LaCucaracha | Komentáře u knih | Databáze knih

LaCucaracha LaCucaracha komentáře u knih

Hvězdy, můj osud Hvězdy, můj osud Alfred Bester

Tohle se četlo hodně dobře. Kupodivu jsem se i v celém příběhu docela orientovala, i když byl dost zamotaný. Bylo tam toho fakt hodně. Musíte dlouho přemýšlet, aby vás napadlo něco, co autor do knihy nedal. Ale nějak to všechno dohromady funguje. Foyle není zrovna sympatická postava, ale stejně mu fandíte. V polovině knížky nastává časový skok ve stylu "ale teď už jinde jsme, je to jiná vesnice". Člověk se musí znova začíst, hodí ho to najednou někam jinam, i Foyle je najednou úplně jiný charakter (až skoro nepochopitelně). Konec je divný, ale na druhou stranu, těžko by byl jiný lepší.
Ve výsledku hodně povedená sci-fi a je až neuvěřitelné, že byla napsána v 50. letech 20. století. U většiny takto starých knížek se na nich doba silně podepisuje a ony zastarávají. Jenže "Hvězdy, můj osud" působí dokonale současně. Tomu říkám nadčasovost.

02.05.2020 4 z 5


Partyzánova dcera Partyzánova dcera Louis De Bernières

(SPOILER) Zvažovala jsem i jen tři hvězdy, ale hlavně proto, že mě zklamal konec (jako už tolikrát). Ten opět zůstává bez vysvětlení – bez vysvětlení, na které jsem byla tak zvědavá. Celý příběh je totiž à la Šeherezáda, kdy neznámá dívka láká do svého bytu muže ve středních letech a ovíjí ho příběhy ze svého života. A sem tam se objeví náznak, že vlastně to, co mu vypráví, nemusí být tak úplně pravda. Ke konci jsem už jen čekala, jestli si vymyslela všechno nebo jen něco. Ale konec v tomto smyslu se nekoná, dokonce se vás autor snaží zase přesvědčit, že si nevymýšlela. Takže co? Jak to vlastně s tou holkou bylo? Nevíte. Což mě štve.
Celý příběh je hodně intimní, vlastně jen dvě postavy, které se scházejí ve špinavé místnosti chátrajícího domu, pijí čaj, ona kouří a vypráví o sobě, on poslouchá a je do ní udělaný. Čtenář je tam jako takový malý voyeur. Kromě prostředí jsou neutěšené i jejich životy. Celková atmosféra tedy nic moc. Konec kromě toho, že nic nevysvětluje, je navíc i hloupě banální – Chris všechno "prosere" tím, že se ožere jak prase a udělá scénu. A to navzdory tomu, že v průběhu knihy zdůrazňuje, že nikdy nepije víc než půldruhé skleničky vína, protože jinak se z něj stane zvíře. A tohle pravidlo poruší jen proto, že potká kamaráda a jdou na večeři? Skoro jako by autor nevěděl, jak z toho všeho vybruslit, fakt mi to zakončení přišlo velmi slabé. K tomu navrch jsou obě postavy poměrně nesympatické. Když použiji výrazy z knihy, tak by se daly charakterizovat asi jako "čubka" a "onuce".
Divné mi přišlo opakované sdělování právě probíhajících historických událostí. Jak jsem u Generálovy šťastné smrti měla problém, že jsem nevěděla, do jaké doby a vzájemné časové posloupnosti povídky zařadit, tak tady není pochyb. Skoro v každé kapitole je totiž zmíněno např. že Martina Navrátilová porazila Chris Evertovou, nebo že v Pákistánu oběsili prezidenta Bhutta. Mě to v tak intimním příběhu docela rušilo, ale evidentně to byl autorův záměr.
No jenže přes všechno špatné, knížku napsal Bernières, který prostě psát umí. Opět jsem si užívala hlavně nepatrné postřehy a detaily, jako třeba že Roza se nemohla "nabažit pohledu na tlusté včely, kterým čouhaly ze zvonků huňaté zadečky". Přesně takové detaily vytvářejí při čtení ty správné obrazy a příběh se vám může odehrát před očima naplno. Velká knedlíková šiška nebo eau de děvka zase pobavily. A tak je to přece jen za čtyři hvězdy.

02.05.2020 4 z 5


Zlý princ Charlie Zlý princ Charlie John Moore

Taková humorná oddychovka – trochu pohádka, trochu fantasy, nenáročné čtivo. Jestli máte rádi Pratchetta a podobné typy, tak vás to myslím nezklame.

