_Knihomolka_ komentáře u knih
Když přijde řeč na Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, dokonalou rošťáckou dvojici, okamžitě se mi vybaví dětství a nesčetně krásných a hřejivých vzpomínek. Byť jsem si nyní při čtení více všímala rasistických poznámek, uvítala jsem také příležitost "vrátit v čase", zavzpomínat, odpočinout si a náramně se pobavit :).
Započalo to knihou Svědectví o životě v KLDR, což je nepochybně literární skvost, pokračovalo publikací Mezi dvěma Kimy, která mi připadala o drobet slabší, až jsem se dostala sem, k Severce. Bohužel, ale z mého úhlu pohledu je toto dílo ještě bídnější, než to předchozí. Nevyhovovala mi forma obsahu, protagonistka knihy se mi jevila nesympaticky a po informační stránce to také nebylo úplně růžové.
Stále platí, že příběh Námi to končí si u mě drží své prvenství z autorčiny tvorby, ale ani to, že jsem dala prostor této knize nebyl krok špatným směrem. Jak je u Colleen obvyklé, román byl postavený především na "pitvání" pocitů a psychické pohody postav a obtížné romantické zápletce. Občas jsem však nedokázala pochopit chování a jednání hlavní hrdinky Layken a nějaké věci spojené s nemocí její matky, což pozoruji jako malé nedostatky.
Osobně bych knize vytkla zavádějící název začínající slovem Bible, což není úplně vhodné, jelikož neobsahuje ani tři čtvrtiny toho, co je potřeba v souvislosti s pekařinou znát (i když délkovou kapacitu na to skoro má :)). Také mi vadilo množství stránek, které, ač byly hustě popsány, mi nic ve skutečnosti neřekly. Rovněž si myslím, že i jednotlivé recepty by šly sepsat srozumitelněji a doplnit fotografiemi. Avšak musím dodat, že i přesto jsem v ní našla několik zajímavých a nových věcí a vzala si pár autorčiných receptů na vyzkoušení.
Výčet toho, co mi v knize přišlo užitečné a povšimnutí hodné, by se omezil pouze na dvě jediné věci - poznatek o tom, že jsou v Rusku školy pro zlatokopky a zajímavou kapitolu o kauze Jany Jakovlevové. A těmito dvěma drobnostmi to hasne, takže za mě, bohužel, žádná sláva.
"Život se zlepšuje, soudruzi, život se projasňuje."
Pod pojmem stručné dějiny si představím přesně takovéto zpracování - krátké, trefné a objektivní. Celkově jsem byla spokojená, jelikož mi publikace okrajově upřesnila vývoj státu a pomohla mi takzvaně lépe pochopit "ruskou duši." Jediná věc, která však autorovi nepřeje k dobru, je nedostatek několika podstatných informací, které formovaly ruskou historii.
Z obou autorových knih mám velikou radost. Nejen díky tomu, že jsem objevila další zajímavý a historicky unikátní příběh, ale také z toho titulu, že jsem si (hlavně ve druhému dílu) většinu svých válečných vědomostí oprášila, část z nich upevnila a nějaké i nově nabila. A rovněž ani epilogový rukopis nebyl od věci - byl sice psychicky náročný a uronila jsem nad ním nejednu slzu, ale zároveň si myslím, že skvěle posloužil jako vhodně zvolený závěr této duologie.
Sice tu nebylo moc věcí, na které by mi autorka odpověděla, ale musí se vzít v potaz, že tato pekařská knížečka nemá ani sto stránek. V čem mi ale paní autorka vyšla vstříc, bylo to, že mi pomohla s vymezením kváskového rozvrhu a prozradila mi, co je to zápara :).
Od té chvíle, co jsem od pana Reese přečetla Osvětim, jsem nedočkavě čekala, až se v knihovně uvolní některá z jeho dalších publikací. K mé smůle jsem ale tentokrát zřejmě natrefila na jednu z těch méně povedených. Počítala jsem s podrobnějším popisem událostí, širším historickým záběrem a s větší snahou dostat se pod samotný povrch Japonské otázky. Nicméně i přesto si opět cením autorovi pečlivé práce.
"Nekonečná řada identických dní, kdy nerozlišujeme rána a večery, smutek ani naději. Už není žádné pondělí, úterý nebo pátek,nevnímáme rozdíly mezi obědem a večeří...ne, jen prázdné dny beze smyslu. Mlaskání vězeňkyň v jídelně, řev dozorců, tupé propagandistické proslovy vyučujících - vše se slévá do jednolitého zvukového monolitu."
V prvé řadě jsem vděčná paní Haitiwaji za odvážnou a srdcervoucí "zpověď" a autorce za osvětlení pro mě dříve neznámých informací o Číně (zejména o severozápadní části). U knih s podobnými tématy se nikdy nemohu dobrat toho - a zde tomu nebylo jinak-, jak a kde se v lidech rodí tolik zla, proč se neumí ponaučit z historie a dopouštějí se stále stejných chyb. Zkrátka takové knihy jsou potřeba jako sůl.
