Hesonit komentáře u knih
Skvělé v rovině historického románu, báječně odlehčené inteligentním, často zábavným fantasy aspektem. Oceňuji autorovy vysvětlivky a poznámky.
Pustit se do tématu nesmrtelnosti a vnést do něj něco nového, důležitost slov, jména, zanechání otisku v paměti, hledání skulin v kletbě zapomnění, je výzva. A Victoria Schwab ji nejen přijala, ale i v ní uspěla. V rámci příběhu položila i několik zásadních existenciálních otázek, navíc formou, jakou zvolila, dokázala navodit pocit tří set let prožívaných, užívaných i protrápených. Přitom styl jejího psaní je lehký a plynule směřuje k cíli. A ten není laciný ani křečovitý.
Jen by Slovart mohl knize dopřát lepší a voňavější provedení.
Naprosto skvostně provázaný design knihy (desky, přebal, motiv na předsádce, oddělení tematických celků symbolem nekonečna) s obsahem.
Jako by autor měl kostičky z lega a postupně z nich stavěl příběh, v němž lidská bohorovnost, bezohlednost, touha měnit minulá rozhodnutí, být šťastný a nikdy neselhat vedou k totální destrukci. Příběh ponechává prostor k vlastním představám a pokračování možných scénářů, což pokládám za skvělé.
V rámci tématu narušování časoprostoru a jeho lineárnosti moc pěkný příběh bez filosofování, moralizování, s reflexí skutečných vzorců lidského chování.
Je patrné, že příběh vychází z niterné znalosti prostředí, prožité zkušenosti s návštěvníky hradů a zámků, jejich nezájmem o prezentované a touhou po „autentických zážitcích“. Vypravěčský styl je živý, řízný, čtivý, až s úpornou snahou o vtip. Někdy méně je více a u této knihy to platí dvojnásob.
Druhý a třetí díl se drží nastavené laťky, čtvrtý vykazuje úpadek.
Je skvělé, když autor/ka píše zasvěceně. A tady opravdu zvolené téma a vhled do oboru spolu tančily. Velmi čtivé, sem tam klišé, ale v tomto žánru nevadí.
Hrdinky byly dobře zvolené, každá si nesla nějaké trauma, jedna tvář, druhá kořeny, třetí touhu získat uznání otce. Soudím, že gró knihy spočívá v tématu sebepřijetí a seberealizace a jejich měr.
Stylem vyprávění se Marťan neliší od Artemis, dokonce nechybí identické otázky, jimiž se autor obrací na čtenáře, typu: "Vzpomínáte?" Co mi bylo líto, že i když jde o dva odlišné typy hrdinů (zde vědec, v Artemis samorost) jsou svým způsobem vyjadřování naprosto stejní.
K mému překvapení se mi líbil Marťan víc jako film, který vynechal toliko putování k MAV Aresu 4 a je chudší jen o několik málo vysvětlujících detailů. Matt Damon, zdá se mi, dodal svému hrdinovi charisma, které z knižní předlohy není patrné. Navíc film nevyznívá tak naivně stran lidské obětavosti.
S rozčilením jsem si uvědomila, jaký strašný bordel po astronoutech zůstává nejen v zemských oceánech, ve volném Vesmíru, ale i na samotné planětě Mars (či kdekoliv, kam se dostanou)... Zkrátka, lidstvo hnojí všude, kam vleze, nebo kudy prochází. Andy Weir je dobrý, pečlivý autor, ale míjíme se. Milovníci vesmírných sci-fi si knihu jistě užijí.
Čtivé, hluboký psychologický vhled, bez sentimentu. Nejlepší histrorická detektivka (a ještě zasazená do starověku), jakou znám.
Velikánskou devízou knihy je úžasná jazyková úroveň. Miloše Urbana pokládám za mistra popisu, do nějž vetkne obraz i emoci čtenářsky uchopitelnou. Po dějové stránce je Hastrman dílo podivné. První část je „rok na vsi“, druhá „eko román“ s vyústěním pro mě zvláštním: Aktivisté obětují přírodní ochrannou entitu…
Ve srovnání s filmovou adaptací: Hastrman - Karel Dobrý překonal románovou předlohu. Katynka – Simona Zmrzlá naopak svou postavu zploštila a místo ženy-bohyně předvedla obyčejnou drajznu. Oceňuji, že film končí po první části, byť závěrečný obraz, týkající se druhé části románu, vyzněl, pro toho kdo nečetl, nejspíš nepochopitelně.
V rámci žánru - lehké úsměvné čtení cílené na ženy - rozhodně knížka obstojí na výbornou. Doporučuji všem, kteří vyhledávají pohodové příběhy pro chvíle odpočinku.
Gaimanův přehled, vtip, smysl pro situaci a psychologii postav, aniž změnil podstatu mýtu, je perfektní.
