lusabl
komentáře u knih
Trápení všeho druhu
Mariana Leky
Za mě Trápení všeho druhu spolu s Kodaňskou trilogií aspiruje na nejlepší přečtenou knihu letošního roku. Krátké, milé povídky odsýpají a čtenáři jejich prostřednictvím poznávají nejen autorku, ale také její rodinu psychoanalytiků, sousedy a střípky z jejich života. Někdy veselejší, jindy smutnější, ale vždycky uvěřitelné a k zamyšlení. Zřejmě k tomu přispívá i styl autorky, který mi hodně sedí. Už se těším na další její knížku. Hvězdičku si zaslouží i krásné ilustrace!
P. S. Kéž by u nás v domě byl taky takový pan Pohl nebo paní Wiese.
Národní opruzení 2: Tajemství trnové koruny
Karolína Zoe Meixnerová
Po přečtení prvního dílu jsem měla velká očekávání, a přestože se je autorce podařilo splnit, zůstává jednička mým favoritem - asi díky té detektivní zápletce. Tajemství trnové koruny mi přišlo vážnější, temnější a mystičtější, což mi ale vůbec nevadilo, k příběhu se to hodilo. Naprosto nečekaně jsem si oblíbila Tyla a o to větší radost jsem měla z konce, který autorka vymyslela. Nebudu prozrazovat víc, ale těším se na další díl.
Národní opruzení
Karolína Zoe Meixnerová
Knížku jsem četla kvůli knižnímu setkání, zcela nepolíbená autorčinými dalšími aktivitami z oblasti popularizace národního obrození. Přiznám se, že když mi ji knihkupec přinesl ze sekce young adult, trochu se mi orosilo čelo. ALE! To všechno byly jen hloupé předsudky a já jsem z knížky naprosto nadšená. Četla se mi jedna radost, měla zajímavou detektivní zápletku a oživila jsem si školní znalosti, protože mi to nedalo a spoustu věcí jsem si dohledávala, abych se ujistila, že si to ještě pamatuju :-) Bavilo mě hádat (a pak zjišťovat), co byla pravda a co už autorčina fantazie. Po přečtení můžu konstatovat, že jsem se stala milovnicí Havlíčka, děkuju Karolíno!
Kodaňská trilogie: Dětství – Mládí – Závislost
Tove Ditlevsen
Kodaňská trilogie je pro mě zatím nejlepší knihou letošního roku a bude mi ležet v hlavě hodně dlouho. Původně jsem ji měla půjčenou z knihovny, ale už při čtení první třetiny jsem věděla, že si musím pořídit svůj výtisk. Knihu jsem četla dlouho, ale ne proto, že by mě nebavila. Nejdřív jsem si ji dávkovala, aby mi vydržela co nejdéle, závěrečnou část Závislost jsem musela číst po pár stránkách, protože mě to fyzicky bolelo za Tove.
Obdivuji autorčinu houževnatost, když šla vstříc svému úspěchu navzdory době, která ženám nepřála (v kultuře speciálně). Oceňuji i její otevřenost, s jakou sdílela veškeré svoje pocity a myšlenky. Ale nejvíc mě bavila její práce se slovy a vnitřní monology.
"Na nutnosti pracovat, abych si vydělala na chleba, je cosi bolestného a křehkého. Na konci této cesty není ani troška světla. A tak strašně ráda bych si přála svůj čas vlastnit, ne ho jen neustále prodávat." Amen, Tove!
Stehy
Sára Zeithammerová
Tahle krátká jednohubka vás bude i po dočtení ještě chvíli tížit v žaludku. Jedná se o nepřikrášlenou, syrovou sondu do milostního trojúhelníku, kdy má čtenář možnost sledovat myšlenky obou žen, milenky Anny i manželky Lucie. Bezejmenné kapitoly se pravidelně střídají a čtenář postupně odhaluje jejich emoce, minulost i povahu vztahu s Hynkem a jeho (nepěknou) osobnost. A mně se to moc líbilo! Střídání kapitol je super nápad, čtenář pořád musí být ve střehu, aby se neztratil, protože kromě vypravěček se střídají i časové linky. Přiznám se, že druhá polovina mě chytla o trochu víc, asi proto, že příběh začal nabírat na drsnějších obrátkách. A ten konec je prostě top.
