Koka komentáře u knih
Takzvané "príbehy podľa skutočných udalostí" by mali dbať na aspoň minimálnu pravdepodobnosť deja a názorov postáv. Tejto rozprávačke som neverila ani nos medzi očami ...
Ani po dlouhých letech a opakovaném čtení neomrzí.
Tyto příběhy a styl jejich podání si nespletete se žádnými jinými. Tomu říkám světová literatura!
Opravdu má tato autorka přístup do zákulisí života J. V. A. II. ? A v jaké roli? - myje v paláci nádobí, nebo co?
Postava Družičky je nejlépe, nejsugestivněji a nejpůsobivěji napsaná postava hnusné protivné ochechule, s jakou jsem se v literatuře setkala.
Proč se verš (nebo je to nějaký citát?) "Vzhůru, tesaři, do výše střechu ..." v názvu knihy a uprostřed textu (s. 61 vyd. Knižná dielňa Timotej) liší tvarem slov a tedy i významem - to jsem nepochopila ani nevypátrala. Ví to někdo?
Seymoura: úvod - to už jsem nezvládla, neboť u Salingera za každou klukovskou postavou vidím toho nespokojeného spratka Holdena z Kdo chytá v žitě, a tak mě jen popuzuje.
Skvělé, propracované, zajímavé. Postavy, dialogy, charakteristiky, vložená "zamyšlení" nad stavem světa či způsoby fungování (nejen) 87. revíru - vynikající, poutavé. A Kořánův překlad - to je dokonalost sama!
Četné zdejší komentáře ke knize K. Stockettové Černobílý svět dokládají, že značná část současných čtenářů nemá informace ani představu, jak vypadala rasová segregace v USA, zejména v jeho jižních státech, ještě v 60. letech minulého století. Těm všem, které příběh Černobílého světa oslovil, doporučuji pro jeho dokreslení a vysvětlení mnoha situací knihu V žáru noci. Jako detektivka to je dobrý standard. Ale vynikající, výmluvné a trvale platné je zejména její poselství jako svého druhu sociálně-kritické studie ilustrující období, kdy v některých státech USA už nejen papírově, ale téměř i fakticky rasová segregace neexistovala, zatímco jiné - zejména státy někdejšího otrokářského Jihu - se jí nedovedly vzdát.
Neuvěřitelně silné a šokující scény, v nichž se černý vzdělaný a kultivovaný kriminalista ocitá mezi bílou "nadřazenou rasou", jsou čtenářsky i lidsky nezapomenutelné.
Nevím, zda autor V žáru noci již toho více nenapsal, nebo to nestálo za překlad, ale pokud by i napsal pouze tuto knihu - nebyl tady marně.
Hezké, čtivé, napínavé, s nezvykle dobrým koncem, tak netypickým pro příběh na takovéto téma, zvláště když jde údajně o autentické zážitky!
Autor, vydavatel ani překladatel nezastírají, že příběh záchrany dvou pařížských židovských kluků - uprchlíků, vzal do rukou profesionální spisovatel. Z amatérských zápisků a vyprávění udělal mimořádně zajímavou knihu, v níž najdeme i postřehy a "analýzy situace", jakých by žádný 8-letý chlapec nebyl schopen.
Evropané už zapomněli, jaké je to být na útěku; i tato kniha by to mohla čtenářům svým silným poselstvím připomenout.
Při vší jedinečnosti tohoto tvůrce je jeho životní příběh přímo modelově podobný příběhům jiných českých umělců té generace: talent prosazovaný v 50. letech, pak v 60. letech - v době společenského a politického tání - strmý vzestup kariéry, umělecké úspěchy a jim přiměřené postavení a popularita ve společnosti včetně nadstandarních honorářů, vstup do strany, po napsání mnoha mnoha slov pak podpis provolání Dva tisíce slov, následná emigrace, úpadek tvůrčí, mentální, ekonomický, předčasná smrt daleko od domova ...
Tato poutavá biografie je vlastně výstižnou ilustrací životního příběhu české kultury v podstatné části 20. století. Kniha dokládá rozsah Blažkových autorských zájmů, ale ve mě navždy zůstane z jeho tvorby hlavně nezapomenutelné: "Chodili spolu z čisté lásky a sedmnáct jim bylo let ... "
Tentokrát nejde o detektivku (policie se v příběhu mihne pouze v roli udělování pokut řidičům), spíše je to thriller, v jistých pasážích docela drsný a akční.
Tak trochu D. F. podezírám, že si tentokrát vzal příklad z některých amerických autorů drsné školy, kteří vyšetřovatelům zločinů přisoudili, že kromě padouchů jim bude život a postupy vyšetřování znesnadňovat i těžce nemocné příbuzenstvo.
Práce redakcí seriozních i bulvárních periodik je zde vykreslena tak živě a současně nevábně, až si říkám, že být v Británii novinářem je snad ještě riskantnější, než být princeznou.
Dvorní překladatelka knih pana Francise, paní Moserová, odvedla výbornou práci, díky čemuž jsem se seznámila se zajímavou koňáckou hantýrkou.
Už to vypadalo, že velké humanistické tradice evropské literatury (Rolland, Zweig, Čapek, ...) jsou nadobro za námi a zbývá buď jen knižní makulatura (čtená "jedním dechem"), nebo bezútěšné líčení (pseudo-)dramat, beznaděje, agrese. A najednou je zde autor ze země, která je od Evropy hodně vzdálená, která si bezútěšnost i bídu zakusila jak málekterá jiná, a přesto: oslava lidskosti, citovosti, houževnatosti se do literatury díky knihám pana J. K. Stefánssona vrátila. Nic tak lidského, krásného, čtivého a hlubokého, než nabízejí jeho slova, jinde nenacházím.
