Knišíl komentáře u knih
Skvost na poli literárním. Nevím, co napsat, abych vyjádřil, jak rád jsem četl tuto knihu, aniž by si někdo nepomyslel, že jsem další z "intelektuálů", kteří si hrají na to, že vše pochopili a mohou se honosit tím, že přečetli jednu z nejznámějších knih. Snad jen, že pro mě kniha je oslavou intelektu (tentokráte již bez uvozovek), že ač jsme schopni vnímat pouze znaky znaků neschopni uchopit řádně podstatu věcí, často ztraceni v labyrintu, má smysl i byť jen v maličkostech hledat vzor a nezůstávat v stagnaci v temnotě hlouposti. Rád se vyžívám v postmoderní literatuře a nestydím se za to, dopustil bych se chyby, kdybych tvrdil, že mé interpretace jsou správné, ale již sama snaha o interpretaci mi dává jistotu, že má pro mě cenu číst takovéto knihy.
Vynikající kniha o fenoménu informace. Některé matematicko-fyzikální pasáže jsou obtížnější, ale stojí za to se nad tím zamyslet. V češtině jedna z nejlepších knih pro studenty Informačních studií a knihovnictví, pro veřejnost stravitelně podaná forma toho, co všechno může být informace.
"Dobýt nějakou zemi většinou znamená vzít ji těm, kdo mají jinou barvu pleti nebo trochu rozplesklejší nos než my, a to není vůbec nic pěkného, zvlášť když do toho člověk vidí hodně zblízka. Vykoupit to může jedině idea. Idea o níž se to opírá; ne nějaká sentimentální záminka, ale idea a nesobecká víra v tu ideu – něco, co si člověk postaví před sebe, čemu se může klanět a nabídnou oběť..." (s. 10, Joseph Conrad, Srdce temnoty, 2010) Interpretačně náročné dílo, ale to je na tom to krásné.
Zajímavá kniha s velkým množstvím dobře převyprávěných sociologických experimentů nebo událostí, jenž potvrzují autorovo přesvědčení o sociálních epidemií. Slabina knihy je datum jejího vydání, ale to autorovi těžko mohu vyčítat. Kniha nenudila, akorát nelze vše v ní řečené brát vědecky exaktně. Gladwell je především publicista a ne vědec.
Horory moc nečtu, spíše sleduji filmy. Stejně jako Blattyho Exorcista i zde se hraje na nejednoznačnost interpretace. Jacksonová rozhodně nabízí skvělý jazyk (popis domů, charakteristiky postav atd.), možná nevyděsí tím způsobem, jak jsme zvyklý ze současného hororu, ale o to víc potěší, že kniha není přehlídkou duchů, upírů, vlkodlaků atd., existují i jiné než nadpřirozené běsy, avšak tím neubírám Hill Housu jeho kouzlo, záleží na úhlu pohledu každého z nás. Přesto někteří knihu určitě odsoudí kvůli její "vleklosti". Za mě parádní kniha, kterou neponičil ani zub času a myslím, že stojí za přečtení, i když hororu nehovíte, jedná se spíše o psychologické strašení.
Takhle si přesně představuji, jak se má psát populárně naučná beletrie. Vědomí podvědomí je výborná kniha o každém z nás.
Nečtu laciné erotické romány. Tohle jsem ale přečetl, protože tohle není laciný erotický román. Jednoduché vyvození, avšak čím to podepřít. Zaprvé délka románu je tak akorát, aby nezačaly opakující se erotické scény být nudné. Zadruhé, nejde jen o délku románu, ale hlavně o to jakým způsobem je napsán a zde si dovolím prohlásit, že je napsán velmi dobrým způsobem. Zatřetí, když už budu mluvit o sexuálních scénách, ty jsou napsány s vkusem a elegancí velké literatury, autor se nesnaží být explicitně šokující, ale zhušťuje scénu za scénou ovzduší erotickou esencí. A jak zakončit hodnocení? Padesát odstínů šedi a podobné knihy nečtu, také bych to s tímto rozhodně nesrovnával, francouzská avantgarda z rané poloviny dvacátého století stojí za čtení a tahle kniha není ani příliš velkým intelektuálním zápřahem (ale kdo ví?), aby nestála za přečtení.
Velmi dobrá sbírka povídek s tematikou psychoterapie. Nejsem z oboru, nemůžu tedy hodnotit odbornou stránku příběhů, ale I. D. Yalom je bezpochyby poutavý autor a závidím všem, kteří kdy měli možnost poslechnout si některou z přednášek pana Yaloma naživo.
Těžko se mi hodnotí takový typ knihy jako je tento. Jako studenta Informačních studií a knihovnictví mě autorovo zamyšlení nad tím co je informace, datum, faktum, jedinečnost či důležitost příběhů – obecně důsledky tzv. "informačního věku" velmi zaujalo, ne však vše jsem dokázal pochopit, ale určitě si myslím, že si knihu v budoucnu ještě přečtu snad s větším pochopením. Nejen délka ale hlavně poselství knihy si to zaslouží.
