Kulasec komentáře u knih
Léta letoucí po přečtení jsem teď poslouchal rozhlasovou dramatizaci. Není moc silnějších milostných příběhů. Celý život se jím snažím řídit, když miluju. Opravdovostí citu, bez nutnosti o něm pochybovat, protože je. Na pozadí tohoto je ovšem brutálnost velkých dějin. Vlastně bohužel nejen na pozadí, aby se dalo si ho nevšímat. :-(((
Tuto hříčku mám rád od gymnaziálních let. Je to takové trošku crazy, ale když se řekne Paříž, tak mi skočí tento titul a když Berlín, tak My děti ze stanice zoo. Je to nějak asi i propojené vzhledem k tomu "provozu". Nějak prostě ikonické tituly pro ta města. Je fajn to teď poslouchat v Rozhlase.
Tuto knihu si pročítám dvojnásob rád. Pracuji na třetí verzi své druhotiny(prvotinu nikdy nevydám a o pointu se podělím s jediným člověkem). Zní vám to třeba šíleně, ale tolik úvodem. Především chci říct, že mě těší, že jsem v sobě při tvorbě aktuální práce našel jistý redaktorký čich, který ji od dvou slepých uliček dovádí k třetí nosné "protřelé/prozřelé" verzi(věřte tomu prosím, ty dvě původní posílaly neotřelé téma do spíše "otřelých" vod a úspěšně by zapadlo). To se ovšem stalo už před pročítáním Neviditelného řemesla. Budu vám tady postupně sdělovat příklady posunů v mé tvorbě, které jdou za dobrýma radama z této knihy. Protože to mé vlastní uvědomění si psát až zmíněnou "třetí cestou" je pouhý základ, který si vyžádá jak další vlastní redaktorské zásahy, tak později ještě cizelování textu a obsahu i od redaktora v nakladatelství. Tohle bude především zajímavé vám potom také popsat. Zjistím tak, co jsem si dokázal řekněme sám zredigovat(poučen Neviditelným řemeslem) a co mi konkrétní redaktor posléze přece jen nejspíš určí k dalšímu přepracování/úpravě. Bude to taková kronika literární tvorby, do které vás milerád vtáhnu. Abyste si později, až si mou práci přečtete, mohli i zpětně zapřemýšlet a odvodit ze zde mnou k tomu sdělovaného, jak se to celé pohnulo kupředu do konečné fáze. Vypadá to jako experiment, ale může jít o vcelku občerstvující počin. Předem díky za trpělivost a zvědavost, jakže se to vyvine.
V této své knize Jaroslav Rudiš "vybaleně" přiznává slastnou bezbrannost vůči celoživotní fatalitě zasaženosti železnicí. A činí tak velice vytříbenou literární cestou.
Už předcházející Winterbergova cesta je hodně železniční kniha a přitom podobně vydatně beletristická. Čtenářsky si tedy i tuto knihu náležitě vychutnáváte a přitom máte zároveň neklamný dojem, že je vám to bezprostředně vyprávěno u piva v nádražce nebo v jídelním voze. Jste "jatí touhou" číst a poslouchat zároveň jako se to děje u superpoctivého vnímání Hrabala. Sám autor i v této knize zmiňuje své jiné "krásnoliterární" předchůdce a cítím z těch zmínek, jak bytostně touží se k nim poctivě vřadit. Apoteóza železnice gradovaná opakovanými úvody odstavců
"dívám se ve Faenze na železniční mapu Evropy a ...",
za kterými pokračuje ta veškerá láskyplná fascinace vším kolikrát až nemyslitelně s dráhou spojeným. Přitom v té velkoleposti autorova vyprávění právě vše souvisí se vším a sluší se tak zmínit všechno, což nám sepisuje měrou vrchovatou! Tím je to zároveň opravdový bedekr. Zhuštěná podstata všeho cestování a soužití se světem kolejí, konkrétní zmínky o krásných místech, restauracích, tratích, atmosférách všech těch míst, lidech s kterými je spolunažívá.
