Jazzminator komentáře u knih

(SPOILER) Je to manga rozhodně uhrančivá, krvavá a brutální, a v některých částech až děsivě skvělá, avšak s přibývajícími přečtenými stranami začala být lehce repetitivní. Dle mého názoru by jí neuškodilo, kdyby byla tak o čtvrtinu kratší, protože některé kapitoly jakoby se "vykrádaly navzájem" a už to pak prostě nebylo ono. Přivítala bych osobně např. více kapitol zaměřených na to, jak se přemnožené Tomie navzájem snaží zlikvidovat (což se objevilo v podstatě jen na malou chvíli na konci knihy) než to, jak po ní/nich muži neustále prahnou.

4 27.09.2024

Samotný text trvá přečíst tak 10 minut, je však nutno podotknout, že kniha si rozhodně zaslouží mnohem více - ať už je to proto, aby čtenář meditoval nad posláním, které chce kniha předat, nebo jednoduše k tomu, aby se pokochal krásnými ilustracemi.
Nečekejte nic převratného, ale spíše takové milé čtení k zamyšlení (ideální např. k šálku čaje ;-) ).

3 02.09.2024

Pět povídek o hudbě a lásce, ale také o problémech ve vztazích či neschopnosti se v životě prosadit.

Ačkoliv byly povídky samy o sobě zajímavé, čekala jsem, že časem dojde k nějakému jejich propojení a závěrečnému rozuzlení knihy jakožto celku, bohužel však povídky zůstaly takové roztříštěné, jakoby byly pouze náznaky větších nedokončených příběhů ...

4 01.09.2024

Dlouho mě kniha nechávala v rozpacích; především si nejsem jistá, zdali jsem ji správně a zcela pochopila, každopádně to bylo čtení zajímavé, uhrančivé, strašidelné, ale i skličující ...
Příběh o dvou sestrách v patriarchální korejské společnosti, v níž není názor žen (a už vůbec ne touha se odlišit, prosadit) vítaná, i přestože se může jednat o záležitost banální, jako právě v případě Jonghje a jejího vegetariánství.
Rozhodně bylo zajímavé získat na věc tři různé pohledy a to celkem tří postav, na základě čehož byla také kniha rozdělena na několik částí. První část se dle mého názoru nejvíce odlišovala a navodila až hororovou atmosféru, ve které jsem si myslela, že se kniha bude dále odvíjet. Zbylé dvě části mě však překvapily svou poetičností, snovostí, čímž mi hodně připomněly styl psaní japonských autorů, např. Murakamiho.

5 03.07.2024

Extrémně depresivní kniha, která je očividně postavená na tom, aby hrála čtenáři na city. Už jsem ve čtení nebyla schopná dál pokračovat a přečetla jsem si na internetu, jak skončí, a jsem opravdu ráda, že jsem knihu odložila ...

(SPOILER) Tato kniha poskytuje širokou škálu témat jako je rasismus, otroctví, ale i sexualita, rodina či mateřství, které zahrnuje do příběhu tak nějak přirozeně, nenásilně. Styl psaní autorky v Celiiných dopisech přidával příběhu na autenticitě. Stejně jako mnoho dalších čtenářů mne bavila zejména první část knihy, která se četla naprosto sama a měla spád, kdežto druhá polovina s dopisy mezi sestrami mě tolik nezaujala. Konec byl navíc na můj vkus až moc, řekla bych, zalitý sluncem? Nějak jsem nemohla uvěřit tomu, že se všechny postavy změnily k lepšímu, navzájem se usmířily a opravdu nakonec setkaly.

3 06.06.2024

(SPOILER) Nakonec budu patřit do té skupiny lidí, kterým se kniha líbila, a musím říci, že jsem si ji užila i přesto, že (ano, přiznávám) to byl občas trochu mišmaš. Chvílemi působila, jako kdyby autorka vzala několik nápadů z různých fantasy knih a ty k sobě poslepovala. Také mě trochu zklamalo, že Violet je klasická profláklá fantasy hlavní hrdinka, krásná a navíc neskutečně chytrá, ale křehká a slabá (ale vlastně v závěru téměř nepřemožitelná) a ještě k tomu, aby toho klišé nebylo málo, je také naprosto jedinečná a propojí se s tím vůbec nejsilnějším drakem (resp. dokonce s dvěma draky). Proto jednu hvězdičku strhávám. To však nemění fakt, že příběh byl napsán velmi zdařile a čtivě, ale naprosto rozumím, že nesedne každému.

