kramver
komentáře u knih
Přijde kůň do baru
David Grossman
Na tuhle knihu jsem se těšila, ale brzy jsem zjistila, že nejsem cílová skupina této absurdní one man show. Chyba není v knize nýbrž v mé představivosti. Nedokázala jsem si to představit. Kdybych seděla v publiku, co bych ve skutečnosti viděla a jak by to na mě působilo? Nejdřív bych asi přemýšlela jestli to není nějaký novodobý trapnohumor ve stylu Andyho Kaufmana nebo se ten člověk prostě jenom zbláznil. A nedalo mi to, abych nepřemýšlela, proč to majitele nechává klidným, i když se mu podnik postupně vyprazdňuje a proč je tam postava Pidi a k čemu tam musí být ten soudce? V závěru jsem nedokázala ovládnout svou netrpělivost a přeskakovala stránky ve snaze dobrat se už konečně pointy.
Našel Dovík na konci vyčerpávajícího večera svůj klid? Nevím, posuďte sami. Třeba budete vnímavější publikum, protože příběh je to vskutku pozoruhodný.
Rozpojené státy: Amerika nejen televizní kamerou
Martin Řezníček
Je to dobrá kniha, ale dobrý je za tři. Martin Řezníček je výborný novinář, který letos získal ocenění Ferdinanda Peroutky. Jako reportér musí vtěsnat všechno podstatné do dvouminutové reportáže a já tak měla i při čtení knihy pocit, že se mi dostalo všeho podstatného, ale ničeho navíc. Toužila jsem jít víc do hloubky. Na druhou stranu možná funguje i to, co Martin někde zmiňoval, že ho nejvíc těší, že si pak lidé sami dohledávají k tématu více informací. A to se asi povedlo. Jako úvod do problematiky "Rozpojených států" je to víc než dostačující a nezbývá než číst další knihy, další autory.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Já mám hlavně radost, že máme v současné době talentované a úspěšné autorky jako je K. Tučková nebo právě K. Lednická, které nám ve svých románech odkrývají období našich dějin v místech, na která se v učebnicích dějepisu trochu pozapomnělo.
Ať už Šikmý kostel nebo Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové jsou úžasně popsané osudy silných ženských hrdinek. Díky příběhům, které svou čtivostí zaujmou spoustu čtenářů, se tak dostává větší pozornosti výjimečným tématům obohacujícím současnou českou literaturu.
Šikmý kostel obsáhne období 30ti let v drsném kraji u polských hranic. Někde bych se možná ráda zastavila a vzala to pozvolněji, ale i tak děkuji Karin Lednické za tento výlet z mé pražské bubliny do kraje, který si zaslouží naši pozornost a k lidem, jejichž těžký úděl formoval rázovitost tamního obyvatelstva až do současnosti.
Stojí za to si neustále rozšiřovat obzory, učí to toleranci. A jak jsem pochopila z doslovu samotné autorky, bylo to i jejím záměrem při psaní této knihy. Druhý díl si velmi ráda přečtu a posunu se v čase zase o kousek dál. Už teď jsem zvědavá, co všechno se dozvím.
Martin Eden
Jack London
PROSTĚ VYNIKAJÍCÍ! Martin Eden je důkaz toho, že některé knihy je těžké překonat a slouží nám za vzor. Jsou takzvaně klasické, což ve svém významu může znamenat dokonalé.
Martin Eden je jakési vtělení Vincenta van Gogha se svou vírou ve své poslání a v sebe sama, v horečnatém tempu práce, neustálém narážení na nepochopení a osamělost. Martin stojí rozkročen mezi dělnickou třídou, ze které vyšel a měšťany se svými penězi, postavením a průměrným vzděláním. Mladík, který ani nedokončil základní školu se postupem času stává vzdělanějším než kdokoliv z jeho okolí. Trochu jsem při čtení myslela na Charlieho z Růže pro Algernon, ale London zachází dál.
Kritizuje společnost, ukazuje její pozérství a nadutou morálku. Dává Martinovi pocítit nezdary, nesouhlas, odmítnutí a hlad, aby ve chvíli, kdy se dostaví úspěch, ukázal jak jsou lidé ovlivnitelní a jak jsou jejich hodnoty povrchní. Závěrečná deprese je vyústěním horečnatého úsilí, tíhy vědění a zklamáním z lidí, kteří hodnotí člověka na základě společenského postavení. "Dílo již bylo hotovo" zoufá si Martin v závěru knihy. Lidé si neumí vážit, dokud jim není řečeno, čeho si mají vážit. Peníze a postavení jsou víc než myšlenky, duše a láska.
