Matty komentáře u knih

Umělec, který věřil. Tak bych jednou větou po přečtení Zapečetěného času charakterizoval autora kniha Andreje Arseňjeviče Tarkovského. Nesouhlasím se všemi jeho názory (zjednodušený pohled na rozdíly mezi východní a západní kulturou, rozporuplný přístup k herectví, vyzdvihování otce na úkor matky, odmítnutí strukturalismu a montážnických filmů), ale na základě knihy a zhlédnutých filmů ho plně respektuji jako filmaře i jako člověka s vyhraněnou životní filozofií.

Zápisky, na deník příliš rozsáhlé, na shrnutí režisérské metody příliš osobní, zrcadlí vývoj Tarkovského světonázoru směrem k většímu skepticismu vůči okolnímu světu a zároveň směrem k pevnější víře v umění coby prostředek, jak se přiblížit nekonečnosti (a jak bojovat proti materialismu). Tarkovského chápání úlohy umělce vyniká vzácnou čistotou. Nikoli bezelstností, ale upřímnou vírou, v dnešní době deziluze a cynismu pro někoho zřejmě obtížně pochopitelnou. Podobně na mne působí filmy Terrence Malicka.

Poznatky typu „smysl umění spočívá v překonání poznané pravdy“ v podání Tarkovského nepůsobí jako prázdné fráze. Je zřejmé, že jim věřil, neboť k nim došel na základě mnohaleté zkušenosti. Slova jako "krása", "harmonie" a "pravdivost" zpravidla nejsou třeba, snažíte-li se vystihnout nebeletristickou knihu, o Zapečetěném času bez nich ovšem psát nelze.

Kniha je díky péči nakladatelství Camera Obscura vybavená četnými poznámkami pod čarou (které místy jako kdyby byly určené čtenáři s nulovým kulturním rozhledem) a několika užitečnými přílohami, zejména rozsáhlou výběrovou bibliografií.

6 25.09.2016

Kniha pohybující se nepříliš elegantně na pomezí beletrie a literatury faktu. Nejvíc připomíná dobře vyzdrojovanou novinovou nebo časopiseckou reportáž, resp. sérii reportáží. Tři oddíly, které se částečně překrývají, sice umožňují sledovat děsivé vraždy a jejich vyšetřování z různých perspektiv, ale zároveň přispívají k fragmentárnosti a repetitivnosti. Přes komplexnost tématu a množství nosných motivů, z nichž každý by vydal na samostatný román nebo dva (dějiny Osedžů, rozšíření forenzních metod a zrod FBI...), jsou namísto odhalováni nových souvislostí často jen opakovány informace, které už známe. Stejně málo oslnivý jako neohrabaná kompozice je také strohý styl, místy připomínající policejní záznam o vyšetřování zločinu. Je záslužné, že Grann vytěžil dostupné prameny a zpracoval jednu z děsivých kapitol dlouhodobé snahy bílé majority o úplnou asimilaci původního obyvatelstva. Z novinářského hlediska skvělá práce. O žádný literární skvost ovšem nejde.

5 31.03.2021

Žijeme nejplněji tehdy, uvědomujeme-li si blízkost smrti? Smrtholku přečtete díky prudkému spádu, jazykové nápaditosti a svůdně morbidnímu ladění za dvě odpoledne. Otázky, které Lucie Faulerová prostřednictvím své vytrácející se hrdinky pokládá, s vámi ale zůstanou ještě dlouho.

5 16.06.2020

Choď po hraně. Protestuj s úsměvem. Buď věrný sám sobě. Slovo jako zbraň, kniha jako politické gesto. Ne souvislý text, ale drzé, neuspořádané, vzdorem prostoupené odsekávání. Žádné dlouhé rozmýšlení a vážení každého slova, ale ostré výpady, které jdou rovnou k věci. Punková koláž, která chce čtenáře vytrhnout z pohodlí a vyprokovat k akci. Svou formou i svými myšlenkami. Podle některých zdejších komentářů, vykazujících - narozdíl od Tolokonnikovové - neochotu myslet mimo zavedené struktury, se jí to daří. Na první přečtení silný text, který ve své druhé půlce, při popisování podmínek v lágru, získává ještě větší grády. Na druhé cenný příspěvek k úvahám o performativní moci jazyka.

5 19.10.2019

Biomrkví za lepší svět!

