jan8470
komentáře u knih

Je to silný příběh o zradě, přátelství a kacířství a svým způsobem je provázaný s děním na Nova Thulium. To byl od Kierona Gillena dobrý tah. Střídání vyprávění z minulosti a ze současnosti dodává příběhu zajímavou dynamiku.
Ovšem za nejlepší scenáristův tah považuji stránky věnované světu W40K a jeho historii. V podstatě jde o takovou malou encyklopedii Warhammeru 40K, která umožňuje čtenářům věci neznalým pochopit svět, náboženství a historii celého konfliktu. Proto je Marneus Calgar vhodným komiksem pro úplné nováčky tohoto světa.
Výtvarná stránka komiksu odpovídá marvelovskému pojetí a neurazí. Trochu jen zamrzí bílý font na černém pozadí v bublinách, když mluví kacíři, to se opravdu nečte zrovna nejlíp.
Kniha obsahuje několik bonusů ve formě alternativních obálek. Nevím, nakolik budou fanoušci Warhammeru 40.000 s komiksem spokojení, ale podle mě první komiks z tohoto univerza nedopadl vůbec zle.


SUPROTM – Hrdinové na dluh je svým způsobem dystopie, v níž nadbytek věcí, technologií a komercializace nahradily normální život. Pokud jste komerčně úspěšní, máte svůj kanál na YouTube a dobrého manažera, jste hvězda jako Eve a můžete směle vydělávat na splacení své půjčky nebo jako Idina přítelkyně na splacení půjčky svého bratra. A pokud jste jen šedivá myš otročící v kanceláři korporátu, nikoho nezajímáte. Že se vztah s tuctovou holkou nehodí do krámu Evelíninu manažerovi, je jasné. Ostatně proto spolu dívky na veřejnost skoro nevycházejí. Přesto zůstaly spolu a snaží se svůj romantický vztah udržet. Zatímco Ida přemýšlí o tom, zda je jejich vztah funkční, Eve si užívá chvíle slávy a své přítelkyni zazlívá, že se spokojila se svou průměrností. Díky tomu je zaděláno na solidní vztahovku.
Ale kde jsou zatraceně ty superhrdinské souboje a záporáci? I na ně v druhé části příběhu dojde. Když totiž někdo začne usilovat Idě o život a náhodné nehody se změní v atentáty, rozhodnou se obě dívky zjistit, kdo a proč se je snaží rozdělit. No a ve finále dojde i na ty ultimátní superhrdinské souboje.
SUPROTM – Hrdinové na dluh je takový chameleon. Příběh, který Štěpánka Jislová (držitelka ceny Muriel za komiks Bez vlasů) vymyslela a Viktor Svoboda s Martinou Fischmeister přivedli k životu, je zábavnou vztahovkou pro mladé, dekonstrukcí pojmu superhrdina i ironickou kritikou povrchního světa komerčních médií a internetového pozlátka. Když k tomu přihodíte špetku konspirace, detektivní zápletku a pár kvalitních soubojů plných dech beroucí akce, máte tu solidní Molotovův koktejl. Stačí zapálit a hodit.
Pastelové barvy, které září nejen z obálky, ale z každého panelu, se k příběhu o mladých pro mladé hodí opravdu dobře a kontrast mezi extrovertní Eve a introvertní Idou je také perfektní. Velké a často se překrývající panely dodávají příběhu správnou dynamiku. Svobodova kresba k příběhu také perfektně sedne. Ostatně jeho kresby zdobí nejednu knihu pro mládež. Co ovšem čtenáře zaujme nejvíce, je jeho smysl pro detail. Ať už jde o často používané mobily, různé reklamy a billboardy, vše perfektně vykreslil a každá i sebemenší drobnost do příběhu Idy a Eve skvěle pasuje.


Druhý díl je především o době radosti a dobrých časech. Alan a Alison objevují taje BDSM a jejich peripetie s provozováním erotických hrátek vám vykouzlí úsměv na rtech. Laura s Anne se pro změnu postaraly o romantickou linku. A jestli si myslíte, že holky, které chodí s holkami, prožívají jiné srdeční a emocionální veletoče než ty, které chodí s kluky, šeredně se pletete. Stjepan Šejić se v druhé knize věnuje mnohem víc vztahům než BDSM hrám, přesto nebo právě proto vnáší do tohoto příběhu ještě větší porci lidskosti než předchozí díl. Sledovat, jak se z Anne postupně stává sebevědomá výtvarnice, je totiž stejně zábavné jako fandit Alison a Alanovi při postelových experimentech.
K výtvarné stránce není moc co dodat, Šejićova kresba je stejně perfektní a realistická jako vždy. Pěkné je, když si občas vypomůže netradičním rozložením panelů, které téhle vztahové konverzačce dodávají v některých fázích zajímavou dynamiku.