02.05.2020 4 z 5


Generálova šťastná smrt Generálova šťastná smrt Louis De Bernières

Před celkem mnoha lety jsem přečetla Mandolínu i celou jihoamerickou trilogii, a byla jsem nadšená. Ovšem s výhradou – Bernières je opravdu pan Spisovatel, bohužel ve svých románech popisuje i věci nehezké, až hnusné. A s tím já mám obecně v knihách i filmech dost velký problém. Možná proto jsem se zatím neodhodlala k opětovnému čtení trilogie, i když jsou to špičkové literární výtvory. A s Generálovou šťastnou smrtí (kdo proboha překládal název?) je to dost podobné. Oproti románům z Jižní Ameriky je to sice slabý odvar, ale přece jen, sem tam nějaké nemocné zviřátko, mrtvé zviřátko, já to prostě nerada.
Jenže. Bernières zkrátka umí psát jako málokdo. Žádná věta není zbytečná, každá věta je plná a obsažná. Umět vyprávět je umění a tohle vyprávění krásně plyne, takže se text moc dobře čte. Ani mi nevadilo schéma povídek, které normálně nevyhledávám. Navíc to nejsou klasické povídky, ty bývají izolované, tady je spojuje místo děje, vesnice, a postavy se opakují. Jsou to prostě takové vesnické výjevy a vůbec nesouhlasím s názorem, že tomu chybí děj. Tak jako jasně, nikdo tam nepořádá akční honičku, netropí intriky, nikdo nikoho neunáší, nikdo nesouloží s milenci se sklonem k BDSM... ale i tak bych neřekla, že je to nudné. Některé příběhy jsou lehce úsměvné, některé pohladí, víc je jich smutných (ale s mírou), některé mají zajímavé rozuzlení. Co mi trochu vadilo, byla časová nejasnost – úplně jsem nebyla v obraze, kde na časové ose se popisované události nacházejí. Sem tam indicie byla, ale nestačilo to. Ani vlastně nevím, jestli se to odehrávalo v rozmezí dejme tomu dvou let, nebo dvaceti.
Celý ten vesnický svět je košatý, a to hlavně díky Bernièresovu jazyku. Všímá si detailů, popisuje věci neotřelým způsobem, používá bohatý jazyk, čtení jeho knih je opravdu ryzí potěšení. Z doslovu jsem zjistila, že při psaní čerpal z vlastních vzpomínek, že mnoho věcí zažil a v knize to není jen tak bez důvodu, že by si to jen vymyslel na efekt. Třeba nemocný králík nebo jeptišky-motoristky. Líčení vyznívá nostalgicky, což je ale pochopitelné v situaci, kdy dospělý člověk vzpomíná na dobu svého mládí, přičemž vše se zatím změnilo (samozřejmě k horšímu, a to myslím bez ironie). Inu, zdá se, že jsem na knižním výprodeji ukořistila další poklad.

21.04.2020 5 z 5


Strach a chvění Strach a chvění Amélie Nothomb

A mně se to líbilo. A na rozdíl od některých zde i věřím chování postav. Japonská kultura a společnost je opravdu hodně jiná. Navíc podobné výstupy, jako např. že šéf kvůli prkotině neskutečně seřve zaměstnance před celou kanceláří, to se opakuje v různých japonských filmech nebo seriálech, takže to reálný základ asi mít bude. A stejně tak mnoho dalších věcí v knize, které nám v Evropě mohou připadat neuvěřitelné. No a hrdinka se chovala divně, protože se chovala jako Japonci. :-) Matně si vybavuji film, který jsem viděla před lety, a mám pocit, že se zfilmování knížky povedlo. Film se mi tehdy líbil a knížka teď taky. Přečte se raz dva.

07.04.2020 4 z 5


Vládce snů Vládce snů Roger Zelazny

Možná by to nebylo špatný, kdyby to bylo napsaný srozumitelně.

