led.zep led.zep komentáře u knih

☰ menu

Hana Hana Alena Mornštajnová

Konečně se mi dostala do rukou kniha od současného českého autora, která není jen několikasetstránkovým průjmem na téma krize středního věku, ale opravdovým příběhem. Jen toho neštěstí je na můj vkus na jeden román příliš a zejména způsob, jímž hlavní hrdinka prostřednictvím tyfové epidemie ovlivní osudy dalších postav, už trochu zavání nechtěným černým humorem. Jinak silný příběh, při jehož čtení se neustále vrací otázka (tuším z Dity Saxové, cituji volně): „Jak je možné, že si tolik lidí mohlo něco takového nechat líbit?“

14.05.2020 4 z 5


Dveře do léta Dveře do léta Robert A. Heinlein

Nápaditá „technická“ SF lovestory, zajímavá už tím, že ji autor napsal v 50. letech a popisuje v ní svoji vizi světa v letech sedmdesátých, která jsme v době, kdy román poprvé vyšel v českém překladu (1984), už znali, a po roce 2000, o němž už teď taky víme své. Kniha mě tehdy hodně naladila, takže když u nás po r. 1989 začal Heinlein vycházet ve velkém, kupoval jsem další a další knihy – a byl čím dál zklamanější; uznávám, přece jen nejsem pravověrný scifista. Dveře do léta ale opravdu vedou tam, kam slibují, a proto čas od času rád vezmu za kliku.

18.05.2017 5 z 5


Hastrman Hastrman Miloš Urban

Řadím se k těm, kterým se líbila první část a se druhou měli problémy: nevadila mi ani tak na můj vkus trochu prvoplánově pojatá ekologická tématika, jako nekonzistentnost hlavní postavy - přeměnu světaznalého aristokrata na poněkud naivního ekoteroristu donkichotského střihu (skoro se chce napsat z hastrmana na tatrmana) jsem prostě nestrávil. Naštěstí Vlhošť je v pořádku, o Velikonocích jsem se tam byl podívat :-)

25.04.2019 3 z 5


Šťastný Jim Šťastný Jim Kingsley Amis

Právě jsem dočetl, už asi podvacáté - Šťastný Jim je prostě moje kultovka. Mám několik vydání, včetně prvního vydání Muchova překladu s doslovem Josefa Škvoreckého a vydání anglického s předmluvou od Davida Lodge. A bohužel i nový překlad Kateřiny Hilské.
Marně dumám, co k tomuto počinu vedlo - že by vydavatelství nedostalo autorská práva na Muchův překlad? Tajně doufám, že tomu bylo tak nějak, že nešlo jen o osobní ambice paní Hilské. Zkoušel jsem to přečíst několikrát, ale nikdy jsem se nedostal přes prvních pět stran textu, pak už jsem jen vyhledával různé pasáže a porovnával je s původním překladem a ovšem s originálem. Hlavní problém je podle mě v tom, že paní Hilská vůbec nevystihla autorův styl - Amisovo dílo u nás překládali různí překladatelé, ale vždycky to byl poznatelný Amis, tady se s ním však překladatelka míjí jak na mimoúrovňové křižovatce. Škoda - pro Amise, pro paní HIlskou, ale hlavně pro čtenáře, jimž se právě tento překlad dostane do ruky jako první.

29.09.2017 5 z 5


Země žen Země žen Vladimír Páral

Vladimír Páral a sci-fi - to by byl skoro námět na diplomku. Co si budeme povídat, v tomhle románu autor tak trochu vykradl Sexmisi, skoro se divím, že se tu nad tím zatím nikdo nepozastavil. Naštěstí má Vladimír Páral dostatek vkusu a umělecké síly na to, aby na stejném půdorysu vystavěl svébytný příběh, takže zatímco Sexmise je alegorií (navíc komediální) především na život v tehdejším východním bloku, v Zemi žen najdeme alegorii skoro na vše, zmíněným socialismem počínaje a dnešními nátlakovými skupinkami samozvaných aktivistů, schopnými prosadit kdejakou zhovadilost, aniž by "rozumně myslící" většina byla schopna s tím cokoli udělat, konče. Že příběh nemá kloudnou, katarktickou pointu bych autorovi nevyčítal, ve skutečnosti jen málo Páralových románů je příběhy podle klasického schématu. Pro mě byl Páral vždycky mistrem charakteristik románových postav, a zůstal jím i v této knize.

