markej komentáře u knih
Nová knížka Petry Dvořákové popisuje osudy jedné vesnické rodiny od roku 1985 do roku 1995 (s dovětkem v roce 2020). Příběh je vyprávěn z pohledu mladší z dcer Pavlíny, její matky Aleny a jejího otce Jirky, přičemž v domě žije ještě starší dcera Jana a oba mámini rodiče.
Kdo zná dílo Petry Dvořákové, najde v Pláňatech styčné body se všemi jejími minulými knížkami. Hodně se tu řeší nefunkčnost rodiny, latentní alkoholismus otce, matčina složitá nátura (je psychicky labilní, s ničím není spokojená, nedokáže se vymanit ze zajetých stereotypů, nemá trpělivost s dcerami, vyžaduje od nich respekt, přičemž ona sama nemá respekt k nikomu z rodiny) či Pavlínina cesta od „poslušného“ dítěte k „neposlušné“ puberťačce. V těchto ohledech Pláňata hodně navazují jak na autorčiny Vrány, tak na Dědinu. Objevují se ale i další dílčí témata typická pro Dvořákovou například téma víry (rozpracováno v knize Proměněné sny), téma vztahu k vlastnímu tělu a narážky rodinných příslušníků na vzezření dcery, které potencionálně může vést až k anorexii (rozpracováno v knize Já jsem hlad), téma zdravotnictví a chování doktorů (rozpracováno v knize Chirurg), nechybí ani hlavní téma poslední autorčiny knihy Zahrada.
Dovedu si představit, že někteří čtenáři přijdou s výtkou, že Pláňata vlastně nepřináší nic nového, jen opakují spoustu věcí z jejích minulých románů. Mně osobně tohle nevadí. Sedí mi autorčin styl i způsob vyprávění. Jelikož je Petra ročník 1977 a já jsem o rok mladší, máme opravdu spoustu společných prožitků a já se v Pavlínině rodině nejednou našla. Oceňuju, že autorka píše autenticky, a i když by si člověk řadu věcí raději nepamatoval, není na škodu si čas od času připomenout, jaká byla doba a co s sebou všechno přinášela. Místy z toho jde až mráz po zádech.
K čemu mám malou výtku, a proto nedávám plný počet hvězd, je závěr knihy. Nedávno jsme tentýž konec četli v jiné knize jiné české autorky (nebudu konkrétní, ať vám pointu nevyzradím), čili mě zklamalo, že závěr nebyl jinak zpracovaný.
Celkově jsem ale spokojená a ráda knížku doporučuju, protože autorka podle mého názoru opět potvrdila, že je výborná vypravěčka, která umí vystavět příběh, od něhož se těžko odtrhávám. Nadále tedy patřím k Petřiným příznivkyním a její další knihy mě určitě budou zajímat.
Hodnocení: 4,5* z 5*
Tahle knížka ani ne o 150 stranách má autobiografické prvky a autorka v ní zpracovává téma vyrovnání se s manželovou náhlou smrtí.
Hlavní ženská postava Brigitte dvacet let po manželově smrti stále přemýšlí nad tím, zda by manžel zemřel, kdyby se nestaly ty události, jež se staly.
Bohužel, knížka mi vůbec nesedla. Můj zásadní problém tkví v tom, že osobně vůbec nemám ráda takové to řešení, že by mohlo být všechno jinak, kdybych se tehdy rozhodla jiným způsobem. Já sama to mám nastavené tak, že jsem se tehdy zkrátka rozhodla, věc dopadla tak, jak dopadla, i když nadmíru špatně, a naprosto nemá cenu řešit a trápit se s tím, co by se stalo, kdybych se zachovala opačně. Proto mě už základní východisko knížky vlastně dost iritovalo.
Ale dobře. Ještě bych dovedla pochopit úvahy osobního rázu typu, co by se stalo, „kdybych nejezdila do Paříže, syn nešel na oslavu, zavolala domů a podobně“, ale úvahy nad tím, co by se stalo, „kdyby Tadao Baba nezkonstruoval nebezpečnou motorku Honda 900 CBR Fireblade“ s obsáhlým výkladem jejího vývoje, mě skutečně rozčilovaly a já se ptala, proč proboha o tomhle mám číst.
