KuroHaru komentáře u knih
Atmosféra pozvolna houstne, hlad je všudypřítomný a neustále graduje. Jak na straně osadníků, tak na straně krvežíznivých bytostí ukrytých v okolních lesích...
Spojení Divokého západu, indiánů a jejich legend a do toho prvky hororu? Pro mne jasná volba. A rozhodně jsem u této knihy nebyla zklamaná. Vtáhla mě do děje tak, jak se to už žádné knize dlouho nepodařilo a přečtená byla za dva dny. Díky za to.
Tuto knihu jsem si koupila k Vánocům, jelikož mne zaujalo téma i nápadná obálka. Bylo v ní plno zajímavých myšlenek, které mě přinutily zamyslet se nad našimi (vlastně nepřirozenými) pohřebními praktikami a nad jejich možnými alternativami, které nám autorka nabízí skrz své autentické setkání s pohřebními a posmrtnými rituály jiných kultur (Indonésie, Japonsko, Mexiko, Bolívie atd.). Bohužel mi trochu nesedl její chaotický způsob psaní, ocenila bych trochu uhlazenější formu a možná více faktů. Takhle mi přišlo, že autorka nejde moc do hloubky a počínání jednotlivých kultur bere tak trochu "jako z rychlíku". Nicméně jsem ráda, že mám tento kousek v knihovně, kde se bude jistě krásně vyjímat.
Jsem velkou fanynkou pana Casanovy - nejčastěji poslouchám jeho podcasty. Tuto jeho knihu jsem četla už dvakrát. Moc se mi líbí, jak o věcech uvažuje, jaké příměry používá a jak zaníceně se věnuje lidské duši. Přiznám se, že na knihy z oblasti osobního rozvoje zas až tak moc nejsem, nijak zvlášť mne nebaví číst nebo pro mne mají až moc ezo ladění, ale tvorba Petra Casanovy stojí při zemi, je ze života a je plná pravdy. Nic neidealizuje, ale nabízí jiný pohled na život a zajímavé podněty k přemýšlení. Proto jednoznačně doporučuji.
Paní Štráfeldové za tuto knihu patří velký dík. Na příběhy lidí, kterým komunisté svými brutálními praktikami a popíráním lidských práv a svobod zničili životy, nesmíme zapomenout. Naopak. Je potřeba neustále si je v sobě nosit jako memento, o to víc v dnešní době, kdy vidíme, jak snadno se může historie zopakovat. Lída (Lilian) je zástupkyní své generace a její příběh je jistě jen jedním z mnoha příběhů, které dnes nejsou zas až tak známé. Proto jsem ráda, že se jej autorka "ujala" a zpracovala jej do románové podoby, od které se lze jen stěží odtrhnout.
Velmi sympatický "roadtripový" román, výborně napsaný (leč o něco méně kvalitně přeložený), vyprávěný z pohledu několika zcela mentálně, názorově i věkově odlišné čtveřice chlapců, kteří však mají jeden společný cíl: dosáhnout v životě spokojenosti a štěstí (což pro každého z nich znamená něco jiného).
Ač měla kniha 500 stran, tempo příjemně ubíhalo a během několika dní jsem ji měla přečtenou. Čekala jsem větší drama, ale nakonec bylo celkové ladění spíše pohodové a (jak už někdo v komentářích píše) téměř pohádkové. Kapitoly jsou netradičně číslované od konce, tedy poslední kapitola má číslo jedna, což ve čtenáři vzbuzuje dojem jakéhosi odpočítávání. Co se týče zakončení, kvůli jeho surrealistickému rázu jsem si nebyla úplně jistá, jak si jej přebrat. Rozhodně to však nemyslím kriticky, jelikož toto zajímavé vyústění bylo jen třešničkou na dortu celého příběhu.
Omlouvám se autorce/autorovi (je nebinární, takže dávám na výběr), ale tohle jsem dočíst nedokázala. Nepopírám, že napsaná je tato kniha dobře, ale... právě to je možná ten kámen úrazu. Protože ta plejáda všemožného hnusu, lidských výměšků a zvrhlostí, líčená s obrovskou měrou sugestivity a naturalismu, nebyla pro můj žaludek únosná. A jelikož čtu většinou večer nebo před spaním, tak i na mě s večerem přicházela tíseň a po scéně s křečkem jsem knihu musela definitivně odložit.
