Matematicka komentáře u knih

"Sebrali nám minulost a těm, které v Bílé Vodě zůstaly, budoucnost."

Bylo tu už mnohé řečeno, tak jen stručně z bezprostředních zážitků po dočtení:
Stejně jak píše tonysojka, taky ve mně zanechala nepoměrně větší dojem kniha Byly jsme tam taky: https://www.databazeknih.cz/knihy/byly-jsme-tam-taky-45978
Dagmar Šimková ale procházela "běžnými komunistickými ženskými věznicemi", takže jde o trochu jiné téma.
Pokud vím, tak utrpení řeholnic za komunismu je zdokumentované žalostně málo. (Pravděpodobně je to dáno i jejich přístupem, kdy to přijaly jako oběť, kterou nemají potřebu někde "vytrubovat".) Je dobře, že jim Kateřina Tučková dala svůj hlas, ať už se jí to povedlo méně či více.
Stejně tak o roli žen v katolické církvi se mluví podle mého názoru taky málo. Jistě je mnoho žen, které jsou se svou úlohou v katolické církvi spokojené, ale obávám se, že těch nespokojených bude v mladších generacích přibývat. Ač jsem nikdy netoužila po "kněžské roli", přijde mi vyloučení žen z ní v dnešní době už neobhajitelné. Na druhou stranu jsem schopná pochopit, že pro to možná ještě "neuzrál čas". Ale málokterá žena toužící po kněžství se asi vydává cestou "vyvzdorovat si to, i když je to zatím zakázané" a pak se snažit jako kněz aktivně sloužit. Těžko se divit tomu, že se takový přístup setkává s odporem. Ale opět - je dobře, že Kateřina Tučková tuto otázku "otevřela", i když se to asi dalo udělat i jinak.
Celkově na mě kniha byla asi už dost dlouhá, už jsem se v některých pasážích dost nudila a děj se dal předvídat. Taky si myslím, že občas už Tučková až dost "přepalovala" a do jedné postavy soustřeďovala až příliš různých charakteristik - odděleně by asi fungovaly, ale takhle toho bylo někdy až příliš. Vzhledem k tomu, že jsem v popisované době nežila, bylo pro mě taky dost obtížné odlišit fikci a její reálný základ. Je to pro mě výzva si v tomto směru doplnit vědomosti z odborných historických prací.
Přes veškerou kritiku - často oprávněnou - patří Kateřině Tučkové dík za to, jaká témata knihou otevírá. A možná právě tam, kde s jejím románem v něčem nesouhlasíte, vám kniha může dát nejvíc...

Bohužel v některých věcech se církev příliš nezměnila a pak je kritika paní Tučkové (při veškeré nadsázce) zcela oprávněná. Takhle popisuje jedna z řeholnic dojmy z návštěvy biskupství:
"A pak přijímací sál. Prostorná, vzácným dřevem obložená místnost s křišťálovými lustry, s okny zpola zakrytými bohatě řasenými závěsy a s portrétní galerií biskupových předchůdců, před nimiž jsem se cítila tak nicotná a které vskutku překvapivě korunovala široká sbírka nejrůznějšího paroží. Na sloupcích mezi okny pod sebou visely růžky mladých srnců, na boční zdi mufloní rohy silné jako paže spolu s rozložitými lopatami daňků a v čele sálu úctyhodné trofeje jelení, mezi nimiž se obzvlášť vyjímal oboustranně korunovaný dvanácterák, bezpochyby medailový kus. Mému nebožtíku otci by z toho šla jistě hlava kolem. Ovšem mezi tím vším se nacházelo to nejdůležitější velký leštěný stůl, za nímž sedělo několik mužů..."

