jan8470
komentáře u knih
Sochaři masa
Jakub Hoza
V první polovině knihy autor rozehrává komorní konverzační drama, v němž nikdo z osazenstva stanice neví, co může očekávat od ostatních, a paranoiou nabitá atmosféra by se dala krájet řeznickým nožem. Nejde tu jen o neustálý pocit nevysvětlitelného strachu, který sedí všem přítomným, čtenáře nevyjímaje, za krkem. Dojem, že nikomu z hráčů nevidíte do karet, čtenářský zážitek ještě umocňuje. A to navzdory tomu, že je díky několika šikovně umístěným flashbackům před aktéry blížící se tragédie o krok napřed.
Druhá část knihy pak přechází plynule v horor, za nějž by se nemusel stydět ani jeden ze scenáristů kultovních snímků Věc či Vetřelec. Ale i zde autor drží opratě skvěle rozjetého příběhu pevně v rukou, aby ho dovedl zdárně do cíle.
Jakub Hoza používá dávno provařené ingredience. Prokleté sídlo s temnou minulostí, postavy bez větší hloubky, zato skrývající své záměry, osudové setkání a démonické zlo. To vše tady již bylo v tolika variantách, že se ani spočítat nedají. Navíc je zjevné, kde bral pro svou knihu inspiraci. Ale ono to vlastně ani moc nevadí, protože autorská invence, kterou do příběhu vložil, a vypravěčské postupy, které použil, dělají ze Sochařů masa zatraceně čtivý příběh, který ocení nejen fanoušci drsné fantasy, ale i ctitelé hororů.
Hrdinové
Stephen Fry
Fry se chronologicky se věnuje známým i méně známým hrdinům od Prométhea po Iásona. Ne každý je tak proslavený a známý jako Herákles, kterému Fry věnoval asi nejvíce času, ale i méně známé hrdiny, mezi něž patří například Belleofon, dokáže autor přiblížit tak, že si je zamilujete. Oni totiž všichni ti Perseové, Oidipové a Orfeové jsou nejen stateční, ale také neskutečně lidští a chybující. Stephen Fry má pro jejich slabost pochopení, a díky tomu má i čtenář šanci je poznat mnohem lépe než v hodinách dějepisu. Jak řekl jednou spisovatel Jan Kotouč: „Dějiny jsou nuda, ale když se zpracují do dobrého příběhu, je to vlastně velká zábava.“ Obě knihy jsou toho jasným důkazem.
Čepel azylu
Lucie Lukačovičová
Čepel Azylu je přímočařejší než její starší sestra. Žádné dějové odbočky se nekonají, a tak může příběh uhánět kupředu rychlostí splašené motorky. Naštěstí Lucie Lukačovičová není jen pouhou epigonkou Františka Kotlety, ale jako vyzrálá autorka ví, že akce, která sice k příběhům o lovcích monster patří, není vše. A tak se kromě dobrodružné jízdy a hodně zajímavých soubojů s přepestrou směskou andaluských strašidel dočká čtenář také morálních dilemat.
Ta tentokrát neřeší ani tak jindy zákony Azylu přísně dodržující Teodor, jako spíš temperamentní Doňa Mireya, průvodkyně obou bratrů a členka španělské pobočky Azylu. Dívka měla k zavražděnému exorcistovi více než přátelský vztah a zmítá se mezi touhou po pomstě a přísnými pravidly řádu. Čepel Azylu je však dobrodružný příběh, nikoliv nudná meditace na téma rovnováhy mezi odpovědností a sebeuplatněním.
Oproti předchozímu dílu Zákon Azylu je díky oběma bratrům a jejich – ať již potichu, či nahlas pronášeným – jízlivým komentářům přítomno v románu víc humoru. Přibylo také popkulturních odkazů. Ale autorka jimi šetří a čtenáře nezahlcuje. Na řešení komplikovaného vztahu obou bratrů tentokrát nezbylo tolik místa, což je trošku škoda. Naopak konflikt mezi ortodoxním dodržováním pravidel a volnomyšlenkářstvím, kterému čelí Doňa Mireya, je hezkým zpestřením tohoto dobrodružství.
