hermína14 komentáře u knih

Nakonec nebylo důležité, co se stalo či nestalo, ale jak se k tomu za těch 41 let přeživší postavili a jak si to za ten dlouhý čas v hlavách poskládali, obrousili, doostřili ...abychom mohli ty zubem času tisíckrat ožužlané myšlenky číst v dokonalé podobě. Generál si zabral většinu příběhu pro svá slova, leč Konrád tomu dal vykřičník a zvýrazněné písmo svým mlčením. Kdyby mi ta kniha patřila, podtrhávala bych a pak čekala na podtržítka svého spřízněnce, abychom mohli ještě pár dní přemítat a diskutovat.

„…ten, kdo křečovitě chce všechno vypovědět tomu druhému, možná právě proto mluví o všem s takovou bezpodmínečnou upřímností, aby nemusel mluvit o něčem, co je důležité a podstatné.“

6 07.12.2018

Pro mě se tu kloubila špetka bezohlednosti a hromada soucitu a ohleduplnosti. Touha sourozenců zůstat pohromadě a neprozradit světu nic mohla vést klidně k daleko horším koncům...závěr přišel v pravou chvíli. Už bych to napětí neunesla (v další, přesně odměřené, desetistránkové kapitole).

7 27.11.2018

Atmosféra dokonale čitelná... ponuré, upršené a žádná šťastná postava. Přesto z toho neleze deprese ani vztek, jen malé rozčarování a chvílemi i oddech, že hrdina šel dál sám a bez vás. Jako když jedete vlakem, často přestupujete, vidíte kusy příběhů a můžete si s nimi pak počít cokoli. A titul se mi i v jiných povídkách dral z hrdla:).

1 25.11.2018

Nechala jsem se dobrovolně unést, očarovat a vdechla porci svěžesti, naděje a čiré radosti. Zalévárna mě dojala, ilustrace pohladily a korektorky trochu rozladily:)...

3 24.11.2018

Místo psa tam mohl být klidně malý kluk, který je rozptýlen v poušti "všehoschopna" bez břehů, plotů a bez možnosti odpykat si svoje skutky. A když ta chvíle přijde, je pozdě; vlastně to bylo milosrdnější s němou tváří...Márai je psycholog:).

4 22.11.2018

Už jen ty obrázky pana Nikla by nakrmily fantazii samy. A pravolevá orientace je k ničemu; básničky se točí hlava nehlava:)...a ještě jsou milé a vzácně chytré.

5 15.11.2018

Inspirující je úvod, ve kterém autor mluví o jídle a přísadách s takovou láskou, že si představuju, jak každý lilek, cuketu i papriku lehce pohladí. Fotky mají taky hodnotu pětihvězdičkovou, ale tím kouzlo končí. V drtivé většině receptů mě už 5. řádek sfoukne z těch nadšených výšin. Nevadí - název, fotka a letmý pohled na ingredience mně, "neposluše" kuchařské:), stačí...

3 11.11.2018

9 let jsem v ní listovala a kochala se obrazy, okukovala je a zkoumala:)..a pak přišel čas si ji přečíst; vložit život Mistra do vztahových i časových souvislostí a u jeho maleb přidat k pocitům "proč". A teď si zase budu listovat a uvidím možná hlouběji...?

2 11.11.2018

Chytré, svižné, promyšlené...to, že se konec dal uhodnout, vůbec nevadilo. Nebyl to pro mě ani příběh o náboženstvích a jejich pravidlech, ale o rozhodování o cizích osudech s nejlepším vědomím i s rizikem, že dopadnou s mírnou oklikou stejně "po svém"...jen v tom soudce bude mít mnohem hlouběji namočené svědomí...bylo fascinující a útěšné, s jakou vervou se Fiona, Mark a zřejmě i Charlie pouštěli do svých případů.

4 28.10.2018

To je nešetrné zacházení se čtenářem:), přímé, bystré a originální. Stesky, kolik hudby MOHL Désiré v životě poslouchat a kolik míst navštívit, kdyby nebyl "usměrněn" svou příšernou manželkou, která vždycky ví všechno nejlépe, působí dokonale varovně...leč, podařilo se mu zrežírovat aspoň konec a věnoval tomu veškeré své úsilí a schopnosti...a to mi kupodivu připadalo dost optimistické (vždyť máme ještě čas nebýt opozdilci..?)

5 21.10.2018

Některá spojení vyvolávají to překvapivé a objevné jéé (svou ozvěnu si volám) a poslední stránku můžu uzavřít slovy básnířky - "cosi se ve mně tmí"; ta zádumčivost mě baví...

1 20.10.2018

Je to pro mě nové; dosud jsem se u Žáčka smála a dnes jsem zasněná ... a dojatá...

3 19.10.2018

Inu, ženy jsou už takové...a důvody našich rozhodnutí jsou nečitelné; na rozdíl od knížky..

1 19.10.2018

Smích v první části vystřídalo lehké mrazení (Twain se s nikým nepáře) a skončila jsem s vážnou tváří, neb "člověk je jediný krutý, hrabivý, pomstychtivý tvor bez rozumu...", což bylo experimenty v kapitole poslední dokázáno:)...no, moudrý nadhled a sžíravá satira...

8 15.10.2018

Tudy vede určitě cesta pro dětské papučky k lásce k poezii...

4 14.10.2018

Byla to první knížka, která mi kdysi pradávno, po dočtení, nedala spát..nechtěla jsem, aby to skončilo, aby se hrdinové rozdělili, aby se vydali každý svou cestou...ani aby byl konec zajetí, protože mi bylo líto Krále...(a to jsem u sebe nemohla pojmout:))...bylo to první setkání s tím, že "dobrý konec" mi nemusí přinést úlevu a radost...
děkuju, tati, že´s mi ji tenkrát nesebral...

13 14.10.2018

Takové poklesky si nechám líbit. Jsou momenty, kdy někomu chcete přečíst povídku, ale není vám rozumět, protože bubláte smíchy, jak si to živě představujete...(třeba u karet a Melpomena)...lidi se pak smějí sice jenom vám, ale copak to nakonec vadí?

8 14.10.2018

Ano, ano, ANO..to se ve mně ( místy i nahlas) ozývalo při čtení. Vlastně se dá základní myšlenka aplikovat na jakoukoli práci s lidmi...respekt, podpora, mantinely..a to vše s rozvahou zabalit do "zábavného papíru"...děkuju a v radosti posílám dál...

3 14.10.2018

Krásný nápad, pobýt s každým na tržnici chvilku a pak ho pustit ze zorného pole, aby se třeba ještě za pár okamžiků mihl kolem...přeskakovat se mi nic nechtělo a ten kávový příběh...hmmmm, TAK voněl...

3 09.10.2018

Zběsilé, bezohledné a o nás ...jediná jistota příběhu je, že krev není voda ...a místy jsem si připadala jako ve světě Tarantina:)

3 07.10.2018