15 20.07.2022

V roce 2021 jsem se v rámci festivalu "Meeting Brno" vydala na procházku po Brně se spisovatelem Jaroslavem Rudišem po stopách jeho knihy "Winterbergova poslední cesta". V té době byla kniha už vydaná v němčině a připravoval se k vydání její český překlad. Tato pouť s živým spisovatelem po konkrétních místech ve městě, ve kterém jsem studovala, mě motivovala si přečíst knihu, když v češtině vyšla, i když jsem z vyslechnutých úryvků věděla, že nepůjde o lehké čtení.
Při čtení této knihy se vyplatí trochu trpělivosti. Ano, mnohé se tam opakuje. Na druhou stranu v těchto opakovaných pasážích a přesných citacích z baedekru Rakouska-Uherska z roku 1913 se dozvíte hodně o střední Evropě. Navíc žádné „opakování“ tu není bezúčelné, stejně jako detaily týkající se jídla, železnice a dalších okolností cesty. Vše se postupně skládá v jeden obraz, vše přispívá k poznání hlavních hrdinů. I když mi Winterberg se svými „výlevy“ taky občas už byl protivný, po dočtení musím uznat, že vše mělo v knize své místo. Tato kniha se zařadí k těm nemnoha beletristickým knihám, které bych si ráda někdy přečetla ještě jednou – a už teď jsem přesvědčena, že při dalším čtení bych v ní našla další zajímavé významy a souvislosti. Děkuji Jaroslavu Rudišovi za pozvání na tuto zvláštní „jízdu“ střední Evropou, které jsem ráda přijala.

„Co jste dělal za války?“
„Maloval jsem.“
„Jasně.“
„Opravdu, bohužel ne tak dobře jako Václav Sochor. A proto jsem také musel dělat to, co se tak ve válce dělá.“
„A co?“
„Kopat hroby.“
„A kde jste maloval?“
„To je jedno.“
„Hm.“
„Za války jsem se stal strojvůdcem.“
„Strojvůdcem, co kopal hroby?“
„Ano, i to jsem musel dělat. Za války bylo jedno, že mám slabé oči. Dělal jsem strojvůdce rychlodráhy.“
„V Berlíně.“
„Ne.“
„Tak kde?“
„Na tom nezáleží.“
„Ale Lenka, Lenka přece byla…“
„Ano… Já Lenku miloval.“
„A Angličana.“
„To s tím nemá nic společného. Nechte mě.“
„Teda, chci říct…“
„Nechte mě.“
„… vážně to není jednoduchý.“
Winterberg mlčel a mně bylo zase trochu mdlo a musel jsem otevřít okno."

15 02.06.2022

Mám Ladislava Ziburu a jeho knihy i besedy ráda. U této knihy mi ale přišlo, jestli už by se neměl posunout do další životní fáze. Ta osamělost z toho "čouhala" na mnoha místech. A přitom stačilo sednout do jakéhokoliv dopravního prostředku a dojet za svou přítelkyní...
Asi nelze být celý život "mladým vtipným cestovatelem"...
V této knize se mi nejvíc líbily "faktografické stránky", kde stručně a jasně shrnuje vědomosti související s jednotlivými zeměmi nebo s cestováním obecně. Takhle se v jedné z nich dívá na naši republiku:
"Tak často mluvíme o malé české zemičce a malém českém národě, až by si jeden mohl myslet, že to je pravda. Ale není. Na evropské poměry totiž počtem obyvatel naopak patříme mezi velké země. Z padesátky evropských národů jsme zhruba třináctým nejlidnatějším. Méně lidí než v Česku žije například v Portugalsku, Švédsku, Rakousku, Maďarsku, Bělorusku, Bulharsku, Finsku, Norsku nebo Irsku. Nadprůměrné je Česko i celosvětově. Ze zhruba 230 zemí světa asi 87. nejlidnatější. Aby toho nebylo málo, „naše malá zemička“ není ani malá. Co se týká rozlohy, je Česko v rámci Evropy dvacáté – tedy lehce nadprůměrné. Malí nejsme dokonce ani vzrůstem: Češi patří mezi deset nejvyšších národů světa."

14 13.11.2023

Dlouho už jsem se při četbě knihy tak nenasmála a nepobavila, jako při čtení "Hostujících profesorů" Davida Lodge. A to přesto, že jde o román, který v anglickém originálu vyšel v roce 1975. David Lodge vychází ze svých osobních zkušeností s akademickým prostředím britských i amerických univerzit a vytvořil příběh, který má úžasnou strukturu, ale v jednotlivých pasážích se prosazuje i vybroušená situační komika. V příběhu se dostává ke kritice akademického prostředí, typických anglických i amerických vlastností, generačních rozdílů i různých osobnostních nastavení a předsudků všeho druhu. Při čtení jsem si vzpomněla na Svěrákův komentář k jeho prvnímu filmu "Jáchyme, hoď ho do stroje". Říkal, že kdyby tehdy se Smoljakem věděli to, co ví dnes, tak že by z těch nápadů, které dali do jednoho filmu, dnes mohli udělat filmů několik. Jako podobný „gejzír nápadů“ mi přišla i kniha "Hostující profesoři". Nikdy mě ale ten gejzír nezahltil a vždy mi přišel zase znovu vtipný.

