Madluska
komentáře u knih

Tak tady mě King dostal. Sice knize na náboji maličko ubíral fakt, že už dopředu bylo ledacos jasné (třeba jak to bylo s vinou Johna Coffeyho - jako kafe - a to i bez nápovědy filmu!), a trochu se na ní podepsalo i původní vydávání na pokračování, ovšem jinak opravdu skvělé. Moc se mi líbila vypravěčská perspektiva, drobné motivy (hlavně kolem Willyho Parníkáře - cívka, mentolové bonbonky, pajdání na zadní nohu, případně kolem Percyho), ale především neuvěřitelná lidskost a lidství, které z knihy o popravčí četě čišely. Pět hvězdiček za to, jak King dovedl vykreslit charaktery postav i vztahy mezi nimi tak barvitě, že jsem si mnohdy ani neuvědomovala, že jen čtu písmenka.


S každým dalším přečtením mám pro tuhle hru větší a větší slabost. Člověk k ní asi zkrátka musí nějak dozrát... Napoprvé jsem si (ještě někdy na gymplu) řekla: To je teda blbost! Napodruhé už jsem si pomyslela, že je to aspoň vtipné... U třetího čtení mi došlo, že stěží má jen pobavit čtenáře oněmi nesmyslnými frázemi a vyměňováním rolí v roli (Šach!), ale že ze Zahradní slavnosti čpí atmosféra doby, kdy všichni tápou, i když "se ví", kdy nikdo nic neříká, i když "se mluví", kdy k sobě lidi mají "tak nějak blízko", vždyť, jsou přece "všichni tak nějak z jedný český mámy", a přitom se vesele likvidují ještě před zahájením... Mám tuhle hru prostě ráda, to víte, "nic cizího mi není lidské."

Po delší době kniha, od které jsem odcházela opravdu jen nerada a byla jsem napjatá, jak se všechno v tom dalekém a exotickém Afghanistánu semele. Proč mladá Ruska (dobře, ruská míšenka) odejde právě tam, jaké štěstí asi hledá a jaké štěstí asi najde. Je zde nádherně zobrazena ona mnohdy nepřekonatelná kulturní propast, drobné radosti i velké beznaděje. Autorka bezpečně zná obě popisovaná prostředí a díky tomu nám umožňuje nahlédnout nejen pod pokličku rodin, ale i do hlav jednotlivých postav. Škoda, že kniha skončila - tak moc by mě zajímalo pokračování!!
P.S. Jazyková stránka knihy je opravdu tristní - tolik překlepů a chyb už jsem v knize dlouho neviděla. Škoda toho...


Další z řady překvapení v rámci tzv. povinné četby. Němcová dokázala výborně a barvitě zachytit sociální dno i s jeho možnými příčinami, které se v trochu méně drastické podobě objevují dodnes: bída, hlad, nemoci, nemožnost vzdělání. A třebaže je celá situace pojatá značně polarizujícím způsobem a je víc než jasné, na které straně barikády spisovatelka stojí, rozhodně si zaslouží pozornost propracovaností prostředí i autentičností a surovostí (přiznejte se - kdo jste brečeli u Vojtova předčasného dospění?). Navíc je na Němcové příjemné, že víte, že od ní můžete čekat dobré konce, a tak si ji můžete naordinovat podle nálady, protože vás nijak nezaskočí. :-)


Velice těžko se hodnotí knížka, v níž se zračí zážitky tak hluboké a navýsost osobní. Frankl vysvětluje a popisuje svůj (vzhledem k tehdy módní psychoanalýze) novátorský přístup k psychoterapii velice poutavě, s množstvím příkladů z vlastního nelehkého života. Kdybych přece jen chtěla rýpat, trochu mi vadilo opakování týchž (třebaže stěžejních) myšlenek. Co mi ale vadilo hodně, to byla nedostatečná editorská péče - tolik překlepů a pravopisných chyb (vyd. z r. 1994) jsem už dlouho neviděla a při čtení mě vyloženě rušily. I přes technické nedostatky knihy ve mně ale Franklova teorie (i praxe) vyvolala hodně otázek, za což jsem autorovi vděčná. I proto si výjimečně dovolím do komentáře vložit citaci přímo z knihy, protože tuto část považuji z hlediska díla i logoterapie za zásadní:
"Člověk není věcí mezi ostatními věcmi. Věci se zájemně determinují, ale člověk je venkoncem bytostí sebeurčující. To, čím se v mezích nadání a prostředí stává, tvoří sám. Například v koncentračním táboře, který byl živou laboratoří a zkušební půdou, jsme byli očitými svědky, jak někteří z našich druhů si počínali jako svině, zatímco jiní se chovali jako světci. V člověku jsou obě tyto možnosti. Záleží na rozhodnutích, nikoli na podmínkách, která z těchto dvou možností se stane skutečností.“


