Limonadovyjoe komentáře u knih
Knihu nehodnotím, protože se ve mě bijí dva názory…
Zápisky jedné neuvěřitelné ženy/maminky, která udělala maximum v péči a výchově syna s autismem v době, kdy tahle diagnóza neexistovala. Podrobný popis výchovných metod, běžného života, příprav do školy a koleček s lékaři a medikací je velmi zajímavý a kniha může pomoci maminkám se stejnými starostmi.
Na druhou stranu se jedná o osobní zápisky, které primárně nesloužily k publikaci i přes mnoho zajímavých ukázek života a medicíny v 60.letech je mnoho záznamů stereotypních a knihu tak za půlkou odkládám.
Ale před maminkou smekám a heslo v nadpise se mi vrylo pod kůži.
Obálka z nakladatelství Paseka je úžasná, a tím, že je kniha k dostání v Levných knihách je dostupná všem.
4,5/5
Tak tohle mě sakra bavilo! Čteno jako audiokniha s perfektním přednesem, který dobře vtáhl do velice reálně působícího děje.
Taková klasická zombie apokalypsa, zaměřená na naši českou kotlinu. Právě proto mě to tak bavilo - mrtvé Brno, známá místa, české nátury..
Rychlý začátek, co vtáhne do děje, nemoc, která nakazí všechny, umírání, mrtvoly všudy a pár imunních “šťastlivců. Ta chvilka, kdy si člověk uvědomí, že si může dělat a vzít si co chce, hledání dalších přeživších a vytváření pestrých skupinek snažících se přijít na to, jak přežít dál bez všech vymožeností denní doby se zombie v zádech.
Jednu hvězdu si zaslouží dvojka Tryskáče a Johana, se kterými jsem se hlavně v první půlce dost bavila. Jako nejlepší kapitolu pak hodnotím výsadek v Beskydech s ostravskou grupou přeživších, protože ano, takhle by vypadala realita podobné apokalypsy.
“ Na cypa taka apokalypsa, aspoň že chlastu je dost.
Půl hvězdy dolů za Epilog, který jsem nějak nepobrala a z pozice časové osy a postav na mě působil při poslechu zmateně.
Kateřina je taková melancholická duše, která se po tragické smrti otce, který byl pro ni patrně nejdůležitější osobou, vrací do Borkova k babičce. Schovat se, zahojit se, nadechnout a přijít na to, co s životem dál.
Na dlouhých procházkách se psem najde otráveného orla a pár dalších ptáků a rozbíhá se tak nicotná vesnická detektivka. Zároveň tam na louce najde i možnou novou lásku a impulz do života v podobě veterináře Honzy.
Debutový příběh autorky moc hezky plyne, čtení je příjemné i přesto, že největším zvratem je otrávení domácí kočky Milušky. Ne vážně udržet příjemné tempo u 300 stránkové knihy, ve které se toho moc neděje a kde hlavní postava je nemastná neslaná třicítka, která si nechá říkat Kačenko a jako vystudovaná soudkyně nemá žádný drive.. to považuji za opravdové umění autorky.
Co se stane, když se průměrný ničím nevybočující člověk dostane v komunální politice dál než očekával nebo než očekávala jeho rodina? Křeslo starosty maloměsta sebou nese nejen touhu po moci, sebevědomí ale také zodpovědnost a vnitřní boj mezi tím dostat se ještě výš a být dobrým člověkem.
Úplně jiná politika se pak odehrává doma. Neustálé tahanice o moc, nadvládu a kariérní růst udávající sebevědomí obou manželů. Závist, nepodpora, toxicita pramenící z vlastní nespokojenosti. Už dlouho jsem nečetla knihu o tak vnitřně ubohých a chudých lidech, kteří na těch cca 200 stranách vystřídali několik změn povah, prozření a pár maniodepresivních záchvatů.
Kniha není žádnou vysokou literaturou, ale je čtivá. Moc. Bavilo mě plácat se v tom vztahovém sajrajtu s postavami.
Autorka @alzbetabublanova píše krátké knihy, které vystačí na jeden večer nebo delší cestu vlakem. A zrovna v téhle je namíchán dobrý koktejl všeho. A než se začnete nudit, jste na konci. A i takové knihy jsou někdy fajn.
Bála jsem se. Moc. Bála jsem se, že se mi kniha od Klabouchové zase nebude líbit. Ale pomyslnou jiskřičkou mi bylo, že tady u hororového tématu může přehánět a fantazírovat tak, jak to má autorka ráda ( a tak jak mi to překombinovávání u jiných knih autorky vadí).
