LooneyCZ
komentáře u knih

Mnohem lepší než Šalina, dokonce tu bylo i pár vtipných momentů (např. setkání čtenářského kroužku).
Nečekala jsem žádnou duchařinu, horor ani detektivku, takže jsem nebyla zklamaná tím, že se z toho vyklubal obyčejný příběh z vesnice. Jenže... třeba Dvořáková jde podle mě v popisech hlouběji a u Soukupové se to NIC děje jaksi mnohem čtivěji. Havířovina se sice četla dobře, ale pořád jsem čekala, co z toho vyleze. A ono to prostě najednou skončilo. Něco se vyjasnilo, něco ne. Co tím vlastně autorka chtěla říct? Netuším.
Neurazilo, nenadchlo.
P.S. Zaujalo mě, že zmíněné lokality skutečně existují (potok Smutná, obec Nadějkov). Existuje tedy i předobraz Havířoviny?


Upřímně, moc mě to nebavilo. A možná za to mohl i překlad. Některá slovní spojení byla zastaralá a neobratná, při čtení mi to pak skřípalo a nesoustředila jsem se na děj. Mimochodem, zřejmě nešlo o překlad přímo z islandského originálu, v knize to ale není uvedené, což mi nepřijde úplně správné.
Trochu mi vadily i zbytečně podrobné popisy nočních služeb, které v podstatě neměly žádný vliv na hlavní směr pátrání - to už samozřejmě s překladem nesouvisí. Celkově mi v téhle knize připadalo pátrání takové těžkopádné. Ano, Erlendur jednal na vlastní pěst, jenže se v tom motal jak Maďar v kukuřici. Otázky kladl takovým stylem jako kdyby mluvil s malým dítětem. Ony ty dialogy byly vůbec takové slabší. No a pak na to najednou kápnul. Hm. Nevím, to co jsem od Indriðasona četla před lety se mi líbilo víc. Tenhle "mladý Erlendur" mi prostě nesedl.


Zajímavé postřehy o životě v Dánsku. Některé příspěvky by možná chtěly o pár odstavců zkrátit, nebo by si zasloužily pointu na závěr. Jako čtení k vodě nebo do vlaku to bylo fajn.


Nedočteno. S touhle knihou jsme se prostě nepotkaly na stejné vlně. Jazyk mi připadal zbytečně překombinovaný. A děj? No, přiznejme si, že napsat deník tak, aby to bylo čtivé i pro cizího člověka, je dost těžké. Dala jsem tomu šanci cca 30 stran a vůbec mě to nechytlo. Navíc se přiblížil termín vrácení v knihovně a já se rozhodla tuhle výpůjčku neprodlužovat. Pravděpodobně bych knihu po nějakých dalších deseti, dvaceti stránkách stejně odložila.

Náhodou objeveno v místní knihovně, obal zaujal jak syna, tak mě. Ano, ten vtip s hlavou ve tvaru zadku je takový prvoplánový, ale nevidím v tom nic vulgárního. Někteří rodiče jsou možná trochu prudérní a opravdu jim to tolik vadí, mně to pobavilo.
Příběhy jsou zajímavé a pro menší čtenáře může být zajímavé jak luštění úkolů v prvním příběhu, tak náznak vyšetřování v druhém příběhu. Za mě dobrý a určitě sáhnu i po druhém dilu.


Buď nejsem povídkový typ, nebo mi jen tahle kniha nesedla. Mnoho příběhů nemělo žádnou pointu, zaujaly mě asi tak dvě.


Tohle bylo hodně podivné finské podivno. V hlavě mám spoustu námětů k přemýšlení a občas, když se rozhlédnu okolo sebe, mám pocit, že "svět se v p*del obracá". Podobně jako v téhle knize. Chjo.


Nedočteno. Na straně 136 jsem usoudila, že mě to opravdu nebaví a ačkoli to dělám nerada, knihu odkládám. Jen jsem prolistovala druhou polovinu, abych se dozvěděla více o Léonine. Ostatní mi bylo tak nějak jedno. Navíc mi nesedl překlad. Kostrbaté věty a polovičatě přeložená příjmení: Iréne Fayollová a Gabriel Opatrný, Violette Dušičková, rozená Trenetová. Ne, tohle není můj šálek čaje.