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Mí Pražané mi rozumějí! a nejspíš i celý český národ, pomyslel by si Backman, kdyby znal naše Pelíšky nebo Obecnou školu popřípadě si pročetl pár zdejších hodnocení. Humor na pozadí hořkosti, smích přes slzy a obyčejní hrdinové všedního dne, tomu my rozumíme. Nerudný dědek, ze kterého se posléze stane skoro až pohádkový dědeček, takových knih už tu bylo. Ale Backman se v knize Muž jménem Ove zamýšlí nad hodnotou stáří. Ove představuje staré hodnoty, úctu k poctivé práci, pravidlům a řádu, celoživotním vztahům a vzájemné opoře v dobrém i ve zlém. Všeho se nám však dostane ve formě na první pohled protivného starce. Oproti tomu staví byrokracii v košili a kravatě, ajťáky, technické vymoženosti a nemožná moderní auta. Backman s humorem a laskavostí propojuje starší generaci s tou současnou a dokazuje, že se navzájem potřebujeme. Humor to celé drží pohromadě se slzou na krajíčku. Škoda jen, že se v závěru neudrží na uzdě tak, jak to dělá ve třičtvrtě knihy, jinak bych dala plný počet. Ale jinak tleskám za oslavu života, který není nikdy zbytečný a za téma stáří, které by nemělo být přehlíženo, ale vnímáno s větší úctou.
Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR
Nina Špitálníková
Je to poměrně útlá knížka. O KLDR toho víme tak málo, že jakýkoliv střípek přibližující život v této neprobádané a utajené zemi je vítán a vzbudí zájem. Na tak malém počtu stránek se Nina Špitálníková dotkla vlastně všech důležitých témat včetně historických souvislostí a já knihu beru jako hezky zpracovaný úvod do problematiky, kterou se budu snažit načíst více i od jiných autorů. Jedna autobiografická kniha tu na mě už čeká, ale před tím si asi zase na chvíli odskočím do bezpečnějších vod vymyšlené a laskavé fantazie.
Oceán na konci cesty
Neil Gaiman
Strhující výlet do děsivé fantazie. Alespoň já se bála a bylo mi nepříjemně. Ale odtrhnout jsem se nemohla. Stephen King si dal dostaveníčko s J. K. Rowling a pořádně to spolu roztočili. Kolik takových traumat v sobě máme a v co je dokáže dětská mysl přetvořit? A ta kniha je vizuálně nádherná od obalu knihy přes černobílé ilustrace umocňující tajemné drama a napětí.
Mapa Anny
Marek Šindelka
Marek Šindelka je originální, naprosto skvělý, český autor tvořící na pomezí poezie a prózy. Po románu Chyba jsem se dostala i k jeho povídkové sbírce a opět jsem se nezklamala. Povídky mají tu nevýhodu, že je posuzuji každou zvlášť oproti románu, který vnímám jako celek. V Mapě Anny jsou převážně povídky velmi povedené. Opět jsem žasnula nad Šindelkovou slovní vytříbeností a tentokrát se mu povedlo i vyjádřit některé mé niterné pocity. Skoro jako by ta pojítka mezi jednotlivými postavami vedla tak nějak vzdáleně i ke mně samotné. Ráda si to po čase přečtu znovu.
Anna Karenina
Lev Nikolajevič Tolstoj
Mým favoritem ruské literatury zůstává i nadále Dostojevskij, nicméně tohle obsáhlé dílo, které by se mělo jmenovat spíše Rusko než Anna Karenina, určitě stálo za přečtení. Tolstoj na zhruba 900 stránkách zachycuje život v Rusku ve městě i na vesnici a na příbězích několika hlavních postav ( kdy Anna je jen jednou z nich), barvitě vykresluje tehdejší život a zvyky. Je to fascinující výlet do historie. Najdete tam vše od zrození dítětě po smrt, od nevěry a vášně až po spořádaný život mladé dvojice, od politiky až po filosofii. Umně se zde střídají autorovy názory na tehdejší společenské uspořádání, práva žen, fungování zemědělství, živobytí mužiků a na náboženství či vztahy. A nutno říct, že byť se společnost od konce 19. století posunula, lidská duše se ve vztazích potýká do jisté míry pořád s tím samým.