Pokud budete čekat literární variantu filmového Úsvitu mrtvých nebo Zombielandu, budete asi trošku překvapeni, protože Zvláštní operace Z je vlastně hodně silným protiválečným příběhem.


Tak tady ho máme. Albert Browne, mládeneček, kterého jakožto jediného přeživšího vytáhla Scarlett z havarovaného autobusu v lese kdesi nedaleko Cheltenhamu. Kluk s vizáží podvyživeného králíka a mentalitou malého chlapce je pro děvče s dobrodružnou povahou evidentní zátěží. A přesto se Scarlett rozhodne mladíkovi pomoci a dopravit ho do nejbližšího města. Tím se samozřejmě rozjede spousta nepříjemných událostí a příhod, které tuhle nesourodou dvojici nejen vzájemně připoutají, ale poženou je přírodními živly zničenou Anglií až na sám její kraj.
Jestliže byly nedílnou součástí všech předchozích Stroudových knih akce a humor, v příběhu Alberta a Scarlett je obojího vrchovatě. Držkatá, sveřepá a velice výbušná hrdinka to s novým parťákem nemá vůbec jednoduché a jejich slovní přestřelky jsou prostě skvělé. Důkazem budiž scéna, v níž jsou oba zahnáni pronásledovateli na ostroh nad řekou. Stejně jako Scarlett i Albert má svá tajemství. Navíc to ve světě, ve kterém není místo pro jakékoliv odchylky od normálu, může stát oba hrdiny život. Takže i v tomto směru je o zábavu a akci postaráno. Oba hrdinové jsou navýsost sympatičtí a čtenáře si záhy získají. Svět zatopeného Albionu je natolik pestrý, zajímavý a originální, že zaujme i otrlé čtenáře postapo románů, kteří byli odkojeni Malevilem a pro něž je Den trifidů stará vesta.
Kniha Psanci Scarlett a Browne je sice určena mladším čtenářům, ale bavit bude i dospělé fanoušky postapo příběhů. A nic na tom nezmění ani nevhodná obálka či místy trošku kostrbatý překlad.


Kdo by si myslel, že je Železné srdce ryzí fantasy, byl by asi zklamán. V podstatě jde o detektivní pátrání, v němž se občas mihne trochu té magie, a to především díky Haraldovi a jeho léčebným metodám. Příběh plyne jako Seina a přinejmenším v první polovině je zčeřen peřejemi soubojů či bitek jen zřídka. Ale Paříž je jako pověstný soudek s prachem a intriky, spiknutí církve i šlechty jsou tu stejně běžné jako zákeřné bodnutí dýkou do zad. Proto i Haraldovi a jeho blízkým půjde záhy o život.
Železné srdce disponuje dobře vykresleným historickým pozadím a ve své druhé části skvěle vygradovaným pátráním. Jeho největší předností jsou však postavy, o jejichž život se budete bát. Těžko knize něco vytknout. Příběh je oproti Hladové smečce mnohem propracovanější a vyprávění plynulejší. K hrdinům si najdete vztah velice lehce a snad jen zbytečně protahovaný závěr románu trochu škodí. Naopak vyprávění z pohledu Haralda mu dodává na autentičnosti. Místy si dokonce budete připadat, jako byste hráli hru Kingdom Come: Deliverance. Citelně jsem však postrádal mapu Paříže.
Pokud máte rádi detektivky Juraje Červenáka, nemůžete s novou knihou Martina Sládka sáhnout vedle. Připravte se však spíše na Sherlocka Holmese než na Ragnara Lothbroka. A ještě jedno velké plus Železné srdce má. Můžete si ho přečíst, i když neznáte předchozí autorovu tvorbu.


Protože jde o apokalypsu globálních rozměrů, není zde příliš prostoru pro legraci a vtípky, těch si při čtení moc neužijete, zato na patosu Tom Taylor nešetří a v krvi, potu a slzách vykoupal snad všechny včetně Supermana. Pro fanoušky a znalce DC universa je příjemným překvapením, že se tady ke slovu dostávají i méně známí hrdinové. Big Barda či Green Lantern totiž patří po bok Supermana stejně jako Flash nebo Wonder Woman. Těch méně známých tváří je mnohem víc, stejně jako nechutných a tragických smrtí. Na tomhle komiksu je totiž nejzábavnější (a je to zvrhlé, to přiznávám) sledovat, jak všichni ti superhrdinové dostávají na frak a postupně se mění v zombie.
Trevor Hairsine a Stefano Gaudiano s výtvarnou stránkou nijak zvlášť neexperimentují, takže fajnšmekry z řad čtenářů spíše osloví obsáhlá galerie alternativních obálek než sice pěkná, nicméně mainstreamová kresba. V bonusech může potěšit původní koncept scénáře.