03.08.2018 4 z 5


Romeo, Julie a tma Romeo, Julie a tma Jan Otčenášek

Jsou knihy, které toho na pár stránkách řeknou o určité době víc, než veškerá literatura faktu a výpravné historické romány. Tohle je jedna z nich.

22.10.2017 5 z 5


Úzkosti a jejich lidé Úzkosti a jejich lidé Fredrik Backman

Autor velice chytře (neváhám říct až moudře) formuloval své životní postřehy týkající se mezilidských vztahů a pohnutek na pohled leckdy nepochopitelného člověčího chování; v tom spatřuji jeho mistrovství a zároveň těžiště knihy. Možná ale měl být spíš psychologem než spisovatelem, protože samotný děj je neskutečná, do nekonečna natahovaná slátanina: zhruba od poloviny jsem si po každé další přečtené stránce (obzvláště při pohledu na množství, které jsem měl ještě před sebou) povzdechl a čekal, jakého dalšího králíka z klobouku ještě vytáhne. Po slibném začátku přichází nuda, čtivosti by napomohl razantní prostřih, ale taková je holt doba.

21.07.2022 3 z 5


Mluviti pravdu Mluviti pravdu Josef Formánek

V komentáři k jiné Formánkově knize jsem napsal, že jeho romány jsou víc reportérské než spisovatelské, že to ale rozhodně nemíním jako výtku, spíš naopak. A stejně tak zde: na rozdíl od řady jiných našich současných autorů Formánek neposkytuje čtenářům jejich „pravidelnou dávku emocí“, ale nabízí hodnotný „příběh opravdového člověka“ – tak opravdového, že si ho můžete vygůglit a jeho hrob najít na hřbitově poblíž Ústí n.L. Po románech, které jsem četl bezprostředně před tímto (Hana a Zóna zájmu) je to zase trochu jiný pohled nejen na válku, ale na lidský úděl vůbec, a hlavně na to, co všechno a jak může utvářet naše životy a zapříčinit, že se v určitých chvílích ocitáme na určitých místech. Z osudu rukou a vůle boží.
Když jsem knihu četl poprvé, líbila se mi víc; tentokrát jsem už zřetelněji vnímal určitou ztrátu tempa hlavně v prostřední části – přece jen mám raději, když to autor tu a tam vezme zkratkou, to ale dnes zrovna moc nefrčí. Každopádně v českém spisovatelském rybníčku patří Josef Formánek ke štikám a já ho mám rád nejen proto, že je mým krajanem.

25.06.2020 4 z 5


Příběh inženýra lidských duší Příběh inženýra lidských duší Josef Škvorecký

Autorův opus magnum? Každopádně zatím asi nejsilnější kniha, kterou jsem od něj četl, mistrovské dílo po obsahové i formální stránce. Společenský román v nejlepším slova smyslu, napsaný s obrovským nadhledem, o tom, že nikdo z nás to tu nemá zadarmo a nafurt, a že vítězství nemusí vždy znamenat výhru. A že všeho dočasu: hlavní hrdina si dosud hoví v hřejivé lázni zdánlivě bezbřehé svobody, ale Západ už pod vlajkou tolerance začíná pracovat na své sebevraždě. Až z toho mrazí.

27.11.2018 5 z 5


Mladý muž & bílá velryba Mladý muž & bílá velryba Vladimír Páral

V rámci páně Páralovy tvorby možná trochu podceňovaná kniha. Jenže já ji mám moc rád: ono totiž napsat příběh o veskrze kladném - a navíc socialistickém! - hrdinovi, který přesto nevypadá jako pitomec - klobouk dolů!