V doslovu se vysvětluje, že všechny tyto informace mají přinášet jakýsi metafyzický rozměr, ale ten jsem tam já osobně vůbec nerozpoznala, naneštěstí zřejmě nejsem až taková intelektuálka. Autorka doslovu také zmiňuje podobnost tvorby Giraud a nobelistky Ernaux: „Zatímco Ernaux sebou nechává dějiny protékat, Giraud je buduje. Nebo lépe: přiznává se k tomu, že je jejich stavitelkou, inženýrkou nadlidského.“ Žádný takový závěr si z knihy neodnáším a nejsem schopna ho tam najít.
Hodnocení: 2* z 5*
Západní pobřeží Irska, městečko Ballycove.
Elizabeth ovdověla a zjišťuje, že po manželovi zůstala spousta dluhů. Lucy, lékařka z Dublinu, má za sebou těžký rozvod a v práci vyhořela, proto se se synem Niallem vrací na prázdniny do rodné vsi za svou matkou Jo, aby si rozmyslela, co bude dál. Záhy ovšem pozná, že její matka Jo bude asi dost vážně nemocná. Daniel, úspěšný scenárista z Londýna, chce v Ballycove napsat svou knihu a odhalit tajemství svého původu. Osudy všech protagonistů se navzájem samozřejmě propletou.
Knížka obsahovala všechno, co mě baví (Irsko, malebné městečko, divoké moře, krásná příroda, rodinná tajemství, přátelství mezi ženami, vyrovnání se s těžkou životní situací, získání nové naděje), ale tentokrát to na mě bohužel nijak zvlášť nezapůsobilo. Problém asi bude, že mi trochu vadilo, jak se všichni se vzniklými situacemi snadno smiřují anebo nacházejí až příliš lehká a nekonfliktní řešení. Všichni se mají rádi, všichni si bezpodmínečně pomáhají, připadalo mi to prostě až moc naivní.
Trochu jsem se nachytala i na svá vlastní očekávání. I když jsem v recenzích četla, že příběh je předvídatelný, přece jen jsem čekala nějaký větší přesah, protože knížka vyšla v Prostoru, a tam zkrátka úplně jednoduché knihy nevycházejí, jenže tohle byla prostě výjimka.
Jestli chcete milé a nenáročné čtení, po knížce sáhněte, nečekejte nic víc a pak byste mohli být spokojeni.
Na závěr zmíním ještě jedno plus: ohromně se mi líbí grafická úprava „prostorovek“. Mají nádherné obálky, příjemný rozměr, krásně padnou do ruky, jsou lehké, takže ideální třeba do kabelky či batohu, a líbí se mi i drobnější písmo, jímž je kniha vysázena, někomu se možná hůř čte, ale pro mě je nadmíru estetické.
Hodnocení: 3,5* z 5*
Shelby, která nemá úplně lehký život, se svým otcem, šerifem v zapadlém americkém městečku uprostřed hor a lesů, pátrá po ztraceném desetiletém Jeremiahovi... Během pátrání se samozřejmě vynoří spousta dalších tajemství a vyšetřování případu se uzavře o hodně později, než by kdo předpokládal...
Tahle detektivka byla přesně podle mého gusta: hodně se v ní řeší osobní život vyšetřovatelů i dalších postav, detailně vykresluje prostředí americké divočiny, přináší i další závažnější témata... Zde navíc hraje roli i jakési dědictví původních amerických obyvatel, Shelby totiž vnímá různá znamení, je citlivá na atmosféru míst, věří ve sny a vzkazy duchů z onoho světa, ale tady to vůbec není v nějaké velké a neúnosné míře, není to přitažené za vlasy, podle mého to akorát velmi dobře dokreslilo atmosféru...
