józi.odkudkam komentáře u knih
Sir Arthur Charles Clark byl vystudovaným matematikem a tak nás hned první stránka vítá osmnácti číselnými údaji; ano, mysl, tehdy ještě šlechtice-čekatele, byla navýsost odborně organizovaná, svodům rodícího se postmodernismu hrdě vzdorující (robotická jiskrnost postav, jakože dialogů a hrst dědkovských pokusů o vtip, nechť jsou mými svědky), ve vedení děje (který zde má asi takovou roli jako školní exkurze pro leitmotiv výčtu zvířat v zoo) úsměvně těžkopádná, zato ale prodchnutá objevitelským nadšením a rozmáchlou obrazností. Ať tak, či onak, Ráma svou velikost ani dnes neschová a já bych tudíž po dvou večerech, co jsem s ním strávil, moc rád nekriticky zkonstatoval, že se mi četl stejně příjemně, jako kdysi před patnácti lety a vše tím uzavřel. Jenomže to nejde.
S úbytkem prvotního okouzlení jsem stále zřetelněji vnímal jistou suchopárnost toho přerostlého muzea geometrie v jehož útrobách jsem se ocitl a taky - SPOILER - mi nějak pořád není úplně jasná mechanika LETU Vážky: „ Jakmile se hnete od ústřední přímky, okolo níž se Ráma otáčí, znovu se projeví pseudováha působená odstředivou silou.“ Jak? Přejímá letadélko zrychlující rotaci nižžších vrstev vzduchu? I to je při bližším pohledu dost problematické..každopádně zrovna o tomhle, v rozporu s detailními popisy jiných jevů, nepadne ani slovo – UŽ NE SPOILER - Samotný konec je zas ale, co do vizuálních nápadů a pokornosti pointy (byť jí o rok dřív ve svém ve svém Pikniku u cesty trefili bří Strugačtí líp), opravdu kvalitní!
Pod čarou za 4****
Tok Rushdieho románu připomíná mnohaúrovňový, dálniční sjezd, po kterém se, i s korálky lidí, zvolna sunou dějiny. A byť často mluví o věcech neveselých, je celý s typicky britskou lehkostí prohnut v blazeovaném úsměvu onoho na boku ležícího budhy. Nakonec jsem téhle zvláštní směsici přičich, do příběhu se pohodlně zachumlal, uvelebil a prostě se jím těšil, smutnil i nad ním rozjímal. Celé si to tak nějak podivněznepokojivěvtipně doplulo vstříc cíli a mě nezbývá, než Děti šoupnout zpět do knihovní police, hezky pod R, jako Rushdie, zvažovat případnou koupi a udělit 5 slušných ***** Jo a dejte pozor na, jaksemenuje, paví vějíře!
PS: Možný spoiler. Kniha mi ve svém vyznění fatalistická nepřijde (trochu narážím na cessy), naopak, spíš naznačuje, že i když dětmi půlnoci zrovna nejsme, nepřímým taháním za nitky jejich vlasů jsme prostřednictvím jejich osob propojeni s osudem země stejnou tajemnou mocí, jako oni sami. Takže bacha na to – vlnky se šíří oběma směry, prázdná zavařovačka budoucích historíí čeká a, protože tohohle varování nebude nikdy dost: Paví vějíře ani v nejhorším dusnu!
Šikovný formát a mapy hvězdné oblohy, hezky měsíc po měsíci, byly hlavními důvody, proč jsem si tuto publikaci za dvě kilka pořídil. Nebudu se tvářit, že bych jí zevrubně prolezl skrz na skrz (to má čas), spíš jsem si vyčíhnul jasnou noc a pomocí zářijové mapy skutečně našel Velký, Malý vůz, mezi nimi Draka, s vyvrácenou hlavou zas Lyru, Labuť a napravo pod nimi Kasiopeu, Persea a pochopitelně i tu slavnou, vždy sever zjevující, Polárku. Co jsem tak na přeskáčku proběh: hezké vysvětlení proč že lze Venuši a Merkur pozorovat jen za soumraku/svítání, pochopitelné znázornění zdánlivě zpětného pohybu vnějších planet a vůbec poskytnutí základního rámce pojmů k cestování po hvězdné sféře. Co se týče planet, i jim je tu (2014-18) vyobrazena poloha a čas k pozorování (s posunem lze přibližně aplikovat i na další roky). Kniha obsahuje základní info ohledně vesmíru, galaxií, hvězd, planet, jednotlivých souhvězdí (zde bych převelice ocenil poznámku ve kterých měsících jsou pozorovatelné) a je plná fotek nahých, kosmických holek. Za ty prachy myslím dobrý kup, co se v batohu neztratí. Užitečné 4****
PS: U sedmi minimapek řádil tiskový šotek a z obloh jižních nadělal severní.