3 03.06.2024

Příběh kratšího rozsahu, ze začátku takový odlehčený, občas jsem se u něj dokonce i zasmála. Tato novela měla však (alespoň pro mne) nečekaný zvrat - svou temnou stránku, která se postupně dostávala na povrch, a kniha tedy i skončila poměrně depresivně. Celkově vzato to byla četba zábavná, svižná, ale i k zamyšlení.

(SPOILER) Rozjezd knihy byl trochu pomalejší, a to proto, že čtenář je ihned zavalen spoustou jmen, historického kontextu a jiných informací, a tak je docela těžké se v ní z počátku vyznat. Rozhodně ale doporučuju u příběhu ještě chvíli setrvat a ten začátek přečkat, protože zhruba po 50-90 stranách se do toho člověk začne dostávat a poté už je všechno jasné jako facka. Kniha mě vtáhla snad jako ještě žádná jiná a 800+ stran bylo tatam, ani jsem to nepostřehla (a ještě bych klidně přidala! Strašně mě mrzelo, když už jsem se blížila konci). Oceňuji také autorčinu práci s jazykem (např. to, jak byly vymyšleny názvy míst a mnoho dalšího) - díky tomu na mě příběh a svět v němž se odehrává působili neskutečně autenticky.
Nejsem sice největší fanda toho, že dvě hlavní postavy byly v lesbickém vztahu - přišlo mi to do příběhu zahrnuté trošku na sílu, podle mě by se bez toho kniha obešla - ale vzhledem k tomu, že měla více hlavních postav, mi to zas tak nevadilo. Nejvíce mě rozhodně bavily části s Tané. Kromě toho pro mne není o čem dále polemizovat a je to jasných pět hvězdiček.

8 03.06.2024

Tuto knihu jsem četla naposledy ve čtrnácti letech, a musím říct, že tehdy mě bavila více, doporučila bych ji tudíž spíše mladším, young adult čtenářům. Teď na mě Skleněný trůn působil jako fantasy, které se snaží skrýt za maskou rádoby krutého a brutálního světa proslulé vražedkyně, ale reálně se jedná spíše o pohádku na motivy takové drsnější popelky. Největší problém pro mě byl v tom, že jsem hlavní postavě nevěřila, že zrovna ona je ta nejlepší nejobávanější vražedkyně - a především se tak ani ona sama nechovala. Čekala jsem, že bude charakterem chladnější, vážnější a možná i, řekněme, mužnější; rozhodně by se to k její chladnokrevné pověsti hodilo více než to, jak byla v knize vykreslena (jako ukňouraný, drzý spratek, který měl občas nějaké světlé chvilky). Naprostá většina postav mi byla nesympatická, jedinou atraktivní a racionálně smýšlející postavou byl Chaol. Mimo to jsem předpokládala, že příběh bude více zaměřen na soutěž a jednotlivé souboje mezi bojovníky, které byly bohužel většinou zmíněny jen tak mimochodem a děj se vlastně točil kolem úplně něčeho jiného. Nebylo to vyloženě špatné čtení, jen jsem očekávala něco jiného. Do dalších dílů série se pravděpodobně pouštět nebudu.

4 11.04.2024

Kazuo Ishiguro se obecně řadí mezi mé oblíbence, ale musím se přiznat, že tato kniha mi úplně nesedla a dočíst ji byl pro mne jeden velký boj. Po Neopouštěj mě a Klára a Slaunce jsem čekala něco úplně jiného, což zahrnovalo rozhodně i více akce, jíž je zde opravdu poskrovnu. Veškeré dění se v podstatě odehrává ve vzpomínkách majordoma, který se svému pánovi a tedy i své práci oddal natolik, že mu jeho vlastní život zcela protéká mezi prsty. Musím ovšem vyzdvhnout vynikající psychologické vykreslení a vývoj hlavní postavy, což zcela jistě pohání příběh dopředu. Příběh, do jehož hloubi se však čtenář musí pracně propracovat tak trochu oklikou a číst mezi řádky; a především překonat to dlouhosáhlé, někdy téměř nekonečné vzpomínání na dění v panství. To zahrnovalo nejen povídání o důležitých hostech a politickém dění, ale i každodenních okolnostech v životě majordoma, jako např. záležitost leštění stříbra, a tak dále - což není zrovna něco, o čem by mě bavilo číst.
Naprosto rozumím tomu, proč má román tak vysoké hodnocení; rozhodně se jedná o kvalitní četbu, která je ve své podstatě geniální (svým jednoduchým námětem, rozvíjejícím se na základě dokonale zpracované psychologie hlavní postavy), pro níž jsem prostě jen nebyla to správné cílové publikum.