Nobelův výbor, který právě při volbě laureátů v oblasti literatury v posledních letech docela tápe, by si už konečně - myslím si - měl přečíst jeho knihy, nebo alespoň mé komentáře k nim! :=)
Ukázka, jak lze tytéž indicie vykládat šesti různými způsoby a přijít na jejich základě k naprosto protichůdným závěrům. Protože od záčátku pátrání po pachateli je zřejmé, že vyšetřovatelské verze až kromě té poslední, která je - logicky - zcela na konci knihy, jsou mylné a bezcenné, dost to ubíralo napětí. Vyvažovaly to však ukázky typického anglického suchého humoru, který ani nelze zde citovat, neboť vytrženy z kontextu by ty vtipné postřehy a charakteristiky nedávaly smysl.
Myslím, že kvality knihy může opravdu ocenit pouze erudovaný matematik. Věty typu "Neprokazatelné výroky, které nalezl Gödel, by měly odpovídat jisté třídě vnitroatomárního světa nekonečně malých velikostí mimo obvyklé matematické vidění." mě téměř odradily od čtení, ale naštěstí jsem to nevzdala.
Nesmírně se mi třeba líbilo zakomponování obsahu povídky Sedm pater od Dina Buzzati do děje tohoto příběhu, a vykreslení té zajímavé - trochu excentrické, trochu tajemné - atmosféry Oxfordu
I když rozuzlení jsem tak nějak intuitivně tušila, čtení nepovažuji za ztracený čas. Knihu doporučuji.
Nejsilnější jsou právě ty ostrovní příběhy: z Faerských ostrovů (Heinesen: V rajské zahradě) a islandský (Laxness: Dobrotivá slečna a Panský dům). Velmi překvapující (tématem i zpracováním) byla Tanečnice od Hagar Olssonové.
Obrovským redakčním nedostatkem té knihy je, že v ní chybí obsah - seznam děl, a tak vyhledání konkrétní povídky je doslova pátrací operace.
Dovedeme si dnes představit, že 20-letému studentovi se hodně nelíbí, jak se v této zemi s někým nakládá, tak požádá o schůzku s prezidentem republiky, za pár dnů jej navštíví a vyloží mu problém tak, že dojde k nápravě?
- Místy se to čte, jak příběhy z jiné planety, jiné země a úplně jiného století, než jaké znám já. Medkovy autentické osobní zážitky a obdivné, ale místy i ironické postřehy na adresu Masaryka, Beneše, Havla i Klause dokládají, že ani oficiální autority v něm nepotlačily střízlivý pohled na svět a odstup od "výšin politky", o nichž dobře veděl, jak jsou pomíjivé.
Jeho vzpomínky - to je katalog událostí 20. století. Žil jak na houpačce - prominentní postavení střídal s deklasovanou pozicí, ale v každé situaci zůstával svůj. Povaha a mravní integrita, jaká se dnes už nevidí.
Pokud třeba pracujete jako staniční a zoufale se vám nedostává pesonálu na ty nejhorší, nejšpinavější a nejhůře placená místa, doporučuji přečíst si tuto knihu; třeba se vám uleví. Z pozice pacienta však upozorňuji: jen pro otrlé!
Vynikajúce! Postavy, prostredie, atmosféra, motivácia konania postáv, vyšetrovacie metódy, teoreticko-kriminalistické "intermezzá" - všetko výborné, zaujímavé, zvládnuté po odbornej i spisovateľskej stránke.
Nějak se v posledním desetiletí roztrhl literární pytel se staříky na cestách (Stoletý stařík, který vylezl z okna ... , Nepravděpodobná pouť Harolda Freye, ...). Neodolal ani Peter May a využil to cestování v čase po rodné Británii ke konfrontaci 60. let minulého a druhé dekády nového století. Díky střetům mladičkých, sedmnáctiletých výrostků a pak starých, nemocných, osamělých chlapů s realitou života (architektury, infrastruktury, sociální péče, morálky ve vztazích, elektronizace veškeré komunikace, ... ) měl v knize možnost vyslovil, co si o proměnách a stavu své země myslí. Své mladé i pak tytéž staré, nemocné až umírající hrdiny nechal zajiždět do takových měst a míst, které mu umožnily podat obraz sociálních, mravních a kulturních proměn, kterými Skotsko a Anglie za 60 let prošly. Chvílemi jsem opravdu měla pocit, že příběh dvojnásobných uprchlíků mu posloužil pouze jako věšák, na který pověsil své názory na sociální a ekonomické proměny Británie. Dobře a zajímavě rozehranou partii o hodnotách života, odpovědnosti a účtování však v mých očích naprosto shodil ten závěrečný pokus udělat z velmi lidského příběhu dramatický krvák a psychothriller, a můj původní příznivý dojem úplně pohřbilo finále natolik vykonstruované a nepravděpodobné, až působilo lacině.
Jen pro přesnost: žánrové zařazení "Šikovné děti - tvoření, hra, styl", které je u zdejší anotace této knihy, je naprosto vedle. U her, které zde autor nabízí, popisuje a rozvíjí varianty, nejde o žádné šikovné děti a jejich hry. Naopak - jde o dospělé a o to, jak je zabavit: je to jakýsi rádobyvtipný návod pro všechny baviče, působící v zotavovnách ROH, na podnikových večírcích, v kulturních domech obcí a měst. Herní postupy hodně těží z tehdy populárních televizních soutěží, v nichž se utkávali hadači různého věku a schopností, soutěžící družstva zastupující obce, okresy či družstva a pod. Některé nápady působí dnes směšně, jiné dětinsky, jeden herní plán dokonce nabízí něco jako "skořápky", ale část je ještě pořád využitelná.