Klamm komentáře u knih
Gaarder se drží svého oblíbeného vzorce, kde se protíná minulost současnost a budoucnost. Nemohu říci, že mě děj vyloženě nebavil, ale chvílemi mi přišel dost prvoplánový. Už jsem od autora četl propracovanější kousky.
Co se týče ožehavého tématu globální ekologické krize, vzpomněl jsem na scénu ze Sedmi statečných, kde se vypráví příběh o chlápkovi co vypadl z mrakodrapu a jak padá, tak v každém patře si říká - ,, ještě pořád je to dobrý…“
60%
Jedná se o lidové vyprávění a legendy, zachycující boj světců s pokušením. Vnímal jsem to chvílemi spíše přitažené za vlasy a přibarvené fantazií vypravěčů. Nicméně odhodlání dřívějších pravoslavných poustevníků bylo obdivuhodné a zasluhuje poklonu. Ocenil jsem kvalitu celibátu v legendě o ctihodném Mojžíši Uhřínovi. Začala ho svádět jakási urozená panička a všelijakými nástrahami ho chtěla dostat do postele. Nepodařilo se, takže to vzdala, ale na rozloučenou mu ještě nechala odříznout jeho ,,tajný úd“. On se ze svého zranění zahojil a stal se tak ikonou ctnosti. Byl pak vyhledáván jako rádce svých bratrů, kteří byli vystavování pokušení nízkých pudů. Jednoho bratra vyléčil z hříšného pomyšlení tím, že mu dal pecku mezi nohy berlí o kterou byl nucen se díky svému dřívějšímu zranění opírat. Tím jeho ,,tajný úd“ umrtvil a pokušení se jako mávnutím kouzelného proutku vytratilo.
Knihu jsem si opatřil hlavně kvůli tomu, že obsahuje i život protopopa Avvakuma, ke kterému píši komentář zde:
http://www.databazeknih.cz/knihy/zivot-protopopa-avvakuma-135002
Silná autobiografická výpověď ze které na člověka padne úzkost. Od začátku do konce sledujeme nesmírná muka, bolest, ponížení, bídu, hlad a surové bití.
Navzdory tomu všemu, zůstává v nitru Avvakuma zakořeněna neotřesitelná víra v Krista která mu dává sílu a vytrvalost.
Bolestivého pronásledování by byl Avvakum ušetřen, kdyby zavrhl staroobřadnictví a přijal reformu církve patriarchy Nikona. On však spolu s ostatními bratry zůstali zastánci staré víry a proto byli pronásledováni a mučeni jako kacíři.
Vypravování obsahuje i zázraky a další jevy vymykající se fyzikálním zákonům. Věřím, že se přesto jedná o vyprávění pravdivé. Je možné, že při takové míře utrpení už člověk neví co je realita a co sen.
,,Hynu odsouzen všemi lidmi. Domnívám se, že něco jsem, ale zatím jsem kal a hnůj, já zatracenec – prostě hovno. Odevšad smrdím, duší i tělem. Patřilo by mi žít se psy a s prasaty v chlívcích tam i oni smrdí jak má duše, hnusně páchnoucím smradem. Jenže svině a psi páchnou od přirozenosti, kdežto já páchnu od hříchu jako chcíplý pes, pohozený na městské ulici. Zaplať Bůh těm biskupům, co mě zakopali do země. Ať už smrdím sobě konaje zlé činy, ale jiných nepohoršuji. Ej, dobře tak!“
85%
Obsahově je kniha plná užitečných informací pro lidi zabývajících se obecně zdravým životním stylem. Ujasnil jsem si díky ní pár nejasností, které jsem měl po přečtení knihy Jídlo na prvním místě. Skvělý je nástin cvičebního plánu, který neklade nároky na výdrž. Stačí do svého týdenního harmonogramu zahrnout pár základních cviků a několikrát v týdnu je aplikovat. Byl mi sympatický Markovo uvolněný přístup, kterým netlačí na pilu oproti Whole 30. Zařazování překládaných doporučení jsou pozvolné a z nějakého toho uklouznutí se svět nehroutí.