Komplexnější představě o uspořádání nočního nebe by velmi prospěly dvě celoroční vyobrazení severní a jižní hvězdné hemisféry s výsečemi pro jaro, léto, podzim a zimu.
PSS: Teprv teď jsem zjistil, že si lze pár šupů pořídit otočnou mapu hvězdné oblohy - planisféru. Což je neskonale praktičtější.
Předně, nenechte se odradit tím, že ze začátku vůbec ničemu nerozumíte. Každá povídka (mé top: Písek a struska, Pašo, Kalorik a Malé obětiny) se postupně sama hezky rozkrývá, až jste nakonec v obraze úplně na klid.* Tak, to by bylo. Nyní k samotnému hodnocení.
Bacigalupi do vás turboČerpadlem své fantazie naprosto nekompromisně pumpuje jednu bombu za druhou a nedá pokoje. Od začátku (Že jsou zde slabší povídky? Dejte pokoj!) do konce. Něco tak originálně jiného se mi od Neuromancera a Schismatrixu nepřihodilo. Tohle úžasně osvěžující zřídlo teď budu hlučně vychvalovat všem a všude, jakož i zde! Mocných 5*****
Tématicky na míru šité ilustrace, uvozující každou povídku, a celkově zdařilá grafická úprava knihy, jsou ještě takovým příjemným bonusem navrch. Albatros se nezapře...a mimochodem, uživateli Jonny: žito, nebo třeba kukuřice jsou cizosprašné, nehledě na to, že by se obdobným způsobem šlo asi pohrabat i v genetice čehokoli jiného.
* Kromě Malé obětiny, tu jsem louskal hned natřikrát; je ale naštěstí kraťoučká. A ve výsledku opravdu mrazivá.
Vstřícná kniha to není. Je psána poněkud odtažitou optikou mozku za ní, ze jmen se vám bude točit hlava, kvůli zpětným referencím se nejspíš budete muset u důležitých stran uchýlit k taktice oslích růžků a zarputilému nepřeskakování toho, čemu nerozumíte, dokud neporozumíte. Četnost užívání atlasu a přiloženého slovníčku nativních pojmů je místy takřka neúnosná, dějová linka s Tál zas urážlivě nahodilá a aby toho nebylo málo, samotný příběh se začne rozjíždět až v druhé půli.
Naštěstí je (nejen) ta první osazena dostatkem menších i větších, neokázale zapracovaných, nápadů a hrstkou skutečně pěkných mouder, které vám, spolu s příjemně exotickým prostředím, pomohou tu kalvárii překonat. Co je ale asi nejdůležitější; McDonaldův směle širý lom ústřední, těžce provařené myšlenky vědomého kosmu, zde neupadl v marast new age žvástů a místo nich naopak předložil kvalitní výtěžky (včetně docela srozumiteně obrazného vykreslení funkce celulárních automatů – o kterých jsem dosud neměl ponětí - a s nimi nijak nesouvisející, naprosté, perly ve způsobu vyslání asteroidu), a mě z toho všeho v jednu chvíli začly šeptat zdi. Což bylo fajn.
Přelouskání Řeky bohů za tu námahu určitě stálo, spíš bych jí ale přeci jen doporučil omlácenějším kosmákům. Za mě, všemu navzory, 5*****. Slabých.