Provokativní, nesmírně vtipná a čtivá, oči a mysl otevírající kniha, která přesvědčivě argumentuje, proč kontrakultura za několik desetiletí své existence nedosáhla žádných výraznějších úspěchů (byť dala vzniknout mnoha výborným filmům). Konzumerismu se neoddáváme z pohodlnosti, ale abychom byli cool a udrželi si určitý sociální status. Čili ve snaze nebýt jako ostatní, nesplynout s mainstreamem, chovat se nonkonformně, což je paradoxně modus operandi kontrakultury. Věříme, že nákupem určitých produktů rebelujeme proti jakémusi všeovládajícímu „systému“. Ve skutečnosti jej takto utváříme a žádných reálných sociálních či ekonomických změn proto nikdy nedosáhneme. Účinné řešení některých systémových problémů přitom mnohdy spočívá naopak v podřízení se, v tom, že se částečně vzdáme tolik proklamovaného individualismu a jednáme jako ostatní, nikoliv v domnělé subverzi (příklad školních uniforem). Historie nás naučila, že život zlepšují smysluplná pravidla, nikoliv jejich plošné odmítání (přesto bývá deviantní chování oslavováno jako podvracení systému). Smysl mají institucionální změny.

Jistě, autoři svá stanoviska hodně opakují, spoustu věcí zjednodušují, z některých myšlenkových škol si účelově vybírají jen to, co se jim hodí (totéž na druhou stranu činí kritici knihy, kteří ji nesmyslně interpretují jako konzervativní útok na levici a obhajobu kapitalismu), svou ústřední myšlenkou je ale natolik inspirativní (a přitom se to všechno zdá být zpětně tak zjevné), že by si ji měl přečíst opravdu každý, komu není lhostejný svět, ve kterém žije.

5 27.07.2018

Pocit, že se váš život zastavil, sami nemůžete nic změnit a nezbývá vám, než čekat. S jistotou se přitom dočkáte akorát smrti. Zama tráví čas čekáním, vzpomínáním na to, kým byl a sněním o tom, kým by být mohl, kdyby neuvízl v zapadlé vísce mezi Brazílií a Paraguayí a dokázal se vrátit do civilizace. Jeho sociální izolace sílí, vůle k životu slábne. Ideál představovaný nedosažitelnou manželkou se snaží marně hledat v různých mladých ženách, které se míhají jeho životem a díky nimž má alespoň na chvíli pocit určité zakotvenosti a smyslu. Postupně mu ale dochází, že jde o pouhé náhražky a iluze. Kontakt s realitou ztrácí a také pro nás je vzhledem k výrazně subjektivnímu vyprávění stále obtížnější odlišit představy a sny od skutečnosti. Úsečným stylem (trochu připomínajícím deníkové zápisky) a prohlubovanou absurditou hrdinovy situace, potažmo tím, že se mu nedaří ničeho dosáhnout, připomíná Zama dílo Franze Kafky, rozvíjenými myšlenkami zase tvorbu francouzských existencialistů (především Cizince). Díky exotickému prostředí a kritice kolonialismu (namísto toho, aby si Zama coby bílý muž podmanil cizí zemi, podmaňuje si ona jeho) jde ovšem zároveň o dílo bytostně spjaté s Latinskou Amerikou a jejími dějinami. Zamu není lehké číst ze stejného důvodu, proč jde o tak naléhavé vyjádření existenciální tísně a frustrace z běhu dějin a přírodního řádu, nad nimiž nemáme moc - mnoho se toho v něm nestane a pokud už k něčemu dojde, hrdina s tím příliš nezmůže. Na nevyhnutelný, přesto zdrcující konec se ale vyplatí „počkat“.

5 29.06.2018

Pronikavá, myšlenkově hutná, čtivě napsaná, byť některé závěry zbytečně opakující analýza logiky, kterou je na mnoha svých úrovních řízená současná „hyperkonzumní“ a „hyperindividualistická“ společnost (rodina, zaměstnání, vzdělávací systém, profesionální sport). Mimo jiné si díky ní uvědomíte, do jaké míry je narůst depresí zapříčiněn socioekonomickými faktory, destruktivním důrazem na výkonnost, požadavkem plné a nepolevující spokojenosti, povýšením osobního štěstí na normu. Jsme nešťastní a cítíme se provinile, protože nedokážeme být šťastní, jak od nás společnost očekává.