U knihy "Hostující profesoři" jsem se bavila tak, že bych si ji s chutí přečetla ještě jednou. A podobně se těším i na další knihy Davida Lodge. Jeho knihy pro mě splňují všechna kritéria dobré komediální tvorby: díky nadsázce, která je v takových dílech dovedena až ad absurdum, se můžeme zamyslet nad problémy, které jako zveličené vystoupí do popředí a vidíme je zřetelněji. Jsou to ale skutečné problémy, které se týkají našich životů.

"Philip Swallow zatím při čtvrtém džinu s tonikem a po dvouhodinovém studiu anatomie tří dívek účinkujících v baru ČI-ČA dospěl k závěru, že odhalil nejhlubší a pravou příčinu generačního rozporu: je to věkový rozdíl. Mladí jsou mladší. Tudíž krásnější. Jejich pleť je svěží, mají dosud zadní zuby, břicho ploché, ňadra (ach!) pevná, stehna (ach! ach!) ještě nemramorovaná žilkami jako rokfór. A jak tento rozpor překlenout? Láskou přece. Tím, že dívky jako Melanie štědře poskytnou svá pevná mladá těla povadlým starým paprikům, jako je on, a obnoví v nich koloběh mízy. Melanie! Jak prosté a dobré bylo její gesto ve světle tohoto poznání! Jak zbytečně je komplikoval emocemi a etikou!"

14 01.10.2023

Pestrá mozaika setkání s lidmi i navštívených míst na malém území současného státu Izrael, kde jsou "nuceni žít vedle sebe" Židé a Palestinci. To vše líčeno s láskou a osobním nasazením, které autor přiznává a vysvětluje hned na začátku knihy.
Za dobu svého dlouhodobého působení v této oblasti se potkal s pozoruhodnými lidmi - od válečných veteránů, zpravodajců tajných služeb, lidí, kteří se podíleli na soudech se zločinci z druhé světové války, až po palestinské automobilové závodnice nebo surfaře. Přestože se sám otevřeně hlásí k židovství, má mnoho přátel i mezi muslimy a Palestinci - a nedívá se tedy na ně v první řadě jako na nepřátele.
Situaci v regionu sleduje Jakub Szántó dlouhodobě, takže dokázal vybrat to zajímavé a přidat i různé historky, které souvisí s prací televizního reportéra. Dokáže se zasmát i sám sobě. I když příležitostí ke smíchu není v tomto regionu příliš a často naráží na dost drsnou životní realitu, vyplatí se s ním vydat na pouť po současnosti i historii současného státu Izrael. Každý si v ní může vybrat to své, co ho zaujme - a udělat si na tento region barvitější a ucelenější pohled.

„Nemusíme a nejspíš ještě dlouho se nebudeme milovat, ale vidím možnost žít se vzájemným respektem jako sousedé,“ doplnil ho bývalý palestinský válečník, dnes profesor Muhammad Dadžání.
Zblízka jsou Izrael a obě Palestiny mnohem barvitější a vzájemně propletenější, než se zdá z pohledu zvenčí. S málokým takový pohled silně nepohne, málokdo se vrací s názorem vyhraněnějším, než měl předtím. Zamilovat si tyhle země i oba jejich kmeny, izraelský a palestinský, je při otevřených očích a srdci mnohem snazší, než se zdá. A z vlastní zkušenosti dodám – i mnohem zdravější."

