los komentáře u knih
dnes spíš už jen jako dobový dokument typografie šedesátých let, trochu i předchůdce emotikonů (koukám, že Pick poskládal rybičku podobně, jako se v devadesátkách vyťukávala do mobilu)
čtenářsky jsem vždycky PRO moderní novočeské překlady starých textů a myslím, že Vaculínové se hodně povedl; akorát že mi tenhle Lobkovic začal bejt děsně nesympatickej...
z dnešního pohledu je to nesnesitelně výchovné a zatížené dobou vzniku (brousek chce pracovat a nemůže se vynadivit krásám soustruhu v továrně a tak), ale v mateřské školce se mi to líbilo a díky rytmičnosti i rychle učilo zpaměti (tehdy se pořádaly pro rodiče besídky s recitací)
příhody chlapce-čerta pro nejmenší děti, starosvětsky výchovné a trochu poučné, s prvorepublikovými obrázky
děkuju JulianěH. za objevení této hry, i když mě guru české kritiky v roli dramatika neuchvátil ani tentokrát; přemýšlím, jestli žánrové vymezení naznačuje interpretaci a nadsázku? jinak bych četl Dítě jako jakýsi relikt vitalismu...
Abgarjanová chce být moc moc Garcíou-Marquézem, ale výsledkem je mizerná, plochá, sentimentálně naivní imitace, která nestojí za čtení; vždyť i manžel bije svou ženu idylicky
vizuálně vypadá kniha moc pěkně, ale obsah dost pokulhává: z 540 stran zabírají referenční texty 140 (jen úspornější sazba by je minimálně o třetinu srazila), 400 stran chronologicky řazeného výkladu o historii technologií, inovací, o průmyslových revolucích, mechanizaci a automatizaci ve výrobě a o nástupu experimentů a prvních výsledků UI je sice bohatě zdrojováno a odborně podloženo, ale až nesnesitelně často jsou tytéž informace znovu a znovu opakovány, jak dětská říkanka pořád dokola, takže ve výsledku aby čtenář vyzobával minimum informací v hromadách hlušiny; celkově je výklad velmi nevyvážený: do 18. století autor alespoň výběrově reflektuje světový vývoj, ale se vznikem USA už se věnuje výhradně hospodářské situaci angloamerického prostředí
no a překladatel by si taky mohl odpustit ty "hrdla lahve" a naučit se překládat metafory
dobrý nápad, ale zoufale nudně vyprávěný; taky mi chybělo více popisu fungování a zákonitostí "jiného" světa; zdá se, že k vizi této budoucnosti spějeme (má nechtěná asociace při zmínce o nasazování roušky) - už dnes jsme všichni monitorováni na netu, sociálních sítích, chytrých telefonech a hodinkách atd., mezi záplavou dat je mnoho informací o našem zdraví, nemluvě o on-line lékařské dokumentaci, každá lékárna vidí, jaké léky bereme; algoritmy nám na jejím základě podsouvají pseudo-léčebné přípravky ke koupi; všechny ty stravovací a hubnoucí aplikace, do nichž vyplňujeme jídelníček a cvičení; přístroje na monitorování tepu, tlaku, teploty, spánku, nálady..., vybíráme si dietní kouče a dietní plány, necháváme se preventivně testovat na cukrovku, rakovinu, těhotenství, vitamíny či alkohol v krvi... - a to dobrovolně až obsesivně
silná pointa, depresivní
do volného pokračování "Michelova" příběhu jsem naskočil jak do rozjetého vlaku a celou jízdu si pěkně užil; zaujaly mne především historické a politické linky, ale třeba epizoda v těsně polistopadové Praze dokáže (především v českém čtenáři) vyvolat silné emoce, jakých se mi od našich spisovatelů zatím nedostalo;
téma a jeho pointování se tentokrát jen těžko mohlo vymknout z trochu patetických kolejí, ale líbí se mi Guenassiovo rozpracování leitmotivu "zaslíbených zemí" (ten plurál je důležitý): co a kde vlastně v životě hledáme? proč se na svých cestách tak často míjíme? a proč jich nemůžeme dosáhnout?