Pohádka o citlivé androidce a dospívající dívce vyšla i jako audiokniha. Ačkoli se britský prozaik japonského původu Kazuo Ishiguro nepočítá mezi autory fantastiky, jeho román Klára a Slunce její fanoušky pravděpodobně zaujme a ty citlivější nejspíše i dojme.


Tentokrát vstoupil autor takřka do hororových vod, a to především ve chvílích, kdy sleduje vzbouřence a mariňáky hrající si na schovávanou v nitru Molocha. To je osvěžující, nicméně každému fanouškovi série se to nemusí líbit. Naštěstí zde pravověrný ctitel military sci-fi najde i několik brilantních leteckých soubojů a díky tomu, že Jakub Mařík v pravidelném rytmu přeskakuje mezi jednotlivými aktéry příběhu, neztrácí děj na dynamice.
Na vztahy tentokrát zbylo prostoru ještě méně než minule, což je škoda. Zato se konečně dozvíme, co jsou Korzáři zač.


Rozsahem nevelká, přináší tato antologie výborné povídky skvělých domácích autorů, kteří vám ukážou Vánoce v trochu jiném světle. Renomovaní autoři jako Neff, Mostecký či Lukačovičová v ní však září více než jiní.


Dva roky na cestách. Dva roky strávené tím že poskytujete lidem morální a duchovní podporu, to jednoho docela vyčerpá. A Echo to táhne do lůna divočiny, pryč od lidí, pryč od civilizace. Právě tam náhodou zkříží cestu robotovi s krásným jménem Rozkošné vrabčí hnízdo. Soužití robota s vlastním vědomím a člověka, který se snaží utéct od společnosti, je dost složité. Ale jak se ti dva postupně prokousávají divočinou, najdou k sobě cestu. A Echo možná i zodpoví nejpalčivější z otázek Vrabčího hnízda – „Jak se lidem daří? A co potřebují?“
Žalm pro divostrojné se čte krásně, a to bez ohledu na to, že neoplývá příliš akčním dějem a i ve filozofických otázkách týkajících se lidské existence klouže po povrchu. Ale poetický jazyk a rozkošně sympatičtí hrdinové z něj dělají knihu, ke které se budete rádi vracet. A pro ty, kteří s Becky Chambersovou nemají žádné zkušenosti, je tahle novela přístupnější než její kniha S pokorou a nadějí.


Batman Svět je oproti jiným komiksovým sborníkům překvapivě vyvážený a fanoušek Temného rytíře v něm pravděpodobně nenajde vyloženě špatnou povídku. Také je na něm sympatické, že se většina scenáristů snažila hezky přiblížit čtenářům své město, ať už lokalitou, v níž se odehrává (Louvre ve francouzské povídce), nebo tím, že do příběhu zapojí významné památky svého města (jako se to povedlo Ertanu Ergilovi v povídce z Ankary).
Polští a vlastně i naši autoři v této snaze na rozdíl od Turků zůstali na půli cesty obálkou a jedním panelem, což je právě u Prahy trošku škoda. Protože naše stověžatá matička, Suchánkův vybroušený výtvarný styl a Batman… no, řekněme si to na rovinu – to by byla pecka. To také dokazuje skvělá obálka k jeho a Kopřivově povídce Rudá masa, která také zdobí české vydání tohoto sborníku. A byť Michal Suchánek tvrdí, že Jan Nepomucký se ze všech soch na Karlově mostě kreslil nejlépe a s příběhem o pátrání po uprchlém telepatovi nijak nesouvisí, s poslední větou povídky a s námi se všemi souvisí mnohem víc, než by se mohlo zdát.
„Je důležité, že existuje spravedlnost – bez ohledu na jakoukoliv ideologii nebo telepatické síly. Nebo jakékoliv jiné metody na ovládání myslí, které v budoucnosti radostně vynalezneme. S námi všemi není něco v pořádku.“
Závěrem dodám, že i když kniha obsahuje jen minimum bonusů, nepostrádá medailonky scenáristů a kreslířů, pevnou vazbu a pěknou snímatelnou obálku.