8 26.03.2024

Tuto knihu nelze hodnotit jinak než pěti hvězdičkami vzhledem k tomu, jak silnou zprávu s sebou nese a předává svým čtenářům dále. Díky poskytnutým rozhovorům je nám dovoleno nahlédnout do nitra fungování nejizolovanější země světa a života jejích lidí, které jsou pro nás v mnoha ohledech naprosto nepředstavitelné. I přestože jsem toho o Severní Koreji slyšela poměrně dost, i tak mě mnoho, pro mne stále nových informací dokázalo zaskočit a znepokojit. Kniha je jinak krásně zpracovaná i co se po grafické stránce týče; jako jediné malicherné minus vnímám to, že autorka dle mého názoru příliš často do rozhovorů vnáší subjektivní pocity a náhledy na věc, podle mě by měla zůstat více neutrální.

17 29.02.2024

Tato kniha se mi líbila mnohem více než Nebe. I přestože autorka ve značné míře ukazuje všední, každodenní situace, popisuje je takovým způsobem, že vás to do nich naprosto vtáhne. Kniha ale také především poskytuje vhled do intimního života žen dnešního Japonska v kontrastu s koncepcí jejich pojetí očima japonské, v mnoha věcech stále velmi konzervativní společnosti. Pohrává si s etickou otázkou dětí ze spermabanky, pohledu rodičů na tuto problematiku vs. názoru takto zplozených dětí, nevyjímaje vlivu jejich původu, který na ně celoživotně působí. Rozhodně to bylo zajímavé čtení k zamyšlení.

4 16.02.2024

(SPOILER) Zvrácené, šokující, brutální, explicitní a surové. Mé hodnocení, které jsem si pomyslně během četby vytvářela, neustále oscilovalo někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, nakonec jsem se rozhodla hvězdičku ubrat, protože se zde přece jenom vyskytly věci, které mi osobně moc nesedly. Podle mě kniha měla se svým námětem dobře našlápnuto, ale její potenciál nebyl bohužel zcela využit. Přišla mi obecně celkem krátká a zkratkovitá, všechno bylo pojato jaksi věcně a dosti rychle. Rozumím tomu, že se pravděpodobně jednalo o záměr autorky vzhledem k tématu knihy - tudíž přistupovat surově i k samotnému pojetí psaní, ale zejména popisy činností, co postavy dělaly, mi chvílemi přišly až otravně jednoduché. Také se v příběhu neustále skákalo z jedné situace do druhé, bez jakékoliv návaznosti, proto si myslím, že by bylo lepší knihu trochu více rozvést a raději ji i prodloužit, aby bylo možné její části lépe vzájemně provázat. Konec jsem však nečekala, ten mě opravdu šokoval. Celou dobu jsem si říkala - škoda, že autorka více nerozvedla období sblížení hlavní postavy s PČG samicí a místo toho jej v podstatě úplně přeskočila (to, jak ji skrýval, učil žít a vykonávat každodenní činnosti a potřeby ...), a na konci přišel právě ten moment ,,Aha, tak proto :-)".

6 24.01.2024

Malý dům pro mě představoval takové odpočinkové, milé čtení, avšak dosti nostalgické a občas také trpké. I když je kniha kratší, upřímně mi přišla trošku zdlouhavá především těmi svými popisy, co všechno a jak služebná musela udělat (obecně se v knize vlastně nic moc "akčního" nedělo). Každopádně musím říct, že mě bavilo sledovat vykreslení tehdejšího Japonska třicátých a čtyřicátých let, jeho společnosti a jejího smyšlení. To vše bylo podáno očima služebné Taki, což mimo jiné líčila také na pozadí dění v rodině, v níž sloužila. Mile mě překvapilo prolínání rovin ,,Taki v současnosti", ,,Taki služebné" a nakonec vyprávění jejího prasynovce, který celý příběh uzavírá za ni.

2 11.01.2024

(SPOILER) Za mě zatím nejlepší manga, co jsem kdy četla. Vtáhla mě stejně, jako jejich město spirála:). Strhávám hvězdičku za pár nelogičností, co se v příběhu objevilo (např. proč Kirie už dávno neutekla se Šoičim, když na vlastní oči několikrát viděla, že má s tou svojí teorií o spirále pravdu?). Jinak mi přijde naprosto geniální postavit horor na tom, že město nenapadla nějaká příšera, nebo vrah nebo cokoliv jiného stereotypního, ale geometrický tvar - je to naprosto bizarní a přitom to tak dobře funguje.