Kupování si životního stylu, luxus pro všechny, touha po rozmanitosti, novinkách, bezprostřednosti a zážitcích (užívat si teď a tady, kdykoliv a odkudkoliv), upřednostnění individuálních přání zákazníka před výrobkem, ale zároveň stavění image značky nad image nás samých, komercionalizace zážitků, ekologicky a společensky uvědomělé utrácení, vnitřní blaho namísto materiálního blahobytu…

Chceme stále víc, potřebujeme neustále uspokojovat své potřeby. Fáze zvýšené potřeby se bulimicky střídají s obdobími šetření (abychom mohli zase utrácet). Nakupování nejenže nahrazuje nedostatek lásky, ale samo nás emocionálně obohacuje. Není důležité, co si koupíme. Důležitý je samotný akt nakupování, účast ve hře, která s sebou nenese žádná rizika. Nakupování pro nakupování samé nás však vzdaluje realitě.

Pod tlakem na to, abychom ze sebe dostali maximum, naplnili svůj individuální potenciál, vynikli a překonali ostatní, stále častěji zažíváme neklid, strach a frustraci. V důsledku postmoderního splývání vysokého a nízkého, kvality a braku, je to jedinec, kdo bez dřívějších opor v podobě různých zvyklostí a řádů rozhoduje (kdo je odsouzený ke svobodné volbě, jak by řekli existencialisté) o tom, čemu náleží hodnota, což může být vzhledem k šíři nabídky velmi stresující.

Mnozí se raději odevzdávají do rukou trhu a značek, nabízejících domnělou záruku kvality. Současně jsme neustále konfrontováni s tím, co si nebudeme moci dovolit, co nestihneme prožít. Pod tlakem reklamy a sociálních sítí (a médií obecně) máme dojem, že druzí vydělávají více, konzumují lépe a žijí plněji. Přitom nám uniká, že skutečný život je jinde a nezávisí na tom, kolik věcí a zážitků si koupíme (naopak spíše na schopnosti něco si odříct).

Abychom své deprimující duševní stavy odvrátili, je také potřeba konzumovat. Pomocí léků regulujeme svou náladu, potlačujeme nepříjemné stavy a zvyšujeme svou efektivitu. Zříkáme se autentických prožitků, plného prožití přítomnosti (se vším dobrým i špatným), neboť kontrolu nad naší únavou, úzkostí nebo bolestí přejímají chemické výrobky. Vyhýbáme se nepříjemnostem a zklamání, chceme pohodlí, které nikdy neskončí, nikoliv pohodlí, ke kterému se je třeba protrpět (o to větší potěšení z něj ovšem následně máte).

Konec konzumní společnosti je v nedohlednu a Lipovetsky po něm svou sérií dialekticky vystavěných (argument, protiargument, co z toho vyplývá), nemoralizujících esejí ani nevolá (resp. nenachází žádnou alternativu, s čímž by se jistě dalo polemizovat). Nejspíš nás čeká budoucnost blízká knize a filmu Ready Player One – kult mládí se stane závaznou společenskou normou (kdo se neorientuje v popkultuře, je odsouzen k selhání) a všichni konzumenti budou zároveň hráči, které úspěch ve virtuální hře bez reálných konsekvencí zajímá víc než skutečný svět, nacházející se v rozkladu.

Vývoj podobným směrem lze přitom pro začátek zpomalit prostým zkvalitněním našich mezilidských vztahů. Nebuďte lhostejní k okolí a zjistíte, že druzí jsou stejně nešťastní jako vy. Společně můžeme začít pracovat na změně a nacházet radost v něčem jiném než v neustálém zvyšování spotřeby. Lipovetsky píše, že „štěstí musíme objevovat stále znovu“. Osobně mám takovou zkušenost, že se zpravidla dostaví až tehdy, když jej hledat přestanete. Sice netrvá dlouho, ale oproti eskapistickým konzumentským rozptýlením je opravdové.

Ve snaze porozumět současné podobě kapitalismu (a cestě, která k němu vedla), můžu kritickým spotřebitelům na základě vlastní četby doporučit ještě Bez loga, V pasti úspěchu, Rovnováha: proč je rovnost výhodná pro každého, Zrod kontrakultury nebo Kup si svou revoltu!

„V epoše, kdy bolest ztratila význam překážky, již nutno překonat, se ujímá obecný požadavek odstranit s pomocí chemie a co nejrychleji obtíže, které nás trápí a jeví se jako pouhá dysfunkce, jako anomálie tím nesnesitelnější, čím zřetelněji se blahobyt a spokojenost prosazují jako hlavní životní ideál.“

5 27.04.2018

Po Odysseovi od Joyce druhá kniha, během jejíhož čtení jsem měl pocit, že je v ní úplně všechno a ještě něco navíc. Velké literární puzzle, jehož jednotlivé dílky jsou roztroušené po celé knize. Velmi (dů)vtipné, v práci s jazykem úžasně hravé, střídáním literárních žánrů neustále překvapující a skutečně brilantně, brilantně napsané. Pro jazykovědce 700 stran intelektuální slasti. Opus magnum.

