maja2712 komentáře u knih
Snad jsem ještě nečetla knížku, která by mi tak barvitě připomněla má školní léta osmdesátých let. Jak byly školní události tehdy samozřejmé, tak je ten pohled zpět nyní neskutečně absurdní. A ty šumavské klukoviny byly boží. Ač ta doba byla pro ty školáky hodně těžká, tak jsem se místy neskutečně bavila.
Už při čtení první knihy jsem měla malinko problém s "rozjezdem". Jakmile se mi ale podařilo načíst autora s jeho emocemi, ADHD, pivem, nadávkami, výbušností, láskou k dětem, otevřeným srdcem, no prostě jakmile se mi podařilo načíst celého Tomáše Etzlera, čtu jeho příběhy s patřičným zaujetím. Po dočtení první knihy jsem hledala po internetu jeho reportáže, velmi jsem ocenila, že v této knize jsem našla k vyprávěným příběhům i odkazy. Jen jsem si potvrdila, že reportáže pana Etzlera jsou plné emocí, s perfektní kamerou, střihem, i výběrem témat. Už první reportáž z Afgánistánu mi vzala dech. Pár minut natáčení a střihu a divák získává obrázek o této zemi včetně její historie, barevnosti, vůní a chutí. Kniha je proložena i osobním příběhem autora, nechává čtenáře nahlédnout do zákulisí České televize a CNN, otevřeně se baví i o spolupráci s různými lidmi z branže, vyjadřuje se k politické situaci v naší zemi i ve světě. Poslední kapitola Nebe byla nádherná, s přesahem.
posloucháno jako audiokniha. Patřím k té skupince lidí, kterým se kniha moc líbila. Námět skvělý, myslím si, že v současné době se život ve svobodné demokratické zemi bere jako samozřejmost a pro mladou generaci jsou popisované praktiky v knize zcela nepochopitelné. Jak jsem ráda, že listopad dopadl tak, jak dopadl!
Obdivuju vypravěčskou schopnost autora, tentokrát si ke svému zpracování vybral jednoho obyčejného muže, rozkreslil jeho lásku ke své ženě, kterou v sobě hýčkal a omlouval její čistotu před sebou i celou vesnicí na Podkarpatské Rusi. Z mého pohledu skvělé dílo, z kterého po dočtení vyvstává řada otázek.
Tato kniha mě dostala jak svou hrůznou realitou popsanou malým klukem, tak bravurním přednesem v podání Michala Pavlaty. Naprosto jsem se vžila do příběhu, jen jsem si pomyslně změnila lokalitu a to na jedno místo tady na Moravě, protože se i tam odehrávaly velmi podobné příběhy, které jsem jako holka nechápala a chtěla pochopit. Poslouchala jsem knihu dvakrát, aby mi nic neuniklo z mysli malého kluka, který mistrně navnímal všechny dospěláky a nelehké situace řešil po svém. Děda mi z tohoto příběhu vyšel jako hrdina, protože tolik nespravedlnosti snad nejde ani přežít. Sice jsem se usmívala nad jeho pomstou, přesto mi na konci knihy srdce krvácelo nad tím, jak ho nakonec události přece jenom zlomily. Jak se takové věci mohly vůbec dít? Díky ČRo!
Potěšilo mě, že román je zasazen do oblasti kolem Rožnova pod Radhoštěm. Mám ráda příběhy z 20. století pohledem žen nijak nepřikrášlené těžkou dobou dřiny a válek. Román nás vede do současnosti se značně pozitivním až červenou knihovnou končícím posledním příběhem. Proč ne, rozuměla jsem každému období, pokud bych si mohla vybrat, tak ve své naivitě a romantickém smýšlení se mi nejvíc líbil život Maryny, ač byl hodně zkoušený, měl v sobě nádherné čisté radosti.
Poslechnuto díky CRo, film jsem viděla v devadesátých letech jako studentka a doteď si pamatuju některé scény, které se mi při poslechu knihy vybavovaly. Za mě je film nepřekonatelný.
Po přečtení knihy jsem naznala, že by měla být součástí mé knihovny pro mnoho moudrých nadčasových slov, které by se mohly tesat do kamene. Jenže byla vydána v omezeném množství a její obliba časem natolik stoupla, že její cena je příliš vysoká. A to asi mluví za vše. Četla jsem pozorně, teď si vypisuji pasáže, které nechci zapomenout. Asi tak.
Poslouchala jsem na ČRO. Příběh se mi líbil svou opravdovostí, kdy kozáci měli svou čest a bránili svou víru, své společenství. Tento bujarý a hrdý národ nakonec zradila láska k ženě a ke krveprolití došlo i pro lásku otcovskou. Moc hezky zpracované.
Posloucháno jako audiokniha na ČRO. Příběh byl hezky zpracovaný, posluchač si mohl vytvořit ucelenou představu o vysidlování tatarských kulaků na Sibiř včetně vykreslených praktik komunistického režimu, který postupně likvidoval i své lidi. Asi nejvíc mě zaujala část s popisem života kulaků na vesnicích, jejich rodinné prostředí a náboženské mýty. Zajímavá byla i cesta vlakem, kde se sešli kulaci s vojáky a s inteligencí. Konec se mi zdál příliš bláhový.
Kniha je souhrnem životních zkušeností dr. Gabora Maté se svými pacienty s autoimunitními chorobami. Četla jsem na toto téma mnoho knih, jsou si velmi podobné svým tvrzením, jen každá tu příčinu nějak jinak pojmenuje, základ je ale stejný.
