Malarkey komentáře u knih
Na rovinu se přiznávám, že po přečtení románu Pomysli na Fléba se mi do pokračování s názvem Hráč vůbec nechtělo. Naštěstí jsem ale přeci jen okusil a ocenil to, že autor pracuje s jeho vymyšleným prostředím, ale s naprosto novým příběhem. Hráč je totiž rázem úplně o něčem jiném.
Dobrý, trošku sarkastický námět, vypráví příběh hráče, který moc rád hraje hry. A jelikož je v nich jednička, dostane nabídku, která se neodmítá. Na pár odletět do jiné galaxie zahrát si místní galaktické šachy v boji o chod samotné planety.
Četlo se to hodně dobře, místy to tedy bylo zbytečně dost popisné, ale rázem mi to na sérii Kultura hodilo úplně jinej pohled. Jen teda škoda, že autor se s tím světem hodně vybláznil a tak je potřeba připravit se na to, že v tomto světě neexistují zřejmější pravidla a možné je tu doslova cokoliv. Hráč si ale své čtyři hvězdičky zaslouží a jsem rád, že mě nalákal na další příběh ze světa Kultury.
Ne, tenhle námět není nic pro mě. Mistr Her o trůny tu sice chtěl rozjet absurdně realistický svět divokých karet, ale rozbil to už v prvním díle, který byl nesourodý, nelogický a plný postav, které si za boha nelze zapamatovat.
Je ale pravda, že druhou knihou se snaží sjednocovat. Postavy opakovat. Příběhů ubírat, byť těch autorů tu pořád je relativně dost. Jenže i když tu bylo pár dobrých nápadů, jako koncept si tato kniha povšimnutí nezaslouží.
Pořád mám pocit, že tu je série průměrných povídek a pár těch dobrých, které si svojí vlastní místo v knihovně nezaslouží.
Další poctivé Straky, ve všech ohledech. Jen ne v úplně typickém formátu měkké vazby velikosti A5, takže jsem musel vymýšlet, jak to udělat, aby se mi v knihovně hezky vyjímala.
Jinak se ale jedná o skvělé středověké fantasy, kde je hodně středověku a letmo fantasy. Řekl bych, že něco na způsob Vladimíra Šlechty. Jen ne tak drsné a kruté. Přeci jen je znát, že tento příběh psala křehká ženská ruka.
I tak mě ale toto vyprávění hodně bavilo. Bavilo mě jak se tu odvíjí ty královské šachy napříč postavami, ale i vztahy mezi nimi. Sice to trošičku spěje do romance, ale ono to vždy včas zastaví a přehnané emoce si nechá spíš pro sebe. Ostatně podobné je to u další Stračí knihy – Dům roztříštěných snů – kde to taktéž psané ženskou rukou udržuje emoce hezky na uzdě a nesklouzne to do laciné růžové knihovny.
Jednoznačně tedy vkládám pět hvězd a přál bych se k této knize taktéž jednou vrátit a přečíst si ji s chutí znova. Sice se jedná o poměrně velký špalek, ale četlo se to krásně.
Zatím jednoznačně nejlepší kniha z nakladatelství Medusa. Hodně realistická, ale zároveň syrově zrezivělá kniha, kterou by byla veliká škoda vynechat. Určitě se totiž jedná o jedno z těch nejzajímavějších čtení posledních několika let.
Nakladatelství Medusa má evidentně slabost pro americké spisovatelky a ryze americká témata. Toto se odehrává v prostředí raných 80. let 20. století v Clevelandu. Tam, kde je tak nějak chudo, ale dětství je dětství. A tak i děti a dospívající si v tomto lehce ponurém prostředí umí najít zábavu sobě vlastní.