5 06.02.2018

Knižními rozhovory mám mnohdy problém se prokousat. Zpravidla dlouho trvá, než se doberou něčeho podstatného, nesdělují mnoho nového, myšlenky se v nich opakují. Sběrnou knihu, tvořenou čtyři roky sbíranými rozhovory Heleny Třeštíkové s Pavlem Kosatíkem, jsem přečetl jedním dechem a na jejím konci litoval, že není delší.

Třeštíková je režisérka obdařená (mezi tuzemskými tvůrci bohužel velmi vzácnou) schopností sebereflexe a otevřená diskuzi. Oprávněnou kritiku apriori neodmítá, bere ji jako pohled z jiného úhlu a podnět k zamyšlení. Pavel Kosatík se pak jako znamenitě připravený tazatel nebojí klást nepříjemné otázky, aniž by ovšem příliš naléhal a snažil se dotazovanou dotlačit k určitému vyjádření.

Neboť si výborně rozumějí, respektují se a zároveň se tomu druhému nesnaží jít přehnaně vstříc, nemá text hluchých míst a neklouže po povrchu. Naopak jde od prvních odstavců o fascinující čtení, naplňující maximu samotné Třeštíkové: "Autenticita a bezprostřednost je prostě důležitá."

Knihu si určitě přečtěte také v případě, že vás nezajímá, jak vznikají časosběrné dokumenty a jaké technické či etické otázky je při jejich realizaci třeba řešit. Třeštíková zásluhou Kosatíkovi snahy jít od individuálních osudů k širšímu systémovému kontextu nabízí také cennou sociologickou sondu do období normalizace nebo pohled do zákulisí české dokumentární výchovy (velmi přesné jsou např. její postřehy k Vachkovi a "vachkovské škole") či české politiky.

Příjemným bonusem k textu postihujícímu neobyčejně širokou paletu témat je množství kvalitních fotografií, které zde oproti podobným knihám rozhodně nejsou jenom proto, aby se neřeklo. Naopak smysluplně doplňují příběhy, které vypráví Třeštíková.

5 28.12.2017

Tak depresivní, jak jen slova na papíře mohou být. Rozner přitom neudělal nic jiného, než že do nejmenších detailů, takřka hodinu po hodině, s odzbrojujícím naturalismem popsal, jak pohřbíval svou manželku. Žádný sentiment, žádné básnické obraty, pouze holý popis trudné reality. Navzdory/díky své striktně deskriptivní povaze jde o román, který nezůstává na povrchu normalizace, ale dobírá se její podstaty a přenáší na vás nesmyslnost a nespravedlnost té doby. Dočíst Sedm dní do pohřbu je jako vrátit se z minulé éry do současnosti, což ale neznamená, že se vám Roznerem věcně zachycená nálada devastace a mravní zkázy nezažere pod kůži.

5 20.12.2017

K Sebevraždám panen mne přivedl jednak dávno viděný (a tehdy zřejmě nepochopený) snímek Sofie Coppolové, jednak feministický zájem o "dívčí" záležitosti. Knihu sice napsal muž a navíc z výlučně mužské perspektivy, ale tím více jsme nuceni přemýšlet nejen nad titulním aktem, ale také nad "patriarchální" formou jeho prezentace, která sama o sobě podává podstatné sdělení (jak dívky vnímal vnější svět).

Třebaže je vyprávění podáno jako výsledek investigativní činnosti několika mužů, styl bohatý na lyrické popisy osob, prostředí a nálad, má daleko k věcnosti procedurálních detektivek. Celá kniha je vlastně hrou s žánrovými konvencemi, když nám již názvem prozrazuje svůj konec a pak namísto detailů vyšetřování rozkrývá vnitřní zmatení postav. Otázka, kterou si klademe od první stránky, tedy proč dívky spáchaly sebevraždy, není uspokojivě zodpovězena. O to víc ale nad možnými důvody musíme přemýšlet po dočtení.

