LaCucaracha
komentáře u knih
Pravidla péče o dřevěné podlahy
Will Wiles
Chlapík bydlí v kamarádově přepychovém bytě, aby se postaral o kočky. A my sledujeme, co dělá, co si myslí, jak mu ubíhají dny. Takový dlouhý víceméně monolog. Je to dobře napsané, takže se to čte samo, za dva dny bylo přečteno. Jedna z nehod mi byla proti srsti (uklízečka ne), ale nějak to tam patřilo. Nakonec si člověk musí říct: to je ale blbec. Jen by bylo sympatičtější, kdyby se mu ty nešťastné příhody dály proto, že má smůlu, a ne proto, že chlastá. Pokud jde o město, kde se to odehrává, jsou tu protichůdné indicie: pije se tam vodka, ale pak zmiňuje pivo a všudypřítomné pivnice. Uklízečky jezdí za prací do Anglie. Na náměstí je pravoslavný chrám. Země je tak nevýznamná, že o ní skoro neexistují průvodce, a hlavní město v něm zabere jen pár stran. Slovanský jazyk. Demokracie po éře komunismu. Přelévalo se mi to mezi Bratislavou, Varšavou a Kyjevem. Ale nejspíš v tom nejde najít žádné konkrétní město. Snad proto, že to byl autorův záměr, horší varianta by byla, kdyby psal o konkrétním městě, ale prd o něm věděl a vymýšlel by si. Ale knížka za přečtení určitě stojí.
Strach moudrého muže
Patrick Rothfuss
Fantasy mám ráda, i když moc často ji nečtu. Vybírám si jen ty nejvíc oceňované a stejně mám vždycky pocit, že to nebylo nic světoborného a nechápu oslavné ódy. Ale když pak nechám stranou normální beletrii a vezmu v potaz jen fantasy, tak musím uznat, že Kronika královraha je hodně povedená. Dobrý příběh, bohatý, barvitý, originální, žádné plytké čtení, hezký jazyk. Samozřejmě se najdou námitky, ale celkově vzato je to vážně dobré. Jen je blbé, že autor není schopen dokončit třetí díl, a kdo ví, zda někdy bude. Přičemž "není schopen" je lepší varianta, taky by mohlo jít o reklamní trik vymáčknout z lidí co nejvíc zájmu.
Princezna nevěsta
William Goldman
Super knížka, ale ještě lepší by byla, kdyby si autor odpustil předmluvu s vysvětlováním a intro s malým hochem, a kdyby si odpustil dodatek Beruščino dítě. Kdyby prostě jen nechal žít fabulaci s Morgensternem a zemí Florinu. Takhle z toho nakonec vznikla překombinovaná exhibice samolibého autora. Ale i tak - samotný ústřední příběh je výborný, příště prostě ty cancy před a po tom vynechám, a bude to.
(Já teda nevím, ale on se vážně najde někdo, kdo nepochopí, že to celé s Morgensternem je mystifikace? To nepochopím.)
Tetička Julie a zneuznaný génius
Mario Vargas Llosa
Pořádná šmodrchanice, kde se prolíná reálný život s několika rozhlasovými telenovelami. Nejlepší je během čtení okamžik, kdy začínáte mít pocit, že něco není v pořádku, ale ještě nevíte, co. ;-)
Vypravěč
Mario Vargas Llosa
U této knihy záleží hodně na čtenáři a jeho rozpoložení, ale určitě neosloví někoho, komu se líbí knížky typu Analfabetka apod. Mě to při prvním čtení moc nebavilo, a při druhém jsem byla nadšena. Dokonale propracované, příběh se zajímavým rozuzlením, atmosféra, prostředí amazonského pralesa a též smysl pro humor (převyprávění příběhu tasurinčiho Ježíše do jazyka indiánů nemá chybu). Všechno to skvěle funguje a vytváří ojedinělý celek. Ale určitě to není žádná pohodovka na dovolenou k moři, knížka vyžaduje zkušeného a vhodně naladěného čtenáře.
