JP komentáře u knih

Lehce stravitelná, nenáročná próza. Karin Tidbeck má velmi, nechci říct přímo nevýrazný, nebo sterilní, ale takový civilní, neambiciózní, přímý, severský styl. 'Sobí hora' je krátká knížka, kterou se i relativně pomalí čtenáři musejí prokousat za chvíli. Definitivně se klaním k tomu, že Tidbeck sedí víc tahle kratší povídková forma (po čtení jejího románu Amatka). Samotné povídky mnohdy měly skvělý náměty, poutavost, originalitu, ale vždycky jen v určité dávce, nikdy to nebylo našlapaný nápadama, líbilo se mi, jak říkal Harlan Elisson, u povídek, nevíte co bylo předtím a co bude potom, zejména u "Kdo je Arvid Pekon?", kterou bych nejspíš označil za nejlepší z celé knihy, asi protože z ní čpí ten orwellowsko-kafkovský (a později, jak i sama autorka přiznává, i lovecraftovský) odér, který je ostatně Tidbeck tolik blízký v mnoha jejích pracích, buď sociální drama, nebo utopická vize budoucnosti, u poslední povídky, podle níž je v originále sbírka pojmenovaná, jsem si vzpomněl na sci-fi, co jsem četl už dost dlouho zpátky - Plástev jedu od Pecinovského, čistě jen motiv a nálada příběhu. Slušná sbírka slušné kvality.

3 23.12.2018

He. Tohle je sranda. Kdysi, řekl bych možná čtrnáct, patnáct let zpátky, mě několik lidí online, příliš posedlých touhle ságou, přimělo Zaklínače prakticky nesnášet. A jelikož jsem tehdy byl fanatickým vyznavačem Zabíječe - temnýma nekončícíma jatkama, černým humorem (klasická četba pro teenagery), měl jsem svou vlastní fantasy ságu a po chvíli čtení mi 'Poslední přání' moc neřeklo a tak jsem to odložil, ale myslím, že už tehdy jsem věděl, že mimo Tolkiena nejpopulárnější tuzemská fantasy, se mi nevyhne a Geralt si od začátku po dnešek budoval a buduje jméno, v herním světě, připravovaném seriálu. A mě by ani nenapadlo, že Sapkowski bude kvalitou tak přeskakovat, že bude parodovat klasiky, že jeho Zaklínač je postava, která nebyla pevně a jistě stvořena, ale spíš se tak nějak přibelhala bokem, jako ožrala v knajpě a jak se o ní v povídkách začalo čtenářům rozšiřovat povědomí a jejich nenasytné krky chtěli víc, tak teprve pak došlo k postupnému rozšíření. Někdy se člověk zasměje, někdy jsou pointy trefný, někdy to má solidní akci, celkově je to takový uvolněný, nemá to zrovna epické proporce, vážnost, dlouhý bitevní scény, nesnaží se to samo sebe brát až tak vážně, zároveň se to ale pořád hledá. Sapkowski je takovej ten typ, co vám nasype sůl do kávy a směje se, když vás pak z povzdálí pozoruje to pít, zároveň ale píše obstojné, přímočaře, takže vám to odsýpá a nemáte příliš pocit, že se to vleče (ale za to možná může ta povídková forma). Nebavilo mě se příliš nějak nořit do jeho universa, ale jsem zvědavý na ten "it" faktor, který vedl k takové popularitě. Postava Marigolda je zosobněním přístupu k téhle knize. Mám z toho takový smýšený pocity, někdy to bylo fakt good a někdy mi to přišlo jako děsnej lacinej žánrovej shit, moment od momentu jinak, zároveň se mi ale líbí ten punc reality (to s sebou nese samozřejmě i jazyk a mnozí polští fanoušci série říkají, že právě v tom je série tak dobrá, jak v ní pro Poláky postavy mluví) - Poláci jsou samozřejmě přízemní, ale to s sebou odráží a nese i určitou reálnost, humor, jejich chování, jejich myšlení, takže mnohdy Zaklínač překvapí a působí jako reálná středověká kronika něčeho, co se stalo - monstra často vychází z lidových středoevropských mýtů a pověr (a vsadím se, že na spoustu z výrazů v knize narazíte poprvé), takže to má i takovej odér, jako když vás strašili s klekánicema jako dítě a podobně. Uvidíme, co dál, definitivně jsem zvědavej. Geralt má okolo sebe s dostatek mlhy, aby jako hlavní postava pořád měl čtenáře čím překvapovat. Zaujal mě i názor, že se v knize daleko víc řeší vztah a nenávist / pohrdání lidí vůči Zaklínači, než akce, postavy se budují skrz dialogy. Vlastně si myslím, že by to byla velmi unikátní série, kdyby šel Sapkowski víc do extrému humoru (a hororu) a nahradil by tím tu standartní příběhovou epičnost a rádoby epičnost a dramatičnost, která je v rámci žánru prakticky všude. 7/10