Sám z železničního prostředí pocházím, jsem na dráze zaměstnán a přece si udržuju jakýsi odstup, abych nebyl až tolik "železniční člověk", jelikož jsou podstatnější a osudovější lásky na tomto světě a stejně vás Rudiš dostane a všimnete si díky němu, že i tu dráhu vlastně máte rád. Zvlášť, když vámi autor silně emočně pohne pasáží z dopravy noční, kteroužto profesně vykonávám. Autor krz uvedené nepřifouklé příběhy vlastně konstatuje až příjemné nevyhnutelno(že se nelze jen tak minout a nebýt přitom zasažen!), které je vkomponováno v každé opravdovosti blízkého vztahu k někomu a něčemu skutečnému. Výše zmíněnou výsostně literární gradací vyprávění se mi knížka jeví jako sympatické volné pokračování mého veleoblíbeného díla "Pokušení být štastní" od úplně jiného autora: tentokráte tedy s dráhou.
..., ale v životě nás uhranou spíše obroučky. Jsem nejšťastnější člověk na světě, že to ví i Murakami.
Noa je velice milá a srdečná vypravěčka. Liberálka každým coulem, která umně demaskuje inklinaci odpůrců Izraele k antisemitismu pod rouškou liberálního hávu. Rozumějte: zná tak dobře šíři a kvalitu svého liberálního pohledu na svět, že pozná, když se do něj někdo jen přioděje, aby se dobral svého(ideálně až zničení Izraele). Ještě se tu průběžně dále rozpovídám o poutavosti jejího psaní, o fakticitě jejích proklamací a nezbytnosti tuto knihu číst. Není přitom propagandistkou, i když je doslova ambasadorkou Izraele na poli záštity jeho existence. Jakub Szántó umí a ví o Izraeli neskutečně moc, zná své kořeny a také ve své práci (Z Izrastiny s láskou) výborně pointuje, tato dáma má navíc odžito a zažito, co znamená až bolestivé nepochopení pro důstojnou existenci malé země na malém území. Humanistka do morku kosti. Vyprávěná literatura faktu se mi chce říct. Knihu si vychutnáte, když vám spolu s jejím vyprávěním dojde, že Izrael není kontroverzní. Že kontroverze vzbuzují reakce na něj, jelikož jsou opravdu antisemitské a delegitimizační. Že zášť vůči Izraeli není opodstatnitelná.
Překvapilo mě, jak se kniha nese v takovém lehkém tónu (slyšel jsem ovšem jeji audioverzi), přičemž o to lépe vlastně pojedná o nejdůležitějších věcech. Jako když vám introvert sdělí něco oklikou a musíte se pořádně snažit dobrat pravého sdělení. Zároveň je však samotné vyprávění extrovertně zvesela a zdánlivě bez rozmyslu do detailu podávané. Takováto jistá dvojí forma uchopení tématu je pro čtenáře atraktivní. Na úvod se mi zdálo, že jde o dílo ryze slovenské a želel jsem, že ho nečtu nebo neslyším spíše v originále. Postupně jsem se vposlouchal do děje a český přednes v podání Michala Štěrby si dostatečně užil. To už totiž ta obecnější témata nabírala vrchu až vygradovala.
Vpravdě postmoderní práce! Autor vás zavede do dávných a dávných časů. Postmoderní vlastně i právě proto, že do obou. :-) Donkichotství dopilovávala a všemožně nahlížela, rozvíjela a aktualizovala celá plejáda autorů. Tato kniha je významným příspěvkem a pokračovatelkou nekonečné řady.
Navýsost povzbudivá a očistná kniha. Doprobudí ve vás to dobré, podstatné a smysluplné.
Super kniha k zamyšlení. Tu retrorealitu kdesi daleko za obzorem našeho dnešního běžného života vlastně reálně udržuje masivní investorské zafinancování současné. Stačilo by tomu přiškrtit kohoutky a vyskáčou z toho všichni do pár dní. Ale jasně: má to být nosná konstrukce pro možnost ostřelovat minulost, tak jsou tam náznaky, že to snad má i dnes svou samonosnou ekonomiku a nezhroutí se to jen jako domeček z karet případně ani při ukončení financování zvenčí. Promiňte, že do toho tahám neoliberální posedlost na všechno dát cenovku a nevěřím, že to jde nechat existovat samonosně.
Tato kniha mi byla v době vydání naprostým zjevením. Vynasnažím se přečíst i s už dosti velkým.odstupem, abych především zjistil, kolik jsem slevil z nadšenosti pro věc. Podám hlášení.
Milí předrecenzenti 000nugatovej a janka2000, díky vám oběma za komentáře ke knize: jen bych se opakoval. Přece však to ještě rozvinu.
