jadunka komentáře u knih
Babičku jsem přečíst nezvládla, dala jsem tedy šanci téhle tenké knížce a jsem příjemně překvapena. Svižně ubihající milý příběh, který potěší duši.
Protože je to King, mistr hororu, tak jsem od začátku měla milion scénářů, kdo zemře a proč. No, netrefila jsem se. A možná právě proto tahle krátká povídka za přečtení určitě stojí každému, ať už má či nemá pejsky rád.
Pořádně nevím, jaký si na knihu mám utvořit názor. Takhle - rozhodně jsem ráda, že kniha vznikla, protože jako devadesátkové dítě jsem o téhle době nic moc nevěděla a čtení mi dalo milion otázek k rozhovorům s rodiči. Co mi však přijde jako škoda, a za co jsem ty hvězdy ubrat musela, je povrchnost témat a především hodně faktických nesrovnalostí, když si člověk ta témata začne samostatně vyhledávat. To, že je tam použit hovorový jazyk, budiž, aspoň se to dobře čte. Ale některými svými osobními názory mě autorka vytáčela. Konkrétně třeba u kapitoly o kutilství, kde si neodpustila poznámku, že by měl někdo majitelům některých dvorků říct, že je jednadvacáté století. Ano je. Přesně to století, kdy si začínáme hrát na udržitelnost a recyklaci a zjišťujeme, že bezhlavé vyhazování věcí není cesta. Taky mi vadilo, že všechno bylo psané pouze o Čechách a chyběly zmínky o Moravě a Slezsku.
Celkově na mě kniha působila, jako by byla šitá horkou jehlou. Škoda. Dalo se z toho určitě vytěžit daleko víc.
Když já nevím, co si o tom myslet.. Tady ty obecné myšlenky o tom, že můžeme ovlivňovat své vědomí, uznávám. Ale ta forma mi přišla tak příšerná... Že mi to úplně zkazilo celý dojem.
I po těch sedmnácti letech od vydání tu knihu pořád zbožňuji stejně.
Knížku jsem přečetla téměř jedním dechem. Na rozdíl od ostatních knížek z období druhé světové války paní Krausová popsala svůj život komplexně. Co bylo před válkou, během ní, i po ní. Jsou to vzpomínky milé a zároveň neskutečně silné babičky a já mám radost z toho, jak je paní i přes svůj vysoký věk aktivní.
Budu se opakovat, jako u každé Backmanovy knihy, ale já ho miluju. Nikdo jiný mi nehraje víc na city a nedokáže mě rozesmát a zároveň totálně dojmout. Jeho syn má být na koho pyšný. :)
"Řeknu názor a oni ho nepřijmou, řeknu větu a oni si ji dešifrují po svém."
"Narozen v komunismu, umřu v komunismu."
Celé to bylo jako číst diplomku. Někdy těžší, jindy čtivější, celkově však skvěle ozdrojované a promyšlené. Jasný názor na to, zda je Nohavica dobrý nebo špatný se tady nedozvíte. Žádný člověk totiž není černobílý.
Za sebe jen můžu dodat, že to, že jsou Nohavicovy koncerty vyprodané během chvíle, je čistý fakt. A to je přece to důležité. Nemusíme každého autora milovat jako člověka, pokud nám dělá radost jeho tvorba..
Tohle bylo... Divné. Téma rozhodně zajímavé. Závěr za mně dost dobrý. Ale celkově to zpracování bylo naprosto příšerné. Děj minimální a do poloviny knížky je nemožné se vůbec orientovat v tom kdo je kdo..
Jestli chcete tuhle knihu číst bez slz, tak hodně štěstí.
Hodne štěstí.