V příběhu dochází k několika nečekaným zvratům, líbí se mi i ne úplně obvyklá "milostná" linka, na konci knížky jsem byla dokonce i dojatá...
Čtěte Freemana? Já od něj kdysi četla pouze román Sama proti všem, a ten mě bohužel příliš nenadchnul... Ale koukala jsem, že na Databázi knih má nejlepší hodnocení jeho Klikatá cesta či Vnitřní hlas, takže ty bych teď určitě chtěla zkusit...
Ri Jŏ-čŏng, jíž doma říkali Severka, se narodila v Severní Koreji, a protože žila v prominentní rodině, její otec jí bez jejího vědomí zajistil, aby mohla odcestovat do Jižní Koreje za „svobodou“. Adaptace na nové prostředí ale neprobíhá nijak idylicky ani morálně či eticky. Aby se hrdinka se svou minulostí vyrovnala a odčinila své skutky, volí jediné možné východisko, jež se jí zdá adekvátní.
Severka je svým způsobem reportážní román, který vám vyrazí dech, i když už leccos o situaci v Severní Koreji víte. Platí o něm to samé, co o románech z druhé světové války: i když tohle téma bylo zpracováno již mnohokrát, musíme si stále připomínat, co všechno se ve světě děje a co všechno si jsou schopni lidé navzájem udělat.
„Chybovat je lidské, říkala.
Lidské možná, ale ne severokorejské.“ (str. 183)
Hodnocení: 5* z 5*
Ina končí šestou třídu a čekají ji prázdniny. Všechny děti ve třídě jedou někam do zahraničí, ale Ina ví, že léto stráví doma s maminkou, která je pořád velmi unavená, a nemá proto kolikrát ani sílu si s Inou popovídat. Ině je ale samozřejmě líto, že bude o prázdninách doma, a zároveň se za svou situaci i stydí, proto si vymyslí, že pojede na Jih...
Co všechno tato lež způsobí, se dočtete v knížce určené pro děti zhruba od desíti let, trochu víc asi zaujme děvčata, protože se v ní třeba řeší i první láska...
Knížka mi svým tématem hodně připomněla například Klub divných dětí Petry Soukupové nebo Jsem Vincent a nebojím se, v nichž se děti vyrovnávají s tím, že jsou trochu jiné, nebo s tím, že je někdo kvůli jejich jinakosti šikanuje...
Hodnocení: 4 * z 5 *
Katharinina šifra je už dvanáctý díl série s detektivem Williamem Wistingem v hlavní roli, ovšem první z „podsérie“ Odložené případy. Žádnou knížku od autora jsme ještě nečetla, ale nijak to nevadilo, knihy na sebe zřejmě navazují jen velmi volně.
Wisting vyšetřuje případ, který je 24 let starý a který se týká Martina Haugena, s nímž se William během let spřátelil, ovšem o jehož nevině celou dobu pochyboval. Martinova žena Katharina zmizela beze stopy a ještě po sobě zanechala záhadnou číselnou šifru, kterou nikdo nebyl schopen rozluštit.
Ačkoli mi připadalo, že šifru mohli odborníci při troše fištrónu rozluštit, že konec byl trochu rychlý a že povahy postav mohly být více prokresleny, celkově se mi knížka četla dobře a rychle. Byla jsem tedy spokojená, a dokonce jsem si hned objednala další díl, protože severské detektivky, v nichž netečou potoky krve, neuřezávají se končetiny a nečtvrtí těla, mám moc ráda.
Hodnocení: 4* z 5*
Napravila jsem další velký letošní čtecí rest a přečetla jsem Sedm manželů Evelyn Hugo.
Vzhledem k tomu, že jsem nečetla ani anotaci, ani dopodrobna recenze na Instagramu, byla pro mě hlavní zápletka docela velké překvapení, za což jsem samozřejmě ráda.
Myslím, že knížka je opravdu dobře a poměrně svižně napsaná, hlavní postavy jsou dostatečně psychologicky propracované, dokázala jsem pochopit jejich nejednoznačnost, rozporuplnost či ambivalentnost, bavilo mě zasazení románu do prostředí Hollywoodu a vykreslení praktik filmového průmyslu.