Vedle komiksu Maus, je pro mě Smečka asi nejsilnějším protiválečným grafickým románem.


Já si užil příjemnou časovku z Rudolfinské Prahy. Dcera zase originální dobrodružný příběh s hrdinkou co se snaží čelit ne zrovna skvělému osudu.


Takže tu máme temný takřka dystopický svět dýchající steampunkovou estetikou a hrdiny kteří jsou pouze loutkami v něčí hře o moc. To co zajímavé knize a čtivému vyprávění podráží nohy především, nejsou ani tak mezery v příběhu a nelogičnosti v chování jednotlivých postav, ale především rádoby archaický jazyk, kterým se autor snaží podpořit atmosféru a verneovského ducha.


Starožitníci Kuba Nedomý a kyborg Dědek Čuchák jsou největší machři na roboty v celém měsíčním habitatu Arkádie. Něco takového, jako je Bejby, ovšem za celou dobu kolonizace Měsíce nikdo neviděl. Každý robot vznikl v továrně na výrobní lince. Bejby je ale jiný. Je to vtipné a lepší než Ultimus. Zlatý pomeranč je směsí toho, co mají čtenáři na příbězích z Arkádie nejraději. Akční dobrodružná jízda s příměsí detektivního pátrání, sci-fi propriety, humor a velká porce satiry. To první pramení z šikovně vybudované zápletky, v níž se vyskytuje vše, co máme na Arkádii rádi, a to včetně všech vedlejších postav a technických vychytávek. Humor tentokrát zajišťuje především série gagů plynoucích z toho, že se muži opravdu neumí starat o superchytré a supersvéhlavé dítě. A šlehy satirického biče směřují na hlavy fanatiků a extremistů.
Zlatý pomeranč je chytrým a zábavným dobrodružným sci-fi románem, který svým starším bratříčkům rozhodně nedělá ostudu.


Ačkoli se série převážně skládá z na sobě navzájem nezávislých příběhů, sleduje osudy výše zmíněného rónina, který v průběhu roku 1700 nastoupil na post otamešiho. Asaemon je mezi obyvateli města považován za ztělesnění spravedlnosti a smrti, protože meče testuje na tělech živých i mrtvých odsouzenců. Zároveň je pro občany Eda záhadou, neboť sice působí ve funkci „vládního úředníka“ a vlastní dům, přesto se odmítá oženit a založit rodinu, zároveň se řídí svým vnitřním morálním kodexem.
První, více než sedmi set stránkový svazek přináší jedenáct povídek. První z nich vypráví o tom jak se Asaemon stal otamešim. Druhý příběh ukazuje Jamadovu soucitnou povahu, a to navzdory tomu, že má popravit dívku, která ho v mládí připravila o panictví. Ve třetí povídce se setkáme se slepým masérem a jeho nevěrnou ženou, čtvrtá nám představí hodně vychytralého masového vraha. V pátém příběhu se seznámíme s vášnivou žhářkou. Šestá je příběhem sofistikované pasti, v níž se mladý Asaemon ocitne… A tak bychom mohli pokračovat až k závěrečné povídce. Ale to by bylo zbytečné, tento výčet bohatě stačí k tomu, abyste pochopili, že se povídky nezaměřují pouze na Asaemona, ale především na lidi, se kterými se při své práci setkává. Přestože jsou to z valné většiny příběhy zločinců, které připraví o život, nejde ve většině případů ani tak o klasické detektivní pátrání jako spíše o vyprávění o tom, jak se stalo, že se dostali pod popravčí meč. Stejně jako u Ogamiho Itta z knihy Osamělý vlk a mládě tato setkání Asaemona i čtenáře často přimějí k zamyšlení.
Obrázky jako ze starých dřevorytů
Na manze Šógunův popravčí (stejně jako na jiných titulech) s Kazuo Koikem spolupracoval Goseki Kodžima 小島 剛夕 jehož kresba odpovídá tradičním japonským kresbám mnohem více než tvorba většiny současných kreslířů mangy. Odpovídá tak mnohem více době, v níž se Asaemonovy příběhy odehrávají. Zároveň je jeho kresba natolik realistická a násilí jím ztvárněné natolik explicitní, že bych své třináctileté dceři tuto mangu rozhodně nepůjčil.
Navzdory tomu je však Šógunův popravčí asi nejlepším titulem, který v edici CREW Manga letos vyšel, a já doufám, že ačkoli jde vlastně o uzavřenou sbírku povídek, vydá nakladatelství CREW i další svazky této skvělé série.