31.03.2020 1 z 5


Gentleman v Moskvě Gentleman v Moskvě Amor Towles

Podle ohlasů a věhlasu knihy jsem čekala víc. V první řadě jsem čekala pozitivní čtivo, tak trochu feel good. Ale i když hrabě Rostov byl příjemný distingovaný muž, zdánlivě vždy nad věcí a vše s pokorou přijímající, přesto z knížky často podprahově čišel smutek až zoufalství. Ostatně když se takový muž rozhodne (byť s rozmyslem) spáchat sebevraždu, asi tak moc v pohodě není.
Ze začátku mě překvapilo, že knížka opravdu působí dost rusky, že se autorovi povedlo vystihnout ducha ruské klasické literatury. To se však postupně vytrácelo, takže časem to byl takový normální neidentifikovatelný román a ke konci už byla knížka typickou ukázkou americké literatury. Záhady, pikle, špionáž, zatajené věci, akce, napětí, happy end – ovšem ten happy end by v reálném životě rozhodně happy endem nebyl, to jen v knížkách se takové konce používají pro efekt. Celá knížka, ačkoli je dost tlustá, navíc působí tak nějak ploše, vůbec to nejde do hloubky. Jen útržky ze života pokoušející se látat dohromady nějaké velké drama. Úplně to podle mě nefunguje. Možná jako film by to bylo lepší, takový Amarcord je vlastně taky víceméně o ničem, když to přeženu, a přitom je to jeden z nejlepších filmů, které znám. Ale dobrá knížka musí chytnout a nepustit. Vtáhnout, abyste byli takřka součástí příběhu. Tady mě nic nechytlo a do čtení jsem se musela trochu nutit. I když oceňuji, že je knížka kultivovaná a až na ten závěr taková starosvětská.
Naopak neoceňuji pronášená rádoby moudra a různá hluboká zamyšlení, která mají knížce vždycky dodat punc závažnosti a kvality. Na mě takové věci většinou působí falešně a Gentleman není výjimkou. Slabší kvalita ostatně hezky vynikla, když došlo na citace klasických světových románů. I když to byly třeba jen dvě věty, stejně bylo poznat, že ta úroveň je úplně někde jinde, ať se Towles snaží napodobovat sebevíc.
Dojmu nepomohlo ani větší množství chyb. Když je to údajně celosvětový spektákl a rádoby (opravdu jen rádoby) vysoká literatura, mohli si dát ve Vyšehradu trochu práci s úpravou textu. No nevím. Možná za pár let, až si to přečtu a nebudu mít jako teď přehnaná očekávání, strávím knížku líp.

20.03.2020 3 z 5


Hřbitov pátera Hansena Hřbitov pátera Hansena Ted Dekker

Toto je brak v čisté podobě, navíc bohužel nezábavný a nudný. Hlavní "hrdinka" je s odpuštěním nesympatická a hloupá kráva. Je jí přes dvacet a dle autora je prostě rozkošná, udivené oči velké jako talíře, nosí růžové pyžamko s motýlky – prostě taková holčička. A stejně hloupě se i chová. Hrdina je pro změnu echt chlapák, chladnokrevný zabiják, který prošel válkou a výcvikem v Bosně. Přesto po setkání s Renee se z něj stane idiot, kterému jihne pohled a měkne mozek, jak se na ni podívá. Samozřejmě se do ní hned zamiluje.
Děj se tváří být akčním, ale ve skutečnosti je většina knížky věnována různým vnitřním monologům, popisům běžných činností a úvahám, ponejvíce na téma morálka a spravedlnost (nemůže chybět ani zmínka o Hitlerovi). Zvlášť ty úvahy se pravidelně nudně opakují. Opakují se i jiné věci, např. asi tak každých třicet stran jsme informováni, že Renee váží 45 kg, nebo hned dvakrát se dozvíme, že podlahu vytírá zásadně teplou vodou s vinným octem.
Zápletka se točí okolo zabíjení lotrů ve jménu spravedlnosti, zneužívání, týrání, pomsty, na konci pak nastane zvrat, všechno je najednou jinak, ale tak nějak je to už jedno. Protože tahle knížka s naprosto pitomým koncem je nudná, zdlouhavá, ale hlavně úplně nerealistická. Tak nerealistická, až to působí směšně.
Navíc mylně je uveden žánr thriller. Ono se to sice thrillerem maskuje, ale ve skutečnosti jde o nefalšovanou červenou knihovnu. Autor si bohudík odpustil erotické scény, ale je to prostě červená knihovna, nedá se nic dělat. Po pravdě se docela divím, že to napsal chlap – nejen prostoduchý základní děj vycucaný z prstu, ale i jednotlivé scény, proslovy, všechno je to ryze ženské, a to v tom špatném slova smyslu. I když našla jsem si fotku spisovatele, a on ten styl k jeho vizáži docela sedí.