Sice mi nakonec připadalo, že sedm manželů je přece jen trochu moc, protože motivy uzavření manželství se v důsledku opakovaly, ale nemůžu říct, že bych se nějak nudila, četla jsem s velkou chutí a touhou dobrat se rozuzlení, z něhož jsem polovinu odhadla, polovinu ne.
Suma sumárum jsem spokojená, knížku můžu doporučit a nejspíš se pustím i do autorčiných předchozích knih, které byly hodnoceny polarizovaněji a trochu méně nadšeně než Evelyn (na Databázi knih 88 %), uvidíme, zda prvně zvolím Daisy Jones & The Six (na DK 82 %), či Malibu v plamenech (na DK 80 %).
Hodnocení: 4,5* z 5*
Přátelé, mám pro vás pětihvězdičkovou knihu!
Buď jako řeka je velmi silný a dojemný příběh odehrávající se v letech 19481971 ve Spojených státech. Hrdinkou je Victorie, která v dětství přišla o tři blízké členy rodiny a jako jediná žena se na farmě stará o svého otce, strýce a bratra. Do života jí náhle vstoupí Wil a už nic nebude jako dřív.
V románu se stanou dvě naprosto zásadní události, které mi vyrazily dech, nečekala jsem je, to bylo jedno překvapení. Druhé bylo vykreslení hlavní postavy, Victorie patří do skupiny hrdinek, které mě vždy fascinují: i když je její život plný smutku a bolesti, ona se jim nepoddá, vyrovnává se s nimi, je neskutečně silná, a i když si myslí, že už dál nemůže, vždycky v sobě najde vnitřní sílu a jde dál. Čím je starší, tím je moudřejší. Možná to místy trochu zavání kýčem a patosem, ale já to tak neberu, mně tyto charaktery vždycky dodávají naději, že svoje životní tragédie můžu nést hrdě a s grácií (a teď jsem patetická i já. :-) )
Vyprávění plyne spíše pomalejším tempem, hodně prostoru je věnováno Victoriinu vnitřnímu životu, rozkošatělé a plné metafor jsou i popisy přírody a krajiny.
Knížka je přirovnávána k titulu Kde zpívají raci a já bych s tím souhlasila, ta atmosféra je podobná, mně se navíc ale vybavily i knihy například Osamělá Meredith nebo knihy Lindy Olssonové Astrid a Veronika, Sonáta pro Miriam nebo Dobro v tobě. V těch všech jsou hrdinky, které mě prostě vzaly za srdce tím, jak jsou ve svém smutku a životních nezdarech statečné a sofistikované.
Hodnocení: 5* z 5*
Berlín, přelom srpna a září roku 1939.
Franz Beewen, gestapák, cynik, který se nebojí zabít;
Minna von Hassel, psychiatrička, těžká alkoholička, jejíž strýc patří k předním podporovatelům nacismu;
Simon Kraus, psychiatr, bezskrupulózní vyděrač, muž, který trpí pocity méněcennosti kvůli své malé výšce.
To je trojice podivných vyšetřovatelů, které shoda náhod svede dohromady, aby našli vraha několika prominentních žen vysoko postavených nacistů.
Román, který má přes 600 stran, vás drží stále v napětí a moc vás nenechá vydechnout. Zavede vás do nejrůznějších prostředí, kupříkladu do lesbického či homosexuálního baru s kabaretem, do ústavu pro duševně choré, na ústředí gestapa, do dílny umělkyně, která vyrábí masky na obličeje pro znetvořené vojáky z první světové války, do židovského ghetta, na kliniku, v níž se rozbíhá program Lebensborn, do cikánských ležení, do koncentračních táborů.
V příběhu se kromě netypické ústřední trojice objevují všemožně zvláštní lidi se svými podivnými zvyklostmi, úchylkami či přesvědčeními, čili vzniká pestrá mozaika, která vám částečně bude vyrážet dech, leckdy budete možná i znechuceni brutálními popisy událostí, kterých sice není úplně mnoho, o to horší ovšem je, že víte, že se skutečně děly.
