Knihomlok2015 komentáře u knih
Až na to maličké zaškobrtnutí na konci, to bylo opravdu magické a zřejmě tahle kniha bude důvod, proč se podívám tomu magickému realismu na zoubek, protože to vypadá, že by to mohl být můj velmi oblíbený žánr.
Ať už si myslím o téhle knize cokoliv, to malé poťouchlé pošťouchnutí na téma, že každá civilizace se nakonec zničí sama, mě opravdu potěšilo.
V poslední době mi žádná kniha nedala tak zabrat jako takhle. Ten příběh by mohl být opravdu skvělý (a opravdu asi i byl), jenže mně byl strašlivě proti srsti ten rytmus toho vyprávění. Takovéhle příběhy by měly být unášeny na těch nejlehčích vlnkách čeřených vod a né hnány rychlostí povodně, která sebou smete vše, co se jí postaví do cesty. Prostě jsem z těch souvětí měla pocit, jako bych četla v rytmu památného výroku RA-TA-TA-TA-TA a to jsem prostě a jednoduše skoro nevydýchala.
Víte, co je zvláštní - vlastně by se mi ta kniha asi neměla líbit - ten začátek byl totiž ten nejdepresivnější jakej si dokážete představit (představujte si ještě víc) a ten konec mě taky zrovna nenadchnul. A i když určitě existuje spouta vesmírů, kde jsem tuhle knížku nejspíš ani nedočetla, tady v tomhle to neplatí a já jsem opravdu ráda, že jsem se k ní dostala, protože ten prostředek stojí za to ve všech možných dimenzích.
Jak málo stránek stačí k příběhu na celý život.
Vzhledem k tomu, co se všechno kolem téhle série dělo, tak vlastně nemůžu napsat nic jiného, než díky všem zatroleným bohům, že jsem to mohla po tolika letech a peripetiích (skoro stejně napínavý příběh jako ten v knize samotné a další pírko k tomu) dočíst. Protože to byl setsakramentsky dobrý pocit dostat se až na ten šťastný šťastný konec. (ne opravdu ještě nejsem takový ten okoralý čtenář, který nedokáže pořádně šťastný konec pořádně docenit) Takže za pět.
Tak opáčko za mnou a konečně se vrhám do těch tří následujících. (Díky Argo, že jste to nevzdali) A opravdu jsem natěšená.
Kdyby to byla kniha povídek, tak každá by asi sama o sobě obstála. Žádný z těch příběhů totiž nebyl vyloženě slabý, ale jako jedna jediná kniha mi to příliš nesedělo dohromady a fungovalo to zhruba stejně tak špatně jako Hattiina rodina.
Jediné, co bych téhle knížečce přeci jen vytkla, je ten nepřesný název (já se opravdu párkrát od srdce zasmála) - protože alespoň pro mě by se měla jmenovat, Co by můj syn měl vědět o svém otci.
SPOILER Řekněme si to totiž rovnou o světě se tam toho moc nedozvíte - za to o samotném Fredriku Backmanovi a jeho rodině, skoro všechno, včetně toho, že je tak trochu prase ve stravování (smažené snickersky opravdu ne), nemá zrovna bezpečný smysl pro humor, šikovnost ho minula opravdu jen z rychlíku a ke všemu ho ještě postřelili. (asi) Jo a taky to, že svou ženu musí opravdu milovat, když ji nechá vyspat - znám plno chlapů, kteří by se přidali k tomu dítěti a jen by řvaly, ať je ticho - takže ano tohle v jeho podání nazývám opravdovou nehynoucí láskou.
Ale jedno je rozhodně jisté, ten jeho malý geniální zázrak se má opravdu na co těšit, čeká ho vskutku zajimavý život. A to si ani nezačal. (určitě)
In loving memory zpívající platová žirafo.
Páni.
Tak jo - vlastně jsem od téhle knížky NIC nečekala (přečetla jsem si ji především kvůli tomu obalu a novému edičnímu plánu jednoho nakladatelství) a dostala jsem toho mnohem VÍC, než jsem čekala. (krásnej protimluv, co? :-)
Je to takovej jednoduchej příběh, a když nad tím tam přemýšlím, vlastně tak trochu doteď nechápu, proč si spisovatelka zvolila jako jeho kulisy jednu planetu (mimochodem velmi povedené), když by jí stejně dobře posloužil klidně i ostrov nebo světadíl, ale prostě mě to opravdu moc bavilo a četlo se to jako po másle.