Rozhodně to Jankovo psaní není nic tuctového. Děkuju uctivě zároveň za nalákání k přečtení Dějin světla.
Jan Němec kolem mě zatím kolotal v podobě rozhlasových dramatizací a přes sloupky v Respektu(pár let jsem teď knihy "stíhal" číst jen přes recenze), a tak že to je vlastně on i coby autor mi pořádně došlo až samotným sdělováním v knize. A to se mi líbí: že nám o sobě něco vlastně vypráví. Máme tomu sklon dnes dávat skoro až narcistní znaménka, ale kdo jinak dá laikovi vhled do zázemí nejen brněnské intelektuální obce apod. Kdo se vlastně podělí a takto pak i vlastně sdílí svůj osud/příběh?
A dobře to dopadlo! On ju má rád až za hrob a ona třeba aspoň v knize dál taky. I kdyby jen v literární podobě a tedy tak nějak katarzně, jak si autor přál. I od toho jsou knihy. Dílo je opravdu mnohavrstvé, nese v sobě více autorem docela nadšeně probíraných témat. Takové ty internetové fenomény. Tomu zápalu věřím. Někdo další o tom i napsal, že je rovnou hloubavé. To je taky dobrý komentář! Proč ne, že? Pomalu kde jinde se dnes tasit s hloubavostí než v knihách. I o tom se ostatně autor v knize rozvyprávěl: že tomu současná doba až tak nepřeje a tak. Přitom takové ty myšlenkové pochody nás často na knihách lákají nejvíc. A zajímavý úkaz se mi stal: knížku jsem četl, jako by mi ji až lyricky předčítal brněnský rodák herec Pavel Řezníček(tohle by byl jářku úkaz, kdyby jednou vyšla s jeho hlasem audioverze). Jenomže teď jsem si děcka našel, že už to odvyprávěl Otakar Brousek.
(Můj příspěvek do diskuze zkrátka a dobře prosím čtěte s dikcí Arnošta Goldflama, ať ta všechna nálada zůstane v Brně a ať je to taky takové nějaké intertextové jako třeba další "možnost").
Mimochodem znám mnohem lépe a důkladněji Krakov než Brno a ten taky v knize "vystupuje" a je tam (ne Bolku tam venku, kde je hic, ruka dole...ale v knize o něm Janek vypráví) moc hezky popisovaný. Celkově ta barvitá popisnost nejen vztahu, ale především neživých věcí a nálad je betální.
A dadaisticky s Arnoštem Goldflamem i dořečeno v podobě jeho loučivých závěrů
z pohádek v knize Tatínek 002:
"a vy už teď dětičky běžte taky spát, ať jste zítra zrovna tak šikovní jako ten váš tatínek!"
P.S.: když performance, tak v duchu tej knihy. Autor by byl věřím rád.
Miluju Novohradky. Znám od raného mládí pomalu nazpamět historii všech obcí a tyto hory snad jako své boty. Ale v této podobě? Ještě ne! Takže si knihu seženu a vyznám se z té lásky prvopohledové i přes pohled literární. UAAAAA!
Taky to milujete, když uťíkáte za pointou autorčina sdělení podobně jako "běži voda běži, po kamenich šusti" přes les famózně vykreslené atmosféry? To je Karin Lednická a i toto pokračování Šikmého kostela.
Pane Jane Dvořáku, knihu jste přečetl nepopsatelně mistrovsky! Celou dobu jsem si sice představoval, že mi ji čte můj postarší spoluhráč z pingpongového oddílu, vdovec s podobným zabarvením hlasu. Zároveň mi však během poslechu došlo, že zhruba takto podobně bilancuju možná už teď po čtyřicítce. A co teprve, pokud se dožiju věku takřka osmdesátiletého vypravěče Cesara a ještě něco málo přibyde podobno tomuto zdánlivě smyšlenému ději.
Pane Marone, Vy nádherný citový vyděrači: "Líbí se mi... (!)
...i s jakou bravurou znáte lidské povahy, zákruty mysli. Krásná práce!
A nedivím se, že si to říkalo o zfilmování. Jen na to nebudu mít sílu. Tohle ať ideálně zůstane nahlas čtenou knihou. V této podobě má asi největší grády.
Miluju tu knihu. Miluju město Arad a tudíž i Amose Oze. Čtená dávno, zase se k ní rád vrátím. Balzám na duši. Práce humanisty.