Pan Etzler jako novinář prošel na jedničku, avšak role spisovatele mu dle mého úsudku moc neseděla - protože jak mluví, tak i píše. Obsahově mi cestopis přišel zajímavý, jenže se občas autor nejspíš zapomněl a soustředil se více na popis své práce a záležitostí okolo CNN, namísto toho, aby nám vyprávěl o Číně a právě to mě mrzí. Jinak oceňuji, že začal s poznáváním země na místech, kam se normální člověk moc nepodívá, a také, že do knihy zahrnul i pár informací ze Severní a Jižní Koree.
Ke Kalibově zločinu jsem se dostala v rámci povinné četby a jsem za to moc ráda, protože zrovna o této knize jsem nikdy předtím neslyšela. Ze začátku mi trvalo trochu déle než jsem se začetla a zvykla si na autorův květnatý popis událostí, jelikož užívá archaickou češtinu, nářečí a v hojné míře i přechodníky. Jakmile jsem se ale v této "problematice" zorientovala, už to bylo dobré. Takže hodnotit nelze jinak, než kladně.
Jelikož mám moc ráda sérii o podivných dětech od Ransoma Riggse, který je manželem právě Tahereh Mafi, chtěla jsem si od ní také něco přečíst. Ta mě ale moc nepotěšila. Příběh byl skoro stejný jako Půlnoční kroniky od Bianci Losivoni. Měl podobné poslání, obsahoval hodně akce a dost podobnou romantiku. Jediný rozdíl byl v tom, že tu nikdo nechytal duchy :). I když má Roztříštěná pokračování, protentokrát si ho tady nechám ujít, protože mě ani nějak zvlášť neláká.
Od Lin Riny jsem četla Kroniky prachu, a proto pro mě byla Limea menším zklamáním. I když autorka vytvořila originální fantasy svět se dvěma domorodými kmeny, sympatickou hlavní hrdinku Limeu, romantickou linku protkanou občas zábavnými dialogy, tak se mi příběh Animant a Thomase líbil více.
Už se ale nemůžu dočkat chvíle, kdy vyjdou v češtině další Riiny knížky ...
Další a bohužel už poslední kniha o jezevčíkovi Herkulovi. Všechny knížky z této série byly super. Líbilo se mi prostředí, ve kterém se příběh odehrával, sympatické postavy a také vtipné dialogy.
Další díl jezevčíka Herkula mě opět nezklamal, krásný jako zbytek knížek od Frauke Scheunemannové.
"O kynutém těstě se říká, že se po něm kyne. Ale to jsou jen sprosté pomluvy. Stačí jen dodržet pár základních pravidel. Za prvé, když těsto kyne, jděte na procházku. Za druhé, jakmile se peče, jděte na procházku. A než vychladne a bude se moct sníst...vždyť víte. A věřte nám, nepřiberete ani deko."
Tato (nejen) kuchařská dvojice mě upřímně velmi baví. Skvěle se doplňují, navzájem se obohacují v různých sférách života a k dobrému postřehu a vtipné poznámce nikdy nemají daleko. Na knize mě kromě krásných receptů zaujaly zejména zajímavé vsuvky, týkající se původu surovin, jejich historie, vlastností či pěstování.
"Myslím, že dorty nemusejí být dokonalé, aby byly krásné. Naopak, drobné nedokonalosti jim ještě přidávají na autentičnosti a nesou známky naší ruční práce. I v okolní přírodě to tak je. Každý kvítek, každý list i každá větvička jsou dokonalé ve své nedokonalosti. A tak to vnímám i u dortů."
Nádherné, užitečné a minimalistické. Dostalo se mi nemálo nových informací (některé rady a postupy bych ale více rozvedla) a zaručeně také pastva pro oči. Upřímně se nemohu se dočkat, až nějaké to umělecké dílo od autorky vyzkouším.
Opakování je matka moudrosti a také z tohoto důvodu jsem se pustila do další publikace o pečení. Jak už sám název hlásá, práce s touto knihou i následné snahy v kuchyni byly jedna velká terapie. Nejen, že jsem se zde setkala s věcmi, které mi už dávno nejsou cizí, ale rovněž jsem se dozvěděla i nespočet těch, kterých se mi v předešlých knihách nedostávalo. Jedině lituji toho, že autorka do knihy nezahrnula ani trošku té pekařské "chemie", což je u děl podobného zaměření časté.
“Kdyby byli Komunisté na Sahaře, byl by i písek na příděl." - W. Churchill, britský politik
Pan Kalát má Ziburův nezaměnitelný humor a Rendlův vynikající spisovatelský um, ale chybí mu jejich schopnost udržet si na delší dobu pozornost a jejich zvyk obohatit čtenáře prostřednictvím většího množství poznámek o historii a geografii procestovaných zemí. To je za mou maličkost asi jediný problém, jelikož se se mnou jinak autor podělil o hrstku nových informací a obohatil mi slovní zásobu :).