25.01.2016 5 z 5


Návod k použití železnice Návod k použití železnice Jaroslav Rudiš

Půvabné, byť místy lehce, leč snesitelně nudné čtení. Chuť sednout na vlak a vyrazit jsem nedostal, chuť na svíčkovou a pivo a bílé klobásky a pivo a párky a pivo a guláš a pivo a koláč a kávu a pivo a silné espresso a pivo a pivo a pivo ovšem ano :)

19.06.2024 4 z 5


Zóna zájmu Zóna zájmu Martin Amis

Mám teď takové temné období: román jsem dal po přečtení Hany od Aleny Mornštajnové (a vida, zase Hana), pokračovat budu Formánkovým Mluviti pravdu. A nechápu: Jak mohla Příroda, která vymyslela tak dokonale propojený a vyvážený systém, stvořit člověka? Snad jen že i ta nejlepší značka občas vyprodukuje zmetek, protože člověk, to vůbec nezní hrdě, vážený Alexeji Maximoviči, těch zvěrstev se nedopouštěli náboženští fanatici s mentalitou na úrovni středověku, ale inteligentní příslušníci vyspělého kulturního národa.

Pokud jde o samotný román, originálně pojaté už ikskrát zpracované téma, jen ten závěr vzal autor dle mého trochu hopem. Jinak ale všechna čest – Martin Amis je jedním ze vzácných případů napříč uměleckými disciplínami, kdy potomek dokázal vystoupit ze stínu slavného rodiče.

28.05.2020 4 z 5


Občan Brych Občan Brych Jan Otčenášek

Po přečtení se řadím k těm, kteří dospěli k závěru, že komunistická cenzura román nepochopila. Některé situace a postavy samozřejmě musely být napsány tak, jak jsou, v zásadě ale jde o román o době; nakonec i hlavní hrdina se rozhoduje proti emigraci z pohnutek nikoli ideologických, ale ryze lidských. Navíc Otčenáškův styl psaní se mi líbí čím dál víc.

01.10.2018 4 z 5


Saturnin se vrací Saturnin se vrací Miroslav Macek

U mě dobrý. Samozřejmě nečekejte druhého Jirotku, nicméně i tak se podle mě Miroslav Macek zhostil úkolu se ctí. Vytkl bych mu snad jen určitou schématičnost kapitol a to, že oproti originálu se knihou neprolíná ani náznak nějakého děje. Autorovi se také dle mého příliš nepovedlo to, co tak obdivuje u Zdeňka Jirotky: páně Mackův humor mi přijde více britsky břitký než česky laskavý. I tak jsem ale knížku přečetl s chutí a určitě se k ní vrátím.

04.02.2018 4 z 5


Lolita Lolita Vladimir Nabokov

Chudák pedofil vydíraný práskaným frackem? Ale kdeže! Humbert sice je nemocný, ale rozhodně to není chudák: je to mizera, který pro své privátní potěšení neváhá zkazit nezletilé dívce život a - tím hůř - dobře si to uvědomuje. Tu hru na kočku a myš tu hrají oba, a právě v tom se nejvíc projevilo Nabokovovo mistrovství: že nepojal příběh černobíle, ale pronikl do psychologie vztahu tak hluboko, že to až vyvolává jednu nebo dvě zajímavé otázky... Jinak nádherná práce s jazykem, jen děj by mohl být trochu sevřenější, rozvleklost místy unavuje - jen kvůli ní dávám pouze 4*

17.12.2015 4 z 5


Zprávy z ráje Zprávy z ráje David Lodge

David Lodge je obvykle považován za autora humoristických románů, ale pokud vím, čistě humoristická je pouze „profesorská trilogie“ Hostující profesoři – Svět je malý – Pěkná práce. Všechny ostatní, pokud nejsou vysloveně vážné (Kam až se může, Prázdniny v Heidelbergu, Zrzku, ty jsi blázen…), jen s humorným nadhledem pojednávají o vážných tématech. Stejně jako tento, který mám ze všech autorových děl nejraději: s trochou plytkého patosu jej lze charakterizovat jako příběh člověka, který ztratil víru a našel lásku. Je tam toho ovšem mnohem víc: je to román o rodinných vztazích, posledních chvílích života, o tom, že všechno – Ráj na zemi nevyjímaje – má svůj rub a líc. Autor – jak bývá jeho zvykem – používá celou škálu stylů, od klasické narativní prózy, přes kaleidoskopický pohled na „účastníky zájezdu“, až po deník. Pro mě jeho jednička.