A ono to tady opravdu funguje. Je to čtivé a sakra napínavé od samého začátku. A i přesto, ze i tady se zase na můj vkus příliš tlačí na pilu, nevadí mi to.
I když jsem se u audioknihy občas ztrácela v časovém období i postavách, i když ze mě při první zmínce o LSD vypadlo “jéžišmarjá.. nevadí.
Moc jsem si užila reálie ztracené Šumavy a faktografické údaje.
“Kdo sleduje mlhu, jakoby byl už mrtvý .. a mrtví stopy nezanechávají.
Druhý díl se vzhledem k druhé světové válce dějem trochu oddálil od hornictví a života ve staré Karviné. A to co mi ve dvojce chybělo mi trochu depresivně nadělil třetí díl. Postavy se, jestli je jen trochu možno, vrací ke svým starým životům a domovům a každý se snaží vyrovnat s osobními ztrátami.
Není ale možno dlouho tesknit, je třeba budovat vlast a socialismus. Šachty produkují černé zlato, je třeba plnit plány a jít dál než dovoluje bezpečnost práce.
Je mi smutno z toho, co soudruzi dopustili na dolech, v Karviné i na lidech.
Autorka svou kroniku dotáhla do konce a i třetí díl je stoprocentní. Díky relativně nedávné historii mohla do příběhu zařadit množství reálných postav, kterým věnovala i medailonek na konci knihy. A celý příběh je tak zase o něco živější. Uzavřela životní kapitoly postav, které známe od prvního dílu a dalším postavám dala šanci na nový život.
“Naděje neznamená, že se ti splní, co si přeješ. Uchovat naději znamená věřit, že všemu zlému navzdory bude jednou zase dobře.
Tu ta bichla je fajna pro všetski robky, synky i gizdy co tudyk do Ostravy zabludi dal jak na Stodolni kde možu enem chlimpat a smykat sa. A nedejboha budu tež muset podřystat s jakymsyk cypem ať už o robotě, baniku či kereho šlaka.
Někdy se říká, že ostravština je mnohem blíže spisovné češtině než dialekty středních či západních Čech. To nevím ale jsem ráda, že se vydávají publikace, které náš specifický dialekt představí i lidem dál od Hranic na Moravě. :)
Moc hezky zpracovaná kniha jejímž základem je závěrečná vysokoškolská práce Alžběty Štenclové, která ke slovníku vytvořila vydařené ilustrace, kterým vévodí odstíny šedé a černé bo uhle že jo.
Knihu na kvalitním papíře vydalo ostravské nakladatelství @bilyvigvam které stojí například za sbírkou Jak se líčit v nemoci. Já jim moc děkuji, že mi knihu svěřili do rukou.
Je povedená a za mě je to skvělý suvenýr z nadcházejících Colours of Ostrava, případně vtipný dárek pokud máte šamstra či robku z druhé strany republiky.
“Co když musí nejdříve něco odejít aby něco nového mohlo přijít?
První část knihy je takové pařížské And Just like that.. alespoň tak si překladatelku Marii představuji. Padesátiletou francouzky šik ženu, pracující u laptopu, pobíhající po uličkách Paříže, kávičky a obědy s nejlepší kamarádkou Evou, výlety po okolí a jejíž jedinou Pain je pain au chocolat :)
Ta první část mě bavila neuvěřitelně moc. Autorka stejně jako u první své knihy dokáže přenést atmosféru místa na papír tak jako byste tam byli. Miluju. Takhle to pro mě mohlo být celou knihu a mizet se vůbec nemuselo. :)
Jenže výčitky, strach a přehnaná péče dcery společně s nástupem covidové pandemie donutí Marii uvažovat nad svým životem. A nejprve šílený nápad zmizení z povrchu zemského a inscenace vlastní smrti se začnou stávat skutečností..
S nástupem covidu v knize, který mi při čtení tak jako v životě vzal tu francouzskou pohodu, kavárny a cestování jsem měla strašný problém. Stejně tak s celým tím nápadem zmizet. Mé racionální já pracující navíc ve zdravotnictví mě nutilo přemýšlet nad tím, co všechno by Marie musela udělat aby to klaplo. Ale každá moje námitka byla vzápětí rozmetena autorkou. Měla to opravdu dobře promyšlené, takže nemám moc co vytknout. Sakra.
Jen pořád prostě nevěřím, že by tohle někdo udělal sobě a svým dětem. Už je nikdy nevidět..