Napětí také pěkně zvyšují šikovně vyvážené přechody mezi tím, co dělá unesený Gabriel a Ben. Protože byť je duchem intelektuálem, není jen peckou sedící na zadku a čekající na vysvobození. Stejně tak je sympatické, že spoustu problémů řeší hlavní hrdinové pomocí zdravého rozumu a diplomacie, nejen vymítáním a mečem. O to více si pak čtenář užije originálně vypointované finále. Prostě čtivá a zábavná kniha se slušnou várkou cizích monster od autorky, která jim rozumí.
Úsvit černého slunce
Tomáš Bandžuch
Celý příběh se točí kolem pokusu společnosti Thule navázat pomocí mezidimenzionální brány kontakt s obyvateli Hyperboreje a s jejich pomocí vyvinout ultimátní zbraň, která by Adolfu Hitlerovi pomohla vyhrát válku, která byla v roce 1938 takříkajíc na spadnutí. A to je zatím jediný fantastikou vonící prvek, který se v prvním dílu chystané trilogie objevil. Ale je to prvek originální a zajímavý. Cestování mezi světy totiž zamíchá nejen geopolitickými kostkami, ale také osudy všech aktérů téhle skryté války. Těch je opravdu hodně, a to na obou stranách barikády.
Samozřejmě tu máme několik postav, které posouvají příběh kupředu (především Lomax a Očenášek), ale kniha postrádá hrdinu, se kterým by se člověk mohl ztotožnit a přilnout k němu. Ne že by to vyloženě vadilo. Pokud čtenář přistoupí na styl vyprávění, které takřka s každou kapitolou přeskakuje mezi hlavními aktéry téhle války tajných služeb, nebude s tím mít problém.
Pokud znalosti čtenáře o druhé světové válce neskončily učivem na druhém stupni základní školy, užije si tuhle lekci z alternativní historie o dost víc. Odměnou mu pak bude originální pojetí polit-fiction a úžas nad tím, jak pěkně dokázali autoři celý příběh ukočírovat. Ono totiž cestování mezi světy může leckomu zamotat hlavu.
Arkham: Pochmurný dům v pochmurném světě
Grant Morrison
Dějová linka věnovaná vzpouře chovanců a Jokerově hře na kočku a netopýra je pro změnu dekonstrukcí psychologie batmanovských padouchů a vlastně i Batmana samotného. Příkladem mohou být Maxie Zeus, elektrizovaná, vyhublá postava s mesiášskými bludy, posedlá elektrickými šoky a koprofagií, Clayface, jenž rychle chřadne z nedostatku potravy a je popisován jako „AIDS se dvěma nohama“, či Mad Hatter, jehož posedlost Alenkou v říši divů má pedofilní podtext. Jokerův duševní stav je pak jednou z postav popsán jako „super příčetnost“; každý den se přetváří podle okolností. V jednu chvíli může být neškodným šprýmařem a vzápětí vraždícím maniakem.
Mohl to být jen další z batmanovských příběhů, ve kterém jde především o akční jízdu plnou soubojů, v nichž temný rytíř nakopává zadky nejznámějším padouchům Gothamu, ale výsledné dílo připomíná spíš psychedelickou noční můru. Za to ovšem můžeme vděčit nikoliv čtyřiašedesátistránkovému Morrisonově scénáři, ale především Daveu McKeanovi a jeho navýsost znepokojivé kresbě.