Eugenides nám zúžením a subjektivitou vypravěčské perspektivy záměrně nedává návod, jak četná místa nedourčenosti zaplnit, po jaké linii vést interpretaci. Může tak jít "pouze" o příběh zachycující v nenucených črtách ztrátu nevinnosti (dívek, chlapců i Ameriky), inspirativnější mi ale přijde chápat Sebevraždy jako zamyšlení nad utvářením identity a genderovými rolemi, jejichž přijetí se od nás očekává. Proto jsou také vypravěčem muži jako skupina nikoli jeden jasně identifikovatelný hrdina. A proto také kniha více vypovídá o svých sebestředných vypravěčích, v podstatě vinících sestry za své neuspokojivé dospělé životy, než o zpovzdálí sledovaných dívkách, jež zůstávají až do konce mystériem, pouhými neurčitými a nikým nepochopenými přízraky. Pochopení nepřímo žádají od čtenáře, který snad bude vnímavější k tomu, že jsou v knize "dekódovány" téměř výlučně skrze svou sexualitu. Neměl jsem dojem, že by Eugenides nostalgické vypravěčské hledisko jednostranně obhajoval a nepřipouštěl čtení mezi řádky, při němž z knihy vyjdou jako oběti naopak sestry Lisbonovy, nikoli chlapci a muži, kteří si je (a jejich neposkvrněnost) neprávem přivlastnili.

Sebevraždy panen jsou knihou vyvolávající vedle posmutnělých vzpomínek na vlastní vykročení do světa dospělosti také úvahy nad konstruováním obrazů druhých nikoli na základě toho, jací jsou, ale jací by podle obecného mínění být měli. To jsou pouze dva z mnohých důvodů, proč chci znovu vidět film od Coppolové a proč Sebevraždy panen řadím do elitní kategorie knih k opětovnému přečtení.

5 07.10.2017

Nádherně sebeironickým tónem a s maximální nenuceností napsaná kniha o stárnutí, filmovém průmyslu, pomíjivosti slávy a umění, chlastu, sázení na koně... zkrátka o životě. Můžete dumat nad tím, zda chtěl Bukowski skrze všechno to hemžení různě ujetých, skutečnými lidmi inspirovaných figurek vypovědět něco hlubšího ("Nahlédnout smrti do řiti, možná"), nebo prostě přijmout, že jde o víceméně věrný popis průběhu natáčení filmu Štamgast, jak jej prožíval šedesátník, který nemá rád dlouhé řeči, černochy, děti, velká moudra a vlastně ani filmy ("Lidé natolik přivykli tomu, že filmy, které vidí, jsou samé sračky, že si nakonec přestali uvědomovat, že to sračky opravdu jsou.") Chinaski rozhodně není hrdina, se kterým bych se ztotožňoval, ale neochota dělat věci složitějšími, než je třeba, vlastní i Bukowského přímočarému stylu psaní, se mi na něm líbí.

5 28.03.2017

Země, ve které jsou lidé definováni pouze svými funkcemi (které ovšem někteří z nich nejsou s to naplnit) nebo fyziognomií (Vyšetřovatel, Policista, Obryně), ve které slova a tradiční hodnoty ztratily význam, ve které vás na každém kroku někdo sleduje (aniž byste si toho byli vědomi), ve které panuje nedůvěra ke všem cizincům, od nichž se jen očekává, že odcestují zpět do země, ze které přišli (a naplní tím svou úlohu).

Přijíždí muž, který není nikým vítán, aby splnil úkol, na kterém nikomu nesejde. Ve snaze proniknout do systému a zahájit vyšetřování se stává jeho další obětí, neboť sebezáchovná schopnost soustavy je mocnější než jedinec, jenž má minimum možností, jak obhájit svou individualitu a převzít kontrolu nad situací. Krátkodobou satisfakci přináší akorát fyzická destrukce předmětů, které vám stejně jako ideologie nedovolují být sami sebou.

„Vítězství“ je možné pouze za cenu podvolení se, ideálně takového, kdy budete věřit, že jste nad systémem vyzráli, kdy sami sebe přesvědčíte, že vaše jednání bylo aktem vzdoru, nikoli podřízení se. Jak naznačuje závěr knihy, problém přitom možná nevězí ani tolik ve vnějších podmínkách, ale v našem vnímání skutečnosti, odvozeném od ochoty přijmout sebevíc nesmyslná pravidla jako něco nutného a neměnného.

Philippe Claudel v zásadě aktualizoval Kafkův Zámek pro 21. století a k absurditě přidal trochu surrealismu a postmoderního upozorňování na roli všemocného vypravěče (viz poslední slova knihy). O existenciální nejistotě a odcizení v moderní společnosti nesděluje mnoho nového, ale paralely s aktuální situací (nejen) v Evropě jsou dost zjevné (možná až příliš), aby bylo jasné, v čem kniha Kafku doplňuje.