Láska za časů cholery
Gabriel García Márquez
Platí to samé co u Sto roků... Márquez je nepřekonatelný vypravěč, v jeho podání vás jakýkoli příběh beznadějně vcucne a na poslední stránce vyplivne naprosto odrovnaného. Číst Márqueze je zážitek. Příběh dvou starých lidí, kteří se na konci života setkávají, aby navázali na svou mladistvou, nenaplněnou lásku, je krásný a dojemný, ale v žádném případě prázdně patetický. Nádhera.
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Pokud jste schopni se do téhle knihy začíst, tak vás prostě pohltí. Tady je přesně poznat, co je to umění vyprávět. I když totiž není text úplně snadný, tak plyne naprosto přirozeně, opravdu jako byste poslouchali poutavého vypravěče. Takhle psát umí možná jeden z milionu. A samozřejmě velkou zásluhu má na tom i úžasný překlad.
Alchymista
Paulo Coelho
Coelho je grafoman a mně se jeho knihy nelíbí. (Resp. dvě mi na zkoušku stačily.) To, že je příběh původně součástí Tisíce a jedné noci, to by mi vůbec nevadilo. Problém je v tom, že Coelho chtěl napsat knihu (prostě grafoman, asi potřebuje vydělávat), takže jednoduchý příběh rozmělnil do celé knížky. Coelho se snaží budit dojem oduševnělého autora s filosofickým vhledem, využívá mystiku, jenže mu z toho nakonec vyleze škvár s nevalnou úrovní. Ve srovnání s ním vychází se vztyčenou hlavou Borges, kterému na tentýž příběh stačily dvě strany, přičemž výsledek je mnohem mnohem lepší.
Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)
Jerome Klapka Jerome
Poprvé mě to nechytlo, pak jsem ale knížku koupila v antikvariátu, protože to bylo vydání z r. 1922, stálo jen 40Kč a já mám staré knížky ráda. A najednou s tou zastaralou češtinou to bylo o něčem jiném. Přesně se to k obsahu hodilo a já se při druhém čtení dobře pobavila. (Ono už jen slovo "plovky" stačí k širokému pousmání.) Pravda, jsou tam nudnější popisné pasáže, ale počínání těch chlapíků vše vynahradí. Jen mohli dát větší prostor Montmorencymu.
Letní bouřka
Pelham Grenville Wodehouse
Je to taková situačně konverzační komedie, včetně záměn, které mě vždy spolehlivě odradí. Ale tady mi to nevadilo. Klasické britské humoristické knížky mám obecně ráda a síla této je hlavně v textu. Mnohokrát jsem se musela zasmát nahlas, ale kdybych chtěla někomu ten kousek přečíst, tak by se asi se mnou nesmál. Jde totiž o celkový kontext, spojitost textu a dokonalý jazyk. Nevím, jestli je to větší zásluha autora či překladatele, ale tak, jak je to napsané, to prostě nemá chybu. Osoby jsou jak živé a k popukání. Nejlepší je asi komorník.
Medailony
Zofia Nałkowska
Kratičké povídky zpracované za základě zážitků těch, kteří přežili koncentrační tábor. Silné tak, až to bolí. Všechno je to napsané velmi úsporně, věcně, žádná patetická prohlášení, žádné sentimentality. A stejně se najednou přistihnete, že vám po tvářích tečou slzy.
Spolčení hlupců
John Kennedy Toole
Kniha Spolčení hlupců je moje srdeční záležitost. Dostala jsem se k ní v pubertě, byla to moje první opravdu dospělácká knížka. Možná proto mě tak ovlivnila. Od té doby jsem ji četla už mnohokrát a mnohokrát ještě číst budu. Sedne mi jak p.... na hrnec a nikdy se neomrzí. S Ignáciem mám až znepokojivě mnoho společného (gumovou rukavici pod polštářem zrovna ne, spíš postoj k ostatním lidem). Pro mě jasná jednička navždy.
