ale vůbec nezestárly a nezešedivěly; možná proto, že hlavními postavami nejsou žádná ufa ani vetřelci..ale my. Kaleidoskopem a Poutníkem bych si klidně vytapetovala kuchyň:).
"..patříte k unavenému národu, který už dlouho žije bez víry, a vy tolik chcete věřit, že se sám sobě pletete pod nohama."
Neotřelé, živé a dynamické. Styl je pronikavě sympatický a každá povídka úplně jinak tepe...a do živého:)... jásám nad schopností zatočit s výhodnou telefonní nabídkou.
"Advokát se díval z okna na dva ukrajinské dělníky (neurochirurg a profesor literatury), jak nosí pytle s cementem."
"Soudit ho nemohu, Josífku, co bych to byl za faráře...ale svině to je strašná, o tom žádná."
Toto jsou motivační knihy! Školometství je vykopnuto sebeironií, hesla poražena přisprostlým klením a nakažlivou radostí z bláznivin a problémům se neříká výzva, ale přizvou se kamarádi...na zdraví členům Klubu (i těm bývalým:)).
Nemá slitování s nikým; zvlášť se sebou se nepáře ani trošku. Doufám, že to psaní bylo více očistné než bolestné...
Kluci jsou křehká stvoření a holky se je snaží zachránit, leč moc se jim to nedaří. V ženách je křehká dušička a ony se ji snaží nerozbít, motají se u toho strachy a při tom leccos "zdemolují". Pouta mezi spřízněnými smutkem a běsy jsou cítit, ale je TAK těžké se k nim přiznat...(a někdy je prozíravé nevypínat telefon).
Vypadá to chvilku lákavě, mít navíc čas spánku...ale pokud si se sebou a svými myšlenkami nevíme co počít ani přes den, pak je to vesmírně děsivé... a z té svobody vyroste zase samota (jen o třetinu nafouklejší).