jan8470
komentáře u knih
Železné srdce
Martin Sládek
Kdo by si myslel, že je Železné srdce ryzí fantasy, byl by asi zklamán. V podstatě jde o detektivní pátrání, v němž se občas mihne trochu té magie, a to především díky Haraldovi a jeho léčebným metodám. Příběh plyne jako Seina a přinejmenším v první polovině je zčeřen peřejemi soubojů či bitek jen zřídka. Ale Paříž je jako pověstný soudek s prachem a intriky, spiknutí církve i šlechty jsou tu stejně běžné jako zákeřné bodnutí dýkou do zad. Proto i Haraldovi a jeho blízkým půjde záhy o život.
Železné srdce disponuje dobře vykresleným historickým pozadím a ve své druhé části skvěle vygradovaným pátráním. Jeho největší předností jsou však postavy, o jejichž život se budete bát. Těžko knize něco vytknout. Příběh je oproti Hladové smečce mnohem propracovanější a vyprávění plynulejší. K hrdinům si najdete vztah velice lehce a snad jen zbytečně protahovaný závěr románu trochu škodí. Naopak vyprávění z pohledu Haralda mu dodává na autentičnosti. Místy si dokonce budete připadat, jako byste hráli hru Kingdom Come: Deliverance. Citelně jsem však postrádal mapu Paříže.
Pokud máte rádi detektivky Juraje Červenáka, nemůžete s novou knihou Martina Sládka sáhnout vedle. Připravte se však spíše na Sherlocka Holmese než na Ragnara Lothbroka. A ještě jedno velké plus Železné srdce má. Můžete si ho přečíst, i když neznáte předchozí autorovu tvorbu.
Konec liDCtva
Tom Taylor
Protože jde o apokalypsu globálních rozměrů, není zde příliš prostoru pro legraci a vtípky, těch si při čtení moc neužijete, zato na patosu Tom Taylor nešetří a v krvi, potu a slzách vykoupal snad všechny včetně Supermana. Pro fanoušky a znalce DC universa je příjemným překvapením, že se tady ke slovu dostávají i méně známí hrdinové. Big Barda či Green Lantern totiž patří po bok Supermana stejně jako Flash nebo Wonder Woman. Těch méně známých tváří je mnohem víc, stejně jako nechutných a tragických smrtí. Na tomhle komiksu je totiž nejzábavnější (a je to zvrhlé, to přiznávám) sledovat, jak všichni ti superhrdinové dostávají na frak a postupně se mění v zombie.
Trevor Hairsine a Stefano Gaudiano s výtvarnou stránkou nijak zvlášť neexperimentují, takže fajnšmekry z řad čtenářů spíše osloví obsáhlá galerie alternativních obálek než sice pěkná, nicméně mainstreamová kresba. V bonusech může potěšit původní koncept scénáře.
Klára a Slunce
Kazuo Ishiguro
Pohádka o citlivé androidce a dospívající dívce vyšla i jako audiokniha. Ačkoli se britský prozaik japonského původu Kazuo Ishiguro nepočítá mezi autory fantastiky, jeho román Klára a Slunce její fanoušky pravděpodobně zaujme a ty citlivější nejspíše i dojme.
V mrtvé zóně
Jakub Mařík
Tentokrát vstoupil autor takřka do hororových vod, a to především ve chvílích, kdy sleduje vzbouřence a mariňáky hrající si na schovávanou v nitru Molocha. To je osvěžující, nicméně každému fanouškovi série se to nemusí líbit. Naštěstí zde pravověrný ctitel military sci-fi najde i několik brilantních leteckých soubojů a díky tomu, že Jakub Mařík v pravidelném rytmu přeskakuje mezi jednotlivými aktéry příběhu, neztrácí děj na dynamice.
Na vztahy tentokrát zbylo prostoru ještě méně než minule, což je škoda. Zato se konečně dozvíme, co jsou Korzáři zač.