Souhlasím z níže uvedeným komentářem, že se v knize neustále informace opakují. I když osobně podobný styl mnohdy vítám, tady bylo té osvěžování paměti zbytečně moc. Dále mě po celou dobu četby vadily neustálé vsuvky pomocí závorek. Snad na každé stránce byla minimálně jedna závorka a to někdy klidně na dva řádky. Díky tomu pak bylo snadné ztratit kontext.
Mimo rámec knihy:
S výživovými styly se roztrhl pytel a každý z nich má své příznivce i odpůrce. Osobně se od této diskuze distancuji a sleduji spíše jaké mám po předkládaném stravovacím stylu fyzické a psychické pocity.
Vždy když dochází k bouřlivé názorové reakci mezi dvěma tábory (a to nejen v oblasti stravování), parafrázuji si v duchu slova s písně Jana Wericha: ,,Ten říká to a ten zas tohle a všichni dohromady nakecají moc.“
No a na tebe pak človíčku zase jako vždy zbývá jít cestou vlastní zkušenosti a neustále se zdokonalovat v dovednosti oddělování kvalitního zrna od plev.
Nejprve jsem měl knihu zapůjčenou z městské knihovny, ale hned po pár přečtených stranách jsem ji musel vlastnit. Oslovil jsem autora a osobně si ji u něho s radostí zakoupil. Je napsána přehledně, srozumitelně a poutavě. Přiznám se, že jsem ji dosud celou pečlivě nepřečetl, ale spíše listoval a vybíral si oblasti které mě zajímaly. Poutavě byl pro mě popsán život ve středověku i s jeho pikantnostmi. Víte například jak vznikla tradice svatebních květin? Průměrný středověký člověk se koupal jednou do měsíce a to ještě jen v teplé sezoně. Šaty si nepral třeba celé měsíce. Nevěsty tedy musely zákonitě páchnout jako tchoř. S toho důvodu se většina svateb odehrávala na jaře a nevěsty nosily kytice květů, aby zápach umírnily.
Ve středověku to opravdu nebyl žádný med. Vždy když sedím v zubařském křesle, vzpomenu na vyrvání zubu kovářskými kleštěmi od hromotluka se špinavýma prackama a hned se cítím v 21. století lépe.
Děkuji panu Skočnému za práci kterou si se shromažďováním informací dal a neváhal se o ně s námi podělit!
Čím dál více je ze všech směrů slyšet zoufalé volání po návratu k přirozenosti. V institucích jako je medicína, školství, výchova, stravování a v neposlední řadě i v klimatických otázkách ruku v ruce s včelařením.
Tento sborník nám nabízí jiný úhel pohledu na včelaření, než na jaký jsme v dnešní době zvyklí. Předkládané články vedou k zamyšlení a někdy pěkně mrazí při čtení katastrofických scénářů, kam jsme to s dosavadním přístupem dotáhli a kam to všechno směřuje.
Jsou zde nabídnuty rozhovory a metodika současných alternativních včelařů, pohledy do včelaření v minulosti a dokonce i nástin včelaření podle vesmírných rytmů. Duchovní pohled na včely a jejich společenství zde zastupují v široké míře ukázky z přednášek obdivuhodně všestranného člověka, kterým byl Rudolf Steiner. Podle jeho výroku z přednášky roku 1923, současný způsob chovu způsobí během asi 80 let zánik přirozeného chovu včel!
Dříve se včelařilo spíše pro radost a přírodu samotnou. Včely se nechaly zimovat na medu a to co jim poté zbylo mohlo být odebráno s vědomím příjemného bonusu. Med byl užíván spíše pro vlastní potřebu a prodával se jen zřídka. Dnes je všechno založeno na produktivitě a zisku. Ani včelaření není výjimkou a touha po medu který se dá proměnit ve zlato je velká.