Už dlouho jsem u knížky nezažila tak rozporuplné pocity. Chtěla jsem číst dál a zároveň mě to celé rozčilovalo.
Nejdřív jsem si nadávala proč si zase půjčuju příběh mladé ženy, která neví co se životem. Po Amáliině nehybnosti tahle volba mírně zaváněla masochismem. Jenže Můj odpočinkový rok byl jiný. Hlavní hrdinka mě sice děsně štvala a já jen kroutila hlavou, že bohatí Američani už fakt neví co roupama, jenže čím víc se blížil konec, tím víc mě to kupodivu bavilo. Nedokážu přesně říct proč. Jen mi to celé připadalo jako mnohem menší marnost než u zmíněné Amálie. Byl to takový bizár, že jsem titulní postavu vzala na milost.
Myslím, že tuhle knihu buď milujete, nenávidíte a nebo se u vás při čtení střídá obojí, stejně jako u mě.
Vůbec jsem však nenašla ten černý humor avizovaný v anotaci a na předsádce. Buď mám jinou představu o humoru nebo jsem to prostě nepochopila. To je dost možné.


Není to špatné, ale příběhy jsou tak trochu na jedno brdo. Alva něco vymyslí, vynález má mouchy, takže nastane nějaká šílená situace, ta se nakonec vyřeší. Následuje popis vynálezu a krátký komiks.
Ilustrace mě příliš neoslovily. Celkově je to spíše průměr - neurazí, nenadchne.


Pro fanoušky MacomiXe je tahle kniha prostě nutnost! Pecka!


Phryne nezklamala, jako letní oddechovka ideální.


Některé texty jsou nápadité, jiné mi připadaly příliš pubertální. Občas jsou věty krásně hravé, jindy strašně pokulhává rytmus, drhnou a verš nevychází. Pár nápadů se mi líbilo (třeba Říman), jiné mi připomněly básničky z humoristického časopisu Oraz (to už je snad dvacet let, co jsem ho četla a smála se - některé pitomé říkačky si pamatuju dodnes) a některé rýmy jako by vyloženě opisovaly od Plíhala (do garáže/doga ráže). Zkrátka, sbírka mi připadá hodně nevyzrálá a nevyvážená. Novější Soukupovy věci (na Instagramu třeba) se mi líbí trochu víc, nicméně i v téhle knize se vtipné kousky najdou. Ilustrace mě neurazily, ale ani nenadchly.


Kniha "Ke dnu" se mi líbila, ale tomuhle něco chybělo. Stačilo by trochu víc poodhalit proč vlastně Anna byla taková, proč skončila sama se svými bylinkami. Jestli byla šílená nebo jenom "taková svá". Chyběl mi závěr. Prostě se nemůžu zbavit dojmu, že to vlastně bylo o ničem, ačkoli to vlastně nebylo úplně špatné čtení . Těžké hodnocení.


Phryne nezklamala. Nenáročné čtení na letní dny, doporučuji hlavně ženám.


Pěkné, čtivé, vtipné pohádky. Některé jsou povedené, jiné slabší. Je to vlastně takový trochu neobvyklý soubor příběhů, které většinou nesou i smysluplné poselství. Doporučuji spíše větším čtenářům, ale kniha se líbila i našemu tříleťákovi.
(Zařazeno do čtenářské výzvy 2019.)


Podle mého názoru obálka knihy zbytečně připomíná Dr. House, přitom Hugh Laurie je rozhodně víc než jen tahle postava nerudného lékaře. Navíc kniha nemá se seriálem absolutně nic společného. Věřím, že spousta lidí pak od ní očekává něco "trochu jiného".
Pokud se ale člověk od tohohle předsudku oprostí, pak je to fajn čtení!


Skvělá knížka. V olomouckém Moravském divadle jsme ji viděli i jako hru a musím uznat, že se jim povedla. Na rozdíl od dramatizace Mužů ve zbrani zůstala divadelní Maškaráda skoro stejně vtipná jako knižní předloha.