14 11.04.2021

Jsem ráda, že se mi podařilo tuto v mnoha ohledech náročnou knihu přečíst. Jednak je dlouhá rozsahem, jednak má autorka svůj styl – jazyka, stylizování vět, psaní velkých písmen v názvech postav a měst. Ale jakmile si na její styl člověk zvykne, začne chápat, k čemu slouží. Výborně pracuje s citacemi – od staré čínské poezie, přes Václava Havla až k jednoduchým dětským říkankám. Ale hlavně tu je tolik témat a úvah, že kniha nenechá čtenáře ani na chvíli oddechnout. Jsem přesvědčená, že kdybych ji četla znova, objevila bych v ní zase něco nového, čeho jsem si při prvním čtení vůbec nevšimla.
Je tu mnoho příběhů a mnoho postav, ale nejde jen o postavy a jejich příběhy, autorka za nimi hledá „smysl toho, co se děje“, či jak to nazvat.
Zaujalo mě např. téma pokrytectví – pokrytectví čínského režimu by mělo být Evropanovi na první pohled zřejmé. Přesto mnozí Češi žijí v Číně uprostřed tohoto pokrytectví dobrovolně. Proč si dobrovolně zvolit Čínu za místo k životu? Na druhou stranu ani nám, Evropanům, se pokrytectví nevyhýbá, i když není tak pečlivě organizované státním režimem (jak ale autorka naznačovala už v roce 2018, v tomto ohledu se naše česká situace neustále zhoršuje). Můžeme si ho ale svobodně zvolit a naše pokrytectví pak ovlivňuje životy našich bližních, jak je v knize na některých odstrašujících případech barvitě vykresleno. Ti, kteří odmítli pokrytectví, jsou jakýmisi hrdiny knihy – ale všichni jsou bohužel dříve nebo později po zásluze potrestáni. S jejich bolestí autorka hluboce soucítí.
Pochvala patří nakladatelství Host za výbornou redakční práci (na 750 stranách jsem si všimla jen pár překlepů) i za krásnou grafickou stránku knihy. I při velkém rozsahu knihy je kniha přehledná, dobře uspořádaná a vše v ní má své místo, včetně kaligrafických čínských znaků.
Dobrou průpravou pro pochopení čínské historie mi byla kniha
https://www.databazeknih.cz/knihy/divoke-labute-7869 – nevím, jestli bych bez předchozího přečtení této knihy pochopila všechny čínské reálie.

14 13.02.2020

Kněz Zbigniew Czendlik mi nikdy zdálky nebyl moc sympatický. Rozhovor s ním jsem si přečetla především kvůli tomu, kdo mi knihu daroval. Ale příjemně mě překvapil. Má věci dobře srovnané a v tom, co je důležité, s ním souhlasím. Pokud jsem s ním v něčem nesouhlasila, v průběhu rozhovoru vzhledem k dalším jeho úvahám jsem mu většinou dala zapravdu. A má můj obdiv, že tato kniha dokáže oslovit i ty, kdo jinak církev moc "nemusí". Jejich překvapení nad tím, že i normální chlap může být knězem, signalizuje, že něco u nás (a tedy i u mě) opravdu není v pořádku. Stojí za zamyšlení.

14 07.01.2017

Knihu jsme četli s dětmi a výborně jsme se u ní bavili. Užívali jsme si její britský humor, místy sice trochu drsnější, ale nikdy ne za hranicí vkusu. A celým příběhem se prolíná poselství o tom, jak jsou babičky důležité pro vnoučata – a naopak vnoučata důležitá pro babičky. A to je něco, co bude platit vždy a stojí za to si to stále připomínat.

Aktuálně je určitě zajímavé, že v knížce vystupuje i samotná britská královna Alžběta II., takže s touto knihou na ni můžete vy nebo vaše děti zavzpomínat.

David Walliams touto knihou skutečně navazuje na tvorbu svého již zemřelého krajana Roalda Dahla, který také psal krátké, ale napínavé, vtipné a promyšlené knihy pro děti. Jejich knihy vycházejí také s podobnými ilustracemi. Knihu můžu doporučit pro samostatné čtení dětem tak od osmi let, mladší mohou číst s rodiči.

Ve srovnání s dalšími knihami Davida Walliamse mi přijde, že tady je ještě dost originální a vyvážený, takže i to neustálé "prdění" se dá snést. Ale třeba "Nejhorší děti na světě" a "Ďábelská zubařka" už byly za hranicí našeho vkusu... Samozřejmě každý může posoudit sám.

13 24.10.2022

Po přečtení knihy jsem ještě více naplněna obdivem k hrdinům knihy a spolu s autorem „zůstávám zaraženě sedět a nevěřím tomu, jakého hrdinství byli naši předkové schopni a jakou oběť ochotni podstoupit“. A netýká se to jen vojáků, ale husté sítě těch, kdo jim pomáhali – poskytovali ubytování, sháněli oblečení a jídlo v náročné situaci přídělového systému. Ale myslím, že zůstat sedět je málo. Jejich příběh nás vyzývá k tomu v něčem je následovat. Nejsme sice vojáci a nespácháme atentát na říšského protektora, ale ve svých denních rozhodnutích se můžeme zachovat statečně a čestně a v mnohém taky můžeme „bojovat za republiku“. Naše republika to potřebuje – a nejen od vojáků, ale i od „prostých“ občanů.