9 15.12.2018

Gom Jabbar. Muad'Dib. Benne Gesserit. Ty výrazy mě fascinovaly. Stejně jako spousta jiných drobných maličkostí. Trošku odbočím: Lynchův megapropadák, jakým jeho filmová Duna byla, jsem viděl kdysi jako dítě a nemůžu se dočkat, až Denis Villeneuve, který stojí za letošním Blade Runnerem 2049 a za Arrival natočí filmovou adaptaci, protože aktuálně není lepšího žánrového režiséra. Duna patří k mým dlouhodobým restům. Ty obrazy písečných červů z filmu, v Beetlejuiceovi (další oblíbený film spojený s dětstvím) byl vlastně taky písečný červ a pak nekonečné rozhovory celou základku a střední s mým kamarádem o olgoji chorchojovi, který byl pro červy z Duny předlohou. Takže můžete chápat, že můj rest byl dlouhodobý a jaksi i hluboko zakořeněný, ale konečně jsem se k Duně dostal. Definitivně chápu její status a respektuju ho. Trošku mě nebavila ta nekonečná politika, to věčný kdo co komu jak a za kolik z deseti různejch stran, kdy každá strana (nehledě na spoustu postav) sleduje vlastní zájem, musí to prostě fungovat, ale tady to jen lehce, jako písek, zanášelo... nicméně co mě naopak bavilo byla celá ta rozdílná škála a mentalita různých národů, jejich pohledy a postoje k životu (přežívání a smrti) a obvzláště ty způsoby, jakým šetřit s vodou na planetě, kde je jí takový nedostatek, že brečet kvůli něčí smrti není jen zátiším, ale jakýmsi hlubokým projevem, protože připravujete svoje tělo o drahocennou tekutinu. Definitivně palce nahoře, ale musím si to někdy zopakovat, v pravé knižní podobě (tohle byl audiobook), protože přes Herbertův um v popsání některých scén a přeskakování mezi myšlením postav, jejich komunikací, bych si to rád utřídil a dal tak nějak v klidu a ocenil pozitiva tohohle projektu víc. Záběr téhle knihy je totiž dost širokej. Ta LSD-čková verze, co zamýšlel natočit Jodorowsky, by byla půvabná, kdyby se dočkala realizace. Mimochodem, myslím si, že každej fanda Duny by si dokument o jednom z nejšílenějších nerealizovaných projektů (od jednoho z nejšílenějších lidí na planetě) měl definitivně pustit: https://www.csfd.cz/film/312948-jodorowsky-s-dune/komentare/ (thank me later)

13 13.12.2018

Obskurní ikona, Kafka, je celoživotní studium (až na ty části, který leží skrytý v sejfu nejmenované banky v Izraeli, na kterou už plánuju heist, hned jakmile získám podrobnější info). V téhle knize, po jejímž startu jsem si objednal hned další kafkárny (takže teď mám tunu textů od Franze ke čtení), jsou například různé verze rukopisů stejných příběhů, hned třeba úvodní 'Popis jednoho zápasu', jež mě tak bavil, že byl impulsem k objednání dalších knih a který bych rád uvedl (verzi A) spolu s Obřím krtkem a fragmentem s názvem Most za nejkafkovštější části, který jsem si velice užíval. Většina knihy je tvořená tak nějak právě verzemi delších textů a nebo naopak mořem kratších fragmentů a poznámek, mnohdy ani nicneříkajícími slovy, odkazujícími na aktuální dění života - tohle já moc dobře znám z vlastních poznámek a hesel, prostě ze sebe dostáváte, kolik toho zrovna je (je to jako když někdo, kdo je hodně užvaněnej, spamuje na fb). Takže je fajn vidět, že za století se toho až tak moc nezměnilo. Jen já neumírám na tuberu a můžu, pokud chci, psát na PC. Kafka sleduje okrajově politickou situaci, lidi, ale většinu času je v textech soustředěný na sebe, na svoje univerzální pravdy, takže z něj tak nějak cítíte, že žije většinu času ve svojí hlavě (also relatable). A je to fascinující mysl. Způsob, jakým někdy rozpitvává a jak se dívá na určité věci, náměty, jaké si volí zápletky, jak někdy dokáže nabořit rytmus (Jorge Masvidal) textu tím, že v něm zničehonic použije cosi, co se vzpírá jeho logice, co působí téměř surrealisticky... to činí Kafku i dnes nesmírně populárním. Jak se dívá za roh, z úhlu, který by vás nenapadl. Často při čtení Kafky přemýšlím nad jeho přáním zničit všechny jeho nepublikované texty (což by byla drtivá většina jeho publikovaného díla), mnohdy na smrtelné posteli nebo ke konci života autoři přichází s radikální změnou pohledu na určitou věc, nebo přáním, aby něco bylo jinak, než jak to dělali. Takže, sic tuhle knihu hodnotím čistě kladně, poprvé začínám v Kafkovi spatřovat i určité mouchy, jenže je hrozně nefér hanit takový literární talent za něco, co nebylo dokončeno, nebo zkrátka jen potřebovalo víc času (nemluvě o Kafkově sebekritice, díky které svolil s publikací pouze minimálního množství svých prací). V knize jsou mdlejší části, které mě, i přestože Kafku žeru, nudily, nebavilo mě je číst, nezajímaly mě... a některé takové části tu jsou navíc dvakrát, takže, není to místy čtenářsky úplně nejvstřícnější, je to spíš pro lidi, co jsou Kafkou už tak trochu hraničně posedlí, nebo do něj chtějí hlouběji proniknout. No homo.

"Jsi úkol. A široko daleko žádný žák."

3 24.11.2018

Zejména díky popisu mentalit jednotlivých mocností, coby určujícím prvkem jejich expanze si mě Kissinger v první polovině získal. Je to široký záběr, nezabraný zeširoka, ale pořád široký záběr. Jenže po objektivním pohledu na jednotlivé mocnosti, jejich motivy a záměry, Kissinger aktivuje "liberation mode" a pustí se mimo kissingu i do rimjobu všech amerických presidentů (Bushe, Nixona - celou dobu jsem měl před očima obraz Huntera S. Thompsona: "Nixon, u fucking piece of shit!") a jeho amerikanismus převezme kontrolu. Já chápu, že nebude hanit lidi, se kterýma pracoval a ve který věřil, a že viděl stránku prezidentů, kterou veřejnost nevidí, nicméně ta druhá polovina celkový dojem publikace silně zkazila. Jestli člověk není dutej jako pařez tyhle názory a kecy o USA nemůže akceptovat jinak, než s posměchem. Ale i tak skvělá publikace, která velice zajímavě rozebírá vzestup mocností po celém Světě, hegemonii, určující prvky jejich nástupu k moci, jejich postoje a snahu o nastolení nového světového řádu.