Nakonec jsem se rozhodla ohodnotit čtyřmi hvězdami, protože odhalení vraha sice pro mě osobně přineslo kýžený wow efekt, úplný závěr knihy ovšem ne, tam jsem čekala ještě něco dalšího, co by mi vyrazilo dech, což se nestalo. Chování trojice na samém konci sice příběhu dodává určitou naději, ale zdálo se mi tak trochu naivní, to mě taky příliš neuspokojilo.
Naopak kvituji vykreslení neotřelých hlavních postav, tohle tedy klaďasové rozhodně nebyli, líbilo se mi i spletení příběhu, těch 600 stran jsem opravdu přečetla s chutí snad za tři dny. Suma sumárum jsem velmi spokojená a už jsem zapátrala po dalších autorových knihách. Pořídím si nejspíš Purpurové řeky.
Hodnocení: 4* z 5*
Román z dob viktoriánské Anglie přibližuje skutečný příběh emancipované Elizy Actonové, která sepsala první moderní kuchařku a působila též jako básnířka.
Kniha popisuje především období několika let, kdy se Eliza rozhodne pro to, že kuchařku sepíše, a za pomoci své pomocnice Ann shání a zkouší všemožné recepty.
Na postavě Elizy, pocházející ze střední společenské vrstvy, a chudé Ann autorka ilustruje i atmosféru a zvyklosti viktoriánské Anglie první poloviny 19. století včetně například toho, jak se nahlíželo a zacházelo s duševně nemocnými lidmi, co pro ženu z vyšší vrstvy znamenal sňatek, společenská pověst, manuální práce v kuchyni či možnost se jakýmkoli způsobem umělecky vyjádřit.
Tempo příběhu je dost pomalé, někoho možná i odradí, nedočkáme se příliš mnoha zásadních zvratů. Mně to ovšem nevadilo, čtení jsem si užívala, moc mě bavily popisy ohledně vznikajících receptů, představovala jsem si všechny ty chutě a vůně.
Nicméně opravdu bych si přála, aby příběh nekončil tak předčasně, jak skončil, ráda bych se dozvěděla daleko více a dalším vývoji vztahu mezi Ann a Elizou, než co bylo ve velké zkratce popsáno, proto dávám čtyři hvězdy.
Jestli však máte náladu na pomalý příběh o přátelství dvou žen, viktoriánské Anglii a spoustě pro nás už dnes netradičních pokrmů, na podzim či zimu si myslím, že je to docela ideální čtení. :-)
Hodnocení: 4* z 5*
Jupí! Objevila jsem novou českou autorku, která se zařadila mezi mé oblíbenkyně!
V debutu Veroniky González promlouvají střídavě tři sestry Kristýna, Magda a Iva a jejich matka Milada, té je ovšem věnován daleko menší prostor než sestrám. Život každé ženy z této rodiny ovlivní David, Magdin dlouholetý kamarád.
Měla bych pár výtek: například bych text asi malinko zkrátila, někdy se mi zdálo, že se zbytečně opakují stejné věci a postřehy, trochu mi chybělo, že matce nebyl dán stejný prostor jako sestrám, zdálo se mi trochu nepravděpodobné, že by sedmnáctiletá Iva byla až tak sofistikovaná a emočně vyspělá, nečekal jsem, že se všechno vyřeší kvůli náhodě. V konečném hodnocení nicméně stejně dávám plný počet hvězd, protože ten příběh byl na debut neuvěřitelně dobře napsaný, byl mnohovrstevnatý, všechny postavy byly dokonale psychologicky rozebrány, každá v sobě nesla větší či menší díl nesympatičnosti, ale i tak jsem je plně chápala, dokázala jsem se do nich bez problému vcítit, rozuměla jsem tomu, proč se jak chovají. I příběhy vedlejších postav byly pro mě osobně velice silné, uvěřitelné, všechny ty osobní příběhy jsou prostě ze života. Přiznávám, že na poslední dvoustraně jsem se dojala a ukáplo mi i pár slz.