Horší ale je, když tu někteří začnou reznout. A to doslova. V tu ránu se z tohoto námětu stává takový psychologický horor, kde každou další stránkou netušíte, co se bude dít, ale neuvěřitelně Vás to zajímá. Jednak se tu někteří lidé přeměňují, ale jednak je tu i nějaký skrytý problém ve společnosti. A teď se Vám to tu postupně otevírá a vy tak nějak tušíte, ale vlastně ve výsledku úplně plavete a snažíte se neutopit. Jen jste fascinování a dokud to nerozlousknete, tak se z toho nevyhrabete.
Představte si, že k Benešovým dekretům vůbec nedošlo. Po druhé světové válce odešel z pohraničí jen ten, kdo odejít opravdu chtěl. Nebo pro to minimálně měl důvod. Ti ostatní zůstali, komunisti tu společnost jaksi taksi pod tlakem drželi a jak došlo k Sametové revoluci, rozjelo se parádní lidské peklo plné hyen a hnusu.
Leoš Kyša alias František Kotleta touto knihou představil alternativní svět, kde v prostředí bez existence Benešových dekretů pracuje s přesmyčkou, která tu do dnes před mnohými otevírá řevnivost české národnosti a pospolitosti. To vše ale založené na skutečných událostech a reáliích. Zajímavé, hodně zajímavé.
Největší kámen úrazu této knihy nicméně vnímám v tom, že vlastně nevím, co je realita a co fikce. Co je představivost autora a kde svůj námět zakládá na skutečných událostech. Některé názory nebo historické popisy jsou až k neuvěření a dokud jsem se nedočetl o průmyslníkovi Fiedorovi (po kterém je pojmenovaná Fidorka), tak jsem ani neuvěřil.
I tak se ale jedná o hodně zajímavou myšlenku a nejen zajímavé zpracování. Klidně bych si podobných příběhů z tohoto prostředí dovedl představit víc.
Touto knihou jsem chtěl zkusit po delší době nějaké další sci-fi/space operu sérii, která by mě mohla pohltit. No a musím říct, že na první dobrou se mi to u Pomysli na Fléba nepovedlo.
Pochopil jsem, že kniha vydaná na Planetě9 má být s lepším překladem, než původní vydaná kniha v 90. letech. I tak jsem ale s překladem dost bojoval. Námět je řádný epos ze světa, kde všechno je pokroucené a jiné oproti našemu světu.
Chvíli se na ten svět zvyká a i když jsem tu nevnímal ani kdoví jaké hrdiny, spíše mi to přišlo jako úvod, popis prostředí, světa, který je třeba řádně dostat pod kůži. Jinak Vás to nepřesvědčí. Mě nepřesvědčil, ale popravdě jsem rád, že jsem sérii i nadále dal šanci. Druhý díl s názvem Hráč je totiž úplně jiný.
Na rovinu hlásím, že nebýt Pevnosti, asi bych se k této knize v životě nedostal. A musím se přiznat, že se jednalo o velice milé a zábavné čtení.
Dům v blankytně modrém moři není vůbec složité čtení. Vypráví příběh Linuse Bakera, který celý život jezdí kontrolovat sirotčince pro nebezpečné čarodějné děti a žije poměrně smutný život. Žije ho ale především proto, že ví, že je jiný, ale nějak to nemůže pojmenovat. A tak se raději uzavře do sebe a pasivně se staví ke všemu, co vyjadřuje jakoukoliv emoci.
Jenže pak se mu naskytne příležitost dostat se do sirotčince, odřízlém na ostrově, který mu změní život. Doslova.
Celá kniha je poměrně čitelná, ale nesmírně poutavá. Navíc pokud máte strach z LGBT témat, tak vězte, že zásadní to bude až na závěr knihy. A tam to bude všechno tak přirozené a upřímné, že to vezmete za absolutní samozřejmost.
Druhý příběh navazující na prostředí rusalek, divoženek a víl z pera Kristýny Sněgoňové mě hned od oznámení hodně zajímal. Přeci jen Krev pro rusalky byla těžkotonážní pecka, takže jsem čekal minimálně něco podobného.
No a minimálně něco podobného jsem nakonec i dostal. I když to tedy s divoženkami není pětihvězdičková darda jako u rusalek.