Závěrečný epilog byl dojemný a po dočtení jsem knihu zavřela a pohladila. To dělám vždy, když mě kniha tak hezky zasáhne u srdce.
Líbila se mi a všechny nesrovnalosti, které mě štvaly budiž odpuštěny. A Vám, pokud se necháte bez velkého přepřemýšlení unášet, se bude líbit taky.
Jaké to je, když zůstanete v 70.letech sama s malým dítětem, protože manžel bez varování emigroval do jižní Ameriky? Jaké to je hledat práci, když nemáte ten nejlepší kádrový profil. Jaké to je být na dceru sama a frustrovaná v době socialismu?
Starší kniha Karly Kubíkové, která je známější svou Hájovnou je stejně dobrá. Opět jdou na přestřes rodinné dramata, které autorka umí, opuštění, vztah matky s dcerou, který od samých začátku není ideální a problémy s odcizením se jen stupňují. A stejně jako v Hájovně, připraví autorka všem hlavním hrdinům dramatický osud, který je pro mě opět zbytečně vyšponovaný ale ne nereálný. I když.. kniha končící v divokých devadesátkách si klidně takový závěr může dovolit.
Čteno jako audiokniha s příjemným hlasem Lucka Vondráčkové.
3,5/5
Zajímavý příběh z druhé poloviny 80.let. O životě mladé holky, která se přestěhuje za láskou a nastávající rodinou do hájovny na samotě v lesním vojenském prostoru, kde se volně pohybují ruští vojáci. O strachu z nich a jedné nešťastné noci, která Lindu dostane do úplně jiného světa.. ženské věznice.
Druhá část knihy o pobytu ve vězení a zejména nuceného odloučení od několikaměsíční dcery bez možnosti návštěvy byla silná a zdrcující. Když víte, že za zdmi cely vám ubíhá život, když víte, že vám ho krade někdo jiný.
Dalším nikdy nekončícím trestem je pak návrat “domů který se vlastně nekoná.
Četlo se to lehce a dobře, jen některá rozhodnutí a chování nejbližší rodiny mi přišly až příliš ..tolik neštěstí je na jednu holku a útlou knihu až dost. Ale klidně to tak někde mohlo být.
Další hororová non-fiction z českého rybníčku s velmi poetickým názvem popisující fungování dětské ústavní péče a hlavně metody práce vychovatelů - tet, které mnohdy v domovech přesluhují a syndrom vyhoření by mohlo být jejich druhé jméno. Jenže nebýt těchto tet nebyl by nikdo kdo by se o děti. Klokáncích a ústavech za tak mizerné peníze staral. Je to systémový problém, zkostnatělý a bez čerstvého vzduchu.
Autor, sám vychovatel popisuje zážitky a příběhy jednotlivých dětí a tet. A asi tak u třetího příběhu usoudíte, že kniha si jiný název prostě nezaslouží.
Děsivé způsoby výchovy a absolutní necitlivost k té nejohroženější skupině dětí. A autor sám - vychovatel- superhrdina, který se nebojí ozvat a předvádí jak by praxe měla vypadat.
Mě chyběl alespoň jeden jediný dobrý příklad výchovy jiné “tety.
Každopádně krom děsivých zážitků a občasného chycení se za nos, kdy u vlastního dítěte bych měla jednat trošku líp, jsem se dozvěděla i jak taková péče funguje, že vychovatel tráví s přidělenými dětmi čas 24/7 než se vystřídá s druhým vychovatelem. Což může fungovat skvěle, pokud děti nemají strach jít v noci na záchod aby nerušili “tetu při spaní.
Každopádně bych si přála více takových zainteresovaných vychovatelů jako je Tomáš Morávek.
Tohle je King jak ho mám ráda!
Pomalý rozjezd, důkladné seznamování se s postavami tak, aby jste měli pocit že je dobře znáte. Rodinné drama, které se stane ničím oproti tomu co teprve přijde. Ty postavy správných “balíků z vidlákova.
A pes Cujo. Ten nejhodnější bernardýn pod sluncem. Dokud nevleze do té podělané díry a nedostane vzteklinu..
Série nešťastných náhod, která dovede Donnu a jejího čtyřletého syna Tada v boj o holý život. Boj o čas. Uzavřeni v nefungujícím autě drženi vzteklým psem.
Tak moc jsem Donně fandila, už jen proto, že sebe považovala za neschopnou. Fandila jsem policistům i manželovi. Vlastně mi po celou dobu bylo líto i toho psa, protože i jeho smýšlení dokázal King hezky vykreslit.
