markej komentáře u knih
Od Jodi Picoultové už jsem pár knih četla, nejvíc mi v hlavě utkvěla Vypravěčka, a tak měl být tenhle román opět sázka na jistotu. Bonus mělo představovat i prostředí amišů (v knize se píše Amiš s velkým písmenem, ale podle mě je to chyba, příslušníky různých náboženských hnutí či skupin píšeme s malým písmenem - jehovista, presbyterián, kvaker, evangelík a podobně), o němž jsem toho moc nevěděla, a tak jsem se těšila na nové poznatky. Knížka se mi celkem vzato vlastně líbila, ale připadala mi zbytečně dlouhá, četla jsem ji na etapy a střídala s jinými tituly, protože tempo je skutečně pomalé a spoustu věcí se opakuje. V první části se odhaluje příběh mladé amišky Katie, která je obviněna z vraždy svého novorozeného dítěte, v druhé části se vše řeší u soudu a většina informací se rekapituluje... Také jsem měla trochu problém s hlavní tezí příběhu: Katie nemohla své dítě zabít, protože je amiška, a amišové žijí v souladu s přírodou a jsou vychováni k úctě k životu, zabít dítě je pro ně tudíž nemyslitelné. To je přece každému jasné, že v kritické chvíli se nemůžete zaručit za nikoho a za nikoho nemůžete dát nikdy ruku do ohně... Celkově knihu hodnotím jako průměr a od autorky bych asi spíš doporučila jiné tituly...
Jakmile jsem zahlédla v edičním plánu Hostu tuhle knížku (ta nádherná obálka!), začala jsem se moc těšit, a možná proto, že jsem se moc těšila několik měsíců, jsem teď poněkud zklamaná. Čekala jsem zkrátka trochu víc. Takových příběhů už tady bylo hodně: dvě osamělé ženy (jedna starší a jedna mladá) s kupou problémů a nevyřešených osobních otázek se shodou okolností sejdou na vesnickém statku a díky společnému soužití dospějí k jakési katarzi. A přesně takové příběhy mám ráda a opakovaně je vyhledávám, jenže tady mi ani jedna žena nebyla příliš sympatická a ani s jednou jsem nedokázala moc souznít - takové to, že povětšinou mlčí, mlčí, mlčí, a pak najednou začnou hystericky křičet, není nic pro mě. Naopak oceňuju vykreslení německého venkova a přírody, to mě oslovilo. Celkově bych tedy dala tři a půl hvězdičky z pěti a nechávám na každém, zda se do knihy pustí...
Když jsem v knihovně mezi novinkami objevila tuhle knihu, upoutalo mě okamžitě slovo sága, to má na mě přímo magický účinek... Bohužel, sága v pravém slova smyslu to není, nepopisuje historii nějakého rodu v několika generacích, věnuje se pouze jedné venkovské italské rodině od 40. let do současnosti. Té současnosti je tam však hodně pomálu, neboť román de facto líčí příběh dvou sester, tiché a introvertní Terese a impulzivní a snílkovské Angeliny, v období jejich pozdějšího dětství a mládí. Musím říct, že mě ani tak nezaujal samotný příběh (ten mi ničím moc jedinečný nepřipadal) jako poetický a sugestivní způsob psaní. Věty krásně plynou, často jsou metaforické, vykreslují nelehký život na italském venkově, přičemž autorce věříte všechny emoce, jež popisuje, a máte opravdu moc hezký prožitek ze čtení jako takového.
V posledních týdnech jsem neměla moc štěstí na výběr knih, dost jsem jich odložila (když mě knížka nezaujme tak do strany 30, vím, že to fakt dobré nebude, a odkládám), takže jsem potřebovala sázku na jistotu. Hlas kukačky má velmi dobré recenze a autorčino Heřmánkové údolí se mi moc líbilo. Věděla jsem, že klasický styl vyprávění, jakým Körnerová píše, je přesně to, co nyní potřebuju. A nespletla jsem se. Některým čtenářům bude možná připadat, že knížka je prostě tuctový ženský román a obsahuje spoustu klišé a stereotypů, a někdy to tak asi i je, ale mně se velice zamlouvá, jak se tu proplétají lidské osudy, líbí se mi psychologie postav i celkové vyznění - a teď to napíšu pěkně pateticky - jímž je oslava silných žen a matek, které zvládly úplně všechno, byť byly společností podceňovány a jejich místo mělo být především u plotny a po manželově boku (román se odehrává během první a druhé světové války).