Zvláštní kniha, která formou spíše depresivně laděných reflexí líčí život v Podlasí, oblasti, o které jsem dosud nikdy neslyšela. Bez příkras jsou zde načrtnuty osudy jednotlivých lidí, chudoba a jakási zaostalost spojená s pověrčivostí a lidovými zvyky, přičemž to vše se začíná mísit s výdobytky moderní doby (rozuměj 90. let). Zajímavý zážitek.
Nádherně poeticky vykreslená atmosféra postapokalyptického San Francisca, které není sužováno konflikty, bídou, nemocemi či bojem o přežití. V tomto San Franciscu totiž zůstala hrstka umělců, kteří se rozhodli dodat svému městu na osobitosti a kouzle, což se jim díky originálním nápadům rozhodně podařilo.
Do města přichází Jax, dívka, která nevěří v pacifismus a nesdílí onen mnohdy až naivní přístup umělců. Přichází, aby je varovala před Brigadýrem, mužem, který se rozhodl vojensky si podmanit kolonie přeživších. Jax s umělci však nakonec v boji proti Brigadýrovi naleznou kompromis.
Jak to celé dopadne samozřejmě nebudu prozrazovat, protože tato kniha rozhodně stojí za přečtení. I když nejsem žádný odborník na post-apo, troufám si tvrdit, že tento počin je v rámci svého žánru naprosto ojedinělý, plný surrealistických a poetických tónů. Mně jakožto čtenáři se dostávalo opravdu estetického zážitku, celé město bylo vykreslené tak dokonale, že jsem hmatatelně cítila jeho atmosféru. Příběhově byla kniha možná malinko slabší a ne tak chytlavá, za to tedy jedna hvězdička dolů, přesto jsem však nesmírně ráda, že se mi dostala do rukou.
P.S. Rozhodně si dokážu představit, že by se tento román mohl dočkat filmového zpracování. Námět je to určitě skvělý.
Jenny Nowak jsem jakožto autorku hltala především v pubertě a teď, možná po více než deseti letech, jsem si na ni znovu vzpomněla a zatoužila si přečíst nějakou z jejích upírských knih. A neudělala jsem chybu.
Upíři v jejím podání jsou surovější, živočišnější a chladnokrevnější než jejich soudobí literární kolegové, což ještě umocňuje středověká atmosféra 11. století, v němž se děj odehrává. Nowak píše velmi poutavým, mírně archaickým jazykem, který tento celek povedeně doplňuje.
Neméně zajímavý je také doslov, ve kterém autorka komentuje čelákovické archeologické nálezy pohřbených těl, která na sobě nesou protivampyrické zásahy, a své vlastní snahy o získání přístupu k vědeckým záznamům o těchto nálezech, které pokaždé nějakou záhadou nebyly k dispozici. Můžeme se tedy právem domnívat, že jde skutečně o nálezy "jiné rasy", které její objevitelé drží z nějakého důvodu v utajení. Takto nám zůstává jen mistrný příběh z pera Jenny Nowak, který navrhuje možnou variantu toho, jaký osud mohl onu neznámou "rasu" potkat.
Za mě velmi povedená vzpomínková kniha, ze které doslova dýchá japonský duch (či "fluidum", použiju-li oblíbené slovo pana Vačkáře :) ). "Máčin" autenticky líčí své dojmy mladého kluka, který se ze socialistického a zpátečnického Československa 60. let dostal do velkého a pro něj dosud nepředstavitelného světa Japonska, ekonomicky, technicky i kulturně se rozvíjející země, tak odlišné od středoevropského prostoru. Kromě osobních dojmů zde nalezneme i několik příběhů z mytologie, historie či náboženství a mimo to se dozvíme o peripetiích týkajících se obstarávání víz a letenek, které na člověka tehdy čekaly, pocházel-li ze socialistické země. Jedna z kapitol pak přináší také reflexe z návštěvy Hongkongu.
Celé dílko je pak psáno velmi čtivě, svěže, barvitým jazykem plným zajímavých přirovnání.