8 20.11.2018

Brautigan svoji šanci dostal a abych to shrnul, u mě tohle vydání propadlo na všech frontách. A myslím si, že výmluvně to je popsáno (ač autorem zamýšleno jinak) i v samotné knize:

"Že se ptám," řekl doktor Edwards , "jak pokračuje vaše kniha?"
"Ta? Ta pokračuje."
"Výborně. O čem bude?"
"O tom, co mě napadne: jedno slovo vedle druhého."

Tečka Martina Hilského v závěru je jen zoufalá snaha natáhnout obsah (standartní praxe od Arga) a popisovat knihu, o které se stejně nedá nic v tomhle směru říct (i sám Brautigan by si asi klepal na čelo). Opět argumentujeme, že kniha nemá hlavu ani patu a právě proto je tak geniální, protože ji nechápeme. Kdepak, jak řekl Bukowski, "na většinu těchhle spisovatelů nebude svět připravenej nikdy: neumí psát.". A to ani nemluvím, že je to tak sprostě drahý (v knihkupectvích za tři kila) a natáhlý na +150 stran, když by v reálu ta kniha neměla ani sto stran, tipuju něco okolo 80-90. Obálka je jen perfektní ukázka toho, že hoši z nakladatelství to mají prostě v p... (pod tohle bych se nepodepsal). Je to ten typ publikace, další v řadě, co se v Argu vyflusávají jak na běžícím pásu... za kterou bych rád dostal svoje peníze zpátky, maže vám melounovej cukr kolem huby. A tak trochu smutný zase je, že Brautigan má na tomhle fiasku nejmenší podíl, sic mi jeho příběh, styl a imaginace zkrátka nesedly. Ale s tímhle jsem měl chuť šlahnout z okna. Docela smutná tečka pro autora textu. A těm ostatním honimírům vztyčenej prostředník.

5 18.11.2018

Nechutně, nechutně čtivé. Už dlouho jsem nezhltnul knihu za de facto 3-4 dny. Léta jsem plánoval tuhle klasiku přečíst, coby Kunderovo nejznámější a největší dílo (značně skeptický, protože proč by autor jako Kundera měl dílo, co bude masově populární), ale nakonec jsem si loni knihu (mimo jeho další) pořídil a v první polovině tohohle roku kousek rozečetl a zase ji odložil (mám s knihami zvláštní vztah, někdy mi dlouho trvá než je přijmu, než na ně mám náladu, než se k nim dostanu). Film jsem viděl, 2012, myslím, když jsem byl vyřízenej a přišlo mi, že je to jen o dvou lidech, co se konstantně ničili (to mi znělo v té době povědomě, bylo to jako rejpat se v otevřené ráně), nakonec i sám Kundera řekl, že na základě tohohle už se nesmí dělat žádné další adaptace. V kontextu toho musím říct, jak chcete adaptovat něco jako Nesnesitelnou lehkost bytí? Je to příliš literární, v každém ohledu, ve kterém to funguje, je to funkční hlavně a díky formě. Nakonec jsem si tenhle týden sedl ke knihovně na koberec a s rukama založenýma na kolenou chvíli v přítmí pozoroval svoje knihy, jak to někdy dělám. Po chvíli jsem vytáhl Kunderu, je úplně dole, uprostřed, šest knih a věděl jsem, že další na řadě je tahle (po Žertu a Směšných láskách) a tak jsem začal číst (vlastně mi začala číst K., více než rok zpátky, když mi poslala několik prvních kapitol namluvených jako audio - škoda, že už je nemám). Vzpomněl jsem si, jak Kubrick natáčel 'The Shining', taky svůj komerčně nejúspěšnější film, ve kterém v určitých slabých detailech a nuancích, ustupuje, coby ultimátní tvůrce-filmař, svému publiku, i když si v drtivé části stále drží styl, svoji půdu a to, kým je. A podobně jsem se cítil z téhle knihy. Kundera bojuje s kýčem stylem "haha, vím, o tom, že je to kýč a právě tím celý jeho efekt neguju" (to mi mnohdy nestačí, to je často ten nejlacinější způsob, jenže, Kundera není idiot, takže u něj je snazší na tuhle hru přistoupit). Odvolává se na to, že se vždycky zajímal o stará tradiční témata, tragédii, nevěru, vztahy apod. Kundera je totiž v unikátní pozici, řekl bych, protože většina lidí ho vidí jako spisovatele-Boha, protože až příliš dobře mísí kýč a vysokou literaturu, má příliš chytrejch keců, posype text úvahami a výroky, co lidi nadchnou, jako kdyby se dozvěděli něco šíleně novýho. Já tomu říkám vesnickej elektrikář / lidovej mudrc (ten vesnickej elektrikář bylo označení, co jsem jednou slyšel v práci, kde jeden z kolegů přichytával zářivku dost nevzhledně za její kryt kusem žlutozelenýho vodiče - nevzhledně, ale funkčně, nemusíte být úplně pravdiví, abyste byli upřímní, děláte to, jak by řekl jeden z mých oblíbených lidí za poslední měsíce "tak akorát"). A totéž dělá Kundera. Některý jeho prohlášení jsou prostě zcestný, komerční kalkul po kýženém uznání, postavy jsou jen postavy. A myslím si, že stejně jako já, řada lidí to z jeho psaní musí cítit. Kundera ale samozřejmě tohle ví a tak se kryje řadou malých štítů, které chytře rozprostírá tak, aby měl pořád hlubší příslib, i kdyby psal o hovně (počkat...). Slavoj Žižek řekl, že Kunderova nejlepší práce je jeho první román Žert a od té doby to jde už jen dolů. A já tak nějak pokaždé slyším tenhle názor, když si čtu Kunderovy další knihy a (prozatím se mi víc a víc potvrzuje, že je to pravda). Poprvé, co vidím Kunderu vyloženě lehce klopýtnout z jeho tradiční formy. Uuu.