22.02.2020


Pasqualův anděl Pasqualův anděl Paul James McAuley

Zařazení do fantasy/sci-fi mi úplně nesedí, spíš jde o historickou mystifikační detektivku. Je fakt, že renesanční Florencie je tu zahlcena různými stroji a udělátky (to aby byl uspokojen duch steampunku), ale to je tak vše a fantasy to pro mě zrovna není. Vystupují zde skutečné historické postavy (da Vinci, Rafael, Machiavelli...), ale jejich počínání je smyšlené. Děj je poněkud zmatený. Večer třeba celá Florencie slaví příjezd papeže, veselí se, a pak v průběhu noci je najednou bez vysvětlení město v plamenech a všichni mezi sebou bojují. Je tu nějaké spiknutí, ale pořádně nevíte, o co vlastně jde, do spiknutí je totiž zapleten kdekdo, a to značně komplikovaně a nelogicky. Jde také o ukradený objev, ale není dost zřejmé, proč je tak životně důležitý pro všechny mocné, že kolem toho tak nadělají. Autor si nemohl odpustit zakomponování Lisy Giocondy do příběhu, i když její role je naprosto nepodstatná a zbytečná – ale má ji tam! Občas jsou v knížce nudné popisy a občas nudné promluvy, až jsem si někdy říkala, co to tam ti lidé vlastně melou? Čtení jsem si vážně neužívala, šlo to ztěžka, ale za mnohé asi mohl i nekvalitní překlad.
Překladateli totiž zjevně chybí cit pro jazyk. Věty jsou poskládané často krkolomně, text není dobře propojen a působí kvůli tomu nekonzistentně, a hlavně jsou někdy použita špatná slova. Např. jsem si lámala hlavu s větou: "...byla dospělou ženou s jemnými liniemi v koutcích očí." Co to má být za sdělení? Než mi z kontextu došlo, že mělo být spíš něco jako: "...byla zralou ženou s jemnými vráskami v koutcích očí." Tudíž že už nebyla nejmladší.
Nebo "ruce s řetězem spoutanými zápěstími" – na první pohled se to zdá být OK, chápu i význam, ale takhle seřazená nedávají ta slova vůbec smysl. Nebo "obrátil se k astrologii" místo "k astrologovi". Nebo: "válka je pro nám podobné zlá". Špatně a zase špatně. Špatně se to čte, čtení drhne, a pokud je někdo jako já zvyklý číst slovo po slově a každé slovo/spojení/věta musí dávat správný smysl, tak takovýhle text je za trest.
Podívala jsem se na překladatele, co má ještě na svědomí, abych se jeho překladům vyhnula, a už mám celkem jasno. Důvod, proč přeložil Pasqualova anděla, je evidentně slovo "anděl" v názvu. Pročež bych panu Petrovi vřele doporučila, ať rychle opustí překládání beletrie a vrátí se ke svým náboženským brožurkám.

19.02.2020 2 z 5


Krabí zjevení: Podivné příběhy ze starého Japonska Krabí zjevení: Podivné příběhy ze starého Japonska Kótaró Tanaka

Neřekla bych, že jde o strašidelné příběhy, protože se u nich snad nikdo nemůže bát, ani mrazení se nedostavilo. Zato označení "podivné příběhy", to je přesné. Kdyby se v tom tak nezračila odlišná japonská kultura, dala bych asi jen jednu hvězdu. Ale tuším, že chyba nebude tak úplně na mojí straně, že jsem povídkám nepřišla na chuť, Japonsko je opravdu hodně jiné. A vlastně jsem to přečetla celé, tak mě to asi nějak zaujalo - i kdyby jen tím, že jsem čekala, jestli další povídka bude stejně divná jako ta předchozí.
Při čtení jsem si musela vzpomenout na našeho národního génia a dovolím si malou citaci z jeho hry: "Jednou se mi stala taková… taková věc. Však to znáte. A já vám plakal! No, a vidíte, jindy zase se mi stala jiná věc, a já neplakal." Jestli vám tahle historka přijde zajímavá a jestli u povídek nepotřebujete pointy, tak si v Krabím zjevení přijdete na své.

08.02.2020 3 z 5


Ukradená banka Ukradená banka Donald E. Westlake

První díl je prostě nejlepší. Úplně mi v těch dalších dílech nesedí ženské postavy, tohle měl autor nechat jako ryze chlapskou záležitost. Tady mě navíc mírně mátla postava Victora(?). Nějak jsem čekala, že s ním něco bude, a nic nebylo. Ale pobavila jsem se, to zase jo, dobrá oddechovka.