Přímočarost a monotónnost vyprávění, které je bezvýchodnou sérií nešťastných příhod, nevnímám jako nedostatek, ale jako úspěšný pokus dostat čtenáře do stejně nepříjemné pozice, v jaké se ocitá hlavní hrdina. Stejně jako on jsme oběťmi škodolibého Vypravěče. Na stránkách knihy stejně jako v životě.

5 18.01.2017

Strážci Alana „na ten zkurvený film se v životě nepodívám“ Moorea jsou dílem rozsáhlým a neskutečně hutným, které s námi komunikuje na více rovinách, než je při prvním čtení zjevné (množství motivů doceňuji až se zpětným listováním v knize).

Hrdinové bez masek. Sobci a sociopati. Amorální, anebo rozlišující pouze dobro a zlo a tudíž nezpůsobilí pro život ve společnosti, kde toto jednoznačné dělení dávno přestalo platit. Komplexností charakterů a etických dilemat, které nastolují, Strážci konkurují mnohasetstránkovým klasickým románům. Filozofie se v nich mísí s brutálním násilím, černým humorem a odkazy ke skutečným událostem.

O zfilmování si Mooreovo temné podobenství říkalo již nestandardním využitím komiksových políček, které „tečou“ jako scény ve filmech (ustavující záběr, pohled/proti-pohled, prostřih na detail) a využita je například i paralelní montáž. Po zhlédnutí Snyderovy adaptace v tříhodinovém režisérském sestřihu si nedovedu představit mnoho možností, čím filmové Strážce vylepšit. (Jistě, šlo by to doslovněji, leč méně filmově, což převádí do praxe dvanáctidílný animovaný seriál s podtitulem Motion Comic.)

Snyder dokázal s dvojicí scenáristů a zbytkem štábu vytěžit to nejpodstatnější z komiksu a přitom zůstat velmi filmový, nikoli jen v tom smyslu, že rozpohybované obrázky doplnil zvukovou stopou, bohatou na slavné songy (další způsob provázaní stylizované komiksového světa s tím našim). V těch nejlepších scénách, jako je zavraždění Vazouna, se vyprávěcí postupy obou médií prolínají. Odvážil bych se dokonce kacířsky tvrdit, že v některých ohledech film překonává svou předlohu. Nejen násilností a sexuální explicitností (fetišistická milostná scéna Sůvy a Hedvábného přízraku), ale i přesvědčivějším závěrem.

Průběžně revidovaná neoformalistická učebnice, po jejímž prostudování (jako první jsem četl osmé vydání v angličtině - dodnes zřejmě nejdražší kniha, kterou vlastním) jsem začal nekriticky obdivovat oba její autory. Bude to znít pateticky, ale bylo to jako náhle prozření, objevení univerzálního klíče k filmovému umění. Poměrně záhy jsem zjistil, že to není zdaleka jediný způsob, jak číst film. Zřejmě je to ale způsob nejpřístupnější. Pokud se na filmy nechcete jenom dívat a po skončení vyřknout ortel v duchu „líbil/nelíbil“, přečtěte si to. Nejlépe vícekrát a se zásobou klasických filmů, při jejichž sledování budete moci průběžně aplikovat nabyté poznatky. Český překlad knihy, která od základu překopala mé chápání filmu, výrazně nezaostává za originálem, ba naopak udivuje přepečlivým redaktorským přístupem (včetně kontrolního sledování analyzovaných scén). Nešikovný je pouze formát knihy (oproti 8. verzi Film Art je poměrně těžká) a grafické řešení (ocenil bych, kdyby záběry z filmů nebyly vměstnány na jednu stranu, ale průběžně doprovázely text), jde však o drobnosti podmíněné osobními preferencemi, nikoli o objektivní nedostatky. Pakliže byste si měli koupit jedinou knihu o filmu, doporučuji tuto. Investice se vám po vícerém přečtení mnohonásobně vrátí.

5 26.11.2016

Knihy jako tato a dokumenty jako Manželské etudy mne naplňují obavami, že jakkoli slušný život budete žít, po ohlédnutí zpět za pár desítek let s ním stejně nebudete spokojeni. Hrdinovi tohoto s lehkostí napsaného románu v určité životní fázi prakticky nic nechybí. Jenom štěstí. A respekt. A láska. A mládí. Dubois shrnuje pět dekád francouzské historie očima vcelku obyčejného muže, který se od nerealizovaných ideálů propracoval k usedlému rodinnému životu. Krátkodobý úspěch s knihami fotografií mu ve věku padesáti let stěží může být náplastí na čerstvé rány osudu. Čeho dosáhl, komu pomohl, kam od svých studentských let pokročil? Nabízející se odpovědi nejsou moc uspokojivé.