Some like it wicked. Teresa Madeiros skutečně posouvá dimenze toho, co vůbec přípustné je, až za někam, pro obyčejné smrtelníky, vyjevitelnou mez. Pančovat alkohol? Vpravit do lidského plodu jehlou informaci měnící pohlaví? Zapálit atomovkou atmosféru? V CERNu bourat (vůbec je magnetem uchopit) částice za účelem lokální, do sebe se hroutící reality, brány dalších vesmírů? Napsat Hříšné myšlenky? A..to už se snad ani neodvažuji: Ále co, jsem jednou rebel, vykloním se z oka a: Zamilují se?
Ach jacku, jacku (mimochodem, věděli jste, že to znamená Honza?!)...A koho hned napadá ten Daniels, je jasný případ...kdyby na něj byly prachy. (Já su teda spíš Jelínek-Myslivec-Božkov klasa. A Kozel. Tss, áááách.). Raději nehodnotím.
„U brány stojí strášný a má vlevolver.“ Velice milý, vtipný počin. Překladateli smekám. V podstatě musel opravdu napsat novou knihu.
V nezlomnosti Kaplanově nalezla oázu klidu celá naše rodina a její přebal už se po zásluze rozpadá.
Taky máte z Šándorova fota pocit, že mu koule zrovna líže varan? Nečetl jsem ani bibli božskou, leč drsně podbízivý zdvih obočí stvořitele slabikáře jejího negativu mnou věru mocně chichotá do teď.
Zkoušeli jsme popravčí kamión. Že bychom je zabíjeli už po cestě. Jenomže i po dvouhodinovém dušení výfukovými plyny některé ženy a děti pořád dýchaly...Hromadné hroby měly svažité dno, tam stékal vyškvařený tuk, díky němuž šlo těla spalovat i za deště. Někoho napadlo, že by se mohla efektivněji likvidovat v pecích... Divný puch byl cítit až v x kilomerů vzdálených vilkách rodin zaměstnanců.
Ale za těžkou a dost tendenční nudu výchovy mladého Rudolfa před tím jen za 4****
Uf, omlouvám se, to už je fakt nechutné snobství. Za 5*****
Pochodující palmy ukazují pochodujícím rybám, zač je toho loket.
5 do jablíčka Země hryzajících *****
O bůhvíjak skvostné písemnictví nejde. S odstupem času se ale po právu stalo klasikou.
Co tím chtěl básník vlastně říct?
Spoiler: Jsou ne neinteligentní scholastická rozjímání, vycházející z předchozích úvah, dokladem, že ta předchozí zjevují pravdu? Zachycuje všechno tohle člověčí snažení odkazující se k sobě navzájem (v... se píše a tam.. zas taky) doopravdy nějakou podstatu? Důsledným studiem kabaly se nějak určitě obohatíte o duševní rozměry, které by se vám jinak nezpřístupnily. Stejně tak se ale můžete věnovat třeba matematicko-psychologickému božství teorie hry pokeru, nebo lovu ryb. Co ke Kyvadlu povědět. Další, ve vzájemné pravdě se utvrzující, poleno na hranici lží, které Eco nakonec jako takové s velkou pompou alibisticky zavrhne, aby nad ním v soukromí, již si jakože vědom klíčové důležitosti rozměru „obyčejného“ žití, mohl slintat a jeho zhola neužitečné extrapolace šířit po univerzitách dál. A žádné, to skoro lidsky mystické bezčasí, přítomnosti, kdy jeho užnevimjaksemenujekámoš v závěru troubí hranu mě o opaku nepřesvědčí.
Za literární a některé úvahové kvality však přeci jen 4 slabé**** dám.
PS: Golgota ženských prsů, na jejichž oblinách je na řetízku ukřižován ježíš hodnocení taky pomohla.