Po těch komentářích tady jsem se bála, že King zase nezvládl konec, jak je u něj už klasika, ale náhodou... Já jsem s tím ukončením spokojená! :)
Číst tohle chvíli po knížce Toma Feltona nebyl úplně nejlepší nápad, protože Tom opravdu nasadil laťku dost vysoko. Matthew píše úplně jinak. Jeho příběh je diametrálně odlišný. A těžký do poslední stránky. Netuším, kdo psal tu anotaci, ale napsat, že to je o tom, že "hvězda oblíbeného seriálu Přátelé nás ve svém vtipném životopise...", je totální krok vedle. Ta kniha není vtipná ani na jediné stránce. Je syrová, popisná, plná deprese, úzkosti, zmatenosti, zášti a závislosti. Ale i tak se domnívám, že stojí za to si ji přečíst. Protože se tam Matthew s ničím nemaže. A je zajímavé dát si to do souvislostí s epizodami Přátel.
Každopádně co mi vadí hodně je totální neschopnost českého nakladatelství zajistit odpovídající korekturu či editaci knihy. Tolik chyb, překlepů a nesmyslů jsem už dlouho neviděla. Jestli něco kazí zážitek z už tak drahé knížky, tak je to přesně tohle...
Loni jsem přečetla sto stran a knihu odložila. Náladu na její dočtení jsem získala až letos, ale nutno dodat, že už jsem se odtrhnout nedokázala a četla jsem ve všech volných okamžicích. Bála jsem se konce, když jsem četla ty negativní komentáře zde, ale mně se zakončení líbilo. Takže když se prokoušete začátkem, bude to jen a jen lepší, jako ostatně většina Kingovek. :))
Já fakt nevím, co si o této knize myslet. Se spoustou názorů souhlasím a líbí se mi. Třeba mě velmi potěšila kapitola a ženském a mužském principu. Ale ve spoustě názorů mě pan Vojáček vyloženě vytočil do běla. Třeba očkování a autismus. Za tohle prostě velké NE, protože výzkumy na toto téma byly již několikrát dělány, a nikdy zde vědci souvislost nenašli. Celkově na mě kniha působila jako taková působivá reklama na jejich kliniku. Věřím, že tato funkční medicína je pro budoucnost velmi důležitá, že se musí na člověka nahlížet po všech stránkách (tělo, duše, duch), ale prostě zde byly věci, které mi osobně nesedly a od vystudovaného lékaře je slyšet nechci.
Na Čapkovi mám ráda to, jak málo stránek mu stačí k vyjádření tak poutavého příběhu. Musela jsem k němu dorůst, během školy jsem ho nečetla jen z principu, ale je to moje chyba, že jsem nevěřila, že je opravdu tak čtivý, vtipný a krátký. Věc Makropulos je další z jeho nadčasových knih, která mě donutila zamyslet se nad tím, jak bych to vlastně v takové situaci viděla já...
Ty knížky mě dojímají tak moc proto, že je to o obyčejných lidech a je tak hrozně jednoduché se v tom najít..
Nebudu lhát, knížku jsem si koupila z jediného důvodu - Kurt Cobain. Ale i když tam o Nirvaně byly jen minimální zmínky, tak to tisíckrát předčilo má očekávání. Jasně, Foo Fighters znám, poslouchám, myslela jsem si, že zhruba vím, kdo Dave Grohl je. Ale že dokázal všechno to o čem psal, jsem vůbec netušila. A už jen tím, že máme stejné životní hesla, "Fake it till you make it", a že se může vyplnit všechno, co si přejeme, mě nutí ho milovat. Beze srandy, tohle je Muž s velkým M.
(Jo a pokud si chcete pořvat, doporučuji si na YouTube najít, jak Violet zpívá Heart-Shaped Box. Podle mě u toho dokáže neplakat jen psychopat. :D )
Sofiin svět mi byl doporučen k učení jak na střední, tak na vysoké, a dostala jsem se k němu až teď, po pár letech. Praktická příručka, co se týče filosofie, ale nemyslím si, že bych si z toho byla nyní schopna cokoli zapamatovat, to bych si to musela přečíst několikrát a asi důkladněji.
Kniha, kterou bych rozhodně nedoporučila do MHD. Její čtení vyžaduje hodně sebeovládání, prodýchávání a může vyvolávat žádoucí vzpomínky. Je to něco nového, inspirativního, a na předvánoční čas, kdy je důležité udržovat dobré partnerské vztahy, ideální čtivo! :)
Jestli je možné se zamilovat do knihy, tak se mi to právě stalo.