maja2712 komentáře u knih
Je to jedna z knížek tzv. motivačních. Četla jsem jich hodně, životní postřehy však nejraději čtu asi jinou formou, ten příběh se mi zdál takový nerozpracovaný, jednoduše se mě vnitřně nijak nedotýkal, ačkoliv byl námětem opravdu dobrý, výpisky mám.
Poslouchala jsem na ČRo. Knihu bych si k přečtení asi nevybrala, jsem však ráda za její poslech. Příběh krásně pluje jako loďka po Dunaji, autor si hezky pohrál s podáním příběhu, který - ač je docela neveselý - působí jako nevinné vyprávění o něčem naprosto banálním a běžném až se vám úsměv dere na rty. Námět byl také velice zajímavý - příjezd znuděného šáha do Vídně, kde se mu rakouský císařský dvůr snaží ukázat to nejlepší, co mají, požadavek šáha však rozběhlé oslavy trošku zamotá. V příbězích, kde vystupují eunuchové jako rádcové vládců, mě často zaujme jejich uvažování, které jakoby ve všech knížkách psal jeden člověk. A nakonec téma dospělácké lehkovážnosti s časem nabalenými neblahými důsledky bylo hezky rozpracované.
Čekala bych, že tahle kniha bude daleko více čtená než podle Databáze je. Já ji poslouchala na ČRo - a jak se mi nějaká kniha líbí - tak i několikrát, aby mi něco neuteklo. A tak jsem se toulala s paní Beatricí po Vokovicích, Kytlici, Dobraticích a dalších místech a bedlivě poslouchala všechny vlastní příběhy a příběhy dědečků, babiček, rodinných příslušníků, kamarádů, učitelek a zasazovala a porovnávala je s mým dětstvím té doby. Nedá se říct, že to bylo lehké dětství, i když s postupem času se může jevit jako opravdu dětstvím šťastným. Takový dojem jsem si z té knihy odnesla. Děkuji, paní Beatrice.
Krásná kniha, bohužel ne pro mé ucho dobře načtená. Jane Goodall je velmi zajímavá žena, milovnice zvířat, přírody, planety. Uchovává v sobě víru především v mladé lidi, kteří mají největší potenciál změnit systematické ničení planety lidmi. Věřím v poselství na konci knihy, poslouchala ji a přemýšlela nad ní jsem několikrát.
Poslouchala jsem na ČRo. Taťána Medvecká naprosto skvělá, nejen díky ní, ale především díky autorce jsem každou kapitolu poslechla aspoň 10x. Živě jsem viděla všechny ty události, které Betty McDonald potkaly a které s neskutečným nadhledem uměla po letech zaznamenat do knihy. Přemýšlela jsem, jestli čas vše obrátil do nadhledu nebo nadšené naivní mládí umí spoustu příhod s úsměvem na rtu přejít. No to už mi zůstane asi tajemstvím. Ve své knihovně jsem se na tenhle skvost dívala celých 30 let. Když já se asi trošku bráním těm vychvalovaným knihám, anebo si prostě musela počkat na správný čas.
Poslouchala jsem na ČRo. Kdybych to stihla, poslouchala bych několikrát, takhle se mi poštěstilo jen u pár kapitol. Mám ráda, když se díky autorce a kvalitnímu přednesu dostanu do lokality, přírody, do mysli hlavní hrdinky. Ocenila jsem popis života v Africe bez příkras. Film jsem ještě neviděla, podívám se, ale ty myšlenky, které jsou knihou prostoupeny, mi film zřejmě v takové kvalitě nepředá.
Poslouchala jsem na ČRo. Ne úplně dobře se mi poslouchá autorské čtení, věřím, ze kdybych knihu četla (nejspíš bych si ji nevybrala), užila bych si ji víc. Je hezké sledovat, jak po velkém životním rozhodnutí je autorčina cesta stále protkána láskou, spokojeností, a novými plány
Poslechla jsem si knihu na ČRo. Bohužel mi nesedl přednes autorky, je možné, že i proto dávám jen tři hvězdičky. Příběh je to velice zajímavý, obdivuji odvahu autorky takhle radikálně změnit život a dodat tak odvahu ostatním.