Krvavé Vánoce
Vlado Ríša
Rozsahem nevelká, přináší tato antologie výborné povídky skvělých domácích autorů, kteří vám ukážou Vánoce v trochu jiném světle. Renomovaní autoři jako Neff, Mostecký či Lukačovičová v ní však září více než jiní.
Jako sama smrt
Jakub Hoza
Jakub Hoza jako správný pokerový hráč odkrývá karty postupně a až do samého konce nutí čtenáře přemýšlet nejen o tom, kdo a jak zemře, ale také kdo kým opravdu je.
Pokud bych měl knihu Jako sama smrt popsat třemi slovy, byla by to špinavá, brutální a místy zvrácená fantasy. Explicitní násilí totiž umí autor vylíčit opravdu excelentně. A nejde tu jen o popis rvaček na život a na smrt, někdy je schopen zabrousit až k splatteru toho nejhrubšího zrna, či takřka lovecraftovskému hororu.
Tahle kniha není rozhodně pro každého. Ale ti, kdo si užili takové filmy jako Kosti a skalp či Osm hrozných, nemají proč váhat. Jen snad stojí za upozornění, že čtenáři autorovy prvotiny nebudou závěrem tohoto románu překvapeni tak moc jako čtenáři Hozou dosud nepolíbení. Možná jim naroubovaní na Theatre Macabre naopak přijde vyloženě zbytečné.
Žalm pro divostrojné
Becky Chambers (p)
Dva roky na cestách. Dva roky strávené tím že poskytujete lidem morální a duchovní podporu, to jednoho docela vyčerpá. A Echo to táhne do lůna divočiny, pryč od lidí, pryč od civilizace. Právě tam náhodou zkříží cestu robotovi s krásným jménem Rozkošné vrabčí hnízdo. Soužití robota s vlastním vědomím a člověka, který se snaží utéct od společnosti, je dost složité. Ale jak se ti dva postupně prokousávají divočinou, najdou k sobě cestu. A Echo možná i zodpoví nejpalčivější z otázek Vrabčího hnízda – „Jak se lidem daří? A co potřebují?“
Žalm pro divostrojné se čte krásně, a to bez ohledu na to, že neoplývá příliš akčním dějem a i ve filozofických otázkách týkajících se lidské existence klouže po povrchu. Ale poetický jazyk a rozkošně sympatičtí hrdinové z něj dělají knihu, ke které se budete rádi vracet. A pro ty, kteří s Becky Chambersovou nemají žádné zkušenosti, je tahle novela přístupnější než její kniha S pokorou a nadějí.
Batman: Svět
* antologie
Batman Svět je oproti jiným komiksovým sborníkům překvapivě vyvážený a fanoušek Temného rytíře v něm pravděpodobně nenajde vyloženě špatnou povídku. Také je na něm sympatické, že se většina scenáristů snažila hezky přiblížit čtenářům své město, ať už lokalitou, v níž se odehrává (Louvre ve francouzské povídce), nebo tím, že do příběhu zapojí významné památky svého města (jako se to povedlo Ertanu Ergilovi v povídce z Ankary).
Polští a vlastně i naši autoři v této snaze na rozdíl od Turků zůstali na půli cesty obálkou a jedním panelem, což je právě u Prahy trošku škoda. Protože naše stověžatá matička, Suchánkův vybroušený výtvarný styl a Batman… no, řekněme si to na rovinu – to by byla pecka. To také dokazuje skvělá obálka k jeho a Kopřivově povídce Rudá masa, která také zdobí české vydání tohoto sborníku. A byť Michal Suchánek tvrdí, že Jan Nepomucký se ze všech soch na Karlově mostě kreslil nejlépe a s příběhem o pátrání po uprchlém telepatovi nijak nesouvisí, s poslední větou povídky a s námi se všemi souvisí mnohem víc, než by se mohlo zdát.