Na obálce se píše, že "Malone je mistr zápletek a nečekaných zvratů". Bohužel s tím nemůžu souhlasit. Připadá mi, že Absence zázraků je úplně průměrná detektivka, pár momentů je tam zajímavých, ale celkově bych uvítala preciznější a promyšlenější zpracování. Kdybyste si tedy chtěli přečíst dobrou detektivku, raději sáhněte po jiném autorovi či autorce.
Román se odehrává ve dvou časových rovinách: jednak v současnosti, kdy se Džaja vyrovnává s tím, že už třikrát potratila, jednak v době koloniální Indie, kdy líčí příběh Džajiny babičky Amíši a potažmo i Džajiny matky Lény, která se k Džaje chovala vždy poněkud odtažitě a rezervovaně.
Knížka je předvídatelná, ale moc hezká, vhodná asi spíše pro ženy jako odpočinkové, ovšem ne plytké čtení s poselstvím, jak silné ženy dokážou být, co všechno dokážou snést a obětovat a jak se vždy dovedou postavit zase na nohy.
Bizarní, extravagantní, smyslná i smyslová, erotická, perverzní, naturalistická, poetická i něžná je prvotina Jakuby Katalpy, která nyní vychází v druhém vydání. Příběh tvoří střípky v různě dlouhých kapitolách, které plynule přecházejí ze současnosti do minulosti a popisují život mladé ženy Niny. Ta je ve svém životě neukotvená a moc neví, co se sebou, navazuje vztahy s muži i ženami, kdysi malovala, nyní všechna inspirace vyprchala. Tohle bude čtení pro ty, kteří mají rádi netypické vyprávění, experimenty v literatuře a nebazírují na klasickém zpracování. Pro mě fascinující, že někdo dokáže takto psát, ovšem protože s hrdinkou mám pramálo společného, nedovedu s knihou plně souznít a být z ní zcela unesena...
V sedmi volně navazujících povídkách představuje autorka prostřednictvím pěti generací fiktivní židovské rodiny Schillerů události 20. století. Začíná první světovou válkou, následují idylická dvacátá léta a začátek let třicátých, druhá světová válka, poválečná a budovatelská 50. léta, rok 1968 a současnost, v níž poslední člen rodiny intenzivně vnímá, že o svých předcích vlastně skoro nic neví. Knížka je psána velice klasicky, žádné experimenty ve formě ani stylu, někdo by možná namítl, že tohle už tu všechno bylo, ovšem já myslím, že neuškodí si znovu a znovu připomínat, jaké naše dějiny byly a co se všechno událo, i když lidé tehdy naprosto nevěřili, že se něco takového může stát. Díky zpracování si myslím, že by knížka byla vhodná i jako takový trochu edukativní dárek pro starší děti, tak od dvanácti výš...
Velice znepokojivý román věnující se tématu influencerství, sociálních sítí a zapojování a ukazování dětí na všech možných platformách.
Příběh začíná v roce 2001, kdy se Mélanie zcela ponoří do světa reality shows a kompenzuje si tak vlastní malé sebevědomí a nedostatek pozornosti a lásky od rodičů. Pokračujeme v současnosti, kdy se Mélanie stala i se svými dvěma malými dětmi Sammym a Kimmy slavnou youtuberkou, která de facto sdílí svůj rodinný život online. Zlom nastává, když dceru Kimmy někdo unese. Vyšetřování se ujímá Clara, jež o sociálních médiích mnoho neví, a tak postupně s nepříjemným překvapením odkrývá, co všechno se ve světě internetu může dít. Nejzajímavější je třetí část, která se odehrává v roce 2031, kdy už jsou Sammy s Kimmy dospělí a snaží se nějak vyrovnat s tím, že nemají žádné soukromí, s pocitem, že byli okradeni o dětství a že je rodiče vlastně využívali k tomu, aby se zviditelnili a obohatili, a nebrali ohledy na přání svých dětí.
Knížku velmi doporučuju, bude vás z ní mrazit a určitě budete řešit, co je v online světě ještě v mezích a co už ne, jak se sami chcete nadále prezentovat a zda přece jen občas už nepřekračujete hranice. Člověka samozřejmě napadnou i české "celebrity", které své děti dennodenně na sociálních sítích ukazují, a kam to v našem prostředí povede. Ve Francii od loňska platí zákon, který řeší ochranu dětských influencerů, v knize to dochází dokonce tak daleko, že v roce 2031 někteří raně dospělí podávají na své rodiče žaloby a žádají smazání videí či účtů, v nichž jako děti vystupovali v situacích, které už jsou jim nyní jako dospělým krajně nepříjemné.