Těžko soudit, kde je ten rozkol. Možná v hlavní hrdince, ze které je hodně cítit girl-power, ačkoliv ji to tamní souputníci a kolegové úplně nepřisuzují. Ve druhé polovině se ale z lokálního příběhu z maloměsta stane poměrně globální záležitost epických rozměrů samotného světa, který si autorka vymyslela.
Čte se to ale samozřejmě pořád hodně dobře. A co je na knize opravdu nejlepší, tak že tu autorka naprosto perfektně pracuje s emocemi u jednotlivých postav. Tady si můžete být jistí, že žádná z postav nebude černá nebo bílá. Naopak se tu Vaše emoce budou nad jednotlivými postavami komíhat nad stavem miluji ji, přes nechápu, k nenávidím je. A naopak. A co je nejdůležitější, bude to působit naprosto přirozeně.
Krev pro divoženku není na pět hvězd a možná za to může i šok z prvního dílu a samotného světa. Tady je přeci jen plno věcí již samozřejmostí. Pořád je to ale kniha, která je hodně slušná, baví a s mnohými odkazy na předchozí příběh minimálně hodně potěší.
Moje první setkání s Pavlem Barešem a díky Pevnosti si myslím, že se to hodně povedlo.
Meta neoplývá úplně originálním nápadem. To je potřeba si říct. Jenže je napsána tak zajímavě a moderně, že Vás od začátku do konce nesmírně baví číst.
Autor, podle mě, naprosto dokonale vystihl mluvu dnešních mladých. Moderně pojatý text se nebrání moderním slovům, anglikanismy a vším, co je dnes moderní a nutno dodat, že český jazyk to mnohdy notně dokurvuje.
Jenže se to sakra dobře čte! A to je to, co nad vším ostatním v této knize vládne. Meta je originální kousek a dost si troufám tvrdit, že jednou se o ní bude v mnoha ohledech mluvit.
Druhá kniha mini nakladatelství Medusa lákala na Cthulhuovskou obálku a autorku, kterou pověst jen a jen předchází. Tudíž jsem byl hodně zvědavý, co se z toho ve výsledku vyloupne.
Ta, co jde první nicméně není jednoznačné čtení. Je hodně pocitové. Na konci knihy autorka vytvořila seznam skladeb, které doporučuje ke každé kapitole poslouchat. A ano, opravdu to pomáhá. A to i přesto, že jsem většinu času netušil, co se v knize vůbec děje.
Zajímavý kousek, ale počítejte s tím, že tady na cirka stranách nedostanete jednoduché čtení. Naopak se jedná o kousek, který potřebuje každou Vaši energii k tomu, aby Vás co nejniterněji pohltil. Zajímavé, ale musím se přiznat, že mám přeci jenom raději přímočařejší tituly.
Svitky z londýnského mostu mě naprosto uchvátili pro svojí zálibu v historii a pro to, že ji autorka chce mile a neotřele protnout se světem fantasy. A hlavně to dělá zatraceně dobře.
Lionet a jiné podivné příběhy mě tedy lákaly hned od okamžiku, kdy jsem zjistil, že se očekává jejich vydání. Nakonec jsem ale byl překvapen tím, že tato kniha je trošku odlišná od toho, než to, co jsem si od ní představoval.
Autorka si totiž odskočila od příběhu vyšetřovatele Thomase a jeho parťáka Lioneta a rozhodla se formou Thomase odvyprávět příběh jeho kamaráda spoluvyšetřovatele a koronera Lioneta. O tom, jak se k jeho práci dostal, co všechno prožil, kde všude byl a tak vůbec.
To všechno formou jednotlivých příběhů - což má s londýnskými svitky podobné - jen s tím rozdílem, že tady to na sebe nijak zvlášť nenavazuje. Kniha se prostě skládá z jednotlivých příběhů, kde Lionet ne vždy má hlavní roli. Mnohdy se k různým vyšetřováním třeba jen i nachomítne. Je ale na vypravěči Thomasovi, aby Vám vysvětlil, jak se k samotnému příběhu vůbec dostal.