„Je důležité, že existuje spravedlnost – bez ohledu na jakoukoliv ideologii nebo telepatické síly. Nebo jakékoliv jiné metody na ovládání myslí, které v budoucnosti radostně vynalezneme. S námi všemi není něco v pořádku.“
Závěrem dodám, že i když kniha obsahuje jen minimum bonusů, nepostrádá medailonky scenáristů a kreslířů, pevnou vazbu a pěknou snímatelnou obálku.
Smečka z Bagdádu
Brian K. Vaughan
Vedle komiksu Maus, je pro mě Smečka asi nejsilnějším protiválečným grafickým románem.
Lvářka
Tereza Janišová
Já si užil příjemnou časovku z Rudolfinské Prahy. Dcera zase originální dobrodružný příběh s hrdinkou co se snaží čelit ne zrovna skvělému osudu.
Severní den
Ondřej Blaho
Takže tu máme temný takřka dystopický svět dýchající steampunkovou estetikou a hrdiny kteří jsou pouze loutkami v něčí hře o moc. To co zajímavé knize a čtivému vyprávění podráží nohy především, nejsou ani tak mezery v příběhu a nelogičnosti v chování jednotlivých postav, ale především rádoby archaický jazyk, kterým se autor snaží podpořit atmosféru a verneovského ducha.
Zlatý pomeranč
Ondřej Neff
Starožitníci Kuba Nedomý a kyborg Dědek Čuchák jsou největší machři na roboty v celém měsíčním habitatu Arkádie. Něco takového, jako je Bejby, ovšem za celou dobu kolonizace Měsíce nikdo neviděl. Každý robot vznikl v továrně na výrobní lince. Bejby je ale jiný. Je to vtipné a lepší než Ultimus. Zlatý pomeranč je směsí toho, co mají čtenáři na příbězích z Arkádie nejraději. Akční dobrodružná jízda s příměsí detektivního pátrání, sci-fi propriety, humor a velká porce satiry. To první pramení z šikovně vybudované zápletky, v níž se vyskytuje vše, co máme na Arkádii rádi, a to včetně všech vedlejších postav a technických vychytávek. Humor tentokrát zajišťuje především série gagů plynoucích z toho, že se muži opravdu neumí starat o superchytré a supersvéhlavé dítě. A šlehy satirického biče směřují na hlavy fanatiků a extremistů.
Zlatý pomeranč je chytrým a zábavným dobrodružným sci-fi románem, který svým starším bratříčkům rozhodně nedělá ostudu.
Šógunův popravčí
Kazuo Koike
Ačkoli se série převážně skládá z na sobě navzájem nezávislých příběhů, sleduje osudy výše zmíněného rónina, který v průběhu roku 1700 nastoupil na post otamešiho. Asaemon je mezi obyvateli města považován za ztělesnění spravedlnosti a smrti, protože meče testuje na tělech živých i mrtvých odsouzenců. Zároveň je pro občany Eda záhadou, neboť sice působí ve funkci „vládního úředníka“ a vlastní dům, přesto se odmítá oženit a založit rodinu, zároveň se řídí svým vnitřním morálním kodexem.
První, více než sedmi set stránkový svazek přináší jedenáct povídek. První z nich vypráví o tom jak se Asaemon stal otamešim. Druhý příběh ukazuje Jamadovu soucitnou povahu, a to navzdory tomu, že má popravit dívku, která ho v mládí připravila o panictví. Ve třetí povídce se setkáme se slepým masérem a jeho nevěrnou ženou, čtvrtá nám představí hodně vychytralého masového vraha. V pátém příběhu se seznámíme s vášnivou žhářkou. Šestá je příběhem sofistikované pasti, v níž se mladý Asaemon ocitne… A tak bychom mohli pokračovat až k závěrečné povídce. Ale to by bylo zbytečné, tento výčet bohatě stačí k tomu, abyste pochopili, že se povídky nezaměřují pouze na Asaemona, ale především na lidi, se kterými se při své práci setkává. Přestože jsou to z valné většiny příběhy zločinců, které připraví o život, nejde ve většině případů ani tak o klasické detektivní pátrání jako spíše o vyprávění o tom, jak se stalo, že se dostali pod popravčí meč. Stejně jako u Ogamiho Itta z knihy Osamělý vlk a mládě tato setkání Asaemona i čtenáře často přimějí k zamyšlení.