Posledních sedmdesát stran prostě nejde kniha odložit. Čtete, čtete rychle, protože víte, že už jde o každou cennou minutu a čekáte na šťastný konec.. a King to ví a hází další a další klacky pod nohy.
Pokud jste od autora ještě nic nečetli, za sebe doporučuji tohle. Jen překousněte tu vatu kolem a budete odměněni.
Vlak postupně nabírá výrazné osobnosti na jízdu 19.stoletím. George Sandová a Božena Němcová. Tak stejné a přitom odlišné. Jejich život dán místem narození, jazykem, pohlavím, rodinným zázemím. To co jedné ve Francii prochází, druhé čeští wlastenci nedopouští a vláčejí bahnem. Z obou je cítit emancipace a postoje, které budou mít slovo ještě ve 21.století.
Tak tak tak. Vlak jede vlak.
Do vozu přistupuje John D. Rockefeller. Dokonalý protiklad dvou geniálních žen ve světě kde vládnou muži. Jeho zbraní nejsou písmena a slova ale číslice. A bůh. Nastavuje smýšlení a určuje směr pro další století. Big Business.
Tak tak tak. Vlak jede. Jede vlak.
Všechny problémy 19.století umí Denemarková promítnout a trefně píchnout do politických řad století jednadvacátého a během čtení nutí přemýšlet jako moc (málo) se ve světě změnilo a co z půdy 19.století roste.
Plný počet nedávám.
Když jsem do vlaku nastoupila, četla jsem s nadšením, jako když se vlak rozjede a vy konečně jedete na vytoužený výlet. Je to nové, jiné, svěží.
S přibývajícími zastávkami mi čtení ale nabírá zpoždění, po 300 stranách je to jako jízda ve vlaku ČD bez klimatizace. Připadám si upocená, unavená a konec knihy pořád v nedohlednu. Ta cesta byla prostě příliš dlouhá i přesto že výhledy byly hodně zajímavé.
Každopádně velice zajímavý vhled do života všech tří osobností.
Kniha rozhodně nebude pro každého a já si pořád nejsem jista jestli je pro mě. Jestli autorka je pro mě.
Nejdůležitější otázka každé ženy. Mít je či nemít.
“Jak to má člověk vědět? Buďto prostě děti má, nebo je nemá. Nikdo nemůže zažít obojí.
Čtyři ženy. Eva Lohausová a další tři ženy nějakým způsobem propojené. A každá s jiným názorem. Jedna děti má a ví jak je to těžké, jedna by je snad chtěla nebo vlastně nechtěla? Jedna si je jistá, že je do tohohle světa přivést nechce. A jedna, která dítě měla a neumí žít bez něj.
I přes náročné téma je čtení lehké a příjemné s délkou tak akorát.
Je to čtení o ženách pro ženy. Ke kafi. Na pláž. Když zrovna další dospělé přítelkyně nemají čas.
Tahle fotbalová pohádka z pera Eduarda Basse z roku 1922 je tak skvěle nahrána, že vtáhne do děje i fotbalového analfabeta.
Příběh o starém Klabzubovi, který ze svých jedenácti synů složí fotbalové mužstvo, které si vykope okresní přebor, porazí Spartu i Slavii a vymete pavučiny v brankách všech fotbalových velmocí, je vskutku geniální a při poslechu prožívám celou vítěznou šňůru týmu a radost z každé výhry.
Supraphon tuto povídku v 87 připravil na poslech naprosto geniálně a já si poslech na Audiotéce jako správný fanda kopané moc užila.
Nedojímají mě romantické příběhy ani dramata. Tady jsem ale měla párkrát na krajíčku. Dojímá mě člověk na svém místě, který pracuje na 200 % a to pan doktor Dvořák opravdu je.
Knihu považuji za nejlepší z řady rozhovorů pana Moravce. Zajímavé otázky, odpovědi plné příkladů a zkušeností, lidské osudy se šťastným i nešťastným koncem a k tomu mnoho praktických informací o práci záchranáře, fungování zdravotnictví a první pomoci.
Lidem v Hradeckém kraji nad hlavou opravdu lítá anděl.
Posloucháno jako audiokniha a jediná výtka je utrápený hlas M. Stránského, který mi i přes dobrý přednes neseděl a být kniha namluvena samotným p. Dvořákem tak by ty emoce při vyprávění mrazily po zádech.