I tak jsou to ale příběhy krásné. Mnohdy absurdní, vtipné, zábavné a rozhodně neobvyklé. Počítejte tedy s tím, že pokud máte rádi detektivky a k tomu ještě středověké, tak tady si to užijete měrou vrchovatou. A co víc, dostanete se k absurdním příběhům, které mnohdy pobaví, ale i překvapí svojí originalitou. A to já mám hodně rád a proto knihu s radostí oceňuji pětihvězdou. Zaslouží si to. Nejen pro svůj textový obsah, ale i pro své zpracování a obrazový příděl, což, pokud autorku znáte, tak musíte vědět, že v tomto případě zklamat jednoznačně nemohla.
Neuvěřitelně příjemná a rozverná lehká fantasy, u které si Radmila Tomšů zkusila, zdali něco takového dokáže napsat. A zvládla to na jedničku.
Vypráví tu příběh potulných kejklířů a divadelníků, jejichž život je odvislý od toho, jak se jim zrovna v daném městě podaří uvést v chod jejich cirkus a pobavit zdejší osazenstvo.
Celé to tu působí jako když jste se dostali do nějakého epického světa, ve kterém se děje něco hrozně zásadního, ale vy se nemáte šanci to dozvědět, protože jste se přichomejtli akorát tak k lidem, kteří jsou běžní a snaží se v tomto světě tak nějak žít...a přežít.
Celé je to hrozně milé, neotřelé, decentně vtipné a krásně čtivé. Prostě to, co si moc rád přečtu, když mám rád fantasy a zároveň si chci od něčeho náročného odpočinout. Začarovaná sezóna je totiž přesně takové a myslím si, že si zaslouží pozornost každého, kdo má rád příjemné a odpočinkové příběhy.
K této knize bych se asi jinak, než přes Pevnost vůbec nedostal. Ani by mě to totiž nenapadlo.
Celé to působí totiž jako strašný galimatyáš. A je otázka, jestli za to může samotné vydání od Arga nebo fakt, že Martin z toho námětu opravdu udělal mrdnik.
Přišel totiž s nápadem, že záhy po druhé světové válce na Zemi nenápadně zaútočili Mimozemšťani. Nenápadně myšleno bez povšimnutí, ale s virem, který většinu lidstva zabije a z druhého udělá nadbohy. Jestli se tomu tak dá nazývat.
No a požádal kamarády a spisovatele kolem sebe, aby do tohoto světa přispěchali se svojí neotřelou myšlenkou formou nějaké povídky.
Problém ale je, že v tom je právě strašný zmatek. Postav je přehršel. Dění je na přeskáčku všelijaké a výsledek je takový, že když k těm autorům nemáte kdoví jaký vztah, asi Vás to nevtáhne.
Nejlepší povídky ale jednoznačně od Rogera Zelaznyho - Spáč. Je znát, že to byl génius doby.
Jednoznačně sbírka sci-fi a fantasy povídek, kterou nemůžete vynechat, pokud Vám autoři něco říkají a víte, že Straky na vrbě si na každé knize dají sakra záležet.
Prokleté knihovny se zaměřují přesně na to, co si pod samotným názvem představíte. A ano, pravda, nenapadlo by Vás, co se pod tím námětem může skrývat za super příběhy. Jedno ale knize vytknout musím. Je až neúměrně obří. Myslím si, že kdyby každý autor měl povídku jednu (a nemuselo by se tu pár autorů opakovat), asi by to nebylo vůbec na škodu. Takhle je to jedna z těch největších sbírek, které ve sbírce mám. Nicméně...i tak se v ní skrývají kousky, které stojí za to si zapamatovat.
Mezi ty nejlepší jednoznačně řadím tyto:
Andělíčkářka od Tomáše Bandžucha - dobové fantaskní drama, které čerpá základ v realitě, což jsem se u autora naučil za ta léta hodně ocenit. Dobové, atmosferické a nesmírně čtivé.