Při ilustrování příběhu se McKean rozhodl kombinovat malby, kresby, fotografie a smíšené koláže, aby přišel s působivým designem stránek. V mnoha scénách také použil symboly označující určitý psychologický prostředek. Například na dveřích Maxieho elektrošokové komory lze vidět naškrábaný řecký nápis, který v překladu znamená „Objev sám sebe“. Těch odkazů a různých narážek je ovšem mnohem víc a je zábavné je objevovat. Ještě jeden příklad za všechny – letterer Gaspar Saladino využil výrazného písma, aby postavám propůjčil vlastní font a příslušné řečové bubliny: Jokerova řeč je zcela bez bublin; červené, inkoustem potřísněné písmo použité pro jeho dialogy je stejně neovladatelné jako Joker sám.
Škoda že bonusové materiály kromě rozkresů, které McKean použil jako první vodítko při tvorbě tohoto grafického románu, a několika alternativních obálek neobsahují také komentovaný scénář, který je od roku 2004 součástí každého amerického vydání. Kniha naopak disponuje pevnou vazbou a opravdu povedeným snímatelným přebalem.
Tesla noir
Lukáš Vavrečka
New York roku 1936 je místem zasvěceným elektřině. Díky transformátorům a plazmovým kanálům není nouze o elektrickou energii. Navzdory všem pochybám vše funguje, jak má. Klimatické změny nejsou nijak zásadní a proud, jak sám na sobě dokázal Nikola Tesla, není zdaleka tak nebezpečný, jak někteří lidé tvrdí. A zatímco v Rusku je u moci Stalin toužící po nejnovějších Teslových vynálezech, v Německu se dostává k moci Hitler. Mohlo by se zdát, že dění za velkou louží nemá na dění v New Yorku pražádný vliv, ale opak je pravdou. Protože největší esa na poli energetiky a průmyslu mají svá želízka v ohni právě za mořem. Edison, Ford a Westinghause se snaží ovládnout trh a ukrojit si pro sebe co největší sousto koláče. A pak je tu divoká karta v téhle válce proudů – vynálezce, průkopník a vizionář Tesla. Jenže ten náhle zmizel nejen ze svého hotelového pokoje, ale i ze scény. A to, že agenti FBI najdou v Teslově pokoji tři spálená těla, je stejně divné jako vynálezcovo zmizení.
Hlavním hrdinou však není slavný vynálezce, ale mladý novinář Collins, jehož minulost je s tou Teslovou provázána víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Styl vyprávění se z počátku nese ve stylu noirových detektivek, aby se v druhé třetině knihy překlopil ve špionážní drama, završené akční jízdou. To vše autor okořenil množstvím detailních popisů fungování vybraných Teslových vynálezů.
Kagen Prokletý (barevná obálka)
Jonathan Maberry
I když mě Kagen ze začátku dost štval a mrzelo mě jak furt fňukà a uchlastává se, a navzdory tomu že by kniha snesla zeštíhlení o sto stránek, jsem strašně smutnej že mám dočteno. Proč? Protože Maberry svou poctu Elrikovi a Lovecraftovským božstvům vystavěl tak, že jsem si užil každou stránku a druhou půlku knihy jsem zhltl za tři dny. Pád velké říše, zamyšlení nad historií a propagandou, brutální souboje a prastará božstva. Prostě dark fantasy ze staré školy která nezklame.
BRSRKR: Krvavá pouť. Kniha první
Mattson Tomlin
Za projektem BRSRKR stojí herec Keanu Reevs. Příběhy o prokletém, nesmrtelném válečníkovi, jehož touha zabíjet je nesmírná přinesla trilogie, kterou vydalo nakladatelství Comics Centrum. To nyní vydává prequel. Byť se trilogie odehrává v současnosti,BRSRKR Krvavá pouť zavede čtenáře do přehluboké minulosti.
„Přišel jsi sem jen proto, abys zemřel, odporný hlavonožče!“
Povídka Symfonie zkázy zastihla barserkra Unuteho na dvoře krále bájné Atlantidy. Příběh si roztomile pohrává s Lovecraftovským mýtem a nadchne všechny fanoušky žánru meč a magie.