"Opálka cítil tupý tlak v žaludku a ve střevech. Strach. Co jiného by to mohlo být? Strach. Strach z konce. Strach ze smrti. Adolf Opálka si o sobě vždycky myslel, že je optimista.
Tady nic optimistického neviděl.
Přesto… přesto necítil smutek ani lítost. Nevrátil by jedinou vteřinu z cesty, která mířila, jak nyní viděl, rovnou na kůr kostela v Resslově ulici. Nevrátil by nic. Žádné rozhodnutí by neučinil jinak. Nikdy by nezůstal doma v Řešicích za pecí, nikdy by neodmítl odejít a bojovat za okupovanou, rozdělenou vlast.
Bojuješ a umřeš tady za republiku.
Jenže co je ta republika?
Vystřelil dvě rány proti frickovi, který až příliš vystrkoval hlavu. Trefil? Těžko říci. Nebude se přece nahýbat z kůru, aby se přesvědčil, jakou má mušku. A žádný rozhodčí, který by hlásil zásahy, tady také nebyl.
Pro republiku.
Za svobodu.
Samé nehmatatelné věci. Samé věci, které si člověk dokáže představit jen velmi těžko, ale snadno pro ně zemře.
Opálka přebil pistoli.
Pár nábojů."

13 27.07.2022

Prózy Viktora Fischla jsou mou srdeční záležitostí a ani tato mě nezklamala. Těší mě, že je stále čtená, má tu hodnocení i komentáře...
Pokud máte rádi poetiku próz Viktora Fischla, nebo ji chcete poznat, nebo pokud vás zajímá, jak žili Židé v pražské Páté čtvrti v době asanace (tedy na přelomu 19. a 20. století), pak touto knihou Viktora Fischla určitě nebudete zklamáni. Najdete v ní charakteristiky zajímavých židovských postav a postaviček (byť Viktor Fischl upozorňuje, že postavy i události v knize jsou smyšlené), poměrně napínavý děj, mnoho citátů Starého zákona i úvahové pasáže.
"Pátá čtvrť byla totiž, jak už víme – a na tom se nezměnilo nic – nejen místo, kde nebylo nic nemožné, nejen místo, kde to vyhlíželo trochu jako ve vetešnictví, kde jste mohli nalézt všecko včetně věcí, na které jste nikdy ani nepomysleli, nejen cosi, co se podobalo čemusi mezi panoptikem a jarmarkem, něčemu mezi blázincem a půjčovnou karnevalových masek. Bylo to nejen bludiště, nýbrž i lunapark, kaleidoskop i smuteční průvod. Nikde nepřipadalo na čtvereční kilometr tolik podivínů, nikde se vám nezdálo tak často jako tady, že se díváte do zrcadel, která zkreslují a na jaká se tu naráželo na každém kroku. Byli tu andělé i zlosyni, blázni i šašci, géniové i snílci, mudrci i takoví, kteří žili jen pro rychlý zisk, lidé pokorní i falešní proroci, ženy ctnostné i prodejné, starci moudře mlčenliví i pošetile žvástaví, bylo tu vůbec všechno, co si lze představit, a ještě mnohem víc."

13 20.08.2021

Pandemie koronaviru přinesla mnoho otázek, na které není jednoduché najít odpověď. Aleš Palán se rozhodl zeptat se na ně (ale samozřejmě nejen na ně) předního českého biochemika, prorektora Univerzity Karlovy, ale také katolického křesťana a varhaníka Jana Konvalinky. Rozhovor spolu vedli od dubna do září 2020.
Aleš Palán je skutečně výborným tazatelem, který se umí ptát dobře a zajímavě. Takže z jeho rozhovoru se dozvídáme jak o životě Jana Konvalinky – jeho cestě na vysokou školu, rozhodnutí pro vědeckou dráhu i jeho cestě k víře; tak i o jeho současném pohledu na život, pandemii koronaviru, vědeckou práci, současnou českou společnost, hledání pravdy a naděje a mnohé další.
Celý rozhovor byl pro mě jedním velkým dobrodružstvím, které mě bavilo od začátku až do konce a při kterém jsem více poznala jednoho z našich současných vědců, který je pro mě velice inspirativní osobností.
"Někdy si myslím, že musíme spadnout až na dno. Ale doufám, že nemám pravdu. Krize jako ta covidová nás možná popostrčí, abychom si uvědomili, co je podstatné. A že se nedá všechno svázat do předpisů, že se nemůžeme jen bát zneužití a musíme si trochu víc věřit – a doufat v improvizaci a svobodnou tvořivost. Když toho někdo zneužije, potrestejme ho, ale nesvazujme se předem. Politika se bohužel dělá způsobem, který lidi straší a emocionálně v nich vyvolává dojem, že všude kolem jsou jen darebáci, kteří kradou a podvádějí. A že je třeba přijmout přísné zákony, aby k tomu nemohlo docházet. Druhým extrémem je řízení státu jako firmy, kdy odbouráme všechno, z čeho není přímý užitek, i veškeré diskuse, které jenom zdržují. Což se naštěstí zatím tak úplně nedaří.
Jednoduché řešení nemám. Složité řešení je dlouhodobě pracovat na zvyšování důvěry lidí v systém, ve vzdělání, a koneckonců i v politiky. Nejpodstatnější problém naší země je ona obecná hluboká nedůvěra: k druhým lidem, k výsledkům vědy, k očkování… Tady se pak rodí názory, že svět je řízený spiknutím Židů, zednářů nebo homosexuální lobby. Odtud se dozvídáme, že Země je placatá. A odtud vychází nadšení pro nového spasitele, kterého budeme obdivovat tak dlouho, dokud i on zase nezklame. Lékem je tedy zvyšování důvěry. A vzdělání. V práci a vědění je naše spasení. Hele, já si to fakt myslím."