rozhodně stojí za přečtení
před dvaceti lety jsem odložil nedočtenou Lolitu a od té doby jsem Nabokova tiše ignoroval, mea maxima culpa, Pnin byl milým a příjemným rozptýlením: jako bychom na sebe s vypravěčem neustále "zasvěceně" pomrkávali mezi řádky
Balzakův rozbor Stendhalova románu jako zajímavý dobový pramen, o realismu se čtenář moc nedozví, zato o ději Kartouzy parmské ažaž;
doporučuju z tohoto vydání (ČS 1950) vyrvat redaktorskou předmluvu (pokud tedy zrovna nepotřebujete typickou ukázku dobového diskursu nebo se nechcete trpce zasmát)
čtivé, poutavé vyprávění bez hluchých míst, zasazené do nedávné historie severských evropských zemí (Švédsko, Finsko), které sleduje osudy členů jedné statkářské rodiny od světové války až do roku 1982; sága je dělena do tří částí se synoptickými podtituly a komponována po vzoru dramatu/tragédie (i s úvodním výčtem jednajících postav) s metaliterárními promluvami vypravěče-chóru; postupně jednomu po druhém je ve vyprávění věnován prostor všem protagonistům, vylíčení jejich povahy a minulosti, tj. rodičům a jejich dvanácti potomkům, přičemž rámcovou úlohu má nejstarší žijící dcera Annie, jíž se vypravování začíná i ukončuje
nu, z obsahu a stylu je opět zřetelně poznat, že autorem je žena, takže jak mě uchvátil (téměř detektivní) děj (jak to bylo s těmi požáry a kdo jsou viníci několika úmrtí?), tak mě zas závěr znechutil, stejně patetický a vyprázdněný jako v případě Jachininové románu Zulejka otevírá oči (ale chápu, proč tohle prostě chtějí ženský znovu a znovu slyšet a číst)
ještě se připojuji k postřehu Lucienky220 (viz níže komentář): z lenosti jsem se v textu nevracel a neověřoval to, ale mnohokrát jsem nabyl dojmu, že ve vyprávění se objevují logické lapsy (nejčastěji nesedí časová osa příběhu: souslednost událostí, záměna pořadí sourozenců atd.), může to být chyba překladu (?)
blbé, naivní, sentimentální, jediné pěkné na knize jsou ilustrace
zaměstnavatel nás nahnal na sérii školení pana Mühlfeita, takže se mi dostalo nejen textu ke čtení, ale i jeho živého komentáře (dvěma slovy = esence hlouposti)
do poloviny docela zajímavé oddechové čtení, s napětím jsem čekal, jak si vypravěč poradí s hejnem nanočástic v poušti, ale jakmile to začalo nabírat hollywoodské efekty, nabalilo se těch pitomin a logických lapsů trochu moc, od "smrtícího polibku", který mi připomněl filmové zpracování Zelené míle či hůře - Mumie, už jsem dočítal jen ze setrvačnosti a s velkým zklamáním
nejvíc mne zaujal doslov odborníka ve vydání 2021, ten novinářský styl výkladu (žabí perspektiva + hluboký lidský příběh) mi nesedí, ale kvituju podrobné zdrojování a alespoň pár fotografií
kniha mě zklamala, nedozvěděl jsem se nic nového z oblasti UI; jestli bylo cílem autora seznámit naprostého laika se základy, budiž, ale propedeutiku nečekám v edici ZIP (proboha, proč je tolik stran věnováno tak elementárnímu výkladu, jako co je logika apod.); Russell velmi povrchně přeříkal obecně známé a dostupné informace: fakt mě nebaví číst stále ty samé, stejně strukturované argumenty, a dokonce dokládané i totožnými příklady; výpisky z deseti starších monografií si umím udělat sám
nečekané žánrové i tematické rozpětí, překvapivě přesné vize budoucnosti, trefná kritika společnosti, ale i vtip a nadhled; jsem přesvědčen, že každý čtenář najde u Wellse svou oblíbenou rovinu
tragikomický příběh, dobře odvyprávěný, napětí a pointu (a vysvětlení názvu) udržel až do konce
vytkl bych pouze neobratný překlad, např. "nepřilévat vodu na mlýn" (tak buď nepřilévat olej do ohně, nebo nepřivádět vodu na mlýn)
nuda, nuda, nuda, s křečovitou snahou o originálně promyšlenou kompozici (nově pojatý topos města-parku vítám, ale kadlub je třeba taky naplnit něčím novým, tady čtu zase jen o další intelektuální lemře, která neví, co se sebou, lká nad pasivitou, ignorantstvím a vegetativními projevy maloměšťáctví a vše svádí na relikty minulosti); nejsou už tyhle "alegorické" romány přežitkem? podobné formální postupy fungovaly před 400 lety, fakt nemáme něco lepšího?