„Je darem bohů… Nebo prokletím, když nebudeme opatrní.“
Druhá povídka se jmenuje Padlá říše a i její scénář jako by Howardovým příběhům z oka vypadl. Tentokrát tu ovšem hraje prim nikoli monstrum, ale žena a to manželka krále pouštního města Olosu. Oba příběhy jsou svižné a nepostrádají pěkné bitevní scény a zajímavou pointu. Tento příspěvek do světa komiksu BRSRK se nese v Conanovském duchu a já jako fanoušek příběhů meče a magie jsem si obě povídky užil. Kdo má rád příběhy meče a magie, tyhle povídky si užije.
Parcela 13
Steve Niles
Stěhování do nového bydliště může být solidní horor. Nielsovi je připisována zásluha na tom, že se hororový komiks opět dostal na výsluní, ale Parcela 13 je oproti jiným jeho příběhům jen takovým nekomplikovaným, byť značně krvavým přírůstkem do rodiny.
Taková pěkná horororová jednohubka.
Poslední tajemství Jana T.
Jaroslav Velinský
Už je to dávno co jsem knihu četl a tehdy jsem z ní byl nadšený. dnes? Inu, lehké rozpaky. Rozhodně oceňuji fan servis, i když těch odkazů na různá dobrodružství R.Š. bylo na mě trochu moc. Zařazení děvčat? Díky bohu za to. Kniha má silné momenty, celá cesta po řece, první a druhé setkání s Netopýry. Naopak celá zápletka s demýtizací Ježka v kleci mi přišla jako hereze, stejně jako to jak beztrestně se Stínadla otvírají Druhé straně. Některé dílčí zápletky vyzněly do ztracena a některé postavy nebyly moc prokleslené. Ano, dívám se na tebe Martino Hamouzová. Najednou ten kult ghetta a nebezpečné čtvrti mizí a to je mi sakra líto. Ale Hanča knihu zhltla a děsně si ji užila. Takže za mě cajk i když je to trochu hořký konec jedné éry mého života. "Žlutá je barva naše!"
Poslední tajemství Jana Tleskače podle Hanči.
Hanču bavily Amazonky a holky všeobecně. Kvitovala s nadšením odmaskování Široka a otevření se Stínadel světu považuje za fajn věc. Náznaky milostné aférky jí přišly taky fajn. Celá záležitost s titulním tajemstvím ji neoslovila a vyla jí dost ukradená.
Inu, jiná doba, jiné děti.
Byt ve městě Naga
Pancho Alvarez
Pár dobře poskládaných slov vyvolá občas mnohem víc děsu než hektolitry krve a davy nemrtvých.
Byt ve městě Naga. Kratičká recenzička.
Minimalistické duchařské příběhy Pancho Alvareze vynikají strohostí, přímočarou a údernou pointou a lehce melancholickou atmosférou. Chvilku před tím než jsem knihu otevřel, jsem dočetl hororový komiks Parcela 13. a ten byl ve výsledku mnohem méně děsivý než tyhle kratičké povídky. Alvarez si knihu sám ilustroval a jeho ilustrace jsou stejně znepokojivé jako ty příběhy. Ale hodně záleží kde je budete číst. Čím tišší a prázdnější místo, tím víc na vás budou působit.
Překladatelka Lucie Lukačovičová odvedla skvělou práci a Martin Štefko z Nakladatelství Golden Dog knize věnoval velkou péči. Křídový papír je prostě křídový papír. Takže díky oběma za tenhle zajímavý a originální střípek z filipinského literárního a hororového světa.
"Jestliže zahlédnete, jak k vám v noci oknem
nakukuje žena bez tváře, není to cool. Ani trochu."