6 15.11.2018

Děsně se to vleče. Wallace má potřebu kompulzivně rozpitvávat, obkecávát a analyzovat každý dildo, neuspokojení, každej mindrák, jako když se děcko rejpá ve večeři, co nechce sníst. A někdy to k námětu sedne a někdy z toho pomalýho obkecávacího tempa pomalu šílíte. Jako když čekáte až se druhá osoba vykecá, přičemž vás to vůbec nezajímá. Tak trochu jako házet si u každé části mincí, jestli to vyjde. Jestliže námět dokázal vtáhnout, pak vás to chirurgický pitvání situací ze života anonymních lidí, všechny ty existenciální myšlenky a pocity, sexualita (znásilnění, pohledy na opačné pohlaví a vzájemná manipulace, potlačované libido), přesvědčí, že Dave (Lister) je vyjímečný spisovatel (jeho status samozřejmě znám, viděl jsem s ním tuny rozhovorů, film o něm, poslechl jeho přednášku 'This is Water', a snažil se o něm vyhrabat vše, co jsem mohl, než se pustím do 'Infinite Jest'), jenže hned na to naskočí třeba zase další část a ta se nedá číst, možná je to tím, jak vás autor ponoří a zase hned vytáhne z něčeho, co se vám líbí a vy jste ještě v módu, kdy tak trochu chcete pokračovat v té krasojízdě předešlé (nechci říkat povídky, ale) povídky a ne se přesměrovávat na další příběh. Wallace sám říkal, že je na čtení cosi, co vyžaduje být potichu a sám se sebou, co dnešním lidem příliš neimponuje (jsou konstantně rozptýlení zvuky, TV, čímkoliv). A proto, když jsem se někdy dokázal naladit na tu jeho vlnu, stálo to čtení za to, ale nedělo se to často, opravdu jen velmi zřídka. Některé části se mi nehorázně líbily (Navěky nahoru, Adult World I., poslední Krátké rozhovory s odpornými muži), někdy bylo patrné, že Wallacova inteligence ho ničí a deprimuje, b tomhle ohledu jde o zápisky nemocnýho člověka... někdy to hraničilo s absolutní onanií, někdy jen se snahou napodobit Nabokova, někdy ty momentky Dave zbytečně blbě zazdil, jako kniha je to děsně nevyvážený... ale jinak je to pozoruhodná analýza negativních vlastností lidí v současné společnosti, analýza našeho každodenního pokrytectví. Někdy se text trochu splaší, nebo jde do falešných extrémů, ale jindy, když funguje, v těch momentech funguje opravdu dobře. Nemyslím si, že by Wallace kdovíjak plul pod povrchem a byl obsahově těžko stravitelný. Jestli je (mimo ty hardcore části) kniha obecně něčím obtížná, pak rozsahem, některé části v intertextu jsou psány naprosto miniaturním písmem, což knize přidává asi tak dalších +50 str. Paperback jsem chtěl použít jako odrazovej můstek k 'Infinite Jest', ale myslím si, že mě to přimělo spíš víc váhat. Otázkou je spíš, jak moc velikou bublinu okolo Wallace akademikové nafoukli a jak obstojí s časem, protože soudě z téhle publikace... uvidíte pozitiva, ale i mnoho negativ a nechá vás to tak nějak uprostřed cesty.

6 11.11.2018

Žrádlo. Anglická fantasy literatura se často zdráhá tvořit plně nové funkční světy, vždycky je zasadí do známých kulis, kterým jen propůjčí žánrové prvky, můžete to vidět od velikých klasik až po současnost. Asi ten anglickej imperialismus, konzervativismus. 'Les mytág' v téhle tradici pokračuje... nebo ne? Holdstock vás pomaličku začne nořit do té mlhy a odkrývat vám, s čím že to máte tu čest... a vy postupně pomalu zjistíte, jak vás to začíná pohlcovat. A musím přiznat, že jakmile se na scéně objeví Guiwenneth, začnete jí být posedlí skoro stejně jako Steven. Tenhle motiv se dá ždímat a pitvat dlouho, pro vícero knih a míra čtivosti závisí čistě na spisovatelském umu a tom, jak dokáže autor námět ohýbat. Pekelné ohně vytrysknou při každé epičtější scéně... které se neubrání standartním dramatickým tématům, bratrského zápolení o ženu... posedlosti otce, která se stane posedlostí jeho synů... (nezanedbatelné je i značné ovlivnění knihy, Holdstocka, učením C. G. Junga). Holdstock tedy v tradici pokračuje, ale postupně ji naboří, utvoří světy uvnitř světů, mýty, žijící si svým životem a vy spatříte (v plamenech) potenciál, který tahle série má... a i jak nadále slibuje mít hodně co do sebe. Zvláštní, že, podobně jako jsem kroužil okolo knih jako je 'Hostina pro vrány', která je znenadání části superúspěšnýho cyklu, jsem stejně tak roky přeskakoval v knihkupectvích i 'Les mytág', co tehdy vyšel v Polarisu, 1994, a sledoval jsem tu tajemnou, nejasnou postavu na obálce... abych se k sérii po letech dostal a zjistil, že Holdstock, autor plodný, který se ale musel proplácat přes mraky škváru, aby přišel se sérií, která je jeho srdci nejbližší, která hovoří přímo z jeho podstaty... a vlastně nemá obdoby.