Asi nejlepší kniha o výchově jakou jsem kdy četl. Vše je popisováno tak, že si člověk řekne jak je snadné vychovávat potomky s radostí, lehkostí, v pohodě a beze stresu. Jenže něco jiného je o tom číst a něco jiného to praktikovat. I přes všechno to uvědomění může totiž v rodině atmosféra vykrystalizovat do takové podoby, že člověk buď vybuchne nebo zůstane jen tupě zírat. Všechny nápady a finty jsou pryč a jediné co zbývá je jen tiše vydechnout dlouhé hluboké óóóóóómmmmm :-))
90%
Myslíte si, že být bdělý je procházka růžovým sadem? Člověk může být blažený a koupat se v tom, ale stejně tak musí brát i ty bolestivé aspekty existence.
Nevěděl jsem, že Krishnamurti (K.) trpěl úpornými bolestmi hlavy a páteře. Nazýval to procesem a můj obdiv k němu vzrostl, když jsem se dočetl, že nikdy tuto bolest nekrotil prášky ani jinými sedativy. Je zajímavé, že o tomto procesu mluví pouze zhruba v první třetině svých zápisků. Dále už se zmiňuje jen o meditaci a následném hlubokém vnoru, který nazývá Odlišností. Ona odlišnost jakoby na K. vždy někde čekala. Přicházela většinou nečekaně, samovolně a bez úsilí, že jsem měl někdy pocit, že patří jen vyvoleným. Že mohu dělat co chci a prostě to nepřijde. Jakoby byla výsadou jen něco málo šťastlivců. Taková výhra v loterii. Totální destrukce vlastní osobnosti v pozitivním slova smyslu.
Povětšinou začíná zápis každého dne poeticky, kdy je popisována scenérie místa kde zrovna K. pobýval. I když jsem na podobné popisky panoramat alergický. U K. mi to nijak nevadilo. Spíše se mi dařilo se do něho vciťovat jako bychom na daném místě stáli spolu. Pak záznam sklouzne k hlubším věcem popisu stavů vědomí a začnou ty pravé grády na které jsme u K. zvyklí. Je pravda, že deníková forma po čase začne pozvolna nudit, ale rozhodně se čte mnohem lépe a srozumitelněji než některé jeho přednášky. Čekal jsem více niterních zážitků, nějaké pikantnosti třeba deprese, úzkosti, strachy, vize atd, třeba jako v červené knize od Junga, ale K. nám předkládá spíše filozofické úvahy a hlavně intenzitu oné odlišnosti, která anuluje utrpení v samotném jeho základu.
Uff, tak to byl porod! Myslel jsem si, že plynule tématicky naváži na výbornou knihu Staré Řecké báje a pověsti od Jany Eislerové, ale chyba lávky. Pro uvolněnou dětskou četbu před spaním jako předchozí kniha to určitě nebylo. Příliš mnoho řeckých jmen, souvislostí, vysvětlivek v závorkách, občas zkratovité, chaotické, prostě se to nečetlo lehce. Musel jsem si napřed předčítat v duchu, rovnat si to v hlavě a pak to teprve interpretovat dětem nahlas. Tím se kvalita přednesu samozřejmě výrazně snížila a to mě neskutečně iritovalo. Kniha nevypadá, že je určena dětem ale spíše mladistvým kteří mají potřebu zaujatě se šťourat v řeckých mýtech a bájích. A samozřejmě také pro milovníky hvězdné oblohy.
Svým ratolestem to ale před spaním číst raději ani nezkoušejte!
Naprosto pohodový a srozumitelný úvod do Řeckých bájí. S lehkou osobní úpravičkou vhodné klidně i pro předškoláky. Takový předstupeň k Eduardovi Petiškovi.
Pěkný srozumitelný text a ilustrace. Na každý den jeden příběh a modlitbička. Vše v souladu s anotací knihy. Nekončí se Ježíšovým zmrtvýchvstání jak to obvykle bývá, ale pokračuje se vyprávěním o pronásledování křesťanů a vznikající křesťanské církvi.