Po knize Osm hor (autor hledá pomyslnou odpověď na otázku, zda je moudřejší ten, kdo setrvá na hoře Sumeru, či ten, kdo bloudí světem a obejde všech jeho osm vrcholů), která mě oslovila příběhem, který se mj. zamýšlel i nad postupným dobýváním hor civilizací a necitlivým přístupem k tichým, klidným, nepokořeným oblastem hor, jsem sáhla po této knize. Paolo Cognetti píše asi tak jako chodí po horách, pomalu, s myšlenkami, které mu líně připlouvají na mysl asi v takovém tempu, jako chodí ve výškách kolem 5000 mnm. V této knize jsem pro sebe zase tak moc k obohacení nepřišla, přesto nějaké postřehy jsem si zaznamenala:
str. 69 "Podle Tibeťanů mezi jedním a druhým životem nikdy neuplyne víc než padesát dní, což je období, kdy bezcílně bloudíme královstvím mrtvých nazývaným bardo, a pak šup a je tu další jízda na kolotoči."
str. 89 "A přesto bylo tak krásné, bylo tak instinktivní a nezbytné vydat se znovu na cestu. Nechat poznaný svět za zády a pokaždé objevit kus světa nového. Chůze byla náš každodenní úkol, náš měřič času a prostoru. Byl to náš způsob uvažování, pospolitosti, procházení dnem, byla to práce, kterou už teď naše těla vykonávala sama od sebe. Třebaže byla pohublá, rozbolavělá, zmítaná horečkou, každé ráno vyskočila na nohy a vydávala se na pochod, krotká jako muly. Chůze redukovala život na to nejnutnější: jídlo, spánek, setkání, myšlenky. Žádný vynález naší doby nám během pochodu nebyl k ničemu, až na pár kvalitních bot a v mém případě i na knihu v batohu. Už týdny jsem žil z rýže, čočky, zeleniny, občas vajec a sýra se svým Levhartem, svým notesem a svými přáteli. Ještě překvapivější než fakt, že vyžiju s takovým málem, bylo zjištění, že po ničem dalším netoužím. Jen když jsme se zastavili, ozvaly se potřeby, stesk, touhy, všechny prázdnoty, které bylo třeba zaplnit."
str. 93: "Takže chci malovat. Chci mít kolem sebe hejno dětí. A chci ženu, která je v životě šťastná."
Ve třetím díle je řešena otázka poválečné situace v Norsku. Ingrid jsem v této poloze pátrající matky po otci svého dítěte moc nechápala, jediné, co mi z té cesty dávalo smysl bylo, že chtěla pochopit všechny souvislosti války spojené s jejím osudem a určit polovinu genové výbavy svého dítěte. Nicméně se mi líbil popis poválečné doby, který mohl autor vykreslit díky tomuto Ingridinu putování skoro polovinou norského území, popsat provázanost Norů a Rusů, síť převaděčů a repatriaci uprchlíků a válečných zajatců. Nemluvnost lidí, odtažitost, nedůvěra, spousta otazníků, na které se dá přímočaře odpovědět, zůstávají nezodpovězené. Velmi jsem ocenila poznámku překladatelky na konci knihy. Styl psaní mi moc vyhovoval: str. 98: Údolím vedla silnička s tolika zatáčkami, že celá působila jako nedorozumění.