07.02.2020 3 z 5


Dneska už se tomu směju Dneska už se tomu směju Adina Mandlová

Mám vydání z r. 2009. Na obálce se píše, že napravují reputaci nekvalitních edicí vydaných po revoluci. Tak k tomu bych podotkla, že se mohli víc snažit. Chyb se tam najde dost (nejen překlepů, ale i gramatických hrubek), brožovaná vazba není moc kvalitní a začíná se rozlepovat, řazení dodatků je podivné a nenavazující, dopisy Baarové dokonce až za tiráží. (Mimochodem, kdyby si vydavatelé ty dopisy Lídě a ty asi tři rozhovory s Adinou odpustili, udělali by lépe. Takhle skončíte čtení knížky s dost hořkým pocitem.) Další věcí je, že fotky často vůbec neladí s textem, v němž jsou zařazeny, navíc neodpovídají ani časově – např. fotka staré Adiny v Cannes zařazená v úvodní části knihy. Jeden popisek je navíc evidentně špatný. Pak jsou i faktické chyby v textu – např. místo filmu Eva tropí hlouposti je uvedeno Přenechte to Zuzaně. Tak nevím, možná pracovní název? Pak bych čekala vysvětlivku. A není to jediný případ. Občas možná hrála roli i špatná paměť, kdo ví, ale opět – od toho jsou vysvětlivky, přece to někdo četl a muselo mu být jasné, že to nehraje. Časově je psaní taky trochu neuspokojivé, protože nemáte úplně přehled, jaký je asi tak zrovna rok nebo kolik let jí zrovna je.
Pokud jde o text, tak ten je opravdu čtivý, knížku jsem přečetla za dva dny a nerada jsem se odtrhávala. Přesto mě zklamalo, jak málo se Adina věnovala světu filmu (30. a 40. léta), který pro ni přitom znamenal zdá se nejvíc. Stejně tak její kolegové jako by nebyli. Třeba slavný film Kristián jí stál jen za napsání, že byl úspěšný, Nový byl výtečný a měla krásné šaty – jeden krátký odstaveček o ničem. Nebo zmiňuje Natašu Gollovou, že jeden čas byly nejlepší přítelkyně, ale vůbec nic o ní nenapíše. Je to divné. Na toto období jsem se těšila nejvíc, ne na drby, ale na svět zákulisí, což není to samé. Klidně by ten zákulisní svět mohl být nudný, jen když by byl autentický. No, bohužel. Naopak hodně místa je věnováno době po emigraci. Ne že by to nebylo zajímavé, ale přece jen moc stránek na to, že se občas nic moc nedělo: pořád doufala v práci a pořád nic, zato věčné pomluvy, pak nemoc a dlouhé léčení spočívající v tom, že ležela a nic nedělala.
Každopádně pěkně z toho vyleze Adina jako člověk. Člověk, který si opravdu musel snadno nadělat nepřátele. Pyšná, poživačná, lehkomyslná, tak trochu bezohledná, cynická, sarkastická, hodně na chlapy, krutě upřímná, vše říkající na rovinu a bez obalu, z ostatních si ráda utahující. Na druhou stranu ale hrdá, upřímná, říkající vše na rovinu, neustále vtipkující... něco může holt být klad a zároveň zápor, takový je život. Ale taky značně sebekritická, ochotná pomoct jiným, silná, nezlomná, pracovitá, zásadně neintrikující a nepomlouvající, a už vůbec ne mstivá. V podstatě docela sympatický člověk, když nebudete příliš moralizovat.
P.S. Ta paní, co se o Adinu starala na Dobříši a s očima navrch hlavy pak novinářům vykládala, jak po ní vyžadovala zahřát záchodové prkýnko (a ona jí ho husa samozřejmě šla vlastno... zahřát), přičemž Adina si to pak rozmyslela.... nóó, co k tomu říct? Přesně ve stylu Adiny. Z ostatních si ráda utahovala, aniž by to oni sami často rozeznali. Jistou ošetřovatelku v sanatoriu ve Švýcarsku pak okomentovala slovy: Ubohá duše je tak blbá, že všecko, co jí řekneš, promptně sežere.

07.02.2020 4 z 5


Fluke Fluke James Herbert

Nenáročné čtení o člověku, který je psem a začíná se rozpomínat, že tomu tak nebylo vždy. Bohužel ten důvod, jak ke vtělení došlo, je nejméně překvapivý, asi jsem očekávala nějaké víc sci-fi řešení. Většinu knihy zabírá líčení psího života, nečekaně z pohledu psa, především těžký život na ulici a nevyzpytatelné a ne vždy hezké chování lidí. Je to vlastně tak trochu schéma knih pro děti – pejsek vypráví, co tak celé dny dělá. I popisy světa tomu odpovídají: ta divná zvířata na čtyřech kolech (rozuměj auta) apod. Akorát, že to není tak veselé jako v dětských knížkách. Až ke konci se začne rozplétat základní zápletka a začne se dít to hlavní. Rozuzlení je navzdory obecné předvídavosti knihy přece jen trochu překvapivé. No, žádná bomba to rozhodně nebyla, asi hraje roli i starší datum napsání, a ani nemám z knihy moc dobrý pocit (kdo by měl, když musí číst o kopání do psa). Ale zase se to četlo dost svižně a určitou zajímavost to má. Shrnuto: takový slabší průměr, ale od čtení neodrazuji.