Svazek číslo 25 od Leonarda Medka - tady mi přijde, že autor si na povídce dal hrozně záležet. Šel do absolutních detailů, historických přesností, které asi pro nedostatek znalostí nikdy nedokážu stoprocentně ocenit, ale mohu to alespoň bohulibě respektovat. Unikátní kousek.
Hex libris od Daniela Tučka - který dokázal zkombinovat postapokalyptický svět, knihovny a steampunk do jednoho, což působí jako blázinec, ale světe div se, perfektně to funguje.
Šilhavá láska od Míly Lince - mám ty jeho středověké fantasy kousky prostě rád. Tady je to o příběhu jednoho kronikáře rytířských soubojů, jehož život se jemně zvrtne.
Štvanci od Jindry Rohlíka - který si ten popis knihovny vysloveně užil.
Na Nezdejšího jsem se hodně dlouho chystal. S Janou Rečkovou to mám těžké, sem tam mě překvapí super románem, ale spíše jsem se měl u jejich románů problém se začíst. Jenže jelikož jsem se zařekl, že ze Strak na vrbě přečtu, pokud možno, vše, přišel moment, kdy jsem otevřel i tuto knihu.
Nezdejší má úchvatné prostředí. Originální, nápadité. Je vidět, že autorka na něm dělala dlouhou dobu. Je to ale prostředí tak komplexní a složité, že musíte opravdu hodně důkladně číst, aby Vám něco neuteklo nebo jste se nezačali ztrácet v ději. Což se ale i tak stane poměrně jednoduše.
Navíc to není žádné krátké dílo, ale docela solidní bichle, takže jsem se tu často setkával s pocity, že knihu snad ani nedočtu, protože se mnohdy v ději dělo tolik nezajímavého, že si to o to skoro i koledovalo.
Vím, že tato kniha je autorky poslední vydaný román. Je tradičně velice krásně svedený, což Strakám vždy jde standardně k plusům. Jenže na něj potřebujete veééélikou trpělivost a kdo ji nemá, ten si knihu neužije.
Kristýna Sněgoňová si mě svými příběhy, ať už v povídkové sféře, nebo na románové úrovni, okamžitě získala. Zřídla jsou ale trošku složitější na čtení a následné rozebrání. I proto u mě dostali průměrné tříhvězdové ocenění.
Nápad zřídel je skvělý. O tom asi netřeba jakéhokoliv sporu. Horší je to ale s prostředím a v něm vloženými postavami. Jsou totiž poměrně tvrdé, násilné, agresivní a vulgární, s čímž, pravda, autorka úplně problém nemá. Zde to ale ztratilo trošku tu emocionální vsuvku, takže mě to moc nenutilo číst dál. Nebo jsem respektive měl problém se nějak začíst.
Knihu jsem nakonec dočetl, ale řekl bych, že ač z ní je cítit dar autorky dobře psát, chybělo mi v ní to, co jsem v Krvi pro rusalku našel hned na prvních stranách. Chuť v tom prostředí chvíli být a pokud možno z něj vůbec nevystoupit.
Super čtení! Co Vám budu povídat. Ne vždy máte štěstí na to, abyste se dostali ke knize, jejichž hlavním obsahem je futuristicky-komoušský děj, který je zasazen do prostředí fiktivní republiky v budoucnosti, ale zároveň z toho cítíte minulost pro někoho ještě relativně nedávnou.
Zde to všechno je a ještě víc.
Autor v prostředí komunisticky fašistického hnusu vypraví jednoduchý špionážní příběh. Ten je úderný, nekompromisní a poměrně jednoduchý, takže baví.
Složitější už je to s jednotlivými popisky prostředí, kde se autor vrací v minulosti hlavní postavy, ale i do budoucnosti po některých událostech. Navíc i popisuje to, jak Kaspická republika funguje a i to, jak funguje samotný svět ve 22. století.