6 11.01.2024

Nikdy jsem nebyla velkým fanouškem sci-fi, ale Hostitel mě naprosto dostal. I když je to rozsahem delší dílo, má schopnost vás do děje vtáhnout tak, že ani nepostřehnete, jak vám stránky ubíhají. Tato kniha jakoby se četla sama. Popisuje citlivý příběh hlavní hrdinky - duše, která se pohybuje na rozhraní dvou naprosto odlišných druhů a světů a komunikuje s původní majitelkou těla, jež se jej nechce vzdát. Hostitelka a duše hledají cestu ke vzájemnému porozumění a pochopení, ačkoliv je to pro obě těžké, protože každá z nich vnímá pouze svou stranu záležitosti.
Málokdy se také pozastavuji nad postavami, ale musím říct, že Wanda/Poutnice mi byla ze všech postav -snad také ze všech knih, co jsem kdy četla - nejsympatičtější. Podobně to mám i s Ianem a Jamiem, kteří mi také přirostli k srdci. Kniha má obecně naprosto skvěle vykreslenou psychologii postav a to, jak se mění a rozvíjí společně s příběhem, který mě dojal hned několikrát. Už samotný nápad, na němž je kniha postavena, si zaslouží 5 hvězdiček.

8 01.01.2024

„Všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, aspoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abychom se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně.“

Předtím jsem od Murakamiho četla jen Norské dřevo, proto pro mne Kafka na pobřeží bylo mým prvním setkáním s Murakamiho magickým realismem. S napětím jsem obracela jednu stránku za druhou a netrpělivě očekávala nějakou "stopu", které bych se mohla chytit a příběh díky ní rozklíčovat. Murakami je však ten typ spisovatele, co tyto nápovědy poskytuje opravdu sporadicky a je tedy spíše na čtenáři, aby tuto práci udělal sám a příběh si sám také interpretoval. Přiznám se, že po dočtení knihy jsem se musela obrátit na internet a různé analýzy tohoto příběhu, co zde byly zveřejněny, abych se ujistila, že jsem Kafku pochopila správně. Záměrně zde však svoji interpretaci zmiňovat nebudu, abych další čtenáře nepřipravila o ten nezaměnitelný zážitek ;-). Kafka vás přenese do říše snů, obklopí vás mystičnem a zahltí tajemstvími a záhadami, které často zůstanou nezodpovězeny. Pojednává o osudech lidí, kteří jsou si vzájemně, určitým až nadpřirozeným způsobem, propojeni. Po této spojitosti mezi postavami mě velmi bavilo pátrat.
Ke knize jsem si rozhodně v průběhu četby vybudovala vztah, moc jsem se na ni pokaždé těšila a vracela se k ní s radostí, což se mi moc často nestává. Zároveň se musím přiznat, že jsem si na druhou stranu od četby občas musela dát pauzu, protože to na mě bylo někdy "prostě moc". Je potřeba tento příběh vstřebávat pomalu a postupně a užívat si ho plnými doušky. Tato kniha mi rozhodně předala zážitek, který jsem předtím u žádné knihy ještě nezažila a suverénně se zařadila mezi mé oblíbené knihy.

10 23.12.2023

Zajímavý nápad, jsem zvědavá, jak bude v dalších dílech rozveden. Manga byla ale kraťoučká a příběhu nebyl tedy moc "dán prostor", a tak ani za mě prozatím není moc co hodnotit.

2 12.11.2023

Anna Cima je fenomenální spisovatelka, jejíž >český< styl psaní je zasazen do japonského prostředí, a tato kombinace dvou naprosto rozlišných kultur je, alespoň pro mne, velmi atraktivní. Cima umí krásně pracovat s jazykem a používat originální přirovnání a metafory, které by mě v životě nenapadly. Celý příběh se odehrává hned v několika rovinách v čele se třemi hlavními protagonistkami, přičemž každý z jejich vlastních světů se určitým způsobem zhroutí a všechny tyto zhroucené reality se navzájem protnou, a tento průnik je rozhodně zajímavé sledovat. Přidávám se k těm čtenářům, kterým délka vůbec nevadila, knihu jsem pro její čtivost slupla jako malinu a řekla bych, že jsem si k ní i vybudovala určitý vztah, protože jsem se vždycky moc těšila, až si k ní zase sednu. V podstatě celou dobu jsem si byla jistá, že se pro mě jedná o jasných pět hvězdiček, ke konci se však stalo to, v co jsem opravdu nedoufala - a tedy stejná věc jako u Probudím se na Šibuji, kdy autorka skoro po celou knihu drží příběh v reálném světě a na konci se všechno jaksi zvrtne do nadpřirozena a nepřirozeně se uspěchá. Pasáže mezisvěta mi docela lezly na nervy a chtěla jsem je mít co nejdříve odbyté, abych se co nejrychleji zase vrátila k realitě. Kdyby kniha zůstala až dokonce "normální" detektivkou, určitě bych zůstala u 5*, s tímto koncem však musím jednu hvězdičku ubrat.

4 02.11.2023