07.02.2020 3 z 5


Dívka jménem Patience Dívka jménem Patience Daniel Clowes

Tak trochu sci-fi, tak trochu detektivka, tak trochu love story, tak trochu sociální drama. Rozhodně zajímavý počin. Určitě skvěle barevný. Už hůř ilustrovaný, aspoň mně se postavy moc nelíbí, ale to je můj problém. I když mám podezření, jestli autor vůbec umí namalovat krásnou ženskou. Tady jsou všechny ošklivé, navíc polovina z nich vypadá stejně, což jsem úplně nepochopila, jestli měl být záměr. Příběh je zajímavý i napínavý, a na to, že jde o cestování časem, tak tu ani nejsou příliš velké hovadiny, které vás nutí přemýšlet, jestli to je nebo není nesmysl. Postavy jsou tedy dost nesympatické. Chlapík furt říká, že něco nesmí udělat, jinak všechno podělá, ale stejně to udělá a všechno podělá. A pak se babrá v tom, že to podělal. Ženská se zase nimrá ve svém nitru a sama sebe kárá, že to nesmí dělat, že je kráva, a vy s ní musíte souhlasit a v duchu křičíte – jo, jsi kráva. Celé je to vlastně hodně depresivní a neutěšené, ale zase se knížce nedá upřít, že má svoji atmosféru. I když za ty postavy strhávám jednu hvězdu, tak komiks určitě patří k těm nejlepším a nejzajímavějším, které znám (ačkoli já jich moc neznám). Navíc moc krásné vydání, prosté chyb.

27.01.2020 4 z 5


Šedí bastardi Šedí bastardi Jonathan French

Tohle není fantasy pro žádné třasořitky. Trochu jsem se bála, že to bude moc krvavé a plné nechutností, ale je to celkem v cajku. Ne že by tam nikdo neumřel. Zajímavý nádech knížce dodává horké a prašné prostředí Souzených zemí, které mírně evokuje Mad Maxe. Akorát že tady členové kopyta jezdí na divočácích. A pak samozřejmě taky parta drsných poloorků, kteří vulgaritami vskutku nešetří. Pokud někomu vadí výrazy jako – cituji: zmrd, frnda, pták v zadku (ne doopravdy, ale jako výraz oblíbeného drsného humoru) apod., tak si tuhle knížku vážně odpusťte, je podobných výrazů totiž plná. Až mě překvapilo, že překlad je dílem ženy. (Ovšem při pohledu na její profesní kariéru se není co divit, vskutku dobrá volba ze strany nakladatelství.) Překladatelce určitě patří obrovská zásluha, protože takové množství originálních jmen a výrazů, to chce opravdu velkou invenci a souznění s jazykem. Kdyby nebyl překlad tak nápaditý, celou knížku by to asi pohřbilo. Připojuji se s některými ukázkami: batoláč, třasořitky, brum, Blbý troky, šlemohlt. Můj nejoblíbenější, koňomrd, už zmínil renefer. Prostě paráda to číst.
Konec je otevřený, ale zas ne tolik, aby to nemohlo fungovat i samostatně, bez dalších dílů. Přesto se na další díl těším. Co mi ale docela dost chybělo, to je mapa. U fantasy je to už celkem samozřejmost a tady by opravdu přišla vhod. Nu což, člověk nemůže mít všechno. Ocenit se musí i obvyklá kvalitní redakční práce nakladatelství Host, v celé knížce jsou asi jen čtyři chybky, takže napínavé čtení nic neruší.

27.01.2020 5 z 5


Královna Camilla Královna Camilla Sue Townsend

Tohle je trochu divná kniha. Možná je to moje chyba, že jsem očekávala vtipnou taškařici šmrncnutou parodií na britskou královskou rodinu. Ale tak kdo zná autorku jako autorku Tajného deníku A. M., nemůže se mi divit. Ještě ty vtipné ilustrace na obálce. Tak jsem taky knížku četla a musím říct, že při čtení jsem se bavila. I když autorka upozorňuje, že jména postav jsou náhodná, samozřejmě to tak není a bez servítku si bere na paškál humornou stránku předních členů královské rodiny. Neušetří ani lady Di. Kdyby ty postavy byly vymyšlené a ne našroubované na skutečné lidi, vůbec by to nefungovalo, jen takhle to může být opravdu vtipné. Kromě postav lidí jsou tu důležití i psi, Britové totiž chovají psy moc rádi. Jejich postřehy a komentáře jsou vážně trefné a dost vtipné, je znát, že autorka psa taky vlastní.
Jenže... Pak se tam najednou objeví ne moc veselé věci. Ošklivé zacházení se starými lidmi, se psy, dokonce zemřou tři tvorové. To prostě v takové knížce nečekáte. Je to ojedinělé a rozhodně tím nechci čtenáře odradit. Ono to funguje spíš jako taková ťafka, která je vzápětí vyvážená další dávkou humoru, ale je tu a má vám na okamžik připomenout realitu nehezkého světa, v němž se to celé odehrává. O to tady hlavně jde, ale mně to došlo až ke konci. On to totiž vlastně není odpočinkový román pro zasmání, je to spíš satira a především anti-utopie. Nehezký obraz světa budoucího. Ne nadarmo autorka v textu zmiňuje jiné knihy o anti-utopiích, především Orwellovo 1984. Po dočtení vám dojde, že je to vlastně stejný žánr, akorát kamuflovaný vtípky. Takže vedle toho, že jsem se častokrát musela nahlas zasmát a jednou jsem dostala vyloženě záchvat smíchu, jindy mě přešel závan smutku a ondy zase mírně zamrazilo. Dobře je tu např. popsané chování občanů-voličů, jejich nepochopitelná ochota k vlastní manipulaci, jejich názorové veletoče. A to fakt k smíchu není.
Abych to shrnula. Během čtení až do konce super zábava, a po dočtení najednou nepříjemný pocit. I když ten nepříjemný pocit u mě pramení hlavně z toho, že mě nepřestává trápit pomyšlení, co se stalo s Ginem. Nebýt toho, snášela bych to mnohem lépe, ale to už je můj problém.