6 04.11.2018

(SPOILER) Během let jsem se k Magorově tvorbě občas dostal, ale myslím si, že mě to minulo, dokonce o dvě generace - Plastic People, českej underground v sedmdesátejch, tehdy se teprve narodili a vyrůstali moji rodiče, takže ať se mi ta či ona sbírka líbila nebo ne, neměl jsem k tomu prostě pouto, necítil jsem a ani nemohl a neznal atmosféru tehdejšího režimu. V tomhle ohledu je tahle kniha tedy určena především skalní fanouškovské obci, lidem, co na Jirouse nedají dopustit a identifikují se s ním, nebo lidem, které to z jejich vlastních důvodů tématicky silně zajímá - já jsem si asi tak nějak chtěl hlavně udělat ucelenější obrázek o tom, kdo Magor byl, o jeho místě v české historii. A myslím si, že v tomhle to udělalo solidní práci, dalo mi to obrázek o člověku, co si přepisoval knihy na stroji, protože se k západní a režimu nesedící literatuře nedalo jinak dostat, o člověku, co provokoval systém... o člověku, co chcípnul ohavně a sám (jako pes) a vymaloval byt vlastní krví, než vydechl naposled. Musela to být solidní spoušť.

5 02.11.2018

Jelikož to bylo o šlapce a katolickou církví zapovězeno jako dílo Satanovo, logicky jsem si 'Dámu s kaméliemi' (stejně jako Stifler) nemohl nechat ujít. Samozřejmě jsem nečekal žádnej extrém, ve stylu bukkake na každý (slepený) stránce, jenže ono na to nedošlo prakticky vůbec, což mě přivádí k problému, kniha se příliš moc (prakticky celý text), zabírá vztahovou politikou, kdo koho jak trápí a vydírá a bylo to napsané v duchu francouzské školy, naštěstí ne tradičně tak zdlouhavě, je to vcelku krátké. Kniha, co mě ohledně tohohle naopak moc bavila byla Vaszaryho 'Monpti', která je minimálně o dvě třídy inteligentnější a zajímavější a právě proto zdejšíma dutohlavama poslaná do vod průměrných čísel. Dumas sepisuje standartní francouzský oplétačky, kdo komu jak křivdí, kdo se urazí a už s kým nemluví, víceméně jsem čekal, že když už okolo toho byl takovej humbuk, tak že to přeci jen bude mít něco do sebe, ale myslím si, že kniha jako tahle hodně ztratila časem, jako dílo své doby fungovala jinak, fungovala lépe, provokovala, něco spustila, žila svým životem, své doby, ale dnes už prakticky nedokáže naplnit očekávání, nehledě na to, že motiv zamilování se do šlapky je už děsně otřepanej. Ale jako jo, proč ne, takovej čistej průměr.

4 01.11.2018

Zase hype, co splaskl rychleji než hubba bubba. Karikův záměr chápu (jeho profilovku už ne), ale bohužel selhává už po pár krocích - na jednu stranu chce být zahalen v mlze, ale hned na to se příliš snaží odkrývat, házet konkrétní obrazy, mezitím zjistíte, že to zase nefunguje, protože nemáte spojení s postavami, jako spíše s místem, jenže ani v tomhle poli to nefunguje, protože genius loci má jen okrajovou část, je to prvek zla, takže mistr spisovatel neví, kam dřív, je to jako když se snažíte dělat víc věcí naráz a nakonec oboje připálíte (bude to poživatelný, ale tím pozitiva končí). 'Atmosférická mystifikace', tak bych to nazval. Fandím námětu, nefandím provedení. Navíc taky nepomáhá, když si myslíte, že vypravěč je největší dement pod Sluncem, nehledě na to, že každý element (vyjma snad toho, že jde o specifickou oblast - Tríbeč), naleznete napsanou, zfilmovanou, daleko lépe (uvedu třeba Stalkera od Andreje Tarkovského a Vrby od Blackwooda). Je to jako když jste zvyklí na parmezán a někdo vám chce vnutit ztvrdlej a dva týdny prošlej eidam. Nevidím důvod, proč brát ohledy na knihu, jen proto, že zbytková většina čtenářů je prostě pozadu a sežere (nebo spíš spolyká) tenhle marketingovej tah. Jistě, že podobný záležitosti budou dělo, když nemáte z žánru nic načteno (hádejte, kdo je vítězem turnaje, jehož se účastní jeden tým) - tohle je neuvěřitelně slabá kniha.

13 31.10.2018

Vezměte film 'Ex Machina', okořeňte ho Bukowského povídkou 'Šukací mašina' a zasaďte do tuzemska, kde si hlavní hrdina hned na začátku zabouchne klíče od bytu. Víc prozrazovat nebudu a ani nechci. Haklovi jde spíš o obsah samotný (ne o styl). A v tomhle ohledu jde o vděčné téma, vděčný námět, který třeba mě osobně značně zajímá... otázka spíš je jestli jste zrovna v daný moment nalazení na vlnovou délku příběhu. Slabší 4*, to definitivně. Veliký plus za dabing Jany Strykové (která mi pojetím svojí postavy připomněla moji sestřenku, logika první kategorie a panenku na klíč). "Rozumím tomu, idiote, mám taky srdce."