Narozdíl od mnoha z vás, kteří si níže stěžujete, že se to rozjíždělo pomalu, já pomalé začátky ráda a čím víc, toho o minulosti postav zjistím, čím víc toho osobně pročtu o tom, jak vznikají jejich vzájemné vztahy, tím pevnější mi pak ta mytologie připadá a drží příběh na pevných základech nebo alespoň tak vratkých, aby se to celé nesesypalo po první akci skřípající v soukolí celého příběhu.
Ještě by se slušilo zmínit, že Akosovy kapitoly jsem měla mnohem raději než ty Cyřiny a doufám, že příště dostane o trochu víc prostoru a kromě toho taky, že se nedočkáme dalších sedmi dílů - protože i když jsem opravdu natěšená na ten druhý, tak nějak bych byla ráda, aby byl i poslední. (přeci jen je to takovej jednoduchej příběh)
PS: A jestli Cira není tím, čím by měla být, jak se sakra naplní Akosův osud?
Zatím jenom tři, ale rozběhlo se nám to dost dobře, takže na čtyři jsem příště opravdu připravena. (snad Mark Lawrence taky :-)
Mohlo to být lepší? Samozřejmě, že mohlo. Taky mě v jednu chvíli opravdu hodně zamrazilo, když se najednou začalo mluvit o cestovatelích po světech, objevily se vrtulníky a atomovky a možná i něco mnohem vyspělejšího. (a ti elfové mi tam přišli taky hodně divní) Ale taky to mohlo být mnohem horší, protože naštěstí se zavčasu všichni ti důležití chopili mečů a dýk, nasadili nasupené výrazy (hlavně jeden božskej nesmrtelnej parchant) a nedovolili, aby fantasy prohrálo se sci-fi. (Jen kdyby to přežilo pár lidí navíc, vůbec by mi to nevadilo:-(
I tak mi ale přijde, že tohle všechno byla jen taková hodně dobrá předehra k něčemu mnohem většímu. Protože mi prostě nevymluvíte, že až se vrátí na Trin bohové, nebude to hustý, že ten Marius tam měl jen takhle vyšumět do ztracena a vůbec, že všichni ti mrtví a pohřbení jsou všechno, co jsme měli dostat.
Takže já se prostě hodně těším do jakejch sraček se Trin zase příště dostane a hlavně, kdo ho z toho dostane.
Čekala jsem víc. Vlastně jen to, co mi bylo slíbeno na přebalu a nenašla jsem ani to.
Silný příběh o lásce, rasových otázkách a identitě? Kde?
Né vážně, teď ze sebe asi udělám naprostého burana z venkova, kterej je vedle z toho, když na ulici vidí jednoho černocha za život, ale mě ta knížka kromě pár stránek na konci, nepřišla ani o lásce, kromě těch několika blogových příspěvků ani o rasových otázkách a vlastně na pár řádků u Obinzeho části v Lodýně ani o identitě. (mimochodem ta část z Londýna se zasloužila o ty dvě hvězdičky)
Prostě na těch 550 stran to bylo hodně slabé.
Ten konec mě zklamal.
Né tím, co se tam odehraje, ale chtělo to přeci jen pár řádek navíc než jen tohle strohé ukončení, kterého se mi dostalo.
Začínám zbožňovat ten způsob jakým tenhle chlápek skládá slova do vět, věty do souvětí a souvětí ... Tak lehce a jednoduše jako by do sametem vykládané šperkovnice ukládal jeden drahokam vedle druhého.
A je mu naprosto jedno, jestli v tu chvíli vypráví velký válečný příběh nebo jen obsáhle popisuje tvar sněhové vločky.
Ten příběhu je vlastně krutě "úžasnej" (hlavně ty poslední kapitoly - o epilogu nemluvě) a ta první světová tomu dodává na velmi zvláštní atraktivitě (s druhou světovou se přeci jen člověk setkává o něco častěji), ale přeci jen mě trochu mrzí, že je to celé tak dlouho zabalené v tom neproniknutelném plášti mlhava, že mě to ze začátku skoro odradilo od dočtení. A Laurence tomu jako "detektiv" taky zrovna moc nepomáhá - asi bych dokonce řekla, že zatímco jako detektivka mě to vlastně moc nebavilo (ono se není čemu divit, když to vlastně není vůbec můj žánr) za to jako střípky ze života roků válečných a poválečných je to opravdu skvělé.