18.01.2020 4 z 5


Hostující profesoři Hostující profesoři David Lodge

Očekávala jsem dobrý klasický humoristický román z univerzitního prostředí, ale moc dobrý bohužel nebyl. Nevím, jestli je to tím, že je autor akademik, ale textu chybí lehkost a nadhled, které jsou pro tento žánr nezbytné. Hrozně tlačí na pilu. Ne že by neuměl psát. Textové pasáže jsou často hutné, dlouhé, nitro sebezbytující, s dlouhými odstavci, a přesto je to napsané tak, že slova příjemně plynou. Jenže celý příběh je špatně vystavěný. Začne to docela dobře, úvodem o obou profesorech, pak pokračuje jejich peripetiemi na pracovišti v cizí zemi a vůbec zapeklitostmi oné cizí země, a pak se to rozplizne v nic. Autor se začne rochnit v sexu, studentských nepokojích, postavy se začnou měnit a chovat se divně (nejen profesoři, ale i jejich manželky), celé se to nějak zmate a vyšumí do prázdna. Dokonalého prázdna, protože autor (s výslovným odkazem na čtenářovo očekávání nějakého konce u knih) nechá konec ani ne otevřený, on prostě konec vynechá.
Pocit, že během psaní si přestal vědět s knihou rady, umocňuje i praktika, kdy v rámci příběhu (předmětným oborem je zde literatura) zmiňuje různé románové postupy, a ty pak "pro zajímavost" aplikuje. Po první půlce souvislého tradičního vyprávění a rozvíjení příběhu nastoupí proto pasáž v dopisech, pak pasáž složená z úryvků z novin, a na konci použije metodu filmového scénáře. Netřeba říkat, že vše je leda na škodu příběhu. Párkrát jsem se pousmála, ale vcelku to celé bylo dost nudné a druhou půlku už jsem se snažila mít z krku co nejdřív. Po naprostém propadáku Nejtišší trest (který ale psal už jako stařík, nadto notně literárně vyčpělý) je tohle určitě mnohem lepší. Podruhé už to číst ale nechci a ani nemám chuť zkoušet pana Lodgeho do třetice.

18.01.2020 2 z 5


Studna na konci světa Studna na konci světa William Morris

Studna na konci světa je označována jako fantasy a mnozí s tím nesouhlasí. Ovšem očekávat od knížky napsané v 19. století, že bude na úrovni Hry o trůny nebo Harryho Pottera, by bylo (jemně řečeno) naivní. Je tam jakýsi čaroděj, zázračná studna, a to je asi tak přesně to, co bych očekávala a zklamaná kvůli tomu určitě nejsem. Zklamaná jsem z knihy jako celku. Mám ráda klasickou literaturu i pomalé tempo a barvité popisy, tohle však není spisovatelsky dobře zvládnuté.
Samotný příběh, když si ho vyabstrahuji, není vůbec špatný, taková rytířská pohádka. Ale je tam toho nasázeno děsně moc a i jinak trpí zpracování mnohými neduhy. Jednak je to pomalé tempo. Na jednu stranu děj odsýpá, žádné dlouhé popisy tu nejsou, krátké kapitoly míjejí rychle, jenže v těch kapitolách se často vůbec nic neděje. Zato se dočtete o každém prdu – je to vlastně takový cestovní deník. Takže se např. dozvíte, že rytíř přijel do nějakého města, tam se ubytoval v hostinci, prošel se po trhu a večer se odebral na lože. A že těch destinací, kam zavítá, je hodně. Mnoho jiných kapitol je naplněno tím, že někdo někomu pořád dokola vyznává lásku, nebo že slibuje věrnost ve zbrani. Nebýt podobně vyprázdněných pasáží, byla by knížka asi poloviční a četla by se mnohem lépe. Na překonání strašlivé nebezpečné pouště autorovi naopak stačily dvě věty. Každý má holt priority někde jinde.
Další opravdu odpudivá věc je, že ten takřka božský hrdina neustále pláče. Fakt každou chvíli propukne v pláč, nebo aspoň zavzlyká. Tu z přemíry lásky, tu ze žalu, ondy z dojetí. Nakonec to vypadá, že skutečným důvodem, proč se měl napít ze Studny, je to, aby už konečně přestal plakat. Ženy a dívky pro změnu neustále rudnou nebo blednou, a to touhou při pohledu na švarného hrdinu – pokud se jim tedy poštěstí vystihnout okamžik, kdy zrovna nepláče. Rytíř a dvě dívky, které miluje, jsou tak nadpozemsky krásní, že na ně pořád někdo u vytržení zírá a uslintává (a oni cudně rudnou, jak jinak). Sem tam je nějaká podivnost či nedomyšlenost (co to mělo znamenat s tou Doroteou?) a postavy jsou občas zvláštně nejednoznačně vykreslené (často jsem čekala zradu či lež, a ono nic). Promluvy zamilované dvojice jsou tak sentimentální a celé je to tak sladkobolné a romanticky naivní, že nemůžu uvěřit, že knihu napsal ten ošklivý zarostlý chlap, co je na obálce. Je to natolik kýčovité a brakovité, až si říkám, jestli si spisovatel nedělal ze čtenářů pr... ("Pohleď, milovaná, právě zde jsem byl zrazen." – "Nech mě tedy, abych políbila tuto zemi, po níž jsi kráčel." – "Má nejsladší, učiň tak a již se nebudu trápit.")
Neuvěřitelně červená knihovna, že taková Austenová nebo Brontëová jsou oproti tomu vyloženě chlapské romány. Vlastně by to šlo dobře přepsat na erotický román, aspoň by to získalo šťávu. Určitě zajímavá zkušenost, ale pečlivě teď budu vybírat další knížku ke čtení, protože po této náloži bych nesnesla byť jen jedinou zmínku o lásce.
P.S. Redaktorská práce mohla být i horší, ale jedna věc mi rvala oči – 3. a 6. pád od "studna/studně" je "STUDNI", nikoli "studně".