21.07.2022 5 z 5


Mrtvý holky Mrtvý holky Miloš Urban

10 divných povídek - ten podtitul vskutku sedí. Od Miloše Urbana jsem přečetl Hastrmana a tři povídky z této sbírky, načež jsem ho - už asi definitivně - odložil; pro mě je to prostě autor, který píše divným způsobem o divných věcech. V komentáři k jedné z Páralových knih jsem napsal, že Vladimír Páral je nejspíš latentním sadistou, a tady bych skoro napsal totéž - ve všech třech povídkách "teče krev" a i v Hastrmanovi se Katynka ohání kostěným srpem seč jí síly stačí. Jenže určitý rozdíl tu přece jen cítím: zatímco v Páralových románech jsou popisy mučicích technik sice poněkud zvrácenou, ale svým způsobem působivou součástí autorova fantazijního světa, u Urbana mám pocit, že tak píše spíš proto, že "doba si to žádá". Jeden román a tři povídky jsou pro hodnocení takto plodného autora samozřejmě málo, na odrazení od další četby je to ale víc než dost. S Milošem Urbanem jsem se zkrátka nepotkal.

13.05.2019


Máslem dolů Máslem dolů Petr Šabach

Toto je druhá kniha, kterou jsem od autora četl – tou první byl ZVLÁŠTNÍ PROBLÉM FRANTIŠKA S., který se mi docela líbil, ale prý to není zrovna typický Šabach. Teď tedy MÁSLEM DOLŮ… Přiznám se, že mé dojmy jsou trochu rozpačité. S hovorovou češtinou mívám problém jak kdy a jak u koho – z mně známých autorů ji nejlépe uměl používat Jaroslav Velinský, tady mi přinejmenším nevadí. Co mi ale vadí, je určitá nevyváženost příběhu: první dvě třetiny jsou vlastně „o ničem“, jakoby lehce inspirované Hrabalem (motto z Pábitelů tedy asi nebylo použito náhodně), vše podstatné se odehraje až v poslední třetině, kde je toho pro změnu až moc. Nicméně při čtení jsem se ani chvíli nenudil, a co víc si může autor (kterýkoli) přát. Mé pocity z knihy nejlépe vystihuje hodnocení 3,5, kladné dojmy ale převažují, proto zaokrouhluji nahoru.

19.05.2016 4 z 5


Potichu Potichu Jaroslav Rudiš

Tak nevím... Další krize středního věku - tahle generace snad ani o ničem jiném psát neumí; tady si autor aspoň vystačil se sympatickým počtem stran. Zpočátku jsem tápal kdo je kdo, prostřední část měla švih a je výborná, ke konci však tempo uvízlo v nanicovatých dialozích. A pokud jde o závěr, vypadá to, jako by si s ním autor moc nevěděl rady, a tak to vyřešil takhle. Toto je první kniha, kterou jsem od něho četl, a zatím nepřesvědčil. Moc rád ho ale mám v Kafka Bandu.

12.05.2024 3 z 5


Don Trip Don Trip Pfanner I.

Občas si kladu otázku, co je vlastně umění. Jednou z možných (netvrdím, že správných) definic, která mě napadla, je, že je to dílo, v němž se autor vyjádřil bez ohledu na to, zda mu přinese zisk nebo/a slávu. A tady je už po přečtení pár stránek evidentní, že autor něco takového nemohl psát s úmyslem, že to bude bestseller. Při hodnocení téhle knihy se nepochybně uplatní „fenomén škraloupu“: buď jej rádi, nebo neradi, ale neznám nikoho, kdo by k němu měl neutrální vztah. Já sice škraloupy nerad, ale kniha mně přišla zajímavá obsahově i formálně – a podle mě je to umění.

04.08.2022 5 z 5