No, jak jsem na začátku řekl. Toto je opravdu super čtení. Hodně nápadité, precizně napsané, ale místy i dost těžké na pochopení. Nicméně, chopila se toho Planeta9, takže si můžete být jisti, že u té snahy pochopit tuto knihu budete držet krásný kousek, který stojí za to mít v knihovně uložený. Krása! :-)
Za mě podobné, jako u Hrdinské akademie. I když zde je to možná ještě výrazně ulítlejší a bláznivější, než právě u ní samotné.
I přesto zajímavá manga. Je sranda sledovat, jak japonští autoři neváhají, když už do příběhu nějakou tu holku dají, tak ať je maximálně spoře oděna. Je to trošku srandovní. Pokud už máte něco málo načteno, tak víte, že minimálně toto je v rámci žánrovky absolutní jistota.
Ano, ani tato kniha tomu nebyla ušetřena. :-)
Musím říct, že na to, jak je kniha krásně provedená (ve všech ohledech!), mě její obsah dost zklamal. Byť sám o sobě špatný vůbec není.
Kniha se totiž neskládá z jednoho velectěného epického příběhu, ale z jednotlivých povídek, jejichž hlavní postavou je válečník Sebasttyen. Povídky jako takové nejsou úplně zlé, ale žádným způsobem nedělají nic pro to, abyste si hlavní postavu oblíbily.
Povídku za povídkou jsem se zarážel, jak autor vždy hlavní postavu v prvních stránkách povídky nechá někde umírat, aby tím vlastně rozjel děj. Nechtěl bych být Sebasttyen, protože kdykoliv mi někde začne můj příběh, pokaždé by mě to hodně bolelo - tedy pokud bych nebyl někde těsně před smrtí - tedy v bezvědomí.
Kniha je to ale ve všech ohledech krásná, ale spíše pro ty, kteří autorovu postavu znají již z dřívějších povídek, než aby se k ní dostali takhle prvně jako já. V knize je mimochodem hrozně hezká mapa na vnitřní straně pevné vazby, jenže kdyby tam nebyla, nic zásadního se nestane. Povídky o těch místech mluví, ale vlastně vůbec nelákají k tomu se do té mapy podívat a kochat se jí. A tak to je vlastně s celou knihou. Povídky čtivé, ale neměl jsem k hlavní postavě vztah, abych se těšil do dalšího jejího příběhu.
Ihned za sebou jsem přečetl dvě knihy od Grahama z Golden Dogu a je zajímavé, jak moc autor své knihy situuje do polského prostředí. Byť pochází ze vzdáleného Skotska.
I to mě ale hodně pomohlo k tomu, abych si tento typicky hororový příběh rozkrývající problémy minulosti se silným nádechem nadpřirozena, tak nadchnul.
Začátek knihy tedy může trošku rozlítit slovenské čtenáře. Ale i těm nakonec dojde jisté zadostiučinění. Nebo podle mě by to tak být mohlo, byť si nedovedu představit, jak já bych se tvářil, když by mi autor v prvních deseti stránkách odsoudil moji rodnou zem kvůli jídlu.
Osobně bych to asi nepřežil.
Nicméně k věci. Lesní duch je přesně ten typ hororu, který zde píše třeba Honza Vojtíšek, Petr Boček nebo Svatopluk Doseděl. Graham si vzal myšlenku lesního ducha, tajuplného lesa za Varšavou a příběhu ze současnosti. A já byl nadšen.
V knize je trošku historického vysvětlování, trošku polských reálií, které mám rád a jsou mi blízké a pak i čtivost, která se mu upřít prostě nedá. A to ani v momentě, kdy s dějem dělá doslova psí kusy. Prostě mu to odpustíte a budete se oddávat příběhu. Nebo minimálně mně se to tak stalo a i proto jsem s knihou velice spokojen.
Jedna z dosud nejlepších přeložených knih, které Golden Dog vydal.