Tuhle knížku měl kamarád a já mu jí hrozně záviděl (nyní už jsem hrdým majitelem). Nejvíc nás okouzlili draci a hlavně pak dvoustrana, jak se při jejich hledání a pozorování zařídit. Dnes jsem spíš ocenil příběhy bájných zvířat, ale i tak ta nostalgie funguje báječně! Sladkých 5*****
Robert van Gulik ať se jde i se svým nudným soudcem Ti vycpat. Clavellovi japci pod nehty strkali seříznutý bambus a tak není divu, že do mentality svých mučitelů pronikl poněkud hlouběji, než holandský diplomat do Indonézské služky. Jestli máte skutečně zájem se něco o téhle poeticky jeblé kultuře třešňové květu dozvědět, pak neváhejte ani vteřinu, nelekejte se rozsahu (vůbec nenudí) a po Šógunovi určitě sáhněte. Solidních 5*****
Film mě zas tak neoslovil, je nicméně uznávaným kultem a tak jsem se rozhodl zjistit, jak je to s předlohou. Vpravdě se mi do ní moc nechtělo a z vypůjčeného tria knih šla tahle až jako poslední...a přečetla se jedním dechem. Něco takovýmhle charakteristickým způsobem intenzivního, pokud si dobře vpomínám, se mi přihodilo jen u Západní fronty. Tenhle písmenkový Kmotr zkrátka vystřelí, nábojnici ukáže hezky ze všech stran a nemine. Žádná vata. Za 5*****
Fantasy nemusím, tohle ale jo. Holdstock je takový Lovecroft. Na rozdíl od něj ale umí psát. Příběh Mytág voní plísní podzimnímo lesa, hustým dýmem ohně před jeskyní a vůbec umně dráždí primitivní, neolitické podloží našich sofistikovaných já. Celá série s přehledem za 5*****
Dal jsem teda jen první díl a je to svinstvo, o tom asi nemá smysl se tu, kór, když už to tak masivně udělal Solženicyn, rozepisovat. Proto bych zde zejména vyzdvihl faktografickou podloženost (jména, data, místa, paragrafy..) díla a zevrubnost s jakou celý proces (od zatýkání, po internaci) Gulažské mašiny podchycuje. Téhle, až chorobné dokumentárnosti knihy, však rozhodně nechybí lidský rozměr a četla se „dobře“. Povinná četba pro všechny US hatery. 5 ostnatých*****
PS: V rámci zachování rovnováhy ale také musím doporučit tv sérii Untold history of USA od Olivera Stonea (alespoň 4 poslední díly).
Můj první a zároveň nejoblíbenější Palahňuk (Klub rváču popravdě trochu zklamal); možná proto, že jsem ho ještě neznal a tak se mi jeho dosti vyšinutý styl ještě nezajídal. Ale neřekl bych. Tady totiž, narozdíl od některých pozdnějších děl (Strašidla, Deník) neopanovala forma obsah a i teď, po letech, nelze zpětně neocenit čistotu, jednoduchost a sílu nápadu, s nímž tahle útlá knížečka docela trefně, a při tom skromně, vypíchla to podstatné. Hezkých 5*****
Cpát do pomeranče ozubená kolečka je asi opravdu hloupost. Ne, že bych Alexovi a spol. nepřál ochutnat vlastní medicíny, ale tohle I.P.Pavlovovské podmiňování má morálně-nápravný kredit lobotomie. Jinak ten hantec mě bavil moc.
5 chorošnejch*****
King za vitrínu obchůdku kydnul chvějící se, obnaženou sliznici kolektivního nevědomí jednoho maloměsta, a dle osvědčeného receptu už aspoň posté namíchal svůj autorský koktejl citového vydírání, staromilství, jadrného dobráctví, sounáležitosti s dělnickou třídou, erotiky a skrytého zla....a, ne nepodobně jako čtenářce červené knihovny (byť duchaplněji), dodal i mé dušičce přesně ten druh vitamínů, po kterých baží. Nechápu, ale funguje to. On ten zpropadený zmetek asi fakt občas umí koukat někam za roh, to se musí nechat.
Jak se ale blíží zvonec, Stephen opět neví, kudy ven, utápí se v dosti urputných symbolismech a tak tu máme dalších 600+ stran přetavených v mírnou čtenářskou kocovinu. I tak; Sečteno, podtrženo, slušné 4****
PS: Jako katalog chování a jeho důsledků fungují Věci hezky. Jak se ale znám, stejně při nejbližší pijatice vystřihnu nějakou do nebes volající hovadinu, kterou si pak před usnutím budu aspoň ještě týden otloukat o polštář