Zlatý pomeranč
Ondřej Neff
Starožitníci Kuba Nedomý a kyborg Dědek Čuchák jsou největší machři na roboty v celém měsíčním habitatu Arkádie. Něco takového, jako je Bejby, ovšem za celou dobu kolonizace Měsíce nikdo neviděl. Každý robot vznikl v továrně na výrobní lince. Bejby je ale jiný. Je to vtipné a lepší než Ultimus. Zlatý pomeranč je směsí toho, co mají čtenáři na příbězích z Arkádie nejraději. Akční dobrodružná jízda s příměsí detektivního pátrání, sci-fi propriety, humor a velká porce satiry. To první pramení z šikovně vybudované zápletky, v níž se vyskytuje vše, co máme na Arkádii rádi, a to včetně všech vedlejších postav a technických vychytávek. Humor tentokrát zajišťuje především série gagů plynoucích z toho, že se muži opravdu neumí starat o superchytré a supersvéhlavé dítě. A šlehy satirického biče směřují na hlavy fanatiků a extremistů.
Zlatý pomeranč je chytrým a zábavným dobrodružným sci-fi románem, který svým starším bratříčkům rozhodně nedělá ostudu.
Rochus
Přemysl Krejčík
Poslední ohlédnutí za románem Rochus
"Ta holka v mikině je možná jen obyčejná turistka, která navštívila Prahu. Anebo je to nájemný zabiják s tváří anděla."
Moderní román na hranici magického realismu je nejen vyprávěný z pohledu hned několika hrdinů, ale hlavně je perfektně provázaný. Jde o vícevrstevný text plný citlivě zakomponovaných odkazů nejen na popkulturu, ale i historii. Dá se číst jako cestopis (protože cestování v něm hraje velice významnou roli), ale také jako příběh o nájemných zabijácích. Krejčík, který je žánrově jen těžko zařaditelný, tady skvěle propojil to, čemu snobsky říkáme vyšší literatura s literaturou žánrovou. Pokud se vám líbí kniha Probudím se na Šibuji tak nemáte proč váhat. Román Rochus je se svými více než 700 stranami autorovým nejdelším dílem. Snoubí se v něm Krejčíkova láska k cestování a fantastice, s jeho citem pro uměleckou literaturu. Přitom jde o čtivé a svěží dílo, v němž naleznete nejen akci a atraktivní kulisy či mytické bytosti, ale také zajímavé myšlenky. O popkulturních odkazech nemluvě. Umně spředený příběh o profesionálních zabijácích však stojí nejen na hravé autorově imaginaci a jemném humoru, ale především vypravěčském umu. Rochus se tak směle může zařadit po bok knihám Neila Gaimana na straně jedné, či Murakamiho na straně druhé.
Pro mě je Rochus na české fantastické scéně překvapením roku a nedivil bych se, kdyby se ocitl v nominacích na ceny Magnesia Litera.
Ďábel a temné vody
Stuart Turton
"Po lodi se potlouká dvakrát zemřelý malomocný, na plachtách se objevují podivné symboly, někdo zmasakruje všechen dobytek chovaný na palubě. Vinen může být úplně každý. Dokonce i démon."
Knihu jsem dostal od Kristýny Sněgoňové a ta má fakt dobrý vkus. Ovšem nečekejte žádného Patricka O'Briana. Tohle jse spíš mysteriozní thriller mixnutý detektivkou. Odehrává se na lodi plující roku 1634 z Batávie do Amsterdamu a už jen výňatek z anotace ukazuje, že to slavný vyšetřovatel Samuel Pipps nebude mít snadné. Mix neobvyklého prostředí a zapeklitého případu byl natolik zábavný, že jsem těch 500 stran zhltl za dva dny.
Šógunův popravčí
Kazuo Koike
Ačkoli se série převážně skládá z na sobě navzájem nezávislých příběhů, sleduje osudy výše zmíněného rónina, který v průběhu roku 1700 nastoupil na post otamešiho. Asaemon je mezi obyvateli města považován za ztělesnění spravedlnosti a smrti, protože meče testuje na tělech živých i mrtvých odsouzenců. Zároveň je pro občany Eda záhadou, neboť sice působí ve funkci „vládního úředníka“ a vlastní dům, přesto se odmítá oženit a založit rodinu, zároveň se řídí svým vnitřním morálním kodexem.