5 30.10.2018

Ok, Franto "Vlastně-vlastně-vlastně" Vepřová-Hlavo, tohle bude diktát, ale musí to tak bét (Maryšo), jestliže chceš hrát tuhle hru, řeknu to na rovinu a půjdu balls deep. Já beru, že píšeš brak a že se tím pyšníš a děsně chvástáš, ale takhle to nejde, i v braku jsou pravidla (a nejde o to, že bys je porušoval, jde spíš o přesnej opak, ty ani nevíš, že existujou). Uvedu třeba rappera Řezníka, ten je co do stylu i v podobných vodách co do námětu daleko sofistikovanější a dokáže bejt dokonce i hodně vtipnej, samozřejmě je to jiný médium, ale pořád je to text, rap je novodobá poezie - člověk by řekl, že když zmiňuješ Red Dwarf, nebudou ty tvoje prupovídky takovej shit, ale ony jsou (jedna hláška z Mazanýho Filipa je lepší jak celá tahle kniha). ____ Kotleta sám uznal, že má rad absolutně jakýkoliv smetí, pokud jde o film (zajímalo by mě, jestli vůbec čte). Připomíná mi to, když někdo vidí Tarantina a pak se ho snaží konstantě napodobovat. Kotleta si takhle přečet Kulhánka. Sorry, ale já tohle psal taky, když mi bylo devět, deset, dvanáct let (a myslím, že ani tehdy bych to nechtěl publikovat... je to literární obdoba toho, když někdo dělá dabing parodie na youtube a nejoblíbenější jsou ty, kde se mluví o prdění a lidi se jen vzájemně uráží a nemá to hlavu ani patu... je to tak přízemně dementní). Že tohle žere banda vidláků a prodává se to je krásný, ale jak řekl Tom Waits, špatná literatura snižuje kvalitu našeho utrpení (a v tomhle ohledu by bylo lepší, kdyby tyhle věci nevznikaly vůbec, protože to všechny posouvá dozadu). Věděl jsem, že dříve nebo později ten dým okolo tohohle rozfouknu, ale že to bude taková katastrofa jsem nečekal. Otravné opakování doslova stejných prupovídek (které mě přimělo se zarazit, jestli jsem si nepřehodil kapitolu zpátky a začal poslouchat odznova). I brak má svoje limity a tohle je pro mě hluboko pod časopisem Trnky Brnky, co jsem dřív čítával na hajzlu. Konstantní snaha odkazovat na popkulturní díla působí šíleně prvoplánovaně (ta Cassablanca na závěr, proč rovnou nenapsat knihu, která je jen složeninou hlášek z jinejch filmů?) Doslova první kniha, kterou kdybych si koupil (a to byla audiokniha opravdu dobře nadabovaná), chtěl bych vrátit peníze - a myslel bych to vážně. Kopřivův Asfalt, co považuju za průměr, je oproti tomuhle laurelát Nobelovky. Ve všech ohledech najdete kvalitnější věci. Nepomohlo ani zvolit si jako hlavní postavu upíra, někoho, kdo žíje tisíce let (a očekává se od něj něco navíc), charakterově dost výzva napsat dobře někoho, kdo žije věčně. Kotleta, BÁC, to vyřešil jednoduše, nechal svýho upíra přemýšlet pérem. Možná se personifikuje do podoby něčeho, co je mu fundamentálně totálně vzdálený- samý šukání, šukání, ale ani ne dobře napsaný... příběh nepříběh, co jen slouží jako nosná kostra pro rádoby drsně násilný scény, jenže ty nejsou ani groteskní, ani čistě násilný, nefungují ani na úrovni parodie... je to prostě jako hrozně špatně natočenej film ve všech fundamentálních principech, prostě vás sere se na to dívat, že někdo tohle protlačil tiskárnou a lidi ten trik žerou, jenže lidi jsou idioti. Jedna veliká přetvářka, koláž, směsice, snaha, být vším ostatním... být mixem všeho možnýho, bejt myšmaš, hlavně ne sám sebou - ale bohužel ani to neumí napsat (doporučuju: Bukowski... de Sade - chlápek doslova staletí mrtvej i přes všechny ty moderní technologie a informace, Kotleta je oproti němu sexuálně jako opice). Dále, konstantní zmiňování LSD a ganjy stylem, u kterýho pochybuju, že obojí Fanouš někdy užil (how many pieces of marihuana did u injected into your body?). I v rámci žánru, tohle mě jen utvrzuje jak liberální, fádní a předvídatelná je tahle čtenářská obec, je to jako literární obdoba telenovel, která dává lidem malou ideu, že jsou přece děsně zajímaví blázni, protože čtou tuhle edgy literaturu... už dlouho jsem nenarazil na něco tak špatnýho a nejvíc mě mrzí, že ani nedokážu přesně vyjádřit, jak mě bolí hlava z věcí, jako je tohle... jak špatný jsou pro všechny lidi, co se věnují literatuře, byť byste si řekli, že tohle chcete, jako já, mít jen jako jakejsi odpočinkovej reset, kniha u které "vypnete" a užijete si bezmozkovou jízdu ujeté literatury. Ne, tohle je jen blbost, u které se vám IQ scvrkává a stáčí dolů jako měrka plynoměru. Asi jsem prostě naštvanej, že jsem si mohl pustit něco jinýho. Nejsem zvyklej číst takovejhle crap. Takže díky za tuhle (necílenou) lekci (a vězte, že kdybych necítil, že musím, nepsal bych tohle - nemám potřebu hatit něčí práci, jen tak, protože sám píšu a vím, že je to těžký). Ale vrať mi mejch devět hodin!