Někdo by možná namítl, že zapojení Davida do života všech tří sester je přitažené za vlasy, ale já jsem přesvědčena, že stát se může leccos, už jsem slyšela o spoustě příběhů, které se zdály dost neskutečné, ale doopravdy se staly, takže tohle mi vůbec nevadilo.
Za mě tedy velké doporučení, v některých recenzích jsem četla i to, že se knížka svým stylem podobá psaní Petry Soukupové, a já bych s tím i souhlasila (z hlediska tématu se samozřejmě nejvíc nabízí srovnání s knihou Pod sněhem, v níž rovněž vystupují tři sestry).
Hodnocení: 5* z 5*
Ostrov žen moře nás zavádí na jihokorejský ostrov Čedžu, který je proslulý ženskými potápěčkami a lovkyněmi mořských plodů zvaných henjo. Jong-suk prožije život, který je výrazně ovlivněn historií její země, a to ve 30. a 40. letech minulého století okupací země Japonci, následuje druhá světová válka a po ní období občanské války a umělého rozdělení Koreje na Jižní a Severní. Hrdinka se dožívá i moderní doby, které příliš nerozumí, v níž modernizace válcuje a ničí tradiční způsob života, včetně výjimečných potápěček henjo.
Jong-suk se odmalička přátelí s Mi-dži, ovšem jejich pevné přátelství se vinou vnějších okolností a událostí v průběhu doby mění, od neporozumění přechází po jedné tragické události až k nenávisti, jež ovlivní celou Jong-sučinu rodinu včetně jejích dětí.
Ačkoli se mi kniha líbila a dávám jí poctivé čtyři hvězdy, musím říct, že z autorčiných knih, které jsem zatím četla (Tajemství hedvábného vějíře a Čajová dívka z Kolibříkové ulice) mě tato chytla za srdce asi nejmíň. Připadalo mi, že v knize je více hlušších míst a místy na mě bylo popisování politické situace až příliš podrobné, ačkoli chápu autorčinu snahu všechno čtenáři co nejlépe přiblížit.
Hodnocení: 4* z 5*
Millie opouští na podmínku vězení a má štěstí, sežene práci jako pomocnice v domácnosti u rodiny Winchesterových. Nina je sice dost nevyzpytatelná ve svých požadavcích, neváhá Millie vynadat, ponížit ji před ostatními či na ni zakřičet, její dcera Cecelia je také příšerná, ovšem Andrew je milý, vstřícný a chápavý.
Pomocnice sklízí výborná hodnocení, já jsem si však z tohoto psychothrilleru na zadek úplně nesedla, postrádala jsem výrazný wow efekt, který by mi vyrazil dech, hlavní zvrat jsem odhadla, konec mě nicméně na třech místech dokázal překvapit.
Myslím, že ti, kdo se v žánru psychothrilleru orientují velmi dobře, odhadnou, jak se knížka bude vyvíjet, ti, kdo s tímto žánrem až takové zkušenosti nemají, budou asi překvapeni daleko více. Nicméně knížka se mi četla dobře, je dobře napsaná, proto dávám s klidným svědomím čtyři zasloužené hvězdy a můžu doporučit.
Hodnocení: 4* z 5*
Cíťa je populárně naučný komiks o nás, introvertech a vysoce citlivých lidech.
Cíťa je o tom, že naše povaha a emoce nejsou nikdy uzavřená kapitola. Pořád na sobě musíme pracovat, být otevření komunikaci, pojmenovávat své pocity, pohnutky a problémy, snažit se je řešit jak se svými blízkými, tak třeba na terapii. Jestliže chceme, aby se cokoli změnilo, musíme k tomu zaujmout aktivní, a ne pasivní postoj, což je bohužel právě u introvertů trochu problém.