Abych to shrnula, Stehy jsou pro mě knihou, kterou si budu dlouho pamatovat. Nejsou patetické ani odsuzující, k čemuž by vzhledem k tématu klidně mohly sklouznout. Přesto vyvolávají hodně emocí (aspoň u mě) i otázek k zamyšlení. Líbilo se mi, že se autorka dotkla dalších citlivých témat jako je sebepoškozování, deprese, osamělost nebo to, jak i v dospělosti člověka rodina a vztahy v ní ovlivňují, ať už ji mají, nebo ne.
Šepot z lesa
Kateřina Surmanová
Díky vysokému hodnocení a docela velkému humbuku kolem téhle knížky jsem měla zřejmě příliš vysoká očekávání, která Šepot z lesa bohužel nesplnil. Kdykoliv během čtení jsem neměla problém knihu odložit a vrátit se k ní třeba až za pár dní, to se mi u jiných příběhů s podobnou tematikou nikdy nestalo, vždycky jsem měla nutkání číst dál. Tady jsem chvíli dokonce i přemýšlela, že to nedočtu. Nakonec jsem se rozhodla asi 40 stran přeskočit a to pomohlo (ani mi do kontextu nechyběly).
Na druhou stranu knížka nebyla napsaná vůbec špatně, prostředí Orlických hor bylo vykreslené zajímavě, stejně jako jednotlivé postavy a vesnická atmosféra. Zajímavé mi přišlo také napojení na slovanské pohanské rituály a tradice, to mě obohatilo a dozvěděla jsem se něco nového.
Celkově se mě ale Šepot z lesa nijak nedotkl, což je škoda - knihy čtu proto, aby ve mně vyvolaly emoce, ať už pozitivní, nebo negativní. Navíc tam vidím opravdu výraznou inspiraci Karikou, kterého mám celkem načteného, ne teda Trhlinou, jak je často zmiňováno, ale jeho Strachem, kde je dějová linka dost podobná - třicátník se vrací na rodné sídliště, kde se v hodně krutých mrazech ztrácejí děti. Škoda. Ale kdo Kariku nezná, mohl by se mu Šepot líbit.
Dva měsíce v Lisabonu
Adam Gebrian
Knihu jsem cíleně četla před svou v pořadí již druhou cestou do Lisabonu. A právě díky ní a postřehům autora jsem se najednou na město, které už trochu znám, dívala úplně jinak. Sledovala jsem víc uspořadání domů, jejich průčelí, nároží a nacházela krásu v obyčejnosti a detailech. A to mě baví. A ještě víc mě bavilo, když jsem si při čtení vybavila, že jsem na daném místě taky byla, nebo když jsem teď v listopadu při svých toulkách městem na nějaké náhodně narazila. Oceňuji doprovodné fotky a další zajímavé informace nejen o Lisabonu, které jsem se z knihy dozvěděla. Doporučuji nejen těm, kteří se tam chystají, ale i těm, kdo už tam byli.
27 smrtí Tobyho Obeda
Joanna Gierak-Onoszko
Moje další Absyntovka ze skvělé edice Prokletí reportéři. Zanechala ve mně neskutečně silný dojem, ale vlastně vůbec nevím, jestli mi přísluší ji hodnotit počtem hvězdiček. Je drsná, krutá, emotivní a především strašně moc důležitá. Klobouk dolů přede všemi, kteří se rozhodli svůj příběh sdílet, a autorce za citlivou interpretaci. Za mě je to kniha, která ve mně letos vyvolala nejvíc emocí - pocit totální bezmoci, marnosti, znechucení - a na kterou rozhodně hodně dlouho nezapomenu.
Musela jsem ji dávkovat, někdy jsem ji odložila na celý týden nebo proložila nějakou oddechovkou, je to síla. Osobně tomuhle typu příběhů říkám kondenzovaná depka. Přesně takový pocit mě provázel při čtení i hodně dlouho poté. Přesto - nebo možná právě proto - ji doporučuju každému, kdo se zajímá o současné světové dění nebo Kanadu. Každému, kdo adoruje církev, i těm, kteří jí nemůžou přijít na jméno. A vlastně i všem ostatním. Naléhavé svědectví předané v knize 27 smrtí Tobyho Obeda by nemělo uniknout ničí pozornosti.