Výborná úvodní četba k uvedení do oboru Informační studia a knihovnictví. Ač první věta možná inklinuje k tomu, že je tato kniha pouze pro studenty oboru, myslím, že může být poutavým čtením i pro "obor nestudující" část potencionálních čtenářů. J. Cejpek zde překládá nejen fakta o vývoji oboru ISK, ale nabízí i filosofické pojednání o současném světu (globalizace, vývoj vzdělávání, pokora k přírodě atd.) Oceňuji především onu humanitní stránku publikace, rozhodně se nejedná o "suchá" skripta (jak sám Cejpek upozorňuje v úvodu do knihy), naopak je učebnice pojata dost "neučebnicově" a slouží především svou schopností čtenáře donutit zamyslet se nad některými zmiňovanými tématy. Také oceňuji skvělý Cejpkův literární styl a krásnou češtinu. Kniha jež nepatří k nejnovějším dílům avšak stárne jen velmi pomalu.
Po Tváři toho druhého druhá kniha od Kobeho, s kterou jsem měl tu čest se seznámit. Písečná žena mi přece jen přišla poutavější, ale doporučit mohu obě dvě. Kniha je, jak jsem si u Kobeho už zvykl, částečně prošpikována eseji (tentokráte o písku), které mají své opodstatnění (písek jako symbol pohybu, lidského toužení po dobrodružství, dobrodružství které končí usedlostí, rutinou a touhou jistoty každodenního rituálu). Kde je potřeba vystupňovat napětí a dodat pomalému vyprávění dynamičnost Kobe nezklame. I přes stáří knihy je její příběh stálý svou aktuálností, popisem lidské přirozenosti, nadto forma textu je ukázkou literárního umění.
Výborné pojednání o životě, rodině, býti synem a otcem, příčinně a důsledku, o roli paměti a zapomínání-vzpomínání. Pan spisovatel A. mě znovu utvrdil v tom, že patří k mým neoblíbenějším autorům. Jediné "výtka" je snad v tom, že jsem intelektuálně "nestíhal" pobírat druhou část knihy, Knihu paměti, přece jenom zde Auster chtěl říci příliš mnoho na příliš malém rozsahu a je těžké vnímat tu smršť informací. Možná že tuto knihu plně docením až za mnoho let.
Vůbec mi nevadilo malé množství dialogů (Márguez má prostě svůj úžasný vypravěčský styl) a ani množství Aurelianů a Arcadiů (kreslil jsem si rodokmen a pro línější jedince existují již vytvořené rodokmeny, pak není problém se v postavách vyznat), vlastně nevím pořádně co vytknout. Co však vím jistě je to, že na tuto knihu jen tak nezapomenu. Opravdu mě bavilo sledovat vývoj rodu Buendíů i jiných postav z Maconda, jedna z těch knih, u kterých je vám líto, že je už konec.
Jest opus oplývající historickým nádechem, pln násilí a krutostí, vraždění lidí všech společenství, jsa nevědomí ten, jenž s očima zavřenýma na povrchu zůstává, a nevědom zůstane dokud oči neotevře, hlínu nerozhrne a pod povrch nepodívá se.
Přesně ten typ intelektuální četby, která mi vyhovuje. Až na některé popisné části výroby masky jsem se nenudil a závěr knihy je výtečný. Škoda jenom toho, že od tohoto japonského Kafky moc knih u nás nevyšlo. V budoucnu se chystám na Písečnou ženu.
První setkání s DeLillem a velmi povedené. Myslím, že je kniha zbytečně podceňována, hlavně kvůli její kostrbaté stavbě vypravování a "těžké" intelektuálnosti. Hledat pak smysl Ericovi cesty dá zabrat. Čtenář nejen že musí znát kontext tvorby knihy, ale i všímat si jemných náznaků a symbolů, které DeLillo do knihy umístil. Kniha mě bavila i přesto, že jsem měl místy problém orientovat se v prostoru a času, kde se zrovna Eric nachází. Nebudu zde knihu složitě rozebírat, kdo chce může si sám najít interpretaci knihy na webu. Na film se teprve chystám, tak uvidím, jak se povedl, vyzbrojen knižní předlohou snad budu k filmu shovívavější než většina diváků. Doporučuji pro ty, kteří se nebojí náročnější intelektuálnější tvorbě, kterým nejde o to zkrátit si čas a pobavit se, ale spíše o to, dostat podněty k zamyšlení. Kniha je velmi aktuální a zároveň rozebírá témata, která zde vždy byla, jsou a budou.