P.S. Musím se zde pana Vačkáře zastat, protože ve své knize rozhodně nepopisuje scény zavánějící znásilněním, jak notně přehnaně popisuje komentář níže. Dvacetiletý mladík si holt chtěl v Japonsku vyzkoušet i nějaký ten exotický románek, byť neúspěšně.
Že se roku 2022 dočkáme vydání už téměř zapomenutého románu tohoto německo-českého romantického autora, bych nečekala, takže za mě opravdu milé překvapení. Ve své době byl "Petermännchen" jedním z nejčtenějších děl, i když z dnešního pohledu tento kousek nevykazuje příliš vysokou kvalitu: Jak píše i překladatel v doslovu, obsahuje mnoho nesrovnalostí, chyb, klišé a ani jazykově a stylisticky není nijak zvlášť vybroušený.
Jelikož jsem se seznámila i s německým originálem, musím říct, že český překlad, který citlivě zvládl zachovat harmonii mezi moderními a archaickými jazykovými prostředky, tento román jen pozvedl a zajistil jeho lepší čtivost a atraktivitu pro čtenáře 21. století.
Pět hvězdiček za čtivost a napětí, i když jsem si všimla, že co se tohoto faktoru týče, zdejší hodnocení se dost rozcházejí.
Co je rozhodně "tahounem" této knihy, je skvěle rozpracovaná milostná linka a postupné uvědomování si ústřední dvojice, že to, co k sobě cítí, není nenávist, ale sympatie a později i láska. Ke konci už je to trochu kýčovité a dochází tomu dech, ale i tak si zřejmě přečtu i další díly, i když mě malinko odrazuje hůře hodnocený druhý díl.
(SPOILER) Stephen King je mistr ve vykreslování lidské psychiky v její nejobnaženější a nejtemnější formě. A právě tohle mě na jeho knihách vždycky bavilo. Protože se mi po Kingovi zastesklo, ale všechna "nejprofláklejší" díla už mám přečtená, sáhla jsem po Dlouhém pochodu. A bylo to dlouhé utrpení. Není to napsané špatně a to je ta potíž. Bylo to nervy drásající čtení, na jehož konci jsem byla ráda, že už je to za mnou. Děj a dynamika jsou v Pochodu potlačeny do pozadí a do popředí se dostává právě ono zmíněné vykreslení psychiky. Bravurní vykreslení. Psychiky umírající, postupně fyzicky i psychicky dekompenzované skupiny sto mladých kluků, kteří v podstatě šlapou pochod smrti. Nevíme proč. Jen prostě celou dobu jdou a jdou. Jen z náznaků se dozvídáme, že společnost, ze které vzešli, je nejspíše militárně řízená, figuruje v ní jakýsi tajemný Major, ale je na čtenáři, aby si domyslel zbytek. A ani konec nepřinese žádné rozuzlení, neboť se jde až do poslední stránky. Až do posledního dechu.
V tomto případě nedokážu hodnotit hvězdičkami, protože čtení této knihy, byť bezpochyby kvalitně napsané, pro mě byl nepříjemný a znepokojující zážitek, který už bych si zopakovat asi nechtěla.
Zajímavá upířina ve stylu gotických hororů. Takové knihy jsem měla vždy ráda. Tato má navíc ten přesah, že odkazuje na události, které se údajně opravdu odehrály a které měly za následek vznik slavného románu Dracula. Jak to ve skutečnosti bylo, se už asi nikdy nedozvíme, ale vědomí, že Stokera přivedlo k sepsání Draculy právě jeho osobní setkání s nadpřirozenem a upíry tomu celému dodává nový (až znepokojivý) rozměr. Při četbě jsem měla celou dobu na mysli otázku: Co z toho je fikce a co mohlo být reálné?...
Když já nevím...Chápu, že onen fragmentární styl psaní byl vybrán úmyslně, aby si čtenář mohl mnohé věci sám domyslet. Chápu, že takto lze navodit tísnivý pocit. Ale v případě tohoto dílka to na mě nezapůsobilo a kniha mě prostě nedokázala vtáhnout. Ze začátku jsem navíc měla pocit, že vůbec nevím, co čtu. Takže spíše rozporuplné pocity.