Drak spí
Michaela Klevisová
Drak spí je moje druhá detektivka od Michaely Klevisové a opět hodnotím kladně. Nenásilný civilní příběh, ve kterém hrají prim mezilidské vztahy a místo, kde se příběh odehrává. Popisky jsou příjemně krátké a svižné, přesto si vesnici a okolí dovedu živě představit. Je to velmi osvěžující změna po tom, co jsem četla Stvůru od Kateřiny Trpkové, která sice je velmi popisná, ale zdlouhavá, nudná a v naprosto zbytečných pasážích, které příběh nikam neposouvají.
Ale zpět k Drak spí. Knihu jsem přečetla během víkendu, pro mě osobně měla příjemný spád a dělení textu do kapitol. Asi ve mně nezanechá tak silný dojem jako detektivky Tany French nebo Petera Maye, ale rozhodně si ráda přečtu další, styl autorky je mi blízký.
Stvůra
Kristýna Trpková
Z knihy mám smíšené pocity. Těšila jsem se na ni a přečetla ji rychle, ale celkově mě spíš zklamala. Námět jako takový je hodně zajímavý, ale zpracování mu minimálně v mých očích uškodilo. Z jazykového hlediska jsem trpěla extrémním nadužíváním přídavných jmen, větami, které příběh nikam neposunuly a nic by se nestalo, kdyby je editor vypustil, a otrocky doslovným popisem, příklad: “Vysoký táhlý zvuk….oblékl si teplý černý kabát, obul zimní boty, na ruce natáhl rukavice a neupravené mastné roští…” nebo “…tmavovlasého chlapce v pubertálním věku, s čepicí s rovným kšiltem na hlavě (pozn. jako by se čepice nosila jinde než na hlavě ️), ve frajerské košili a úzkých béžových tříčtvrťácích utažených frajerským páskem, a mladou dívku s dlouhými rozpuštěnými vlasy vlajícími ve větru, oblečenou v zelených letních šatech a páskových sandálcích.” To bolelo číst.
Během čtení mi přišlo, že jsem jako čtenář dál než samotní vyšetřovatelé. (Oba kriminalisti nejsou sice sympaťáci na první pohled, ale nijak mi jejich postavy nevadí. Naopak mi přijde sympatické, že nejsou dokonalí, jsou to přece jen taky lidi.) Obecný důvod ke zohavení, ke kterému při vraždě dojde, byl jasný po prvním setkání s patologem, vyšetřovatele to napadlo cca po sto stránkách. Vraha jsem správně tušila cca od poloviny příběhu. V provedení vraždy se mi zdají být trochu nesrovnalosti. Bohužel hodnotím knihu jako nevyužitý potenciál. Další si přečtu (ale nekoupím), abych viděla případný posun.
1945
Jiří Padevět
Kniha obsahuje krátké povídky z období konce války a je velmi útlá, takže se nabízí, že ji přečtete velmi rychle. Nejde to... témata jsou tak hutná a drsná, že je potřeba je dávkovat. Líbí se mi ten formát - krátký příběh, který má někdy bezejmenné hrdiny, jindy konkrétní historické postavy, se zdá být takový často nevinný, jen nakousnutý, vytržený z kontextu. A pak si přečtete ten faktický dodatek, který následuje za každou kapitolou, a příběh dostane naprosto jiný rozměr. Super způsob vyprávění, jež je navíc podtržené i kontrastem mezi zvoleným jazykem (šicí stroj bydlel pod oknem, stěna se ježila třískami...) a drsnou realitou. Byla to depka, ale skvěle napsaná.
Za oponou války: Zpravodajem nejen na Blízkém východě
Jakub Szántó
Neskutečně zajímavá a čtivá kniha. Navzdory vážným tématům jsem se i párkrát zasmála, styl psaní Jakuba Szántó, kteří někteří kritizují, mi sedl skvěle. Občas mě trochu mátlo, že události nejdou časově za sebou, ale na přeskakování jsem si rychle zvykla. Bylo to hodně informačně nabité, často jsem dohledávala historické souvislosti atd., takže jsem si i doplnila pár mezer ve svých znalostech, což je super. Oceňuji u autora to, že i přes hrůzy, které musel zažít a na vlastní oči za tolik let vidět, zůstává lidský a objektivní.