"K.ateřino, ty děvko, já tě zabiju." ^^

8 29.10.2018

Encyklopedické výseky nejzásadnějších kroků v oblasti psychologie 20. století, fungování lidské mysli i člověka jako takového (spousta malých drobných detailů o tom, jak se k čemu dospělo a jak co funguje). Vadila mi snad jen ta veliká encyklopedická zkratkovitost, uvítal bych možná radši, kdyby se kniha nesnažila pohltit a obsáhnout všechny a všechno a raději se zaměřila na kvalita/kvantita podrobnější výklad a detailnější text, menšího počtu psychologů a jejich děl (i tak tam na konci nacpali kolik stránek lidí, co se jim tam nevlezli, ale stejně tam o nich něco museli napresovat, jako když se vám zasekává elektrospotřebič a vy víte, že už je na odchodu, ale stejně ještě chce, aby do-fungoval a splnil, k čemu je určen). Takhle je to spíš brána, pokud vás určitá věc zaujme, tak kde hledat a studovat ji hlouběji. Knihu jsem si objednával, když jsem byl ještě na Islandu, víc než tři roky zpátky... a dočetl ji až dnes.

1 23.10.2018

Něco málo postřehů, co mě zpětně napadly ohledně 'Dying Inside': Identifikace s hlavním hrdinou Davidem nebyla v době čtení tak silná, ale teď je, jelikož strávil celý život nevyužitím svého potenciálu, spíše držením se stranou a přežíváním... něco s čím sám silně zápasím. Většina dobré sci-fi, pro mě, je psychologická studie, něco hluboce lidského, zasazené do pouhých žánrových kulis, skoro jako kdyby ani nebyly nutné, jen to autorům přišlo příhodné a to jim svého času naroubovalo nálepku béčkového žánru (a tenhle text je toho nejlepším příkladem). A ještě jedna věc... eventuelně bych k němu našel cestu, ale jde o to, že jsem ji k němu našel ve správný čas - tahle kniha mě přivedla ke Kafkovi.

6 23.10.2018

Další tripózní záležitost, která je cenově pořád přeci jen přestřelená (a tak jsem rád, že jsem ji našel a sjel online). Ne, vážně, chystám se číst další grafickou novelu a ta je o sto stran delší, v barvě, taky vázaná a stojí prakticky (dle knihkupectví, stejně, někde dokonce méně). 'Weathercraft' bych srovnal s Burnsovým 'Naposled', ačkoliv Burns přeci jen předhazuje vrstevnatější, příběhově kvalitnější a i co do kresby preciznější vizi. Woodring působí jako ten typ, co si střelí pár čtverečků LSD a pak celou noc kreslí, zatímco mu na gramofonu hrajou psychedelický vypalovačky ze sedmdesátejch (což, upřímně, není úplně špatnej způsob jak strávit dvanáct hodin). TRYSTERO se snaží publikovat zajímavý projekty, ale vzhledem k tomu, kolik za ně ve výsledku chtěj a že je crown-fundinguje spousta lidí (kterým by jen stačilo, kdyby se naučili trochu anglicky - všechny ty publikace jsem sjel v originále, ale jelikož sám kreslím, neoblomí mě kdejakej stripovej blábol, v tomhle Woodring i celkem válí, na to, že je jeho styl jak ze 1930's a dává mu ten psychedelickej look ze sedmdesátejch - dělá docela zajímavou směs). Každopádně, díky za publikaci, protože jinak bych na databázi1984 nemohl tuhle knihu ohodnotit, nebo o ní napsat (a díky, TRYSTERO, vlastně bych se o tomhle jinak ani nedozvěděl).

1 21.10.2018

Na 'The Willows' jsem narazil už roky zpět ve článku, kde se o příběhu psalo jako o zapomenuté klasice, předchůdci všech moderních hororů. Myslím, že jsem knihu i našel jako audiobook, ale nakonec jsem ji jen načal, nedokončil a zapomněl na ni. Po rocích jsem si vzpomněl na název, ale nemohl jsem "The Willows" stejně najít, nepamatoval jsem si jméno autora a nějakým způsobem se mi šikovně dařilo okolo toho všeho kroužit ve vyhledávači, dokud jsem si nevšiml, že si Filtr přidal nějaký 'Vrby' do chystám se číst a pak jsem zjistil, že to je to, co už pár let hledám. Jedna věc, co chci říct, ta kniha tak nějak potřebuje, abyste ji četli nebo poslouchali někde sami, v noci, nejlíp na samotě, v lesích... nebo v příhodném místě, či se alespoň do ní tak začetli, že jste ztratili pojem o svém okolí (a nebyli vyrušení), abyste napomohli její atmosféře, dostali se k jejímu jádru. Je tak trochu potřeba se do toho ponořit jako do noční řeky a dát to na jeden zátah. V opačném případě nemusí Blackwoodova nejlepší práce fungovat tak, jaký byl její záměr.

"Here art and restraint in narrative reach their very highest development, and an impression of lasting poignancy is produced without a single strained passage or a single false note" (H. P. Lovecraft)

Doufám, že si tu knihu někdy v budoucnu budu moct užít, v nějakým příhodným paranoidním místě. Protože k tomu teď napoprvé tak nějak nebyla příležitost. Blackwood by si zasloužil další publikace.