Evan Hunter si v knížce pohrává s odvěkým problémem - jak učit žáka, který o žádné vzdělávání nestojí. Svého hrdinu Ricka Dadiera postaví do nelehké situace - pošle ho totiž rovnou na učňovskou školu plnou drzých a nebezpečných grázlíků, kteří si potají brousí nože a moc dobře vědí, co s nimi chtějí udělat. Nechybí tu ani romantická zápletka, sondy do hlav a duší ostatních pedagogů, téma rasismu a tak dále - prostě moc příjemně tenhle příběh plyne a čtenář otáčí jednu stránku za druhou s tísnivým dojmem, že na další stránce už ten problém konečně dostoupí vrcholu, bublina praskne, Daddy Jé bude nekompromisně konfrontován s bandou mladých kriminálníků, jimž bude muset zaplatit za všechny útrapy, jež jim za katedrou způsobil. A právě v tomhle bodě u mě kniha ztrácela body: čekala jsem asi větší hulváty, větší konflikt, větší drámo. Hunter se sice snažil (a na rok 1954 zřejmě odvedl slušný výkon), jenže kdyby ho někdo poslal sepsat sondu do školy současné, asi by výsledek dopadl trochu jinak. Tudíž tentokrát jedna méně, pane Evansi. ;-)
A výjimečně si neodpustím navrch nějakou tu citaci:
"Něco vám povím. Tohle je žumpa, celého našeho školství. A každá učňovská škola tady ve městě. Kdybyste je sesypal všechny na jednu hromadu, dostanete jednu obrovskou a přetékající žumpu. A víte, co my tu vlastně máme za práci? My máme za úkol sedět na deklu té žumpy, aby to svinstvo nepřetékalo ven na ulici. To je náš životní úkol." (1979, s. 69)
"Proč se učitel připravuje na práci s docela jiným typem žáka, s ideálním studentem, a pak se prostě vrhne do té džungle před tabulí v chabé naději, že nějak uklouzne vyceněným tesákům? Když to kantor nějak přežije, prima, pašák. A když podlehne, přežijí zato dozajista ty šelmy, ne? Jenže kdo by tak asi stál o to, mít ulice plné dravé zvěře? Anebo je to nejvlastnější důvod, proč tenhle sytém vlastně vznikl? Nemá nakonec pravdu Solly Klein? Není opravdu jeho smyslem nepustit kluky na ulici, a tak v ulicích zajistit po větší část dne klid a pokoj?" (1979, s. 153)


Myslím, že Gogol dokonale vystihl lidskou prostoduchost a důvěřivost. To, co platilo v Rusku v 19. století, se v méně nebo více upravené a pozměněné podobě objevuje dosud všudemožně na světě - toužíme se vyhřívat na výsluní vybrané společnosti, maskujeme a zametáme své chyby pod koberec, hledíme se zavděčit všlijakým inkognito inspektorům... Myslím, že jako komedie to musí fungovat znamenitě, a doufám, že někdy tento kousek zhlédnu v divadelní podobě. Krom jiného mě napadá, že Gogolův text by se dal využít k dokonalému předvedení finanční negramotnosti i dnes, půjčování neznámým lidem bez smlouvy je poněkud riskantní. :-)


Na to, jaký se kolem knihy strhl poprask, se mi zdála Voda pro slony taková... Vodová. A to má tolik atributů, které jí přidávají na zajímavosti: neokoukané cirkusové prostředí, napínající milostný trojúhelník i filmové zpracování. Bohužel mi to celé připadalo pojaté poněkud lacině, účelově, jako by si Gruen řekla, že napíše o něco (vlastně o docela dost) lepší večer pod lampou. Podprůměrné to ale rozhodně není.


Síla knížky spočívá především v tom, co se povede autorovi vytvořit v hlavě čtenáře - kolik znepokojivých otázek v něm dovede vyvolat. Relativismus dobra a zla, víra ve schopnosti člověka i víra v Boha, strach z odlišnosti, láska i naděje, kterou přináší jakýsi nový svět - to všechno Wyndham zúročuje v útlé knížečce, jež rozhodně stojí za pozornost.