Audio ČRo: první díly mě úplně odzbrojily svým obsahem, pohledem na muže a ženu, jejich vzájemnou lásku, vztah, manželství, žárlivost pro mě jiným, novým způsobem a zajímavě se mě to dotýkalo. Témata posledních kapitol se mě až tak nedotýkala.
Poslouchala jsem na ČRo. Pana Karla Gotta mám spojeného s písničkou Léta prázdnin, která ohlašovala místní hlášení rozhlasu v obci Rybníky u Moravského Krumlova, kde jsme trávily prázdniny u babičky. Naivně jsem si myslela, že úspěch KG je dílem Daru z nebes, nikoli léta dřiny a odříkání. Všechna ta píle a sny zavrtat se do srdcí posluchačů se vyplatila. Milé nahlédnutí do života úspěšného zpěváka.
Milé poslouchání, které četl přímo Vlastimil Brodský. Neotřelý pohled na dětství, manželství, výchovu dětí, herecké kolegy i radosti a starosti v povolání herce. Bavilo mě to. Jako kdyby vyprávěl Večerníček pro dospělé. Usmívala jsem se, přemýšlela, byla v tom jeho světě.
Smutné svědectví o vyhlazovacím táboře. Nemůžu pochopit, jak dokáží být někteří lidé krutí. Autorovi posílám do nebe velké díky za odvahu a rozhodnutí tohle všechno přežít a nakonec o tom podat svědectví nejenom v knižní podobě, ale i u soudu.
Poslouchala jsem jako audio v rozhlase. Kniha mě oslovila. Ráda čtu o přírodě, o nekonečných výškách hor, o nekonečně hlubokých údolích, o proměnách počasí a drsném životě v horách. Pasáž o dětství autora jsem poslouchala nejméně 3x. Zaujala mě v ní především maminka, která svých 9 dětí (z toho 8 kluků) dokázala náležitě navnímat a která si o všech svých dětech vedla poznámky, které jim při odchodu z domova věnovala. "Nemá rád nespravedlnost" stálo velkými písmeny mezi charakteristikou malého Reinholda. Zajímavé vyprávění, nad něčím jsem dlouhé minuty přemýšlela, naopak některé pasáže jsem vnímala jako informativní, zvláště ty, které jsou věcí názoru a svědomí samotného autora.
Poslouchala jsem na Českém rozhlase, mimochodem moc hezky zpracované. Autor čtenáři předkládá poutavý příběh přátelství dvou chlapců z různých sociálních vrstev z oblasti sudetské Šumavy. V příběhu můžeme sledovat, jak se v období prázdnin kluci jeden od druhého učí, jakým způsobem přemýšlejí o své rodině, sousedech i obyvatelích malého městečka. A jak jako nitka se do dobrodružných prázdnin knihou proplétá hrůzná hitlerovská propaganda, kterou zpočátku mnozí neberou úplně vážně. Krásná kniha, poetická a nelehká zároveň.
Díky rozhlasu a stoletému výročí úmrtí pana autora jsem objevila pana Klostrmana. Poslouchala jsem rozhlasové zpracování dokonce dvakrát. Kniha je barvitě napsána, zaznamenala jsem spoustu výstižných slovních obratů, které věrně a dramaticky vystihovaly nelehký život roku 1870 v drsném prostředí zaniklé dřevorubecké osady na Šumavě. Začátek knihy je věnován popisu prostředí a běžnému životu obyvatel. Poté se odvíjí příběh o vztazích obyvatel žijících v malé komunitě a o lidech, kteří jsou na sobě závislí v práci i v holém přežití. Neskutečně silný příběh o vině a trestu je skvěle pro rozhlas zpracován v režii Petra Mančala s bravurně čteným projevem Zdeňka Maryšky.
Kniha mi výborně sedla svým námětem, jsem rodilá Zlíňačka, podobný ročník jako autor, velký fanoušek Baťovců, četla jsem o nich snad vše, co vyšlo, pracovala jsem ve Svitu, žiji v Uherském Hradišti, mé příjmení za svobodna i příjmení mé mamky je v knize také uvedeno, dokonce se autor nevědomky trefil i do části naší rodinné historie a je toho daleko víc, co jsem v knize nadšeně objevila. Velmi jsem ocenila autorem nastudované historické události firmy Baťa, politické události, život obyvatel i prostředí, v nichž žili. Příběh je to nelehký a jsem ráda, že se tímto románem čtenářům více přiblížil život ve Zlíně pod taktovkou Pana Bati jak v letech předválečných, tak poválečných i v období Sametové revoluce.
Při čtení prvních odstavců knihy jsem si říkala, jo jo, to budou asi nějaké výlevy, jak jsem udělal v životě něco špatně. O pár odstavců dál jsem si přála, aby stránky přibývaly a kniha neskončila. Co mě na panu Etzlerovi baví, je jeho zapálení pro novinařinu a emoce, které do svého povolání vkládá. Nejednou jsem si vybavila několik let starou reportáž z Číny, kdy proskakoval z televizní obrazovky k nám do obýváku, aby co nejvěrněji zprostředkoval trýznivou situaci tamních obyvatel nebo proud nepříznivých zpráv z Číny vyvážil nějakou zajímavostí. Kniha je nepřebernou směsicí rozmanité novinářské práce v této nesvobodné a komplikované zemi. Během čtení a po dočtení knihy přišlo i na mé oblíbené googlování ve starých archivech ČT, shlédla jsem snad všechny dostupné přednášky a poslechla rozhovory s panem Etzlerem. Velké díky! Těším se na další a další pokračování.