Tohle si asi naordinuju jako povinnou četbu pokaždé, když budu mít pocit, že se mi v naší západní civilizaci vede špatně. Protože ve srovnání se životem běžných lidí v zemích stižených nesmyslnou válkou, bez naděje na jakékoli zlepšení, si člověk uvědomí, že opravdu žije v luxusu. A že i pandemie je oproti životu ve válečné zóně "banalitou", když má člověk kvalitní lékařskou péči, stravu a střechu nad hlavou. Což není všude na světě samozřejmostí.
V knize není příliš textu, takže se dá "sfouknout" za jedno odpoledne. Oceňuji, že autorka píše věcně, víceméně bez emocí, umí se nad situaci povznést a bere ji jako nevyhnutelný status quo, aniž by však dění bagatelizovala. A zároveň před ní smekám, v jakých podmínkách dokázala pracovat a žít a na jaké lidské utrpení se dokázala dívat.
Ve srovnání s knihou Ve stínu hvozdu, kterou jsem od Naomi Novikové četla jako první (a už ta se mi hodně líbila), má V zajetí zimy daleko větší náboj a neobsahuje hluchá místa. Slovanská mytologie, kterou Noviková do svých děl vnáší, funguje v propojení s životy "obyčejných" smrtelníků velmi dobře a nenásilně. Autorka umí skvěle vykreslit postavy, které mají neotřelý charakter a člověk si chtě nechtě zamiluje i ty na první pohled ne úplně kladné hrdiny. Kromě toho ji zjevně baví silné ženské hrdinky, které se umí poprat se svým osudem (feministky musí jásat).
Tyto fantasy jsou vlastně jakýmisi moderními pohádkami pro dospělé (pro dětské čtenáře si je asi neumím úplně představit) a skvěle se hodí na dlouhé zimní večery pod dekou a s dobrým čajem.
Stejně jako u "Hvozdu" musím pochválit excelentní překlad a krásné provedení obálky.
Tato kniha, ač tak útlá, ve mně zanechala hodně emocí a pocit marnosti a prázdnoty, takže jsem nakonec docela ráda, že to byla jen taková jednohubka. Hodně sugestivní styl psaní.
Lepší tři hvězdičky. Faustem se tak trochu zabývám v rámci svojí dizertace, takže mě moc zajímalo, jak se této látky Oliver Pötsch zhostí. Výsledný dojem mám takový, že mě kniha místy nudila, místy zase bavila, ale postava Fausta, dělající jeden fail za druhým, mi lezla neskutečně na nervy. Líbilo se mi satanistické ladění některých scén a jakési osudové "znamení zla", které Fausta provázelo jeho životem už od narození.
Další věc, která mě však vytáčela, bylo to, jak autor místy tlačil na pilu, až (hlavně dialogy) působily hrozně strojeně a nepřirozeně, a do toho ještě prapodivně hovorový a do daného období absolutně nezapadající překlad některých výroků.
Druhý díl si už (také vzhledem k jeho rozporuplné hodnocení zde na databázi) nejspíše nepřečtu.
Tato kniha má několik zjevných plusů. Začněme tím povrchnějším, což je krásná obálka, která mne osobně zaujala na první pohled. A přesvědčila mě, i když zrovna nejsem čtenářka fantasy žánru. Dalšími plusy pro mě byly a) motivy slovanské mytologie, ve kterých se promítal polsko-litevský původ autorky, b) kvalitní a precizní překlad, plný neotřelých výrazů a spojení, c) sympaticky nesympatický Sarkana, u kterého jsem od začátku s napětím čekala, co se z něj vyvine a jestli to bude kladná či záporná postava, d) (a teď se musím trochu začervenat) velmi nečekaná a velmi podmanivá erotická scéna :-D Takže ne, nevadí mi, že hlavní postavy autorka spárovala, jelikož bez nějakého toho romantického nádechu by to pro mě nebylo to pravé ořechové.
Suma sumárum: Kniha mě vtáhla do děje a nepustila, hlavně na začátku jsem absolutně netušila, co očekávat. Druhá polovina už mi přišla o něco nezáživnější a vleklejší, přesto jsem však moc ráda, že jsem po tomto díle sáhla.