Četl jsem dětem a na příbězích starého zákona jsem jim v rozpacích ukázal, jaká jsme my lidé někdy nepoučitelná hovada. Když nám teče do bot, voláme po Bohu. Sotva se nám začne dařit tak zlenivíme, nudíme se, začneme remcat, toužit po všem možném a máme tady válku. A pořád dokola, až jsem musel některé části SZ přeskakovat. Prostě oko za oko a zub za zub. Sympatické a praktické ve SZ mi vždy bylo snad jen desatero, které považuji za základ lidské morálky a etiky. S rezervou pak metaforické báje a legendy o potopě, Mojžíšovi, Samaritánovi, Babylonské věži atd
I když zarytí křestané tvrdí, že se musí brát Bible jako celek, u mě vždy převažovaly sympatie výhradně k Novému zákonu. Ať už život Krista pravdivý je či není, text Nového zákona může být určitou pozitivní směrnicí v různých oblastech života.
Nejsem žádný nadšenec do umění fotografie a malby, ale okem laika musím říci, že Drtikolovy fotografie jsou excelentní. O Fráňovi jsem se dozvěděl z pamětí Eduarda Tomáše, který o něm hovořil jako o učitelovi a mystikovi.
Při četbě Dějin světla postupujeme životními etapami pěkně od dětství až po stáří. Od umění až po duševní prozření. Možná nejsem dostatečně skromný a empatický, ale rád bych ještě hlubší popis Drtikolova nitra. I když částečnou kompenzací mi byly vložené deníky z doby první světové války adresované Elišce Jánské. Udělal jsem si pak dojem, že Drtikol byl citlivý, sympatický introvert, který se ale dokázal i pěkně nasrat.
Nic ale nezazlívám a souhlasím s autorem který v doslovu píše: ,,V životě člověka je více neznámého než známého a to známé upadá v zapomnění. Psát o někom s sebou nese nárokovat si podrobnost i úplnost, které jsou jednoduše nedosažitelné."
Na mystiku dojde až v poslední čtvrtině knihy. Setkáme se se jmény jako Karel Weinfurter, Leopold Procházka, Gustav Meyrink atd. Popisy duchovního prozření jsou popsány zdařile. Zvláště pak probouzení hadí síly. Závěr ze Spořilova bych ale uvítal ještě trochu více košatější. Přeci jen tam mistr strávil kus svého života.
Při četbě mě několikrát napadla paralela s dokumentárním filmem Fotograf František Drtikol, který zrežíroval Jiří Holna v roce 2000. Ten doporučuji při četbě shlédnout jako výborný doplněk.
85%
Na pětadvacetiletou autorku, mě překvapil vhled do lidské psychiky a do následků pramenících z komunikace mezi rodinnými partnery. Stačí když se na stejnou věc podívají dva lidé rozdílným způsobem a už je oheň na střeše. Pak je dusno, něco visí ve vzduchu, každý má svoji pravdu a nikdo neví jak s toho ven. Následky pak mohou být katastrofální.
Scénáristický styl byl pro mě zajímavým zpestřením. Nejvíce mě bavily hypotetické kapitolky co by bylo kdyby... To jsem vždycky vzpomenul na film Lola běží o život.
Z postav mi žádná k srdci bohužel nepřirostla. Možná to bylo tím, že jich tam bylo docela dost a žádná z nich (alespoň podle mne) vyloženě nedominovala.
Nicméně si ještě někdy od autorky něco přečtu.
60%
Přikláním se spíše k hédonismu, ale zároveň mám i lehké sklony k sebemrskačství. Kniha ke mě přišla zrovna v době, kdy převažovala druhá část mé osobnosti. Po téměř dvou měsících navrženého stravování jsou mé dojmy spíše kladné. Energie je rovnoměrná a pocit hladu téměř nulový. K tomu logický úbytek na váze a snižující se potřeba nevyhnutelné odpolední siesty.
Na hlášky typu ,,opravdu nám na vás záleží" ,,tak co, už začínáte tušit" atd je třeba si zvyknout a nevěnovat jim pozornost.