Prohlubovaný existenciální zmar hrdiny jen minimálně poznamenává autorův vyrovnaný styl psaní. Jeho jazyk je bohatý, nikoliv opulentní. Kulturní a politické odkazy prozrazují široký rozhled, aniž by k sobě strhávaly nadbytečnou pozornost. Lítost nad hrdinou se ambivalentně mísila s radostí z četby. Pravda, místy jsem se cítil provinile, jak dobře se mi čte o všem špatném, co Paula v životě potkává, ale pokud přistoupíme na to, že je kniha jeho dílem, jak lze usuzovat z ich formy, nakonec může mít dlouhodobou radost alespoň z toho, jak čtivý literární tvar své mizérii dal. Milá záležitost na jedno přečtení.

5 19.11.2016

Skvěle rozehraný krimithriller, který se díky dobře prokresleným postavám, fungujícímu jiskření mezi Amélií a Lincolnem a vtahujícím popisům sběru a analýzy stop čte jedním dechem. Jenomže pak přichází několik posledních kapitol, na které nejlépe sedí anglické výrazy "cheesy" a "over the top" (a vlastně i české "přitažené za vlasy"). Jeden nepravděpodobný, za každou cenu šokující zvrat střídá další. Situace jsou řešeny šťastnými náhodami a Lincolnovými nadlidsky geniálními deduktivními schopnostmi, před nimiž by zbledl závistí i Sherlock Holmes. Nemluvě o identitě vraha, který nemá rozdvojenou, ale minimálně roztrojenou osobnost, přičemž ta třetí je nám odhalena až v závěru a vůbec nejde dohromady s dvojicí předchozích. Příběhu ani postavám, na kterých kniha do té doby stála, se zkrátka nedá věřit, což je škoda a po pravdě teď - z obavy, že stejně přepálená budou i pokračování - nemám moc chuť číst další knihy ze série.

5 03.11.2016

Žádná autorská sebestylizace. Zibura píše stejně, jako mluví. Pokud jste absolvovali jeho povídání o pouti do Jeruzaléma, těžko si při čtení odmyslíte specifický způsob jeho (sebe)prezentace, v němž se sympaticky mísí narcismus se sebeironií a zdravým nadhledem. Zároveň ale budete podstatnou část zaznamenaných historek již znát (a vědět, nakolik má vámi preferovaný humor blízko k lehce infantilnímu humoru autora). Osobně jsem proto nejvíce ocenil kurzívou psané úvahové úvody k jednotlivým kapitolám, názorně dokládající, že co se týče vyzrálosti názorů a rozhledu, rozhodující není nutně věk, nýbrž to, co jste zažili, resp. čím jste si prošli. Komplexní obrázek života v dnešním Turecku a Izraeli, z něhož byste čerpali při vlastních cestách do uvedených zemí, kniha nenabízí a ani nemá tu ambici. Dokáže ale pobavit a dodat vám odvahu, abyste si jednou taky někam zašli. Inspirativní je na způsob "trabantích" cestopisů Dana Přibáně. Nakažlivým přesvědčením, že když se chce, tak to jde, smělostí a bezelstností, s jakou Zibura zkrátka vyrazil na cestu a šel. Slovy autora, "stačí být vytrvalý a nemít strach." Jestli se jednou sám vydám na delší pěší cestu, o čemž začínám vážně uvažovat, nepůjde o zásluhu článku v Oně Dnes, nýbrž Ziburovy přednášky a knihy.

5 15.10.2016

"To, že jsem ze Zoly udělala ženu, ale jistě o něčem svědčí. Už jsem nějakou zatraceně potřebovala."

Tělo používali jako nástroj v politickém boji už libertinští spisovatelé nebo Pier Paolo Pasolini. Abnousse Shalmani se jimi při svých úvahách nad pozicí žen nejen v islámském světě výrazně inspirovala. Osobní je pro ni neoddělitelné od společenského, neboť dějiny svým jednáním logicky utváří každý jeden z nás.