(SPOILER) Takové milé povídání o poválečné době na jednom ostrůvku kdysi mezi Francií a Británií. V knihovně mě zaujal název a chtěla jsem vědět, jak asi koláč dopadl a jak fungoval takový literární spolek - ani jednomu se knihas nijak zvlášť nevěnuje, zato se dozvíte mnoho informací o Charlesi Lambovi, o lásce (i nelásce) ke knihám, o životě za německé okupace, o jedné skoro i emancipované spisovatelce, o jendom milionáři, o holčičce Kitty... Bylo to fakt takoé konejšivé, bez výrazných zvratů, skoro by se až chtělo říct nudné (já bych ty omány v dopisech prostě číst neměla), ale naštěstí to vyvažuje nadhled a vtip hlavní hrdinky a srdečnost obyvatel Guernsey. P.S. Ta bezbřehá pohostinnost a nadšení obyvatel z tuctové spisovatelky, která vlastně nemá nic moc na práci, mě skoro až štvalo.


Můj první Rudiš a trochu překvapení, čím že si autor vysloužil tolik slávy nejen v domovině. Nu, nejsem chlap, ale nemůžu se zbavit dojmu, že ačkoliv se autor snažlil o nějakou pestrost, stejně byli všichni muži dost stejní. Prostý styl a výrazivo chápu jako záměr, na druhou stranu mnoho věcí mi přišlo prvoplánových - působilo to na mě jako taková snaha o alegorii z dnešního světa v uztavřeném mikrosvětě sauny. V drobnostech mi to přišlo vlastně zajímavé, jako celek to na mě ale dojem neudělalo.


(SPOILER) Nevím, jestli byl dobrý nápad číst zrovna tuhle knihu v 9. měsíci těhotenství, ale stalo se a nelituji. Klobouk dolů před autorkou, která dovede vidět svět očima pětiletého kluka, jenž nezná nic než čtyři stěny a svět stvořený maminkou. Klobouk dolů i před překladem. Proč tedy jen čtyři hvězdy? Asi proto, že v první části člověk tají dech nad tím, co Jack zažívá a neuvědomuje si to, zato druhá část "na svobodě" ztrácí dech a působí zbytečně rozvlekle (i když jsem postavám vysvobození moc přála a i když ve střetu s realitou bylo o čem psát).


Moje první kniha od H. M. Körnerové a rovnou taková nálož! Vůbec se to nečetlo hezky, ale jsem ve výsledku ráda, že jsem se do "kukačky" pustila. Kniha mi připomínala Gertu Schnirch nebo Hanu - snad silnými ženskými hrdinkami vláčenými ranami osudu. I tady bych měla několik výhrad (opravdu bylo nutné to "kukačkování" táhnout přes několik generací?), ale bylo to napsané tak čtivě, že zbytek si odpustím.
P. S. Čekala jsem, jestli to bude mít něco společného se skutečnou Editou Steinovou. A nemá.


vše, co jsme si nikdy neřekli, se mi sice líbilo ještě o kapku víc, ale i tady autorka míchá osudy postav z podobných kousků - najdete tu rasismus, neuspořádané rodinné vztahy, nepochopení od nejbližších lidí, rány z minulosti, o kterých se nemluví. Ale především je to pro mě kniha o mateřství v mnoha rovinách (matka samoživitelka, náhradní matka, spořádaná matka, adoptivní matka, matka po potratech i interrupci) a některé pasáže mě právě teď dost silně zasáhly, třebaže se nedá říct, že bych si někoho ze Shaker Heights vyloženě oblíbila. Řekla bych, že z této knížky víc koukal záměr napsat knížku, která se vysloví ke všemu (čínská komunita, sex mladistvých, spořádaný versus bohémský život) - bohužel to pak na mě působilo trochu vykonstruovaně a na 5 hvězd to ode mě není.