První, více než sedmi set stránkový svazek přináší jedenáct povídek. První z nich vypráví o tom jak se Asaemon stal otamešim. Druhý příběh ukazuje Jamadovu soucitnou povahu, a to navzdory tomu, že má popravit dívku, která ho v mládí připravila o panictví. Ve třetí povídce se setkáme se slepým masérem a jeho nevěrnou ženou, čtvrtá nám představí hodně vychytralého masového vraha. V pátém příběhu se seznámíme s vášnivou žhářkou. Šestá je příběhem sofistikované pasti, v níž se mladý Asaemon ocitne… A tak bychom mohli pokračovat až k závěrečné povídce. Ale to by bylo zbytečné, tento výčet bohatě stačí k tomu, abyste pochopili, že se povídky nezaměřují pouze na Asaemona, ale především na lidi, se kterými se při své práci setkává. Přestože jsou to z valné většiny příběhy zločinců, které připraví o život, nejde ve většině případů ani tak o klasické detektivní pátrání jako spíše o vyprávění o tom, jak se stalo, že se dostali pod popravčí meč. Stejně jako u Ogamiho Itta z knihy Osamělý vlk a mládě tato setkání Asaemona i čtenáře často přimějí k zamyšlení.
Obrázky jako ze starých dřevorytů
Na manze Šógunův popravčí (stejně jako na jiných titulech) s Kazuo Koikem spolupracoval Goseki Kodžima 小島 剛夕 jehož kresba odpovídá tradičním japonským kresbám mnohem více než tvorba většiny současných kreslířů mangy. Odpovídá tak mnohem více době, v níž se Asaemonovy příběhy odehrávají. Zároveň je jeho kresba natolik realistická a násilí jím ztvárněné natolik explicitní, že bych své třináctileté dceři tuto mangu rozhodně nepůjčil.
Navzdory tomu je však Šógunův popravčí asi nejlepším titulem, který v edici CREW Manga letos vyšel, a já doufám, že ačkoli jde vlastně o uzavřenou sbírku povídek, vydá nakladatelství CREW i další svazky této skvělé série.
Octobriana
Ondřej Kavalír
Scénář, který si Berger a Kavalír pro svoji hrdinku připravili, je zcela logicky zasazen do období takzvané Studené války. Octobriana, která je odhodlaným kladivem Kremlu a tajnou zbraní proti imperialistickým štváčům, byla roku 1971 vyslána na tajnou misi do oblasti Beringova moře, v jehož vodách sovětští agenti objevili opuštěnou atomovou ponorku. Právě na její palubě objeví hlavní hrdinka něco, co změní nejen její pohled na svět, ale i na svoji minulost. Poměrně přímočarý příběh v němž účinkují nejen nacističtí vědci, ale také mystické síly, je vystavěn tak, že čtenář bude obracet stránku za stránkou a s napětím očekávat jak to dopadne nejen s Octobrianou, ale i s celou planetou, neboť (ačkoliv se to zpočátku nezdá) je ve hře osud celého lidstva. Vyprávění je rozděleno do tří aktů, přičemž je v každém z nich pomocí chytře zakomponovaných flasbacků čtenáři spolu s Octobrianou představena část hrdinčiny minulosti. Díky tomu příběh nepůsobí jako stokrát omletý origin. Jen závěrečný akt pro velké množství vysvětlování ztrácí trochu tempo, což je škoda. Na druhou stranu, kdyby se scénář opíral jen o akční linku, v níž by hrál prim pouze boj proti nepřátelům Sovětského svazu, působila by Octobriana v dnešní době směšně. Ještě za jednu věc musím tvůrce pochválit. Na komisu je vidět jak velkou si dali práci s rešeršemi v historii Octobriany a zapojením takto získaných vědomostí do příběhu. Příkladem toho může být třeba ikonická scéna s radioaktivním mrožem.