"My fundamental interest, I suppose, is signs and proofs of other powers that lie hidden in us all; the extension, in other words, of human faculty. So many of my stories, therefore, deal with extension of consciousness; speculative and imaginative treatment of possibilities outside our normal range of consciousness.... Also, all that happens in our universe is natural; under Law; but an extension of our so limited normal consciousness can reveal new, extra-ordinary powers etc., and the word "supernatural" seems the best word for treating these in fiction. I believe it possible for our consciousness to change and grow, and that with this change we may become aware of a new universe. A "change" in consciousness, in its type, I mean, is something more than a mere extension of what we already possess and know." (Algernon Blackwood)

6 11.10.2018

Definitivně zajímavá drobnokresba postav, respektive jedné rodiny okolo druhé světové války. Asi nejvíc se mi líbilo to tarantinovské nechronologické zacyklení příběhu (pro lidi, co se s tím nesetkali, určitě velký zjevení). Lehce chápu, proč se to tady vyšvihlo na numero uno, přičemž zároveň vrtím hlavou, protože tak dobrá ta kniha není. 'Hana' mě irituje v tom, že je to literární orgie všech těch ženskejch ze střední třídy a výš, co rády čtou, zosobnění všech těchhle jogurtovejch pohodovejch zaopatřenejch domácností, který si jednou za čas něco přečtou (ale až po ranním cvičení) a vždycky je to dlouhý romantický (případně i historický) drama. Takže se tahle čtenářská skupina najednou zničehonic hrozně identifikuje s příběhem židovky během holocaustu, zatímco pokrytecky odsuzujou další nejmenovaný skupiny (true statement). 'Hana' je napsána řemeslně a přesně, až učebnicově, šablonovitě. A ženský mají tohle lehký čtení rády... je to pro lidi, co preferujou sypanej čaj místo kávy. Skoro tomu nemáte co vytknout, jak byste vůbec mohli? A to je taky špatně. Tohle je přesně ten druh literatury, která by neměla být v pozici, kde je. Ale když sleduju, že zbytek topky okupuje Harry Potta, tak si říkám, proč se tu vlastně vůbec namáhám. Definitivně jsem rád, že to mám za sebou a vydržel a nekoupil si knihu, protože jsem správně, jako ohař, větřil, že když bude něco takhle oblíbený, nebude to vlastně tak dobrý. Jak tak koukám, stejně jako v knize je to tu samej lidovej mudrc - jakej je život, jaký je to a ono, jak mě postava přiměla k tomu (panebože). Zkuste třeba Varlama Šalamova (velkej bonus, on to dokonce zažil). Což je jedna z věcí, mám tendenci upřednostnit autory, kteří píšou o zkušenosti a svém životě, svých emocích, případně jejich absenci, než o sečtělé umělé literatuře. Je třeba aby tam byl rámec osobní zkušenosti, ta dodává jakémukoliv psaní ryzí a pravé unikum. Trošku nafouknutej lehkej nadprůměr, okolo kterýho se strhnul zbytečnej humbuk. Téma druhé světové a komunismu je jediným vděčným tématem a sázkou na jistotu pro české spisovatele i filmaře už mnoho let. Asi proto, že naše novodobé dějiny, jakožto česká mentalita, je bez potenciálu a bez páteře. Formálně i obsahově tu jsou desítky knih, co jsou lepší. 7/10.

(mic drop)

18 10.10.2018

'Bledý oheň', doporučený jako jedna z nejnáročnějších knih na spoustě míst, ujíždí na Nabokovově elitářství, polyglotismu a sebeonanii (nikdo nemůže porozumět textu úplně, leda by byl sám jeho autorem. Je to skládačka, co nemá jasnou odpověď). ____ Básník John Shade zemře ale ještě před smrtí stihne dokončit báseň 'Bledý oheň', reflektující jeho život. Jistý Charles Kinbote, podle všeho Shadeův kolega, známý a obdivovatel, se ujímá toho, že ke knize sepíše předmluvu a doplní dlouhou báseň komentářem. Nicméně, po objektivní analýze v rozjezdu, začne Kinbote sklouzávat k čím dál sebestřednějším výlevům o vlastní osobě a její důležitosti vůči Shadeově básni. Začnete zjišťovat, jaký byl vztah Kinbote / Shade... a co předcházelo tomu, než byla báseň dokončena. Kinbote je intelektuál (mimojiné) a jako vegetariáni, musí všem svoje unikum předhazovat na talíř, takže se neustále ubíjejícím způsobem točíte jako kuře na rožni ve spirále jeho asociací. Spirále jako vystřižené z Hitchcockova Vertiga - propadáte se a padáte. Mnohdy úmorně, protože Kinbote odmítá opustit určité téma a vy musíte číst nezáživné a dlouhé odbočky, asociace za asociacemi, jako kdyby Smoljak pokračoval v semináři ze Švestky (nehledě na to, že příběhy, citace a zmínky v textech odkazují na tunu dalších věcí z historie). Asi nejvíc mě dostalo, když si Kinbote v jednom momentě přivlastnil Shadeovu báseň (a v další části z ní chtěl dokonce vyškrtnout některé verše, gradujíc až v závěru, kde vlastně nechápe, proč Shade nepsal báseň o něm - a to je jenom začátek). A jako kdyby toho bylo málo, je tu ještě intertext. Pokud se rozhodnete knihu číst a snažit se ji číst přesně a snažit se ji pochopit... musíte přeskakovat tam a zpátky od poznámek, co na sebe vzájemně odkazují (já jsem se na to z větší části s přehledem vybodl, protože ta kniha byla dělo už i tak a já jsem ji musel usrkávat po malých dávkách, 4-10str max, jak horký kafe). Nevím, možná, až to po čase zpracuju, jako rodinnou křivdu, co se táhne dekády, tak to půjde číst snáz. Ale ve své podstatě je tahle kniha nedešifrovatelná, definitivně nemůžete vědět na čem jste. Problém je, že on to není jen postmodernistickej chaos, ale má to strukturu a to dost pevnou a hlavně přesnou a je to očividné, spíš je to jen o tom, jak se v tom člověk chce nebo nechce ztrácet). Ta první penetrace šla vážně ztuha. Nabokov je svým způsobem vždycky výzva, hraje s váma šachovou partii. Na tuhle knihu potřebujete skutečnou trpělivost a mít načteno. Formálně asi nejobtížnější kniha, po které jsem sáhl.

6 23.09.2018