Obrázky jako ze starých dřevorytů
Na manze Šógunův popravčí (stejně jako na jiných titulech) s Kazuo Koikem spolupracoval Goseki Kodžima 小島 剛夕 jehož kresba odpovídá tradičním japonským kresbám mnohem více než tvorba většiny současných kreslířů mangy. Odpovídá tak mnohem více době, v níž se Asaemonovy příběhy odehrávají. Zároveň je jeho kresba natolik realistická a násilí jím ztvárněné natolik explicitní, že bych své třináctileté dceři tuto mangu rozhodně nepůjčil.
Navzdory tomu je však Šógunův popravčí asi nejlepším titulem, který v edici CREW Manga letos vyšel, a já doufám, že ačkoli jde vlastně o uzavřenou sbírku povídek, vydá nakladatelství CREW i další svazky této skvělé série.
Balada o dvou vlcích
Bartosz Sztybor
Mohlo by se zdát, že Sztybor v Baladě o dvou vlcích pouze zkopíruje a lehce upraví slavnou pohádku O Červené Karkulce, ale naštěstí tomu tak není. Jeho příběh je vystavěn spíše podle vzoru, který ustanovil ve svých zaklínačských povídkách Sapkowski. Vlastně jde o detektivní pátrání, v němž se Geralt snaží zjistit, která ze sporných stran říká pravdu, a dříve než oddělí někomu hlavu od těla, pokouší se oddělit zrno od plev. Ti, kteří vyrostli na povídkách Zrno pravdy, Menší zlo či Otázka ceny, asi překvapeni nebudou. Pro čtenáře, kteří se s anachronickým zaklínačem setkávají poprvé, bude nejspíš nepříjemným překvapením, že tady Geralt máchá mečem výrazně méně často než Henry Cavill. Ale právě proto, že není Balada o dvou vlcích přímočarou řezničinou, nýbrž chytře vystavěným detektivním příběhem, v němž zbylo místo pro špetku humoru a několik dějových zvratů, je tenhle komiks čtivější než předchozí díly série. Možná ho ale ocení spíše staří kozáci, kteří s Geraltem trávili večery nad knihou, než před obrazovkou monitoru.
Výtvarnou stránku komiksu naopak ocení fanoušci herní série. Především proto, že oba hlavní aktéři jako by vypadli, ze hry Zaklínač: Divoký hon. Tlumené barvy k ponurému příběhu sednou jako loutna k Marigoldovi. Občas až Mignolovská kresba působí také pěkně, a dobrý dojem z kvalitního komiksu kazí snad jen příliš chaotické a přeplácané stránky, v nichž se Montolló snaží přiblížit Marigoldovy duševní pochody. Galerie alternativních obálek je ovšem pestrá a zajímavá.
Poslední zásek.
Fanoušci zaklínače se konečně dočkali kvalitního příběhu, který by nedělal ostudu mezi původními zaklínačskými povídkami, ani jako vedlejší quest v počítačových hrách.
Zaklínač: Zrnko pravdy / Menší zlo (zelená obálka)
Jacek Rembiś
Sečteno a podtrženo, komiks Zaklínač: Zrnko pravdy / Menší zlo není ani tak adaptací jako takřka doslovným převedením dvou kultovních povídek ze zaklínačského univerza do grafického románu. Mnozí fanoušci Geralta z Rivie si tedy budou při čtení nadšeně pobrukovat Toss A Coin To Your Witcher, potud tedy bude všechno v pořádku. Ale kdyby se tahle parta se stejnou pečlivostí příště pustila do nového původního dobrodružství, (jako například Bartosz Sztybor s Baladou o dvou vlcích), byl bych mnohem více nadšený.