Od restrikcí týkajících se práva rozhodovat o vlastním těle autorka odvozuje vyspělost a vzdělanost dané společnosti. Ženské tělo, resp. míru jeho (ne)přítomnosti ve veřejném prostoru chápe jako zrcadlo historie té které země. Strach "vousáčů", jak označuje ortodoxní muslimy, z nezahalené ženy, interpretuje jako strach islámu ze ztráty vlastní identity, vycházeje přitom z poněkud zjednodušujícího ztotožnění ženy bez šátku s demokracií. Možnost, že se některé muslimky zahalují dobrovolně, ne kvůli své podřízenosti patriarchátu, v podstatě nepřipouští.

Chomejní, Sade a já ovšem není a nechce být názorově vyváženou reportáží o životě v Iránu, potažmo o životě Iránky ve Francii. Jde o přímý, sympaticky drzý a neobyčejně odvážný útok na zkostnatělé uvažování a dogmata hájená v rámci libovolného náboženství, nejen islámu. Je to kniha naštvané ženy, která nehodlá brát ohledy na to, s čím nesouhlasí, a za jednostrannost svého pohledu se nemá potřebu omlouvat. Je to kniha napsaná, aby vzbudila rozruch. Jak mezi "vousáči", tak mezi konzervativnějšími feministkami, které budou zřejmě obtížně rozdýchávat například autorčin pohrdavý vztah k vlastní matce (oproti chvále otce a strýce) nebo naivní přesvědčení, že žena hrdá na svou ženskost žádnému muži nedovolí, aby ji obtěžoval (jako kdyby hrdost dokázala zastoupit fyzickou sílu).

Přestože Shalmaniová na vlastní kůži zažila projevy rasové i náboženské nesnášenlivosti, někdy se nechá unést a její úvahy jsou příliš intelektuální, zvláštně odtržené od reality, která na filozofii "osvobozující ženu od předsudků" kašle. Poněkud zbytečné je dělení do časově a místně vymezených kapitol, neboť se v zásadě jedná o plynulý tok úvah, platných v Paříži roku 2013 stejně jako v Teheránu 80. let, jejichž navázání na konkrétní místo a dobu je zanedbatelné. Na druhou stranu se mi líbí, že se Shalmaniová vzpírá lineárnímu "mužskému" psaní také digresivní formou s neustálými skoky v čase a odbočkami, díky čemuž má kniha daleko ke klasické autobiografii a je poutavě nepředvídatelná (byť zdaleka ne tak vtipná, jak naznačuje úvodní citát o důležitosti smíchu).

Hlavní hodnota v mnoha ohledech problematické knihy podle mne podobně jako v případě filmu La Journée de la jupe (2008), o němž se autorka zmiňuje, spočívá více v záměru než v provedení. Jde ovšem o záměr natolik chvalitebný a zvlášť v dnešní době relevantní, že by mělo jít o povinnou četbu pro všechny, kteří chtějí vést alespoň trochu zasvěcené diskuze o ženách a arabském světě.

5 12.10.2016

Dost mrazivé čtení, do kterého se mohou pustit i zájemci o horory. John Douglas paralelně rekapituluje svou kariéru předního autora profilů sériových vrahů pro FBI, který jako jeden z prvních uvedl do praxe metodu behaviorálního výzkumu, a popisuje děsivé zločiny, do jejichž vyšetřování byl zapojen. Mnohé z případů budete znát z jejich filmového zpracování (Psycho, Mlčení jehňátek, Krvavé léto v New Yorku, Wonderland Masakr), kde ovšem nikdy neuvidíte detaily, do nichž Douglas (resp. jeho ghost writer) zachází.

Na jednu stranu je fascinující číst, kolik toho lze vydedukovat ze způsobu provedení zločinu, zároveň jde ale časem o lehce repetitivní záležitost. Douglas zpravidla začíná kapitolu podrobným popisem toho, jak brutální smrtí oběť zemřela, a pokračuje sestavením profilu vraha, popisem vyšetřování (při němž pochopitelně patřičně nadsazuje vlastní přínos a v podstatě dělá velkou reklamu své metodě na úkor jiných kriminologických postupů) a dopadení. Zas a znovu. Škoda, že více prostoru než konkrétním vraždám nevěnoval zobecňujícím popisům toho, jak "funguje" vrahova mysl, jaký je rozdíl mezi psychopatem a psychotikem, signaturou a modem operandi, masovým a sériovým vrahem...

Přesto může jít o podnětnou knihu nejen pro čtenáře kriminálních thrillerů, ale také pro vážnější zájemce o psychologii zločinců, případně pro začínající autory detektivek. Jen by si zasloužila nový, kvalitnější překlad s lepší redakční prací a méně odpudivou obálkou (čímž narážím na titulní stranu, nikoliv na Douglasův portrét na straně zadní).

5 24.09.2016