Čtenář z vlaku v 6.27
Jean-Paul Didierlaurent
Vlastně to byla taková milá knížka s dobrým nápadem. Jenže existuje spousta knížek zaplněných podivínskými postavami, které nás dojímají a máme je rádi. Ale aby to tak bylo, musí být přes veškerou svou jinakost opravdový. A to mi tady nejspíš scházelo. Ačkoliv si myslím, že to celé byl záměr a jedna velká nadsázka, která jen nebyla správně pochopená. Protože jsem se přistihla, že jakkoliv se otřásám při představě, že si vychutnávám oblíbenou sladkost na veřejných záchodcích a potom se jdu vyzpovídat klozetářce s maturitou a perfektním psaným projevem, vlastně se u toho docela bavím.
Pod krvavými nebesy
Mark Sullivan (p)
Pino Lella byl 17ti letý mladík, který měl jediný cíl: vášnivě se zamilovat. A pak přišli do Milána nacisti.
Většinou už nesahám po příbězích z druhé světové války. Už jsem se tím nepředstavitelným utrpením brodila tolikrát, že už na to prostě nemám. Ale přečtení této knihy nelituji. Je v ní tolik života a tolik italského ducha. Jakkoliv je ten příběh neuvěřitelný, přesto že skutečný, já ho vnímala jako výpověď o mládí, touze po životě, odvaze, italské přírodě, opeře, rodině a velké lásce v té nejhorší možné době.
Mé nepálské trable
Michaela Gautam
Do druhého dílu jsem se pustila okamžitě po dočtení prvního jen s tím rozdílem, že jsem u toho měla na sobě super pohodlné kalhoty z Thaa. Místo hřejivého pocitu, že jsem jejich koupí pomohla dětem v Nepálu, však musím sobecky říct, že mi udělalo radost, že jsou vážně pěkný a sluší mi. Asi mě Myshi nebývalá otevřenost trochu ovlivnila :-) I druhý díl je čtivý, upřímný a překvapující. Někdy je život zajímavější než vymyšlená literární postava. Mysha své hrdince navíc nic neodpouští, nic nezastírá. Celou dobu jsem knihu četla tak, jako bych naslouchala vyprávění kamarádky, se kterou jsem se setkala po dlouhých letech odloučení u kafe. Nesoudila jsem, jen jsem se na ní naladila. Mysha není vymyšlená hrdinka, je skutečná i její život, o který se s námi podělila velmi upřímným způsobem. Vážím si toho, odnesu si do budoucna pár ponaučení a budu jí držet palce. Víc mi z gauče v Čechách ani nepřísluší :-)
Mé nepálské lásky
Michaela Gautam
Čekala jsem trochu něco na způsob Bílé masajky, ale dostala jsem mnohem víc. Kniha mi otevřela oči a zbořila nejeden mýtus o pokorném budhistickém národě stejně jako upozornila na fakt, že konání dobra je často pořádně potrestáno. Proč děláme dobré skutky, proč nezištně pomáháme? Je to pro ten opojný a mnohdy návykový pocit, že to má smysl. Pro ty výrazy vděku a pohled do dojatých tváří. Ale co když místo toho přijde něco úplně jiného? Pak se tzv. oddělí zrno od plev a zůstanou jen ti, co v to doopravdy věří. Lidí, jako je Mysha Gautam, je míň než toho pomyslného zrna. Její příběh je známkou toho, že ani dobrý úmysl se vždy nesetká s pochopením a že bojovat za jiné stojí víc úsilí než bojovat pouze za sebe. A každý, kdo se touto cestou vydá má můj obrovský obdiv.
Islámský stát: Cesta k moci
Fawaz A. Gerges
Velmi dobrá kniha, která vysvětluje všechny souvislosti někdy až přehnaně repetitivně. Ale na druhou stranu to vede k většímu pochopení dost nepřehledné situaci na blízkém východě. Líbilo se mi i to, že autor se snaží myslet kriticky a vyvracet zaběhlé teze hlubším rozborem souvislostí.