Mohlo by se zdát, že Sztybor v Baladě o dvou vlcích pouze zkopíruje a lehce upraví slavnou pohádku O Červené Karkulce, ale naštěstí tomu tak není. Jeho příběh je vystavěn spíše podle vzoru, který ustanovil ve svých zaklínačských povídkách Sapkowski. Vlastně jde o detektivní pátrání, v němž se Geralt snaží zjistit, která ze sporných stran říká pravdu, a dříve než oddělí někomu hlavu od těla, pokouší se oddělit zrno od plev. Ti, kteří vyrostli na povídkách Zrno pravdy, Menší zlo či Otázka ceny, asi překvapeni nebudou. Pro čtenáře, kteří se s anachronickým zaklínačem setkávají poprvé, bude nejspíš nepříjemným překvapením, že tady Geralt máchá mečem výrazně méně často než Henry Cavill. Ale právě proto, že není Balada o dvou vlcích přímočarou řezničinou, nýbrž chytře vystavěným detektivním příběhem, v němž zbylo místo pro špetku humoru a několik dějových zvratů, je tenhle komiks čtivější než předchozí díly série. Možná ho ale ocení spíše staří kozáci, kteří s Geraltem trávili večery nad knihou, než před obrazovkou monitoru.
Výtvarnou stránku komiksu naopak ocení fanoušci herní série. Především proto, že oba hlavní aktéři jako by vypadli, ze hry Zaklínač: Divoký hon. Tlumené barvy k ponurému příběhu sednou jako loutna k Marigoldovi. Občas až Mignolovská kresba působí také pěkně, a dobrý dojem z kvalitního komiksu kazí snad jen příliš chaotické a přeplácané stránky, v nichž se Montolló snaží přiblížit Marigoldovy duševní pochody. Galerie alternativních obálek je ovšem pestrá a zajímavá.
Poslední zásek.
Fanoušci zaklínače se konečně dočkali kvalitního příběhu, který by nedělal ostudu mezi původními zaklínačskými povídkami, ani jako vedlejší quest v počítačových hrách.


Sečteno a podtrženo, komiks Zaklínač: Zrnko pravdy / Menší zlo není ani tak adaptací jako takřka doslovným převedením dvou kultovních povídek ze zaklínačského univerza do grafického románu. Mnozí fanoušci Geralta z Rivie si tedy budou při čtení nadšeně pobrukovat Toss A Coin To Your Witcher, potud tedy bude všechno v pořádku. Ale kdyby se tahle parta se stejnou pečlivostí příště pustila do nového původního dobrodružství, (jako například Bartosz Sztybor s Baladou o dvou vlcích), byl bych mnohem více nadšený.

Když píšu, že je Paytokova kniha plná suchého a černého humoru, musím upřesnit, že ten pramení především z výborně napsaných dialogů a vnitřních monologů jednotlivých aktérů. Každý z nich má totiž trochu toho máslíčka na hlavě a sourozenecká láska mezi nimi rozhodně nepanuje, ba i nějaká ta křivdička z minulosti by se našla. Zámek je od okolního světa oddělen stoletou sněhovou bouří a za jeho starobylými zdmi také začíná přituhovat. O fantastické lince se nebudu vůbec rozepisovat, ta je skvělá a pasuje do na první pohled detektivního příběhu jako bytelný kříž do ruky exorcisty. Autor ovšem informace vedoucí k rozuzlení „případu“ dávkuje opatrně. A i když spolu s dívkou Agátou, která se na rozdíl od svých dospělých příbuzných nesnaží jen přežít, ale také zjistit jaká tajemství Rabenštejn skrývá, získá čtenář všechny odpovědi, má Paytok v rukávu vskutku výživný survival horor okořeněný několika překvapivými zvraty. Na knize je vidět, že autor nejen miluje detektivky a má načteno, ale především že autorsky vyzrál a vypravěčské řemeslo zvládá nejen s přehledem, ale i s grácií.
„Tohle nuda není. Tohle je přesně jako v knihách: zámek, rozvětvená rodina, zasněžená noc – a vražda. Dokonalý scénář pro detektivku.“
Já jen dodám, že je kniha opatřena nejen mapkami z pera Jany Maffet Šouflové, ale především parádními ilustracemi Lubomíra Kupčíka. I díky nim je na knize vidět, že nakladatelství Mystery Press o své tituly opravdu dbá. Nám nezbývá než doufat, že Martin Paytok napíše další knihu dřív než za tři roky, protože touhle hororovou detektivkou jasně ukázal, že má čím zaujmout.