“Demokracie je jako tramvaj. Vezete se v ní, dokud nedorazíte do cíle. A pak si vystoupíte. (R.T.Erdogan)
Gideon Rachman, dlouholetý zahraničněpolitický komentátor Financial Times nebo listu Economist sepsal své postřehy ze zemí “vládců silné ruky a v knize tak spojuje a dopodrobna popisuje způsob vlády populistických autoritářů a nacionalistů, jejich vztahy, způsob myšlení a následky jejich vlády pro celý svět. Ukazuje co mají společného Putin, Trump, Erdogan, Orbán nebo Johnson. Nezapomíná ani na Bolsonara v Brazílii nebo Módího v Indii. I přes odlišná kulturní a geografická prostředí mají tito populističtí vůdci mnoho společného. Kult osobnosti, velká slova a lehká řešení náročných problémů, na které mnoho voličů slyší, úpravy ústavy k vlastnímu obrazu a nedotknutelnosti, ovládání médií, zamlčování zdravotního stavu a zbavování se odpůrců - ať už politicky nebo fyzicky.
Popravdě je to čtení, které by mnoha voličům po celém světě otevřelo oči. Už od úvodních vět je to jedna velká deprese a zároveň dobře psaný a konstruovaný text člověkem, který osobně sledoval politické dění od Bílého domu po Peking. Bohužel záleží jestli tohle voliči chtějí slyšet nebo raději uvěří velkým slibům, autoritářství a “boji proti elitám a taky záleží jak silná je demokratická základna každé země včetně té naší, kde populisti tentokrát nevyhráli jen o fous.
Åsne Seierstad měla jako žena - reportérka možnost nahlédnout do domácnosti afghánské rodiny Sultána Chána - knihkupce z Kábulu.
Sama uznává, že sultánova rodina se může jevit jako atypická. Sultán je ve svém veřejném životě velice liberální, což ukazuje už skutečnost, že nechal cizí ženu žít ve svém domově a vydat knihu bez příkras.
Ovšem v domácím prostředí vládne tvrdý patriarchát, což obě manželky v domácnosti a děti pod rouškou strachu a kulturních zvyklostí tolerují. Kniha je reportážním oknem do života, který určuje Korán, ať už se týká vztahů, žen, módy, alkoholu nebo studia. Korán a islám jsou v těchto zemích tak nasyceny, že nabytá svoboda, kterou Afghánistán zažil, by musela trvat pár generací aby potlačila zvyklosti, které jsou tak hluboko zaryty. Aby se ženy bez burky necítily nemravně, aby se nestyděly sedět ve škole vedle muže nebo toho, že chtějí mít práci.
Posloucháno jako povedená audiokniha, při které jsem si užila zejména první polovinu knihy o životě žen, běžného fungování rodiny a domluvených sňatků.
Kniha o lidech, kteří nejsou moderními insta nomády s macbookem připojeným k síti. Je o lidech, kterým se ve většině případů nepovedlo splnit si americký sen a díky špatné ekonomické situaci žijí v dodávkách a karavanech. Je o tábodříčích - jak se brigádníci Amazonu sami nazývají a o tom jak takový život žít a třeba si jej i užít.
Vhled do takového životního stylu je zajímavý, zajímavá je i sonda do ekonomické situace mnoha mnohdy starších Američanů, kteří jsou nuceni opustit své domovy. A nejšílenější a zároveň nejzajímavější jsou pracovní podmínky tzv Camperforce brigádníků pracujících v obrovských skladech Amazonu.
Bohužel popis únavné práce, život v dodávce, spaní na parkovištích před obchoďáky a srazy nomádů v zapadlých městech jsou po 150ti stranách stereotypní a začínají nudit. U audioknihy tomu nepomáhá ani monotónní hlas Zuzany Slavíkové.
Szczigelův Gottland mě kdysi bavil moc a tak jsem ráda sáhla i po možnosti této audioknihy.
Téma zajímavé. Jakožto obyvatel Moravskoslezského kraje pořád slýchávám nadávky a vtípky na Poláky .. a taky potvrzuji to, že oni nás opravdu mají rádi. Autor se snaží vysvětlit proč zrovna jeden z nejvíce ateistických národů je tak oblíbený. Vypichuje úroveň sebevědomí, bezvěrství, patriotismus udávaný jen úspěchy v hokeji a nespokojenost schovanou za vtípky. To vše doplněné kapitolami o upřímných osobnostech jako byl Egon Bondy, Halina Pavlovská, Jan Saudek nebo David Černý.
Pěkná byla i kapitola o Naganu a našem jediném bohu - Dominiku Haškovi nebo poslední kapitola o českém pohřbívání.
Prostě pro Poláky jsme něco jako zjevení a jistým způsobem nás obdivují.