Formát 190×250 mm Octobrianě neskutečně sedne. Díky němu mohou vyniknout nejen velkolepě pojaté akční scény, ale také drobnosti, kterých si čtenář pohlcený příběhem možná ani nevšimne, ale ocení je až při druhém či třetím čtení. Práce Marka Bergera totiž vyniká smyslem pro detail. Teď nemluvím ani tak o mimice jednotlivých postav jako spíše o věcech jakými jsou součásti interiérů či šperky, jež nosí některé z postav. Když se čtenář zaměří na obrazovou fotodokumentaci, která je podstatnou součástí doslovu, uvědomí si, že po výtvarné stránce Octobriana Bergerova a Kavalírova většinu komiksů věnovaných této hrdince hravě převyšuje.
Jako celek je Octobriana hezkým přírůstkem do rodiny českých autorských komiksů a zároveň i sympatickým návratem polozapomenuté superhrdinky na domácí komiksovou scénu. A byť jde o samostatný a uzavřený příběh, bylo by hezké, kdyby nezůstalo jen u něj. Takový crossover Octobriana versus Pérák by vůbec nemusel být špatný.
Batman - Špatný den: Penguin / Riddler
Tom King
Batman – Špatný den není špatný komiks. Kromě toho že čtenáři poskytl bližší pohled na dva z nejstarších batmanovských záporáků, ukazuje také, že ne vždy musí netopýří muž hrát v Gothamu hlavní roli.
Batman / Soudce Dredd
Alan Grant
V dávných dobách kdy dnešní šedovousí starci bývali křepkými mladíky, vycházel časopis Modrá CREW. A chodí mezi námi i tací, kteří si pamatují, že v čísle 3 z roku 1998 vyšla komiksová povídka Batman versus Soudce Dredd: Rozsudek nad Gothamem. Scénáře k ní se tehdy ujal John Wagner, který má na pažbě nejen zářezy v podobě komiksu Soudce Dredd: Sebrané soudní spisy 01 – Prokletá země, ale i za některé omnibusy z universa Star Wars. Svůj kreslířský um příběhu poskytl Simon Bisley, který naopak exceloval v komiksech Sláine, či Lobo. Příběh, v němž se Batman musí popasovat se zvrhlým renegátem z řad soudců, jenž spojil síly se Scarecrowem, byl ujetou akční jízdou plnou hlášek, krve a nadsázky. Vzhledem k tomu, že se v příběhu Batman snažil zachránit Gotham, zatímco Soudce Dredd mu šel drsně po krku, a to například i na metalovém koncertě, tomu nemohlo být jinak. Právě díky nezaměnitelnému Bisleyho rukopisu tahle povídka připomíná víc Loba než klasický batmanovský příběh. Díky němu si divoké devadesátky mohou užít nejen ti, kteří si kdysi kupovali časopis CREW, ale především fanoušci Soudce Dredda. Kniha sice neobsahuje žádné bonusy v podobě alternativních obálek či náčrtků, zato všechny povídky dostaly nový překlad a kniha pevnou vazbu a pěkný snímatelný přebal.
Každý jeden den
Gabriel Bá
Brásův životní příběh mohli Moon a Bá vyprávět pěkně lineárně od narození po smrt, ale oni šli mnohem těžší cestou a zvolili hodně originální a zajímavý přístup. Kniha je rozdělena do deseti kapitol, přičemž je každá věnována nejen jednomu z jeho životních období, čemuž odpovídá věk, jímž je kapitola označená, ale především vztahům, citům a pocitům, které v daném časovém úseku svého života prožívá. Přitom ani Brásovi životní milníky nejsou za sebou řazeny lineárně. Je to hodně zvláštní způsob vyprávění, více filmový než literární. Ale k meditativně laděnému příběhu jakým Každý jeden den bezesporu je, se hodí, neboť nutí čtenáře, aby se na konci každé kapitoly zastavil a zamyslel nad tím, co mu tím konkrétním příběhem chtějí autoři ne-li sdělit, tak alespoň naznačit. Není bez zajímavosti, že každá epizoda končí jinou verzí Brásovi smrti. Všechny kapitoly jeho života se však dotýkají otázek: “Jaký je smysl života? a “Co chceš se svým životem dělat?, a tím je Brásův životní příběh tak výjimečný.