Asi po cca dvaceti stranách jsem chtěl knihu odložit na "později". Něco dost odlišného od klasického PKD, přece jenom však jsem rád, že jsem prvních padesát stran přelouskal a příběh mě pohltil. Přesněji Dickovo psychologické rozpitvání postav, dá se říci, že hloubkou vhledu do každého z ústředních vypravěčů příběhu, se dostal až na morek kostí. Mohl bych to troufale srovnávat např. s Nežná je noc od Fitzgeralda, román dosti podobnými motivy (vztahy, manželství, šílenství, rozpad kultu rodiny apod.), Král úletů je temnější, drsnější, vulgárnější, napínavější a zábavnější, alespoň dle mne, Fitzgeralda mám rád, ale PKD ho poráží na plné čáře. Ač závěr knihy nebyl vygradován po vzoru "hollywoodských scénářů", nemyslím, že by byl román utnut nevhodně. Na první přečtení může román působit jako jakýsi "úlet" Dicka od jeho většinové tvorba, avšak faktory kterým se věnuje ve většině jeho díla nalezneme i zde: Jak člověk vnímá svět a jak člověka vnímá okolí? Rozdílnost pohledů a jedinečnost lidského univerza? Co to znamená existovat, co je realita a jak se s tím vypořádat? Jsme všichni blázni? atd. Samozřejmě správnou a jedinou odpověď na tyto otázky nenalezneme, ale už jen přemýšlení o nich, při čtení a po přečtení románu, dokazuje důležitost nejen tohoto díla, ale i celé tvorby PKD.
Uzoučká knížečka, která ale má co říci. Silně metaforické vyprávění či spíše popis vztahu mezi služkou a pánem má rozhodně více než jen erotický podtext (i když ti, kteří hledají vzrušující povyražení, najdou ho v prostém výprasku, avšak bylo by škoda interpretovat pouze vrchní vrstvu cibule-knihy). Ve vzájemné symbióze sadisty a masochistky můžeme vypozorovat jejich závislost, pán nemůže být pánem bez služky (takže je v podstatě v otroctví služky, stav pána je podmíněn podražeností služky, je na ní přímo závislý), služka nemůže být služkou bez existence pána. Oba jsou v zajetí iluzí a jejich postavení je chtěné. Na služku dohlíží pán na pána vyšší síla. Pán dává služce smysl bytí, je tedy pro služku životně důležitý, bdění nad služkou pánovi přináší pocit vyšší povinnosti, potřebuje tedy stejně tak služku, aby jeho život měl smysl. V předstírání uspokojujícího "rutiního" štěstí běží koloběh pořád dokola a dokola, změna je nechtěná, podřízenost a nadvláda je chtěná a potřebná pro udržení vzájemného smyslu života. Život je deterministický chyby se budou opakovat tresty nastanou a nic s tím nezmůžeme. Trestaný není rád, že je trestán, ale neumí si bez toho představit existenci, trestajícímu nepřináší trestání požitek, ale nemůže dělat nic jiného než konat.
V pořadí osmá kniha od P. Austera a znovu musím napsat, že je pro mě Auster jeden z nejlepších "vypravěčů". V ČR však moc známý není, což mě mrzí, určitě by si jeho knihy zasloužily větší pozornost. Teď už k samotné knize. Leviatan je podle mě jedna z jeho nesrozumitelnějších knih s autobiografickým podtextem. (Hlavní vypravěč spisovatel Peter Aaron neboli Paul Auster?). I v této knize Auster dokázal popsat život v jeho paradoxech, náhodách a tragédiích. Kniha oplývá mírně detektivních nádechem, ale určitě se nejedná o detektivní žánr, nakonec Austerovi knihy se nedají zařadit pod jediný žánr stejně jako život samotný jsou rozmanitým mixem dobrodružství, romantiky, záhad, nudného nedělního dopoledne, vzrušujícího pátečního večera atd.
Už několikátá kniha od PKD, kterou jsem s radostí přečetl. Jedná se jenom o "zdánlivé" sci-fi, opomenu tedy problémy s technologickými nepřesnosti (odpovídají znalostem a jeho době, pol. 70. let), jeho létající auta již v roce 1988, kdy se příběh knihy odehrává, také samozřejmě není v knize přítomen náznak Internetu (leda v databázích identit) či mobilních zařízení. Nejedná se z mé strany o výtku, příběh mě jako vždy u PKD chytil a to především díky skvělým dialogům (opravdu špičkové rozhovory mezi postavy dotváří právě plasticitu jejich osobností), psychologii postav. "Dickovský" mysteriózní svět je pro mě vždy místem, kam se dokážu plně ponořit a hltat stránku za stránkou až do konce. Proč právě "jenom" čtyři hvězdičky? Kvůli závěru. S takovým závěrem jsem se u PKD ještě nesetkal a taky se vůbec k celkové formě knihy nehodí. Až téměř viktoriánský románový závěr si mohl Dick odpustit.