Má první kniha od Irvinga. Vlastně nevím, jestli to byl dobrý nápad začínat právě jí, ale rozhodně to stálo za to - tedy alespoň ta druhá polovina knihy, protože ten začátek se rozjížděl dost těžce. (alespoň pro mě)
Né že bych neměla ráda, tyhle příběhy, které se skládají dohromady z malých střípků, aby na konci vybuchnuly v ohňostroji dokonalosti, ale tady to bylo přeci jen trochu jiné než obvykle. Nebyla to skládačka jako taková, kdy vám příjde, že každý kousek dosedne na to správné místo a obraz se ustálí, tohle mi spíš připomínalo ty obrázky z teček, které máte pospojovat, aniž byste věděli, co vám vyjde a na začátku se vlastně nudíte, protože nemáte ponětí, co z toho bude. Ale jak se ten obrázek stále víc a víc blíží nějakému tvaru, najednou vám tužka klouže od jednoho bodu ke druhému stále horečnatěji a horečnatěji, a když se ten hrot zastaví u posledního, zaplaví vás naprostá spokojenost a ten nezáživný začátek je najednou zapomenutý.
A přesně takhle já to mám s touhle knihou.
I přes ten začátek to pro mě byl opravdu silný čtenářský zážitek.
I když toho Vesper namluví mnohem víc než Tulák, přeci jen ten jeho příběh mám o fous zmutovaného psověka raději, přesto se však na třetí díl moc těším.
Zde napište svůj komentář - průzračně jednoduchá instrukce a já nejsem schopna ani toho. Komentář je svým způsobem zbraň, ostrá a svou mocí schopná vynést knihu do nevídaných výšin nebo ji srazit na kolena do nejhlubších bažin. Pro někoho spjatá se čtením stejně jako probdělé noci, unavené oči a prozívaná pracovní dopoledne.
A i přesto, že bych vám nyní chtěla tuhle knihu vynachválit až do nebe (co vynachválit, chtěla bych to vykřičet do celého světa až bych přišla o hlas), i přesto, že bych vám chtěla říct, proč miluju její smyls pro humor ("A pokud se nepřestanete takhle tvářit, můj pane, začnou si lidé ještě myslet, že snad máte srdce.") proč miluju to přátelství ("Ach, bohové, kde jsi Seyonne? Já tohle nechci."), a spoustu dalších věcí. I přesto všechno, že bych vás chtěla přivést na pokraj šílenství, až budete pátrat na netu, v antikvariátech i garážových výprodejích po pár posledních rozpadajících se kusech téhle knihy, nejde to.
Nejde to, protože to všechno co mám na srdci, a co navždy zůstane uzavřeno v krajině mé duše, to všechno, snad proto, že je toho až příliš, se rozpadne jen na pouhé stíny než to doputuje do mé hlavy a zaznamenají to mé prsty na klávesnici.
A možná, že právě to, že se ze mě stává jen ubohý, němý čtenář, by vám mělo stačit k tomu, abyste pochopili, co se vám snažím říct.
Je zajímavý, že tenhle druhej díl převrací ten první vlastně úplně naruby a přesto ho miluju úplně stejně. Z pohádky se stává promyšlenější příběh s temnou historií (vlastně s jakoukoliv historií, protože minule se tohle vůbec neřešilo a příběh žil jen přítomností) a tam kde byly pevně stanovené hranice mezi dobrem a zlem, je teď vše promícháno tak důkladně, že vlastně vůbec není jisté, jestli lze dobro a zlo od sebe vůbec nějak jednoduše černobíle rozlišit. Největším příkladem jsou samotní Ezzarijci, kteří se z oddaných hrdinů obětujících své životy pro dobro všech, změní v pouhé fanatiky během jediného šíleného činu. Pevným bodem příběhu tak zůstává jen Seyonne a jeho tvrdohlavá až přímo šílená snaha dopátrat se pravdy.
Asi největší změna se ale stejně odehraje mezi démony, protože zatímco v prvním díle jsem zcela bez námitek přijala ze své, že jsou prostě výtvorem přírody asi jako zimní bouře, tady jsou najednou organizovaným národem se všemi jeho chybami i přednostmi. (a to nemluvím o jejich minulosti - ach můj bože Denas a Tyrrad Nor - ale o tom až ve třetím díle, že)
Ale stejně je to pořád neuvěřitelně dokonalý a já prostě miluju tu euforii, kterou ve mě takhle knížka i po tolika letech probouzí (v práci už mě dokonce podezírají, jestli nejedu v lehkých drogách:-).
A nejlepší na tom je, že vím, že to tak bude i ve třetím díle a tahle nálada mi vydrží ještě pěkných pár týdnů.