V prvním díle jsem se nechala unášet na vlnách pro mě velmi neobvyklého popisu života na malém norském ostrově ("Když skončili, nemohli věřit svým očím, jak je možné, že ten starý šedivý dům teď vypadá jako postavený ze sněhu, jako by patřil jinam, na pevninu, do města, budil představu neskonalého bohatství, jež ale mohlo zazářit jen tady, kde nemá konkurenci, působil jako úder blesku, jako cizí těleso, pokaždé je přinutil k úsměvu. Po večerech se procházeli, pokaždé se otočili, spatřili dům a s radostí si pomysleli, tak tam my bydlíme. Ráno udělali totéž, ze všeho nejdřív vyšli ven a prohlíželi si dům, dodávalo jim to sílu, naději a dobrou náladu. Dům byl hezčí zvenku než zevnitř, tak to nikdy nebývalo. Vypadal jinak z Háje zamilovaných než od Zmrzlého oka a od Karviky, byl proměnlivý, pohyblivý a viditelný ze všech ostatních ostrovů, věž, orientační bod v oceánu, lidské sídlo." str. 204). Druhý díl byl zasazen do období II. světové války, obohatil mě především popisem života v této části Norska, do děje byly vnášeny skutečné události válečné doby, opět jsem dohledávala informace, které jsem neznala (bombardování lodě Rigel (britský omyl z 27.11.1944, na lodi se nacházelo přes 2000 sovětských, polských a srbských zajatců společně s 95 německými dezertéry a 8 norskými vězni + 500 vojáků a pilotů, přes 2500 lidí nepřežilo). Lidem se nevyhnulo dlouhé odloučení, přežití bylo vykoupeno spoustou stresů (...a šla se vyzvracet), osobní odvahou, lidé neměli příliš sil pomáhat si navzájem, nenašla jsem v knize příliš soucitu pořád ještě s dětmi, obyvateli Baroy, musely se naučit tvrdě pracovat, obchodovat a stát si za svým.
Tato kniha byla neobyčejně silným zážitkem. Námětem je skutečný příběh lidí, které autor poznal v dětství, vypráví o životě na malinkatém (500 m x necelý kilometr) ostrůvku Barroy, který se nachází na severozápadním pobřeží Norska. Během čtení jsem si uvědomila, že každodenní život na tomto ostrůvku je balancováním mezi životem a smrtí. Byla jsem zaskočena, kolik zvířat a lidí uživí takový malinký ostrůvek, překvapena naprosto úspornou komunikací mezi rodinou i přáteli. V knize jsem se setkala také s popisem běžných činností, jako je třeba natření domu a následně jeho tak poetickým ztvárněním, že jsem odstavec četla několikrát. Nahlédla jsem do života ostrovanů, kteří měli minimální školní vzdělání, přesto byli moudrými a soucitnými lidmi v nekonečném spojení s přírodou i ve spojení se sebou samými.
Po knize jsem sáhla z několika důvodů: příběh se odehrává na základě skutečných událostí (budování přehrady v Coloradu na řece Gunnison, popis života v městečku Iola v 60. letech 20. století, popisu života na farmě). Hlavní postavou je mladá Victorie, která se v 17 letech dokázala postavit nelehkému osudu a s pomocí své vnitřní síly, kterou objevila v coloradských horách, dokázala najít novou cestu, jak navázat na rodinnou tradici pěstování broskvoní i jak se vyrovnat s životní ztrátou svých blízkých. Nadchlo mě propojení s lidmi, kteří byli ve vesničce na okraji společnosti, ve smyslu zachovat cenné stromy její propojení s univerzitními vědci, propojení s životními přáteli.
Svižně napsaná kniha o manželství, které je budováno na základech naprosto odlišných kultur. S nadhledem, lehkostí a humorem je líčen každodenní život. Příběh je otevřenou zpovědí umělecky orientované české ženy, hledající štěstí na americkém kontinentu a o rodinném životě s přímým potomkem kmene Čerokí, který buduje kariéru v americké automobilce. Zábavné, moudré, poučné, úsměvné, lehké čtení na letní období nebo na období chmurů. Pasáž popisující indiánský polibek jsem si ofotila. Dost mě bavily pasáže s babičkou ZeePee, Benem nebo českou rodinou... Nakonec jsem se s nadhledem podívala i na ten svůj život a zkonstatovala jsem: Jak je ten život jednoduchý, když ho člověk žije s takovým nadhledem jako Danka....