Architektura kreativního myšlení
Eva Le Peutrec
Neurazí, nenadchne. Na knížku jsem se hodně těšila a o to víc mě mrzí, že jí nemůžu dát pozitivní hodnocení. Pár zajímavých myšlenek by se tady našlo, ale spíš mi to přišlo jako takové malé chlubeníčko spojené s předáváním životních mouder. Grafické zpracování mě taky nepřesvědčilo, plynulost čtení mi kazilo divné nekonzistentní zalamování textu, někdy dva sloupce na stránku, jindy jeden, nemluvě o červených detailech. Slabý průměr.
Válka umění
Steven Pressfield
Začalo to zajímavě, ale ten konec… první a druhá část fajn, dost myšlenek jsem si založila, že se k nim za čas vrátím. Ale závěr dojem z knihy pokazil. Přišlo mi to jako pokus o filozofické okénko, který se nezdařil, myšlenky často neměly hlavu a patu a k tématu kreativity a odporu mi zcela nepasovaly. Na podobné téma jsem už četla lepší knihy.
Chata ve Švýcarsku
Julie Caplin
Knížku jsem koupila tematicky před dovolenou ve Švýcarsku, protože jsem četla už dřív Kavárnu v Kodani, která se mi (v rámci žánru) velmi líbila. Bohužel tentokrát to ale bylo zklamání. Nemyslím tím velmi snadno předvídatelný děj, s tím jsem víceméně počítala, jako spíš literární úroveň. Některé věty nedávaly smysl, chyběla slovesa, věty byly až trapně triviální, některé popisy působily směšně a velmi často se opakovala slova. Osobně (vzhledem ke zkušenosti s Kavárnou v Kodani) to připisuji změně překladatelky, což ale nikterak nemírní celkové zklamání.
Možnosti milostného románu
Jan Němec
Uf, co napsat? Knihu mám už od začátku roku v rozečtených a bohužel tam navždy zůstane... (minimálně v dohledné době) Ani opakovaně se do ní ne a ne začíst. Nemůžu tedy hodnotit celou knihu, ale jen tu větší polovinu, co mám za sebou. Hrdina mi bohužel není zrovna moc sympatický, jeví se mi jako ublížený pozér. Stejně tak mi nesedí rádoby intelektuální jazyk, kterým píše, a divnosti v knize - například text přeložený v Google Translate mezi kapitolami. Naopak se mi líbily brněnské a olomoucké reálie a také příběh autorových prarodičů - ten mi přišel vyprávěný od srdce a upřímně. Asi proto mě oslovil nejvíc. Zbytek bohužel ne, a to až tak, že mě vlastně nezajímá, kdo se s kým rozešel a proč. Škoda. Potenciál tento příběh určitě měl.
Hodně plusových bodů dávám ještě za grafické zpracování knihy.
Šalina do stanice touha
Iva Hadj Moussa
Za mě skvělá kniha, zaujala mě už svou promakanou obálkou. A pak ten příběh. Naprosto dokonalý výsměch dnešní "instagramové" generaci. A ano, ti lidé tak opravdu uvažují (tím myslím životní styl, podléhání vlivu sociálních médií, věčné focení selfieček atd.). Napsané je to svěže, zábavně, příběh odsýpal, nebyla tam pro mě žádná hluchá místa. A nejvíc mě dostal nečekaný závěr, černo-humorný bizár je mi blízký. Za mě hodně dobrý počin!
Čtvero ročních období v Římě
Anthony Doerr
V Římě už jsem kdysi byla, ale po přečtení téhle knihy mám hrozné nutkání se tam vrátit! A vypsat si spoustu zajímavých bodů právě z téhle knihy. Plus za autorovu otevřenost v jeho pocitech. A rozhodně za krásné a zajímavé popisky zdánlivě obyčejných věcí.
Všem sráčům navzdory
Jan Urban
O válce v bývalé Jugoslávii jsem toho věděla málo, ale po loňské dovolené v Bosně jsem se chtěla dozvědět víc. Hledala jsem a narazila na Všem sráčům navzdory. Nebylo to lehké čtení, ale jsem ráda, že jsem se do toho pustila a dočetla až do konce. Bude vám těžko, bude se vám chtít brečet a taky zvracet, z toho, co člověk dovede udělat jinému člověku, třeba sousedovi, a hlavně z politického zákulisí. Zjistíte, že realita je často velmi odlišná od toho, co se prezentuje v médiích. A taky, jak málo záleží velmocem ve válce na lidském životě. Myslím, že rozhodně stojí za přečtení.