Láska, smrt a všechno zlý
Martin Paytok
Když píšu, že je Paytokova kniha plná suchého a černého humoru, musím upřesnit, že ten pramení především z výborně napsaných dialogů a vnitřních monologů jednotlivých aktérů. Každý z nich má totiž trochu toho máslíčka na hlavě a sourozenecká láska mezi nimi rozhodně nepanuje, ba i nějaká ta křivdička z minulosti by se našla. Zámek je od okolního světa oddělen stoletou sněhovou bouří a za jeho starobylými zdmi také začíná přituhovat. O fantastické lince se nebudu vůbec rozepisovat, ta je skvělá a pasuje do na první pohled detektivního příběhu jako bytelný kříž do ruky exorcisty. Autor ovšem informace vedoucí k rozuzlení „případu“ dávkuje opatrně. A i když spolu s dívkou Agátou, která se na rozdíl od svých dospělých příbuzných nesnaží jen přežít, ale také zjistit jaká tajemství Rabenštejn skrývá, získá čtenář všechny odpovědi, má Paytok v rukávu vskutku výživný survival horor okořeněný několika překvapivými zvraty. Na knize je vidět, že autor nejen miluje detektivky a má načteno, ale především že autorsky vyzrál a vypravěčské řemeslo zvládá nejen s přehledem, ale i s grácií.
„Tohle nuda není. Tohle je přesně jako v knihách: zámek, rozvětvená rodina, zasněžená noc – a vražda. Dokonalý scénář pro detektivku.“
Já jen dodám, že je kniha opatřena nejen mapkami z pera Jany Maffet Šouflové, ale především parádními ilustracemi Lubomíra Kupčíka. I díky nim je na knize vidět, že nakladatelství Mystery Press o své tituly opravdu dbá. Nám nezbývá než doufat, že Martin Paytok napíše další knihu dřív než za tři roky, protože touhle hororovou detektivkou jasně ukázal, že má čím zaujmout.
UCC Dolores 1 a 2
Didier Tarquin
V prvních dvou sešitech čeká čtenáře akční dobrodružná jízda plná zvratů, přestřelek a soubojů. A to nejlepší nás teprve čeká, neboť Mona zatím jen tuší kdo je jejím pravým otcem, ale zároveň nemá ani zdání jakou hru s ní hraje matka představená, která ji na misijní cestu vesmírem vyslala. A jaké plány má se sice krásnou a střelné zbraně skvěle ovládající jeptiškou samotná Dolores? No, to ví zatím jen Didier Tarquin.
Já mohu jen dodat, že v prvních dvou dílech navštívíme s Dolores hned několik zajímavých a propracovaných světů, zažijeme přestřelky ve vesmíru i na povrchu planet a dozvíme se něco i ze zdejší mytologie.
Na to, že je UCC Dolores prvním samostatným autorovým dílkem, není v něm o zajímavé nápady nouze, a kdo si libuje ve steampunkové estetice, ocení i výtvarnou stránku. Tarquin rozehrál na poměrně malém prostoru epický dobrodružný příběh, který potěší jak fanoušky Johna Cartera či Valeriana, tak i milovníky Hvězdných válek.
Krev pro divoženku
Kristýna Sněgoňová
Hlavní hrdinkou druhého románu ze světa víl je Eliška Blažková, mladá policistka, která slouží na malém oddělení kdesi ve Slezsku. Žít ve světě, kde vás chce sežrat kdekterá meluzína, divoženka či rusalka, je těžké, a být policistkou s hlavou plnou ideálů v organizaci plné cyniků a úplatkářů není také žádná sranda. Sněgoňová ví, že se nedá vstoupit dvakrát do stejné řeky, a proto svůj druhý román ze světa rusalek pojala úplně jinak než bychom nejspíš čekali. Eliška není na rozdíl od Stolbenka semletá životem a vnáší tak do krutostí a beznadějí prodchnutého světa sympatické světlo naděje. Stejně jako v Krvi pro rusalku, která se odehrávala v Brně, i zde autorka hezky pracuje s dobovými reáliemi i zvláštnostmi slezského regionu. Velkou předností knihy je také to, že na pozadí příběhu dává čtenáři možnost ještě lépe nahlédnout pod pokličku života v Pospolitosti. A že ten pohled připomíná rozkuchaný hrudník divoženky ležící na řezníkově stole, to jaksi patří k věci. Takřka špionážní zápletka je napínavá a plná zvratů až do samotného konce. Ten nejenže hezky propojuje Divoženku s Rusalkou, ale dává také velkou naději, že se autorka do světa rusalek vrátí.