Islámský stát – Apokalypsa: Jeho historie, strategie a vize zániku světa
William Faizi McCants
Je to poměrně čtivá knížka, ale ve srovnání s knihou Islámský stát od Fawaz A. Gergese, do které jsem se následně pustila vyznívá hůř. Chybí mi tam větší komplexnost a možná přehlednost. Autor zná historické prameny a zabývá se kmenovými válkami, rozbroji mezi Al-Kajdou a Islámským státem a z čeho pramenily. Druhá kniha mě dokázala tématiku více osvětlit a pohled autora je taky trochu odlišný. Takže v rámci srovnání dávám za tři.
Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti
Daniel Prokop
Vynikající, čtivá a poučná kniha, která by měla ležet na nočním stolku každého, kdo chce nahlédnout na společenské problémy více komplexně a ne jenom z pohledu své "bubliny". Mně kniha v tomhle ohledu pomohla a otevřela mi v mnohém oči. Mám tyhle sondy do české společnosti ráda, vždy mě překvapí :-)
Věštcův rok
Charles Soule
Veškeré prázdninové aktivity byly zajímavější než Věštcův rok, takže jsem se nedokázala donutit knihu dočíst.
Návrat domů
Yaa Gyasi
Pro mě velmi originální koncept, kdy sledujeme dějiny černošské kultury napříč staletími postupně, generaci po generaci, na africkém i americkém kontinentu. Když si uvědomím, kolik času uplynulo od příjezdu prvních černošských otroků do Ameriky, a že stále nejsme tam, kde by kultivovaná a laskavá společnost už dávno měla být. V každé kapitole se posuneme v čase k dalšímu potomkovi a prožijeme s ním zlomek života v jeho době. Smutné je, že zpočátku se na prodeji otroků v Africe podíleli i místní kmeny v touze zajistit svým lidem blahobyt. A pocit smutku vlastně přetrvává v celé knize až do současnosti. A vlastně i údiv. Nikdy jsem doopravdy nepochopila, o co v dnešní době pořád ještě jde? V čem jsou moje modré oči hezčí než hluboké tmavé oči orámované hustými řasami? V čem je ta moje sláma na hlavě lepší než pevné, husté vlasy a co je sexy na kůži do ruda spálené od sluníčka oproti kakaové barvě pohlcující slunce jako tmavý kámen? A to jsme pouze u povrchových rozdílů, ale uvnitř žádné nejsou. Každá kůže, když se nařízne, propustí stejně červenou krev. Rozdíl je v tom, kolik jí bylo na které straně záměrně prolito.
Exit West
Mohsin Hamid
Taky bych občas chtěla projít dveřmi a objevit se někde úplně jinde. Ten nápad je úchvatný a možná proto mi bylo líto, že to bylo všechno jen tak načrtnuto. Příběh, který se vešel do útlé knížky se klidně mohl rozrůst a nabobtnat do větších rozměrů. Byť mě kniha zaujala, chtěla bych víc. Kniha nastíní mnohé: téma migrace, hledání identity, vyrovnávání se s novým prostředím, ztráta blízkých, vztah mezi dvěma mladými lidmi v nelehkých podmínkách. Jako bych dostala ochutnat na lžičku a přitom bych zvládla sníst plný talíř.
Mít pro co žít
Richard Roper
Originální název How not to die alone by byl rozhodně trefnejší vzhledem k tématu i povolání hlavního hrdiny. Kdo četl Eleanor se má vážně skvěle, tak Andrew je její mužský protějšek. Eleanor se mi pod kůži dostala víc. Ale ani tahle kniha nepostrádá humor i na místech, kde byste ho nečekali. Zvláštní zaměstnání hlavního hrdiny ho den co den fackuje přímo do obličeje, ale Andrew je ve svém bezpečném ošunťulém světě skopojený. Se svými vláčky, imaginární rodinou a virtuálními přáteli na internetovém fóru. Ale pak zjistí, jaké by to bylo, kdyby všechno bylo doopravdy tady a teď.
Na tropický letní víkend to byla ideální knížka. Líbil se mi styl psaní, humor i to, že autor příliš netlačil na pilu. Nesnažil se mě emocionálně vyždímat jak pomeranč. Vyvažoval vážnost s lehkým humorem a mě to strašně sedělo.