Patty byla odsouzena za to, že několik let trávila svou dceru Rose Gold, teď je propuštěna z vězení a Rose Gold jí dovolí, že může bydlet u ní v domě. Obě ženy vyprávějí svou verzi příběhu, zprvu je to nadmíru zajímavé, protože se obě verze rozcházejí, už od poloviny knihy ale máte dost jasno a já osobně jsem čekala, že ještě nastane nějaký zásadní zvrat, který ovšem nepřišel. Knížka mě zaujala především proto, že mám pocit, že něco takového jsem ještě nečetla, námět byl vskutku originální, konec mě malinko zklamal, ale jinak můžu doporučit, nevadí-li vám, že se ponoříte do nitra dvou hodně psychicky labilních osob a že to žádná velká pohoda logicky nebude.
Elise je 46, je to Američanka, která se provdala ještě za komunismu do Čech, je vdova, bydlí v pražské Troji a právě prožívá vztah, jímž si není moc jistá, a řeší i další životní patálie svých kamarádek. To všechno v příběhu, který bohužel není moc zajímavý, jsou to takové střípky, jež ani nevytvářejí nějaký ucelený, natož silný příběh. Kdyby byla knížka delší, zřejmě bych ji odložila, necelých 200 stran malého formátu jsem sice dočetla, ale pěkný čtenářský zážitek se naneštěstí nedostavil. Mrzí mě, když knížku nemůžu pochválit, ale někdy se zkrátka nedá nic dělat...
P. S. Aspoň obálka je krásná... :-)
Dívku ve vlaku skoro všichni milovali, mě příliš nezaujala. Do vody skoro všichni pohanili, mně se knížka moc líbila. Nyní vychází třetí autorčina kniha a bude se zřejmě líbit těm, kteří měli rádi Dívku ve vlaku. Je to zamotaný psychologický thriller se spoustou postav, které jsou leckdy tak trochu na pěst, a u něhož dost dlouho (asi) neodhadnete, kdo je vrah. Místy mi román připadal až příliš překombinovaný, což mi však nezabránilo v tom, abych ho za tři dny "slupla", protože se čte opravdu rychle a jste přes všechny výhrady stejně zvědaví, jak to dopadne.
Tak tohle bylo veliké překvapení! Spletitá a velmi dobře propracovaná detektivka, jíž nechybí překvapivý konec a je zasazena do prostředí Šumavy. Ačkoli se román odehrává v současnosti, vychází i ze skutečných historických událostí spojených s koncentračním táborem zvaným Prameny Vltavy, do něhož byli nacisty deportováni ruští zajatci. Ačkoli nejsem velkým příznivcem drsnějších detektivek, tady dávám díky výbornému zpracování pět hvězdiček z pěti ⭐⭐⭐⭐⭐ a rozhodně se chystám přečíst si další knihy autorky, kterou jsem ke své smůle doposud neznala.
Bostoňanka je koncipována jako rozhovor babičky Addie s vnučkou, přičemž babička vzpomíná na své mládí, které coby dcera východoevropských židovských imigrantů prožívala ve 20. letech minulého století právě v Bostonu.
Knížka se mi líbila, mám ráda příběhy, které vyprávějí o tom, jak se někdo díky své píli a pevné vůli dokáže vymanit z prostředí, jež ho omezuje a dusí. Styl psaní je spíše jednoduchý, nijak rafinovaný a propracovaný, takže kdyby byl příběh ještě košatější a rozvětvenější, aby z něj byla pořádná tlustá sága, vůbec bych se nezlobila a byla bych ještě spokojenější... :-)
Slavná spisovatelka dětských knih Catriona Robinsonová zemřela a zůstala po ní vnučka Emily. Ta v dětství prožila těžkou nehodu a od té doby bydlela s babičkou v ústraní na anglickém venkově a živila se tím, že ilustrovala Catrioniny knihy. Nyní Emily hrozí, že o dům přijde, a tak se podle instrukcí vydává do Francie a Itálie, aby zjistila, jak dům a svůj dosavadní život zachránit. Přitom se dozvídá leccos o babiččině a potažmo i o svém životě.
Věnování je taková pohádka pro dospělé, oddechová nenáročná knížka pro podzimní a zimní večery, doplněná o krásné ilustrace ptáků i závěrečnou zajímavou kapitolou, jež pojednává o symbolice ptáků v různých kulturách.