Knížka ke mně přišla v docela příhodnou chvíli, kdy jsem se potýkala s tím, jestli jsem pro některé lidi ze svého okolí opravdu tak divná a mám tak divné požadavky. Jelikož přesně tohle se v komiksu řeší, potvrdilo se mi, že až tak divná nejsem, což byla v danou chvíli docela úleva. :-)
I když s některými tezemi můžete v knize polemizovat či nesouhlasit, je určitě cenným příspěvkem k tématu duševního zdraví a duševní hygieny či osobního seberozvoje, naťukává se i téma introvertních rodičů či introvertních dětí a jak k výchově takových dětí přistupovat. Velmi se mi líbila i grafická stránka, veškeré ilustrace jsou vyvedeny v černé, bílé a modré barvě a působí na mě velmi příjemně.
Hodnocení: 4* z 5*
Klíč v zámku bych zařadila do žánru romantických historických románů, na přebalu se dokonce píše, že nese odstíny psaní Daphne du Maurier, a já bych s tím souhlasila, protože úplně prvoplánová romantika to není, má spíš temné a melancholické ladění.
Román se odehrává na přelomu 19. a 20. století v Cornwallu. Jeho hlavní postava, nyní padesátiletá Ivy, se vyrovnává s tím, že ve válce padl její jediný syn Tim, což v ní vyvolává i vzpomínky na její mládí, kdy byla zainteresována do případu v sousedském panském sídle, v němž zemřel malý chlapec William.
Román plyne spíše pomalejším tempem, postupně odhaluje pravdu, kterou zčásti tušíte, místy vás ale možná překvapí. Já všechno úplně neodhadla, a tak se pro mě některé skutečnosti na konci opravdu ukázaly v jiném světle, než v jakém jsem je celou dobu viděla. Celkově mi ten příběh připadal malinko překombinovaný a místy malinko nelogický, ale i tak si myslím, že je to v daném žánru solidní kniha a že by mnohé mohla potěšit.
Hodnocení: 4* z 5*
Tento román je taková pohádka pro dospělé, v níž pozůstalí mají možnost právě díky Krámku s fantazií navázat kontakt se svými zemřelými a sdělit si to, co si za života sdělit nestačili.
Líbila se mi základní myšlenka a atmosféra díla, nicméně v důsledku mě ta knížka nijak moc nedojala a nezanechala ve mně nějaký hlubší dojem. Když jsem přemýšlela nad tím, proč to tak bylo, přišla jsem na to, že mi asi trochu vadilo, jak snadno postavy tento fantaskní svět přijaly, bez výhrad, bez obav, bez jakéhokoliv zpochybňování, a tím pádem vznikl příběh, který mi ale místy připadal vlastně trochu plytký. Chyběla mi nějaká větší kolize, větší konflikt, nějaká vrstevnatost, mnohostrannost, větší plasticita či spletitost příběhu.
Nakonec hodnotím slabšími čtyřmi hvězdami, mně prostě ten příběh v momentálním rozpoložení úplně nesedl, ale dokážu pochopit ty, kteří z něho byli unesení. Mám z něj podobný pocit jako z Knihonoše, mnohým se líbil velice, mně pouze průměrně.
Hodnocení: 4* z 5*
Tahle novinka mi neskutečně sedla do mé aktuální nálady. Román vypráví o jednom přelomovém létu, v němž šestnáctiletý Friedrich dospěje a stane se z něj muž. Odhalí pár malých rodinných tajemství a díky tomu lépe dokáže pochopit povahy některých rodinných příslušníků, konkrétně se dost výrazně změní jeho vztah k dědovi, jenž bývá v rodině považován spíše za nerudného a sucharského profesora, naučí se nést zodpovědnost, poprvé se opravdu zamiluje, ovšem setká se i s odvrácenými a nepříjemnými stránkami života.
