hermína14 komentáře u knih
Ty verše sladce chutnají, a když se vysloví, zní stříbrně. Kloužu-li po nich jen očima, vypadají, jako když se do rampouchu opře slunko...a taky voní...zkrátka, zase u nich sedím jako to děcko na mýtině a nemusím se starat o čas...
Bylo posilující a skoro pohádkové sledovat tu cestu od zaseknutí a rezignace, přes balancování mezi výbuchem agresivity a zlostným mručením až po očistný pláč, sebepřijetí a vyrovnání. Je krásné číst, že stojí za to rozdávat a nevzdávat to...
Po většinu času se mi v hlavě rozprostíral též KDP:), ale poslední kapitoly ho uvedly na pravou míru; nezrušily ho, ale osvětlily, že to je v pořádku.
"Nebyla básnířka. Byla báseň."
"...na každou střechu v Nice sněžili racci."
Smála jsem se dost až ke kalendářům na rok 2021... pak to zřídlo, ale na hlasitosti neubralo, což se cení. Možná proto má slam tak krátkou stopáž:), Rimmere. Bridget Jonesová křížená s Guru Duškem, Ajťáky a Martou a Věrou. Ta 4. hvězda je za soudce Ooku...
Jak dlouho jsem tu cestu odkládala...a z nakročeného jsem utekla; ze strachu, že neudržím hlavní linku, že se pomátnu. Ale zvědavost mě stejně dovedla, kam se Mistrovi zachtělo.. a líto mi bylo, že už končíme (možná jsem se pomátla:)). Inu, fenomén Ajvaz...
Než postava pořádně otevře pusu, dozvíme se o jejím životě první poslední, ale to není zdaleka všechno; ta až děsivá následná upřímnost, sebezpytování a rozhlodávání vlastních rozhodnutí vede k zamyšlení, jestli je potřeba pořádně sledovat "znamení" a nechat se vést čistým instinktem nebo řádně všecho uvážit a plynout s proudem. Možná jen stačí potom svou cestu nezpochybňovat...ale ani to nám nezaručí, že nás to jednou nedoběhne a nesmete:). Čtení rozhodně v člověku nezanechá klid... a to je dobře.
Oči nenasytně požíraly další a další řádky bez chvíle odpočinku; možná proto tak málo odstavců:)... pocit, jako když vás moudrý společník zasvěcuje do neznámého...visíte mu na rtech. Ajvaz tvoří nádherné světy; jsou tak plastické, že scénograf by neměl žádnou práci s vymýšlením. Mravenci mě uchvátili:).
Moudrost, pokora, víra a SMYSL pro humor se tady vzácně snoubí...a kdo by v takové společnosti nechtěl uvíznout déle než 237 stran?
jména postav a moravský dialekt čínské galérky mě málem přivedly k šílenství; do konce jsem si nebyla úplně jistá, kdo je kdo, pokud nebylo přidáno "povolání":), ale kyprá groteska to je vskutku odsýpající...a pobavil mě i ten zákmit, že nakonec nad tím vším hemžením krys sedí u jejich klece jiný drak a číhá...
a opět píše, jako by navlékal jahody na stéblo trávy; člověk se musí usebrat, ztišit a nenechat se rušit, aby je ochutnal všemi smysly. Citace mě nejdřív rušily, ale vzala jsem je na milost:) (ano, v deníku mají smysl)...Cognetti volí slova tak opatrně, jako kroky na úzkém hřebenu... toho si cením... a navíc to vzbuzuje touhu po jaru a nadhledu
Plné života...každý se před něčím schovává, ale nikdo není zbabělec...a v kopcích to tepe, bublá, voní....hladí a konejší, aby všichni pak udělali to, co musí...?
Kromě Viewegha, jenž se, nevím proč, pasoval na znalce dívčích duší a pohnutek, mě pobavili všichni... Schiele potěšil (ač wikipedie přímo řvala), slamerová povídka nadchla, pes na konci potápění mě rozesmál, boj o vodu bavil, detektivka plula očekávaně a od madam Notaro si ráda ještě někdy něco přečtu...
Při tom hltavém čtení jsem se nejvíc těšila do Palerma, ale bála jsem se o všechny... přestože paní advokátka musela ujít kus cesty, aby mi přestala lézt na nervy:). Před otočením každé stránky jsem se děsila, co se jim stane, kde se to zvrtne. Ale tím " hladkým" průběhem to tančilo na hraně červené knihovny. Feminismem se tady nechci zaobírat ...bytosti toužící po štěstí a zvratech v osudech mohli být klidně muži (třeba utrápený chytač krys, nadaný muzikant s rodinnou firmou a nemocný ředitel banky) ?
Nakonec nebylo důležité, co se stalo či nestalo, ale jak se k tomu za těch 41 let přeživší postavili a jak si to za ten dlouhý čas v hlavách poskládali, obrousili, doostřili ...abychom mohli ty zubem času tisíckrat ožužlané myšlenky číst v dokonalé podobě. Generál si zabral většinu příběhu pro svá slova, leč Konrád tomu dal vykřičník a zvýrazněné písmo svým mlčením. Kdyby mi ta kniha patřila, podtrhávala bych a pak čekala na podtržítka svého spřízněnce, abychom mohli ještě pár dní přemítat a diskutovat.
„…ten, kdo křečovitě chce všechno vypovědět tomu druhému, možná právě proto mluví o všem s takovou bezpodmínečnou upřímností, aby nemusel mluvit o něčem, co je důležité a podstatné.“
Pro mě se tu kloubila špetka bezohlednosti a hromada soucitu a ohleduplnosti. Touha sourozenců zůstat pohromadě a neprozradit světu nic mohla vést klidně k daleko horším koncům...závěr přišel v pravou chvíli. Už bych to napětí neunesla (v další, přesně odměřené, desetistránkové kapitole).
Atmosféra dokonale čitelná... ponuré, upršené a žádná šťastná postava. Přesto z toho neleze deprese ani vztek, jen malé rozčarování a chvílemi i oddech, že hrdina šel dál sám a bez vás. Jako když jedete vlakem, často přestupujete, vidíte kusy příběhů a můžete si s nimi pak počít cokoli. A titul se mi i v jiných povídkách dral z hrdla:).
Nechala jsem se dobrovolně unést, očarovat a vdechla porci svěžesti, naděje a čiré radosti. Zalévárna mě dojala, ilustrace pohladily a korektorky trochu rozladily:)...
Místo psa tam mohl být klidně malý kluk, který je rozptýlen v poušti "všehoschopna" bez břehů, plotů a bez možnosti odpykat si svoje skutky. A když ta chvíle přijde, je pozdě; vlastně to bylo milosrdnější s němou tváří...Márai je psycholog:).
Už jen ty obrázky pana Nikla by nakrmily fantazii samy. A pravolevá orientace je k ničemu; básničky se točí hlava nehlava:)...a ještě jsou milé a vzácně chytré.
Inspirující je úvod, ve kterém autor mluví o jídle a přísadách s takovou láskou, že si představuju, jak každý lilek, cuketu i papriku lehce pohladí. Fotky mají taky hodnotu pětihvězdičkovou, ale tím kouzlo končí. V drtivé většině receptů mě už 5. řádek sfoukne z těch nadšených výšin. Nevadí - název, fotka a letmý pohled na ingredience mně, "neposluše" kuchařské:), stačí...