Mrzí mě, že jsem knihu nečetla v době prvního vydání. Přes Náčelníka jsem se tedy dostala ke Karpatským hrám a virtuálně jsem se toulala po rumunských horách, měla minimum věcí, jídla, zato jsem zažívala naprosté splynutí s přírodou, seděla u praskajícího ohně, pila z horských bystřin a snila o tom, že jednou to bude třeba skutečností. V mládí by to mělo jistě jiný rozměr, emoce ještě nebyly tak obroušené, vůně tak potlačené a sluch už ne tak jemný. Kniha bude ve mně dřímat a kdykoli se dostanu do ticha přírody, bude mě provázet a propojovat s pocity pana Nevrlého, kterým tak rozumím.
Řádové sestřičky byly pro mě často zahaleny jakýmsi tajemstvím. První setkání s jejich historií bylo díky našim putováním po České republice a návštěvám výstav k akci Ř a K v Kostele Nanebevzetí Panny Marie v Králíkách, klášterního kostela Sv. Vojtěcha v Broumově, výstavě u kostela Navštívení Panny Marie v Bílé Vodě. Při přechodu Rychlebských hor jsem načetla spoustu informací na tabulích a následně poslechla rozhlasové vyprávění sestřiček, které přebývaly v Bílé Vodě. Ucelenější vyprávění jsem našla také v románu Bílá Voda. Rozhovory v této knize o životě řádových sester ve čtyřech generacích a následné shrnutí celé historie řádových sester mi přineslo ucelené informace o jejich službě Bohu.
Kniha je mou třetí knihou rozhovorů od Aleše Palána. V předchozích jsem našla takové osobní filozofování o životě a to se mi líbilo, tato kniha byla více ze života plného nástrah a jak tyto nástrahy zvládnout. U jednoho příběhu i slzička ukápla. Zajímavý byl výběr respondentů, možná bych volila jinak, pokud by šlo o naplnění záměru knihy. I tak to byl zajímavý náhled do životů žen, které nemají vyšlapanou cestičku životem. Držím pěsti všem.
Období po válce, kolektivizace, vztahy mezi sousedy a mnohem víc je v této útlé knížečce obsaženo. Přeneslo mě to do každodenního života na statku.
Poslech ČRo. Doma v knihovně několik knih od Remarque, bohužel dodnes žádná pokořená. Knihu jsem si pouštěla nejméně 3x a pořád v ní nacházela něco, co mě přimělo popřemýšlet. Téma bylo velice dobře zvolené - polemika o křehkosti života v podání těžce nemocné mladé ženy. Po přečtení jsem měla chuť si koupit nějaké drahé šaty, vyrazit na vysněné cesty, usmívat se nad nesmyslností závodů z Brescie do Brescie a lpění na majetku. Krásný, citlivý příběh s podmanivým hudebním doprovodem a hlasem Igora Bareše.
Poslouchala jsem v audioverzi, kniha mi byla doporučena. Napoprvé jsem nedala ani první část. Sprostá slova se v ní kupila jedna na druhou a nechtěla jsem tím kolem sebe zaplnit prostor. Nicméně kamarádka vydržela a knihu si chválila. Napodruhé jsem v knize našla mimo těchto slov, která mi najednou přišla v tomto drsném světě pochopitelná, i duši horníků, sílu jejich party, kamarádství, s kterým překonávali dřinu a také nebezpečí úrazů i smrti, v dolech se chyby neodpouští. Oceňuji, jak autor dokázal jednoduše popsat charaktery lidí i politickou situaci. Část o emigraci byla smutným svědectvím člověka, který odešel z velké dřiny a jakoby s tou ztrátou dřiny ztratil i smysl života. Ale to ví jen on sám....