13 07.06.2021

Nikdy jsem nebyla okouzlena Andrejem Babišem, nikdy jsem ho nevolila a nikdy jsem se s ním nesetkala. Ale to, že má jako představitel státu velký vliv na můj život, je fakt, a proto je dobré něco o něm vědět.
Velice se mi líbilo už motto knihy.

„Je možné klamat některé,
nebo občas klamat všechny,
ne však stále klamat všechny.“
Abraham Lincoln

Mám ráda jednání na rovinu a to, že Andrej Babiš klame, jsem věděla i z těch drobných zpráv z médií, která sleduju. Takže pro mě důvěryhodný nikdy nebyl. Ale na to, abych podrobně zjišťovala, kdy, jak a proč klame, nemám čas ani možnosti. Ještě že na to máme novináře, kteří tuhle práci udělají za nás a nás seznámí s jejími výsledky. Jaroslav Kmenta vychází především ze svých zjištění, ale zmiňuje i výsledky práce různých jiných novinářů.
Nabízí se nám tak poměrně komplexní pohled na osobnost Andreje Babiše a za ten jsem mu vděčná. Ano, nečte se to snadno. Jednak to není beletrie, takže to „neodsýpá“ s napětím, jednak se z četby slušnému člověku čas od času udělá nevolno – a v takových chvílích mi nezbývalo, než knihu na čas odložit. I přesto jsem se k ní vždy zase vrátila a dočetla ji a nelituju toho.
Polemizovala bych s větou, kterou v stručném obsahu knihy uvádí její nakladatel: „Shrnuje, v čem je oligarcha Babiš nebezpečný, jak zbohatl, s kým se zapletl a co všechno ještě tají.“ Myslím si, že „co všechno Andrej Babiš tají“, nevíme, nevím to ani já, ani Jaroslav Kmenta. Naštěstí. Pokud jde o mě, tak to ani nechci vědět. Ale jsem vděčná Jaroslavu Kmentovi, že pro mě odhalil aspoň podstatnou část z toho. Měli bychom vědět, kdo nám vládne (příp. budu-li optimista, kdo se uchází o naši přízeň ve volbách), a podle toho se chovat.
A na závěr krátká citace z knihy:

"K Babišovi přišla starší žena, něco mezi šedesáti a sedmdesáti lety. Podala mu ruku, začala si s ním vřele povídat. Zjevně mu vyjádřila podporu. Ale nakonec k němu přistoupila a pohladila ho po rameni a pak i po hlavě.
V té chvíli mě zamrazilo."

13 25.04.2020

Pro mě byla tato kniha doslova jako "zjevení". Knihy C. S. Lewise jsem četla téměř všechny v době svých středo- a vysoko- školských studií. Teď jsem se po zhlédnutí filmu "Krajina stínů" opět vrátila k této knize, kterou už jsem asi kdysi četla.
S filmem knihu nelze srovnávat, svým způsobem se mi líbilo obojí.
Kniha je niternou výpovědí C. S. Lewise o tom, co prožíval po ztrátě milované ženy. Jak sám píše, vzal si nějaké "čtyři sešity" a nepopsal ani o řádek víc. O to je text sevřenější a stručnější. O svém zármutku a vyrovnávání se s ním, o "boji s Bohem" ale píše tak otevřeně, až to často bolí. Kniha, která mě zasáhla hodně do hloubky a ráda se k ní budu zase vracet. Je mi ctí mít ji ve své knihovně.