Pokud jsem výše psal, že Každý jeden den je záznamem vtahů, citů a pocitů, které Brás prožívá, odpovídá tomu civilní kresba, v níž je kladen důraz především na mimiku a výraz očí. Okřídlené úsloví „Oko do duše okno“ v kresbách obou bratrů nabývá nečekané hloubky. Zároveň si však budete připadat jako byste byli součástí Brásova života, tak realistické kresby na panelech jsou.
Jak píše v originálně pojaté předmluvě americký komiksový tvůrce Craig Thompson: „Psát o smrti by bylo snadné. Na těchto stránkách se toho děje mnohem víc – přemítání nad minulostí, přání do budoucnosti, ale především existování ve zkušenosti.“
Pro mě je Každý jeden den těchto nadaných tvůrců rozhodně objevem roku a moc rád bych si přečetl jakýkoli z jejich dalších komiksů.
Wika
Thomas Day
Oliver Ledroit zpracoval scénář jednoduše velkolepě. Jeho práce s figurami je neobvyklá, vysoce stylizovaná a pohybuje se od grotesky po krásu, ale je to právě design stránek, který je tak fascinující. Přidání steampunkových rekvizit dodává vizuální stránce komiksu originalitu, ačkoli pro děj samotný příliš důležité nejsou. Každá stránka je plná neuvěřitelně detailních, texturovaných pozadí, orámovaných propracovanými keltskými uzly, které knihu spojují a dodávají jí jednotný vizuální dojem. Tato stylizace spolu s převahou bledě žluté barvy v celé knize připomíná secesní plakáty Alfonse Muchy, ale je také poctou francouzskému komiksovému kreslíři a výtvarnému vizionáři Phillipe Druilletovi. Míra detailů na Ledroitových stránkách občas hrozí, že příběh přebijí a postavy se ztratí v bohatém, složitém pozadí. Na první pohled to působí rušivě, ale čtenář záhy pochopí, že jde o knihu, která se nedá číst způsobem jakým se čte většina komiksů. Výtvarná stránka není jen souborem ilustrací, které stačí přelétnout pohledem, ale skrývá důležité detaily, které je třeba najít, ba dokonce hledat, má-li být příběh plně doceněn. To nutí čtenáře věnovat knize více času, studovat panely, hledat důležité detaily a akce. Postavy lze spatřit v zrcadlech nebo stojící v pozadí davových scén. Je to zjevně promyšlená strategie, která úspěšně vtahuje čtenáře do děje a řídí tempo knihy. Ledroitova kresba je fascinující a složitá. Směs pohádkové sladkosti a steampunkové drsnosti, kterou do scénáře Thomas Day vložil, je dokonalou kombinací, a epický rozmach kreslířových složitých vícestránkových kreseb je ohromujícím vyvrcholením příběhu. Neumím si pro knihu, v níž naleznete kresby na až čtyřech rozkládacích stránkách, v níž je část příběhu kreslena vertikálně a každý detail je zpracován s hodinářskou přesností, představit jiný formát než 233 × 310 mm. Pevná vazba, křídový obal, vnitřní mapa světa pak spolu s dechberoucí vizuální stránkou dělají z této knihy klenot, který bude ozdobou každé komiksové sbírky.
Celkově je tak debut Thomase Daye jakožto komiksového scenáristy a jeho spolupráce s Oliverem Ledroitem velkolepým úspěchem a velkým příslibem do budoucna.