Od Paasilinny jsem si už dlouho chtěla přečíst Autobus sebvrahů, jenže ten byl zrovna v knihovně nedostupný, a tak jsem si řekla, že zkusím opustit seznam a vydat se do neprobádaných vod. Anotace slibovala "veselou knihu o vážných věcech, tak jako všechny knihy vynikajícího finského humoristy Arta Paasilinny, a tato patří k jeho nejlepším." Asi jsem čekala moc. Anebo autor anotace lže. Začátek se rozvíjel opravdu slibně - důvod smrti byl krásě absurdní (mimochodem v jednom týdnu je to už druhá knížka, kde se autor s postavou vypořádává s pomocí auta), včetně posmrtného zalitování, že to nestálo za to. Zaujala mě i představa posmrtného života (kdo ví, jak dlouho bych se tam udržela já). Na druhou stranu pak ale děj ztrácel dech a stalo se z něj jen takové přelétavé bloumání, při němž hrdina potkává mně neznámé osoby (zejména) finské historie a vede s nimi řeči. Prostě Finsko je mi asi příliš vzdálené (i když bych jej ráda někdy navštívila), abych mohla tuhle knížku plně docenit. Myslím, že prvních zhruba 30 stran mi stačilo, pak už jsem to četla spíš proto, abych ji mohla zase vrátit.


Když nečekáte žádnou velkou literaturu,ale hledáte jen takovou milou jednohubkou pro oddych a pohodu, tohle by vás nemuselo zklamat (pomineme-li skořicové rolky a občas vykonstruované zvraty a zápletky). Čte se to skoro samo, nápad s paralelními liniemi je osvěžující a hlavní hrdince i přes její otravný fatalismus vlastně držíte palce. Mile mě překvapilo SPOILER!, že nakonec se ty cesty Hannah rozdělily a každá šla svou vlastní cestou a byla přesvědčena o správnosti svého kroku. Přesně to si člověk prostě občas potřebuje přečíst. A jsem ráda, že jsem si to přečetla právě teď, někdy se to tak sejde, že si vás kniha najde ve správný čas (a ne, já fatalista nejsem). A moc se mi líbilo poděkování autorčině manželovi - tím byl ten cukrkandl v závěru trochu snesitelnější. :-)
P.S. Další zmínka o Princezně nevěstě!


Už chápu všechny ty stesky v komentářích, že povídkové soubory mívají rozkolísanou kvalitu - sama jsem to totiž ochutnala, pro tuto sadu to platí taky. Některé povídky mě bavily, některé tedy o poznání méně, některé mě naštvaly, některé si už ani nepamatuji. Kupodivu jména vzbuzující očekávání trochu zklamala (Epstein, Geislerová), jména zatracovaná překvapila (Viewegh) a jména dosud neznámá se vybarvila - nadchla mě snad jediná povídka s dobrým koncem od Hany Lasicové, naopak mě znechutil Miloš Urban - k němu jen dodám, že uznávám fakt, že postavy v povídkách mají být něčím zajímavé, ale naprosto tragická Bára (a její "Luky, look at me, Luky" či vánoční dárek?!) - to chtělo fakt nápad, nejspíš odněkud ze sauny a přehřátí mozku či jiné části těla. Celkově se kniha hodnotí těžko, proto nakonec průměrné 3*.


Anotace mě nalákala stejně jako neobvyklá barevná kombinace obálky... Přiznám se, že jsem čekala něco úplně jiného, krátce po přečtení mi snad i bylo líto použitého papíru (času ne, toho kniha tolik nespotřebovala), protože bych text čekala spíš v nějakém povídkovém souboru než jako samostatné vydání. Ale holt jméno Murakami teď prodává, tak proč z toho něco trochu nevytěžit. Abyste mě ale nechápali špatně - to vůbec neznamená, že by se mi Birthday Girl nelíbila - naopak oceňuji nádech tajemna a nedořečenost, která nechává na čtenáři, aby si přebral, co vlastně četl a proč. A hlavně - co by si v danou chvíli přál on sám. Byl by si sobec? Domyslel by přání až do konečných důsledků? Na malém prostoru hodně místa k zamyšlení, ale ne každý je využije...


"Tučňáka" jsem objevila vlastně náhodou díky předělávkám Harlanda Millera (udělal "přebaly" knih jako Well, that didn't work - an autobiography nebo You can rely on me - I'll always let you down) a rozhodla se, že knížku s tučňákem prostě někdy přečtu. Pak jsem jednou bloumala po knihovně a fakt mi padla do ruky, aniž bych ji cíleně hledala - tomu nešlo odolat. A tak jsem se začetla do takového pěkného vzpomínání jednoho anglického džentlmena, kterak kdysi poznal tučňáka a obrátil tak život naruby nejen sobě a jemu. V knížce asi nenajdete nic víc, než slibuje název (tudíž moc nechápu to bestsellerové šílenství), ale jako takové opravdu milé a klidné počteníčko před spaním to funguje docela dobře. Plusové body dávám za ukázku politického (z)řízení Argentiny v 1. pol. 20. st.