"Často si myslíme, že nás zemřelí vidí. A ať už je to rozumné, nebo ne, předpokládáme, že pokud nás vůbec vidí, tedy jasněji než dřív. Zdalipak teď H. přesně vidí, kolik bylo v tom, co jsme oba nazývali láskou, pouhých mýdlových bublin a lesklých cetek? Nuže, má milá, buď co nejkritičtější! Nebudu se před tvým pohledem ukrývat, ani kdybych mohl. Nikdy jsme si přece jeden druhého neidealizovali; snažili jsme se nemít před sebou žádná tajemství. Má hluchá místa už stejně většinou znáš – a i kdybys teď objevila ještě něco horšího, přijmu to a ty také. Klidně mi ty věci vytýkej, vysvětluj, posmívej se mi, odpouštěj. Vždyť je to jeden ze zázraků lásky, že dává – oběma, ale snad především ženě – moc prohlédnout skrze své okouzlení z ní, a přitom si je nenechat vzít.
Takový pohled se do jisté míry podobá Božímu. To, že nás miluje a že nás dobře zná, není mezi sebou navzájem v rozporu – a s Bohem také ne. Skoro se dá říci: Vidí, protože miluje, a proto miluje, nikoli vidí."

12 13.01.2024

Humor je kořením života – a toto koření potřebujeme především v neradostných obdobích svého vlastního života. Skrze anekdoty také můžeme lépe poznávat svět Židů. A skrze setkání s životem a vírou jiných lidí a skrze nadsázku, která je v anekdotách vždy přítomná, se také můžeme zamyslet nad svým vlastním životem, nad svými radostmi a starostmi.

Velice se mi líbilo nové vydání nakladatelství XYZ z roku 2018. Děkuji za tento nakladatelský počin - především za odvahu vydat anekdoty už téměř sto let staré (časopisecky vycházely v letech 1927–1930!). Nevím, jestli bych se k nim jinak dostala. Líbila se mi velice i grafická úprava nového vydání, ta byla opravdu povedená.

"Vyptává se mladý žid učeného profesora ze židovské školy na různé záhady náboženské a je mu divná jedna věc: „Jak to přijde, že rabín má děti? Vždyť přece nedělá nic jiného, než studuje písma.“
„To ti mohu říct. Večer, když studuje a je už moc unaven, přistoupí k němu čtyřicet tisíc andělů. Dva tisíce z nich ho vezmou za hlavu, dva tisíce za nohy, dva tisíce za ruce a pak ho odnesou do postele k jeho manželce.“
„A co těch ostatních čtyřiatřicet tisíc andělů?“
„Ti ho zas musejí tahat z postele ven.“

12 19.03.2022

Toto je má srdeční záležitost z dětství. Moje první setkání s poezií, které si pamatuji. Četla jsem ho tehdy v populárním "Špalíčku", ilustrovaném J. Trnkou. Smutek malého kuřátka, které hledá svou maminku, si pamatuji dodnes. Líbí se i mým dcerám a ráda ji s nimi čtu. No a verše Františka Hrubína mám také ráda dodnes, to mě také neopustilo, i když teď samozřejmě už preferuji jiné básně :-)

12 02.07.2013

Krása od první do poslední stránky! Po delší době opět beletrie, která mi úplně "sedla". Možná i proto, že když jsem začínala knihu číst, taky jsem zrovna hodně silně krvácela jako hlavní hrdinka. Ale tam už veškerá podobnost končí... Maran na úpatí hory Maniš-kar si mě získal a času stráveného v této vesničce, kde se zastavil čas, s jejími stárnoucími obyvateli vůbec nelituju. Je tu samozřejmě spousta bolesti a trápení, ale všem čtenářům doporučuju vytrvat až do konce a až pak knihu hodnotit. Víc by se nehodilo prozrazovat.
Autorka taky velice úspěšně balancuje mezi čtivým "příběhem ze života" a symbolickou rovinou celého příběhu. Skvělé čtení nejen na léto - a nebo pokud chcete jako já splnit téma ČV "Kniha, jejíž postava pracuje v knihovně". Mimochodem, tato knihovna je taky hodně specifická :-)