Jak jsem předpokládala, nová knížka Lidmily Kábrtové je skvělá. Tvoří ji osm povídek, které jsou ale provázány a dohromady tvoří de facto román. Ačkoli jsou postavy různorodé, všem rozumím, všechny dokážu pochopit, do všech se dokážu vžít. V povídkách se často stává, že někdo něco pochopil či prožíval určitým způsobem, stejnou událost ovšem jiný zainteresovaný pochopil či prožíval naprosto jinak, všechno závisí na úhlu pohledu postavy a na jejím životním nastavení. Celkové vyznění je spíše melancholické, řeší se tu hodně téma smrti, křivdy, štěstí či osudových přešlapů a já osobně si z četby především beru poselství, že si máme užívat každého dne, protože skutečně nevíme, co se může stát v dalších vteřinách, minutách či hodinách...
Čekání na spoušť je autorčina třetí kniha, rozhodně doporučuju i prvotinu Koho vypijou lišky i knihu povídek Místa ve tmě...
Jedna z autobiografických knížek o autismu, respektive o Aspergerově syndromu, která přináší optimističtější scénář. Daniel patří mezi takzvané savanty, kteří se vyznačují tím, že mají výbornou vizuální paměť a dokážou si zapamatovat například několik tisíc čísel za sebou nebo se velmi rychle naučit nějaký cizí jazyk. Autor vzpomíná na své dětství, častokrát zmiňuje to, jak se cítil osamělý a vyčleněný z kolektivu, jak se musel naučit udržovat oční kontakt, porozumět emocím druhých, rozeznávat přenesené významy slov, abstraktní pojmy či ironii. Přes počáteční potíže dokázal sám cestovat po světě a zvládat nepředvídatelné situace, dokonce si najít přátele i životního partnera. Vzpomíná na své rodiče, sourozence či známé, kteří mu byli vždy oporou a povzbuzovali ho.
Fascinující pro mě byly zvláště ty pasáže, v nichž popisuje své vizualizace, vytváří si z čísel celé krajiny, jež ho uklidňují, když si je představí.
***
Kdykoli násobím jedenáctkou, mám pocit, jako by se mi číslice sypaly v hlavě z kopce dolů. Nejhůř se mi pamatují šestky, protože je vidím jako malé černé tečky bez výrazného tvaru nebo struktury. Popsal bych je jako drobné mezírky nebo dírky. (...) A podobně jako básníci volí určitá slova, také mně některé kombinace čísel připadají krásnější než jiné: jedničky jdou například dobře dohromady s tmavšími čísly, jako jsou osmičky nebo devítky, ale k šestkám už se tak dobře nehodí.
***
Román přibližuje život mladých sourozenců Kambili a Jaji, kteří žijí v nigerijské privilegované rodině, mají všeho dostatek, ovšem daň za to všechno platí tím, že musejí poslouchat svého despotického otce, náboženského fanatika, který je i matku psychicky i fyzicky týrá... Po vojenském převratu se sourozenci dostávají ke své tetě, která sice žije v chudobě, ale o hodně radostněji a duchovně svobodněji... Situace v rodině nutně spěje ke konfliktu, který má překvapivé vyústění...
Anotace knihy mě velmi zaujala, ale musím říct, že samotné zpracování mi připadalo bohužel průměrné... Nějak jsem s hlavní hrdinkou nedokázala soucítit, připadalo mi, že po ní všechny události tak nějak kloužou, že je nedokáže pořádně prožít, že je ke všemu až moc netečná, všechno přijímá bez nějaké větší energie, je taková nemastná neslaná... Asi to měl být vlastně účel, jenže na mě to v důsledku působilo tak, že mě čtení místy až nebavilo, vlastně mě moc nezajímalo, jak všechno dopadne... Škoda, pro mě prostě trochu promarněná příležitost...
Margaret se moc bojí létání, ale i tak se k letu nechá přesvědčit od svého snoubence, protože tuší, že ji ve vzduchu chce požádat o ruku... Všechno ale samozřejmě dopadne jinak a Margaret se život úplně změní a musí začít znovu...
Na knížku jsem narazila kdesi na internetu, je to de facto žánr romance, ale ne úplně sladké a navíc protkané docela humornými scénkami a hláškami... Nic, co vám navždy utkví v paměti, ale na podzimní a zimní večery vlastně docela ideální čtení...
Na tuhle knížku jsem se dost těšila - tajemný dům sloužící kdysi jako sanatorium pro pacienty s tuberkulózou, nyní luxusní hotel, prostředí švýcarských Alp, vyšetřovatelka žena (ty mám raději než chlapy), navíc krásná obálka (přebaly se nechám při výběru knih hodně ovlivňovat)... Celé se to ale nějak nepovedlo, knížka je sice svižně napsaná, ale 400 stran je nakonec fakt hodně, a je v ní spousta nedotažeností, nelogičností, nedovysvětlení, hlavní hrdinka je podivně zmatená, prostě mi to všechno vůbec nesedlo...