Analfabetka, která uměla počítat
Jonas Jonasson
Tak nevím, že by to byl záměr? Každopádně knížka je psaná jak pro poloviční analfabety. Věty převážně jednoduché, souvětí co nejjednodušší a krátká. "Ema má mámu. Máma má mísu." Asi takto. Po pár stránkách jsem z toho šílela, protože já čtu opravdu s potěšením, a kniha musí mít kromě příběhu či atmosféry též dobrý styl a jazyk. Tohle bylo vyjadřování na úrovni žáka ZŠ. K tomu blbý neuvěřitelný výmysl coby děj. No nedočetla jsem to. A opět nechápu, proč je tím tolik lidí tak nadšeno. Asi že mají pocit, že když přečtou knížku, která je poměrně tlustá a hlavní hrdinkou je skrytá intelektuálka, tak oni sami jsou taky intelektuálové? Kdepak, tohle je šunt určený pro nenáročný plebs.
Zátiší s Datlem
Tom Robbins
Tak tohle opravdu ne. Nesnáším ten typ knížek, které vytvářejí jakousi analogii k americkým nezávislým filmům. Takže nacpěte tam léto (v zimě by to prostě nefungovalo), Ameriku, rádoby rebely, cosi jako hippies, koks, naturalistický sex (včetně análního), protentokrát ještě teroristu a jeden vskutku velmi zajímavý prvek - místo běžné holky tam bude princezna. Sice totálně beze smyslu a bez kontextu, ale když ono to bude tak zvláštní, že. A povinné jsou i nekonečné žvásty. Ale tak neskutečné, že zatímco jiné knihy, které mě moc nebaví, aspoň dojedu rychločtením, tohle jsem nedala. Nudný duševní - s prominutím - průjem, který autor vyplodil zřejmě v rámci vlastní arteterapie. No snad se aspoň vypsal a ulevilo se mu. Bohužel každá podobná blbost dostane z mně nepochopitelných důvodů nálepku výjimečnosti, a jakmile se někdo chce pokládat za intelektuála, musí povinně takovéto počiny adorovat. Stejně tak u filmů.
Denník Anny Frankovej
Anne Frank
Nalijme si čistého vína: nebýt toho, že Anne zahynula v koncentračním táboře, což nutně čtenáře fascinuje, nikdo by si jejího deníku ani nevšiml. Sice se jí nedá upřít literární nadání, ale to je asi tak vše. O tom, jak se žilo dva roky v úkrytu (což je pro mě nejzajímavější), se dozvídáme velmi málo, spíš jen mezi řádky. Větší péči Anne věnovala např. popisu ženského pohlavního ústrojí. Většinu deníku však zabírají duševní pochody přecitlivělé -náctileté holky, která má o sobě velmi vysoké mínění, a o všech ostatních to nejnižší. Včetně vlastní rodiny. Píše vždy jen o těch, kteří ji zrovna naštvali, proto se nejvíc dozvíme o druhé rodině a dalším spolubydlícím, ty pomlouvá opravdu vydatně. A bohužel nesnáší i svoji matku, vlastními slovy ji "nenávidí a je pro ni ztracena", ačkoli čtenáři je jasné, že žádný zvláštní důvod k tomu nemá. Asi to souvisí s její nezdravou láskou k otci, kterým nakonec též opovrhne, neboť s ní nechce rozebírat, jak hrozná je matka. Nejméně konfliktní je její sestra, čili o ní se nedozvíme skoro nic. Anne píše hlavně o sobě, o sobě, a zase o sobě. V polovině knihy už mi tak lezla na nervy, že jsem zbytek vzala bleskovou rychločetbou. Toto je pro mě jednoznačně nejhorší kniha za posledních několik let. Jestli vás zajímá život Židů po okupaci, co mohli, nemohli a museli, přečtěte si Pana Theodora Mundstocka. Jestli vás zajímají autentické zážitky přeživších lidí z koncentračního tábora, přečtěte si nepřekonatelné Medailony od Nalkowské. Ale toto ne.