"Valinka pozorovala snachu a její dcerku s úsměvem. Byly si hodně podobné – pružné, půvabné, dlouhonohé.
„To naši lidi vypadají jinak,“ protáhla zamyšleně. „My jsme takoví silní, podsadití, s orlími nosy, nemotorní. Zato vy poletujete jako motýlci.“
„Jste krásní,“ ozvala se Nastasja. „A… jako z kamene. V Maranu je podle mě všechno kamenné. Domy. Stromy. Lidi. Jako…“ Luskla prsty, aby si vzpomněla na to správné slovo. „Vytesané. Ano, jako vytesané z kamene.“

11 12.07.2024

Četla jsem v rámci ČV 2023 "Kniha, jejíž hlavní hrdina je alkoholik" ještě v době, kdy byl Zeman prezidentem. Bylo to čtení neradostné až truchlivé, ale myslím si, že velice potřebné. To, co člověk (byť v mém případě spíš okrajově) registruje v denních zprávách, působí vskutku děsivě, když se to koncentruje na jedno místo a do jedné knihy.
Ještě že pan Kmenta nabízel pohled "i z druhé strany" a knihu zakončil tímto výstižným citátem TGM: „Demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu.“
Za tu naději, že nás snad čeká "nějaké světlo na konci tunelu" jsem panu Kmentovi vděčná.

11 24.01.2024

Přečetla jsem v rámci Čtenářské výzvy - téma "kniha Jane Austenové". Myslím, že občas neuškodí sáhnout po žánru i knize, která by asi nebyla "mým šálkem kávy". Přišlo mi to starosvětsky milé, starosvětsky nezkažené. Červená knihovna, kde se ale spíš uvažuje o uzavření manželství než o sexu. Z dob, kdy společenské ohledy a zájem celku (například rodiny) byly víc než vlastní názor. Nemusí se nám to líbit, ale není špatné se nad tím zamyslet.
A navíc - a to jsem vůbec nečekala - je kniha prodchnutá i láskou ke knihám:
"Až se počasí trochu ustálí a vrátí se mi víc síly, začala, budeme spolu každý den chodit na dlouhé procházky. Dojdeme až na statek na konci návrší a podíváme se, jak se tam vede těm dětem. Taky si zajdeme až k nově vysázenému lesíku sira Johna v Barton Cross a k opatství. Vypravíme se i k troskám kláštera a podle základů se pokusíme zjistit, kam až původně sahal. Vím, že budeme šťastné. Vím, že strávíme spokojené léto. Umínila jsem si, že budu vstávat nejpozději v šest, a od té chvíle až do oběda strávím každou chviličku hudbou nebo četbou. Sestavila jsem si plán a jsem rozhodnuta začít se vážně vzdělávat. Naši knihovnu doma už znám až moc dobře, abych tam hledala něco víc než zábavu. Ale u Middletonových se najde hodně knih, které stojí za přečtení, a krom toho si další, novější autory můžu vypůjčit od plukovníka Brandona. I kdybych četla jen šest hodin denně, vyzískám během roku hodně poučení, které mi momentálně chybí."

Pro všechny vyznavače filmu dodávám (při vší úctě ke všem filmovým zpracováním) - to ve filmu chybí.

11 13.09.2023

Krásná kniha s úžasnou podzimní atmosférou v textech básní i v ilustracích. Výborná dávka poezie pro děti, jejich rodiče a prarodiče (babičkám a dětem je věnována).

"Ty knížky raší,
ty knížky klíčí,
už na nich bují lupení

a to mě straší,
a to mě ničí
a nemám s nimi strpení.

Ostříhat listy? Ale ne.
Tak zlé to přece není.
Jenom je nemám přečtené,
mám strach, že zakoření."

11 11.11.2018

Krásná kniha. Krásné verše: všední pohledy na zcela všední věci a situace - o to větší poetika. Krásné ilustrace Jitky Walterové. Pokud se někdy cítíte jako "udivená kopretina", pak vám doporučuji tuto knihu v každém věku :-)
Jako "ochutnávka" jedna z básní:

Udivená kopretina

Louka je pro ni
div.

Čemu se divit dřív?

Všemu,
úplně všemu:

- Jé, šnek!
A copak je mu?
Proč leze?
Proč šnek nelítá?
To je tak těžká
ulita?
Jé, šnek se na mě
dívá oknem!

- Přestaň se divit.
Za trest zmoknem,
kárá ji stará
kozí brada.

Nemá to ráda.

11 12.07.2013