Autoři jdou se svým stravováním vyloženě proti zaběhnutým schématům. Například snídat ovoce NE, přírodní sladidla NE, rostlinné oleje NE, živočišné tuky, sádlo, maso vejce, ANO. Pro vegetariána je to obrat ve stravování o 180 stupňů. Ze začátku tedy dělá člověk kopance a chyby, páč neví jak má vlastně potraviny nakupovat a připravovat. Všechno se dá ale naučit a postupně se na to zvyknout, že už vám to později ani nepřijde.
Názory na stravování se poslední dobou mění jako počasí a zdaleka ještě nevíme všechno. Tak proč to nezkusit. Třeba jen na ten krátký měsíc a pak se uvidí. Nebudeme přeci zarytí konzervativci...
,,Buď bez starosti, příteli, všechno je v pořádku, ale všechno je jinak. Jak to ale je, to ti neřeknu. Neboť kdo toto vědění vysloví, zfalšuje je slovy. Nacházi se jen v bytosti vědoucího a v bytosti toho kdo má s ním skutečné společenství."
Díky křesťanským pohádkám, mi přišel začátek příběhu takový mírnější a odlehčenější. Pár biblických motivů bylo převyprávěno se zajímavými nápady a postřehy. Například když Bůh hraje se Satanem šachy. Vezme-li figuru Bůh, převažuje na světě dobro, když Satan, převažuje zlo. Rád je svým dětem někdy přečtu...
Postupně pak začal děj gradovat a nabírat klasický Larsenovský rukopis, kde nechybí barvité popisy souznění s jednotou, které u něho velice vítám.
Jen mě mrzí, že jsem knihu nedokázal číst v plynulejších intervalech a neustále od ní přeskakoval k jiným rozečteným tématům. Určitě by si totiž plně koncentrovanou pozornost zasloužila.
To je ale moje blbost...
80%
My lidé si musíme asi stále vymýšlet nějaké alternativy. Jako bychom se nedokázali smířit s vlastní konečností. Že jednou prostě zaklapneme a pak třeba nebude nic. Nikdy! Nebo bude? Možná. Nevím...
Sám s tím mám problém. Netroufám si zatvrzele tvrdit, že teorie v knize je pravdivá, ani že jde jen o výmysl lidské fantazie. Nějak mi ale poslední dobou začínají vadit knihy, kde postava A potká postavu B a ta mu začne sebejistě dávat rady do života a sypat z rukávu pravdy a odpovědi na všechny možné otázky.
Akceptuji takové teorie pouze jen jako příjemnou potenciální hypotézu. Chybí mi osobní prožitek a tak si podržím své staré dobré indiferentní stanovisko a údajný Sokratův výrok: ,,vím, že nic nevím".
P.S.: Říkám si, proč jsem si jen při četbě několikrát vzpomněl na poutavého vypravěče pochybných kvalit Lobsanga Rampu?
Jedna z nejlepších investic mého života :-). Obsahuje Mládkovy nejlepší pecky. Akordy také sedí. A když si to pak dáte v baréčku, tak to nemá chybu. Škoda jen, že chybí má oblíbená píseň Učitelka boxu. Chtělo by to kompletní písně Ivana Mládka od A do Ž.
Krásně a srozumitelně popsané biblické příběhy, rozdělené do krátkých kapitolek. Žádný galimatyáš ve jménech, který bývá bohužel i v dětském podání častým jevem.
Pro začátek vhodný nástřel.
I přes všechnu tu tragičnost jsem měl nakonec radost, že vypravěč prozřel a clona se náhle rozptýlila.
V závěru už bohužel nebylo co dodat. Tedy snad jen výstižné rčení: ,,Pozdě bycha honiti"
60%
I když je v knize zdá se hodně informací, na můj vkus je nepřehledně poskládaná. Pokud bych v ní chtěl hledat lék na konkrétní onemocnění, měl bych asi problém. To ale beztak nebude účelem této knihy, takže nakonec dobrý.