Svěží vypravěčský styl, rychlý spád příběhu. Novela založená na prncipu "moderní hrdinka se propadne do minulosti". Co nesmírně oceňuji, je věrná historická linka příběhu. Zuzana Francková si sice přibásnila podobu i charakter Elišky Kateřiny, dala jí dýchat něhou a láskou, přátelstvím a zbožnou odevzdaností, soucitem a moudrostí, nezměnila ale nic na faktech, která jsou známa. Moc se mi líbil závěr, kde autorka dotáhla, co se ví o osudech i ostatních postav. V kategorii dívčí román velmi pěkné. Pokud jde o zachování dobových reálií, podle mě přímo skvělé. Jakože historické romány, založené na jménu panovníka a slově mázhaus a jinak kde nic tu nic, nemám totiž vůbec ráda. Knížka z této kategrie má dát i něco víc než jen zábavu a akci.
Poseidonia je přesně taková, jak ji prezentuje obálka, a je dobré k ní přistoupit jako k nadsázce a parodii, asi jako když se chcete dívat na Limonádového Joeho či Pytlákovu schovanku. K takovému vnímání mají nebohého čtenáře navést slova jako „neuvěřitelná dobrodružství“ a „dechberoucí plavba“, „nepolapitelná lupička“, „excentrický milionář“ a „perla Amazonie“, dále pak v rámci textu četná oslovování čtenáře samotným autorem, který mu vnucuje určité přemrštěné emoce (jež čtenář nemá), čímž vytváří určité komično anebo se o to alespoň snaží. Tímto způsobem lze přijmout i lecjaké klišé, včetně samotného sapfického či spíše pansexualního ladění. Trochu přes čáru už byla pro mne poslední utopistická kapitola o celosvětovém míru a blahobytu, která celkové vyznění knihy shodila o patro níž.
Nejzajímavější na celém díle byl pro mne poznámkový aparát od překladatele a (spisovatele) Jana Kravčíka.
Na tomhle románu mě fascinoval absolutní soulad mezi postavami a výrazovými prostředky. Syrovost, vypočítavost, závislost, chorobnost toho všeho, hnus, jaký pocítíte, a přitom nelze říct, že dotyčná postava je jen záporná. Nebo jen kladná.
Konečně společenský román, který si na nic nehraje. Na nic, čím není. Chci tím říct, že jsem vděčná, že nám autorka o žádné z postav netvrdila, že je to inteligentní krasavice, abychom následně sledovali, jak je blbá a nemorální. Palec nahoru. Přesně takhle si společenský román představuju: otevírá závažná témata, postavy jsou jak ze života, dějí se věci, které se mohou stát. Velmi čtivé, svižné, plné zvratů a nečekaných odhalení.
To je tak úžasný příběh! Prostě Gaiman jak má být: magický, symbolický, mýtický, podvědomý, nevědomý, archetypální, trochu strašidelný, ale ne depresivní, moudrý. Ale i kdyby se četl jednoduše, zůstává stále skvělý. Navíc je kniha i parádně graficky zpracovaná.
Spíš než obsah a myšlenku oceňuji vypravěčský styl a lehký humor trefných hodnotících dovětků.
Málokdy se stává, že je autor mediálně známý, a přitom nepíše o sobě. Kovyho pokládám za inteligentního mladého muže, který pokud nemá zrovna ataku afektu, umí být vtipný a příjemný. Na knize nejvíc obdivuji marketing. Nejenže si ji autor umí zpropagovat efektivně sám, ale navíc mu vyšla v době, kdy tančil ve StarDance. Dle mého názoru, pokud by tuto knihu napsal Franta Dolejšů, měla by tu teď dva rozpačité komentáře, a ne tuhle smršť.
Příběh je nenápaditý, styl urputně rádoby vtipný, hlavní myšlenka „mějme se rádi“ vyznívá jako klišé. Pozoruhodný nonsens představuje v zemi technologií rozsvěcení svící kvůli osvětlení a jízda na koni s loučí. Dobře je nastíněna manipulovatelnost médii.
Z celé knihy si odnáším toliko: Prdni v roh.
A dál? To bylo první, co mě napadlo po dočtení poslední strany. Bohatý slovník, skvělá stylistika, vtip, napětí, trochu té romantiky, žádné párání se s postavami. Obzvláště poslední příběh "Za Rageburk" je skvělý. Dá se říct, že celá série zraje jako víno. Kéž by byl i svazek pátý!
Křesťanská misionářská kniha. Když autor napsal, že na ni 40 let studoval, přemýšlel a žil..., bylo mi ho líto. Měla jsem z knihy pocit jako z časopisu Strážní věž. Navíc mě rozesmutňovala snaha ohromit čtenáře znalostí několika hebrejských slov, nijak originální nebo spíš údiv vzbuzující reinterpretace biblických mýtů o Stvoření, urputnost, s jakou tam autor napasoval Jana Křtitele atd... A pokud jde o děj, jde o duchovní probuzení spočívající na mohutných traumatech. Mnohem víc by mě zajímalo, jak by všechny ty řeči o lásce a Bohu zpracovával spokojený člověk, který miluje své blízké a je s nimi tak rád, že nemá potřebu hledat útěchu jinde... Nicméně jsem přesvědčena, že věřící křesťan nebo člověk, který má ke křesťanství blízko, nalezne v knize afirmace svého přesvědčení.
Gaiman dává starým příběhům/ tradičním postavám nové významy ve smyslu jiného způsobu nazírání na věc. V této knize propletl dohromady originálním, vtipným a dokonce i trochu strašidelným způsobem dvě klasické pohádky. A jako bonus je tu perfektní výtvarná stránka knihy.