Na mě neskutečně působila atmosféra v knize, kterou jsem četla za teplých letních odpolední na zahradě, slunce mi na stránky kreslilo stíny listů stromů a já úplně cítila tu vůni léta, v němž se příběh odehrává. Plně jsem se dokázala vcítit do pocitů Friedricha, který prožívá dny plné života, naděje, má pocit, že mu celý svět leží u nohou, že život je nádherný a nic zlého se nemůže stát, ale rovněž se poprvé setkává například se smrtí či se závažnou duševní chorobou.
Knížka se mi zaryla pod kůži daleko víc než autorova prvotina Staré odrůdy, jež se mi líbila, ale nebyla jsem z ní kdovíjak u vytržení. Jen škoda, že Velké léto nevyšlo už na začátku prázdnin, aby si ji mohla větší část čtenářů přečíst opravdu v létě, kdy na ně podle mého názoru bude působit daleko více.
Hodnocení: 5* z 5*
Odškrtla jsem si jeden svůj velký čtenářský rest: přečetla jsem hit Smrt přichází na prohlídku a bezvýhradně se přidávám k nadšencům.
Román splňuje, co avizuje, tudíž je to detektivka ve stylu Agathy Christie se vším všudy, akorát zasazená na švédský malebný venkov. Hlavní mužská postava, detektiv Vinston, je velký elegán, který dbá na své oblečení i mluvu a jenž mi byl od první chvíle sympatický. Je to takový distingovaný švédský gentleman, vyloženě městský člověk, který tráví nucenou dovolenou na venkově. Kvůli tomu hlavně na začátku knížky dochází i k humorným situacím, u nichž jsem se někdy zasmála i nahlas.
Už jsem si koupila pokračování Smrt číhá na jarmarku, o němž jsem se dokonce v některých recenzích dočetla, že je lepší než první díl, takže se těším převelice.
Hodnocení: 5* z 5*
Autorčin druhý román se opět odehrává v oblasti Aše a Vernéřova, stejně jako její prvotina Bílý pramen, a ve dvou časových rovinách, a to v sedmdesátých a osmdesátých letech a v současnosti.
Eliška Mazochová je žena, která prožila de facto úplně obyčejný život. Narodila se na vsi do typické sedlácké rodiny, v níž se city moc neprojevovaly, polnosti jim nakonec komunisté sebrali. Vdala se za muže, jenž ji sice miluje, ale který nedokáže vystoupit ze zaběhnutých stereotypů ohledně mužské a ženské role v manželství a ve společnosti, čili se docela často projevuje jako tyran. Porodila a vychovala tři děti, jimž obětovala všechen svůj volný čas a velkou část své hrdosti, když za ně prosila, aby je dostala na školy, kvůli tomu se stala i aktivní členkou komunistické strany. Chodila do práce, hospodařila na chalupě, kterou koupili. Teď dožívá sama v pečovatelském domě, děti ji navštíví jen občas, syn naléhá, ať na něj přepíše rozsáhlé polnosti.
Eliška bilancuje svůj život a její bilance je smířlivá, je si vědoma všech nedostatků svého života a problémů, které způsobila, zároveň si však po letech stále myslí, že jinak to vlastně nešlo.
Myslím, že řadě čtenářek bude Eliška velice nesympatická, protože je to dost antifeministická hrdinka. Nechává se v mnohém vést svým mužem, odpustí mu nevěru, je smířená s tím, že v rodině velí muž a ona se musí podřídit, a to co se týče manžela, ale i syna. Za své děti prosí, ponižuje se před společensky výše postavenými. Já jsem pro ni ale měla velké porozumění, protože si myslím, že takových žen byla či je většina, ať už v době komunismu, či v současnosti, proto mi Eliška připadala velice autentická, živoucí postava z masa a kostí.
Díky její postavě můžete sami bilancovat, jak se v životě chováte, jak jednáte, jak vychováváte své děti, jaké je vaše manželství. Mně se hlavou honilo hodně takových otázek.
Musím sice přiznat, že Bílý pramen mě chytl za srdce o malinko víc, ale i tak se mi knížka líbila a Klára Teršová se definitivně zařadila mezi autorky, jejíž tvorbu budu i nadále bedlivě sledovat.
Hodnocení: 4* z 5*