Ve finále kniha působí mnohem přístupněji než Krev pro rusalku, ačkoliv si s ní co do ponurosti nezadá. A přesto, že nejde o detektivku (i když by se to mohlo zpočátku zdát), kniha se čte jedním dechem a je na ní vidět že mladá, nadějná autorka od doby, kdy s dravostí vplula do vod fantastiky, řemeslně vyzrála. Jsem zvědav, co si pro nás Kristýna Sněgoňová připraví příště.
Zabij, nebo budeš zabit. Kniha druhá
Ed Brubaker
Je dobře, že se tvůrčí tým rozhodl Dylanův příběh neředit a nenatahovat. Protože takhle, má grafický román ZABIJ, nebo budeš ZABIT mnohem větší sílu. Ke scénáři bych snad ještě dodal, že stejně jako první díl není ani druhá kniha vyprávěna lineárně, což dodává příběhu zajímavé napětí a spád.
Cekově asi nejde o nejlepší Brubakerův počin, ale rozhodně stojí za pozornost. Do hlavy takhle pošahané postavy se totiž nepodíváte každý den. Navíc ten nápad s démonem je opravdu skvělý.
PS: Expresivní Phillipsova kresba k tomuhle příběhu pasuje jako kulka do zátylku ruského bosse. Ale to tak nějak všichni víme.
Velvet
Ed Brubaker
Plány v plánech jiných plánů, a neb útok na čtenářovu pozornost.
Kdo by si myslel, že je příběh lineární, šeredně by se spletl. Nejen že je chvilku vyprávěn z pohledu hlavní hrdinky, a jindy zase ústy agenta Robertse, který se snaží Velvet dostihnout, ale velmi často přeskakuje v čase jako splašená opice. Brubaker zároveň nezapomíná ukázat pár fragmentů z hrdinčiny minulosti a tím celý už tak komplikovaný příběh ještě více vypravěčsky zamotává. Tím klade velké nároky na čtenářovu pozornost, ale zároveň dává knize velikou šanci, že nezůstane jen u prvního přečtení.
Krásná agentka v barvách noci
Na rozdíl od série Criminal se kresby Velvet ujal Steve Epting (Avengers, X-Men, Ultimate Nightmare), který s Brubakerem spolupracoval na komiksu Captain America. Možná proto je těch několik akčních scén v jeho podání nebývale dynamických. Jinak se drží překvapivě na uzdě, málokdy si dovolí roztáhnout panel na více než půl stránky. O to více jsou jeho občasné výstřelky s kulatými panely příjemným zpestřením. Coloringu se zhostila Elizabeth Breitweiserová (Saga)..Ta zvolila převážně tlumené barvy, které se k takovému příběhu jakým je Velvet hodí nejlépe.
Pár výstřelů navíc
Kromě v úvodu zmíněných esejí kniha obsahuje i autorův doslov, galerii obálek, čtyřstránkovou upoutávku a několik ukázek stran od skici přes pérovku až po finální coloring.
Finální verdikt.
Já jsem se do Velvet zamiloval a rozhodně si ji přečtu znovu. Brubaker v ní dokázal, že dokáže skvěle vyprávět nejen příběhy kriminálníků či samozvaných mstitelů. Nakladatelství BBArt tedy patří dík za další skvělý komiks do sbírky