06.01.2020 3 z 5


Facemaker Facemaker Richard Gordon (p)

Poněkud zavádějící anotace a mé očekávání s ohledem na jiné autorovy knihy zavinily, že jsem byla dost zklamaná. Tahle knížka je sice asi psaná mírně odlehčeným stylem, ale rozhodně se nejedná o humoristické čtení. A vůbec není z lékařského prostředí - já si myslela, že to bude vtipné čtení o plastickém chirurgovi, ale z nemocnice je v knížce asi tak jedna bezvýznamná scéna. O čem to celé vlastně tedy je? O mladém muži, který vystudoval lékařství a shodou okolností se začne věnovat plastické chirurgii. O tom, jak si hledá s touto kvalifikací místo ve zkostnatělé anglické společnosti. O tom, že je na ženské, a o jeho sňatku z rozumu s bohatou starší dámou. O vztahu s bratrem. O společenském vzestupu. Celé to pokrývá období od první do druhé světové války. Mohlo by jít o společenský román nebo rodinnou kroniku, ale to by to muselo být napsáno mnohem lépe a košatěji. Mohlo by jít o humoristický román, ale to by to zase muselo být vtipné. Takhle vážně nevím, co měl autor za úmysl - je to nijaké, ne moc zajímavé, celé tak nějak zbytečné, hrdina je navíc nesympatický slaboch. Po předchozích knihách R. Gordona jsem zmatená. Jo a překlad je opravdu hrozný, číst to bylo občas za trest.

16.12.2019 2 z 5


Skvostná země Skvostná země Grace McCleen

Tak tady jsem zvládla jen pár stránek. Od začátku byl text protkán náboženskými žvásty (pardon, ale jinak to nazvat nelze), sem tam obohacenými citacemi z bible. Přičemž spíš než křesťanství to evokuje sektářství. Nejdřív jsem myslela, že je to nadsázka, nebo že se to obrátí v opak, ale ne, autorka to myslí naprosto vážně a v tomto náboženském duchu se nese celá kniha. Holčička rozmlouvá s Bohem, tatínek jí čte po večerech bibli. Do toho spratci ve škole, kteří ji šikanují, použity jsou opravdu nehezké vulgarity. Do toho sociální otázka pracujících a stávka a ztráta zaměstnání. Nějak mylně jsem nabyla dojmu, že půjde o tzv. feel good román, on taky ten název a obálka tomu hodně pomáhají. Jenže po krátké chvíli čtení mi začalo být vyloženě hnusně po těle i po duchu. Tohle snad ani nebudu předávat dál a knížku vyhodím rovnou do kontejneru. (Pozn.: Proč jsou takřka bez výjimky oceňovány slabé až vyloženě špatné knížky? To opravdu stačí někam nacpat sociální tematiku, aby všichni měli pocit, že je to něco víc?) Vlastně ani nevím, proč jsem nedala odpad, asi křesťanský soucit.

14.12.2019 1 z 5